Datum
stringdate 2002-05-20 00:00:00
2025-01-16 00:00:00
| Sbírkové č.
stringlengths 6
9
| Sp. zn.
stringlengths 13
20
| URL
stringlengths 53
287
| Text rozhodnutí
stringlengths 345
485k
|
|---|---|---|---|---|
29.11.2004
|
706/2005
|
9 Ca 110/2003 - 36
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/ochranne-znamky-a-ziskani-rozlisovaci-zpusobilosti.p626.html?q=
|
Ejk 28/2005
Ochranné známky: získání rozlišovací způsobilosti
k § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
*)
Používají-li dva rozdílní podnikatelé na trhu totéž nebo zaměnitelné označení v rozhodné době dvou let před podáním přihlášky ochranné známky k označení výrobků téhož druhu, je vyloučeno, aby takové označení získalo rozlišovací způsobilost pro výrobky pouze jednoho z nich [§ 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
**)
].
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, čj. 9 Ca 110/2003-36)
Věc:
Akciová společnost Ž. v Ž. proti Úřadu průmyslového vlastnictví, za účasti společnosti s ručením omezeným T. v H. jako osoby zúčastněné na řízení, o námitky proti zápisu ochranné známky.
Společnost s ručením omezeným T. jako přihlašovatel podala dne 24. 9. 1998 u Úřadu průmyslového vlastnictví přihlášku ochranné známky APETITO pro tyto výrobky nebo služby: mlékárenské výrobky, sýry, tavené lahůdkové sýry. Žalovaný zveřejnil přihlášku ochranné známky ve věstníku dne 13. 9. 2000. Proti zápisu ochranné známky APETITO do rejstříku podal v zákonné lhůtě námitky žalobce. V námitkách uvedl, že je právním nástupcem odštěpného závodu Ž., národního podniku L. Sýr pod názvem APETITO byl vyvinut právě v tomto odštěpném závodě, a to v roce 1972. Na trh byl uveden v roce následujícím. Výrobek APETIT(T)O se nepřetržitě vyrábí v Ž. od roku 1973 dodnes. Žalobce v námitkách argumentoval tím, že přihlašovatel přihlašuje k výlučné formální ochraně slovní označení APETITO v takovém provedení, které je shodné nebo téměř shodné s označeními APETITO a APETITTO, užívanými dříve po právu žalobcem. Zápis takového označení jako ochranné známky by zasáhl do práv žalobce jakožto dřívějšího uživatele takového označení, neboť by mohl vést k vyloučení žalobce z jeho užívání. Žalobce zdůraznil, že prokazatelně užíval předmětné označení nejen před podáním přihlášky napadené ochranné známky, ale i absolutně dříve než přihlašovatel. Žalobce proto navrhl zamítnutí přihlášky podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.
Přihlašovatel ve vyjádření k námitkám žalobce uvedl, že rozlišovací způsobilost nezapsaného označení ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách musí dané označení nabýt ve vztahu k určité osobě. Pokud předmětné označení bylo užíváno více osobami, nelze hovořit o nabytí rozlišovací způsobilosti, neboť rozlišovací způsobilost předpokládá, že označení bude spojováno s určitým výrobcem nebo poskytovatelem služeb. V daném případě neužíval označení APETITO v průběhu dvou let přede dnem podání přihlášky pouze žalobce, nýbrž i jiné subjekty, zejména pak samotný přihlašovatel ochranné známky. Přihlašovatel dále ve vyjádření k námitkám uvedl, že je podobně jako žalobce společností vzešlou z privatizace národního podniku L., která od svého vzniku na počátku 90. let převzala výrobu sýrů APETITO. Je tudíž vyloučeno, aby označení APETITO nebo označení s ním zaměnitelné nabylo rozlišovací způsobilost výlučně pro žalobce. Žalobce se proto nemůže dovolávat práv k tomuto nezapsanému označení, která by mohla vyplývat jedině z toho, že toto označení užíval výlučně on. Přihlašovatel dále poukázal na to, že žalobcovo užívání označení APETITO, resp. APETITTO, porušovalo též práva přihlašovatele k jeho ochranné známce APETITO č. 178903. Přihlašovatel nikdy nedal žalobci souhlas s užíváním shodného nebo zaměnitelného označení, naopak žalobce několikrát vyzval, aby se takového užívání zdržel. Řízení o žalobě v této věci je vedeno před Krajským soudem v Brně. Užívání sporného označení žalobcem tudíž nebylo užíváním v souladu s právem, které jedině by mohlo mít za následek nabytí rozlišovací způsobilosti a s ní spojeného práva podat námitky proti přihlášce ochranné známky podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Je nepodstatné, kdo jako první začal užívat předmětné označení; přihlašovatel nicméně zdůraznil, že to nebyl ani žalobce, ani přihlašovatel, nýbrž národní podnik L. Přihlašovatel též poukázal na to, že zákon o ochranných známkách je vybudován na principu priority přihlášky, nikoliv priority užívání, přičemž výjimky z tohoto principu musí výslovně vyplývat ze zákona.
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. 3. 2002 byly námitky podané žalobcem zamítnuty. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že z dokladů předložených žalobcem je zřejmé, že používal shodné nezapsané označení APETITO v průběhu uplynulých dvou let před podáním napadené přihlášky ochranné známky pro označování svých výrobků, které jsou shodné a podobné výrobkům ze seznamu, pro který byla uvedená přihláška podána. Právo k nezapsanému označení lze však získat pouze kvalifikovaným užíváním takového označení, tj. užíváním, které je dlouhodobé, pro svého držitele příznačné, a především samo o sobě není porušením práv třetích osob. Přihlašovatel je však majitelem registrované ochranné známky „APETITO“ č. 178903 s právem přednosti od 14. 9. 1993 a s datem zápisu 16. 8. 1994, nikdy nedal žalobci souhlas k užívání shodného nebo zaměnitelného označení, a naopak jej vyzval, aby se takového užívání zdržel. Užívání namítaného nezapsaného označení žalobcem v rozhodném období dvou let před podáním napadené přihlášky ochranné známky tak nebylo užíváním kvalifikovaným a žalobci nelze přiznat práva držitele nezapsaného označení.
Rozklad, jímž žalobce napadl rozhodnutí vydané v I. stupni, zamítl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví svým rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003 a napadené rozhodnutí současně potvrdil. Jak v odůvodnění uvedl, rozhodnou otázkou bylo posouzení toho, zda je žalobce držitelem nezapsaného označení, jež v uplynulých dvou letech před podáním napadené přihlášky ochranné známky získalo v České republice rozlišovací způsobilost pro něj a jeho výrobky dle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, a zda by zápisem zveřejněného označení do rejstříku došlo k zásahu do jeho zákonem chráněných starších práv ve smyslu § 11 odst. 1 téhož zákona. Přestože doklady předložené žalobcem a týkající se počátků výroby sýru označovaného názvem APETITO prokazují, že výroba tohoto sýra byla zahájena v roce 1973 v Ž., též z nich vyplývá, že po deseti letech bylo s produkcí uvedeného výrobku započato i v H., tedy v odštěpném závodu, který byl právním předchůdcem přihlašovatele. Po privatizaci národního podniku L. a jeho faktickém rozdělení na více podnikatelských subjektů nebyla otázka případného vlastnictví nehmotných statků výslovně řešena. Je však zřejmé, že žalobce v rozhodné době užíval označení shodné se zveřejněným označením pro stejné výrobky, pro něž je zveřejněné označení přihlášeno. Doklady předložené přihlašovatelem pak prokazují, že sám přihlašovatel užíval označení APETITO, resp. uváděl výrobky (sýry) označené tímto názvem na trh, v letech 1994 – 1998. V době před podáním napadené přihlášky ochranné známky tak existovaly prokazatelně nejméně dva subjekty, a to přihlašovatel a žalobce, které na českém trhu užívaly označení APETITO pro sýry. Jelikož se takto označené výrobky setkávaly na trhu, je zjevné, že označení se nemohlo stát příznačným pouze pro jeden z těchto subjektů. Jelikož toto označení nemohlo získat rozlišovací způsobilost právě a pouze pro výrobky žalobce, nebyla splněna jedna z podmínek stanovených pro úspěšné uplatnění námitek dle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo dále nutno zabývat se vztahem nezapsaného označení žalobce a ochranné známky č. 178903 ve znění APETITO, jejímž majitelem je přihlašovatel, a údajným porušováním práv majitele této ochranné známky ze strany žalobce.
Žalobce v žalobě proti rozhodnutí o rozkladu zejména zpochybnil závěr správního orgánu o tom, že žalobce není v postavení držitele nezapsaného označení dle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. K takovému závěru dospěl žalovaný na základě pouhého konstatování, že jak žalobce, tak i přihlašovatel užívali označení APETITO pro sýry. Aniž správní orgán náležitě zkoumal otázky časové priority a původu tohoto označení, dovodil, že žalobcovo užívání není užíváním kvalifikovaným. Podle žalobce však z citovaného ustanovení nevyplývá, že rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky by nemohlo získat toliko jedno z více souběžně užívaných označení, pokud navíc není jisté, zda ono paralelní užívání není užíváním
contra legem
např. z důvodu nekalosoutěžního jednání. Žalobce konečně namítl, že správní orgán rozhodující o rozkladu se vůbec nezabýval otázkou, zda užívání přihlašovatele je v souladu s právem.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě objasnil pojem „rozlišovací způsobilost“ čili „příznačnost“, který je v jeho rozhodovací praxi dlouhodobě a jednoznačně vykládán zejména pomocí výkladu jazykového a logického. Získání příznačnosti ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách předpokládá získání příznačnosti pouze pro jediný subjekt. Dospěl-li tedy správní orgán po posouzení předložených dokladů k závěru, že v rozhodném období existovaly na českém trhu nejméně dva subjekty, které předmětné označení užívaly, nemohl učinit jiný právní závěr než ten, že žalobce neprokázal, že by byl v pozici držitele nezapsaného označení. Účelový výklad žalobce, podle nějž z § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách nevyplývá, že by rozlišovací způsobilost nemohlo získat toliko jedno z více souběžně užívaných označení, je nutno odmítnout. Užívá-li stejné označení více podnikatelských subjektů, postrádá logiku tvrzení o získání příznačnosti takového označení pouze pro jeden z těchto subjektů.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Správní orgány obou stupňů z listinných důkazů předložených v řízení žalobcem a přihlašovatelem zjistily, že jak přihlašovatel, tak i žalobce v rozhodném období dvou let před podáním přihlášky napadené ochranné známky užívali shodné nezapsané označení APETITO k označení jimi vyráběného zboží (sýrů). To, že v posuzované věci je rozhodným obdobím právě (a pouze) období uplynulých dvou let před podáním přihlášky, nepochybně plyne z dikce § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Je proto bezpředmětné, zda sýr s označením APETITO byl vyráběn v odštěpném závodu Ž. dříve než v odštěpném závodu H.; rozhodující skutečností pro posouzení oprávněnosti námitky žalobce bylo, zda je žalobce držitelem shodného nebo zaměnitelného označení, které v České republice v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky získalo rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby žalobce, či nikoliv.
Skutečnost, že žalobce v období dvou let před podáním přihlášky označení APETITO fakticky užíval, správní orgány tedy nijak nezpochybnily. Současně však správní orgány obou stupňů zjistily, že shodné označení v tomtéž období užíval též přihlašovatel označení, z čehož dovodily, že toto označení nemohlo v rozhodné době získat rozlišovací způsobilost pro výrobky žalobce, který proto není v postavení držitele uvedeného v § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. S tímto závěrem se soud zcela ztotožňuje. Je-li totéž nebo zaměnitelné označení (v daném případě označení APETITO) používáno ve stejné době na trhu k označení výrobků téhož druhu (sýrů) dvěma rozdílnými podnikatelskými subjekty, je vyloučeno, aby spotřebitelé, jimž jsou tyto výrobky na trhu ke koupi nabízeny, spojovali předmětné označení výlučně s jedním z výrobců a jeho výrobky. Označení APETITO užívané žalobcem v rozhodné době k označení jeho výrobků (sýrů) nemohlo získat rozlišovací způsobilost pro výrobky žalobce za situace, kdy toto označení bylo pro výrobky téhož druhu ve shodné době užíváno též přihlašovatelem. Předmětné označení se v důsledku souběžného užívání dvěma subjekty zároveň pro výrobky téhož druhu zkrátka nemohlo stát příznačným pouze pro jeden z těchto subjektů a jeho výrobky.
Za situace, kdy žalobce uplatnil námitku proti zápisu zveřejněného přihlašovaného označení do rejstříku dle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, bylo povinností správního orgánu rozhodujícího o námitkách posoudit, zda žalobce je skutečně v postavení držitele shodného nebo zaměnitelného označení s rozlišovací způsobilostí ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Toto posouzení v řízení o námitkách proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku náleží do pravomoci Úřadu průmyslového vlastnictví, nikoliv soudu, a správní orgán proto nepochybil, když v posuzované věci rozhodl, aniž vyčkal právní moci rozhodnutí v řízení o žalobách projednávaných u Krajského soudu v Brně, na která v průběhu řízení o námitkách poukazovali žalobce i přihlašovatel.
Přestože tedy bylo v řízení před správním orgánem prokázáno, že žalobce v rozhodné době užíval označení shodné se zveřejněným označením pro stejné výrobky, pro které bylo zveřejněné označení (APETITO) přihlášeno, dospěly správní orgány na základě výše uvedených skutkových zjištění ke správnému závěru, že žalobce není v postavení držitele shodného nebo zaměnitelného označení, které získalo rozlišovací způsobilost ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Je otázkou, zda v případě takového závěru nebylo na místě řízení o námitkách zastavit dle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách z důvodu podání námitek neoprávněnou osobou. Postupem, který v daném případě správní orgán o námitkách rozhodující zvolil, tj. posouzením námitek jako řádně uplatněných dle § 11 odst. 1, 2 zákona o ochranných známkách, však žalobce rozhodně nemohl být na svých právech zkrácen.
(říž)
*) Zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (zkrácený název), s účinností k 1. 4. 2004.
**) Srov. § 7 odst. 1 písm. b) nyní platného a účinného zákona.
|
12.10.2004
|
630/2005
|
5 As 11/2003 - 50
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/telekomunikace-a-zrizeni-vecneho-bremene.p627.html?q=
|
5 As 11/2003-50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Václava Novotného, JUDr. Petra Příhody, JUDr. Marie Součkové a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce SITEL, spol. s r. o., se sídlem Baarova 957/15, Praha 4, zastoupeného advokátem Mgr. Zbyškem Jarošem se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti žalovanému - stěžovateli Krajskému úřadu Olomouckého kraje se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, v řízení o kasační stížnostiproti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2003, č. j. 22 Ca 221/2002-25, takto:
I. Rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného břemene není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutím ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady.
II. Věc se vrací 5. senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností napadl žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2003, čj. 22 Ca 221/2002-25, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu Přerov ze dne 8. 4. 2002, čj. RR/213/311/02, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní úřad v Přerově citovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Hranicích ze dne 15. 1. 2002, čj. SÚ-19398/2001-PER-25263, jímž správní orgán I. stupně zamítl návrh žalobce na zřízení věcného břemene k pozemku p. č. 620/1 v k. ú. Hranice pro umístění a provozování podzemního vedení telekomunikační sítě.
V kasační stížnosti žalovaný poukazoval krom jiného na to, že rozhodnutí stavebního úřadu podle § 108 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, je rozhodnutím o majetkovém, resp. vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem. Správní orgán v mezích své pravomoci tedy rozhodoval v soukromoprávní věci, a proto měl být návrh odmítnut podle § 46 odst. 1 písm. d) v návaznosti na § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), resp. podle § 46 odst. 2 téhož zákona.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že „předmětem sporu je právo žalobce v souladu s právním řádem domoci se omezení vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné správy“, tedy aplikace veřejnoprávního institutu vyvlastnění. Každé rozhodnutí správního orgánu může zasáhnout do soukromoprávní sféry, avšak spor je veden ohledně porušení institutu veřejného práva žalovaným. Rozhodování o vyvlastnění se děje na základě veřejnoprávních předpisů – telekomunikačního a stavebního zákona.
II.
Nejvyšší správní soud se k otázce nuceného omezení vlastnického práva již mnohokráte vyjádřil; patrně nejfrekventovanějšími byly případy zřízení věcného břemene podle § 91 odst. 3 telekomunikačního zákona a podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích (zřízení věcného břemene za účelem stavby dálnice). Argumentace byla ve všech případech prakticky totožná; v rozsudku ze dne 19. 11. 2003, čj. 3 As 8/2003-44, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem. Věcná práva jsou evidentně právem soukromým a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu může být poskytnut ve správním soudnictví. Proto zákonodárce stanovil v § 68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje 1. 1. 2003 takové věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Tato nová právní úprava poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud pouze neprovádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání, ale je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu. Na rozdíl od jedné řádné a jedné mimořádné soudní instance v rámci správního soudnictví mají účastníci řízení k dispozici dvě řádné a jednu mimořádnou soudní instanci, které rozhodují v plné jurisdikci, tedy vyšší stupeň soudní ochrany.“
Obdobný právní názor vyslovil již dne 27. 2. 2003 první senát Nejvyššího správního soudu v usnesení čj. 6 A 71/2000-44, a druhý senát v usnesení ze dne 25. 3. 2003, čj. 7 A 27/2002-36.
Pátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl na předběžné poradě k právnímu názoru, který je od dosud zastávaného výše uvedeného názoru odchylný. Z tohoto důvodu usnesením ze dne 28. 5. 2004, čj. 5 As 11/2003-46, postoupil podle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu. Dle názoru pátého senátu není rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného břemene rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s.; o soukromém právu lze hovořit v souvislosti s určením způsobu a výše náhrady. Jádro argumentace spočívá v tom, že rozhodnutí stavebního úřadu nemá za cíl pouze (ani především) vyřešení sporu dvou soukromých subjektů, ale směřuje k zabezpečení určitého veřejného zájmu. V takové věci existuje veřejný zájem na obsahu (výsledku) správního rozhodnutí, jedná se tudíž o věc práva veřejného. Na tom nic nemění skutečnost, že je zde v duchu zásady subsidiarity dána přednost dohodě mezi vlastníkem a navrhovatelem, tedy metodě soukromoprávní. Navrhovatel se svým návrhem na zahájení vyvlastňovacího řízení domáhá poskytnutí ochrany veřejnému zájmu, nikoliv právu soukromému. Stavební úřad proto při rozhodování o vyvlastnění není arbitrem sporu (či jen kvazisporu) dvou rovnoprávných subjektů, ale „ochráncem“ veřejného zájmu. Proto soudní přezkum takového rozhodnutí náleží správním soudům.
III.
Rozšířený senát posoudil věc takto:
Posouzení soukromoprávní či veřejnoprávní povahy vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene (pro oba zásahy do vlastnického práva používá § 108 stavebního zákona legislativní zkratku vyvlastnění) má zásadní procesněprávní význam pro určení, zda k projednávání a rozhodování těchto věcí je dána pravomoc civilních soudů na straně jedné či pravomoc správních soudů na straně druhé (§ 7 o. s. ř.), resp. v jakém rozsahu je dána civilní soudní pravomoc a v jakém soudní pravomoc správní. Názor považující vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene za soukromoprávní institut odmítá přezkoumat rozhodnutí správního orgánu v této věci ve správním soudnictví [§ 46 odst. 2 a § 68 písm. b) s. ř. s.] a odkazuje navrhovatele na civilní řízení soudní, kde bude jeho věc projednána obecným soudem v řízení podle části páté o. s. ř. Toto řízení má hybridní povahu přezkumnou i nalézací, a od správního soudnictví se významně odlišuje nejen např. vymezením okruhu účastníků, ale především způsobem rozhodnutí soudu v situaci, kdy soud shledá rozhodnutí správního orgánu nesprávným: civilní soud rozhodne sám přímo ve věci, zatímco správní soud by napadené rozhodnutí toliko zrušil, věc vrátil žalovanému a zavázal jej svým právním názorem. Naopak názor, který považuje vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene za institut práva veřejného, ústí v závěr o pravomoci správních soudů.
Judikaturou Nejvyššího správního soudu dosud zastávaný názor o právní povaze vyvlastnění vycházel z argumentace, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem, a že věcná práva jsou evidentně právem soukromým. Tento právní názor však nedostatečně přesně identifikuje předmět soudního řízení tím, že směšuje vlastnické právo na straně jedné a zásah do vlastnického práva na straně druhé, a proto je neudržitelný. Je nezbytné si uvědomit, že subjektivní vlastnické právo je sice soukromým a nadto absolutním právem, ale že není právem neomezeným. V průběhu doby se prosadila koncepce vlastnictví jako sociální funkce, vyjadřovaná tezí, že vlastnické právo zavazuje. Tato koncepce reflektuje to, že vlastnické právo je pojmově omezeno, přičemž tato omezení jsou dvojího druhu: jde jednak o omezení vnitřní (pojmová) a jednak vnější. Právním důvodem vnějších omezení může být zákon (upravující soukromoprávní či veřejnoprávní vztahy), může jím být správní či soudní rozhodnutí a může jím být rovněž právní úkon samotného vlastníka. Stejně tak lze uvažovat o soukromoprávním či veřejnoprávním titulu, který způsobí (relativní) zánik vlastnického práva pro dosavadního vlastníka a vznik vlastnického práva vlastníka nového: tak dojde-li k uzavření smlouvy o převodu věci (kupní, darovací, směnné), nepochybně se jedná o soukromoprávní úkon. Vlastnického práva lze však pozbýt (a nabýt) např. také v soudní či správní exekuci na prodej movitých či nemovitých věcí: daňovou exekuci na prodej movitých nebo nemovitých věcí jistě nikdo nebude považovat za soukromoprávní záležitost, přestože zasahuje do vlastnického práva povinného.
Shora uvedenou tezi, nesprávně považující rozhodování o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene za rozhodování o vlastnickém právu, lze spolehlivě vyvrátit i pomocí argumentu
reductio ad absurdum
. Dovedena k absurdním důsledkům by totiž uvedená teze znamenala, že jakýkoliv zásah do vlastnického práva – byť by k němu došlo správním aktem – nelze přezkoumávat ve správním soudnictví, ale pouze v rámci obecné justice. Do subjektivního vlastnického práva, tj. vůči všem působícího oprávnění vlastníka věc držet, užívat a požívat a disponovat s ní, lze zasáhnout nejrůznějšími způsoby, a přesto pouhá skutečnost, že došlo k zásahu do soukromého práva sama o sobě evidentně neznamená, že i takový zásah má soukromoprávní charakter. Do vlastnického práva zasahuje např. i ten, kdo cizí věc zničí, poškodí či učiní neupotřebitelnou. Do vlastnického práva lze ovšem zasáhnout nejen protiprávně, ale i po právu: prohlášení věci za kulturní památku velmi omezuje vlastníka ve způsobu užívání věci a v dispozicích s ní; stejně tak vlastníka omezuje stavební úřad, pokud mu nařídí provést údržbu stavby, nezbytné úpravy či dokonce stavbu odstranit. Do subjektivního vlastnického práva povinného výrazně zasáhne shora zmíněná daňová
exekuce
, v důsledku níž povinný pozbude svého vlastnického práva k exekvovaným movitým či nemovitým věcem. Příkladů je celá řada a patrně není třeba hledat další, neboť již to, co bylo uvedeno, dokazuje neschůdnost dosavadní argumentace. Konec konců lze připomenout správný postřeh Hoetzelův, že na veřejnoprávním charakteru
expropriace
se nic nemění tím, že některé účinky expropriačního nálezu jsou soukromoprávní, tedy že se vyvlastnitel stává vlastníkem vyvlastněné věci (Československé správní právo, část všeobecná, s. 286)
Pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha zásahu do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného. Napadá-li žalobce rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického práva, tedy není zde sporu o vlastnické právo, nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva. Jinak řečeno, předmětem správního řízení bylo omezení vlastnického práva či jeho zánik, přičemž toto řízení vyústilo v právní titul, jímž bylo vlastnické právo omezeno nebo zaniklo. Právě tento právní titul,a nikoliv vlastnické právo samotné, je věcí ve smyslu § 7 o. s. ř., a jeho povaha je určující pro stanovení civilní nebo správní soudní pravomoci.
Důsledná identifikace předmětu řízení byla typická i pro prvorepublikovou judikaturu. Velmi instruktivní je v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve sbírce Vážný pod č. 8049, z něhož je zcela namístě odcitovat část odůvodnění: „O přípustnosti pořadu práva rozhoduje jen povaha uplatňovaného práva neb nároku, zda je to právo soukromé čili nic (§ 1 j. n.), nikoli tedy povaha nabývacího úkonu, zda je veřejnoprávní či soukromoprávní, zejména tedy, zda je veřejnoprávním či soukromoprávním nabývací titul, zde titul tvrzeného vlastnictví žalobkyně, nebo také titul nároků jejího odpůrce. Každé vyvlastnění jest veřejnoprávním titulem, avšak, jde-li potom o to, by vyvlastnitel uplatnil vlastnictví podle svého tvrzení z titulu toho nabyté proti třetím osobám, nemůže to jinak učiniti než pořadem práva. Na správní cestě může se sice rozhodovati o jeho titulu, můžeť tento ve vyšší správní stolici po případě tedy nejvyšším správním soudem býti zrušen, a zrovna tak tomu může býti také s titulem odpůrcovým, když je rovněž veřejnoprávní, avšak rozhodnouti potom otázku vlastnictví mezi oběma takovými uchazeči ve správní cestě nelze, poněvadž není prostředku, kterým by před správní stolicí konflikt takový mohl býti přiveden tak, by stolice ta mohla vzíti v úvahu oba tituly a navzájem je co do jich síly a moci odvážiti: správní cesta jest otevřena jen pro každý z těch titulů o sobě a teprve soud jest povolán, by tituly vážil a přiznal právo silnějšímu (§ 372 obč. zák. stejný princip § 348 obč. zák.).“
IV.
K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru samotného výroku o vyvlastnění či o zřízení věcného břemene se nabízí různé cesty: především použití teorie zájmové, teorie mocenské, teorie organické či metody právního regulování. Žádná z nich není natolik spolehlivá, aby vždy dokázala poskytnout odpověď na položenou otázku v každém konkrétním případě. Nejméně spolehlivá – byť nejjednodušší – je bezpochyby zájmová teorie, jejíž podstata spočívá v tom, že veřejné právo chrání zájmy veřejné, zatímco soukromé právo zájmy soukromé, přičemž veřejným zájmům se přikládá vyšší hodnota (větší „právní cennost“) než zájmům soukromým (srov. Hoetzel, J.: Dualismus právní, in: Slovník veřejného práva československého, svazek I., s. 493 a násl.). Je však notorietou, že mezi soukromým a veřejným zájmem neexistují přesné hranice a že nelze nijak spolehlivě stanovit, zda konkrétní zájem je veřejný či soukromý. Tato skutečnost je způsobena i tím, že určitá skupina zájmů může mít zároveň povahu zájmů soukromých i zájmů veřejných; již z tohoto důvodu nemůže být kritérium zájmu diferenciačním kritériem třídění práva. Právní úprava vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva – ať již na úrovni ústavního či jednoduchého práva – sice požadavek veřejného zájmu explicitně formuluje, avšak nelze nevidět, že stavební zákon v § 108 odst. 2 písm. d) počítá i s tím, že vyvlastnit je možné ve veřejném zájmu pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě. Ačkoliv zákon označuje vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě za veřejný zájem, může v konkrétním výjimečném případě jít o zájem výlučně soukromý: vyvlastněním se nebude sledovat obecné blaho, ale toliko blaho toho, kdo se potřebuje k pozemku či ke stavbě dostat. Dále je možno poukázat na zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně, který neponechal na posouzení správnímu orgánu, zda v konkrétním případě je či není naplněn obsah institutu veřejného zájmu, ale s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a § 108 odst. 2 písm. a) a f) stavebního zákona autoritativně v § 1 a v § 2 odst. 5 stanovil, že všechny v tomto zákoně blíže specifikované stavby „jsou veřejným zájmem“, správní řízení prováděná správními úřady ve věcech stavby obchvatu jsou řízeními ve veřejném zájmu, přičemž „veřejný zájem na vyvlastnění pozemků, staveb a práv k nim pro stavbu obchvatu se ve vyvlastňovacím řízení prokáže odkazem na tento zákon“. Za situace, kdy je institut veřejného zájmu používán nepřesně, a za veřejný zájem je označováno něco, co jím evidentně není, popř. něco, o čemž není jisté, zda jím je, nelze veřejnému zájmu přiznat povahu diferenciačního kritéria třídění práva na soukromé a veřejné. Nelze konečně pustit ze zřetele to, že právní povaha vyvlastnění a nuceného omezení vlastnického práva není jediným institutem, ohledně jehož soukromoprávnosti či veřejnoprávnosti existují pochybnosti: zvolená metoda řešení těchto problémů by proto měla být použitelná obecněji; je třeba se vyvarovat
ad hoc
přístupů, jejichž důsledkem by byla nečitelnost rozlišování soukromého a veřejného práva, a tedy další snižování právní jistoty ohledně přístupu ke spravedlnosti.
Podle mocenské teorie mají účastníci soukromoprávních vztahů rovné postavení, zatímco ve vztazích veřejnoprávních se projevuje zákonem přesně vymezené nadřazené postavení nositele veřejné moci, který v mezích zákona a způsoby, které zákon předvídá, autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Tato teorie poskytuje velmi instruktivní vodítko, ale není spolehlivá ve všech případech, neboť i ve veřejném právu se setkáme se vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení (veřejnoprávní smlouvy), a v soukromém právu se vztahy, v rámci nichž má jedna strana více práv než strana druhá a jejich formálně právní postavení – za účelem vyrovnání faktické nerovnosti – není rovné (typicky soukromoprávní institut spotřebitelských smluv). Nicméně aplikujeme-li tuto teorii na případ vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, dospějeme k závěru o veřejnoprávní povaze tohoto institutu: Stát, jednající stavebním úřadem jakožto svou organizační složkou, jako nositel veřejné moci jednostranně a autoritativně rozhoduje o vyvlastnění nebo o zřízení věcného břemene.
Organická teorie přiřazuje k veřejnoprávním takové právní vztahy, v rámci nichž jeden z účastníků vystupuje v tomto právním poměru z důvodu výkonu funkce veřejného svazu nebo z důvodu své příslušnosti k některému veřejnému svazu (veřejnoprávní korporaci). Jestliže účastníci vstoupili do právního vztahu nezávisle na svém charakteru veřejnoprávní
korporace
, resp. nezávisle na příslušnosti k veřejnoprávní korporaci, jde o poměr práva soukromého. I tato teorie vede k závěru, že vyvlastnění či zřízení věcného břemene správním aktem je záležitostí veřejnoprávní, neboť jedním z účastníků tohoto vztahu je stát, který zde vystupuje nikoliv nezávisle na svém charakteru veřejného svazu (např. jako by tomu bylo v rámci koupě nemovitosti či zřízení věcného břemene dohodou), ale právě z důvodu svého charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel pravomoci.
Nejspolehlivější je rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na uplatňující se metodě právního regulování (srov. Macur, J.: Občanské právo procesní v systému práva. UJEP, Brno, 1975, s. 111 a násl.). Metodou právní úpravy se zde rozumí specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Tato teorie vychází z teze, že právní vztahy představují funkční vazby mezi různými objektivními zájmy existujícími ve struktuře zájmu. Právní vztahy tyto zájmy integrují a umožňují jejich interakci, přičemž dochází k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a významu. Výrazem povahy těchto funkčních spojení v rámci vnitřní struktury právního vztahu je potom metoda právní regulace. Nelze jednoznačně říci, že by povaha účasti jednotlivých subjektů na vzniku a rozvíjení právního vztahu a formování jeho obsahu byla buď absolutně stejná, nebo maximálně rozdílná, k čemuž tenduje teorie mocenská. Totéž platí i o míře této účasti, tedy o míře autonomie vůle (dispoziční autonomie) účastníků právního vztahu. Základní dělení na vztahy rovnosti a vztahy
subordinace
je tedy zjednodušující a představuje pravidlo, z něhož nalezneme v moderním právu četné výjimky. Zpravidla tedy platí, že soukromoprávní metoda právní regulace je metodou rovnosti (srov. § 2 odst. 2 občanského zákoníku): žádný účastník soukromoprávního vztahu nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat povinnosti, ale ani na něj jednostranně převádět práva; povaha a míra účasti subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná, zatímco veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální: jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli; povaha a míra účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a formování jeho obsahu je tedy zcela odlišná. Existují však i výjimky, kdy postavení účastníků právního vztahu nelze vtěsnat do uvedeného binárního modelu. K těmto případům lze přiřadit v současné době především problematiku veřejnoprávních smluv, či soukromoprávních smluv spotřebitelských. Pohlížíme-li však na tyto instituty pomocí kriteria metody právní regulace, lze konstatovat, že veřejnoprávní smlouvy mají skutečně veřejnoprávní povahu, neboť v rámci nich dochází k integraci významných objektivních zájmů, přičemž míra účasti subjektů, které takové smlouvy uzavírají, tedy míra jejich dispoziční autonomie je značně omezena, neboť zde neplatí zásada, podle níž je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, ale zásada právě opačná; v rámci spotřebitelských smluv je sice na jednu stranu patrné, že jejich účastníci nemají absolutně rovné postavení, neboť dodavatele tíží daleko více povinností než spotřebitele, avšak děje se tak za účelem odstranění reálné ekonomické nerovnosti a dosažení alespoň přibližné smluvní spravedlnosti, přičemž i míra dispoziční autonomie obou stran je i přes jistá omezení značně rozsáhlá, neboť se zde uplatňuje zásada vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno.
V.
Na základě shora uvedeného vymezení metody právní regulace lze konstatovat, že ohledně samotného vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva se uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou
expropriát
(vyvlastňovaný) a
expropriant
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, čj. 6 A 10/92-27, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5/1994, s. 295 a násl., pod číslem 53: „Z ustanovenížádného právníhopředpisu nelzedovodit subjektivní oprávnění na vyvlastněnícizího pozemku; osoba, která neúspěšně podala takový návrh u správního orgánu se proto nemůže u soudu dovolat toho, že byla na takovém právu zkrácena.“), ale toliko
expropriát
na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem na straně druhé. Vyvlastňovaný a stavební úřad nevystupují do tohoto právního vztahu v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje expropriátovi, tj. sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, přičemž vůle expropriáta je zde nerozhodná, a jeho případný nesouhlas s takovým rozhodnutím je irelevantní. Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na stanovení jeho obsahu je tedy podstatně rozdílná.Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům; je přitom nerozhodné, zda správní orgány rozhodovaly podle stavebního zákona, podle zákona o telekomunikacích, podle zákona o pozemních komunikacích či podle zákonů jiných, neboť povaha analyzovaného institutu je pořád stejná.
Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním úřadem, ale pouze
expropriát
a
expropriant
, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.
VI.
Posuzovanou otázku lze uzavřít tak, že je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení je otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda je předmětem řízení spor o vlastnické právo na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní a nikoliv v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případném rozdělení náhrady za tyto veřejnoprávní akty.
Věc se vrací pátému senátu k dalšímu projednání a rozhodnutí, který ji rozhodne v souladu s právním názorem rozšířeného senátu vyjádřeného v tomto usnesení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu
|
19.01.2005
|
543/2005
|
4 As 26/2003 - 59
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/doprava-a-registrace-silnicnich-vozidel.p628.html?q=
|
Ej 84/2005
Doprava: registrace silničních vozidel
k § 4 odst. 2 a § 13 odst. 3, 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (ve znění zákonů č. 478/2001 Sb. a č. 320/2002 Sb.)
k § 3 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel
I. Po dobu dočasného vyřazení vozidla z registru silničních vozidel podle § 13 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nelze ohledně tohoto vozidla provádět změny údajů v registru; změny lze provádět pouze u vozidla zaregistrovaného.
II. Dojde-li v průběhu dočasného vyřazení vozidla z registru k převodu vlastnického práva k vozidlu, může o ukončení režimu dočasného vyřazení z registru silničních vozidel podle § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, žádat ten, kdo je v době podání žádosti vlastníkem vozidla, i když jím nebyl v době, kdy bylo vozidlo z registru dočasně vyřazeno.
III. Provozovatelem ve smyslu § 4 odst. 2 věty druhé zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je vlastník vozidla. Místní příslušnost správního orgánu k ukončení režimu dočasného vyřazení vozidla z registru se proto i v těchto případech řídí bydlištěm, resp. místem podnikání (liší-li se od bydliště), nebo sídlem vlastníka vozidla.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, čj. 4 As 26/2003-59)
Věc:
Spolek S. v Ch. proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje o změnu v registru silničních vozidel, o kasační stížnosti žalobce.
Bývalý Okresní úřad v Jindřichově Hradci zamítl 9. 8. 2002 žádost žalobce o provedení změny v registru silničních vozidel u nákladního automobilu; měl být vyznačen převod vozidla na jiného majitele do jiného okresu. Žalovaný k odvolání žalobce toto rozhodnutí dne 31. 10. 2002 potvrdil. Podle odůvodnění obou rozhodnutí nebylo možno žádosti vyhovět proto, že vozidlo bylo dočasně vyřazeno z registru silničních vozidel podle § 13 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb. Po dobu dočasného vyřazení z registru, tj. do doby, než podle § 13 odst. 4 citovaného zákona bude režim dočasného vyřazení z registru silničních vozidel ukončen, nelze v registru silničních vozidel ohledně tohoto dočasně vyřazeného vozidla provádět změny.
V žalobě, kterou podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích, argumentoval žalobce tím, že nemožnost zapsat v době dočasného vyřazení vozidla z registru vozidlo na nového vlastníka je omezením výkonu vlastnických práv (nového) vlastníka vozidla. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 2. 2003. V důvodech uvedl, že občanskoprávní dispozice vozidlem není předpisem veřejného práva dotčena a přechod vlastnického práva k vozidlu ze žalobce na jinou osobou není podmíněn zaznamenáním této skutečnosti do registru silničních vozidel. Jinak přisvědčil žalovanému, že v době dočasného vyřazení z registru nelze změny vyznačovat.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobce (stěžovatel) tvrdí, že i při dočasném vyřazení vozidla z registru zůstávají - jak podle něj plyne z § 3 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 56/2001 Sb. - údaje o vozidle ve své podstatě v registru zachovány, byť v jiné jeho části než údaje o vozidlech registrovaných, jelikož se počítá s tím, že vozidlo může být opět registrováno poté, co bude režim dočasného vyřazení vozidla z registru ukončen. I v případě trvalého vyřazení vozidla z registru jsou údaje o něm ještě pět let uchovávány, byť již nikoli v registru silničních vozidel. To znamená, že fakticky lze změny údajů v registru u vozidel z něho dočasně vyřazených bez problémů provádět, neboť údaje o vozidle jsou v registru fakticky zaznamenány, byť v jiné jeho části než údaje o vozidlech v registru vedených. Je na jedné straně nesporné, že záznam o vlastníku vozidla v registru nemá občanskoprávní důsledky stran přechodu vlastnického práva a že registrace má pouze účinky z hlediska možnosti provozovat vozidlo na pozemních komunikacích. Jak se však stěžovatel domnívá, je omezen rozhodnutím správního orgánu v tom, že on sám nemůže již vozidlo znovu registrovat (není již jeho vlastníkem), a ani nemůže provést změny v registru v části týkající se vlastníka vozidla tak, aby nový vlastník mohl vozidlo registrovat či ukončit režim dočasného vyřazení z registru. Kolizí norem soukromého a veřejného práva je tak vlastníku vozidla bráněno plně s vozidlem nakládat v tom smyslu, že nemůže provést různé úkony předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., které by buď směřovaly k trvalému odhlášení vozidla z registru, anebo k obnovení možnosti opět vozidlo provozovat na pozemních komunikacích.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nelze akceptovat názor, že při dočasném vyřazení vozidla z registru vlastně toto vozidlo v registru zůstává evidováno, a sice v jeho jiné části. Formálně právně není vozidlo při dočasném vyřazení v registru evidováno, neboť je vyřazeno a není u něho jistota, že bude znovu do registru zaneseno; pouze existuje taková možnost, a právě proto se v registru z praktických důvodů údaje technicky ""uchovávají"" pro případ, že by k opětovné registraci došlo. V registru může být vozidlo znovu evidováno za splnění podmínek § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., jestliže o to vlastník vozidla požádá nejpozději před uplynutím doby dočasného vyřazení vozidla z registru. Okresní úřad pak na žádost vlastníka silničního vozidla ukončí režim dočasného vyřazení vozidla z registru; vlastník je povinen k žádosti přiložit doklady o splnění podmínek pro provoz vozidla na pozemních komunikacích. Dnem splnění těchto podmínek pak okresní úřad vlastníkovi vozidla vrátí osvědčení o registraci vozidla a tabulku s přidělenou registrační značkou a tyto skutečnosti vyznačí v technickém průkazu vozidla a v registru silničních vozidel.
Podle žalovaného není pravda, že by neprováděním změn údajů v registru po dobu dočasného vyřazení vozidla z registru byla dotčena práva vlastníka vozidla v souvislosti s jeho užíváním. Při dočasném vyřazení z evidence si aktuální vlastník musí být vědom, že správnímu úřadu odevzdává státní poznávací značky a také určité klíčové doklady k vozidlu, bez nichž nelze vozidlo legálně provozovat na pozemních komunikacích, a že předtím, než by vozidlo opět v registru zaevidoval, by musel předložit v rámci procedury registrace správnímu úřadu protokol o evidenční kontrole vozidla, tj. o technické kontrole v rozsahu stanoveném zákonem, spočívající v porovnání údajů v technickém průkazu vozidla a v osvědčení o jeho registraci se skutečným stavem. Pokud tedy nový vlastník nabyl od původního vlastníka vlastnictví k vozidlu v době jeho dočasného vyřazení z evidence v registru, mohl a měl si být vědom toho, jakým způsobem je možnost užívání vozidla, včetně možnosti provádění změn údajů o něm v registru, v důsledku jeho dočasného vyřazení z registru omezena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 4 a násl. zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném k 31. 12. 2002 (viz § 75 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), se zřizuje registr silničních vozidel jako evidence silničních motorových vozidel, přípojných vozidel a provozovatelů těchto vozidel (§ 4 odst. 3 citovaného zákona). Až na určité velmi omezené výjimky je každý, kdo hodlá provozovat na území České republiky silniční motorové vozidlo nebo přípojné vozidlo, povinen vozidlo přihlásit k registraci u příslušného okresního úřadu (§ 6 odst. 1 citovaného zákona). Registrovat lze jen vozidla splňující zákonem předepsané podmínky, zejména na úseku technické způsobilosti a na úseku pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přičemž splnění těchto podmínek je nutno stanoveným způsobem doložit (viz § 6 odst. 2 až 4 citovaného zákona). Zákon č. 56/2001 Sb. tedy vytváří veřejnoprávní systém evidence silničních motorových vozidel, jehož hlavním účelem je zajistit, aby na pozemních komunikacích byla provozována pouze vozidla splňující předepsané technické podmínky a s uzavřeným pojištěním odpovědnosti z jejich provozu. Registrace vozidla nemá sama o sobě žádné právní následky v oboru soukromého práva, především práva vlastnického, třebaže osoba vlastníka vozidla se v registru eviduje [§ 4 odst. 4 písm. a) citovaného zákona] a údaje mj. i o vlastníku vozidla musí být v případě změny uvedeny v předepsané lhůtě do souladu se skutečným stavem (§ 11 a § 12 citovaného zákona), přesněji řečeno musí povinná osoba v předepsané lhůtě požádat o provedení změny údaje o vlastníku v registru.
Zákon č. 56/2001 Sb. obsahuje legální definice základních pojmů; zejména definuje různé typy silničních vozidel a jejich technické prvky, jakož i osoby vozidlo provozující, dovážející či vyrábějící (viz § 2 citovaného zákona). Vymezuje i pojem provozovatele silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky, jímž se rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla anebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. Pojem vlastníka vozidla, třebaže jej zákon č. 56/2001 Sb. na řadě míst užívá jako jeden z klíčových pojmů, v něm však legálně definován není, takže nutno mít za to, že i pro obor působnosti zákona č. 56/2001 Sb. platí v tomto ohledu příslušná ustanovení občanského zákoníku, tj. zejména jeho § 123 a násl. Vlastníkem vozidla, ať již v registru vozidel registrovaného či nikoli, je tedy osoba, která je podle předpisů práva občanského (viz zejména § 132 občanského zákoníku) nabyla a má k vozidlu vlastnické právo. Pro nabývání a pozbývání vlastnictví k silničním vozidlům, bez ohledu na skutečnost, zda jsou v okamžiku nabytí či pozbytí vlastnictví v registru vozidel registrována či nikoli, platí stejná pravidla jako pro jakékoli jiné movité věci, neboť žádný k občanskému zákoníku speciální právní předpis nestanoví jinak. Při nabývání vlastnictví na základě smlouvy tedy platí ustanovení § 133 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož v takovém případě vlastnictví přechází převzetím věci, není-li mezi účastníky dohodnuto jinak. Možný rozpor mezi skutečným stavem věci ohledně toho, kdo je vlastníkem vozidla registrovaného v registru vozidel, a údaji evidovanými v registru řeší zákon č. 56/2001 Sb. - jak již zmíněno - tím, že příslušným osobám ukládá (v relativně krátké lhůtě od doby, kdy nastanou skutečnosti rozhodné pro změnu osoby vlastníka) iniciovat provedení změny údajů o vlastníkovi v registru.
Zákon č. 56/2001 Sb. zná ve vztahu ke skutečnosti, zda je určité vozidlo v registru silničních vozidel evidováno či nikoli, dvě základní kategorie - evidenci vozidla v registru a jeho neevidování v registru. Kvůli usnadnění přechodu mezi těmito dvěma režimy zákon v případě vyřazení vozidla z registru rozlišuje mezi vyřazením trvalým (§ 13 odst. 1 a 2, § 14 citovaného zákona) a dočasným (§ 13 odst. 3 a 4 citovaného zákona). Podstatou institutu dočasného vyřazení z registru silničních vozidel je to, že zákon předvídá zjednodušený režim jeho opětovné evidence v registru v podobě ukončení režimu dočasného vyřazení vozidla z registru (§ 13 odst. 4 citovaného zákona); smyslem a účelem této úpravy je umožnit vlastníkovi, aby po dočasnou dobu, tj. s perspektivou opětovného návratu do režimu evidence vozidla v registru silničních vozidel, mohl vozidlo nechat z registru vyřadit, takže vozidlo pak zejména nemusí splňovat předepsané podmínky pro provoz na pozemních komunikacích (a samozřejmě na nich nesmí být po dobu vyřazení z registru provozováno). Perspektiva pravděpodobné opětovné evidence vozidla v registru je brána v potaz tím, že pokud vlastník vozidla požádá ve lhůtě trvání režimu dočasného vyřazení z provozu (viz § 13 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) o ukončení tohoto režimu, vozidlo se znovu registruje za zjednodušených podmínek. Jiné podstatné odlišnosti mezi dočasným a trvalým vyřazením vozidla z evidence nelze vysledovat. V obou případech je jednoznačné, že vozidlo je z evidence v registru vyřazeno, takže se na jeho vlastníka na jedné straně nevztahují oprávnění, jež jsou evidencí v registru podmíněna (provozovat vozidlo na pozemních komunikacích), na druhé straně se na něho ovšem nevztahují ani povinnosti spojené s evidencí vozidla v registru (zejména povinnost podat ve stanovené lhůtě od vzniku skutečnosti, která zakládá změnu zapisovaného údaje, žádost o změnu údajů zapisovaných do registru - viz § 12 odst. 1 citovaného zákona).
Evidence vozidla v registru je v první řadě aktem správního orgánu provedeným na základě zákona za splnění zákonem předepsaných podmínek; je samozřejmé, že vedle tohoto rysu má evidence v registru též povahu faktického zanesení a uchovávání určitých údajů v systematicky vedené evidenci. Není-li však ze striktně právního hlediska vozidlo v registru evidováno, neboť je (trvale či dočasně) vyřazeno, nelze po právu ani provádět v registru změny evidovaných údajů, třebaže fakticky (úpravou údajů v evidenci) by tak jistě činit šlo. Skutečnost, že fakticky zůstávají údaje o dočasně vyřazeném vozidle v registru uchovány (jak je - zcela v souladu se zákonem - upraveno v § 3 odst. 3 větě druhé vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel), a sice pro případ, že by došlo k ukončení režimu dočasného vyřazení vozidla z registru, na věci nic nemění: účelem zachování údajů o dočasně vyřazeném vozidle v registru je zde pouze to, aby případné ukončení režimu dočasného vyřazení bylo možno provést z evidenčně technického hlediska co nejjednodušším způsobem. Z obdobných důvodů, a zejména pak z důvodů archivačních, se v registru též uchovávají, a sice po dobu pěti let, údaje o vozidlech vyřazených z registru trvale (viz § 3 odst. 3 věta třetí vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel).
Pokud dojde v průběhu doby dočasného vyřazení vozidla z registru k přechodu vlastnického práva k vozidlu z původního na nového vlastníka, je tato skutečnost z hlediska evidence v registru silničních vozidel irelevantní, neboť zákon nepředepisuje, že by se měla takováto změna údaje o vozidle jakkoli do registru zapisovat, protože se (právně vzato) o vozidle žádné údaje neevidují. Nový vlastník vozidla má, stejně jako vlastník původní, v době trvání režimu dočasného vyřazení vozidla z registru možnost žádat o ukončení tohoto režimu. Ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb. žádným způsobem nerozlišuje mezi ""původním"" či ""novým"" vlastníkem, nýbrž hovoří toliko o vlastníku vozidla. Správní úřad musí vyhovět žádosti o ukončení režimu dočasného vyřazení motorového vozidla z evidence podané osobou, která spolu s podáním žádosti doloží, že se v době dočasného vyřazení vozidla stala jeho vlastníkem. Jakkoli by dikce § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb. snad připouštěla sama o sobě i takový výklad, že ""vlastníkem"" ve smyslu tohoto ustanovení musí být vždy jen ""původní"" vlastník, tj. osoba, která požádala o dočasné vyřazení vozidla z evidence, je nutno takový výklad odmítnout z důvodu, že jej nelze považovat za ústavně konformní. Tento výklad implikuje připuštění citelného zásahu do vlastnického práva ""nového"" vlastníka silničního vozidla, který by spočíval v tom, že ""nový"" vlastník nemůže bez součinnosti vlastníka ""původního"" realizovat podstatu svého vlastnického práva, a sice svoji věc legálně užívat způsobem, k němuž je tato věc určena. Proto je nutno přiklonit se k prvnímu z obou popsaných výkladů: žádat o ukončení režimu dočasného vyřazení z registru silničních vozidel může podle § 13 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb. ten, kdo je v době podání žádosti vlastníkem vozidla, i když jím nebyl v době, kdy bylo vozidlo z registru dočasně vyřazeno.
Jestliže tedy žalobce převedl své vozidlo na nového vlastníka v době dočasného vyřazení vozidla z registru silničních vozidel, měl tento nový vlastník, chtěl-li opět vozidlo provozovat na pozemních komunikacích, požádat příslušný okresní úřad o ukončení režimu dočasného vyřazení vozidla z registru, tedy vozidlo opětovně registrovat; samozřejmě byl povinen přiložit doklady o splnění podmínek pro provoz vozidla na pozemních komunikacích (§ 13 odst. 4 věta druhá zákona č. 56/2001 Sb.).
Nad rámec odůvodnění nutno poznamenat, že problematické může být určení, který správní orgán (tj. podle právního stavu účinného k 31. 12. 2002 okresní úřad, nyní obecní úřad obce s rozšířenou působností) je ve výše uvedeném případě místně příslušným k ukončení režimu dočasného vyřazení vozidla z registru a k jeho opětovné registraci. Výslovná úprava místní příslušnosti pro takovéto zvláštní případy v zákoně č. 56/2001 Sb. chybí, nicméně i zde lze užít obecné ustanovení o místní příslušnosti k registraci (§ 4 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb.). Podle této úpravy byl příslušným pro registraci silničního motorového vozidla a přípojného vozidla okresní úřad (nyní obecní úřad obce s rozšířenou působností), v jehož správním obvodu měl provozovatel silničního motorového vozidla a přípojného vozidla bydliště nebo místo podnikání, lišilo-li se od bydliště, nebo sídlo. Provozovatel v registru neevidovaného vozidla není zákonem č. 56/2001 Sb. definován, neboť citovaný zákon ve svém § 2 odst. 13 definuje toliko provozovatele silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky, jímž se rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice, nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla, anebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. Pojem provozovatele neregistrovaného vozidla zákon č. 56/2001 Sb. neužívá a hovoří pouze o jeho vlastníku. Vzhledem k tomu a též vzhledem k povaze věci (místní příslušnost je třeba určit podle zásad vyplývajících ze zákona č. 56/2001 Sb. tak, aby to odpovídalo rozumnému uspořádání věcí), je nutno mít za to, že ""provozovatelem"" ve smyslu § 4 odst. 2 věty druhé zákona č. 56/2001 Sb. je právě vlastník vozidla, takže místní příslušnost správního orgánu se i v těchto případech řídí bydlištěm, resp. místem podnikání, liší-li se od bydliště, nebo sídlem vlastníka vozidla. Je pak samozřejmě věcí správního orgánu, aby si dokumenty, které jsou případně uloženy u jiného správního orgánu (u toho, který byl příslušný, vzhledem k odlišnému bydlišti, místu podnikání či sídlu ""původního"" a ""nového"" vlastníka, k dočasnému vyřazení vozidla z registru), od tohoto správního orgánu za účelem ukončení režimu dočasného vyřazení vozidla z registru opatřil a aby i jinak při ukončování režimu dočasného vyřazení vozidla z registru a jeho opětovné registraci v těchto zvláštních případech postupoval tak, aby bylo možno naplnit smysl a účel zákona při šetření všech práv vlastníka vozidla.
Nelze mít za to (jak se zřejmě žalovaný správní orgán domnívá, soudě alespoň z jeho vyjádření ke kasační stížnosti), že v případech, kdy se prodává vozidlo v době jeho dočasného vyřazení z registru, je možno po ""původním"" a ""novém"" vlastníku vozidla požadovat, aby si problémy a případné poskytování vzájemné součinnosti při případné opětovné registraci vozidla smluvně upravili či jinak vyřešili způsoby, jež lze považovat za problematické (například tím, že vozidlo, třebaže již jeho vlastníkem ve skutečnosti není, opětovně registruje ""původní"" vlastník, kterého správní úřad za vlastníka bude na základě údajů v registru považovat, neboť se nedozví - jelikož mu to ""starý"" ani ""nový"" vlastník nesdělí - o tom, že vozidlo vlastníka změnilo, a teprve poté se v registru postupem podle § 12 zákona č. 56/2001 Sb. provede změna údaje o vlastníkovi). Zákon č. 56/2001 Sb. ""starému"" ani ""novému"" vlastníkovi povinnosti tohoto druhu neukládá, a proto je třeba tento zákon vyložit tak, že uvedené povinnosti a problematické postupy po nich nelze požadovat a že opětovnou registraci vozidla musí být oprávněn v těchto specifických případech iniciovat ""nový"" vlastník vozidla bez jakékoli součinnosti vlastníka ""původního"".
Lze tedy uzavřít, že správní orgán (právní předchůdce žalovaného) nepochybil, rozhodl-li o zamítnutí žalobcovy žádosti o zápis změn údajů v registru silničních vozidel, jestliže se žádost týkala vozidla, které bylo v době podání žádosti dočasně vyřazeno z registru silničních vozidel. Ani krajský soud tedy nepochybil a naopak správně posoudil pro rozhodnutí ve věci samé klíčovou právní otázku, pokud výše uvedený právní názor správního orgánu shledal správným, na základě toho žalobu zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu nezrušil.
(tur, im)
|
06.04.2005
|
585/2005
|
2 As 74/2003 - 86
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/sluzebni-pomer-policistu-a-kazensky-trest-a-propusteni.p629.html?q=
|
Ej 189/2005
Služební poměr policistů: kázeňský trest a propuštění
k § 32, § 33, § 37 a § 106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu jen „zákon o služebním poměru“)
Z žádného ustanovení zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ani z jiného zákona nevyplývá, že by propuštění ze služebního poměru nebylo možné poté, co za stejný skutek (stejné jednání) byl policistovi uložen kázeňský trest.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2005, čj. 2 As 74/2003-86)
Prejudikatura
srov. též č. 201/2004 Sb. NSS.
Věc:
Petr K. v Č. proti Policejnímu prezidiu České republiky o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím ředitele Správy Severomoravského kraje Policie České republiky ze dne 22. 12. 1999 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto dne 10. 3. 2000.
Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení posléze uvedeného rozhodnutí. Městský soud v Praze žalobu zamítl.
V kasační stížnosti na toto rozhodnutí vznesené tvrdil žalobce (stěžovatel) nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Uvedl, že nesouhlasí s hodnocením soudu, že svým jednáním porušil služební přísahu a služební povinnosti zvláště závažným způsobem. Má za to, že toto hodnocení vůbec tomuto soudu nepřísluší. Dále uvedl, že za stejné jednání, za které byl propuštěn ze služebního poměru pro porušení přísahy, byl nejprve potrestán uložením kázeňského trestu, a to snížením funkčního platu o 15 % na dobu tří měsíců. V hierarchii kázeňských trestů uvedených v zákoně o služebním poměru se nejedná o nejpřísnější kázeňský trest. Po uložení tohoto kázeňského trestu vykonával službu v nezměněném rozsahu po dobu dvou měsíců. Uložením kázeňského trestu byla ohodnocena míra zavinění stěžovatele. Rozhodně tedy nemohl úmyslně porušit služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Stěžovatel má za to, že městský soud nesprávně posoudil věc po právní stránce, protože totožné jednání, které bylo posouzeno jako kázeňský přestupek, tj. zaviněné porušení základních povinností policisty obsažených i ve služební přísaze menší, než je zvlášť závažné porušení stejných povinností, hodnotil zároveň jako porušení služební přísahy (tedy i základních povinností policisty) zvlášť závažným způsobem. Služební orgán v předcházejícím řízení jednal v rozporu se zákonem, neboť stejný skutek co do závažnosti porušení povinností policisty, resp. i služební přísahy, vyhodnotil dvakrát různým způsobem.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 32 odst. 1 zákona o služebním poměru (ve znění účinném v době vydání napadeného správního rozhodnutí) je kázeňským přestupkem zaviněné porušení základních povinností policisty, pokud nejde o trestný čin. Podle § 33 téhož zákona jsou kázeňskými tresty a) písemná důtka, b) snížení základního platu až o 15 % na dobu nejvýše tří měsíců, c) snížení hodnosti o jeden stupeň až na dobu jednoho roku, d) zákaz činnosti, e) propadnutí věci.
Podle § 37 odst. 1 zákona o služebním poměru nelze kázeňský trest uložit, byl-li policista za týž skutek již odsouzen soudem; byl-li kázeňský trest uložen dříve, zruší se s účinností ode dne uložení. Podle § 32 odst. 2 téhož zákona nelze kázeňský trest uložit, popřípadě vykonat, byl-li kázeňský trest prominut nebo vztahuje-li se na přestupek amnestie. Podle § 106 odst. 1 písm. d) cit. zákona může být policista propuštěn ze služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem.
V prvé řadě je třeba uvést, že v případě propuštění podle posledně uvedeného ustanovení soudu v řízení o přezkoumání rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře přísluší, aby – pokud je to namítáno v žalobě – posoudil, zda se jedná o zvláště závažné porušení služební přísahy nebo služební povinnosti, a aby uvážil, zda jsou dány zákonné podmínky § 106 zákona o služebním poměru.
I Nejvyšší správní soud má za to, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru na rozdíl od kázeňského trestu není sankcí (i když fakticky, nikoli však právně, takovéto personální opatření by z hlediska některých důsledků mohlo být za určitý druh trestu považováno). Z žádného z ustanovení zákona o služebním poměru či jiného zákona nevyplývá, že by propuštění ze služebního poměru nemohlo následovat poté, kdy byl za stejný skutek (stejné jednání) uložen kázeňský trest. Naopak, toliko za výše uvedených okolností je vyloučeno uložení kázeňského trestu, přičemž navíc o takovýto případ se u žalobce nejednalo.
Pro úplnost je třeba dále konstatovat, že nemůže obstát ani úvaha stěžovatele o nepřípustném rozdílu v hodnocení závažnosti jednání v případě uložení kázeňského trestu a v případě propuštění ze služebního poměru. Bezesporu porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem [§ 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru] zahrnuje i zaviněné porušení základních povinností policisty. Rozhodnutí o tom, zda dojde k propuštění policisty, je především na úvaze příslušného služebního funkcionáře. Nic mu nebrání, aby i v případě splnění podmínek dle § 106 odst. 1 písm. d) cit. zákona s přihlédnutím ke všem dalším konkrétním okolnostem přistoupil toliko k uložení kázeňského trestu. Stejně tak však zákonná úprava nevylučuje, aby poté, kdy příslušnému policistovi byl uložen kázeňský trest, po zjištění dalších skutečností či po novém uvážení (při dodržení zákonných lhůt) byl policista propuštěn.
(oda)
|
31.03.2004
|
681/2005
|
6 A 93/2000 - 69
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/cenne-papiry-a-makler-jako-ucastnik-financniho-trhu.p630.html?q=
|
Ej 238/2004
Cenné papíry: je makléř účastníkem finančního trhu?
k § 79 odst. 2 a § 82 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákonů č. 61/1996 Sb. a č. 15/1998 Sb.
Komise pro cenné papíry jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu podle § 82 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, vykonává dozor nad činností makléřů; makléře však může sankcionovat pouze za porušení právních předpisů, které bezprostředně upravují jeho právní postavení a jsou obsaženy v hlavě II citovaného zákona. Za porušení zásady provádět příkazy klienta s odbornou péčí a zásady neupřednostňování obchodů na vlastní účet před obchody na účet klientů (§ 79 odst. 2 zákona) proto Komise nemůže sankcionovat makléře, nýbrž obchodníka s cennými papíry, jehož je makléř zaměstnancem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, čj. 6 A 93/2000-69)
Věc:
Ing. Ivo P. ve V. proti Komisi pro cenné papíry o povolení k výkonu činnosti makléře a o uložení pokuty.
Žalovaná dne 21. 1. 2000 pozastavila žalobci povolení k výkonu činnosti makléře na dobu šesti měsíců, a to za porušení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech, a uložila mu za porušení téhož ustanovení pokutu ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se proti tomuto rozhodnutí ohradil a podal rozklad, který však Prezidium Komise pro cenné papíry dne 23. 6. 2000 zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
Žalobce tedy podal u Vrchního soudu v Praze žalobu, v níž především namítal, že s ním coby makléřem nemůže být zahájeno správní řízení pro údajné porušení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech, neboť není účastníkem finančního trhu, což je první podmínkou aplikace § 79 odst. 2 citovaného zákona. Druhou podmínkou je to, že účastník finančního trhu poskytuje služby zákazníkům, což makléř objektivně činit nemůže, neboť takovou činnost může vykonávat v souladu s § 45 odst. 1 zákona o cenných papírech pouze obchodník s cennými papíry. Jestliže tedy žalovaná potrestala subjekt, který nebyl v tomto konkrétním případě subjektem sankční pravomoci žalované, došlo tím k porušení zákonnosti správního řízení, jakož i na něj navazujícího rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení, napadené rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry a jemu předcházející rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Komise pro cenné papíry (v textu též „Komise“) zahájila se žalobcem dne 14. 10. 1999 správní řízení ve věci porušení ustanovení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech. Podle uvedeného ustanovení jsou účastníci finančního trhu poskytující služby zákazníkům povinni provést příkazy svých klientů s odbornou péčí a nesmí dávat přednost obchodům na vlastní účet. Zákon o cenných papírech nedefinuje pojem „účastníci finančního trhu“; pokud jde o „finanční trh“, je do něj zahrnován peněžní trh a kapitálový trh (někdy je do něj zahrnován i trh úvěrový). Lze tedy vyjít z toho, že „finanční trh“ je pojmem širším než „kapitálový trh“.
Podle § 2 odst. 1, 2 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů (v textu též „zákon o Komisi“), se zřizuje Komise jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu. Posláním Komise je přispívat k rozvoji a ochraně kapitálového trhu v rámci působnosti svěřené jí tímto zákonem. Z toho vyplývá, že státní dozor vykonávaný Komisí podle § 82 odst. 1, 2 zákona o cenných papírech se může vztahovat pouze na oblast kapitálového trhu. Za porušení povinností podle § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech tak Komise nemůže postihovat všechny účastníky finančního trhu, ale pouze ty, kdo jsou účastníky kapitálového trhu. Kdo je účastníkem kapitálového trhu, stanoví § 5 odst. 4 zákona o Komisi, přičemž makléř mezi těmito účastníky výslovně uváděn není.
Lze tedy souhlasit s žalobcem, že ve věci porušení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech nemělo být správní řízení zahájeno s ním, ale s obchodníkem s cennými papíry, jehož je žalobce zaměstnancem (zda tak žalovaná postupovala, není z obsahu správního spisu zřejmé).
Aby někdo byl účastníkem finančního trhu, musel by na tomto trhu jednat vlastním jménem. Makléř nejedná vlastním jménem, ale jménem jiného subjektu (obchodníka s cennými papíry). Takovýto postup vyplývá z § 15 odst. 1 zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, podle něhož jménem právnické osoby, která je oprávněna k nákupu a prodeji cenných papírů, kupuje a prodává cenné papíry makléř. Ustanovení § 79 odst. 2 zákona o cenných papírech zakazuje účastníkovi řízení dávat přednost obchodům na vlastní účet; žalobce jakožto makléř neprovedl vytýkaný obchod s akciemi na vlastní účet, ale na účet obchodníka s cennými papíry, jehož je zaměstnancem.
Komise pro cenné papíry jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu sice podle § 82 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech vykonává dozor nad činností makléřů, nicméně makléře může sankcionovat pouze za porušení právních předpisů, které bezprostředně upravují jeho právní postavení a jsou obsaženy v hlavě II zákona o cenných papírech. Komise tedy nemůže za porušení zásady provádět příkazy klientů s odbornou péčí a zásady neupřednostňování obchodů na vlastní účet před obchody na účet klientů sankcionovat makléře, nýbrž obchodníky s cennými papíry. V tomto smyslu vyznívá i koncept rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry o rozkladu ze dne 24. 5. 2000, založený ve správním spise; je proto s podivem, že žalovaná později v napadeném rozhodnutí zaujala zcela odlišný názor.
(zdi)
|
07.04.2005
|
610/2005
|
1 Afs 62/2004 - 68
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-stanoveni-dane-podle-pomucek.p631.html?q=
|
Ej 202/2005
Daňové řízení: stanovení daně podle pomůcek
k § 31 odst. 5 a § 44 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Užití pomůcek při stanovení daňové povinnosti (§ 31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) má jiné zákonné předpoklady než užití pomůcek při zjištění základu daně a stanovení daně při nepodání daňového přiznání nebo hlášení (§ 44 odst. 1 téhož zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2005, čj. 1 Afs 62/2004-68)
Věc:
Bronislava D. v Ú. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Finanční úřad v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 7.9.2001 vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 1999, kterým podle § 44 a § 46 daňového řádu žalobkyni stanovil podle pomůcek základ daně a vlastní daňovou povinnost.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž zejména namítala, že nikdy nebyla plátcem DPH, nikdy nesplnila podmínky dané tehdy platným zákonem ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon č. 588/1992 Sb.“), ani se nepřihlásila jako dobrovolný plátce DPH. Není jí tedy jasné, na základě čeho správce daně rozhodl, že je od 1.3.1996 plátcem této daně, a namítala, že pokud by jím byla, měl ji na to správce daně upozornit již v roce 1996, a nikoliv až v roce 2001.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4.6.2002 odvolání zamítl. Jak uvedl ve svém rozhodnutí, správce daně při kontrole daně z příjmů fyzických osob zjistil, že vyplacením částky 820 000 Kč přesáhl obrat žalobkyně v lednu 1996 částku 750 000 Kč. Toto zjištění bylo potvrzeno i v odvolacím řízení, a žalobkyně se tak podle § 5 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. stala od 1.3.1996 plátcem DPH. Žalobkyně nepodala za předmětné zdaňovací období daňové přiznání k DPH, a správce daně ji proto dne 11.6.2001 vyzval k podání daňového přiznání a poučil ji o tom, že nebude-li daňové přiznání podáno ve stanovené lhůtě, může jí být stanovena daň podle pomůcek. Žalobkyně ani na základě této výzvy daňové přiznání nepodala, a tak jí správce daně za použití § 44 d. ř. stanovil podle pomůcek vlastní daňovou povinnost. Žalobkyně se stala plátcem daně ze zákona; není proto podstatné, že osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty jí bylo doručeno až v roce 2001.
Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Zejména namítala, že se plátcem DPH nestala, neboť v lednu 1996 žádné faktury na částku 820 000 Kč nevystavila, v době jejich vystavení byla prokazatelně mimo území ČR a faktury byly padělány. Věc nadále řeší orgány činné v trestním řízení; žalobkyně proto navrhla provést důkaz trestním spisem. Dále namítala, že správce daně jí vystavil osvědčení o registraci až v roce 2001 se zpětnou účinností od 1.3.1996, ač jí to mohl oznámit již na základě daňové kontroly v roce 1998. Připomněla, že není zřejmé, z jakých pomůcek správce daně vycházel, a dále namítala, že byla zbavena možnosti, aby se před vydáním rozhodnutí mohla vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Z rozhodnutí pak není zřejmé, jaké osoby byly vyslýchány a jaké důkazy byly provedeny.
Krajský soud rozsudkem ze dne 26.5.2004 žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že správce daně na základě výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob dospěl ke zjištění, že žalobkyně dosáhla v lednu 1996 příjmů, jejichž celková výše přesáhla částku 750 000 Kč, a proto se stala podle § 5 odst. 1 věty první zákona č. 588/1992 Sb. plátkyní DPH. Soud dále uvedl, že správce daně tak v souladu s § 31 odst. 8 písm. c) d. ř. prokázal existenci skutečností vyvracejících úplnost účetnictví, a na žalobkyni tak přešlo důkazní břemeno prokázat všechny skutečnosti, které byla povinna uvádět v daňovém přiznání. Bylo tak na ní předložit nebo navrhnout důkazy, a teprve pokud by takové důkazy prokázaly tvrzení, která k rozhodným skutečnostem uvedla, by přešlo důkazní břemeno podle § 31 odst. 8 písm. c) d. ř. zpět na správce daně. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně v průběhu řízení o vyměření DPH za rozhodné zdaňovací období nenamítala, že uvedené faktury nevystavila, a na jejich základě tak neobdržela žádné příjmy, již vůbec pak nepředložila důkazní prostředky ani nenavrhla jejich provedení; v průběhu tohoto řízení pouze podala odvolání proti platebnímu výměru a ani v něm se nezmínila, že účetní doklady nevydala. Žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, které tak nemohlo přejít zpět na správce daně, a proto správce daně nepochybil, jestliže žalobkyni stanovil daňovou povinnost za příslušné zdaňovací období. Jestliže až v žalobě žalobkyně namítala, že příslušné faktury nevystavila a ani na jejich základě nezískala žádný zdanitelný příjem, a navrhla provedení důkazu příslušným trestním spisem, soud tento důkaz neprovedl: zákonná konstrukce, podle níž soud vychází při přezkumu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, totiž vylučuje, aby soud mohl ve správním soudnictví provádět na návrh žalobce důkazy, které žalobce nenavrhl ani neoznačil v rámci daňového řízení. Soud rovněž konstatoval, že konkrétní osoba se nestává plátcem daně registrací, ale přímo ze zákona, a proto bylo možno vydat osvědčení o registraci žalobkyně plátkyní daně z přidané hodnoty kdykoliv po zjištění, že v lednu 1996 překročil její obrat částku 750 000 Kč.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítala, že rozsudek krajského soudu je zmatečný, nemá oporu ve spisech, a zejména že soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Shodně jako v žalobě upozornila na to, že předmětné faktury nevystavila, v průběhu daňové kontroly jí nebylo nic sděleno k platbě DPH; neměla proto žádný důvod k tomu, aby se registrovala jako plátce DPH. Osvědčení o registraci vydal správce daně navíc až pět let poté s účinností od 1.3.1996. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že teprve až v řízení o žalobě namítala, že předmětné faktury nevystavila. Tuto skutečnost tvrdila již od samého počátku a navrhovala i důkazy trestním spisem. O trestním řízení se dozvěděla až následně: žalovaný jí odmítl sdělit jméno svědka v daňovém řízení. Nikdy neměla k dispozici předmětné účetní doklady a ani je nemá v účetní evidenci; nemohla se tak stát plátcem daně z přidané hodnoty za něco, co nikdy nepřijala a ani přijmout nemohla, a proto žádala o provedení důkazu trestním spisem; tento důkaz však soud neprovedl.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že správce daně při prováděné kontrole daně z příjmů fyzických osob zjistil, že obrat stěžovatelky v lednu 1996 přesáhl částku 750 000 Kč; stěžovatelka se tak podle § 5 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. stala plátkyní DPH. Správce daně ji vyzval k podání daňového přiznání, a jelikož tak stěžovatelka neučinila, vyměřil podle § 44 d. ř. stěžovatelce podle pomůcek vlastní daňovou povinnost. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nereagovala na výzvu k podání žádosti o registraci, zaregistroval správce daně stěžovatelku z moci úřední. Ve vyjádření žalovaný dále poukázal na to, že pokud jde o sporné účetní doklady, vycházel podpůrně z usnesení PČR, okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 9.7.2002, z něhož je patrné, že originály předmětných faktur byly zaslány na kriminalistickou expertízu se zaměřením na zjištění pořadí, ve kterém byly na jednotlivé faktury napsány strojové texty, otisky razítek a podpisy stěžovatelky. Tato expertíza zjistila a doložila, že faktury musely být nejprve strojem vypsány s uvedením příslušných částek. Přes tento text pak byly opatřeny otisky razítek a teprve přes tato razítka a strojový text byly faktury podepsány stěžovatelkou, která pravost svého podpisu na obou fakturách nepopírá; není tak možné, jak uváděla na svou obhajobu stěžovatelka, že tyto faktury jen podepsala a opatřila otiskem svého razítka a následně je jiná osoba vyplnila.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji.
Z odůvodnění:
Není-li podáno daňové přiznání a nestane-li se tak ani na výzvu správce daně ve lhůtě, kterou k tomu stanovil, dává zákon správci daně na výběr oprávnění buď stanovit základ daně a daň podle pomůcek, nebo vyjít z předpokladu, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula, vyměřit daň v této výši a eventuálně provést místní šetření, popřípadě zahájit daňovou kontrolu podle § 16 d. ř. a v rámci ní prověřit daňový základ a další okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu. Ve výběru, které z oprávnění užije, je správce daně limitován tím, že stanovit základ daně a daň podle pomůcek může jen tehdy, má-li dostatek podkladů pro závěr o tom, že daňovému subjektu svědčí daňová povinnost a daňovou povinnost lze podle pomůcek stanovit.
Pokud správce daně postupuje v intencích § 44 odst. 1 d. ř. tak, že základ daně a daň vyměří podle pomůcek, je zákonnost takového postupu dána tím, že daňový subjekt má daňovou povinnost a ani na výzvu správce daně nepodal ve stanovené lhůtě daňové přiznání. Zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou tak v tomto případě jiné než tehdy, má-li být tímto náhradním způsobem stanovena daňová povinnost podle § 31 odst. 5 d. ř., kdy mohou být užity pomůcky až tehdy, nemohla-li být daňová povinnost stanovena dokazováním pro nesplnění některé ze zákonných povinností daňovým subjektem. Stanovit daň dokazováním totiž předpokládá, že daňový subjekt podal daňové přiznání, a dokazováním se prokazují skutečnosti, které v daňovém přiznání uvedl, popř. uvést měl. Při provádění dokazování se pak uplatňuje důkazní břemeno a jeho přenášení mezi daňovým subjektem a správcem daně v intencích § 31 odst. 8 a 9 d. ř. způsobem, jak jej krajský soud předestřel ve svém rozhodnutí. Pokud však daňový subjekt daňové přiznání ani na výzvu správce daně nepodá, je stanovení daňové povinnosti dokazováním pojmově vyloučeno, a daňový subjekt se tak vlastní vinou zbavuje možnosti prokázat základ daně a daň, neboť daňový subjekt v takovém případě nemá co prokazovat a správce daně případně co vyvracet.
Jestliže v důsledku nesplnění základní povinnosti daňového subjektu, spočívající v podání daňového přiznání, zákon dává správci daně oprávnění stanovit základ daně a daň pomocí pomůcek, je zákonným důvodem pro jeho užití doložení, že daňovému subjektu daňová povinnost svědčí, existence výzvy k podání daňového přiznání ve stanovené lhůtě a nepodání daňového přiznání ani po této výzvě a existence pomůcek, na základě nichž lze daňovou povinnost stanovit. Zákonnou podmínkou pro stanovení daňové povinnosti tímto náhradním způsobem je dále i aplikace § 46 d. ř., ukládající správci daně povinnost přihlédnout také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.
Vyměřením základu daně a daně podle pomůcek je též limitován rozsah přezkumu rozhodnutí správce daně v odvolacím řízení, neboť podle § 50 odst. 5 d. ř. odvolací orgán v tomto případě zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Z takto vymezeného rozsahu přezkumu v odvolacím řízení vyplývá, že předmětem přezkumu a tím i případného dokazování již nemůže být samotná vlastní výše základu daně a daň. Přezkum a případné dokazování se může týkat již jen zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek.
V projednávané věci stěžovatelka v odvolání uplatnila jen obecnou výhradu, že nebyla plátcem DPH, a namítala vadnost postupu správce daně, jestliže zpětně vydal osvědčení k registraci DPH. Žalovaný proto nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že správce daně dodržel zákonnou podmínku pro stanovení daně podle pomůcek spočívající v existenci daňové povinnosti stěžovatelky a shledal souladným se zákonem, jestliže správce daně vycházel ze zjištění daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 a následného řízení, jež skončilo vydáním dodatečného platebního výměru na tuto daň, o tom, že obrat stěžovatelky v lednu 1996 přesáhl částku 750 000 Kč, a stěžovatelka se tak podle § 5 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb. stala plátcem DPH; správně též posoudil, že daňová povinnost vznikla ze zákona, a není tedy podstatné, kdy stěžovatelka obdržela osvědčení o registraci k DPH. Žalovaný přezkoumal, zda byly dodrženy i další zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek; stěžovatelka v předmětném zdaňovacím období daňové přiznání nepodala a nepodala ho ani ve lhůtě, kterou jí k tomu správce daně ve výzvě k podání daňového přiznání stanovil. Správce daně v souladu s § 46 odst. 3 d. ř. při stanovení daně podle pomůcek též přihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, a splnil tak i tuto zákonnou podmínku.
Nepochybil proto ani krajský soud, dospěl-li k závěru, že stěžovatelka v řízení o stanovení DPH nezpochybnila vystavení faktur a příjem z nich v lednu 1996 a že neunesla důkazní břemeno, jestliže v jediném právním úkonu – odvolání – netvrdila a ani nenavrhla důkazy o tom, že účetní doklady nevydala. Tuto námitku uplatnila a provedení důkazů navrhla až v soudním řízení, v němž s ohledem na konstrukci rozvržení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt již nelze takovéto důkazy provádět.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že v daňovém řízení namítala neexistenci faktur, od nichž správce daně odvíjí její zákonné postavení plátce DPH, a předložila a navrhovala důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Je třeba mít na zřeteli, že správce daně vedl o daňové povinnosti stěžovatelky dvě samostatná daňová řízení. Jedním z nich bylo daňové řízení o dani z příjmů fyzických osob za rok 1996, v němž v rámci daňové kontroly a následného daňového řízení stěžovatelka existenci předmětných faktur a poskytnutého plnění z těchto faktur popírala a které ve výsledku skončilo pravomocným rozhodnutím vydaným správcem daně, jímž částečně odvolání stěžovatelky vyhověl. Druhým samostatným daňovým řízením pak bylo daňové řízení o povinnosti stěžovatelky platit DPH za období 1. čtvrtletí roku 1999. I když zjištění správce daně o daňové povinnosti stěžovatelky jako plátce DPH ze zjištění řízení o dani z příjmů fyzických osob vycházelo, jednalo se o samostatné daňové řízení, v němž absence daňového přiznání opravňovala správce daně k postupu podle § 44 d. ř.
Stěžovatelka se v řízení o DPH tím, že daňové přiznání nepodala, zbavila možnosti namítat a prokázat daňový základ a daň. Dále však obecností výhrad a nedoložením a ani nenavržením důkazů v odvolacím řízení též neunesla důkazní břemeno prokázat v soudním řízení tvrzenou neexistenci příjmů zakládajících tuto daňovou povinnost ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. Krajský soud proto nepochybil, jestliže s odkazem na § 75 odst. 1 s. ř. s. a na konstrukci přenášení důkazního břemene v daňovém řízení dospěl k závěru, že v soudním řízení již nelze provádět důkazy ke skutečnostem, které mohly mít právní relevanci pouze tehdy, pokud by byly uplatněny v daňovém řízení. V řízení před krajským soudem, ale ani v daňovém řízení, jehož předmětem byla DPH, nemohla stěžovatelka rovněž účinně namítat vady daňového řízení, jehož předmětem byla daň z příjmů fyzických osob za rok 1996; tyto námitky mohla stěžovatelka uplatnit pouze podáním odvolání proti rozhodnutí ze dne 18.12.2000, kterým správce daně částečně vyhověl jejímu předchozímu odvolání, a v případě neúspěchu v odvolacím řízení se domáhat přezkoumání rozhodnutí soudem ve správním soudnictví.
(šk)
|
08.09.2004
|
440/2005
|
Aprk 6/2004 - 44
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/urceni-lhuty-pro-provedeni-procesniho-ukonu-soudem.p632.html?q=
|
Ej 513/2004
Určení lhůty pro provedení procesního úkonu soudem
k § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 192/2003 Sb.
Návrh účastníka řízení na určení procesní lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zamítne soud jako nedůvodný, bylo-li ve věci samé už rozhodnuto.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2004, čj. Aprk 6/2004-44)
Věc:
František O. v J., návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Podáním došlým Krajskému soudu v Brně dne 16. 8. 2004 se navrhovatel podle § 174a zákona o soudech a soudcích domáhal ""určení lhůty k právním úkonům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 388/2002, které se táhne již 5 let"".
Nejvyšší správní soud návrh zamítl.
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně ve vyjádření k návrhu ze 17. 8. 2004 uvedl, že v dané věci bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2004 (usnesení nabylo právní moci dnem 1. 4. 2004). Proti tomuto usnesení podal navrhovatel kasační stížnost, takže spis bude po provedení nezbytných úkonů předložen Nejvyššímu správnímu soudu.
Návrh na určení procesní lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích (dále jen ""zákon"") byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen dne 20. 8. 2004 s připojením předcházející stížnosti, která byla vyřizována pod Spr. 18.220/2003.
Podle § 174a odst. 1 zákona platí, že má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen ""návrh na určení lhůty"").
Návrhu na určení lhůty předcházela stížnost na průtahy; jde tedy o posouzení, zda návrh na určení lhůty je oprávněný. Z obsahu návrhu sice není zcela zřejmé, k provedení jakého procesního úkonu má soud určit lhůtu; s ohledem na navrhovatelův poukaz na délku řízení však lze vyjít z toho, že se domáhá vydání rozhodnutí ve věci. Takovéto rozhodnutí však již vydáno bylo, neboť Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2004 navrhovatelův návrh na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 398/2001 odmítl.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k průtahům v řízení nedochází, a návrh proto zamítl (§ 174a odst. 6 zákona).
Zbývá dodat, že proti uvedenému usnesení o odmítnutí návrhu na obnovu řízení podal navrhovatel kasační stížnost a v současné době jsou před předložením věci Nejvyššímu správnímu soudu odstraňovány vady kasační stížnosti ve smyslu § 108 odst. 1 s. ř. s. Ani v tomto postupu krajského soudu nebyly shledány průtahy.
(zdi)
|
23.03.2004
|
637/2005
|
38 Ca 706/2002 - 34
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-rozhodnuti-predbezne-povahy.p633.html?q=
|
Ejk 8/2005
Řízení před soudem: rozhodnutí předběžné povahy
k § 102 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.
k § 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e) a § 70 písm. b) soudního řádu správního
Rozhodnutí, jímž stavební úřad nařídí stavebníkovi podle § 102 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, zastavit práce na nepovolené stavbě, je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno jakožto rozhodnutí předběžné povahy. Soud k žalobě přezkoumá až rozhodnutí o nařízení odstranění stavby nebo o jejím dodatečném povolení, které následuje a které teprve je konečné.
(Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, čj. 38 Ca 706/2002-34)
Věc:
Ing. Radomír V. v P. proti Magistrátu hlavního města Prahy o zastavení stavebních prací.
Úřad městské části Praha 6 rozhodnutím ze dne 13. 6. 2001 nařídil žalobci podle § 102 odst. 2 stavebního zákona okamžitě zastavit veškeré stavební práce na pozemku, jehož byl žalobce vlastníkem.
Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 18. 7. 2002 k odvolání žalobce změnil formulaci prvého odstavce rozhodnutí vydaného v I. stupni; v ostatním výrok napadeného rozhodnutí potvrdil.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou, kterou Městský soud v Praze odmítl.
Z odůvodnění:
Řízení o žalobě nemohlo proběhnout a soud žalobu odmítl z následujících důvodů:
Ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je garantováno právo na ochranu před zásahem do subjektivního práva mocenským aktem státu, tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem vůči adresátům takového aktu. Stanoví se, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Obecně se tak lze dovolat ochrany svých práv (nikoli cizích), a to stanoveným postupem. Je tedy zřejmé, že osoba dovolávající se zásahu do práv musí nositelem takových práv – a to věcných nebo procesních – být, a pak může využít zákonem stanovený postup k jejich ochraně.
Postup, jakým se lze dovolat ochrany svých veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy, stanoví § 65 a násl. s. ř. s. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může (je legitimován k podání žaloby) ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Ochrana takto poskytovaná veřejným subjektivním právům však není neomezená; žalobce je legitimován jako účastník správního řízení brojit proti rozhodnutí ve smyslu zákonné definice vymezené v § 65 odst. 1, 2 s. ř. s., nikoli však bez výjimky, neboť dle ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. se nelze domáhat ochrany žalobou proti rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle § 70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. Zákonodárce tak některá rozhodnutí, resp. úkony, z kognice soudu vyloučil, obdobně jako tomu bylo i podle dřívější právní úpravy správního soudnictví, kdy byla z přezkoumání soudem vyloučena podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, rozhodnutí předběžné povahy.
V daném případě má soud za nesporné, že napadené rozhodnutí má povahu úkonu předběžné povahy. K tomuto závěru dospěl na základě tohoto právního posouzení institutů stavebního zákona:
Obecně platí, že rozhodnutí o „předběžné otázce“ je vždy rozhodnutím předběžné povahy; na tuto jeho povahu nemá vliv, zda je učiní na počátku řízení ve věci samé orgán, který v tomto řízení rozhoduje, nebo jiný orgán příslušný posoudit takovou otázku samostatně (viz Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 201/1998).
Pokud jde o zhotovení stavby nebo odstranění stavby, stanoví stavební zákon kogentními ustanoveními (až na výslovně uvedené výjimky, kdy není třeba ani ohlášení stavebnímu úřadu), že ke zřízení stavby (ale i k jejímu odstranění) je třeba povolení stavebního úřadu (nebo ohlášení).
A contrario
veškerá stavební činnost bez povolení (bez ohlášení), až na stanovené výjimky, je zakázána. Vlastnické právo k pozemku je tak co do jeho využití ke zřízení stavby či provádění stavební činnosti na něm omezeno; vůle vlastníka se v tomto směru musí podřídit zákonem stanovenému režimu. Stavební zákon pak v § 88 odst. 1 písm. b) stanoví, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním odstranění takové stavby, a neučiní tak jen za podmínek dále tímto ustanovením stanovených. Před vydáním rozhodnutí o odstranění stavby (nebo o dodatečném povolení stavby) musí být tak najisto postaveno, zda se v daném konkrétním případě jedná o stavbu postavenou bez povolení (ohlášení) nebo v rozporu s ním, a pak lze nařídit její odstranění a stanovit podmínky pro tento postup (popř. rozhodnout o dodatečném povolení při splnění stanovených dalších zákonných podmínek). Jako předběžná otázka, která je podmínkou
sine qua non
dalšího postupu v tomto řízení, musí být tedy učiněn závěr o tom, zda jde o stavbu bez povolení (či ohlášení), ač je zákon vyžaduje.
Stavební zákon však současně upravuje i postup, v rámci něhož přísluší tuto otázku rovněž, a to předběžně, posuzovat, a to v rámci výkonu státního stavebního dohledu, tedy před případným zahájením řízení dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, jehož výsledkem je pak konečné rozhodnutí o odstranění nebo dodatečném povolení stavby.
Ve smyslu § 98 stavebního zákona slouží institut státního stavebního dohledu k tomu, aby byla při stavební činnosti veškerého druhu respektována ochrana veřejných zájmů, jakož i práv a právem chráněných zájmů právnických a fyzických osob, vyplývající z tohoto zákona, z předpisů vydaných k jeho provedení a zvláštních předpisů, z územně plánovací dokumentace, z územních rozhodnutí, z provádění stavby nebo její změny, z vlastností stavby při jejím užívání atd.; ve svém souhrnu to znamená, že jde o kontrolu nad tím, zda faktická stavební činnost a důsledky z ní plynoucí jsou ve shodě s požadavky stanovenými stavebním zákonem a dalšími předpisy a zda nedochází k činnosti v rozporu se stavebním zákonem. Jde tak o speciální kontrolní činnost.
Oprávnění orgánu státního stavebního dohledu a oproti tomu povinnosti stavebníka a dalších subjektů vymezuje ustanovení § 100 až § 102 stavebního zákona mimo jiné i tak, že orgán státního stavebního dohledu je oprávněn vstupovat na staveniště a nahlížet do dokumentace (a tudíž i její předložení požadovat); stavebník je povinen umožnit tento dohled, a tedy i doložit, že stavbu provádí v souladu s ohlášením či stavebním povolením. Orgánu státního stavebního dohledu tak přísluší i zjištění, zda je stavba prováděna bez potřebného povolení (ohlášení) či v rozporu s ním, a je nadán učinit další opatření.
Základní formou zásahu státního stavebního dohledu je výzva k odstranění zjištěných závad (faktických stavebních či právních), a to jako operativní prostředek před použitím opatření přísnějších [§ 102 odst. 1, odst. 5 písm. a) stavebního zákona], neboť neuposlechne-li stavebník výzvy, lze mu zjednání nápravy, popř. i zastavení veškeré činnosti na stavbě, nařídit.
V případě, kdy je zjištěno provádění nepovolené stavby (tj. stavby bez ohlášení, ač je taková stavba vyžaduje, či stavby bez stavebního povolení, ač je takové povolení třeba) nebo její provádění v rozporu s ohlášením či stavebním povolením (nebo jiné závady na rozestavěné stavbě) a stavebník nedoloží ani na výzvu, že ohlášení podal či stavební povolení bylo vydáno, či není shledána shoda stavební činnosti s ohlášenou činností či projektovou dokumentací schválenou v řízení o povolení stavby, a stavebník přes výzvu, aby práce na takové stavbě bezodkladně zastavil (nebo závady odstranil), neuposlechne, je orgán státního stavebního dohledu oprávněn mu zastavení prací nařídit rozhodnutím; existenci rozestavěné nepovolené stavby pak oznámí příslušnému stavebnímu úřadu. V takovém případě pak následuje zahájení řízení o odstranění stavby (resp. o jejím dodatečném povolení, lze-li jej podle podmínek dosáhnout); stavební úřad přitom již vychází, pokud jde o zjištění nepovolené stavby, ze zjištění provedeného orgánem státního stavebního dohledu (a není-li toto zjištění dodatečně vyvráceno, řízení dokončí následně nařízením odstranění stavby či jejím dodatečným povolením).
Rozhodnutím o nařízení zastavení stavební činnosti (§ 102 odst. 2, 5 stavebního zákona) je tak jednak předběžně řešena otázka, zda jde o nepovolenou stavbu, jednak je dočasně zamezeno v pokračování jednání
contra legem
(v další nepovolené či povolením nedoložené stavební činnosti). Na omezenou dobu je před tím, než bude rozhodnuto o nutnosti odstranit či možnosti dokončit stavbu, stanoveno zachovat stávající stav rozestavěnosti. Proto zákon rovněž výslovně vylučuje odkladný účinek odvolání proti takovému rozhodnutí. Jde sice nesporně o uložení povinnosti něčeho se zdržet, avšak vynucováno je zdržení se neoprávněné činnosti, tj. činnosti, k níž je třeba povolení, za situace, kdy zde takové povolení není.
Městský soud v Praze dospěl proto k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí vydané podle § 102 odst. 2 stavebního zákona je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno: je totiž rozhodnutím nesporně předběžné povahy, jímž se ve vztahu k rozhodnutí o nařízení odstranění stavby nebo o jejím dodatečném povolení, které následuje a které teprve je konečné, předběžně řeší otázka, zda je stavba prováděna bez povolení nebo v rozporu s ním (bez ohlášení nebo v rozporu s ním), a při zjištění protizákonného stavu se jím dočasně zakazuje pokračovat v zakázaném jednání (provádět na takové stavbě další stavební činnost).
Pokud jde o uvedenou výluku ze soudního přezkumu, nemá ji soud za protiústavní a je toho názoru, že dané omezení předběžné a dočasné povahy je nutno strpět; ochrana práv stavebníka je zajištěna tím, že proti rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí o odstranění stavby nebo o dodatečném povolení stavby) může brojit žalobou u soudu. V daném případě tak žalobce učinil žalobou vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 38 Ca 667/2002 podanou proti rozhodnutí o odstranění předmětné stavby; tato žaloba byla rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, na který lze pro úplnost odkázat, zamítnuta.
Na
margo
problému se poznamenává, že pokud jde o aplikovanou výluku ze soudního přezkumu ve správním soudnictví, neshledal tuto výluku protiústavní ani Ústavní soud; v tomto směru je proto nutno odkázat na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 291/1999 Sb., jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, pokud jde o tam zakotvenou výluku „rozhodnutí správních orgánů předběžné povahy“, neboť – stručně řečeno – ochrana práv zajištěná soudní kontrolou konečného rozhodnutí byla shledána dostatečnou. Pokud jde o předběžnou povahu rozhodnutí, byla pod stanovený institut podřazena i samostatná rozhodnutí (např. rozhodnutí dle § 17 odst. 6 zákona o půdě, kdy Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 1/96 ústavní stížnost odmítl); rozhodující pro určení ústavnosti uvedené výluky tak podle názoru tohoto soudu při užití výkladu konformního s Ústavou je, zda aplikací uvedené výluky nedojde k odmítnutí soudní ochrany v režimu daného zákona vůbec. V daném případě, jak shora uvedeno, tomu tak není: dovolat se ochrany práv proti konečnému rozhodnutí je možné; zákon proto duplicitní, a navíc jen předběžný, prostředek ochrany vylučuje a takovou žalobu prohlašuje za nepřípustnou.
(thá)
|
08.10.2004
|
536/2005
|
7 A 136/2002 - 67
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-kompetencni-vyluka.p634.html?q=
|
Ej 73/2005
Řízení před soudem: kompetenční výluka
k § 80 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
k § 46 odst. 1 písm. d) a § 70 písm. b) soudního řádu správního
Rozhodnutí České inspekce životního prostředí o omezení manipulace s výškou hladiny vodního díla (§ 80 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) jen pozastavuje provádění platného rozhodnutí vodoprávního úřadu, a to pouze do doby, než vodoprávní úřad o věci samé rozhodne. Takové pozastavující rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno [§ 46 odst. 1 písm. d) a § 70 písm. b) s. ř. s.]. Právo žalobce na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je garantován soudní přezkum konečného meritorního rozhodnutí.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2004, čj. 7 A 136/2002-67)
Věc:
Státní podnik P. v B. proti Ministerstvu životního prostředí o omezení manipulace s výškou hladiny na území přírodní rezervace.
Česká inspekce životního prostředí (dále též ""inspekce"") rozhodnutím ze dne 28. 2. 2002 nařídila žalobci (správci vodního díla) podle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny omezení manipulace s výškou hladiny na střední nádrži vodního díla N. tak, aby nedocházelo k devastování nově vznikajících ekosystémů mokřadu a lužního lesa na přirozených i uměle zbudovaných ostrovech a poloostrovech, které jsou biotopy zvláště chráněných druhů živočichů, jejichž výskyt je závislý na výši hladiny 169,5 metrů nad mořem. Současně bylo žalobci uloženo, aby omezil manipulaci s vodou na střední a dolní nádrži tak, aby mimo období povodňových situací nezpůsobila zvýšení maximální zásobní hladiny nad kótu 169,5 metrů nad mořem a v období od 15. 7. do 1. 10. kalendářního roku nad kótu 170,0 metrů nad mořem.
Rozhodnutí inspekce bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2000; žalovaný žalobci s účinností od právní moci rozhodnutí nařídil omezení manipulace s výškou hladiny na střední nádrži vodního díla N. tak, aby zde mimo období povodňových situací nedocházelo ke zvýšení maximální zásobní hladiny nádrže nad kótu 169,5 metrů nad mořem, a nedocházelo tak k ohrožování a poškozování obnovených a nově vznikajících lužních biotopů a lužních společenstev na přirozených i uměle zbudovaných ostrovech, poloostrovech a podél břehů nádrže. Toto omezení bylo nařízeno do doby právní moci příslušných vodoprávních rozhodnutí, stanovících nově účel jednotlivých nádrží vodního díla N., povolení nakládání s vodami a schvalujících revizi manipulačního řádu vodního díla N. tak, aby byla odstraněna zmíněná ohrožení a poškozování přírody.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Vrchního soudu v Praze; namítal zejména, že podle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny lze postupovat pouze v případě, kdy reálně bezprostředně hrozí určitá škoda. V této věci se však nejednalo o bezprostředně hrozící škodu, neboť na hladině 170,0 metrů nad mořem se v souladu se schváleným manipulačním řádem manipulovalo již jeden až dva roky. Žalobce je rovněž přesvědčen, že za škodlivou činnost nelze považovat jeho chování v souladu s pravomocným správním rozhodnutím a jako dobu, na kterou je tato činnost omezena či zastavena, nelze uvádět dobu do právní moci příslušných rozhodnutí správního orgánu. Ustanovení § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny také předpokládá odstranění nedostatků a příčin škodlivé činnosti, které by mělo být zcela v dispozici povinné osoby. V daném případě ale žalobce není schopen zabezpečit odstranění pravomocných rozhodnutí správních orgánů, a nebyly proto dány podmínky pro postup podle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce se tak dostal do situace, kdy je vázán rozhodnutím dvou orgánů státní správy, která si navzájem odporují, a není tedy schopen objektivně zabezpečit splnění obou.
Žalovaný ve vyjádření mj. uvedl, že jeho rozhodnutí není finálním rozhodnutím, kterým by bylo rozhodnuto o nakládání s vodami; jedná se o rozhodnutí předběžné povahy, jehož cílem nebylo nahradit rozhodování příslušných vodoprávních orgánů, nýbrž v souladu s účelem zákona o ochraně přírody a krajiny a zásadou prevence a předběžné opatrnosti vyjádřené v § 9 zákona č. 17/1991 Sb., o životním prostředí, odvrátit ohrožení a poškození zvláště chráněné části přírody a krajiny na střední nádrži vodního díla N.
Ze správního spisu vyplynulo, že Ministerstvo zemědělství vydalo dne 16. 10. 2001 rozhodnutí, kterým ve věci schválení revize manipulačních řádů jednotlivých nádrží vodního díla N. změnilo výrok rozhodnutí vodoprávního orgánu - Okresního úřadu v Břeclavi ze dne 11. 4. 2001 tak, že omezilo platnost manipulačních řádů s tím, že nejpozději do 30. 6. 2004 bude předložena věcně a místně příslušnému vodohospodářskému orgánu jejich revize.
*)
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení (§ 132 s. ř. s.), žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Soud nejprve musel zkoumat splnění procesních podmínek, za nichž může ve věci jednat. V této souvislosti se musel zabývat povahou napadeného rozhodnutí žalovaného. Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu generální
klauzule
obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Negativní enumerací obsaženou v § 70 s. ř. s. jsou uvedeny tzv. kompetenční výluky, tzn. vynětí z pravomoci správního soudnictví. Uvedené ustanovení zužuje rozsah rozhodnutí, která soud přezkoumává, zásadním věcným hlediskem, tj. požadavkem, aby se rozhodnutí týkalo veřejného subjektivního práva.
Podle § 70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. (...)
Podle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je inspekce v rámci své působnosti oprávněna v případech hrozící škody nařídit omezení, případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění jejích nedostatků a příčin. Takové rozhodnutí vydá i tehdy, je-li taková činnost povolena, přičemž jejím omezujícím rozhodnutím není zrušeno ani měněno rozhodnutí příslušného orgánu (zde: Okresního úřadu v Břeclavi). Nestojí zde tedy proti sobě dvě rozhodnutí, která ukládají žalobci různé, vzájemně si odporující povinnosti; rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 2 citovaného zákona pouze zákonem umožněným zásahem vytváří legitimní překážku výkonu jiného rozhodnutí. Není přitom rozhodující, zda činnost, v níž je spatřována hrozící škoda, má svůj základ v pravomocném rozhodnutí jiného správního orgánu. Česká inspekce životního prostředí jako orgán ochrany přírody dle § 75 citovaného zákona zjišťuje mimo jiné případy ohrožení a poškození přírody a krajiny, jejich příčiny a osoby odpovědné za jejich vznik nebo trvání. Je oprávněna vyžadovat prokázání původu podle § 54, ukládat opatření podle § 66 a odebírat nedovoleně držené jedince (§ 80 odst. 1 cit. zákona). Nelze z pravomocí, které zákon inspekci v rámci stanovené působnosti dává, vyloučit takové činnosti a ty případy, kdy ohrožení chráněného zájmu je způsobováno legitimním rozhodnutím, jehož realizací právě k takovému ohrožení dochází. Vydáním napadeného rozhodnutí tak nebyla překročena pravomoc ani nebylo vybočeno z
kompetence
příslušného správního orgánu.
Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Věc spadá pod kompetenční výluku uvedenou v § 70 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí, jež se stalo předmětem žaloby, je z hlediska obsahu úkonem předběžné povahy, jež si neklade za cíl s konečnou platností rozhodnout. Z povahy rozhodnutí samého nelze v napadeném rozhodnutí shledat jiný úkon nežli povahy předběžné.
Právo fyzické i právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že z pravomoci soudu není vyňato přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, které má povahu rozhodnutí konečného, tedy rozhodnutí příslušného vodoprávního orgánu, kterým bude stanoven příslušný manipulační řád. Napadené rozhodnutí se nepokouší předmět svého zájmu upravit definitivně, nýbrž pouze dočasně, a to z důvodů jasně vyjádřených. Přechodná ustanovení soudního řádu správního nepředstavují diskontinuitu, v jejímž důsledku by se účastníci řízení měli ocitnout v horším procesním postavení než v době podání žaloby; stejně tak nepředstavují ani zlepšení jejich výchozí pozice v tom smyslu, že by se věci (např. rozhodnutí, úkony, nečinnost), které nebylo možno napadnout správní žalobou podle předpisů účinných k 31. 12. 2002, bez dalšího mohly stát legitimním titulem pro jednání soudu podle tohoto zákona. Respektování výhrad Ústavního soudu k části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, je naplněno také v pokynu § 130 odst. 1 s. ř. s., který na řečený díl první hlavy druhé části třetí odkazuje; z aplikace samozřejmě není vyloučena ani hlava první pojednávající o obecných ustanoveních o řízení, bez níž by nemohl soud jednat. Ustanovení § 70 je
lex specialis
vůči § 65 s. ř. s. a i ono vychází z dovolenosti dané ústavním pořádkem České republiky. Stejný postup byl volen i za dříve platné právní úpravy [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a ani podle stávající zákonné úpravy tomu není jinak. To se týká také např. rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Pro jiný výklad ani postup soudu tak není místo.
Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o nakládání s vodami, resp. o změně manipulačního řádu předmětného vodního díla. Vydáním rozhodnutí dle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nebylo nahrazeno rozhodování příslušného vodoprávního úřadu; ze zákonem stanovených důvodů byla pouze do doby vydání rozhodnutí ve věci samé pozastavena realizace dosud platného rozhodnutí. Právo žalobce na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného. Není proto důvodu k tomu, aby soudnímu přezkumu bylo podrobeno již rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, je-li zákonem zajištěn soudní přezkum konečného meritorního rozhodnutí, jímž se zakládají, mění nebo ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Jak již soud výše uvedl, předmětné rozhodnutí, jehož účinnost byla časově omezena, bylo vydáno pouze do doby rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí, kterým orgán k tomu příslušný schválí revizi manipulačního řádu.
(aty)
*) Toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 6 A 143/2001-151, který je publikován pod č. 501/2005 Sb. NSS.
|
18.06.2004
|
636/2005
|
28 Ca 405/2001 - 52
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vyvlastneni-a-nepripustnost-retroaktivity.p635.html?q=
|
Ejk 5/2005
Vyvlastnění; nepřípustnost retroaktivity
k čl. 11 Listiny základních práv a svobod
k § 116 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 262/1992 Sb.
k § 21 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu
Zaniklo-li nevyužitím v zákonem stanovené lhůtě právo domáhat se zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, založené ustanovením § 21 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, nemůže se obnovit tím, že pozdější zákon (§ 116 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona) obdobné právo žádnou lhůtou neomezuje. Použití později platného zákona na posouzení právních skutečností a právních vztahů, které se uskutečnily dříve, než tento zákon nabyl účinnosti, by znamenalo nepřípustnou zpětnou působnost zákona.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, čj. 28 Ca 405/2001-52)
Prejudikatura:
Boh. A 821/1942.
Věc:
Jerome a Kristina C. v Z. proti Magistrátu hl. m. Prahy, za účasti akciové společnosti S. v P. jako osoby zúčastněné na řízení, o zrušení vyvlastnění.
Právnímu předchůdci žalobců byl vyvlastněn v roce 1967 podle tehdy platného stavebního řádu pozemek v Praze – Vršovicích pro stavbu výškové provozní budovy. V roce 2000 požádali žalobci o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění s poukazem na to, že na pozemku žádná budova postavena nebyla.
Stavební úřad (Obvodní úřad Městské části Praha 10) jejich žádosti dne 1. 11. 2000 nevyhověl. Podle odůvodnění nabylo rozhodnutí o vyvlastnění právní moci 30. ledna 1967 a doba dvou let, ve které byl vyvlastnitel povinen využít vyvlastněný pozemek k účelu určenému rozhodnutím o vyvlastnění, uplynula dnem 30. ledna 1969. Podle tehdy platného ustanovení § 21 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, v souladu s ustanovením § 48 vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se prováděl zákon o stavebním řádu, od tohoto dne počala tříměsíční
prekluzivní lhůta
pro podání žádosti vyvlastněného nebo jeho právního nástupce o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí z důvodu, že vyvlastnitel nebo jeho právní nástupce nezačal užívat vyvlastněné nemovitosti nebo práv k ní k účelu, pro který bylo vyvlastnění provedeno. Protože v tehdy zákonem stanovené tříměsíční prekluzivní lhůtě nebyla žádná taková žádost podána, lhůta uplynula marně dnem 30. dubna 1969, a to i přesto, že vyvlastněný pozemek nebyl využit k účelu určenému rozhodnutím o vyvlastnění.
V odvolacím řízení žalovaný dne 21. 6. 2001 formálně změnil výrok stavebního úřadu I. stupně a vyslovil, že žádost o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí se zamítá.
Žalobci se domáhali žalobou u Městského soudu v Praze zrušení posléze uvedeného rozhodnutí. Argumentovali tím, že zrušení rozhodnutí o vyvlastnění umožňuje § 116 odst. 1 stavebního zákona; nesouhlasili s tím, že daný případ je nutno posuzovat dle platného znění zákona v době, kdy bylo vyvlastnění vykonáno, a že zpětná účinnost právního předpisu je podle Ústavy ČR možná jen tehdy, když je to v daném právním předpise výslovně stanoveno. Namítli, že kdyby podali svou žádost před 1. 7. 1992, bylo by možno jejich žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění zamítnout podle zákona ve znění tehdy účinném; protože ale žádost podali po novelizaci provedené zákonem č. 262/1992 Sb., která stanovuje, že žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění lze podat kdykoliv po uplynutí lhůty podle § 115 odst. 2 stavebního zákona, je dle názoru žalobců příslušný správní orgán povinen řídit se platným zákonem v době rozhodování a podle tohoto platného zákona věc rozhodnout. Z ničeho nevyplývá, že nové znění dopadá jen na vyvlastnění uskutečněná po 1. 7. 1992. Jediný závazný údaj pro zrušení rozhodnutí o vyvlastnění je naplnění lhůty dle § 115 odst. 2 stavebního zákona.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Vyvlastnění je nejzávažnější veřejnoprávní zásah do majetkových práv k nemovitostem; rozumí se jím nucený přechod vlastnického práva k pozemkům či stavbám na základě správního aktu. Tento nucený přechod vlastnického práva je vždy spjat s veřejným zájmem, byť historicky bylo vyvlastnění chápáno v různé šíři. Z povahy vyvlastnění jakožto zásahu do soukromého vlastnictví přípustného výhradně k uspokojení veřejného zájmu vyplývá, že vlastník vyvlastněné nemovitosti má nárok na její vrácení, pokud ve stanovené lhůtě nebylo započato s realizací účelu, pro nějž mu byla nemovitost vyvlastněna.
V daném případě bylo vyvlastňovací rozhodnutí vydáno podle § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, který na tuto zásadu pamatoval v ustanovení § 21. To se vztahovalo na případy, kdy nedošlo k uskutečnění účelu vyvlastnění, a umožňovalo vyvlastňovanému nebo jeho právnímu nástupci, aby znovu nabyl svého dřívějšího vlastnického práva. Proto stanovilo lhůtu, ve které mohl vyvlastňovaný svůj nárok na zrušení rozhodnutí o vyvlastnění uplatnit. Tuto lhůtu stanovil zákon jako lhůtu prekluzivní; nebyl-li návrh na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí podán ve lhůtě zákonem stanovené, nárok zanikl.
Vzhledem k tomu, že zákon, podle kterého bylo vyvlastňovací rozhodnutí vydáno, pamatoval na obecnou zásadu, že vlastník nemovitosti má nárok na vrácení vyvlastněné nemovitosti, jestliže ji vyvlastnitel nepoužije k uskutečnění účelu, pro který bylo vyvlastnění povoleno, a také tuto možnost pozitivně upravil, má soud za to, že žalobci měli nárok na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí pouze tehdy, byly-li splněny všechny podmínky stanovené v § 21 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., tedy nejen že stavba, pro niž byl pozemek vyvlastněn, nebyla provedena ve stanovené lhůtě, nýbrž i že žádost o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí byla podána nejpozději do tří měsíců po uplynutí lhůty stanovené k uskutečnění účelu vyvlastnění. (V této souvislosti soud poukazuje na právní názor vyjádřený v rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu Boh. A 821/42).
Protože podle zákona, na základě něhož bylo vyvlastnění povoleno, vyvlastňovanému nebo jeho právním nástupcům marně uplynula lhůta k podání žádosti o zrušení vyvlastnění z důvodu, že vyvlastnitel pozemku ho nepoužil k účelu vyvlastnění, jejich nárok na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí zanikl ještě před účinností ustanovení zákona, které již neváže zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí na určitou lhůtu. Obnovení nároku na zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí se žalobci nemohou nově domáhat s odkazem na nyní platný zákon, podle něhož vyvlastnění ostatně ani nebylo provedeno. Použití nyní platného stavebního zákona na posouzení právních skutečností a právních vztahů, které se uskutečnily dříve, než tento zákon nabyl účinnosti, by znamenalo nepřípustnou zpětnou působnost zákona. Zákaz zpětné účinnosti právních norem je přitom jedním ze základních prvků právního státu a pramení z požadavku právní jistoty.
K námitce žalobců ohledně porušení jejich práv podle čl. 11 Listiny: právní možnost ochrany vlastnického práva byla vyvlastňovanému nebo jeho právním nástupcům poskytnuta, protože podle tehdy platného zákona mohli ve stanovené lhůtě návrh na zrušení rozhodnutí o vyvlastnění podat; nárok jim zanikl proto, že nebyl v zákonem stanovené lhůtě uplatněn. Přiznat vyvlastňovanému nebo jeho právnímu nástupci nově právo na zrušení rozhodnutí o vyvlastnění by bylo v rozporu s principem právní jistoty, neboť i vlastnictví řádně nabyté na základě předchozí právní úpravy je chráněno článkem 11 Listiny.
(pec)
|
10.05.2005
|
722/2005
|
6 Afs 15/2004 - 95
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/dan-z-prijmu-zustatkova-cena-majetku.p636.html?q=
|
Ej 353/2005
Daň z příjmů: zůstatková cena majetku
k § 23 odst. 1, § 24 odst. 2 písm. b) a § 29 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999
Posouzení správnosti daňového výdaje uplatněného daňovým subjektem vyžaduje posoudit i správnost vstupní ceny majetku v případech, kdy výdajem má být zůstatková cena hmotného majetku, přičemž zůstatkovou cenou je rozdíl mezi vstupní cenou hmotného majetku a celkovou výší odpisů z tohoto majetku [§ 23 odst. 1, § 24 odst. 2 písm. b), § 29 odst. 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů]. Jestliže původní vlastník nezapočal odpisování, je u nabyvatele vstupní cenou hmotného majetku vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval (§ 29 odst. 1 zákona o daních z příjmů).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2005, čj. 6 Afs 15/2004-95)
Věc:
Společnost s ručením omezeným A., v likvidaci, proti Finančnímu ředitelství v Praze o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2001 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 1999 ve výši 2 148 300 Kč, který vydal dne 6. 2. 2001 Finanční úřad v Nymburku. Z obsahu správního spisu přitom vyplynulo, že žalobce zaúčtoval ke dni 31. 12. 1999 vklad sítě televizního kabelového rozvodu jako zvýšení svého základního kapitálu (tehdy základního jmění) nepeněžitým vkladem společnosti s ručením omezeným L. ve výši 8 747 000 Kč. Hodnota tohoto vkladu byla oceněna dvěma znaleckými posudky, jedním na částku 9 887 000 Kč, druhým na částku 8 747 000 Kč, následně byl použit odhad nižší. V účetnictví bylo po zhodnocení vkladu zaúčtováno 9 630 528,88 Kč. Žalobce však následně tuto síť prodal za 11 000 000 Kč. Rozdíl byl přiznán k dani z příjmů. Správce daně po provedené kontrole doměřil daň ze základu daně zvýšeného o částku 6 248 400 Kč. Vstupní cena účetní byla 8 747 000 Kč, technické zhodnocení 883 528,88 Kč, zůstatková cena účetní byla 9 630 528,88 Kč. Vstupní cena daňová byla 2 280 000 Kč a při témže technickém zhodnocení byla zůstatková cena daňová pouze 3 163 528,88 Kč. Rozdíl tedy podle správce daně činil 6 467 000 Kč, s ohledem na technické zhodnocení v roce 1999 ve výši 218 600 Kč pak činil 6 248 400 Kč. Správce daně tedy základ daně na základě těchto skutečností upravil na částku 7 777 000 Kč a dne 6. 2. 2001 vydal shora zmíněný dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za rok 1999 ve výši 2 148 300 Kč, který žalobce neúspěšně napadl odvoláním.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobou u Městského soudu v Praze, který však žalobu rozsudkem ze dne 26. 6. 2003 zamítl.
Proti tomuto rozsudku pak žalobce (stěžovatel) brojil kasační stížností. Namítal nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky použitelnosti reprodukční pořizovací ceny jako daňově uznatelného výdaje. Podle Městského soudu v Praze byla pro posouzení této právní věci rozhodující ta část § 29 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon“), kde je stanoveno, že pokud původní vlastník v případech uvedených v § 30 odst. 12 zákona nezapočal odpisování, je u nabyvatele vstupní cenou hmotného majetku a nehmotného majetku vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval. Ustanovení § 30 odst. 12 zákona se ale dle stěžovatele vztahuje jen na poplatníka, který odpisy uplatnil nebo nezačal odpisování, ač tak učinit mohl. Je-li v § 29 odst. 1 písm. e) zákona uvedeno, že pokud původní vlastník v případech uvedených v § 30 odst. 12 zákona nezapočal v odpisování, je u nabyvatele vstupní cenou hmotného majetku cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval. Text „nezapočal v odpisování“ je možné použít pouze na případ, kdy by původní vlastník odpisy uplatnit směl a neuplatnil je. Pro případ, že by původní vlastník odpisy uplatnit nesměl, nedává text „nezapočal odpisování“ smysl. Původní vlastník přitom dle stěžovatele odpisovat předmětný majetek nesměl. V tomto případě dle stěžovatele stanovení vstupní ceny majetku nabytého peněžitým vkladem do obchodní společnosti pro stanovení výše daňového nákladu, kterým je vstupní cena hmotného majetku, při vyřazení v důsledku jeho prodeje nelze použít ustanovení upravující postup pro odpisování hmotného majetku, a tedy ani § 30 odst. 12 zákona, neboť vstupní cena na straně vkladatele nemusí být známa. V takovém případě je dána povinnost použít reprodukční pořizovací cenu zjištěnou na základě znaleckého posudku pro účely vkladu hmotného majetku do základního kapitálu obchodní společnosti. Výdajem je i zůstatková cena, kterou je rozdíl mezi vstupní cenou hmotného majetku a celkovou výší odpisů tohoto majetku. Když stěžovatel neprováděl odpisy, je zůstatkovou cenou cena stanovená podle § 29 odst. 1 písm. d) zákona, tedy reprodukční pořizovací cena zjištěná podle zvláštních předpisů.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatel ve zdaňovacím období roku 1999 nabyl nepeněžitým vkladem od společníka společnosti s ručením omezeným L. televizní kabelový rozvod. Tento majetek pořídila společnost L. úplatně za pořizovací cenu 2 280 000 Kč a z tohoto majetku nezapočala odpisovat. Stěžovatel tento vklad zahrnul do účetnictví v hodnotě 8 747 000 Kč na základě znaleckého posudku. Vzhledem k neodpisování hmotného majetku platil § 29 odst. 1 zákona, podle něhož nezačal-li původní vlastník v případech uvedených v § 30 odst. 12 zákona odpisování, je u nabyvatele vstupní cenou vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval. Vzhledem k tomu, že původní vlastník by uplatňoval odpisy z ceny 2 280 000 Kč, je vstupní cenou hmotného majetku u nabyvatele (stěžovatele) rovněž cena 2 280 000 Kč. Tato částka je tedy vstupní cenou. Vstupní cena, která se promítne do základu daně formou odpisů, se v případě vyřazení majetku uplatňuje jako daňový náklad [§ 24 odst. 2 písm. b) zákona] a používá se termínu zůstatková cena. Jestliže odpisováno nebylo, je touto zůstatkovou cenou, která by byla daňovým nákladem, vstupní cena. Stěžovatel mohl jako daňový náklad uplatnit pouze částku 2 280 000 Kč, tj. částku odpovídající ceně nabytého majetku, a reprodukční pořizovací cenu nebylo možné v tomto případě vůbec použít.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona je výdajem (nákladem) podle odstavce 1 téhož ustanovení také zůstatková cena hmotného majetku. Za zůstatkovou cenu se podle § 29 odstavce 2 zákona považuje rozdíl mezi vstupní cenou hmotného majetku a celkovou výší odpisů. Podle § 30 odst. 12 zákona pokračuje nabyvatel v odpisování započatém původním vlastníkem ze vstupní ceny a při zachování způsobu odpisování. Pokud podle § 29 odst. 1 zákona původní vlastník v případech uvedených v § 30 odst. 12 zákona nezapočal odpisování, je u nabyvatele vstupní cenou hmotného majetku vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval.
Je-li nabyvatel povinen pokračovat v odpisování započatém původním vlastníkem, pak za situace, kdy původní vlastník v odpisování započal, pokračuje se v odpisování způsobem, jakým původní vlastník činil, a sice z ceny, která byla z pohledu původního vlastníka cenou původní (§ 30 odst. 12 zákona). Jedná-li se o majetek, který nebyl původním vlastníkem odpisován, není ve skutečnosti takového odpisování, v němž by mohl nabyvatel pokračovat, avšak vstupní cenou pro nabyvatele, z níž má nyní odpisovat, je vstupní cena evidovaná u původního vlastníka. Pokud tedy majetek, o který v této právní věci jde, tj. síť televizního kabelového rozvodu, nebyl do doby nabytí novým vlastníkem (stěžovatelem) jeho původním vlastníkem (společností s ručením omezeným L.) odpisován, měl jeho nabyvatel (stěžovatel jako nový vlastník) při zahájení odpisování vycházet z ceny, z níž mohl odpisy uplatňovat původní vlastník.
Pokud jde o otázku rozlišení důvodů, pro které původní vlastník majetek neodpisoval, pak rozlišení v tomto směru zákon nepodává, a tedy nebyl-li majetek původním vlastníkem odpisován, je pro nabyvatele vstupní cenou ta cena, jež byla původním vlastníkem evidována, aniž by bylo rozhodující, z jakých důvodů nebyly odpisy původním vlastníkem uskutečněny. Dovozuje-li stěžovatel, že povinnost podávaná z § 30 odst. 12 zákona se vztahuje jen na poplatníka, který odpisy uplatnil nebo nezapočal odpisování, ač tak učinit mohl, a že toto ustanovení nedopadá na případy, kdy původní vlastník započít odpisování nemohl, pak takový výklad nenalézá v textu zákona jakékoli opory. Platí-li totiž, že pokud původní vlastník v případech uvedených v § 30 odst. 12 zákona nezapočal odpisování, je u nabyvatele vstupní cenou hmotného majetku cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval, jak stěžovatel v kasační stížnosti správně uvádí, pak lze podmínku nezapočetí odpisování považovat za splněnou jak v případě, kdy původní vlastník s odpisováním nezapočal, ač tak učinit mohl, tak v případě, kdy s takovým odpisováním nezapočal, neboť tak učinit nemohl. Nezapočetí odpisování původním vlastníkem je tedy podle § 29 odst. 1 zákona objektivním stavem, na němž nemohou ničeho změnit pohnutky původního vlastníka, jež jej k nezapočetí odpisování vedly, ani skutečnost, že původní vlastník odpisovat nezapočal z toho důvodu, že tak ve skutečnosti učinit ani nemohl.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dospěl-li Městský soud v Praze k závěru, že pro posouzení právní otázky použitelnosti reprodukční pořizovací ceny jako daňově uznatelného výdaje je rozhodující ta část ustanovení § 29 odst. 1 zákona, v níž je stanoveno, že při absenci odpisování původním vlastníkem je u nabyvatele vstupní cenou ta vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisy uplatňoval, pak použil správný právní předpis a správnou právní normu. Vyložil-li přitom Městský soud v Praze toto ustanovení v tom smyslu, že není rozhodující, z jakých důvodů původní vlastník odpisování nezapočal, tj. zda se tak stalo z jeho vůle či z jiného důvodu, neboť mezi takovými důvody zákon nerozlišuje, pak se stěžovatelem namítané nesprávnosti nedopustil ani při interpretaci uvedené právní normy. Žádné rozlišení důvodů, pro které nebylo započato v odpisování, ze zákona dovozovat nelze. Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že byla-li v této právní věci splněna podmínka podávaná z § 29 odst. 1 zákona, tj. že hmotný majetek – síť televizního kabelového rozvodu – nebyl původním vlastníkem odpisován, byla vstupní cenou u nabyvatele ta vstupní cena, z níž by původní vlastník odpisoval, kdyby tak činit mohl a kdyby tak také ve skutečnosti činil. Vzhledem k tomu, že pro původního vlastníka by vstupní cenou byla cena 2 280 000 Kč, pak měla být tato částka považována za vstupní cenu i v případě nabyvatele, a tedy stěžovatel nemohl vycházet z reprodukční ceny, tj. z ceny pořízení majetku v době, kdy se o něm účtuje. Stěžovatelova námitka aplikovatelnosti reprodukční pořizovací ceny tedy není důvodnou.
(om)
|
12.02.2004
|
555/2005
|
2 As 55/2003 - 37
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/pravo-na-informace-a-poskytnuti-metodickych-pomucek-a-azyl.p637.html?q=
|
Ej 106/2004
Právo na informace: poskytnutí metodických pomůcek; k pojmu ""informace"". Azyl: Příručka procedur a kritérií
k čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
k § 1 a násl. zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákonů č. 101/2000 Sb., č. 159/2000 Sb. a č. 39/2001 Sb. (v textu též ""zákon o informacích"")
Poskytnutím informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se rozumí přímé nebo zprostředkované sdělení údajů o skutečnostech, které se týkají zákonem stanovené působnosti subjektu povinného poskytovat informace a jejího výkonu. Poskytnutí Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Konvence z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků, kterou vydal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako komentář k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951
*)
a kterou žalovaný používá jako pracovní materiál, však informací ve smyslu uvedeného zákona není.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2004, čj. 2 As 55/2003-37)
Věc:
Jurij Č. (Ruská federace) proti Ministerstvu vnitra o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce (stěžovatel) se dne 27. 8. 2002 domáhal u Ministerstva vnitra zaslání Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkající se právního postavení uprchlíků (dále též ""Konvence z r. 1951"", ""Ženevská konvence"").
Svou žádost odůvodňoval poukazem na skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí v jeho azylovém řízení na uvedenou Příručku často odkazuje a že tato Příručka není součástí spisu, a stěžovatel tak nemá možnost se s ní seznámit.
Přípisem žalovaného ze dne 6. 9. 2002 bylo stěžovateli sděleno, že jím požadovaná Příručka, která má charakter komentáře k Ženevské konvenci, byla vydána Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a žalovaný ji používá jako pracovní materiál. Proto bylo stěžovateli doporučeno, aby se obrátil se svou žádostí o zaslání Příručky na jejího zpracovatele, a byla mu také sdělena kontaktní adresa.
Podáním ze dne 26. 9. 2002 nazvaným ""Odvolání ve smyslu § 16 zákona č. 106/1999 Sb."" projevil stěžovatel nesouhlas s odpovědí. Sdělil, že odpověď samu považuje za rozhodnutí o odmítnutí své žádosti. Namítl, že žalovaný je povinen Příručku poskytnout bez ohledu na to, že není jejím zpracovatelem, a opětovně žádal o její zaslání.
Přípisem prvního náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002 bylo stěžovateli sděleno, že přípis ze dne 6. 9. 2002, který stěžovatel považuje za rozhodnutí, není správním rozhodnutím; proto nelze na stěžovatelovo podání pohlížet jako na rozklad podle zákona o informacích. Žalovaný zdůraznil, že zmíněná Příručka je určitou pracovní či vzdělávací pomůckou, kterou žalovaný využívá v rozhodování v azylových řízeních, ale není v žádném případě informací ve smyslu zákona o informacích.
Tento přípis považoval stěžovatel za rozhodnutí žalovaného o zamítnutí svého rozkladu a podal proti němu žalobu, ve které argumentoval obdobně jako ve svých žádostech o poskytnutí informace a později v kasační stížnosti.
Městský soud posoudil přípis jako úkon, kterým žalovaný odložil stěžovatelovu žádost podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona o informacích, neboť stěžovatel se domáhal poskytnutí informace, která se nevztahuje k jeho působnosti, tedy jako úkon správního orgánu, který není rozhodnutím a jehož přezkum je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Žalobu proto podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením ze dne 19. 6. 2003 odmítl.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Konkrétně stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nezákonné proto, že jeho žaloba směřovala proti úkonům žalovaného, které jsou správními rozhodnutími, a to bez ohledu na formu, jakou byly vydány. Neobsahují-li náležitosti vyžadované správním řádem pro rozhodnutí, nemůže jít tato skutečnost k tíži stěžovatele, nýbrž k tíži žalovaného; podle stěžovatele tak žalovaný napadenými úkony rozhodl o tom, že mu požadovanou informaci neposkytne. Stěžovatel uvádí, že podle zákona o informacích je žalovaný povinen poskytnout veškeré informace vztahující se k jeho působnosti, a domnívá se, že jím požadovaná Příručka takovou informací beze vší pochybnosti je, neboť podle ní žalovaný rozhoduje o právech a povinnostech jednotlivců. Skutečnost, že žalovaný není autorem této Příručky, ale že ji vydal Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, není podle stěžovatele významná, neboť zákon o informacích nestanoví, že povinný subjekt musí být autorem informace. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že povinnost poskytovat informace podle zákona o informacích se nevztahuje jen na osobní údaje, informace o životním prostředí a utajené informace. Příručka je však informací veřejnou, kterou má žalovaný k dispozici, a proto ji má povinnost stěžovateli poskytnout. Závěrem stěžovatel uvádí, že Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na rozdíl od žalovaného požadovanou informací v českém jazyce nedisponuje, a proto požaduje Příručku od žalovaného. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť stejně jako Městský soud v Praze je toho názoru, že odpovědi žalovaného ze dne 6. 9. 2002 a 30. 10. 2002, které stěžovatel žalobou napadl, nejsou správními rozhodnutími, nýbrž neformálními přípisy, a jsou tak ze soudního přezkumu vyloučeny. Žalovaný rozhodně odmítá, že by byl povinen Příručku stěžovateli poskytnout, a uvádí, že považuje za dostačující, že byl stěžovatel informován o tom, kde si může požadovanou Příručku obstarat. Kasační stížnost tak považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu a tvrdí, že žalobou brojil proti rozhodnutí, a nikoli proti úkonu správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen. Pro zjištění toho, zda je důvodná kasační námitka, je třeba posoudit, zda Městský soud v Praze správně zhodnotil úkon žalovaného, proti kterému žaloba směřuje, jako úkon ze soudního přezkumu vyloučený, nebo zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., tedy o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka, jak tvrdí stěžovatel.
Zákon o informacích byl vydán k realizaci čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Zákon o informacích je tak obecným právním předpisem zajišťujícím právo veřejnosti na informace, jež mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Povinné subjekty jsou tak podle tohoto zákona zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné. Ostatní informace, které se vztahují k jejich působnosti, vydají povinné subjekty na požádání žadatele. Výjimkou z tohoto pravidla jsou informace, jejichž poskytnutí zákon výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob.
Podle § 2 odst. 1 zákona o informacích jsou státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Žalovaný, který je bezpochyby povinným subjektem ve smyslu uvedeného zákona, má tak povinnost poskytovat jen takové informace, které se vztahují k jeho působnosti. Informací podle zákona o informacích se tak rozumí přímé nebo zprostředkované sdělení údajů o skutečnostech, které se týkají zákonem stanovené působnosti subjektu, povinného poskytovat informace, a jejího výkonu. Povinný subjekt tak nejprve posoudí obsah žádosti o poskytnutí informací a v případě, že se požadované informace nevztahují k jeho působnosti, žádost podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona o informacích odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do tří dnů žadateli.
Je tak třeba zjistit, zda stěžovatelem požadovaná Příručka je informací vztahující se k působnosti žalovaného ve smyslu zákona o informacích. Působností rozumíme určitý okruh úkolů, které zákon vymezuje konkrétnímu správnímu orgánu. Okruh působnosti Ministerstva vnitra je stanoven zejména v § 12 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, a to tak, že Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci. Zmíněné ustanovení obsahuje dále demonstrativní výčet oblastí, které do působnosti Ministerstva vnitra spadají; mimo jiné se jedná i o povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků. Na základě zákona o informacích je tak žalovaný povinen poskytovat jen ty informace, které přímo souvisí s plněním jeho úkolů.
V daném případě stěžovatel požadoval poskytnutí Příručky, která byla vydána Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako komentář k Ženevské konvenci z roku 1951 a žalovaný ji používá jako pracovní materiál v azylových řízeních. Přestože azylová řízení bezpochyby spadají do působnosti žalovaného, zmíněná Příručka není informací vztahující se k jeho působnosti ve smyslu uvedeného zákona. Jedná se totiž o publikaci, kterou má žalovaný k dispozici jako pracovní pomůcku, stejně jako další komentáře či poznámková vydání k mezinárodním smlouvám, zákonům a jiným právním předpisům a ostatní odborné publikace a slovníky. Zmíněná Příručka má tak charakter vzdělávací a výkladové publikace, kterou žalovaný používá při své činnosti při posuzování žádostí o udělení azylu. Při této rozhodovací činnosti je žalovaný vázán kromě zákona i mezinárodními smlouvami a Příručka je pro něho pouhou výkladovou pomůckou. Pokud jí žalovaný argumentuje v odůvodnění svých rozhodnutí, lze to opět chápat jen tak, že pro podporu vlastního hodnocení skutkového stavu poukazuje na obecně přijímaný způsob výkladu azylových podmínek; stejně tak lze poukazovat na jakoukoliv odbornou publikaci či na soudní rozhodnutí. Příručku proto nelze považovat za informaci vztahující se k působnosti žalovaného, a tedy za informaci podle uvedeného zákona; její vydání by tak odporovalo účelu a smyslu zákona o informacích.
Odpověď žalovaného ze dne 6. 9. 2002 i žalobou napadený úkon prvního náměstka ministra vnitra ze dne 30. 10. 2002, ve kterých bylo stěžovateli sděleno, kde může Příručku, kterou požaduje, získat, tak nejsou správními rozhodnutími - a to ani podle formy (neobsahují zákonem požadované náležitosti rozhodnutí) ani podle svého obsahu (nejedná se o úkony správního orgánu, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníka, jak má na mysli § 65 odst. 1 s. ř. s.); jedná se tedy o úkony správního orgánu, které jsou ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeny. Městský soud v Praze tak postupoval v souladu se zákonem a žalobu jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
(oš)
*) Český překlad Úmluvy publikován pod č. 208/1993 Sb.
|
16.03.2005
|
579/2005
|
3 Ads 26/2004 - 48
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/duchodove-pojisteni-a-starobni-duchod-a-castecny-invalidni-duchod.p638.html?q=
|
Ej 166/2005
Důchodové pojištění: starobní důchod a částečný invalidní důchod
k § 81 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb. a č. 134/1997 Sb.
k § 58 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
I. Ustanovení § 81 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, upravuje v řízení ve věcech důchodového pojištění překážku věci zahájené (
litispendence
), nikoliv věci rozhodnuté (
rei iudicatae
).
II. Starobní důchod a částečný invalidní důchod jsou z hlediska ustanovení § 81 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, různými dávkami důchodového pojištění. Zahájení řízení či rozhodnutí o přiznání starobního důchodu nebrání zahájení řízení o přiznání částečného invalidního důchodu; v případě splnění podmínek nároku na výplatu obou dávek je nutno postupovat dle § 58 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2005, čj. 3 Ads 26/2004-48)
Věc:
Jaroslava Z. v P. proti Ministerstvu vnitra o odnětí plného invalidního důchodu a o přiznání částečného invalidního důchodu, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalovaný vydal dne 22. 5. 2003 dvě rozhodnutí, z nichž jedním žalobkyni odňal od 1. 6. 2003 plný invalidní důchod, druhým jí přiznal od téhož dne starobní důchod. Žalobkyně se proti oběma rozhodnutím odvolala: nesouhlasila s posouzením poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a s vyměřenou výší starobního důchodu. Dne 18. 6. 2003 vzala zpět odvolání proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu a následně podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu. Ten jí byl rozhodnutím ze dne 3. 7. 2003 přiznán; zároveň žalovaný zastavil výplatu starobního důchodu. I proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání.
Ministr vnitra obě odvolání zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu odůvodnil splněním podmínek § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, podáním žádosti o tuto dávku dne 18. 6. 2003 a přiznáním vyšší dávky důchodového pojištění v případě souběhu s nárokem na výplatu starobního důchodu.
Proti oběma rozhodnutím o odvolání se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze. Namítla, že v roce 1991 při dovršení 55 let nebyla převedena z plného invalidního důchodu do starobního důchodu, tím přišla o valorizace této dávky od roku 1991 a současná výše starobního důchodu je podstatně nižší; proto je nucena přistoupit na pobírání částečného invalidního důchodu, který je o cca 500 Kč vyšší. Žalobkyně se donucením pobírání částečného invalidního důchodu ve věku 67 let cítila být poškozena a žádala o přepočtení starobního důchodu s přihlédnutím k valorizaci.
V doplnění žaloby žalobkyně poukázala na skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu nevyplývá srovnávací výpočet porovnání výše částečného invalidního a starobního důchodu, což způsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Namítla, že splnila podmínky nároku na starobní důchod už v roce 1991, a od tohoto data nastal souběh nároků ve smyslu § 58 zákona o důchodovém pojištění.
Městský soud v Praze žalobu zamítl, pokud směřovala proti rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, a zrušil rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu. V důvodech městský soud vyložil, že považuje za nepřípustný postup žalovaného, jestliže žalobkyni byl rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003 přiznán starobní důchod a následně pak jí byl dalším rozhodnutím ze dne 3. 7. 2003 přiznán částečný invalidní důchod. Soud tento postup považoval za nepřípustný; dle § 81 odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), brání zahájení řízení o dávku důchodového pojištění tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Městský soud z uvedených skutečností vyvodil, že rozhodnutí o přiznání jedné dávky důchodového pojištění (zde: starobního důchodu) brání tomu, aby byla přiznána jiná dávka důchodového pojištění, tj. částečný invalidní důchod. Žalovaný měl dle názoru soudu v době řízení o žádosti žalobkyně o starobní důchod vyřešit otázku, který z důchodů při jejich souběhu bude vyšší, a dle § 58 zákona o důchodovém pojištění o žádosti žalobkyně rozhodnout. Nelze přiznat jednu dávku důchodového pojištění a po následném zjištění, že jiná dávka by s ohledem na § 58 zákona o důchodovém pojištění byla vyšší, dalším rozhodnutí přiznat tuto vyšší dávku.
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Namítl, že městský soud nerozlišil právní otázku nároku na důchod a nároku na výplatu důchodu a dále nesprávně posoudil překážku souběhu několika řízení o nárocích žalobkyně na důchod. Dle názoru stěžovatele z ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. nevyplývá, že by zahájení řízení o starobním důchodu bránilo tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu. Řízení o starobním důchodu a o částečném invalidním důchodu nejsou řízením v téže věci ve smyslu § 81 odst. 3 citovaného zákona; právní předpisy souběh obou uvedených řízení připouštějí. Soud nesprávně vyložil zákon č. 582/1991 Sb., nesprávně posoudil právní otázku, a je tak naplněn důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry Městského soudu v Praze. Odkázala na ustanovení § 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, dle kterého nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Konstatovala, že ke dni 1. 6. 2003 u ní vznikl souběh nároků na výplatu starobního a částečného invalidního důchodu; tento souběh upravuje ustanovení § 58 zákona o důchodovém pojištění. Nositel pojištění, tj. stěžovatel, je povinen provést srovnávací výpočet a rozhodnout, že bude vyplácen důchod vyšší. Připuštěním souběhu řízení o přiznání starobního a částečného invalidního důchodu je popřen smysl ustanovení § 58 zákona o důchodovém pojištění. Tohoto smyslu může být dosaženo pouze provedením srovnávacího výpočtu v jediném správním řízení, a tak zabránit nezákonnosti, ke které by došlo přiznáním té dávky, která je nižší. Žalobkyně poukazuje na nezákonnost, která vznikla v jejím případě přiznáním nižší dávky důchodového pojištění do doby, než bylo zjištěno, která dávka je vyšší, a než jí byla tato dávka následně přiznána.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o zrušení toho z rozhodnutí stěžovatele, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Mezi účastníky je sporná otázka výkladu o použití ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. a § 58 zákona o důchodovém pojištění v dané věci. Dle § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. brání zahájení řízení o dávku důchodového pojištění tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Toto ustanovení upravuje tzv. překážku věci zahájené, litispendenci. Pokud Městský soud v Praze z tohoto ustanovení vyvodil, že rozhodnutí o přiznání dávky důchodového pojištění brání tomu, aby byla přiznána jiná dávka důchodového pojištění, pak ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. vyložil a následně použil nesprávně. Účelem procesního institutu překážky věci zahájené ve správním řízení je zabránit tomu, aby správní orgán nejednal o stejném nároku totožné osoby ve více řízeních, což by mohlo mít za následek vynesení několika závazných rozhodnutí ve stejné věci. O takový případ se však nejednalo, neboť žádný z účastníků nezpochybňoval skutečnost, že řízení o přiznání starobního důchodu žalobkyni bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003, které nabylo zpětvzetím odvolání ze dne 18. 6. 2003 právní moci. Až poté podala žalobkyně žádost o přiznání částečného invalidního důchodu. Z uvedeného je zřejmé, že ve chvíli zahájení řízení o přiznání částečného invalidního důchodu jeho dalšímu průběhu nemohlo bránit zahájené řízení ve věci starobního důchodu, neboť se již jednalo o věc rozhodnutou.
Městský soud v Praze opřel svůj výše citovaný závěr o ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., obsahově však dovozoval, že rozhodnutí ve věci částečného invalidního důchodu brání překážka rozhodnutí o starobním důchodu. Ani s tímto závěrem nelze souhlasit. Je třeba zdůraznit, že v řízení o důchodovém pojištění lze totožnost věci definovat pouze „
in rem
“ (totožnost podstaty nároku), neboť určení „
in personam
“ (shoda v osobě) jako kritérium nepřichází v úvahu, protože žadatelem o dávku je vždy tentýž účastník řízení.
Starobní důchod a částečný invalidní důchod jsou různými dávkami důchodového pojištění, jsou upraveny odlišnými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění, a přestože je lze oba řadit mezi tzv. „přímé důchody“, jejich povaha i účel se liší. Z pojmu „důchod“, obsaženého v názvu obou dávek, lze dovodit společný znak, tj. dávka má nahradit ztrátu nebo omezení příjmu z vlastní pracovní činnosti; rozdíl je v příčině této ztráty či omezení. V případě starobního důchodu je to důsledek přirozené sociální události – dosažení určitého věku, bez dalšího zkoumání vlivu věku na osobu pojištěnce, u částečného invalidního důchodu se jedná o individuální pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Tomuto odlišení odpovídá způsob právní úpravy základních podmínek vzniku a trvání obou nároků. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o přiznání starobního důchodu jsou zjišťovány u stejné osoby jiné skutečnosti než v řízení o přiznání částečného invalidního důchodu; odlišně jsou vymezeny též skutečnosti mající vliv na trvání či změnu každé z dávek a kritéria jejich posuzování.
Stěžovatel dále namítal, že Městský soud v Praze v napadeném rozsudku nerozlišoval mezi pojmy „nárok na důchod“ a „nárok na výplatu důchodu“. I tato námitka je důvodná. Vznik nároku na důchod a jeho výplatu upravuje ustanovení § 54 zákona o důchodovém pojištění. Dle odstavce 1 tohoto ustanovení vzniká nárok na důchod dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Nárok na výplatu důchodu pak dle odstavce 2 vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na důchod a na jeho výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu.
Z uvedeného vyplývá, že zákon o důchodovém pojištění rozlišuje mezi pojmy „nárok na důchod“ a „nárok na výplatu důchodu“, přičemž toto rozlišování má praktické důsledky. Nárok na důchod vzniká splněním podmínek stanovených zákonem; vzniká tedy ze zákona i bez podání žádosti o přiznání nároku. Můžeme proto rozlišovat mezi nárokem, který vznikl splněním zákonných podmínek, ale nebyl zatím rozhodnutím příslušného orgánu deklarován, a mezi nárokem, o kterém již bylo kladně rozhodnuto. Podmínkou nároku na výplatu důchodu je jednak splnění podmínek stanovených pro vznik nároku na důchod, dále dodržení podmínek stanovených pro výplatu v některých zákonem stanovených případech (např. při souběhu nároků na výplatu více důchodů, souběh s výdělečnou činností atd.), a podání žádosti o přiznání důchodu nebo o vyplácení důchodu. Jako příklad významu rozlišování obou pojmů lze uvést případ, kdy zanikne nárok na dávku, nicméně výplata pokračuje až do doby vykonatelnosti rozhodnutí o odnětí dávky.
V případě žalobkyně se jednalo o situaci, kdy jakožto poživatelka plného invalidního důchodu od roku 1980 dosáhla v roce 1991 důchodového věku, splnila podmínky pro vznik nároku na starobní důchod, nepožádala však o jeho přiznání a následnou výplatu. Ustanovení § 58 zákona o důchodovém pojištění upravuje souběh nároků na výplaty dávek, nikoli samotných nároků na dávky; žalobkyni byl proto v souladu se zákonem nadále vyplácen plný invalidní důchod, aniž byl stěžovatel povinen porovnávat výši obou dávek. Pokud byl žalobkyni přiznán starobní důchod rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003 a žalobkyně následně dne 18. 6. 2003 podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, o kterém stěžovatel v řízení zjistil, že je vyšší než přiznaný starobní důchod, pak postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže jí přiznal vyšší částečný invalidní důchod a dle § 58 zákona o důchodovém pojištění zároveň rozhodl, že starobní důchod vyplácen nebude. K zániku nároku na starobní důchod došlo ze zákona dle citovaného ustanovení.
Městský soud v Praze tedy z důvodu nerozlišování mezi právními pojmy nesprávně vyložil ustanovení § 58 zákona o důchodovém pojištění, jestliže dospěl k závěru, že upravuje posouzení souběhu nároků na jednotlivé druhy důchodů před jejich přiznáním.
Je rovněž zřejmé, že se nelze ztotožnit se závěrem Městského soudu v Praze, že již v době řízení o žádosti žalobkyně o starobní důchod si stěžovatel měl vyřešit otázku, který důchod při jejich souběhu je vyšší, a na základě § 58 zákona o důchodovém pojištění rozhodnout. Stěžovatel ke dni rozhodnutí o starobním důchodu rozhodl i o odnětí plného invalidního důchodu a konstatoval, že žalobkyně je částečně invalidní, není však z úřední povinnosti v takovém případě bez nové žádosti povinen rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu. Tato povinnost je stanovena pouze v případě rozhodování o přiznání plného či částečného invalidního důchodu, nikoliv v řízení o jeho odnětí, jak již Nejvyšší správní soud judikoval (sp. zn. 4 Ads 9/2004).
*)
Žalobkyně podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu dne 18. 6. 2003, stěžovatel proto neměl možnost porovnat výši požadovaného nároku s výší starobního důchodu v rozhodnutí vydaném dne 22. 5. 2003, tedy ještě před zahájením řízení o částečný invalidní důchod. Žalobkyni byl přiznán nejdříve starobní důchod, neboť o něj požádala dříve; po zjištění existence nároku na vyšší dávku jí tato dávka byla přiznána od stejného data, tj. od 1. 6. 2003, rozdíl za dané období jí byl přiznán a vyplacen. Nedošlo tedy k žádnému zkrácení na právech.
(ema)
*) Dosud nepublikováno.
|
19.01.2004
|
570/2005
|
5 Afs 3/2003 - 27
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-poruseni-zasady-dispozicni.p639.html?q=
|
Ej 52/2004
Řízení před soudem: porušení zásady dispoziční
k § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního
Směřuje-li jedna žaloba proti více rozhodnutím správního orgánu a není-li zaplacen soudní poplatek z celého předmětu řízení, nemůže se soud sám a bez dalšího rozhodnout, že přezkoumá právě takový počet rozhodnutí, který odpovídá výši skutečně zaplaceného soudního poplatku, neboť není oprávněn namísto žalobce určit, která rozhodnutí má přezkoumat a stran kterých má řízení zastavit.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2004, čj. 5 Afs 3/2003-27)
Věc:
Veřejná obchodní společnost D. v Š. proti Finančnímu ředitelství v Ostravě, o kasační stížnosti žalobce.
U Krajského soudu v Ostravě byla dne 6. 12. 2002 podána žaloba proti čtyřem rozhodnutím Finančního ředitelství Ostrava ze dne 7. 10. 2002. Dne 12. 12. 2002 vydal Krajský soud v Ostravě výzvu k zaplacení soudního poplatku za přezkum rozhodnutí, a to konkrétně doplatku 3 000 Kč, s tím, že nebude-li poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví. Žalobce poplatek nezaplatil. Usnesením ze dne 14. 1. 2003 vyloučil krajský soud tři ze čtyř rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7. 10. 2002 k samostatnému projednání. Dne 24. 2. 2003 bylo vydáno usnesení o zastavení řízení. Pouze v odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že k samostatnému projednání byla vyloučena rozhodnutí žalovaného, ohledně nichž nebyly soudní poplatky zaplaceny, a to usnesením ze dne 14. 1. 2003.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti, založené na tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.], mj. namítl, že není jednoznačné, které řízení bylo zastaveno, neboť v rozhodnutí krajského soudu to není specifikováno.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou; napadené usnesení krajského soudu proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě pochybil, když nejprve vyzval k zaplacení doplatku na soudním poplatku, aniž specifikoval, ohledně kterých ze samostatných rozhodnutí, jež byly učiněny předmětem žaloby, má za to, že nebyl soudní poplatek zaplacen. V této nejasnosti určení předmětu soudního poplatku pokračoval i v usnesení, jímž řízení zastavil, neboť ani v záhlaví, ani ve výroku, ani v odůvodnění usnesení neoznačil rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ostravě, jichž se požadavek na zaplacení soudního poplatku týká a která se v důsledku nečinnosti žalobce, resp. jeho právního zástupce, stávají předmětem zastavení řízení. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, neřeší výslovně případ, kdy je zaplacen soudní poplatek v případě podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu v částce, která neodpovídá počtu rozhodnutí, jež jsou učiněna předmětem řízení a jež představují samostatný základ pro řízení před správním soudem. V takovém případě je nutno volit způsob, z něhož bude transparentní, ohledně jakého rozhodnutí má soud za to, že nebyl zaplacen soudní poplatek. Z kroků soudu má být také následně zřejmé, ohledně kterého z více rozhodnutí, jež má soud přezkoumat, bude řízení zastaveno. To musí nepochybně být srozumitelně vyjádřeno v rozhodnutí, jímž se řízení zastavuje. Soud postupoval chybně, když nejprve vyzval k zaplacení doplatku na soudním poplatku a poté některé věci vyloučil k samostatnému projednání. Z výzvy k zaplacení soudního poplatku tak nebylo patrné, že soud vybere jednu z žalob, kterou projedná, a další bude považovat za ty, ohledně nichž soudní poplatek zaplacen nebyl. Bylo správné, jestliže soud vnímal podání žalobce z hlediska vyměření soudního poplatku jako podání čtyř žalob. Nelze ovšem souhlasit s názorem, že soud sám vybere, které rozhodnutí bude považovat za zpoplatněné a které nikoliv. Pokud soud žádal o zaplacení doplatku na soudním poplatku, pak po případném nevyhovění této výzvě bylo na místě zastavit řízení o podání žalobce, jak bylo uplatněno u Krajského soudu v Ostravě. Důsledně ovšem soud nepostupoval ani v předchozím řízení, když vyloučil k samostatnému projednání tři žaloby, aniž bylo z usnesení patrno, zda každá z nich bude projednávána v samostatném řízení či zda budou projednávány dohromady.
V daném případě jde o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. Bude tedy procesní postup soudu I. stupně záviset na tom, zda žalobce uhradí celý soudní poplatek či nikoliv. Soud totiž by měl nejprve opět věci spojit ke společnému projednání, čímž vrátí věc do stavu po podání žaloby, a vyzvat k zaplacení soudního poplatku opětovně. Pokud poplatek nebude zaplacen a budou splněny další náležitosti, jež soudní řád správní předpokládá, pak zastavení řízení se má týkat podání, jak bylo uplatněno u Krajského soudu v Ostravě. Soud nemůže sám zvolit, které z rozhodnutí, jež jsou učiněna předmětem soudního přezkumu, přezkoumá a které nikoliv.
(ovo)
|
30.01.2004
|
566/2005
|
A 5/2003 - 83
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/horni-pravo-a-reseni-stretu-zajmu.p640.html?q=
|
Ej 112/2004
Horní právo: řešení střetu zájmů
k § 33 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona, ve znění zákona č. 541/1991 Sb.
Předpokladem řešení střetu zájmů podle § 33 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona, je spolehlivé zjištění toho, které pozemky jsou ohroženy využitím výhradního ložiska (zde: trhacími pracemi malého rozsahu).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, čj. A 5/2003-83)
Věc:
Zdeněk P. v P. proti Českému báňskému úřadu, za účasti osoby zúčastněné na řízení akciové společnosti N., o povolení trhacích prací malého rozsahu.
Obvodní báňský úřad v Plzni dne 17. 6. 2002 povolil společnosti s ručením omezeným C. (dále jen „žadatel“) trhací práce malého rozsahu při hornické činnosti v dobývacím prostoru B., lom B.
Český báňský úřad rozhodnutím ze dne 12. 9. 2002 zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění žalovaný uvedl, že z technologického postupu technických prací malého rozsahu jednoznačně vyplývá, že prováděním trhacích prací malého rozsahu nebudou zasaženy žalobcovy pozemky.
Žalobce ve správní žalobě namítal, že žalovaný se meritorně nezabýval jeho hlavními námitkami, které byly uvedeny v jeho odvolání. Žalobce nikdy v průběhu správního řízení nesouhlasil s prováděnou hornickou činností ani s trhacími pracemi, avšak Obvodní báňský úřad v Plzni ani žalovaný to nevzali nikdy v potaz. Žalobce by byl těmito činnostmi omezen ve svém vlastnickém právu. Obvodní báňský úřad v Plzni s tímto závěrem souhlasil a uložil žadateli, aby ve stanovené lhůtě vyřešil střet zájmů; k tomu však nedošlo. Žalovaný, stejně jako Obvodní báňský úřad v Plzni, posléze dospěl k závěru, že prováděnými trhacími pracemi malého rozsahu nebudou zasaženy žalobcovy pozemky, a proto ani není nutné řešit střet zájmů podle § 33 horního zákona. S tím žalobce nesouhlasí a považuje to za nezákonné. Z přípisu žadatele ze dne 12. 4. 2002 vyplývá, že se část žalobcových pozemků nalézá v dobývacím prostoru nebo v jeho bezpečnostním okruhu. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že povolil žadateli vytěžit zásoby i na žalobcových pozemcích bez ohledu na žalobcův zamítavý postoj a bez jakékoliv
kompenzace
. To je podle žalobce v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že žadatel podal u Obvodního báňského úřadu v Plzni žádost o vydání rozhodnutí, jímž mu budou povoleny trhací práce malého rozsahu v dobývacím prostoru B., lom B. Obvodní báňský úřad v Plzni rozhodnutím ze dne 4. 3. 2002 přerušil správní řízení a uložil žadateli, aby do 60 dnů odstranil nedostatky podání tím, že v souladu s § 28 odst. 2 písm. c) zákona č. 61/1988 Sb., v platném znění, a s § 33 horního zákona doplní žádost o doklady a údaje nezbytné pro spolehlivé posouzení žádosti, především z hlediska vyřešení střetu zájmů a ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, mj. o seznam organizací a občanů, jejichž práva a právem chráněné zájmy by mohly být ohroženy použitím výbušnin při provádění trhacích prací malého rozsahu v lomu B., o vyjádření účastníků řízení, jejichž práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být povolením dotčeny, a o stanoviska dotčených orgánů státní správy. Žadatel zaslal žalobci přípis, v němž mu sděluje, že jeho parcela je v dobývacím prostoru nebo bezpečnostním okruhu a na základě § 28 odst. 2 zákona č. 61/1988 Sb., v platném znění, je žalobce účastníkem řízení o povolení trhacích prací jako osoba, jejíž práva nebo právem chráněné zájmy mohou být dotčeny použitím výbušnin. Žalobcovo vyjádření k navrhovaným trhacím pracím je nezbytné k jejich povolení, takže žalobce byl o vyjádření požádán. Jeho vyjádření bylo negativní. Podáním, které došlo Obvodnímu báňskému úřadu v Plzni dne 2. 5. 2002, žadatel zaslal seznam právnických a fyzických osob, jejichž práva a právem chráněné zájmy by mohly být dotčeny použitím výbušnin v lomu B., a to včetně jejich vyjádření. V tomto seznamu je uveden i žalobce. Žadatel předložil Obvodnímu báňskému úřadu v Plzni také „Technologický postup trhacích prací malého rozsahu“ ze dne 18. 2. 2002, jehož přílohou jsou dvě mapy a v jedné z nich jsou mj. zakresleny hranice bezpečnostních okruhů a bezpečnostního pásma. V tomto technologickém postupu je pod bodem 26 uvedeno, že žalobcovy pozemky nejsou a ani nebudou trhacími pracemi ohroženy. V protokolu sepsaném dne 24. 6. 2002 za přítomnosti pracovníka správního orgánu I. stupně a pracovnice žadatele je uvedeno, že žadatel předloží téhož dne mapovou přílohu technologického postupu trhacích prací malého rozsahu v lomu B. doplněnou o některé upřesňující skutečnosti týkající se mj. bezpečnostního pásma určeného k ochraně žalobcových pozemků, a to až do vyřešení střetu zájmů. Správní orgán I. stupně vydal dne 17. 6. 2002 rozhodnutí, jímž povolil trhací práce malého rozsahu za dodržení podmínek, které jsou v rozhodnutí specifikovány ve dvaceti bodech. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mj. uvádí, že správní orgán I. stupně se zabýval jedinou žalobcovou nesouhlasnou námitkou a zjistil, že pozemky v jeho vlastnictví leží mimo bezpečnostní okruh stanovený v předloženém Technologickém postupu trhacích prací malého rozsahu, a tím jeho vlastnická práva k nemovitostem nejsou ohrožena. Správní orgán shledal v předložené dokumentaci zajištění ochrany práv a právem chráněných zájmů tohoto účastníka řízení jako dostatečné. Žalovaný k žalobcovu odvolání napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je výše uvedeno, a ve velmi stručném odůvodnění uvedl, že Obvodní báňský úřad v Plzni plně vyhověl dikci správního řádu a také řádně prověřil skutečný stav věci. Žalovaný uvedl, že sám zjistil, že prováděním trhacích prací malého rozsahu nebudou zasaženy žalobcovy pozemky, a žadatel tedy nemusel řešit střet zájmů podle § 33 horního zákona. Toto zjištění vyplývá jednoznačně z technologického postupu trhacích prací malého rozsahu, ve kterém je vypracován bezpečnostní okruh pro tyto trhací práce zcela mimo žalobcovy pozemky. Tím nemůže dojít k žádnému omezování práv vlastníka pozemku, tj. žalobce, trhacími pracemi malého rozsahu.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení podle § 132 s. ř. s., rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 28 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších přepisů, podává žádost o povolení trhacích prací ten, pro kterého se tyto práce mají provádět, nebo s jeho souhlasem ten, kdo bude tyto práce provádět. Podle odstavce 2 písm. c) citovaného ustanovení se k žádosti přikládá seznam organizací a občanů, jejichž práva nebo právem chráněné zájmy by mohly být ohroženy použitím výbušnin.
Podle § 33 odst. 1 horního zákona platí, že pokud jsou využitím výhradního ložiska ohroženy objekty a zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, objekty a zájmy fyzických nebo právnických osob, jsou organizace, orgány a fyzické nebo právnické osoby, jimž přísluší ochrana těchto objektů a zájmů, povinny ve vzájemné součinnosti řešit tyto střety zájmů a navrhnout postup, který umožní využití výhradního ložiska při zabezpečení nezbytné ochrany uvedených objektů a zájmů. Konkrétní postup je uveden v dalších odstavcích ustanovení § 33.
Ve správním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, není podle názoru Nejvyššího správního soudu spolehlivě zjištěno, zda je žalobce tím, jehož práva nebo právem chráněné zájmy by mohly být použitím výbušnin ohroženy. Žadatel, který byl v souladu s § 28 odst. 2 písm. c) zákona č. 61/1988 Sb., v platném znění, vyzván, aby předložil Obvodnímu báňskému úřadu v Plzni seznam organizací a občanů, jejichž práva a právem chráněné zájmy by v tomto případě mohly být použitím výbušnin ohroženy, sdělil dne 12. 4. 2002 žalobci, že jeho parcela je v dobývacím prostoru nebo bezpečnostním okruhu a že žalobce je účastníkem řízení jako osoba, jejíž práva nebo právem chráněné zájmy mohou být dotčeny použitím výbušnin. Přitom v „Technologickém postupu trhacích prací malého rozsahu“, který vyhotovil dne 18. 2. 2002 týž žadatel a který též předložil Obvodnímu báňskému úřadu v Plzni, se uvádí, že žalobcovy pozemky nejsou a ani nebudou trhacími pracemi ohroženy. Obvodní báňský úřad v Plzni na tomto skutkovém základě vydal dne 17. 6. 2002 rozhodnutí, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobcovy pozemky leží mimo bezpečnostní okruh a vlastnická práva žalobce nejsou ohrožena. Po vydání tohoto rozhodnutí bylo dne 24. 6. 2002 jednáno o tom, že žadatel předloží mapovou přílohu doplněnou o některé – blíže nespecifikované a z obsahu správního spisu neseznatelné – upřesňující skutečnosti. Nejen že není jasné, o jaké skutečnosti se jednalo, ale není jasné ani to, zda a jak s nimi Obvodní báňský úřad v Plzni již po vydání rozhodnutí naložil. Žalovaný přesto za této situace rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Plzni potvrdil a odvolání zamítl s tím, že Obvodní báňský úřad v Plzni dodržel správní řád a řádně prověřil skutečný stav věci s tím, že z technologického postupu technických prací malého rozsahu jednoznačně vyplývá, že prováděním trhacích prací malého rozsahu nebudou zasaženy žalobcovy pozemky.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle § 76 odst. 1 písm. b), c) a § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí rozsudkem bez jednání pro vady řízení proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
(ach)
|
25.03.2005
|
599/2005
|
5 Afs 131/2004 - 90
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-dukazni-bremeno.p641.html?q=
|
Ej 192/2005
Daňové řízení: důkazní břemeno
k § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
Žalobci nelze vytýkat, že v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ohledně skutečností týkajících se daňové povinnosti jiného daňového subjektu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2005, čj. 5 Afs 131/2004)
Prejudikatura
srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (Sb. ÚS sv. 5, nález č. 33, str. 271), č. 94/2004 Sb. NSS.
Věc:
Společnost s ručením omezeným L. v H. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalovaného.
Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm doměřil žalobci platebním výměrem ze dne 17. 1. 2001 za zdaňovací období roku 1998 daň z příjmů právnických osob ve výši 1 270 850 Kč. Vyšel přitom ze závěrů daňové kontroly, v rámci níž zjistil, že žalobce v průběhu roku 1998 na vrub daňových nákladů zúčtovaných na účtu 501 zahrnul spotřebu kulatiny a dřevní hmoty ve výši 3 631 197 Kč; částka byla zaúčtována na základě faktur vystavených panem Štefanem L. Žalobce však uskutečnění předmětných dodávek neprokázal.
Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 10. 1. 2002 odvolání zamítlo. Žalobce neprokázal od koho, za jakou skutečnou pořizovací cenu a jakým způsobem dřevní hmotu nabyl. Faktury vystavené panem Štefanem L. (dodavatelem) neosvědčil žalovaný jako důkaz o tom, že výše jmenovaný mohl být skutečným dodavatelem; bylo nepochybně zjištěno, že dodavatel ve svém tvrzení lhal, když uvedl, že dřevo nakupoval výhradně od pana Marka V. Ten se dřevem nikdy neobchodoval; ve výpovědi mimo jiné uvedl, že mu byl odcizen občanský průkaz, a rovněž bylo prokázáno, že na jeho jméno byl upraven živnostenský list i osvědčení o registraci, původně vystavené na jinou osobu, a to na pana Milana Ž., který nyní nepobývá v České republice. Dodávky dřeva tedy neproběhly tak, jak byly formálně deklarovány na fakturách; tyto faktury a veškeré související účetní doklady založené v účetnictví žalobce neprokazují skutečný průběh předmětných dodávek. Pokud žalobce na základě takových dokladů účtoval, nelze na takové účetnictví pohlížet jako na správné a průkazné, a proto nelze uznat ani deklarovaný výdaj jako výdaj daňově uznatelný. Na základě svědecké výpovědi pana Marka V. a dále s odkazem na nepravdivou výpověď pana Štefana L. o původu dřeva učinil žalovaný závěr, že ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu prokázal existenci skutečností vyvracejících žalobcem předložené důkazy; naopak žalobce dle § 31 odst. 9 cit. zákona důkazní břemeno neunesl.
Krajský soud v Brně rozhodnutí finančního ředitelství zrušil rozsudkem ze dne 13. 4. 2004 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud nepovažoval závěr žalovaného učiněný ohledně provedeného dokazování za dostatečně odůvodněný; v této souvislosti uvedl, že svědek, z jehož výpovědi odvolací orgán vycházel, se mohl vyjádřit jen ke vztahu mezi ním a panem Štefanem L.; v žádném případě nemohl potvrdit, zda byla dřevní hmota žalobci dodána. Označená svědecká výpověď proto nemohla být skutečností vyvracející věrohodnost důkazních prostředků. Soud konstatoval, že za těchto okolností není zřejmé, že žalobce neunesl důkazní břemeno, a proto rozhodnutí pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, v níž poukazoval na to, že soud zpochybnil závěr správce daně, že žalobce neprokázal od koho, za jakou skutečnou pořizovací cenu a jakým způsobem surovinu nabyl, tím, že předložené důkazy označil za neprůkazné. Závěr, který stěžovatel učinil – že pan Štefan L. nebyl dodavatelem dřevní hmoty – se podle soudu opírá pouze o výpověď pana Marka V., který popřel dodání dřeva jak pro pana Štefana L., tak přímo pro žalobce. Takový závěr dle soudu není dostatečně odůvodněn, neboť pan Marek V. se mohl vyjádřit pouze ke vztahu mezi ním a panem Štefanem L., nemohl však potvrdit, zda pan Štefan L. dřevo žalobci předal či nikoliv; svědecká výpověď pana Marka V. tedy nemůže být onou skutečností vyvracející věrohodnost důkazních prostředků. Stěžovatel namítal, že soud vyčlenil z odůvodnění jeho rozhodnutí pouze část; pominul další stěžovatelem uvedené důkazy, z nichž vyplývá, že pan Štefan L. lhal, když do protokolu ze dne 26. 7. 2000 uvedl, že dřevní hmotu získal od pana Marka V.; nebyl přitom schopen vysvětlit, od koho jiného dřevo nabyl. Důkazní prostředky vztahující se k osobě pana Štefana L. byly v důkazním řízení vedeném v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a principy obecné logiky zpochybněny, a nebylo je proto možno osvědčit jako důkaz prokazující oprávněnost využití § 24 zákona o daních z příjmů. V žalobou napadeném rozhodnutí stěžovatel odůvodnil dostatečně svůj postup tím, že prokázal, že pan Štefan L. dřevní hmotu prokazatelně nevlastnil, nezprostředkovával její prodej, a tudíž ji nemohl žádným způsobem dodat. Žalobce neprokázal od koho, za jakou cenu a jakým způsobem zboží legálně nabyl s tím, že zaúčtování předmětného nákladu bylo provedeno na základě neprůkazných dokladů, které neosvědčovaly pravdivost toho, co na nich bylo uvedeno. Stěžovatel považuje za jednoznačné, že skutková zjištění doložená a vyhodnocená z provedených důkazů byla v daném případě zcela dostačující, a stejně tak byla dostačujícím způsobem v napadeném rozhodnutí vyjádřena. Z rozhodnutí je zcela zřejmé, že žalobce neunesl důkazní břemeno.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s námitkami stěžovatele, neboť svědecká výpověď pana Marka V. nemůže v žádném případě vyvracet dodávky dřevní hmoty od pana Štefana L. Pan Marek V. nemůže prokazovat, že výše jmenovaný nebyl dodavatelem dřevní hmoty pro žalobce, neboť nebyl účastníkem tohoto právního vztahu; taktéž neuvádí, že byl přítomen při jakýchkoli jednáních mezi žalobcem a panem Štefanem L. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že pan Štefan L. nevlastnil a nezprostředkoval dodávky dřeva, neboť skutečnost jeho dodání žalobce prokázal předložením řádných účetních dokladů; naopak stěžovatel žádným relevantním důkazem neprokázal, že pan Štefan L. nemohl dodat dřevní hmotu; dle žalobce se jedná pouze o subjektivní názor stěžovatele, který se zcela vymyká zásadě volného hodnocení důkazů, neboť stěžovatel nehodnotil všechny důkazy samostatně a ve vzájemných souvislostech.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
V projednávané věci není sporu o to, zda žalobce nakoupil dřevní hmotu, ani o to, že dřevo dodával pan Štefan L., jemuž Finanční úřad v Havlíčkově Brodě vydal dne 20. 11. 1996 osvědčení o registraci (tedy osoba existující). V rámci kontroly daně z příjmů, provedené tímto finančním úřadem, byla panu Štefanu L. z dosažených příjmů z prodeje dřeva za předmětné období doměřena daň z příjmů fyzických osob. Ze skutečnosti, že dodavatel žalobce uváděl nepravdivé informace o původu zboží, když označil osobu, od které výhradně nakupoval, přičemž tomu tak nebylo, nelze dovodit, že žalobce nenakoupil dřevo za deklarovanou cenu, tudíž že neunesl důkazní břemeno. Důkazní břemeno stíhá daňový subjekt pouze ohledně skutečností, které tvrdí a uvádí ve svém účetnictví. V daném případě tvrzení, tj. uskutečnění dodávky, resp. vynaložení nákladu ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, prokázal daňový subjekt existencí dodavatele i existencí zboží a o těchto skutečnostech také účtoval na základě řádných dokladů.
Má-li správce daně pochybnosti o důkazní hodnotě prostředků, jimiž daňový subjekt prokazuje ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu svá tvrzení, přenáší se důkazní břemeno z daňového subjektu na správce daně. Jeho povinností dle § 31 odst. 8 cit. zákona je pak prokázat existenci takových skutečností, které věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, evidence či jiných záznamů zcela vyvracejí. Důkazní břemeno nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je na prokazování všech, resp. jakýchkoli, skutečností, tedy i těch, ohledně kterých taková povinnost stíhá zcela jiný subjekt. Stěžovatel ostatně sám nepopírá, že k plnění došlo, pouze uvádí, že k němu nedošlo tak, jak bylo popisováno. Nepochybně v řízení vyšlo najevo, že pan Štefan L. disponoval upraveným živnostenským oprávněním a osvědčením o daňové registraci na jméno osoby, která dřevo nedodávala. Za této situace se stran prokazatelně uskutečněných výdajů za nákup dřeva ocitá v důkazní nouzi pan Štefan L. Stěžovatel neprokázal, že by žalobce fakturované částky nezaúčtoval a neuhradil, tedy že by nedošlo k uskutečnění daňově uznatelného nákladu.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, který dovozuje prokázané vyvrácení žalobcem tvrzených skutečností z výpovědi osoby, která s žalobcem neobchodovala a vůči které nebylo uskutečnění nákladu účtováno. Nepochybně by žalobce důkazní břemeno neunesl v případě, pokud by deklaroval účetní případ doklady, jimž by se po stránce formální nedalo ničeho vytknout, avšak osoba, která je údajně vystavila, by neexistovala. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Není pochyb o existenci dodavatele – pana Štefana L.; zpochybněno bylo pouze to, od koho, jakým způsobem a za jakou cenu tento dodavatel zboží nabyl. Důkazní břemeno ohledně těchto skutečností, tj. prokázání vynaložených výdajů na nákup zboží, stíhá proto pouze jeho, nikoli však žalobce. Tvrdil-li jmenovaný, že nakoupil zboží od konkrétní osoby, ačkoli bylo toto tvrzení spolehlivě vyvráceno, má takové zjištění význam pouze pro stanovení jeho vlastní daňové povinnosti. Stěžovatel nevyhodnotil veškeré důkazní prostředky v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu; není zřejmé, proč jako důkaz neosvědčil výpovědi ostatních svědků. Přitom tvrzení v nich obsažená nebyla a ani nemohla být vyvrácena výpovědí pana Marka V., neboť ta osvědčovala skutečnosti jiné.
Krajský soud tak posoudil spornou právní otázku, vztahující se k prokázání skutečností stěžovatelem ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu, v souladu se zákonem. Žalobci nelze vytýkat, že neunesl důkazní břemeno ohledně skutečností týkajících se daňové povinnosti jiného daňového subjektu; důkazní břemeno ohledně jím tvrzených skutečností naopak neunesl stěžovatel. Svůj závěr o nesplnění důkazního břemene žalobcem nepodložil dostatečnými důvody, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
(aty)
|
25.11.2003
|
520/2005
|
6 A 64/2001 - 51
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vodni-pravo-a-kompetence-ustrednich-spravnich-uradu.p642.html?q=
|
Ej 487/2003
Vodní právo: kompetence ústředních správních úřadů
k § 15 a § 19 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění zákonů č. 288/1990 Sb., č. 575/1990 Sb., č. 23/1992 Sb., č. 474/1992 Sb., č. 21/1993 Sb., č. 289/1995 Sb., č. 272/1996 Sb. a č. 154/2000 Sb.
*)
Rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí bývalého okresního úřadu o uložení pokuty za porušení povinností v souvislosti s provozem malé vodní elektrárny podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon)
**)
, je v pravomoci Ministerstva životního prostředí.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, čj. 6 A 64/2001-51)
Prejudikatura:
srov. č. 109/2004 Sb. NSS.
Věc:
Ing. Jiří N. v P. proti Ministerstvu zemědělství o uložení pokuty podle § 47 vodního zákona.
Okresní úřad ve Strakonicích uložil dne 21. 12. 2000 žalobci v souvislosti s provozem malé vodní elektrárny pokutu podle § 47 vodního zákona za porušení jiných povinností stanovených v § 41 odst. 1 písm. a) téhož zákona, totiž za nesplnění povinností uložených dřívějšími rozhodnutími z let 1991, 1993, 1995 a 2000. Těmito rozhodnutími byla žalobci uložena povinnost odstranění stavby (náplatků) a povinnost zachování minimálního asanačního průtoku přes jez ve výši 3 cm přepadového paprsku.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení pokuty bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 4. 2001 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného včas žalobu k Vrchnímu soudu v Praze; ten řízení do 31. 12. 2002 nedokončil a věc proto převzal k dalšímu řízení Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud rozsudkem vyslovil, že napadené rozhodnutí žalovaného je nicotné.
Z odůvodnění:
Žalobce tvrdil nezákonnost rozhodnutí žalovaného; spatřoval ji především v tom, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo vydáno v řádném řízení a na základě zjištěného skutečného stavu věci, trpí nesrozumitelností vylučující jeho přezkoumatelnost, a zejména bylo vydáno nekompetentním správním orgánem.
Žalobce poukazuje na to, že nezákonnost napadeného rozhodnutí zakládá už sama skutečnost, že o odvolání žalobce do rozhodnutí orgánu I. stupně rozhodl správní orgán, do jehož pravomoci věc nenáleží. Žalobce je přesvědčen, že ve smyslu obsahu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 23/2000,
*)
náleží rozhodování na úseku vodního hospodářství o odvolání do rozhodnutí orgánu I. stupně nikoliv do působnosti Ministerstva zemědělství, ale výlučně do působnosti Ministerstva životního prostředí. Dle obecné teorie právní nelze považovat projev vůle nekompetentního orgánu za právní akt způsobilý působit zamýšlené právní účinky, ale pouze za tzv. paakt neboli akt stižený takovou vadou, která působí bez dalšího jeho nicotnost.
V další části žaloby žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a nebylo vydáno na základě úplně a přesně zjištěného skutečného stavu věci, byť splnění této povinnosti jako podmínky pro vydání zákonného správního aktu žalovanému výslovně ukládá § 32 odst. 1 správního řádu. Konečně žalobce namítá, že v řízení u Okresního úřadu Strakonice rozhodoval vyloučený pracovník RNDr. Oldřich P. a o vyloučení podjatosti tohoto pracovníka rozhodl rovněž vyloučený pracovník, a to přednosta Okresního úřadu Strakonice. Proti tomuto pracovníkovi je na základě trestního oznámení žalobce vedeno trestní řízení a rovněž přednosta sám podal na žalobce trestní oznámení pro trestný čin pomluvy podle § 206 trestního zákona. Právě pro skutečnost dlouhodobě konfliktních vztahů mezi žalobcem a místně příslušným vodohospodářským orgánem ve Strakonicích, která vyústila v neoprávněné uložení pokuty žalobci, je žalobce důvodně přesvědčen, že o vyloučení pracovníků orgánu I. stupně nelze mít žádných pochyb.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je plně přesvědčen, že jeho věcná příslušnost k dané věci je vzhledem k současným právním předpisům a ustálené judikatuře nezpochybnitelná. Zmíněným nálezem rozhodl Ústavní soud dne 6. 11. 2000 toliko o návrhu Ministerstva životního prostředí na zahájení řízení o kompetenčním sporu ve věci povolení stavby vodní elektrárny B. na řece Moravě a povolení odběru povrchové vody z řeky Moravy pro provoz tohoto vodohospodářského díla tak, že orgánem příslušným k vydání rozhodnutí uvedeném v návrhu na zahájení řízení je Ministerstvo životního prostředí. Námitka žalobce v tom smyslu, že právě na základě nálezu v uvedené věci lze vyslovit věcnou nepříslušnost žalovaného ve věci žalobce, považuje žalovaný za irelevantní. Žalovaný vyslovuje přesvědčení, že projednání věci spadalo do působnosti Ministerstva zemědělství, a nikoliv do působnosti Ministerstva životního prostředí. Nejde tedy o nicotný akt.
Na toto vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou ze dne 1. 7. 2002, v níž mimo jiné uvedl, že za zcela nedůvodnou, a dokonce i protiústavní, lze považovat polemiku žalovaného s námitkou nedostatku
kompetence
Ministerstva zemědělství, kterou svým rozhodnutím zjistil pro oblast vodního hospodářství Ústavní soud, neboť ústavní pořádek České republiky výslovně hovoří o rozsahu (objektivním i subjektivním) závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. A tuto závaznost by měl obzvlášť orgán státní správy, dokonce ústřední, akceptovat.
Z předloženého správního spisu vyplývá následující:
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že příslušným správním orgánem v této věci je Ministerstvo zemědělství, které po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně a předchozího správního řízení neshledalo v postupu vodohospodářského orgánu závady, které by vyžadovaly zrušení jeho rozhodnutí nebo jeho změnu. Žalovaný poukázal na to, že žalobce nedodržel v celém rozsahu rozhodnutí o odstranění stavby ""Provizorní řešení úpravy přelivné hrany jezu J. na řece O. - provizorní úprava jezu"" ze dne 13. 9. 1999 a ani rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami a kolaudaci stavby ze dne 20. 4. 1995, a to podmínku č. 1, že doba užívání stavby se stanovuje do 2. 8. 1997, a podmínku č. 4, že po tomto datu bude hladina řeky na jezu snížena a udržována na původní úrovni a provizorní úprava jezu bude demontována. Dále pak nesplnil podmínku č. 2 kolaudačního rozhodnutí na malou vodní elektrárnu ze dne 2. 6. 1993, ve které je uvedeno, že přes jez bude dodržován minimální asanační průtok ve výši 3 cm přepadového paprsku na jezu, neboť jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dne 16. 11. 2000, kdy byl proveden vodohospodářský dozor, netekla přes korunu jezu žádná voda a elektrárna žalobce byla v provozu, nehledě na skutečnost, že od 2. 8. 1997 je vodohospodářská stavba, tj. provizorní úprava jezu, provozována bez povolení k nakládání s vodami dle § 8 odst. 1 vodního zákona. Vzhledem k uvedenému nebylo podle názoru žalovaného rozhodnutí o udělení pokuty vydáno ""zcela bezdůvodně"", ale bylo vydáno v souladu s platnými zákony.
Soud musel zkoumat, zda pokuta byla uložena k tomu příslušným orgánem a v rámci jeho pravomoci. Nedostatek působnosti státního orgánu má za následek nicotnost vydaného aktu a k této nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla uplatněna.
Dne 1. 11. 1996 nabyl účinnosti zákon č. 272/1996 Sb., kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a kterým se mění zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a mění a doplňuje zákon č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv. Tímto zákonem došlo k rozsáhlým změnám kompetencí ústředních orgánů státní správy a kromě jiného přešla z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství dosavadní působnost ve věcech vodního hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod. Tomu odpovídají i nové
kompetence
obou ministerstev podle kompetenčního zákona (§ 15 a § 19 zákona ČNR č. 2/1969 Sb.).
V již zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/2000 rozhodl Ústavní soud dne 6. 11. 2000 o návrhu Ministerstva životního prostředí na zahájení řízení v kompetenčním sporu ve věci povolení stavby vodní elektrárny B. na řece Moravě a povolení odběru povrchové vody z řeky Moravy pro provoz tohoto vodohospodářského díla tak, že orgánem příslušným vydat rozhodnutí v této věci je Ministerstvo životního prostředí. Ústavní soud v této věci zaujal následující právní názor:
""Jakkoliv zákonodárce v kompetenčním zákoně č. 2/1969 Sb., ve znění zákona č. 272/1996 Sb., projevil tendenci změnit obsah a rozsah kompetencí Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zemědělství, vzhledem k nedostatku návaznosti na zákon ČNR č. 130/1974 Sb. a nezbytnosti
eliminovat
nerespektování základního účelu vodního zákona (§ 1 zákona č. 138/1973 Sb.) se ve skutečnosti v zásadě ani provedenou novelizací kompetenčního zákona na stávajících kompetencích obou ministerstvech v jejich výchozích pozicích nic nezměnilo""
. Ústavní soud se dále postavil na stanovisko, že výstavba a následný provoz vodní elektrárny, včetně odběru povrchové vody, se nepochybně může dotýkat právě ""ochrany vodních zdrojů"", stejně jako ""ochrany přirozené akumulace vod"".
V souladu s uvedeným právním názorem Ústavního soudu má i Nejvyšší správní soud za to, že v rozsuzované věci, v níž se jedná o uložení pokuty za porušování povinností v souvislosti s provozem vodní elektrárny, bylo v působnosti Ministerstva životního prostředí, a nikoliv Ministerstva zemědělství rozhodnout o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty. Nebylo tedy v pravomoci Ministerstva zemědělství o věci rozhodovat a tato vada spočívající v absolutním nedostatku působnosti o věci rozhodovat má za následek vznik nicotného aktu. K této nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla vznesena či nikoliv; v této věci pak žalobce tuto námitku v žalobě vznesl.
(zdi)
*) § 19 nyní též ve znění zákona č. 162/2003 Sb.
**) Zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), byl s účinností k 1. 1. 2002 zrušen zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
*) Uveřejněno pod č. 161/2000 Sb. ÚS.
|
16.03.2005
|
602/2005
|
3 Azs 165/2004 - 54
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-nasledky-vstupu-na-uzemi-jineho-statu.p643.html?q=
|
Ej 162/2005
Azyl: následky vstupu na území jiného státu
k § 25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Zjistí-li správní orgán v řízení o udělení azylu, že žadatel o azyl neoprávněně vstoupil na území jiného státu, zastaví podle § 25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, takové řízení, aniž by byl povinen zkoumat zavinění na straně žadatele, tj. zda k neoprávněnému vstupu na území jiného státu ze strany žadatele o azyl došlo úmyslně nebo z nedbalosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2005, čj. 3 Azs 165/2004–54)
Věc:
Claudia S. (Moldavská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 4. 2002 zastavil podle § 25 písm. h) zákona o azylu řízení o udělení azylu, neboť žadatelka o azyl v průběhu správního řízení neoprávněně vstoupila na území jiného státu.
Žalobu, kterou žalobkyně proti rozhodnutí podala, zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2004 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Dospěl k závěru, že žalovaný měl k dispozici dostatek podkladů pro skutkový závěr, že žalobkyně dne 18. 4. 2002 nelegálně mimo hraniční přechod přešla společnou státní hranici mezi Českou republikou a Rakouskem. Skutkový stav pak žalovaný posoudil v souladu se zákonem. V souzené věci je totiž nerozhodné, zda žalobkyně vstoupila na území Rakouska omylem, protože zabloudila, či zda její tvrzení bylo účelové, jak předpokládal žalovaný.
Rozsudek napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. V nesprávné interpretaci § 25 písm. h) zákona o azylu spatřovala naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ze znění citovaného ustanovení stěžovatelka totiž dovodila, že pokud je důvodem pro zastavení řízení i pokus o neoprávněný vstup na území jiného státu, ke kterému nemůže dojít jinak než úmyslně, pak i samotný vstup na území cizího státu se musí uskutečnit úmyslně, aby bylo možno řízení podle uvedeného ustanovení zastavit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podle svého názoru prokázala, že ke vstupu na území jiného státu došlo omylem, má za to, že nenaplnila dispozici právní normy, podle níž bylo rozhodnuto o zastavení jejího azylového řízení.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka dne 18. 4. 2002 v 23.45 hodin překročila ilegálně hranici mezi Českou republikou a Rakouskem. V protokolu o podání vysvětlení stěžovatelka uvedla, že dne 16. 3. 2002 opustila spolu se svou kamarádkou svévolně Pobytové středisko v Kostelci nad Orlicí. Od té doby pobývala na různých místech České republiky. Dne 17. 4. 2002 pak odjela vlakem do Vyššího Brodu. Po vystoupení z vlaku byla kontrolována hlídkou Policie České republiky. Po noci strávené na zastávce jela společně se dvěma dalšími osobami zpět vlakem směrem na železniční stanici Rybník. Tam vystoupili, a protože neměli peníze, šli stopovat auto, které by je odvezlo zpět do pobytového střediska. Protože jim však žádné auto nezastavilo, rozhodli se, že půjdou po kolejích směrem do Českých Budějovic, avšak spletli si směr a šli směrem ke státní hranici s Rakouskem. Bloudili celý den a v nočních hodinách je zadržela rakouská policie.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 25 písm. h) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže žadatel o jeho udělení v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu byly v daném případě skutečně dány důvody pro zastavení řízení podle § 25 písm. h) zákona o azylu. V předmětné věci není sporu o tom, že stěžovatelka vstoupila na území jiného státu, konkrétně Rakouska, a že se tak stalo neoprávněně, tj. mimo hraniční přechod a bez příslušného povolení. Tato skutková zjištění žalovaného, z nichž krajský soud vycházel, stěžovatelka ve své stížnosti žádným způsobem nezpochybňuje. Namítá však, že tak neučinila úmyslně, a tedy že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť § 25 písm. h) zákona o azylu podle ní předpokládá úmyslný vstup na území cizího státu.
S takovou interpretací uvedeného ustanovení se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Jestliže pro rozhodnutí o zastavení řízení podle citovaného ustanovení postačí zjištění neoprávněného vstupu na území jiného státu, pak z dikce tohoto ustanovení nelze žádným způsobem dovozovat potřebu prokázat žadateli o azyl úmysl na toto území vstoupit. Neoprávněný vstup na území jiného státu jako podmínka pro zastavení správního řízení o udělení azylu je totiž vždy objektivní skutečností. Pro shledání její existence není třeba zkoumat zavinění na straně žadatele o azyl, tj. zda se tak stalo úmyslně nebo z nedbalosti. Je-li ve správním řízení o udělení azylu bezpečně zjištěno, že žadatel o azyl vstoupil na území jiného státu, není prostor pro zkoumání příčin, které k tomuto protiprávnímu aktu vedly, tedy zda tak žadatel o azyl učinil úmyslně, v důsledku své nedbalosti či zda se tak stalo zcela bez jeho zavinění. Tento závěr jednoznačně vyplývá z konstrukce citovaného ustanovení. Na něm nic nemění skutečnost, že pokus o neoprávněný vstup na území jiného státu, který je rovněž důvodem pro zastavení správního řízení, vyžaduje vždy úmysl. Ustanovení § 25 písm. h) zákona o azylu rozlišuje alternativním způsobem dva případy, kdy lze řízení zastavit, tj. neoprávněný vstup na území jiného státu na straně jedné, a pokus o takový neoprávněný vstup na straně druhé. Oba případy je třeba zkoumat samostatně a podmínky nezbytné pro autoritativní zjištění jednoho z důvodů pro zastavení řízení nelze bez výslovné právní úpravy činit podmínkami zjištění důvodu druhého. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se stěžovatelkou, že k pokusu o vstup na území jiného státu může dojít pouze úmyslně. To samé však neplatí o samotné skutečnosti již dokonaného vstupu na území jiného státu, u níž je z hlediska aplikace § 25 písm. h) zákona o azylu posouzení zavinění žadatele o azyl zcela irelevantní.
Nejvyšší správní soud se tedy kloní k závěrům krajského soudu, podle kterých žalovaný nemá v případě objektivního zjištění, že žadatel o azyl překročil neoprávněně hranice jiného státu, možnost přihlédnout k důvodům, proč a za jakých okolností se tak stalo, neboť § 25 písm. h) zákona o azylu mu ukládá povinnost řízení v tomto případě zastavit. Postup žalovaného, jakož i právní úvahu krajského soudu, tedy Nejvyšší správní soud považuje za správné a odpovídající dikci § 25 písm. h) zákona o azylu.
(aš)
|
16.03.2004
|
629/2005
|
7 A 163/2002 - 53
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/spravni-rizeni-a-dorucovani-oznameni-o-zahajeni-rizeni.p644.html?q=
|
Ej 161/2004
Správní řízení: doručování oznámení o zahájení řízení
k § 18 odst. 3 a § 25 odst. 3 správního řádu
Nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení (§ 18 odst. 3 správního řádu) je v řízení zhojen, jestliže z vyjádření účastníka k doručované písemnosti je zřejmé a nepochybné, že rozhodnutí přijal a dále činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. S takovým nedostatkem formy nelze spojovat zkrácení účastníka na právech, neboť ten se o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl a měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2004, čj. 7 A 163/2002-53)
Věc:
Miroslav K. v H. proti Komisi pro cenné papíry o uložení pokuty.
Dne 8.1.2002 žalovaná se žalobcem zahájila správní řízení, a to na základě zjištění, že žalobce jako člen představenstva akciové společnosti T. porušil své povinnosti upravené v ustanovení § 183a odst. 11 písm. a) a b) obchodního zákoníku; žalobce totiž poté, co byl seznámen se záměrem nabídky převzetí učiněným akciovou společností P., realizoval jako člen představenstva akciové společnosti T. veřejný návrh na koupi vlastních akcií, čímž došlo k souběhu obou nabídek.
Na zahájení správního řízení reagoval žalobce svým podáním ze dne 16.1.2002, v němž prostřednictvím svého zástupce JUDr. Ing. Václava Š. požádal o prodloužení lhůty pro vyjádření k zahájenému správnímu řízení, které žalované zaslal dne 21.1.2002. Před vydáním rozhodnutí dala žalovaná žalobci ve smyslu § 33 odst. 2 správního řádu možnost, aby se vyjádřil k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění; poté dne 6.5.2002 vydala rozhodnutí, kterým žalobci podle § 9 odst. 3 zákona o Komisi pro cenné papíry za porušení jeho povinností jako člena představenstva akciové společnosti T. dle § 183a odst. 11 písm. a), b) obchodního zákoníku uložila pokutu ve výši 100 000 Kč. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno žalobci v souladu s § 25 odst. 3 správního řádu dne 13.5.2002.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce v zákonné lhůtě rozklad, o kterém na základě návrhu rozkladové komise rozhodlo Prezidium Komise pro cenné papíry tak, že změnilo výrok rozhodnutí vztahující se k žalobci a snížilo uloženou pokutu na částku 50 000 Kč. Rozhodnutí prezidia bylo žalobci doručeno v souladu s § 25 odst. 3 správního řádu dne 30.9.2003.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení posledně uvedeného rozhodnutí. Žalobce mj. namítal nesprávný postup žalované při doručování rozhodnutí, a to jak rozhodnutí o uložení pokuty, tak rozhodnutí o rozkladu. Pochybení žalované spatřuje žalobce v tom, že obě výše uvedená rozhodnutí mu nebyla doručena v souladu s § 25 odst. 3 správního řádu do vlastních rukou, ač se dle jeho názoru jednalo o rozhodnutí, kterými se mu ukládá něco osobně vykonat.
Žalobce rovněž namítal rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaná žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s jeho zahájením, čímž došlo ke zkrácení jeho práv. Žalobce ve správních rozhodnutích žalované také postrádal přezkoumatelnou úvahu o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila výši pokuty.
Vrchní soud v Praze o věci do 31.12.2002 nerozhodl, a proto ji k dokončení řízení převzal Nejvyšší správní soud; ten rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Pokud se týká pochybení žalované spočívajícího v nesprávném postupu při doručování rozhodnutí o uložení sankce a rozhodnutí o rozkladu, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce udělil plnou moc k zastupování JUDr. Ing. Václavu Š., kterému pak žalovaná v souladu s ustanovením § 24 odst. 4 a § 25 odst. 3 správního řádu doručila obě výše uvedená rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty ani rozhodnutí o rozkladu však nepatří mezi rozhodnutí, kterými by se ukládalo žalobci osobně v řízení něco vykonat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000). Povinnost doručit rozhodnutí žalobci i jeho zástupci ve smyslu § 25 odst. 3 správního řádu by nastala pouze v případě, kdy by byla požadována osobní účast žalobce ve správním řízení. To však v daném případě nenastalo, a proto žalovaná neměla povinnost doručit písemnosti vedle zástupce žalobce i žalobci (§ 25 odst. 3 správního řádu).
Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani žalobcem namítané zkrácení jeho práv ve správním řízení tím, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 správního řádu, protože žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s jeho zahájením.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení byl v řízení zhojen, neboť žalobce ve svém vyjádření k tomuto rozhodnutí potvrdil jeho doručení a prostřednictvím svého zástupce pak činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. Žalobce se tedy o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl, měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit, a také tak učinil (srov. Boh. A 1599/22). Žalobce nebyl tedy v řízení před správním orgánem na svých právech nikterak zkrácen.
Nejvyšší správní soud však považuje za důvodnou žalobcovu námitku, že ve správních rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila žalovaná výši pokuty.
Pokutu podle § 9 odst. 1, 3 zákona o Komisi pro cenné papíry je možno uložit členu představenstva cílové společnosti dle § 183a odst. 11 obchodního zákoníku v případě, že tento speciální subjekt, u něhož je schopnost nést následky vlastního protiprávního jednání vázána právě na způsobilost mít ono kvalifikované právní postavení, se dopustí jednání, které je v rozporu s citovaným ustanovením, tedy svým jednáním poruší princip neutrality a ohrozí právem chráněný zájem. V daném případě jde o odpovědnost, která má znaky odpovědnosti objektivní, tedy o odpovědnost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímu vyvození je nutné prokázat protiprávní jednání subjektu, v tomto případě žalobce jako fyzické osoby, vykonávající funkci člena představenstva akciové společnosti.
Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi pro cenné papíry stanoví, že při ukládání opatření k nápravě a sankcí Komise vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sankce je Komise dále povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá, a vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby.
Jak patrno, ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi uvádí demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6.5.2002 vyplývá, že se žalovaná při stanovení výše pokuty výslovně zabývala závažností a následky žalobcova protiprávního jednání. V odůvodnění rozhodnutí se však ostatními jmenovanými kritérii zabývala velice povrchně, zvláště pokud se týkalo povahy a způsobu protiprávního jednání, kterého se dopustil žalobce osobně.
Z rozhodnutí o rozkladu proti označenému rozhodnutí pak vyplývá, že se ani rozkladový orgán – Prezidium Komise pro cenné papíry – v odůvodnění, ve kterém se překrývají jednotlivá odůvodnění vztahující se k pokutám uloženým různým účastníkům řízení (navíc za porušení rozdílných právních povinností), podrobně nezabýval povahou a způsobem žalobcova protiprávního jednání. I on se omezil na pouhé konstatování, že žalobce se dopustil tohoto protiprávního jednání tím, že podepsal informační dopis akcionářům a pokyny pro vyplnění plné moci.
Pokud tedy správní orgán I. stupně uvedl a odůvodnil jen některá kritéria pro stanovení pokuty a orgán II. stupně ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně neuvedl a dostatečně neodůvodnil všechna zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení.
Institut správního uvážení v rozhodnutí obsahujícím několik výroků, rozličné účastníky řízení, sankce za porušení různé právní povinnosti apod. při své realizaci – s ohledem na jeho možnou přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům řízení – vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další – v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená – kritéria byla vzata v úvahu, a pokud k dalším kritériím správní orgán již nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil.
(aty)
|
20.01.2005
|
532/2005
|
2 Afs 65/2004 - 47
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-zdravotni-pojistovna-a-povinnost-mlcenlivosti.p645.html?q=
|
Ej 66/2005
Daňové řízení: zdravotní pojišťovna a povinnost mlčenlivosti
k § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění zákona č. 60/1995 Sb.
k § 34 odst. 7 a 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též ""daňový řád"")
Povinnost mlčenlivosti podle § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, se neuplatní vůči správci daně při sdělení výše plateb poskytnutých zdravotní pojišťovnou nestátnímu zdravotnickému zařízení (§ 34 odst. 7 a 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, čj. 2 Afs 65/2004-47)
Věc:
Zdravotní pojišťovna M. v. P. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný dne 12. 12. 2003 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2003; tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobkyni podle § 37 daňového řádu pokutu ve výši 1000 Kč za nesplnění povinnosti vyplývající z § 34 odst. 4 daňového řádu; konkrétně za nesplnění povinnosti předložit listiny vyžádané správcem daně.
Ze správního spisu vyplynulo, že správce daně zaslal žalobkyni dne 28. 2. 2003 výzvu k součinnosti třetích osob podle § 34 odst. 3 daňového řádu a žádal o sdělení částek vyplacených MUDr. Emilii M. za roky 2000, 2001 a 2002 v souvislosti s provozováním její samostatné výdělečné činnosti. Poté, co žalobkyně správci daně sdělila, že výzvě vyhovět nemůže, zaslal jí správce daně dne 7. 4. 2003 další shodnou výzvu a upozornil ji, že se nemůže dovolávat mlčenlivosti. Po odmítavém sdělení žalobkyně vydal správce daně dne 19. 5. 2003 další výzvu, tentokrát s odkazem na § 34 odst. 4 daňového řádu. Jelikož žalobkyně i nadále reagovala negativně, vydal správce daně rozhodnutí o uložení pokuty za porušení povinnosti stanovené v § 34 odst. 4 daňového řádu, stojící na názoru o povinnosti součinnosti neomezené mlčenlivostí. Na tomto názoru setrval i žalovaný v rozhodnutí o odvolání.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který žalobu rozsudkem ze dne 5. 4. 2004 zamítl. V odůvodnění uvedl, že pokud ustanovení § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (dále též ""zákon č. 280/1992 Sb.""), stanoví povinnost zachovávat mlčenlivost, vztahuje se tato povinnost jen na skutečnosti související s účelem provádění všeobecného zdravotního pojištění ve smyslu § 2 odst. 1 a § 8 odst. 1 tohoto zákona, a tím jsou informace související se zdravotním stavem pojištěnců. Pojistné je pak regulováno zákonem ČNR č. 592/1992 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (dále též ""zákon č. 592/1992 Sb.""), který v § 23 odst. 1 upravuje povinnost mlčenlivosti o skutečnostech zjištěných při kontrole plateb pojistného s výjimkou vzájemného poskytování informací mezi správci daní z příjmů, zdravotního a sociálního pojištění. Povinnost mlčenlivosti se tedy se zřetelem k úkolům a rozsahu činnosti zdravotní pojišťovny vztahuje ke zdravotnímu stavu pojištěnců, případně k jiným údajům o pojištěncích osobnostní povahy. Úhrady pojišťovny nestátnímu zdravotnickému zařízení [§ 13 písm. a) zákona č. 280/1992 Sb.] nejsou poskytováním údajů o pojištěnci. Krajský soud uzavřel, že odmítnutí součinnosti opírající se o povinnost mlčenlivosti nebylo důvodné; nerozhodná přitom byla argumentace ustanovením § 34 odst. 7, 8 daňového řádu.
Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti namítla nesprávné posouzení právní otázky soudem. Podle § 22 zákona č. 280/1992 Sb. jsou zaměstnanci povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se při výkonu funkce nebo zaměstnání dozvěděli, a zákon nespecifikuje, o jaké konkrétní skutečnosti se jedná, tj. že by se mělo jednat jen o skutečnosti související se zdravotním stavem pojištěnců. Zdravotní pojišťovny totiž zajišťují řadu činností, při nichž jejich zaměstnanci přicházejí do styku s různými skutečnostmi, a na všechny tyto skutečnosti je třeba vztahovat povinnost mlčenlivosti, není-li prolomena zákonem. Ustanovení § 23 zákona č. 592/1992 Sb. se pak týká vztahu zdravotní pojišťovny k plátcům pojistného; v souzené věci však o takový vztah nešlo (jednalo se o požadavek na sdělení výše úhrad poskytnutých pojišťovnou). Ustanovení § 34 odst. 4 daňového řádu ukládá povinnost k vydání listin a jiných věcí k ohledání, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Novela tohoto zákona účinná od 1. 5. 1995 v nově doplněných odst. 7 a 8 ustanovení § 34 jasně stanoví, jaké údaje mohou zdravotní pojišťovny správcům daně sdělovat. Na ostatní údaje ale je třeba vztáhnout povinnost mlčenlivosti vyplývající ze zákona č. 280/1992 Sb. Stěžovatelka zdůraznila, že nehodlá ztěžovat řízení s neplatiči daně, je ale povinna respektovat zákon č. 280/1992 Sb. Ten je ostatně povinen respektovat i správce daně, který nemůže sám posuzovat, na jaké údaje se vztahuje zdravotním pojišťovnám uložená povinnost mlčenlivosti a na jaké nikoli.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Kasační stížností je uplatněn důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to nesprávné posouzení právní otázky spočívající v určení rozsahu součinnosti zdravotních pojišťoven se správcem daně z hlediska povinnosti mlčenlivosti a s tím spojeného tvrzeného protiprávního jednání.
Podle § 37 odst. 1 daňového řádu může správce daně opakovaně uložit pokutu tomu, kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité povahy vyplývající z tohoto nebo zvláštního daňového zákona nebo uloženou rozhodnutím podle tohoto zákona. V daném případě byla uložena pokuta za nesplnění povinnosti stanovené v § 34 odst. 4 daňového řádu. Podle tohoto ustanovení jsou osoby, které mají listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním prostředkem při správě daní, povinny na výzvu správce daně listiny a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak. Daňový řád v ustanovení § 34 upravuje součinnost třetích osob v daňovém řízení a v ustanovení § 7 odst. 2 vymezuje okruh těchto třetích osob; mj. podle písm. b) se jedná o osoby, které mají listiny a jiné věci potřebné v daňovém řízení.
Daňový řád rovněž výslovně upravuje vztah mezi správcem daně a zdravotními pojišťovnami, a to v § 34 odst. 7 a 8. Podle odst. 7 jsou zdravotní pojišťovny povinny poskytnout správcům daně na jejich vyžádání seznam plátců pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a údaje o výši příjmů a výdajů jednotlivých osob, které tyto osoby uvedly v přehledu podle zvláštního zákona; podle odst. 8 orgány sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny oznamují správcům daně na jejich vyžádání též i výši zaplaceného pojistného a vracení pojistného včetně data, kdy k těmto úhradám došlo. Tato úprava se však vztahuje jen na poskytování údajů získaných zdravotní pojišťovnou o pojištěncích při plnění povinností plátců ve vztahu k pojišťovně. Tato ustanovení zajišťují správci daně oprávnění získat údaje, které jsou o pojištěnci oznamovány pojišťovně, a údaje o úhradách vůči pojišťovně. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že tato přímá úprava součinnosti je prolomením povinnosti mlčenlivosti, lze s ní souhlasit, ovšem jen ve vztahu k poskytování určitých údajů o pojištěncích. Nelze z ní dovozovat, že na vše ostatní, co souvisí s činností zdravotní pojišťovny, se povinnost mlčenlivosti bez výjimky vztahuje.
Další výslovnou výjimku z povinnosti mlčenlivosti obsahuje ustanovení § 23 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, kde je v odstavci 1 uvedeno, že porušením povinnosti mlčenlivosti není vzájemné poskytování informací mezi správci daní z příjmů, zdravotního a sociálního pojištění, které jsou nezbytné pro účelnou kontrolu plátců a použití informací ve vztahu k třetím osobám při uplatňování a vymáhání dlužného pojistného. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že dané ustanovení se vztahuje na kontrolní činnost zdravotní pojišťovny a skutečnosti zjištěné při kontrole plateb pojistného, tedy rovněž na údaje o pojištěncích. Krajský soud však z tohoto ustanovení nedovozoval přímo přípustnost podání požadovaných informací v daném případě, ale argumentoval jím ve vztahu k posouzení rozsahu povinnosti mlčenlivosti v tom smyslu, že i rozsah výjimek je určující pro rozsah samotné povinnosti mlčenlivosti.
Povinnost mlčenlivosti, jíž se stěžovatelka dovolává při odmítnutí podat požadované údaje, je upravena v § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách. Členové a náhradníci orgánů zaměstnanecké pojišťovny, její zaměstnanci a fyzické osoby zajišťující zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy jsou podle tohoto ustanovení povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu své funkce nebo zaměstnání anebo při zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy, popřípadě v souvislosti s nimi. Tato povinnost trvá i po skončení jejich funkce nebo pracovněprávního vztahu anebo smluvního vztahu k zaměstnanecké pojišťovně. Povinnosti mlčenlivosti může tyto osoby zprostit pouze písemně s uvedením rozsahu a účelu ten, v jehož zájmu mají tuto povinnost. Smyslem povinnosti mlčenlivosti je zajistit, aby se určité údaje nestaly přístupnými jiným subjektům, a tato povinnost vychází z toho, že řízení před daným orgánem je neveřejné. Přitom není rozhodující, že žalovaný, který žádost vznesl, je rovněž vázán zákonnou povinností mlčenlivosti (§ 24 daňového řádu) - jednak rozsah skutečností, které souvisí s jejich činností, není totožný, a dále, kdyby tomu tak bylo, neobsahovaly by zákony, které ukládají povinnost mlčenlivosti, výslovnou úpravu vzájemného poskytování některých chráněných údajů mezi těmito orgány. Stejně tak nelze hledat řešení v zákoně o ochraně osobních údajů (zákon č. 101/2000 Sb.), který se vztahuje pouze na osobní údaje [osobní ve vztahu k určitelnosti subjektu nebo citlivé z hlediska určitých kritérií - § 4 písm. a), b) citovaného zákona]. Posuzovaná povinnost mlčenlivosti zaměstnanců zdravotní pojišťovny je vztažena ke skutečnostem zjištěným při výkonu funkce; je tedy širší a netýká se jen údajů, kterým je třeba poskytovat zvláštní ochranu.
Lze souhlasit s krajským soudem v tom, že rozsah povinnosti mlčenlivosti je třeba vykládat ve smyslu působnosti daného zákona. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb. provádí zaměstnanecká pojišťovna všeobecné zdravotní pojištění, podle § 8 odst. 1 tohoto zákona poskytuje všeobecné zdravotní a další smluvní pojištění pro určitý okruh pojištěnců a podle odst. 2 téhož ustanovení zprostředkovává úhrady za výkony preventivní a specifické zdravotní péče. Je tedy nositelem všeobecného zdravotního pojištění pro pojištěnce u pojišťovny zaregistrované a na skutečnosti v souvislosti s touto činností zjištěné je třeba vztahovat stanovenou povinnost mlčenlivosti. Výjimkou z ní je právě ustanovení § 34 odst. 7, 8 daňového řádu. Skutečnosti zjištěné při kontrole zdravotního pojištění podléhají mlčenlivosti podle § 23 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., kde je i samostatná úprava výjimek pro poskytování vzájemných informací správci daně. Mlčenlivost založená v § 22 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb. se tak nemůže týkat ani skutečností zjištěných při kontrolní činnosti, ale jen skutečností zjištěných při výkonu zdravotního pojištění podle tohoto zákona. I když Nejvyšší správní soud nesdílí plně názor krajského soudu v tom, že povinnost mlčenlivosti uložená daným zákonem se vztahuje pouze k údajům o zdravotním stavu pojištěnců a k údajům osobnostního charakteru, souhlasí s ním v tom, že se vztahuje k údajům o pojištěncích získaným při výkonu zdravotního pojištění. Pokud jde o poskytování úhrad zdravotnickým zařízením (§ 40 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, § 13 odst. 1 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění), i to je součástí činnosti zdravotní pojišťovny při provádění zdravotního pojištění (§ 8 odst. 2 zákona č. 280/1992 Sb.). Tedy i skutečnosti s touto činností souvisící podléhají povinnosti mlčenlivosti, ovšem podle názoru Nejvyššího správního soudu v mezích chránících pojištěnce, tedy ohledně skutečností, za jaké výkony zdravotní péče a komu poskytnuté jsou náhrady propláceny. Náhrady jsou zdravotnickým zařízením poskytovány na smluvním základě a souhrnné údaje o výši náhrad nelze považovat za skutečnosti, které se zdravotní pojišťovna (její zaměstnanci) dozvěděla při provádění zdravotního pojištění a na které je třeba vztáhnout povinnost mlčenlivosti. Pokud tedy v daném případě správce daně požadoval předložení listin, z nichž by byla patrná výše plateb pojišťovny konkrétní lékařce, nešlo o požadavek, který by bylo možno odmítnout z důvodů mlčenlivosti. Pokud stěžovatelka výzvě správce daně nevyhověla s takovým odůvodněním, bylo možno jí uložit sankci podle § 37 odst. 1 daňového řádu. Rozsah povinnosti mlčenlivosti, jíž jsou vázáni zaměstnanci zdravotní pojišťovny, je správce daně oprávněn posuzovat. Jestliže má pravomoc sankcionovat porušení povinnosti součinnosti, musí být oprávněn posoudit i to, zda k tomuto porušení došlo - tedy včetně toho, zda součinnost nebyla vyloučena zákonem uloženou povinností mlčenlivosti. I když zčásti z jiných důvodů, posoudil Nejvyšší správní soud právní otázku shodně s krajským soudem.
(oš)
|
02.12.2004
|
470/2005
|
Vol 9/2004 - 9
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/volby-do-senatu-a-neplatnost-voleb.p646.html?q=
|
Ej 597/2004
Volby do Senátu: neplatnost voleb
k § 90 soudního řádu správního
k § 87 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů
Neplatnosti voleb do Senátu Parlamentu České republiky se lze domáhat jen za podmínky, že je tvrzeno porušení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, nikoliv je-li tvrzena toliko nerovnost kandidátů spočívající v tom, že nezávislý kandidát musí mimo jiné k přihlášce k registraci připojit petici podporující jeho kandidaturu, kterou musí podepsat alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, s uvedením jména, příjmení, rodného čísla a místa, kde jsou přihlášeni k trvalému pobytu [§ 61 odst. 2 písm. d) citovaného zákona], zatímco politická strana, politické hnutí nebo
koalice
takovou povinnost nemají.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2004, čj. Vol 9/2004-9)
Věc:
Milan K. v B. proti Státní volební komisi o neplatnost voleb do Senátu Parlamentu České republiky.
Navrhovatel podal u Nejvyššího správního soudu návrh, aby soud prohlásil volby do Senátu Parlamentu České republiky konané ve dnech 5. - 6. 11. 2004 a 12. - 13. 11. 2004 za neplatné.
V návrhu se odvolal na § 87 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů. Tvrdil, že nebyl zajištěn rovný přístup jednotlivých kandidátů. Podle zákona č. 247/1995 Sb. může do Senátu kandidovat pouze ten, kdo jako náležitost přihlášky k registraci přiloží petici podporující jeho kandidaturu, kterou musí podepsat alespoň 1000 oprávněných voličů; ti na tuto petici musí mj. uvést rodné číslo. To je ovšem v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů. Kromě toho kandidát politické strany tuto povinnost nemá. Jsou zde tedy v rozporu dvě rovnocenné právní normy, přičemž každý občan logicky využije svého práva na ochranu svých osobních údajů, navíc údajů velmi snadno zneužitelných. Tím je ovšem
de facto
znemožněn rovný přístup nezávislých kandidátů oproti kandidátům politických stran a hnutí, čímž je vedle uvedených právních norem porušena i Ústava ČR a Listina základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud návrh jako nedůvodný zamítl.
Z odůvodnění:
Za podmínek stanovených zvláštními zákony se podle § 90 odst. 1 s. ř. s. může občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta.
V projednávané věci je zvláštním zákonem zákon č. 247/1995 Sb.; konkrétně jde o § 87 odst. 4, podle něhož může návrh na neplatnost voleb podat navrhovatel (obsah této legislativní zkratky je uveden v § 87 odst. 1), má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb.
Podstatné je, že musí být tvrzeno porušení ustanovení ""tohoto zákona"", tedy zákona č. 247/1995 Sb.
Navrhovateli je třeba dát za pravdu, že zákon č. 247/1995 Sb. požaduje, aby nezávislý kandidát pro volby do Senátu připojil k přihlášce k registraci mimo jiné petici podporující jeho kandidaturu, kterou musí podepsat alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, s uvedením svého jména, příjmení, rodného čísla a místa, kde jsou přihlášeni k trvalému pobytu [§ 61 odst. 2 písm. d)], a že politická strana, politické hnutí nebo
koalice
takovou povinnost nemají.
Navrhovatel však netvrdí porušení některého ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., které by mohlo být důvodem pro neplatnost voleb. Tvrdí, že důvodem pro neplatnost voleb má být nerovný přístup k jednotlivým kandidátům, který spatřuje v povinnostech nezávislého kandidáta uvedených v § 61 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/1995 Sb. v porovnání s tím, že politická strana, politické hnutí nebo
koalice
uvedené povinnosti nemají. Spatřuje v tom porušení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, aniž konkretizuje, jaká jejich ustanovení tím podle něj jsou porušena.
Návrh tedy není důvodný, protože netvrdí porušení zákona č. 247/1995 Sb., resp. některého jeho ustanovení, jako důvodu pro neplatnost voleb, a proto jej Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že vzhledem k povaze věci neaplikoval čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož soud předloží věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Soud totiž nespatřuje rozpor uvedených zákonů s ústavním pořádkem. Dodává se, že obdobnou podmínku, jakou stanovuje § 61 odst. 2 písm. d) zákona č. 247/1995 Sb., obsahuje § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, podle něhož je podmínkou registrace politické strany nebo politického hnutí, aby k návrhu na registraci byla připojena petice alespoň 1000 občanů požadujících, aby strana nebo hnutí vznikly. K podpisu pod peticí musí občan uvést své jméno a příjmení, rodné číslo a bydliště.
(ach)
|
28.04.2005
|
613/2005
|
5 Afs 162/2004 - 61
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-zastavni-pravo.p647.html?q=
|
Ej 209/2005
Daňové řízení: zástavní právo
Řízení před soudem: rozhodnutí předběžné povahy
k § 72 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 255/1994 Sb. a č. 367/2000 Sb. (v textu též „daňový řád“)
k § 70 písm. b) soudního řádu správního
Rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky dle § 72 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím předběžné povahy, neboť se jedná pouze o dočasné opatření, jehož platnost je zákonem omezena do splatnosti daňové pohledávky, a proto je ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2005, čj. 5 Afs 162/2004-61)
Věc:
Erik M. v B. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky, o kasační stížnosti žalovaného.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Táboře ze dne 18.4.2003 bylo zřízeno zástavní právo podle § 72 daňového řádu a § 152 a násl. občanského zákoníku k zajištění daňové pohledávky za žalobcem. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž především zpochybnil doměření daně a samotnou svoji registraci ke spotřební dani z tabákových výrobků, přičemž tyto skutečnosti byly předmětem samostatného řízení.
Žalovaný zamítl odvolání dne 25.5.2004.
V žalobě, kterou poté podal, odkazuje žalobce na nesprávnost výše uvedených rozhodnutí, neboť odvolání zcela vyčerpalo svůj obsah pouze na těchto skutečnostech, jakkoli nezmiňovalo důvody svědčící pro nezákonnost samotného zřízení zástavního práva, např. neexistenci pohledávky, výluku vlastnictví apod.
Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18.8.2004 žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného pro vady řízení a nezákonnost zrušil, neboť dospěl k závěru, že správce daně ani žalovaný nepostupovali v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu ve vztahu k § 3 a § 10 zákona ČNR č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních.
Žalovaný (stěžovatel) poté podal kasační stížnost, ve které uplatňuje důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu. Zejména připomíná, že není dosud pravomocně skončeno řízení o odvolání proti platebním výměrům, kterými žalobci byla vyměřena spotřební daň za zdaňovací období červen 2002 až říjen téhož roku. Na základě shora uvedených platebních výměrů vznikla zajišťovaná pohledávka. Tato pohledávka dosud trvá, a proto není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým bylo zřízeno zástavní právo.
Žalobce ve svém vyjádření konstatuje, že finanční úřady jsou při rozhodování povinny vycházet nejenom z okolností a souvislostí případu, ale postupovat i v souladu s § 2 odst. 1 daňového řádu. Správce daně musí chránit nejen zájmy státu, ale má dbát i na zachování práv a zájmů daňových subjektů. Jestliže krajský soud označil postup finančního úřadu za nezákonný a jednoznačně důvody nezákonného postupu definoval, nelze ani rozhodnutí o zřízení zástavního práva považovat za zákonné. Po formální stránce lze stěžovateli přisvědčit v tom, že platební výměry ještě zrušeny nebyly; uvalení zástavy na majetek nicméně v dané souvislosti není
obligatorní
a soud by měl zhodnotit, zda skutečně hrozí následek, kterého se stěžovatel obává. Žalobce nikdy neprojevil tendenci majetku se zbavovat; i kdyby tak učinil, mohl by správce daně takové jednání v mezích zákona zpochybnit.
Nejvyšší správní soud dospěl v dané věci k závěru, že se jedná o rozhodnutí, které soudnímu přezkumu ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. nepodléhá, a proto rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a současně odmítl žalobu směřující proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 25.5.2004.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat povahou napadeného rozhodnutí, zejména, zda se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy, které je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.
Věc, o kterou se v předmětném řízení jedná, je zřízení zástavního práva dle § 72 daňového řádu. Soudu proto nepřísluší v tomto řízení posuzovat okolnosti týkající se skutečností rozhodných pro závěry učiněné správcem daně v rozhodnutí o registraci žalobce ke spotřební dani z tabákových výrobků. Tyto skutečnosti jsou předmětem samostatných rozhodnutí, o kterých bylo vedeno samostatné řízení. Krajský soud tak pochybil, když v řízení ve věci zástavního práva posuzoval skutečnosti týkající se jiného řízení, byť tyto skutečnosti mohou být pro rozhodnutí ve věci významné. Dále pochybil, když z faktu, že rozhodnutí stěžovatele ze dne 3.5.2004 (které bylo podkladem pro napadené rozhodnutí o zřízení zástavního práva) bylo zrušeno, dovodil, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je bezpředmětné a zástavní právo nelze zřídit.
Zástavní právo je věcné právo k věci cizí, které zvyšuje věřitelovu jistotu, že jeho pohledávka bude uspokojena. V daňovém řízení lze na rozdíl od řízení občanskoprávního zřídit pouze zákonné zástavní právo, a to právě na základě § 72 daňového řádu. Zástavou může být pouze věc způsobilá být předmětem vlastnictví, která je současně volně převoditelná na jiného. Zástavní právo plní funkci jednak zajišťovací tím, že zajišťuje daňovou pohledávku v době, kdy pohledávka není ještě splatná, jednak funkci uhrazovací, která vytváří správci daně podpůrný zdroj uspokojení daňového nároku v případě, že jím evidovanou, stanovenou a zástavním právem zajištěnou daňovou pohledávku daňový subjekt řádně a včas nesplní: správce daně tak může daňovou pohledávku uspokojit z výtěžku prodeje věci, která je předmětem jím vymezeného zástavního práva. Na rozdíl od smluvního zástavního práva zákonné daňové zástavní právo pouze umožňuje, aby věřitel měl zastavenou movitou věc u sebe, předání věci není nutnou podmínkou pro jeho vznik. Zajišťovací funkce končí splatností pohledávky; má tedy motivovat dlužníka, aby dobrovolně pohledávku splnil, a věřiteli poskytovat jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna.
Smyslem rozhodnutí vydaného dle § 72 daňového řádu k zajištění daňové pohledávky je včas zajistit v tomto stadiu řízení ve prospěch správce daně finanční částku k provedení budoucího konečného rozhodnutí. Jedná se tak o rozhodnutí předběžné povahy, které je pouze prozatímním dočasným opatřením a jehož platnost je zákonem omezena do úhrady daňové pohledávky.
Vydáním rozhodnutí o zřízení zástavního práva, v němž stěžovatel vymezil, na které věci se zástavní právo uplatní, nedošlo k žádným změnám z hlediska práva hmotného, tj. stanovené výše daňové povinnosti. Existence takového rozhodnutí je zcela závislá na splnění daňové povinnosti ze strany žalobce a jeho vydáním nedošlo ke stanovení žádné další povinnosti. Vnímá-li to žalobce – s ohledem na veřejnou přístupnost záznamu o zřízení zástavního práva v katastru nemovitostí – nepříznivě, vyplývá takový dopad ze samotného veřejnoprávního charakteru katastru nemovitostí a nelze z této skutečnosti dovozovat zásah do veřejných subjektivních práv.
(aty)
|
28.04.2004
|
683/2005
|
6 A 31/2001 - 91
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/spravni-rizeni-a-okruh-ucastniku-rizeni.p648.html?q=
|
Ej 254/2004
Správní řízení: okruh účastníků řízení
k § 14 správního řádu
Správní orgán nemůže autoritativně předem určit, komu náleží nebo komu vznikne právo, právem chráněný zájem či povinnost, o které bude v řízení jednat a rozhodovat – to je věcí zkoumání v průběhu řízení a vydání rozhodnutí. Má-li mít výsledek řízení platné právní účinky pro třetí osoby, je třeba takovou osobu k řízení přibrat.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, čj. 6 A 31/2001-91)
Věc:
Karel A. st. a ml. proti Ministerstvu životního prostředí, za účasti 1) Akademie věd ČR – Ústav biologie obratlovců, 2) spolku M. v T., 3) akciové společnosti Č. v P., 4) obce K., 5) spolku M. v B., o obnovu řízení.
Dne 8. 2. 1996 povolil bývalý Okresní úřad v Třebíči žalobcům stavbu „Rekonstrukce malé vodní elektrárny (MVE) G. na řece Jihlavě“ a současně vydal povolení k nakládání s vodami (odběr povrchové vody z řeky Jihlavy za účelem výroby elektrické energie v MVE). Stavba byla kolaudována dne 23. 2. 1998. Povolení stavby a
kolaudace
proběhly za platnosti manipulačního řádu vodního díla (MŘ VD) Dalešice na řece Jihlavě ve znění 2. revize.
Dne 8. 10. 1998 schválil Okresní úřad v Třebíči 3. revizi manipulačního řádu vodního díla Dalešice na řece Jihlavě. Již 2. 11. 1998 upozornil prvý žalobce správní orgán na to, že dochází ke změnám průtoku v řece bez předchozího upozornění, zvýšené průtoky nesou hrubé nečistoty, a dochází tak ke ztrátám ve výrobě elektrické energie, nehledě k riziku poškození MVE a jejího zařízení. Jednání ohledně těchto žalobcových výhrad proběhla 23. 11. 1998 a dále v průběhu roku 2000.
Dne 4. 4. 2000 pak prvý žalobce podal územnímu odboru žalovaného pro Brněnskou oblast podnět podle § 65 spr. ř. a žádal přezkoumání rozhodnutí OkÚ Třebíč o schválení 3. revize MŘ VD. Žalovaný přípisem ze dne 7. 7. 2000 žalobce vyrozuměl o tom, že jsou dány případné důvody pro obnovení řízení dle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu; k řízení o takovém návrhu je příslušný správní orgán, který rozhodoval v posledním stupni, tj. Okresní úřad v Třebíči.
Proto žalobce podal u OkÚ v Třebíči dne 21. 7. 2000 návrh na povolení obnovy řízení, v němž uplatnil důvod dle § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu, a to odnětí možnosti účastnit se řízení. O podaném návrhu rozhodl OkÚ v Třebíči dne 14. 8. 2000 tak, že návrhy podané žalobcem Karlem A. st. ze dne 4. 4. 2000 a ze dne 21. 7. 2000 zamítl. Jako důvod zamítnutí správní orgán uvedl, že byla zmeškána subjektivní tříměsíční lhůta pro podání návrhu. Rozhodnutí, proti kterému návrh směřuje, bylo vydáno dne 8. 10. 1998 a právní moci nabylo dne 28. 10. 1998. Skutečnost, že VD Dalešice má schválený nový „Provozní řád“ (revizi), byla účastníkovi řízení známa nejpozději dne 6. 11. 1998, kdy podal dopis adresovaný akciové společnosti Č.; zmeškání lhůty nelze prominout. Vzhledem k tomu, že schválením 3. revize MŘ VD Dalešice, shodné s předcházející 2. revizí, nedocházelo ke změně vodoprávních poměrů na řece Jihlavě, nemohlo tedy dojít k dotčení či ovlivnění zájmů držitelů a uživatelů povolení k nakládání s vodami, a ani oni proto nebyli přizváni ke správnímu řízení jako jeho účastníci.
K námitkám týkajícím se porušení práva účastnit se řízení uvedl správní orgán, že průběh řízení a jeho výsledek nemohly být ovlivněny ani případnou účastí navrhovatele, neboť byl schvalován dokument shodný s dokumentem v platnosti předcházejícím, který v praxi vyhovoval a nebylo nutno jeho znění měnit. Z důvodů výše uvedených správní orgán v I. stupni návrh na povolení obnovy řízení zamítl.
O odvolání podaném proti zamítavému rozhodnutí rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím dne 21. 12. 2000 a odvolání zamítl. Ve stručném věcném odůvodnění mj. konstatoval, že odvolání není možno vyhovět, neboť před instalací další turbíny na nádrži Mohelno nedošlo k dotčení zájmů uživatelů oprávnění pod nádrží Mohelno, jelikož v době schválení 3. revize MŘ VD Dalešice nedošlo ke změnám v užívání povrchových vod, tj. změnám manipulace s vodou; v roce 1998 tedy nebyl pan A. účastníkem vedeného správního řízení, a odvolací orgán tudíž ani nezkoumal, zda mohla být dodržena subjektivní lhůta tři měsíce pro podání návrhu na obnovu řízení, neboť nebyla splněna základní podmínka řízení: návrh může podat pouze účastník řízení (§ 63 odst. 3 spr. ř.).
Žalobce se u Vrchního soudu v Praze domáhal správní žalobou zrušení posléze uvedeného rozhodnutí ministerstva. Věc nebyla u vrchního soudu skončena do konce roku 2002, a proto ji převzal k vyřízení Nejvyšší správní soud; ten žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Žalobci namítli, že byli zkráceni na svých právech v řízení před správními orgány v obou stupních, neboť jim byla odňata možnost účastnit se řízení a chránit své zájmy. Žalovaný zcela pominul důvody návrhu na povolení obnovy řízení a důvody uváděné v odvolání a ani nezkoumal, zda byl porušen zákon nedodržením základních pravidel řízení stanovených správním řádem v § 1 až § 4 a § 14, a dále nikterak neodůvodnil postup správního orgánu I. stupně, který neumožnil žalobcům účast ve správním řízení. Žalovaný tak porušil ustanovení § 3 odst. 4 správního řádu v tom, že napadené rozhodnutí vydal, aniž spolehlivě zjistil stav věci, ustanovení § 4, protože jim bylo odepřeno jejich právo být účastníkem řízení, ve kterém se jedná o jejich chráněných zájmech odběratelů průtokové vody, a konečně ustanovení § 14, neboť správní orgán je za účastníky řízení neoznačil.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření popsal postup správních orgánů, jakož i vodohospodářských orgánů při povolování změn nakládání s vodami, zejména okolnosti související s povolením k užívání Francisovy turbíny na nádrži Mohelno bez projednání a schválení doplňku MŘ VD Dalešice, tedy v rozporu se skutkovým stavem změny manipulace v důsledku instalace dalšího turbosoustrojí na nádrži Mohelno bez účasti změnou dotčených nositelů založených oprávnění. K důvodům žaloby odkázal žalovaný na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž nemohl žalobcům vyhovět proto, že před instalací další turbíny na nádrži Mohelno a s tím související změnou nakládání s vodami nedošlo k dotčení zájmů uživatelů oprávnění pod nádrží Mohelno, jelikož v době schválení třetí revize MŘ VD Dalešice nedošlo ke změnám v užívání manipulace s vodou. Při schválení 3. revize MŘ nebyli žalobci účastníky řízení, a proto žalovaný ani nezkoumal dodržení lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení; nebyla splněna základní podmínka pro podání návrhu, totiž že byl podán účastníkem řízení. Žalovaný neshledal důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí, a protože žalobou namítané vady rozhodnutí nebyly prokázány, navrhl žalobu zamítnout.
Žaloba je důvodná.
Pro posouzení věci ve správním soudnictví je rozhodující skutkový i právní stav v době rozhodování správního orgánu, který žalobou napadené rozhodnutí vydal, přičemž žaloba je v soudním řízení přezkoumávána v mezích žalobcových návrhů. Soud se proto v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. nezabýval těmi námitkami ani vyjádřeními žalovaného, které se vztahovaly k řízení o povolení užívání Francisovy turbíny k trvalému provozu.
Účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Účastníkem řízení je i ten, komu zvláštní právní předpis takové postavení přiznává.
Ustanovení § 14 správního řádu vymezuje obecně pojem účastníka řízení, čímž orientuje správní orgány na to, aby zajistily v řízení aktivní účast těch, jichž se správní rozhodnutí týká, popř. může týkat. V souladu s obecným vymezením pojmu účastníka mohou toto postavení přiznat určitým osobám zvláštní předpisy.
K tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí pouhý hmotněprávní předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností nebo dokonce tvrzení o možném dotčení na právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech. Kdo je účastníkem řízení, vymezuje sice správní řád, ale odpověď na to, koho svou definicí správní řád za účastníka řízení povolává, dávají předpisy hmotného práva. Znakem účastníka řízení je hmotněprávní poměr k věci. To však neznamená, že správní orgán přizná postavení účastníka řízení jen tomu, o němž se při zahájení přesvědčil, že účastníkem řízení je. Správní orgán je povinen zkoumat a upřesňovat okruh účastníků řízení v průběhu celého řízení. Vyjde-li v průběhu řízení najevo, že někdo, kdo byl považován za účastníka řízení, účastníkem není, vydá o tom správní orgán rozhodnutí. Byli-li žalobci vlastníky a provozovateli MVE G., jejíž rekonstrukce a následně i odběr povrchové vody z toku Jihlava pod nádrží Mohelno za účelem výroby elektrické energie byly rozhodnutím ze dne 23. 2. 1998 povoleny, byl nepochybně založen předpoklad pro jejich účastenství v řízení. Předpoklad jejich účastenství lze dovodit již z předcházejícího rozhodnutí o schválení 2. revize MŘ VD Dalešice ze dne 6. 1. 1993. Stanoví-li uvedené rozhodnutí požadavek nezbytné spolupráce všech uživatelů, jakkoli bylo vydáno v době, kdy jimi žalobci ještě nebyli, nelze než povinnost součinnosti dovodit i pro období následující.
Nelze přisvědčit žalovanému, odůvodňuje-li postup správního orgánu v I. stupni mimo jiné tím, že žalobce nebyl účastníkem řízení, a tak nemohlo dojít k dotčení jeho práv a právem chráněných zájmů, neboť schválením 3. revize MŘ nedošlo ke změnám oproti 2. revizi. Správní orgán nemůže autoritativně předem určit, komu náleží nebo komu vznikne právo, právem chráněný zájem či povinnost, o které bude v řízení jednáno a rozhodováno – to je věcí zkoumání v průběhu řízení a vydání rozhodnutí. Má-li mít výsledek řízení právní účinky pro třetí osoby, je třeba takovou osobu k řízení přibrat. O tom, zda konkrétní osoba, která to o sobě tvrdí, je účastníkem řízení, či nikoli, je správní orgán povinen rozhodnout. Takový závěr však správní orgán ani žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinili.
Povinností správního orgánu je v souladu s § 59 odst. 1 správního řádu přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Nemůže být proto vázán pouze tím, co v odvolání uvede některý z účastníků. Tím spíše však je povinen vypořádat se s námitkami v odvolání uvedenými. Této povinnosti však žalovaný nedostál: nejenže se vůbec nevypořádal s otázkou postavení účastníka v řízení, ale ani neodůvodnil, z jakých skutečností vycházel, když potvrdil rozhodnutí správního orgánu v I. stupni, který zamítl návrh na povolení obnovy řízení pro opožděnost. Své právní závěry tak činí zcela mimo výrok rozhodnutí, které přezkoumával.
Odůvodnění rozhodnutí podle § 47 odst. 3 spr. ř. musí obsahovat skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, úvahy, kterými byl správní orgán veden při hodnocení důkazů, a rovněž i použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Smyslem odůvodnění správního orgánu je doložení správnosti i zákonnosti postupu správního úřadu, jakož i vydaného správního rozhodnutí. Z odůvodnění musí být zřejmé skutkové i právní předpoklady, z nichž správní orgán vycházel při hodnocení konkrétní skutkové podstaty a při její subsumpci pod určité ustanovení zákona; musí dbát, aby odůvodnění obsahovalo a vyčerpalo celý
petit
návrhu, zejména právní úvahy o něm a důvody, které k úřednímu výroku vedly.
Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí však obsahuje skutečnosti, kterými je stvrzována správnost postupu správního orgánu při použití právního názoru, podle kterého ale správní orgán v I. stupni nepostupoval. Uvádí-li žalovaný ve výroku, že potvrzuje rozhodnutí správního orgánu v I. stupni, lze dovodit, že shodně shledal důvod pro zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v jeho opožděnosti; dále však v napadeném rozhodnutí zdůvodňuje potvrzující výrok skutečností zcela jinou, a to nedostatkem podmínky řízení (že žalobce nebyl účastníkem řízení). Rozhodnutí, které obsahuje dva vzájemně se vylučující výroky – zamítnutí pro opožděnost a zamítnutí pro nedostatek podmínek řízení, trpí vnitřním rozporem, který zakládá jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti. Je-li návrh na povolení obnovy řízení považován za nepřípustný proto, že tak učinila osoba k tomu neoprávněná, nelze o něm současně rozhodovat jako o opožděném.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného trpí takovými podstatnými vadami, které zakládají jeho nepřezkoumatelnost, a proto je podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil.
V dalším řízení se bude správní orgán řídit právním názorem vysloveným v tomto rozsudku; s ohledem na to, že ve správním řízení nebyla vyřešena otázka procesního postavení žalobců, se žalovaný bude zabývat především skutečnostmi zakládajícími nebo vylučujícími postavení žalobců jakožto účastníků řízení podle § 14 odst. 1 správního řádu, své úvahy řádně odůvodní a teprve poté se bude moci popř. zabývat včasností podaného návrhu na povolení obnovy řízení, resp. jeho věcnou opodstatněností.
(aty)
|
21.04.2004
|
682/2005
|
2 Azs 17/2004 - 68
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-hlaseni-mista-pobytu.p649.html?q=
|
Ej 243/2004
Azyl: hlášení místa pobytu
k § 24 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), v původním znění
*)
Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, nestanovil, jakou formou má žadatel o azyl nahlásit Ministerstvu vnitra změnu evidovaného pobytu. Pokud žadatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze telefonicky (a z evidencí pobytu vedených k tomu pověřenými orgány tato skutečnost nevyplývá), a dovozuje z toho, že nebyly splněny podmínky pro užití § 24 odst. 3 tohoto zákona o náhradním doručení písemnosti, kterou nelze doručit v místě evidovaného pobytu, musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci pobytu vyvracejí.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, čj. 2 Azs 17/2004-68)
Věc:
Vyacheslav M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Ministr vnitra dne 11. 1. 2002 zamítl žalobcův rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2001, jímž bylo zastaveno řízení o udělení azylu ve smyslu § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť se stěžovatel opakovaně nedostavil k pohovorům, ke kterým byl předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout.
Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni, který žalobu zamítl. K žalobní námitce, že žalobci nebyla doručena výzva, aby se dostavil k pohovoru, a že žalobce hlásil změnu místa pobytu telefonicky přijímacímu středisku, soud uvedl, že správní orgán I. stupně na základě sdělení pošty správně dovodil, že se žalobce na adrese, která byla jako jeho pobyt evidována, nezdržuje a jeho pobyt není znám. Žalobce v řízení neprokázal, že by telefonicky sdělil místo svého pobytu; zákon o azylu navíc takovou formu tak zásadního sdělení nezná.
Žalobce (stěžovatel) proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost. Správní orgán podle něj postupoval pouze formálně, bez snahy zjistit přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o udělení azylu. Tento přístup mohl ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí zrušit.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném v době konání správního řízení a vydání správního rozhodnutí, je účastník řízení povinen se dostavit na předvolání ministerstva vnitra k pohovoru ve lhůtě, kterou stanoví ministerstvo. Nedostaví-li se k pohovoru opakovaně bez vážných důvodů, rozhodne ministerstvo na základě spisového materiálu, pokud to jeho obsah umožní. Dle § 24 odst. 1 citovaného zákona se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu v místě, ve kterém je evidován jeho pobyt. Pokud se účastník řízení v místě doručení písemnosti nezdržuje a jeho pobyt není znám, uloží se písemnost určená do vlastních rukou účastníka řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o azylu u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty se pak považuje za den doručení písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván, i když se o jejich uložení nedozvěděl. Podle § 25 písm. d) citovaného zákona se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Podle § 77 odst. 2 zákona o azylu může být účastník řízení o udělení azylu přihlášen k pobytu mimo pobytové středisko. Místo pobytu je povinen oznámit ministerstvu. Podle ustanovení § 78 odst. 1 cit. zákona byl účastník řízení o udělení azylu ubytovaný mimo azylové zařízení povinen oznámit změnu pobytu do tří dnů odboru cizinecké a pohraniční policie příslušnému podle nového místa, kde je hlášen k pobytu. Při hlášení pobytu a hlášení jeho změn se přitom podle § 78 odst. 4 citovaného zákona postupovalo podle zvláštního právního předpisu, kterým je dle poznámky pod čarou zákon č. 326/1999 Sb. Podle § 98 odst. 5 tohoto zákona se změny pobytu hlásí policii vyplněním přihlašovacího tiskopisu.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaný je oprávněn podle § 25 písm. d) zákona o azylu zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout. Předpokladem postupu dle tohoto ustanovení je řádné doručení předvolání k pohovorům. Nejvyšší správní soud proto předně posuzoval, zda správní orgán I. stupně dodržel platná ustanovení o doručování písemností určených do vlastních rukou dle zákona o azylu a správního řádu.
Správní orgán se v souladu s § 24 odst. 1 zákona o azylu pokusil nejprve doručit předvolání k pohovoru do vlastních rukou stěžovatele. Držitel poštovní licence přitom doručoval na adrese, která – jak vyplývá ze správního i soudního spisu – byla v době doručování evidována jako místo stěžovatelova pobytu v průběhu řízení o udělení azylu v evidenci žalovaného i Policie ČR. Vzhledem k tomu, že se však adresát písemnosti v místě doručování v době pokusu o doručení nezdržoval, což vyplývá jednak ze záznamu pošty na vrácené zásilce a jednak to nepopírá ani stěžovatel, nemohla nastoupit
fikce
náhradního doručení ve smyslu § 24 odst. 2 správního řádu. Zároveň tím byla splněna první podmínka aplikace § 24 odst. 3 zákona o azylu. Druhou skutečností, která podmiňuje možnost použití náhradního doručení uložením písemnosti u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku, je fakt, že jiný pobyt žadatele o azyl nebyl znám. I tato podmínka byla dle Nejvyššího správního soudu v daném případě splněna. V evidenci pobytu žadatelů o azyl, kterou dle § 71 odst. 1 a 5 cit. zákona vede žalovaný správní orgán a Policie ČR, žádné jiné místo stěžovatelova pobytu evidováno nebylo a podle sdělení Policie ČR uvedl stěžovatel pozdější adresu poprvé až dne 3. 10. 2001 v rámci žádosti o udělení víza. Rovněž držitel poštovní licence zjistil, že se stěžovatel odstěhoval z místa evidovaného pobytu bez udání adresy.
Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalovaný důvodně učinil závěr, že stěžovatelův pobyt není znám. Stěžovatel v kasační stížnosti sice tvrdí, že změnu pobytu nahlásil žalovanému telefonicky, avšak žádným způsobem to nedokládá a ani nespecifikuje, kdy se tak mělo stát. Nejvyšší správní soud sice připouští, že zákon o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nestanovil formu, jakou má být změna pobytu ministerstvu nahlášena; pokud však stěžovatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze telefonicky a z evidencí pobytu vedených k tomu pověřenými orgány to nevyplývá, musí takovou skutečnost prokázat, resp. musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci pobytu vyvracejí. To však stěžovatel neučinil, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že byla splněna i druhá podmínka aplikace § 24 odst. 2 zákona o azylu, tj. že správnímu orgánu nebyl jiný stěžovatelův pobyt znám. Za těchto okolností pak žalovaný správně aplikoval posledně citované ustanovení a předvolání k pohovorům stěžovateli doručoval uložením u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku. Vzhledem k tomu, že ze záznamů na předvoláních vyplývá, že tato předvolání byla vyvěšena v pobytovém středisku, které bylo nejblíže místu stěžovatelova evidovaného pobytu, po zákonem stanovenou dobu 15 dní a zároveň je stěžovatel nepřevzal, nastala v obou případech
fikce
doručení předvolání uplynutím posledního dne této lhůty. Stěžovatel tak byl k oběma pohovorům ve smyslu § 23 zákona o azylu řádně předvolán, avšak nedostavil se k nim.
Nejvyšší správní soud vzal dále v úvahu, že v daném případě měl žalovaný jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pouze návrh na zahájení řízení a že žádný jiný pohovor k žádosti o udělení azylu, standardně v řízeních o udělení azylu prováděný, se stěžovatelem proveden nebyl. Informace obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom samy o sobě nejsou dostatečným podkladem pro řádné posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu. Za dané situace Nejvyšší správní soud vyvodil, že podmínky aplikace § 25 odst. d) cit. zákona byly naplněny, neboť stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, ke kterému byl řádně předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout.
(aš)
*) Po novele zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, provedené zákonem č. 2/2002 Sb. srov. ustanovení § 24 odst. 2.
|
29.04.2005
|
626/2005
|
4 As 17/2004 - 55
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-pripustnost-obnovy-rizeni.p650.html?q=
|
Ej 237/2005
Řízení před soudem: přípustnost obnovy řízení
k § 82 a § 114 odst. 1 soudního řádu správního
Řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy krajského soudu o odvolání z funkce znalce není řízením o ochraně před zásahem správního orgánu (§ 82 s. ř. s.), ale řízením o žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné (§ 65 s. ř. s.). Proti rozsudku krajského soudu vydanému v tomto řízení není obnova řízení podle § 114 odst. 1 s. ř. s. přípustná.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.4.2005, čj. 4 As 17/2004-55)
Věc:
Mgr. Jaroslav B. v Z. proti předsedovi Krajského soudu v Plzni o obnovu řízení ve věci odvolání z funkce znalce, o kasační stížnosti žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12.11.2003 zamítl návrh žalobce na obnovu řízení, jehož předmětem bylo rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 23.10.1998, kterým byl žalobce odvolán z funkce znalce Krajského soudu v Plzni ze základního oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Toto řízení bylo přitom ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.2000.
Krajský soud v zamítavém usnesení posoudil podle soudního řádu správního podmínky pro povolení obnovy řízení a dospěl k závěru, že obnova řízení není přípustná. Řízení, které žalobce žádal obnovit, se totiž vztahovalo k rozhodnutí předsedy krajského soudu, které bylo vydáno při výkonu veřejné správy; šlo tedy o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a nejednalo se ani o řízení o ochraně před zásahem správního orgánu, ani o řízení ve věci politických stran či hnutí.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, v níž poukazoval na to, že podáním žaloby ve věci odvolání z funkce znalce se domáhal ochrany před nezákonným zásahem orgánu státní správy do zákonem chráněných práv. Za zásah správního orgánu, který byl učiněn vadně, považoval právě postup žalovaného při odvolání žalobce z funkce znalce. Šlo tedy o věc podřaditelnou pod § 114 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a krajský soud žalobu odmítl nesprávně.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V posuzované věci se stěžovatel dovolával obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Z obsahu tohoto spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že předmětem přezkumného soudního řízení v této věci byla žaloba stěžovatele, podaná proti rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 23.10.1998, jímž byl stěžovatel odvolán z funkce znalce Krajského soudu v Plzni. Uvedené řízení skončilo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (kam tuto věc přikázal Vrchní soud v Praze) ze dne 15.11.2000, jímž byla žaloba zamítnuta. (...)
Přezkumné soudní řízení ve výše uvedené věci probíhalo za účinnosti části páté občanského soudního řádu, ve znění tehdy účinném. Na tomto místě je třeba pro úplnost připomenout, že podle výše uvedené právní úpravy nebylo možno podat návrh na obnovu řízení (§ 250j odst. 4 a § 250s o. s. ř., ve znění účinném k 31.12.2002). Právní úprava účinná od 1.1.2003, za níž stěžovatel návrh na obnovu řízení podal, tj. zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve svém ustanovení § 114 odst. 1 omezuje možnost podat návrh na obnovu řízení jen na řízení a) o ochraně před zásahem správního orgánu a b) ve věcech politických stran, přičemž současně je v tomto zákoně upraveno v ustanovení § 82 řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Podle ustanovení § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat žalobou u soudu ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typické v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd., tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“).
Z výše uvedeného nutno dovodit, že rozhodnutí předsedy krajského soudu o odvolání z funkce znalce krajského soudu není možné považovat za nezákonný zásah, ale jde typicky o rozhodnutí správního orgánu, proti němuž lze podat žalobu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Byť uvedené rozhodnutí stěžovatel mohl považovat za citelný zásah do svého života, není toto rozhodnutí nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť dikce uvedeného ustanovení předpokládá, že zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu není rozhodnutím.
Krajský soud tak postupoval správně, pokud řízení ve věci, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, nepovažoval za řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a dovodil, že podmínky pro obnovu řízení nejsou v posuzované věci splněny.
(tur)
|
28.12.2004
|
508/2005
|
Konf 120/2003 - 5
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/dualismus-prava-a-pozemkove-upravy.p651.html?q=
|
Ej 35/2005
Dualismus práva: pozemkové úpravy
k § 9 odst. 6 zákona ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákonů č. 38/1993 Sb. a č. 217/1997 Sb.
*)
k § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
k § 19 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
k § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) soudního řádu správního
k § 104b, § 104c a § 244 a násl. občanského soudního řádu
Příslušným rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí o přechodu vlastnických práv podle ustanovení § 9 odst. 6 zákona ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech,
**)
je soud ve správním soudnictví.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 28. 12. 2004, čj. Konf 120/2003-5)
Věc:
Spor o pravomoc mezi Okresním soudem v Českém Krumlově a Krajským soudem v Českých Budějovicích, za účasti žalobců Jana K. v Č. a Marie O. v P. a žalovaného Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Český Krumlov, ve věci rozhodnutí pozemkového úřadu o přechodu vlastnických práv podle zákona o pozemkových úpravách.
Okresní pozemkový úřad v Českém Krumlově rozhodl 23. 10. 2002 podle § 9 odst. 6 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů (dále též ""zákon o pozemkových úpravách""), a podle § 19 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o přechodu vlastnických práv v katastrálním území Š.
Osoby tímto rozhodnutím dotčené (Jan K. a Marie O.) podali proti tomuto rozhodnutí správní žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tento soud žalobu usnesením odmítl podle § 46 odst. 2 a § 68 písm. b) s. ř. s.; vycházel totiž ze závěru, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správních orgánů. Vyložil, že věcně příslušný k projednání žaloby proti rozhodnutí pozemkového úřadu je okresní soud (§ 249 o. s. ř.), s tím, že žalobci mohou ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení krajského soudu podat žalobu ve smyslu ustanovení § 244 o. s. ř., a to u Okresního soudu v Českém Krumlově. Žalobci se tímto poučením řídili a takovou žalobu podali (jako žalovaného označili Ministerstvo zemědělství - pozemkový úřad v Českém Krumlově).
Okresní soud se svou příslušností nesouhlasil a předložil věc s návrhem na rozhodnutí kompetenčního sporu zvláštnímu senátu. Uvedl, že dle jeho názoru se jedná o správní rozhodnutí vydané ve veřejném zájmu, který je dán organizací území. Obsahově jde v podstatě o shodný případ, jakým je rozhodnutí o vyvlastnění, příp. územní rozhodnutí vydané podle stavebního zákona. Vzhledem k direktivnímu charakteru rozhodnutí (změna vlastnictví) nejde o soukromoprávní vztah, ale o vztah patřící do veřejné sféry. V daném případě je podle mínění okresního soudu k projednání a rozhodnutí příslušný správní senát Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Zvláštní senát tomuto názoru přisvědčil a vyslovil, že příslušný vydat rozhodnutí je soud ve správním soudnictví.
Z odůvodnění:
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru dotyčného správního rozhodnutí o přechodu vlastnických práv se nabízejí různé cesty. Především použití teorie zájmové, teorie mocenské, teorie organické či metody právního regulování. Žádná z nich však není natolik spolehlivá, aby dokázala poskytnout odpověď na položenou otázku v každém konkrétním případě a většinou přichází v úvahu použití jen některé z nich, vždy se zřetelem na konkrétní okolnosti dotyčného právního vztahu.
V daném případě se především nabízí použití zájmové teorie. Její podstata spočívá v tom, že veřejné právo chrání zájmy veřejné, zatímco soukromé právo zájmy soukromé, přičemž veřejným zájmům se přikládá vyšší hodnota (větší ""právní cennost"") než zájmům soukromým (srov. Hoetzel, J.: Dualismus právní,
in
: Slovník veřejného práva československého, svazek I., s. 493 a násl.). Účel pozemkových úprav je vymezen přímo v zákoně, konkrétně v § 2 zákona o pozemkových úpravách. Podle tohoto ustanovení se pozemkovými úpravami uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability. Veřejný zájem na provedení pozemkových úprav (v případě potřeby) je tedy jasně vyjádřen již v tomto zákonném ustanovení, zejména pak ve větě druhé.
Zároveň je třeba poukázat na to, že správní orgán v tomto případě autoritativně zasahuje do vlastnických práv. Předmětem řízení před soudem není sama otázka vlastnického práva - není zde totiž sporu o vlastnické právo - nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o přechodu vlastnických práv, tedy rozhodnutí o založení, byť i zčásti nových, od dosavadního stavu odlišných, práv. Právě tento právní titul, nikoliv vlastnické právo samotné a jeho povaha, je určující pro stanovení, zda věc náleží do pravomoci soudů ve věcech občanskoprávních anebo soudů ve věcech správního soudnictví.
Ze všech těchto důvodů zvláštní senát vyslovil podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Českém Krumlově o přechodu vlastnických práv náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále podle ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla pravomoc tohoto soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány i soudy. Dále tedy bude v původním řízení o podané žalobě pokračovat Krajský soud v Českých Budějovicích.
(oda)
*) Zrušen zákonem č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (zkrácený název), s účinností k 1. 1. 2003.
**) Nyní srov. § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (zkrácený název).
|
09.10.2003
|
517/2005
|
7 A 50/2002 - 36
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/spravni-rizeni-a-obnova-rizeni.p652.html?q=
|
Ej 410/2003
Správní řízení: obnova řízení
k § 62 odst. 1 a § 64 odst. 3 správního řádu
I. Rozhodnutím o nařízení obnovy řízení (
iudicium rescindens
) nelze zrušit pravomocné rozhodnutí. Rozhodnutí vydané v řízení, jehož obnova byla povolena nebo nařízena, se podle § 64 odst. 3 spr. ř. ruší teprve vydáním nového rozhodnutí ve druhém stadiu obnovy řízení, tedy v řízení obnoveném (
iudicium rescissorium
).
II. Zruší-li správní soud rozhodnutí, jímž správní orgán opětovně rozhodl o tomtéž odvolání, věc se procesně vrací do stavu, který vznikl vydáním prvního rozhodnutí správního orgánu o odvolání; důvod obnovy řízení tím není dán (§ 62 odst. 1 spr. ř.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, čj. 7 A 50/2002-36)
Věc:
Ivana S. v T. proti Ministerstvu obrany o obnovu řízení.
Ministerstvo obrany dne 9. 4. 2002 nařídilo obnovu řízení ve věci žádosti žalobkyně o opětovné přiznání výsluhového příspěvku a týmž rozhodnutím zrušilo rozhodnutí o odvolání ze dne 26. 5. 2000 a rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 6. 1. 2000.
V žalobních námitkách žalobkyně především uvedla, že uvedeným postupem žalovaného nelze zrušit pravomocné rozhodnutí ve věci. Takové rozhodnutí by mohl zrušit pouze nadřízený orgán postupem podle § 65 správního řádu, protože v případě nařízené obnovy řízení se teprve vydáním nového rozhodnutí ruší rozhodnutí původní. Z toho žalobkyně dovozovala, že rozhodnutí o odvolání, kterým jí byl přiznán nárok na výplatu výsluhového příspěvku, je platné. Žalobkyně se také domnívala, že ze strany žalovaného došlo k porušení § 62 a násl. správního řádu, neboť obnovu řízení může nařídit správní orgán pouze při splnění stanovených podmínek, z nichž ani jedna nebyla v dané věci splněna.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že vydání napadeného rozhodnutí předcházely tyto skutečnosti: dne 26. 5. 2000 rozhodl žalovaný správní orgán o odvolání žalobkyně ve věci přiznání výsluhového příspěvku tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Bezprostředně poté - dne 9. 6. 2000 - rozhodl žalovaný znovu o tomtéž odvolání, přičemž předchozí rozhodnutí o odvolání ze dne 26. 5. 2000 zrušil s tím, že odvolání nevyhověl, změnil část odůvodnění a v ostatním napadené rozhodnutí vydané v I. stupni potvrdil. Na základě podané žaloby zrušil Vrchní soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2002 rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2000 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Důvodný je podle názoru Nejvyššího správního soudu žalobní bod, v němž žalobkyně tvrdí, že rozhodnutím o nařízení obnovy řízení nelze zrušit pravomocné rozhodnutí. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který je určen především k nápravě skutkových omylů. Proces obnovy řízení má dvě stadia. V prvním stadiu se rozhoduje o povolení nebo nařízení obnovy řízení a druhé stadium tvoří vlastní provedení nového obnoveného řízení. Teprve vydáním nového rozhodnutí ve druhém stadiu se ruší rozhodnutí vydané v řízení, jehož obnova byla povolena nebo nařízena (§ 64 odst. 3 správního řádu), a původní rozhodnutí proto nemůže být zrušeno již v okamžiku, kdy je obnova řízení teprve nařízena.
Stejně tak důvodný je i žalobní bod, v němž je namítáno, že nebyly splněny stanovené podmínky pro obnovení řízení. Důvody pro povolení nebo nařízení obnovy řízení jsou taxativně uvedeny v § 62 odst. 1 správního řádu a žalovaný neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí žádný z nich. V této souvislosti je navíc nutno zdůraznit, že ani nemůže existovat žádný důvod pro nařízení obnovy řízení, protože poté, kdy Vrchní soud v Praze důvodně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2000, se věc procesně vrátila do stavu, který vznikl vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2000. To znamená, že řízení bude pokračovat u správního orgánu I. stupně, který ve věci znovu rozhodne.
(ci)
|
26.02.2004
|
492/2005
|
6 Azs 19/2003 - 45
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-rozhodovani-o-ustanoveni-zastupce.p653.html?q=
|
Ej 137/2004
Řízení před soudem: rozhodování o ustanovení zástupce
k § 35 odst. 7 soudního řádu správního
Rozhoduje-li soud o návrhu na ustanovení zástupce účastníka řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 35 odst. 7 s. ř. s.), zabývá se komplexně tím, zda je takového zastoupení třeba k ochraně práv tohoto účastníka řízení. Založí-li své rozhodnutí o zamítnutí návrhu pouze na tom, že v daném řízení není zastoupení podle zákona povinné a v důsledku zásady koncentrační nelze žalobní body již podané žaloby rozšiřovat, zatěžuje řízení vadou spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí; Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí ke kasační stížnosti účastníka řízení proto zruší (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 6 Azs 19/2003-45)
Věc:
Serhyi S. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce.
Žalobce (stěžovatel) napadal kasační stížností usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2003, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2002 ve věci udělení azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uváděl, že nesouhlasí se závěrem soudu, že není potřeba v jeho případě ustanovovat zástupce, neboť se domnívá, že na to má právo. Důvodem jeho požadavku je skutečnost, že nezná dobře český jazyk, nezná české právo, nemá finanční prostředky, a není tak schopen se hájit sám.
Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2002 žalobou podanou dne 10. 9. 2002. Zároveň požádal o ustanovení zástupce, přičemž svoji žádost doložil prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 2. 4. 2003, ze kterého vyplývá, že stěžovatel nevlastní žádný majetek, nemá příjmy ani vyživovací povinnost. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, při jejichž splnění lze podle § 35 odst. 7 s. ř. s. ustanovit zástupce, a to z toho důvodu, že nevlastní žádný majetek ani nemá vlastní příjmy, avšak neshledal splnění druhé z obou podmínek nezbytných pro ustanovení zástupce, tj. že takové ustanovení zástupce je potřebné k ochraně stěžovatelových práv. Soud svůj závěr odůvodnil tak, že stěžovatel podal žalobu v době před 1. 1. 2003, kdy podle § 250a o. s. ř., ve znění tehdy účinném, musel být zastoupen advokátem, pokud sám neměl právnické vzdělání; přitom od 1. 1. 2003 soud pokračuje v řízení podle soudního řádu správního (§ 130 odst. 1 s. ř. s.), podle něhož se v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů povinné zastoupení advokátem nevyžaduje. V řízeních o žalobách ve správním soudnictví se uplatňuje tzv. koncentrační zásada, podle které lze rozšířit žalobu jen ve lhůtě pro její samotné podání. Soud tedy bude žalobu projednávat pouze z důvodů včas uplatněných. Pokud by byl v současné době žalobci ustanoven zástupce a ten by žalobu doplnil o nové důvody, soud by k nim nemohl vzhledem k uvedené koncentrační zásadě přihlížet.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Plzni pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
První podmínkou pro ustanovení zástupce účastníka v řízení před soudem je podle § 35 odst. 7 s. ř. s. předpoklad osvobození tohoto účastníka řízení od soudních poplatků. Druhou podmínkou podávanou z téhož ustanovení soudního řádu správního je potřeba ustanovení zástupce k ochraně práv účastníka řízení. Pokud jde o první podmínku, Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že splněna je. Odlišně je tomu podle soudu ohledně splnění druhé podmínky. Byla-li však podle Krajského soudu v Plzni důvodem takového závěru skutečnost, že od 1. 1. 2003 se v řízeních o žalobách proti správním rozhodnutím povinné zastoupení advokátem nevyžaduje, pak Nejvyšší správní soud nemůže tomuto názoru přisvědčit. Soud tu totiž neměl rámec své úvahy vymezen tak, že by posuzoval, zda zastoupení je v dané právní věci povinné či nikoli, ale tak, že měl posoudit, zda je takového zastoupení třeba k ochraně stěžovatelových práv. Opřel-li dále soud svůj závěr o konstatování, že stěžovatel v této právní věci podal v zákonem stanovené lhůtě žalobu, kterou odůvodnil tak, že je možné jednat ve věci samé, přitom soud bude projednávat žalobu pouze z důvodů včas uplatněných a pokud by byl za této situace stěžovateli ustanoven zástupce a ten by doplnil žalobu o nové důvody, soud by k nim nemohl vzhledem ke koncentrační zásadě přihlížet, pak ani v této úvaze mu nelze přisvědčit. Potřebu ochrany práv v řízení před soudem totiž nelze omezovat toliko na podání žaloby samotné či stanovení žalobních bodů, v jejichž mezích má soud žalobu projednat, a nelze ji tedy omezovat ani na pouhé doplnění žaloby o důvody nové. Skutečnostmi, které nutně musely být při rozhodování o stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce zjišťovány, jsou jak hmotněprávní charakter projednávané věci, tak stěžovatelovy osobnostní a faktické poměry včetně úrovně jeho legitimně očekávatelného a předvídatelného povědomí o hmotných i procesních právech, která pro něj z včas podané žaloby vyplývají. Těmito skutečnostmi se soud nezabýval a otázku potřebnosti ustanovení zástupce zkoumal nesprávně pouze ve vztahu k případnému rozšiřování žalobních bodů.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti je podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. existence takové vady řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Takovou vadou řízení je i to, že rozhodnutí vychází z nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
(om)
|
25.11.2004
|
502/2005
|
6 A 44/2001 - 71
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vodni-pravo-a-kompetence-ministerstev-a-nicotnost.p654.html?q=
|
Ej 19/2005
Vodní právo: kompetence ústředních správních úřadů; nicotnost
k § 76 odst. 2 soudního řádu správního
k § 9, § 17 - § 21 a § 22 - § 27 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění zákona č. 14/1998 Sb.
*)
V případě rozhodování o povolení vodohospodářského díla (stavba čerpací stanice a výtlačného řadu jodobromových vod v souvislosti se stavbou lázní) nejde o ochranu přirozené akumulace vod nebo ochranu vodních zdrojů (§ 17 - § 21 zákona č. 138/1973 Sb., vodního zákona), ani o ochranu jakosti povrchových a podzemních vod (§ 22 - § 27 tohoto zákona)
**)
, a proto k povolování vodohospodářských děl (§ 9 tohoto zákona) bylo v úrovni ústředního orgánu státní správy příslušné Ministerstvo zemědělství. Rozhodlo-li ale Ministerstvo životního prostředí, má tato vada, spočívající v absolutním nedostatku pravomoci o věci rozhodovat, za následek nicotnost takového aktu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, čj. 6 A 44/2001-71)
Prejudikatura:
srov. č. 109/2004 a č. 501/2005 Sb. NSS.
Věc:
Milena B. v O. proti Ministerstvu životního prostředí o účastenství ve správním řízení.
Okresní úřad v Novém Jičíně, referát životního prostředí, vyslovil rozhodnutím ze dne 31. 7. 2000, že žalobkyně není účastníkem správního řízení ve věci odstranění části dvou vodohospodářských objektů stavby ""Lázně N."" postavených v rozporu se stavebním povolením.
Rozhodnutím z 31. 1. 2001 zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí a napadené rozhodnutí potvrdil.
Následně, dne 23. 2. 2001, pak žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín, referátu životního prostředí, ze dne 2. 12. 1999 jako nepřípustné podle § 60 správního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na výše uvedená rozhodnutí: jelikož žalobkyně podle nich nebyla účastníkem správního řízení, neměla právo podávat odvolání v tomto řízení ve smyslu § 53 správního řádu.
Proti oběma rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobami podanými u Vrchního soudu v Praze, v nichž se domáhala i zrušení předcházejících rozhodnutí Okresního úřadu v Novém Jičíně.
Vrchní soud v Praze o věci nerozhodl do 31. 12. 2002, a věc tak přešla na Nejvyšší správní soud (§ 132 s. ř. s.). Ten vyslovil nicotnost obou rozhodnutí napadených žalobou.
Z odůvodnění:
Žalovaný rozhodoval za účinnosti zákona č. 272/1996 Sb., kterým se provádějí některá opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a mění a doplňuje zákon č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, jímž došlo ke dni 1. 11. 1996 k rozsáhlým změnám kompetencí ústředních orgánů státní správy. Mezi jiným [§ 1 odst. 5 písm. c) uvedeného zákona] přešla z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství dosavadní působnost ve věcech vodního hospodářství, s výjimkou ochrany přirozené akumulace vod, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod. Tomu korespondují i nové
kompetence
obou ministerstev podle tzv. kompetenčního zákona, tedy zákona ČNR č. 2/1969 Sb. (§ 15 a § 19 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., v platném znění).
V daném případě se jednalo o povolení vodohospodářského díla (stavbu čerpací stanice a výtlačného řadu jodobromových vod); nejde tedy o ochranu přirozené akumulace vod nebo ochranu vodních zdrojů (oddíl první části třetí vodního zákona, § 17 - § 21), ani o ochranu jakosti povrchových a podzemních vod (oddíl druhý téže části, § 22 - § 27), kterážto působnost zůstala i po datu 1. 11. 1996 zachována Ministerstvu životního prostředí; proto k povolování vodohospodářských děl (pravomoc podle § 9 vodního zákona) bylo v úrovni ústředního orgánu státní správy příslušné Ministerstvo zemědělství. Nebylo tedy v pravomoci Ministerstva životního prostředí o věci rozhodovat a tato vada, spočívající v absolutním nedostatku působnosti o věci rozhodovat, má za následek vznik nicotného aktu. K této nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla vznesena či nikoliv.
(zdi)
*) Zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), byl s účinností k 1. 1. 2002 zrušen zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
**) Nyní srov. § 108 odst. 1 a odst. 2 písm. a), g), h) zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona.
|
27.01.2005
|
538/2005
|
1 Afs 30/2004 - 71
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-prekazka-veci-rozhodnute-a-odmitnuti-zaloby.p655.html?q=
|
Ej 75/2005
Řízení před soudem: překážka věci rozhodnuté; odmítnutí žaloby
k § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
Pravomocné usnesení soudu o odmítnutí žaloby (navíc vycházející z chybného úsudku o jejím obsahu) nevytváří překážku věci rozhodnuté.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, čj. 1 Afs 30/2004-71)
Věc:
Stanislav M. v P. proti Celnímu ředitelství České Budějovice o ochranu před nezákonným zásahem a před nečinností správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce.
Podáním doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích označeným jako ""žaloba na ochranu před nezákonným zásahem a před nečinností správního orgánu"" se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud: a) přikázal Celnímu úřadu S., aby ""zohlednil odvolání žalobce"" ze dne 18. 12. 2002 s dodatkem z 9. 1. 2003 a stanovil mu povinnost zrušit rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002; b) přikázal tomuto celnímu úřadu vrátit platbu ve výši 10 500 Kč, nepřípustným způsobem získanou od zástupce německých příbuzných v souvislosti s vrácením osobního automobilu; c) uložil povinnost upustit od všech projevů znevýhodnění příslušníka německé národnostní menšiny v ČR.
Žalobce tvrdil, že mu dne 5. 1. 2004 bylo doručeno rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 1. 4. 2003, jímž bylo rozhodnuto o jím podaném odvolání ze dne 18. 12. 2002 (zdůvodněného podáním ze dne 9. 1. 2003) proti rozhodnutí Celního úřadu S. ze dne 5. 12. 2002. Podle žalobce se celní ředitelství nezabývalo věcně argumenty jeho odvolání a vycházelo ze skutkového stavu, který neodpovídá skutečnosti. Uvedl, že již od 2. 5. 2003 opakovaně upozorňoval celní ředitelství, že mu předmětné rozhodnutí nebylo doručeno a rozhodnutí žalovaného nemohlo nabýt právní moci 3. 4. 2003 v souvislosti s doručením údajnému zástupci žalobce JUDr. B., neboť v době vydání rozhodnutí nebyla ve správním spise založena procesní plná moc, kterou by žalobce tomuto zástupci udělil. Rozhodnutí žalovaného tak žalobci podle jeho tvrzení bylo účinně doručeno až 5. 1. 2004. Žalobce podrobně rozvedl vlastní popis událostí, k nimž došlo na hraničním přechodu v S. v noci z 2. 10. na 3. 10. 2002 a z nichž správní orgány dovodily spáchání celního přestupku žalobcem; brojil proti postupu správního orgánu v tomto správním řízení a namítl nepravdivost skutkových zjištění, z nichž správní orgány obou stupňů při svém rozhodování vycházely. Podle žalobce celní úřad dále protiprávním jednáním žádal v souvislosti s vrácením osobního auta jeho vlastníkům (příbuzným žalobce ze SRN) a následně též od nich přijal částku 10 500 Kč (zahrnující pokutu uloženou žalobci a náklady řízení); podle žalobce je postup vyžadování sankce po jiných osobách postupem neústavním. Konečně žalobce podrobně popsal jednání, v němž spatřoval své šikanování pro příslušnost k národnostní menšině.
Krajský soud žalobu odmítl. V důvodech uvedl, že se žalobcovou žalobou proti stejnému rozhodnutí celního ředitelství již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 137/2003 a žalobu usnesením ze dne 10. 11. 2003 odmítl jako opožděně podanou. Soud dovodil, že se žalobou, která znovu brojí proti témuž rozhodnutí celního ředitelství, nemůže zabývat, neboť tomu brání neodstranitelná překážka věci pravomocně rozhodnuté, a podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto tuto žalobu odmítl. Na tom nic nemění skutečnost, že celní ředitelství zaslalo žalobci k jeho žádosti dne 30. 12. 2003 fotokopii napadeného rozhodnutí o odvolání, neboť rozhodnutí bylo podle soudu žalobci účinně doručeno již dne 3. 4. 2003 prostřednictvím jeho zástupce.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí žalobce včas podanou kasační stížností. Kasační stížnost opírá o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v řízení o žalobě) a o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů).
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Žalobce namítl, že rozhodnutím krajského soudu o původním odmítnutí žaloby nemohla být založena překážka věci pravomocně rozsouzené: jednak proto, že předchozí žaloba směřovala proti jiným rozhodnutím než žaloba nynější, a jednak proto, že předchozí žaloba byla podána v době, kdy rozhodnutí žalovaného (zpochybňované nyní projednávanou žalobou) nebylo žalobci ještě doručeno, a tedy nenabylo právní moci. V kasační stížnosti pak žalobce podrobně rozvedl, proč mu nemohlo být rozhodnutí žalovaného účinně doručeno dne 3. 4. 2003 prostřednictvím jeho zástupce. Rovněž poukázal na to, že proti původnímu rozhodnutí krajského soudu podal rovněž kasační stížnost, která je vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 12/2004 a o které dosud nebylo rozhodnuto.
*)
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti podrobně argumentoval tím, že rozhodnutí ze dne 1. 4. 2003 bylo žalobci řádně doručeno dne 3. 4. 2003, neboť bylo doručeno zástupci žalobce JUDr. B. na základě plné moci založené ve spise; případné odvolání této plné moci nebylo žalovanému známo.
Kasační stížnost je důvodná.
Ze spisů vyplývá, že žalobce podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem a před nečinností správního orgánu. Původně podaná žaloba trpěla vadami, neboť nasvědčovala tomu, že žalobce brojí proti rozhodnutím v I. stupni a domáhá se nápravy autoremedurou. Též ale bylo možno usuzovat na to, že je podána žaloba proti nezákonnému zásahu, popř. proti nečinnosti správního orgánu. Krajský soud vyzval žalobce k doplnění žaloby, ale ani po tomto doplnění nebyly zcela odstraněny pochybnosti o tom, zda podanou žalobou žalobce výhradně brojí proti rozhodnutím žalovaných. Krajský soud se již následně o odstranění vad podání nepokusil.
Usnesením ze dne 10. 11. 2003 (od něhož krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí odvíjí existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté) krajský soud žalobu odmítl. Podle odůvodnění se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí celního ředitelství ze dne 1. 4. 2003, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 5. 12. 2002. Soud vzal za prokázané, že toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 3. 4. 2003; jestliže žalobce předal žalobu krajskému soudu dne 15. 7. 2003, byla opožděná. V případě žaloby proti druhému žalovanému soud dovodil, že se žalobce domáhá přezkoumání zákonnosti rozhodnutí druhého žalovaného; soud usoudil, že v tomto případě je žaloba naopak předčasná. Pokud jde o návrh, jímž se žalobce domáhal uložení povinnosti oběma žalovaným upustit od všech projevů znevýhodňování příslušníka německé národnostní menšiny v České republice, soud uzavřel, že nemá pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2003 napadl žalobce včasnou kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2004 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci). Z jeho odůvodnění vyplývá, že úsudek o tom, že žalobce se domáhal přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství, je v rozporu s obsahem spisu, a jestliže krajský soud v této části shledal důvod pro odmítnutí žaloby pro opožděnost, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Navíc soud jako s účastníkem řízení na straně žalované i nadále jednal s Celním úřadem S., ačkoliv usoudil-li v této části na žalobu proti rozhodnutí celního ředitelství, muselo by svědčit ze zákona (§ 69 s. ř. s.) postavení žalovaného tomuto celnímu ředitelství; k opravě podání v tomto směru však žalobce nevyzval. Zcela bez povšimnutí soud dále ponechal tu část žaloby, jíž se žalobce domáhal vrácení platby získané nepřípustným způsobem; charakter tohoto návrhu nijak obsahově nezhodnotil, a aniž usoudil na důvody pro odmítnutí tohoto návrhu, věcně se jím nezabýval. I z tohoto důvodu měl Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
I v nyní projednávané věci proti celnímu ředitelství označil žalobce žalobu jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem a před nečinností správního orgánu. Její obsah nasvědčuje tomu, že žalobce dílem brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2003 (byť - jako v dřívější žalobě - petitem, jímž se domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nikoliv rozhodnutí žalovaného), dílem zřejmě míří na tvrzený nezákonný zásah správního orgánu (pokud jde o tvrzené nezákonné vymožení pokuty od žalobcových příbuzných v souvislosti s vydáním vozidla) a tvrzené šikany žalobce z národnostních důvodů. Žaloba nepochybně trpí vadami, pro které měl soud uložit žalobci, aby vady žaloby odstranil a žalobu doplnil. Obsah této žaloby - oproti předchozí žalobě - nepochybně svědčí o tom, že žalobce nyní brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2003, jímž žalovaný rozhodl o jeho odvolání, zatímco první žalobu směřoval proti správnímu orgánu I. stupně a tvrdil, že jsou splněny podmínky pro autoremedurní rozhodnutí, jímž by správní orgán měl vyhovět podanému odvolání.
Chybný úsudek soudu o obsahu první podané žaloby nemůže vytvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté, a je proto třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že předchozí žaloba směřovala proti jinému rozhodnutí; odmítl-li tedy krajský soud žalobu později podanou pro překážku věci rozhodnuté, rozhodl v rozporu se zákonem.
Ostatně i za situace, že by pozdější žaloba směřovala proti témuž rozhodnutí jako žaloba předchozí, by nebylo možno usoudit na existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť takovou překážku by mohlo založit pouze rozhodnutí soudu, v němž by byla zákonnost napadeného rozhodnutí věcně přezkoumána a v němž by o žalobě bylo rozhodnuto meritorním rozhodnutím.
(šk)
*) I toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, jak dále uvedeno.
|
21.07.2005
|
708/2005
|
3 Azs 196/2005 - 50
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-zastaveni-rizeni-soudem.p656.html?q=
|
Ej 326/2005
Azyl: zastavení řízení soudem
k § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 217/2002 Sb. a č. 519/2002 Sb.
Bylo-li nutné kasační stížnost ve věci azylu doplnit v osobní součinnosti se stěžovatelem, aby ji bylo možno projednat, avšak pobyt stěžovatele se po podání stížnosti stal neznámým, Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastaví podle § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 3 Azs 196/2005-50)
Prejudikatura:
č. 261/2004 Sb. NSS.
Věc:
Besim A. (Makedonie) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 25. 10. 2001 nebyl žalobci udělen azyl na území ČR. Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra dne 1. 8. 2003. Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Praze; krajský soud usnesením ze dne 1. 3. 2004 žalobu odmítl. Toto usnesení napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností; současně požádal o ustanovení zástupce a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Krajský soud zaslal na adresu uvedenou v kasační stížnosti – do Zařízení pro zajištění cizinců Velké Přílepy - formulář prohlášení o příjmech a majetkových poměrech; dne 26. 5. 2004 se však zásilka vrátila zpět. Krajský soud proto zjišťoval poslední známý pobyt stěžovatele a dne 30. 6. 2004 mu žalovaný sdělil, že podle jeho evidence je stěžovatel stále hlášen na adrese, na kterou mu soud doručoval, avšak nezdržuje se tam a jiná adresa není žalovanému známa. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie krajskému soudu dne 22. 7. 2004 sdělilo, že žalobce byl dne 12. 4. 2004 propuštěn ze Zařízení pro zajištění cizinců Velké Přílepy na svobodu a bylo mu uděleno výjezdní vízum platné do 30. 4. 2004; jeho legální odjezd z České republiky však není evidován, a ani případný současný pobyt na území České republiky není znám.
Jelikož je stěžovatel neznámého pobytu, byl mu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004 podle § 29 odst. 3 o. s. ř. použitého přiměřeně podle § 64 s. ř. s. ustanoven opatrovníkem vyšší soudní úředník Krajského soudu v Praze. Usnesení nabylo právní moci dne 22. 9. 2004. Usnesením ze dne 27. 9. 2004, čj. 47 Az 966/2003-40, byl stěžovateli ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát.
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.
Z odůvodnění:
Podle § 47 písm. c) s. ř. s. soud usnesením řízení zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon. Podle § 33 zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu a tato skutečnost brání nejméně po dobu devadesáti dnů rozhodnutí ve věci. Zákon o azylu tedy v citovaném ustanovení stanoví dvě podmínky, jejichž kumulativního naplnění je pro zastavení řízení zapotřebí. V souzené věci není sporu o tom, že místo pobytu stěžovatele na území České republiky není známé; tato skutečnost přetrvává již od května 2004 a Nejvyšší správní soud si ji před vydáním svého rozhodnutí znovu ověřil. Bylo tedy konstatováno, že stěžovatel je neznámého pobytu, a k ochraně jeho práv mu krajský soud ustanovil opatrovníka. První podmínka pro zastavení řízení podle § 33 zákona o azylu tedy byla naplněna.
Při posuzování toho, zda neznámý pobyt stěžovatele brání rozhodnutí ve věci, byl soud veden následujícími úvahami: Pokud by byla stěžovatelem podaná kasační stížnost bezvadná, pak by za stávající procesní situace, kdy je stěžovatel neznámého pobytu zastoupen opatrovníkem i advokátem, neexistovala skutečnost bránící rozhodnutí o kasační stížnosti. V souzené věci má však stěžovatelem podaná kasační stížnost vady, jež znemožňují přezkum rozhodnutí krajského soudu, neboť je v ní uvedena pouhá citace domněle porušených ustanovení správního řádu, což není možné považovat za řádně uplatněné stížní body. K odstranění těchto vad je vzhledem k povaze souzené věci nezbytná osobní součinnost žalobce s ustanoveným advokátem; nelze požadovat po ustanoveném advokátovi ani po opatrovníkovi stěžovatele, aby bez osobního kontaktu se stěžovatelem sami vyhledávali a domýšleli důvody kasační stížnosti ve věci týkající se osobního statusu stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto konstatoval naplnění všech zákonných podmínek pro to, aby v souladu s § 33 zákona o azylu usnesením rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti podle § 47 písm. c) s. ř. s. použitého přiměřeně podle § 120 s. ř. s.
(ouč)
|
19.01.2005
|
539/2005
|
7 A 142/2002 - 72
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vojaci-z-povolani-a-odneti-vysluhoveho-prispevku.p657.html?q=
|
Ej 79/2005
Vojáci z povolání: odnětí výsluhového příspěvku
k § 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění zákona č. 34/1995 Sb.
Funkcí zástupce velitele pro politickovýchovnou práci ve smyslu § 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, je i funkce zástupce velitele pro věci politické.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, čj. 7 A 142/2002-72)
Prejudikatura:
k výsluhovým příspěvkům srov. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 353/1998, č. 373 a 523/1999, č. 675 a 729/2000, č. 841 a 855/2001; též č. 304 a 390/2004 Sb. NSS.
Věc:
Jiří P. v P. proti Ministerstvu obrany o výsluhový příspěvek.
Vojenský úřad sociálního zabezpečení zastavil žalobci rozhodnutím ze dne 15. 4. 2002 výplatu výsluhového příspěvku. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 9. 2002 zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalobce podal u Vrchního soudu v Praze žalobu, kterou již tento soud do konce roku 2002 neprojednal; Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení, žalobu zamítl.
Žalobce v žalobě mj. brojil proti tomu, že mu nebyla započítána doba tří měsíců pobytu na Vojenské politické škole, přestože mu bylo započteno celé tříleté studium. Správně mu pro výpočet příspěvku mělo být započteno celkem 20 roků, 1 měsíc a 1 den.
Z odůvodnění:
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce požádal 19. 6. 1993 o výplatu výsluhového příspěvku od 1. 9. 1993. Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 11. 10. 1993 mu byl tento příspěvek ve výši 3432 Kč měsíčně přiznán (později pak i zvýšen) a doba rozhodná pro jeho přiznání činila 20 roků, 1 měsíc a 1 den, tj. 20 ukončených roků. Rozhodnutím téhož orgánu ze dne 15. 9. 1995 byl žalobci výsluhový příspěvek upraven na 4182 Kč měsíčně, neboť na základě zákona č. 34/1995 Sb. byla přehodnocena doba činné služby, která se započítává pro výpočet výsluhového příspěvku, na 18 ukončených roků. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 1995. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 1998 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a nemožnosti žalobce seznámit se s obsahem spisu správního orgánu.
Dalším rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 21. 1. 1999 byl výsluhový příspěvek upraven na 4182 Kč měsíčně. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí změněno rozhodnutím žalovaného z 24. 3. 1999 tak, že výsluhový příspěvek náleží žalobci od 1. 9. 1993 do 31. 8. 1995; v dalších částech bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Dalším rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001 bylo i toto rozhodnutí zrušeno a věc znovu vrácena k dalšímu řízení pro procesní vady. Konečně třetím rozhodnutím správního orgánu I. stupně z 15. 4. 2002 byla žalobci dnem 1. 9. 1995 zastavena výplata výsluhového příspěvku. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno nyní napadaným rozhodnutím.
Součástí spisu je zejména žádost žalobce ze dne 26. 1. 1977 o přijetí do politického aparátu armády, Rozkaz velitele 1. armády ze dne 10. 10. 1977, kterým byl žalobce ustanoven do funkce zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení, Rozkaz náčelníka hlavní politické správy ze dne 30. 6. 1978, kterým byl žalobce vyslán ke studiu na Vysoké vojenské politické škole samostatné fakulty Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, Rozkaz velitele 311. těžké dělostřelecké brigády Západního vojenského okruhu ze dne 13. 8. 1981, kterým byl žalobce ustanoven do funkce zástupce velitele pro politické věci baterie, dále listina nazvaná ""Popis činnosti"" s průběhem vojenské činné služby, která obsahuje údaje o délce trvání (uvedením počátku a konce) zastávání jednotlivých funkcí a o jejich názvu, a Zpráva o propuštění vojáka z povolání ze služebního poměru ke dni 31. 8. 1993.
Žaloba není důvodná.
Podle § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění účinném pro projednávanou věc, náleží příspěvek za službu (dále jen ""příspěvek"") vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru podle § 26 odst. 1 písm. a) - c), e) a f) a odst. 2, kteří konali službu v ozbrojených silách po dobu nejméně 20 roků a při propuštění dosáhli věku alespoň 40 let. Ministr obrany České a Slovenské Federativní Republiky a ministr vnitra České a Slovenské Federativní Republiky mohou vojákům propuštěným podle § 26 odst. 1 písm. d) nebo vojákům, jejichž služební poměr zanikl odnětím vojenské hodnosti nebo vyslovením její ztráty, přiznat příspěvek, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Základem pro výpočet příspěvku (dále jen ""základ"") je úhrn hrubého funkčního a hodnostního platu vojáka z povolání za poslední měsíc před propuštěním ze služebního poměru nebo měsíční průměr těchto příjmů za posledních pět ukončených kalendářních roků před rokem propuštění ze služebního poměru anebo u výkonných letců a vojáků jim na roveň postavených též před rokem, v němž došlo k ukončení letecké nebo jí na roveň postavené služby, podle toho, co je pro oprávněného výhodnější.
Podle § 33 odst. 9 písm. c) zákona, ve znění po novele provedené zákonem č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, je dobou konání služby rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši doba služby započitatelná podle předpisů o sociálním zabezpečení včetně zvýšeného zápočtu doby služby výkonného letce a výkonu funkcí zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti a doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích, s výjimkou dob služby vojáka Československé lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády, který přímo vykonával politickovýchovnou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty.
Dále podle § 37a zákona platí, že pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek vyměřen vyšší, než jaký náleží při zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9, nebo pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek vyměřen, ačkoliv při zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9 nenáleží, sníží se ode dne účinnosti tohoto zákona tento příspěvek na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9 nebo se jeho výplata zastaví. Nové vyměření sníženého příspěvku se provede nejpozději do 31. října 1995; do nového vyměření příspěvku se jeho výplata pozastavuje.
Žalobce zpochybnil postup správního orgánu při zápočtu doby studia na vysoké škole ve srovnání s nezapočtením doby účasti na tříměsíčním kurzu. K tomu soud uvádí, že dle rozkazu ze dne 10. 10. 1977 zastával žalobce funkci i v průběhu pobytu na tříměsíčním kurzu. To ale neplatí pro dobu studia na Vysoké vojenské politické škole, neboť dle rozkazu náčelníka hlavní politické správy ze dne 30. 6. 1978 byl žalobce dnem 28. 8. 1978 vyslán k prezenčnímu studiu. Jinak řečeno, dnem 28. 8. 1978 přestal žalobce vykonávat funkci zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení, tedy tu funkci, která je vyloučena ze zápočtu rozhodných dob.
Soud posuzoval spornou právní otázku z hlediska zákona o některých služebních poměrech vojáků, který stanovil doby, které se nezapočítávaly jako doby rozhodné pro posouzení nároku na výsluhový příspěvek. V žalobcově případě je tedy nutno posoudit, zda některá z funkcí, které vykonával v armádě, pojmově nespadá pod vymezení stanovené v § 33 odst. 9 zákona, tedy zdali je tu právní důvod pro vyloučení doby takové služby. Ze spisu je zřejmé, že žalobce vykonával mj. i funkci zástupce velitele pro věci politické. Z pojmového označení této funkce je zřejmé, že náplní činnosti žalobce bylo politické působení na vojáky tak, aby bylo dostáno ideálům hlavní politické moci tehdejší republiky, tedy Komunistické strany Československa. Vzhledem k okolnosti, že z důvodové zprávy vydané k zákonu č. 34/1995 Sb. jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce odejmout určitou výhodu osobám, které se přímo podílely či spolupodílely na prosazování komunistické ideologie, je zřejmé, že výše specifikovanou funkci, kterou žalobce vykonával, je možné podřadit pod § 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 34/1995 Sb., tedy že se jednalo o funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci. Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje s výkladem zákona tak, jak jej provedl správní orgán.
Žalobce namítl i porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv v žalobě blíže specifikovaných. Vzhledem k okolnosti, že otázkou, zda přijetím zákona č. 34/1995 Sb. byla porušena rovnost, se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 2. 1996, publikovaném pod č. 107/1996 Sb., Nejvyšší správní soud plně odkazuje na jeho odůvodnění s tím, že závěry tam uvedené lze aplikovat i na porušení článků mezinárodních smluv blíže konkretizovaných v žalobě, neboť všechny apelují na dodržování principu rovnosti. Ústavní soud ve svém nálezu vyložil, že ""
se v posuzované věci nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, který svůj postup zdůvodnil odvoláním se na veřejné hodnoty, jimiž jsou základní principy demokracie a jejich ochrana. Náplň činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná, zcela jednoznačně proti uvedeným základním principům demokracie, a tedy proti veřejnému zájmu, směřovala a působila. Zvoleným postupem zákonodárce nezasáhl do jiných Ústavou garantovaných principů, ale naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly, zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala. Je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činnosti osob, které byly potlačováním lidských práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického systému totalitního
"".
(lík)
|
27.05.2004
|
734/2005
|
2 Ads 48/2003 - 85
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/soubeh-starobniho-duchodu-s-prijmem-z-vydelecne-cinnosti.p658.html?q=
|
Ej 355/2004
Důchodové pojištění: souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti
k § 37 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 425/2003 Sb.
k § 118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 134/1997 Sb.
Pokud poživatel starobního důchodu vykonával výdělečnou činnost na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, jež byla formálně označena jako dohoda o provedení práce, avšak podle obsahu se jednalo o dohodu o pracovní činnosti, přičemž jeho příjem v jednotlivých měsících přesáhl dvojnásobek životního minima, výplata důchodu mu podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 425/2003 Sb., za uvedené období nenáležela.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, čj. 2 Ads 48/2003-85)
Věc:
Marie P. v P. proti České správě sociálního zabezpečení o vrácení vyplaceného starobního důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaná dne 14. 2. 2002 vydala rozhodnutí, kterým žalobkyni uložila povinnost podle § 118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), vrátit přeplatek na starobním důchodu v částce 88 342 Kč. Rozhodnutí odůvodnila tím, že v době od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000, od 1. 5. 2000 do 30. 6. 2000, od 1. 8. 2000 do 31. 5. 2001 přesáhl příjem stěžovatelky z výdělečné činnosti dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce k 1. dni kalendářního měsíce výkonu této činnosti. Hrubý příjem stěžovatelky pak činil v r. 2000 v lednu - 8640 Kč, v únoru - 8960 Kč, v březnu - 8830 Kč, v květnu - 8050 Kč, v červnu – 11 020 Kč, v srpnu - 9660 Kč, v září 8720 Kč, v říjnu - 9240 Kč, v listopadu -10 800 Kč a v období od prosince r. 2000 do května r. 2001 každý měsíc 8140 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu (opravný prostředek), v níž nesouhlasila s rozhodnutím žalované a namítala, že dle dohod o provedení práce nepřekročila stanovený limit 100 hodin za rok. Dále namítla, že v rozhodnutí žalované není uvedeno, jaké zákonem stanovené podmínky pro výplatu důchodu nesplnila, a proto je třeba toto rozhodnutí považovat za nedostatečně odůvodněné (§ 47 odst. 3 správního řádu). Městský soud v Praze doplnil dokazování a napadeným rozsudkem ze dne 9. 4. 2003 žalobu zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) rozsudek napadla kasační stížností. Nezákonnost rozsudku spatřovala v tom, že městský soud nesprávně posoudil dohody o provedení práce jako neplatné. Dle názoru stěžovatelky jsou tyto dohody platné, neboť se svým obsahem ani účelem nepříčily zákonu ani zájmům společnosti a splňovaly podstatné náležitosti stanovené v § 236 zákoníku práce. K omezení dohody o provedení práce na 100 hodin ročně u téhož zaměstnavatele stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že zmíněných 100 hodin je pouze předpokládaný rozsah práce, a nikoli skutečně odpracovaný. V daném případě se zaměstnavatel se stěžovatelkou dohodl na výsledku a při uzavírání dohod nepředpokládal, že rozsah práce stěžovatelky překročí limit 100 hodin. Co se týče splatnosti odměny za provedení pracovního úkolu, stěžovatelka uvádí, že § 236 odst. 4 zákoníku práce umožňuje, aby část odměny byla splatná již před provedením díla. Evidence docházky byla pak podle stěžovatelky pouze formální a odvíjela se od předem dohodnuté odměny. Měla být vedena tak, aby odpovídala sazbě 65 Kč za hodinu.
Rozhodnutí žalované bylo dle stěžovatelky v rozporu s § 47 odst. 3 správního řádu nedostatečně odůvodněno, neboť z rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami byla žalovaná vedena při hodnocení důkazů; také neuvedla všechny
relevantní
právní normy, na základě kterých rozhodovala. V rozhodnutí dále chybí, jaké zákonem stanovené podmínky pro výplatu důchodu stěžovatelka nesplnila.
Závěrem stěžovatelka namítla, že § 37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované, je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť vyloučením možnosti souběhu pracovněprávního vztahu jiného než založeného dohodou o provedení práce zákonodárce vyloučil možnost poživateli starobního důchodu po dobu prvních dvou let od přiznání starobního důchodu na rozdíl od jiných starobních důchodců „uzavřít pracovní poměr“ a pobírat za něj spravedlivou odměnu.
Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že při kontrole provedené podle § 6 odst. 4 písm. o) zákona č. 582/1991 Sb. Pražskou správou sociálního zabezpečení v Praze 5 v roce 2001 u společnosti s ručením omezeným V. a zaměřené na pojistné, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění bylo mimo jiné zjištěno, že uvedená společnost (dále jen „zaměstnavatel“) uzavřela se stěžovatelkou dohody o provedení práce na expedici a balení knih dle potřeby zaměstnavatele na dobu od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 a poté od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001. Odměna byla v dohodách sjednána na 1500 Kč/hod a rozsah práce do 100 hodin za rok. Ve mzdové evidenci účetní rozsah 100 hodin v kalendářním roce překročen nebyl, ale podle evidence docházky odpracovala stěžovatelka více než 100 hodin téměř každý měsíc (např. v r. 2000 v lednu odpracovala 130 hodin, v únoru - 130 hodin, v červnu - 138 hodin, v říjnu - 119 hodin, v r. 2001 v lednu - 100 hodin). Od 1. 7. 2001 sjednal zaměstnavatel se stěžovatelkou pracovní poměr na výkon práce expedientky s pracovní dobou v rozsahu 120 hodin za měsíc a mzda byla sjednána na 8000 Kč měsíčně.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nesprávné právní posouzení stěžovatelka spatřuje v tom, že soud posoudil předmětné dohody o provedení práce jako neplatné přesto, že obsahují všechny zákonem požadované náležitosti a svým obsahem ani účelem se nepříčí zákonu.
Při hodnocení důvodnosti této kasační námitky Nejvyšší správní soud vycházel z ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované. Podle tohoto ustanovení může zaměstnavatel uzavřít s fyzickou osobou dohodu o provedení práce, jestliže předpokládaný rozsah práce (pracovního úkolu), na který se dohoda uzavírá, není vyšší než 100 hodin. Do předpokládaného rozsahu práce se započítává také doba práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce. Odstavec 2 citovaného ustanovení pak stanoví, že dohoda o provedení práce může být uzavřena písemně nebo ústně a musí v ní být vymezen pracovní úkol, sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla se v ní sjednává též doba, v níž má být pracovní úkol proveden; v písemné dohodě, popřípadě v písemném záznamu o ústně uzavřené dohodě, má zaměstnavatel mimo to uvést předpokládaný rozsah práce podle předchozího odstavce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení pracovního úkolu. Předmětem dohody o provedení práce je tedy vždy určitý ucelený pracovní úkol, který je specifikován konkrétním výsledkem. Práce, kterou se zaměstnanec zavazuje pro zaměstnavatele vykonat, musí být určena individuálně, nikoli druhově. Může být povahy jak manuální, tak intelektuální, její výkon ale musí směřovat ke konkrétnímu výsledku, předem kvalitativně i kvantitativně vymezenému. Na rozdíl od pracovního poměru, dohoda o provedení práce nezakládá účast na nemocenském pojištění a z odměny za ní se neodvádí sociální ani zdravotní pojistné.
Tvrzení stěžovatelky, že v daném případě se s ní zaměstnavatel dohodl na výsledku práce a při uzavírání dohod nepředpokládal, že rozsah práce stěžovatelky překročí 100 hodin, skutková zjištění nenasvědčují. V předmětných dohodách je jako vymezení pracovní činnosti uvedeno „expedice a balení knih dle potřeb zaměstnavatele“, což dle názoru soudu rozhodně nelze považovat za individuálně určený pracovní úkol (dohodnutý výsledek), pro který je dohoda o provedení práce určena. Formálním vyjádřením v dohodě i faktickým obsahem se v daném případě jedná o druhově vymezenou pracovní činnost, která je typická pro pracovní poměr, případně pro dohodu o pracovní činnosti. Pokud jde o omezení dohody o provedení práce na 100 hodin, Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že v dohodě sjednaný rozsah práce je rozsahem předpokládaným, a nikoli skutečně odpracovaným. Tento předpokládaný rozsah práce však určuje zaměstnavatel, vycházeje přitom ze znalostí pracovní problematiky, která je dohodou o provedení práce zajišťována. Zjistí-li se teprve v průběhu výkonu práce, že rozsah je nakonec vyšší než původně předpokládaných 100 hodin, nemá to již na platnost dohody vliv. Pokud by však dohoda o provedení práce byla sjednána s jednoznačným úmyslem smluvních stran překročit rozsah 100 hodin, byla by takto uzavřená dohoda o provedení práce neplatná, neboť se příčí zákonu.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci jde právě o posledně uvedený případ, neboť nelze přijmout názor, že zaměstnavatel (nakladatelství) teprve v průběhu výkonu práce zjistil, že rozsah práce (expedice a balení knih) bude několikanásobně větší než předpokládaných 100 hodin. Jak vyplynulo z evidence docházky, která je součástí správního spisu, stěžovatelka u zaměstnavatele odpracovala více než 100 hodin téměř každý kalendářní měsíc. Takový rozsah překročení v žádném případě nelze považovat za něco, co zaměstnavatel nemohl předpokládat. Navíc na první polovinu roku 2001 zaměstnavatel opět sjednal se stěžovatelkou dohodu o provedení práce, i když věděl, kolik hodin v předchozím roce stěžovatelka při plnění shodného pracovního úkolu odpracovala. Z uvedeného je tak zřejmé, že zaměstnavatel si musel být při uzavírání předmětných dohod o provedení práce velice dobře vědom toho, že rozsah práce vykonávaný stěžovatelkou přesáhne zákonem povolenou hranici 100 hodin za rok; předmětné dohody o provedení práce je tak třeba považovat za neplatné ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť se příčí zákonu. Tomu rovněž nasvědčuje i výše odměny sjednaná v předmětných dohodách, která činí 1500 Kč za hodinu, což rozhodně není běžná odměna za práce, které stěžovatelka měla vykonávat a vykonávala (balení a expedice knih, zadávání objednávek do PC, příprava a odesílání faktur a vyhotovování dokladů na poštu). Ve skutečnosti stěžovatelka vykonávala práci v takovém rozsahu, aby odměna, která jí byla vyplácena, činila pouze 65 Kč za hodinu (podle vlastního vyjádření v soudním řízení). V obdobné výši byla pak se stěžovatelkou také dohodnuta mzda v pracovní smlouvě uzavřené od 1. 7. 2001. Právě vyjádření stěžovatelky v řízení před soudem, že se zaměstnavatelem ve skutečnosti dohodla rozsah práce tak, aby hodinová mzda odpovídala uvedené částce 65 Kč/hod, nasvědčuje oboustrannému úmyslu předstírat rozsah práce tak, aby odpovídal zákonným podmínkám dohody o provedení práce (sjednání 100 hodin práce s odměnou 1500 Kč/hod). Pokud stěžovatelka namítá, že evidence docházky byla jen formální, nemůže se s ní soud ztotožnit, neboť by taková evidence zcela postrádala svůj smysl a její vedení by nebylo vůbec zapotřebí.
Také způsob vyplácení odměny stěžovatelce odpovídá spíše pracovnímu poměru nebo dohodě o pracovní činnosti než dohodě o provedení práce. V daném případě byla odměna stěžovatelce vyplácena pravidelně každého 11. dne v měsíci, který byl rovněž řádným výplatním termínem zaměstnavatele. Podle § 236 odst. 4 zákoníku práce je odměna za provedení pracovního úkolu splatná po dokončení a odevzdání práce. Mezi účastníky lze dohodnout, že část odměny bude splatná již po provedení určité části pracovního úkolu. Uvedené ustanovení tak dává možnost, aby zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci část odměny ještě před dokončením celého pracovního úkolu. V daném případě však stěžovatelka po dobu roku a půl pravidelně téměř každý měsíc odpracovala více než 100 hodin a ve výplatním termínu obdržela za tuto práci odměnu. Takovou situaci nelze považovat za vyplácení části odměny podle citovaného ustanovení zákoníku práce, nýbrž za vyplácení mzdy.
Pracovněprávní vztah, který byl realizován, tak nenaplnil žádný ze znaků typických pro dohodu o provedení práce, a uzavřenou dohodu nelze hodnotit jinak než jako neplatnou. Neodpovídá ovšem ani podmínkám dohody o pracovní činnosti. Podle § 237 odst. 2 zákoníku práce jsou práce konané na základě dohody o pracovní činnosti limitovány nepřekročením poloviny stanovené týdenní pracovní doby a podle vedené evidence byl tento limit běžně překračován. Jednalo se o opakující se práce nezbytné pro činnost zaměstnavatele.
Namítá-li stěžovatelka, že podmínkou pracovního poměru je alimentační charakter, což v daném případě nebylo splněno, nemůže soud s její námitkou souhlasit. Alimentační charakter není nezbytnou podmínkou pracovního poměru, nýbrž pouze jedním ze znaků, které jej zpravidla charakterizují. Skutečnost, že stěžovatelka svou výživu nerealizovala z výdělku získaného od zaměstnavatele, nýbrž z jiných zdrojů, je k posouzení toho, zda se jednalo o pracovní poměr, právně bezvýznamná.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že nebyl splněn další znak pracovního poměru, a to jeho pravidelnost, neboť pracovala nárazově v různých týdnech a různých dnech odlišně. Pracovní poměr ovšem nemusí být sjednán na plný rozsah pracovní doby, ale i na tzv. zkrácený úvazek. Pracovní doba také může být rozvržena rovnoměrně i nerovnoměrně, vyžadují-li to provozní podmínky zaměstnavatele (§ 83 a násl. zákoníku práce).
Posoudil-li správní orgán a následně městský soud činnost stěžovatelky jako pracovní poměr, nepochybil. Není přitom rozhodné, že uzavřená dohoda formálně podmínkám pracovní smlouvy neodpovídala; fakticky obsah pracovního poměru naplněn byl (§ 27 odst. 1 zákoníku práce).
Nejvyšší správní soud má tak s ohledem na shora uvedené za to, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, když předmětné dohody o provedení práce posoudil jako neplatné; naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo zjištěno.
Stěžovatelka dále uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., když namítá, že rozhodnutí žalované je nedostatečně odůvodněno, a pro tuto vadu měl městský soud správní rozhodnutí zrušit. Lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že na řízení ve věcech důchodového pojištění je třeba za určitých okolností použít obecné předpisy o správním řízení, tedy zákon č. 71/1967 Sb., správní řád. Podle § 108 zákona č. 582/1991 Sb. platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění obecné předpisy o správním řízení vždy, pokud uvedený zákon nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že zákon č. 582/1991 Sb. nemá žádná speciální ustanovení týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí, je třeba použít § 47 odst. 3 správního řádu, který stanoví správnímu orgánu povinnost v odůvodnění uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Odůvodnění musí být dostatečně přesvědčivé a má poskytovat skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má v daném případě za to, že rozhodnutí žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, zejména pokud jde o argumentaci při posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovního poměru. Městský soud v Praze však v souladu s § 77 s. ř. s. provedl v řízení o žalobě dokazování, při kterém podrobně zjišťoval, zda žalovaná správně posoudila předmětné dohody o provedení práce jako neplatné a vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem jako pracovní poměr, tedy zda je rozhodnutí žalované vydáno v souladu se zákonem. Při tomto dokazování dospěl městský soud k závěru, že žalovaná rozhodla v souladu se zákonem a že právní vztah mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem nelze posoudit jinak než jako pracovní poměr podle § 27 a násl. zákoníku práce, který zakládá účast na nemocenském pojištění a je výdělečnou činností ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované. V souladu s § 37 odst. 1 písm. a) bodu 1 citovaného zákona pak stěžovatelce v období dvou let od vzniku nároku na starobní důchod (tj. od 22. 6. 1999 do 22. 6. 2001) za měsíce, kdy její příjem od zaměstnavatele přesáhl dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, výplata tohoto důchodu skutečně nenáležela. Podle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované, je pak stěžovatelka povinna neoprávněně vyplacenou částku vrátit. Ačkoli tedy rozhodnutí žalované mohlo být odůvodněno obsáhleji, neměl tento nedostatek vliv na jeho zákonnost. Vady, které by bylo možno žalované vytknout, tak soud odstranil v soudním řízení. Městský soud v Praze nepochybil, když napadené rozhodnutí nezrušil pouze proto, že jeho odůvodnění mohlo být v některých směrech propracovanější.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu není dán ani tvrzený rozpor § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Citované ustanovení, ve znění rozhodném v době pracovní činnosti stěžovatelky, omezovalo výplatu starobního důchodu v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod v těch kalendářních měsících, v nichž příjem z výdělečné činnosti (za výdělečnou činnost nebyla považována právě pracovní činnost na základě dohod o provedení práce) přesáhl dvojnásobek částky životního minima platné pro jednotlivce, který je poživatelem starobního důchodu. Stěžovatelka se domnívá, že citované ustanovení je diskriminační a je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Čl. 26 odst. 3 Listiny zaručuje každému právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Dle názoru soudu § 37 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění ke dni vydání rozhodnutí žalované, nijak nebrání stěžovatelce pracovat a stejně tak nezasahuje do jejího práva na spravedlivou odměnu za práci, které je zakotveno v čl. 28 Listiny. Čl. 30 odst. 1 Listiny pak zaručuje občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Odst. 3 citovaného ustanovení pak odkazuje na zákon, který má stanovit podrobnosti. Zákon č. 155/1995 Sb. je právě jedním z celé řady zákonů, které stanovují podrobnosti při výkonu tohoto práva. Součástí oněch podrobností je bezpochyby i určení situací, kdy občanu hmotné zabezpečení ve stáří nenáleží. Konkrétně se jedná o ustanovení upravující souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti. S ohledem na charakter dávky (zde starobního důchodu), která má hmotně zajišťovat občany, jež splnili zákonem stanovené podmínky a dosáhli stanoveného věku, tedy věku, který se projevuje postupným omezováním schopnosti pracovat, je zřejmé, že právě případ, kdy občan plnohodnotně pracuje a dosahuje výdělku určité výše, může být případem, kdy mu výplata starobního důchodu ze zákona nenáleží.
Takový postup zákonodárce je dle názoru Nejvyššího správního soudu zcela v souladu s uvedenými články Listiny a v žádném případě nezakládá diskriminaci podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Jen pro úplnost je třeba uvést, že v mezidobí došlo k novelizaci § 37 zákona č. 155/1995 Sb. tak, že v současné době výplata starobního důchodu po dosažení důchodového věku náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku.
(oš)
|
16.02.2005
|
632/2005
|
1 Afs 3/2004 - 63
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/dan-z-pridane-hodnoty-a-osvobozeni-prodeje-podniku-nebo-jeho-casti.p659.html?q=
|
Ej 156/2005
Daň z přidané hodnoty: osvobození prodeje podniku nebo jeho části
k § 35 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,
*)
ve znění zákonů č. 262/1992 Sb. a č. 83/1998 Sb.
k § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Pro osvobození od daně z přidané hodnoty ve smyslu § 35 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve spojení s § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není podstatné, zda byla skutečně uzavřena smlouva o prodeji podniku nebo zda byla fakticky naplněna souborem právních úkonů formálně jinak označených.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 3/2004-63)
Věc:
Ing. Zdeňka S. v P. proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o osvobození od daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2001 změnil platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 1999 na daň z přidané hodnoty za listopad 1998 tak, že na řádku 15 se částka 2 653 954 Kč mění na částku 346 715 Kč, na řádku 19 se částka 583 868 Kč mění na částku 76 275 Kč, na řádku 20 se částka 585 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 51 se částka 583 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 54 se částka 507 574 Kč mění na 0 a na řádku 53 se uvádí vlastní daňová povinnost v částce 19 Kč. V ostatních částech žalovaný ponechal napadené rozhodnutí správce daně beze změn.
Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že v průběhu odvolacího řízení, v němž žalobkyně brojila proti snížení částky nárokovaného nadměrného odpočtu, vyšly najevo nové skutečnosti, které měly vliv na napadené rozhodnutí. Odvolací orgán vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a akciovou společností V. fakticky došlo k prodeji části podniku, neboť došlo k prodeji majetku, kterým byla zajišťována výrobní činnost podniku; v rozmezí dnů 18. 11. 1998 – 27. 11. 1998 totiž došlo k prodeji strojů, zařízení dílen, materiálu, rozpracované výroby a zboží na skladě, k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, do té doby pronajatých akciovou společností V., zaměstnanci skončili dohodou pracovní poměr k této obchodní společnosti a stali se zaměstnanci žalobkyně, byly uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek, které měli postupitelé za akciovou společností V., a pohledávek, které měla tato obchodní společnost za svými věřiteli, a došlo k uzavření dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek mezi žalobkyní a uvedenou obchodní společností. Žalovaný proto s odkazem na § 2 odst. 7 daňového řádu vycházel ze skutečného obsahu právních úkonů a posoudil tento obchodní případ tak, že došlo k faktickému prodeji části podniku – samostatné provozovny. Vyloučil proto z nároku na odpočet i ostatní daňové doklady vystavené akciovou společností V., na nichž byla uvedena daň v celkové částce 507 593 Kč, neboť posoudil jejich vystavení na jednotlivá plnění jako účelové a v rozporu se skutečným celkovým plněním, které jimi společnost fakturovala.
Žalovaný vydal shora uvedené rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 27. 6. 2000 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení tohoto předchozího rozhodnutí žalovaného byla jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, spočívající ve vnitřním rozporu výroku. Jak vyplynulo z odůvodnění rozhodnutí, městský soud se přiklonil k závěru, že v daném případě došlo fakticky k prodeji části podniku a tato obchodní transakce měla být z daňového hlediska posouzena jako prodej části podniku.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 16. 9. 2003 zamítl. Při nezměněném skutkovém stavu pak shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že žalovaný nepřekročil oprávnění vyplývající z ustanovení § 2 odst. 7 daňového řádu, jestliže hodnocením shromážděných důkazů dospěl k závěru, že v daném případě byl fakticky předmětem transakce mezi žalobkyní a akciovou společností V. prodej části podniku – samostatné provozovny, což je podle § 35 zákona o dani z přidané hodnoty plnění osvobozené od daně z přidané hodnoty. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení věci z daňového hlediska není rozhodné, že nebyla uzavřena smlouva o prodeji části podniku podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku; jednoznačně však bylo prokázáno, že celá provozovna přešla do dispozice žalobkyně, která v ní vykonávala svým jménem podnikatelskou činnost.
V kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, založené na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalobkyně (stěžovatelka) namítala, že obchodní zákoník naprosto jednoznačně definuje základní náležitosti smlouvy o prodeji podniku, a z listin, které se vztahují k uvedené věci, nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo. Žalovaný a následně pak soud tak popřel právní úpravu prodeje podniku obsaženou v obchodním zákoníku. Existují pouze smlouvy o postoupení pohledávek, které stěžovatelka nakoupila od věřitelů, a jejich následné zaplacení dlužníkem pak proběhlo cestou dohod o zápočtu vzájemných pohledávek mezi akciovou společností V. a stěžovatelkou. Podle žalobkyně se tak nemohlo jednat o prodej podniku nebo jeho části, nýbrž o standardní uzavření kupních smluv, jejichž zaplacení proběhlo na základě započtení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 2 odst. 7 daňového řádu se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
V předmětné věci soud (a ani žalovaný) netvrdí, že mezi stěžovatelkou a akciovou společností V. došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku, ve znění tehdy účinném. Ve shodě s § 2 odst. 7 d. ř. však na základě shromážděných podkladů dovozuje, že souborem kupních smluv mezi stěžovatelkou a touto obchodní společností - nájemní smlouvou, pracovními smlouvami, smlouvami o postoupení pohledávek i smlouvami o vzájemném započtení - byl fakticky dosažen shodný stav, jaký by nastal, pokud by byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku. Pro osvobození od daně z přidané hodnoty ve smyslu § 35 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s § 2 odst. 7 d. ř. tak není podstatné, zda skutečně smlouva o prodeji podniku uzavřena byla, nebo, jako je tomu v tomto případě, byl její obsah naplněn souborem právních úkonů formálně jinak označených. Právní názor, který k této právní otázce vyslovil městský soud v napadeném rozhodnutí, je souladný se zákonem; Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje a na něj i v podrobnostech odkazuje.
Nemohou proto obstát stěžovatelčiny argumenty, že posouzení předmětných transakcí jako prodej podniku je popřením právní úpravy provedené v obchodním zákoníku (v tehdy platném znění), který naprosto jednoznačně definoval základní náležitosti smlouvy o prodeji podniku, a že z listin založených ve správním spisu nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo.
Podle § 476 a násl. obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazoval odevzdat kupujícímu a převést na něj vlastnické právo k podniku, kupující se zavazoval převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Na kupujícího přecházejí práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku a rovněž na něho přecházejí všechna práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že na stěžovatelku v důsledku kupních smluv přešlo vlastnictví veškerého zařízení provozovny, materiál, rozpracované výrobky, i uskladněné hotové výrobky, stěžovatelka převzala závazky akciové společnosti V. vůči jejím věřitelům i pohledávky, které tato společnost měla za svými dlužníky, uzavřela nájemní smlouvu na prostory, v nichž akciová společnost V. do té doby provozovala výrobu, uzavřela pracovní smlouvy s bývalými zaměstnanci této společnosti. Ze souhrnu těchto právních úkonů pak vyplývá ve výsledku shodný faktický stav, jaký by nastal uzavřením smlouvy o prodeji podniku.
Pro projednávanou věc, jíž je posouzení daňové povinnosti, resp. práva na daňový odpočet v daňovém řízení, není rozhodné, jaké náležitosti obchodní zákoník pro uzavření smlouvy o prodeji podniku stanoví a zda určité skutečnosti nastávají právě v důsledku uzavření takové smlouvy, anebo zda je obdobných skutečností dosaženo jinými právními úkony. Není ani podstatné, zda a s jakým výsledkem bylo plnění z kupních smluv napadeno žalobou v občanském soudním řízení. Žalovaný nezpochybnil, že kupní smlouvy uzavřeny byly; pro účely daňového řízení je však byl povinen posuzovat nikoliv podle formálního označení, ale podle jejich obsahu. Městský soud v Praze proto stěžovatelčinu žalobu důvodně zamítl.
(šk)
*) Zrušen s účinností k 1. 5. 2004 zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
|
31.08.2005
|
710/2005
|
7 As 43/2005 - 53
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-rozhodnuti-upravujici-pouze-vedeni-rizeni.p660.html?q=
|
Ej 390/2005
Řízení před soudem: rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení
Státní občanství: osoba zúčastněná na řízení
k § 34 odst. 1 a § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního
I. Usnesení o tom, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení, není rozhodnutím, které upravuje pouze vedení řízení, neboť jeho právní účinky mají pro takovou osobu závažný význam zejména v oblasti ochrany jejích práv v řízení; kasační stížnost proti takovému usnesení je proto přípustná.
II. Státní občanství vyjadřuje právní vztah mezi občanem a státem a obsahem tohoto vztahu jsou práva a povinnosti toliko těchto subjektů. Možnost, že by rozhodnutím ve věci státního občanství byla jiná osoba přímo dotčena na svých právech a povinnostech, je tedy vyloučena.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 7 As 43/2005-53)
Věc:
Kristina C. v O. proti Ministerstvu vnitra o státní občanství otce žalobkyně, o kasační stížnosti Národního památkového ústavu proti usnesení, jímž stěžovateli nebylo přiznáno postavení osoby zúčastněné na řízení.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 3. 2005 rozhodl, že Národní památkový ústav není osobou zúčastněnou na řízení, neboť nesplňuje podmínky stanovené v § 34 odst. 1 s. ř. s. pro to, aby mu mohla být přiznána práva osoby zúčastněné na řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podal Národní památkový ústav (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů spočívajících jednak v nesprávné interpretaci § 34 s. ř. s. a jednak v nedostatečném odůvodnění výroku soudního rozhodnutí. Pochybení soudu spatřuje v tom, že při posuzování jeho návrhu na přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení soud přihlédl pouze k prvé části § 34 s. ř. s. a nevzal přitom v úvahu část druhou, uvedenou slovy „a ty“, ačkoli stěžovatel ve svém podání ze dne 9. 3. 2005 dostatečně argumentoval důvody, pro které by mu postavení osoby zúčastněné na řízení, jakožto osobě, která by mohla být rozhodnutím přímo dotčena, mělo být přiznáno.
Žalobkyně Kristina C. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že neví, z jakého důvodu stěžovatel dospěl k závěru, že pokud by nebyl připuštěn do řízení, byl by dotčen na svých právech: probíhající jednání se totiž týká osobního stavu jejího otce, a nikoliv jejího, jak tvrdí stěžovatel.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na skutečnost, že se v předcházejícím řízení zabývalo výhradně otázkou státního občanství otce Kristiny C., přičemž si k tomu opatřilo dostatek podkladů, a to zcela nezávisle na tom, zda a popř. jaké soudní spory vede žalobkyně se stěžovatelem. Dle názoru Ministerstva vnitra by proto případná účast stěžovatele na předmětném řízení před městským soudem neměla na spornou otázku žádný vliv.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Předtím, než Nejvyšší správní soud mohl přikročit k meritornímu projednání předmětné kasační stížnosti, musel se zabývat otázkou přípustnosti kasační stížnosti proti rozhodnutí městského soudu, kterým bylo vysloveno, že určitý subjekt není osobou zúčastněnou na řízení, neboť v odborné literatuře se objevily názory poukazující na skutečnost, že kasační stížnost proti takovémuto rozhodnutí je s ohledem na § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. z kasačního přezkumu vyloučena s tím, že subjekt má možnost podat kasační stížnost až proti konečnému rozhodnutí, a to ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí poslednímu účastníkovi. Nejvyšší správní soud při posuzování této otázky vycházel především z účelu správního soudnictví, kterým je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob (§ 2 s. ř. s.), a to způsobem, aby byla zaručena práva všech zúčastněných subjektů. Institut osoby zúčastněné na řízení slouží k ochraně práv těch subjektů, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a těch, které jeho zrušením nebo vydáním mohou být přímo dotčeny. V případě, že soud neuzná jejich argumentaci a vysloví, že nejsou osobou zúčastněnou na řízení, musí mít reálnou možnost, aby toto rozhodnutí bylo přezkoumáno, neboť se jedná o velmi podstatný zásah do jejich práv. Nelze proto v žádném případě dospět k závěru, že by usnesení o tom, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení, bylo rozhodnutím, které upravuje pouze vedení řízení, neboť jeho právní účinky mají pro takové osoby závažný význam, který spočívá v možnosti předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměn o nařízeném jednání, žádat o udělení slova při jednání a v nároku na doručení rozhodnutí, tedy v ochraně jejich práv v řízení. Kasační stížnost proti takovému rozhodnutí je nutno připustit i z důvodu, že osoba, která uplatnila práva osoby zúčastněné, se vůbec nemusí dozvědět o tom, že soud již ve věci vydal konečné rozhodnutí, či toto zjištění pro ni může být spojeno se značnými obtížemi. S ohledem na důležitost tohoto faktu pro počítání lhůty pro podání kasační stížnosti by jí tak bylo fakticky znemožněno konečné rozhodnutí napadnout. Podpůrným argumentem je i skutečnost, že Nejvyšší správní soud připustil kasační stížnosti i proti usnesením, kterým se straně sporu neustanovuje právní zástupce, když právní důsledky takovéhoto rozhodnutí jsou s předmětnou věcí srovnatelné. Tomuto názoru ostatně svědčí i zásada procesní ekonomie, neboť jestliže Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí soudu, kterým tento vyslovil, že určitá osoba není osobou zúčastněnou na řízení, může řízení pokračovat bez toho, že by ho bylo nutné opakovat, jak by tomu bylo v případě možnosti podání kasační stížnosti až proti konečnému rozhodnutí, která byla shledána důvodnou. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že proti usnesení, kterým Městský soud v Praze vyslovil, že stěžovatel není osobou zúčastěnou na řízení, je možné podat kasační stížnost, kterou je Nejvyšší správní soud povinen (při splnění dalších zákonných předpokladů) meritorně přezkoumat.
K vlastním stížním námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podstatou řízení, u kterého se stěžovatel domáhá přiznání práv osoby zúčastněné na řízení, je určení občanství otce Kristiny C.; jedná se tedy o řízení o osobním statusu určité osoby. V takovémto typu řízení je možnost, že by rozhodnutím ve věci byla jiná osoba přímo dotčena na svých právech a povinnostech, či že by mohla být přímo dotčena, pojmově vyloučena, neboť státní občanství vyjadřuje pouze právní vztah mezi občanem a Českou republikou, jehož obsahem jsou práva a povinnosti toliko těchto subjektů tohoto vztahu. Takovýto typ správního řízení nezakládá stěžovateli žádná práva, která by byla obsažena v právních normách. I přesto, že rozhodnutí městského soudu není ohledně otázky možného dotčení na právech stěžovatele výstižně odůvodněno, netrpí proto nepřezkoumatelností, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami a právními normami byl městský soud při svém rozhodování veden.
(lík)
|
04.05.2005
|
624/2005
|
2 Afs 178/2004 - 128
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/dan-z-prijmu-opakovane-odpisy-rizeni-pred-soudem-zmatecnost.p661.html?q=
|
Ej 243/2005
Daň z příjmů: opakované odpisy
Řízení před soudem: zmatečnost
k § 24 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2001
k § 103 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního
I. Přecenění majetku spojeného se sloučením obchodních společností v roce 2000 nemělo vliv na možnost opakovaného uplatnění odpisů z téhož hmotného majetku (§ 24 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).
II. Poučení o složení senátu neobsahující jména soudců, kteří budou ve věci rozhodovat, nezakládá důvod zmatečnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ani jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud byl senát obsazen v souladu s rozvrhem práce a žádný z rozhodujících soudců neměl být z rozhodování vyloučen pro podjatost.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2005, čj. 2 Afs 178/2004-128)
Věc:
Akciová společnost E. v. T. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 15.4.2004 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7.7.2003, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 2001 ve výši 608 530 Kč. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 25.8.2004 zamítl. Vycházel z názoru, že právní nárok na odečtení nákladů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů lze uplatnit jen jednou, a pokud žalobce uplatnil v r. 2001 odpisy hmotného investičního majetku za rok 2000 přesto, že tento majetek byl již plně odepsán v předchozím období, nelze takový náklad uznat. Stejně tak žalobce postupoval v rozporu s § 25 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů při zaúčtování přeceněného majetku a závazků nabytých před sloučením a nesestavil mimořádnou účetní uzávěrku podle § 17 a § 19 zákona o účetnictví. Tento postup byl v rozporu i s článkem III Ocenění dlouhodobého majetku, účtové třídy „O“ Opatření FMF čj. V 2010092, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl nesprávné právní posouzení otázek souvisejících s transformací společností, k níž došlo v r. 2000, zejm. nesprávné posouzení vlivu této transformace spojené s přeceněním majetku na možnost uplatnění odpisu z takto přeceněného majetku. Závěr soudu i žalovaného se podle stěžovatele účelově opírá o ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů. Přeceněním majetku v účetnictví na základě zvláštního předpisu se totiž do budoucna jedná o zcela jiný náklad, než jaký představovaly odpisy z pořizovací ceny drobného hmotného investičního majetku (DHIM) u právního předchůdce. Odpisy provedené stěžovatelem nejsou totožným výdajem. Je třeba užít § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, podle něhož se vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, kterým je zákon o účetnictví a v jeho rámci vydané postupy účtování pro podnikatele. Náklady vzniklé na základě přecenění DHIM v r. 2000 žádný právní předpis v r. 2000 nevylučoval. Hospodářský výsledek tak nelze podle § 23 odst. 3 zákona o daních z příjmů upravovat. Pokud žalovaný tímto způsobem postupoval, uplatňoval státní moc v rozporu se zákonem. Problematika uznatelnosti či neuznatelnosti DHIM (nyní DHM) je přitom řešena až od r. 2001 – § 24 odst. 2 písm. v) bod 1 zákona o daních z příjmů.
Dále stěžovatel namítl, že nebyl poučen o obsazení senátu ani o tom, kde lze takovou informaci získat. To zakládá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. – nesprávné obsazení soudu. Stěžovatel totiž neměl možnost vyjádřit se k osobám soudců, nemohl trvat na nařízení jednání a předložit důkazy či navrhnout svědky.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel námitku účelového užití § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V průběhu daňového řízení nebyl zpochybňován způsob transformace stěžovatele dle obchodního zákoníku, ale byl uplatněn odlišný názor na způsob účtování a uplatnění odpisů jako daňových nákladů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění.
Stěžovatel namítá, že soud rozhodoval v nesprávném obsazení v důsledku nedostatku informace o obsazení senátu a z toho plynoucí nemožnosti vyjádřit se k osobám soudců a nemožnosti předložení důkazů a návrhu svědků. Tuto námitku spojuje s § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Ve vztahu k možnosti předložení důkazů a návrhu svědků se tvrzení s označeným kasačním důvodem míjí; takové omezení stěžovatelových práv by bylo možno spojit jen s výše hodnocenou kasační námitkou podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť tato práva bylo možno realizovat prostřednictvím nařízeného jednání; toho se ovšem stěžovatel vzdal. Nesprávné obsazení soudu by bylo důvodem zmatečnosti řízení podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a nesprávné obsazení soudu v intenzitě zmatečnost skutečně vyvolávající by bylo možno spatřovat jednak v tom, že ve věci rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo jiný senát, než který k tomu byl povolán rozvrhem práce. V dané věci rozhodoval senát, jak odpovídá ustanovení § 31 odst. 1 s. ř. s. Složení senátu v dané věci: předsedkyně JUDr. Věra B. a soudkyně JUDr. Marie K. a JUDr. Helena N. při existenci pouze jednoho senátu vyřizujícího věci správního soudnictví u tohoto krajského soudu nemůže vzbudit pochybnost o tom, že by se na rozhodování podílel soudce, který k tomu rozvrhem práce povolán nebyl.
Soudní řád správní (ale ani občanský soudní řád přiměřeně použitelný pro řízení ve správním soudnictví na základě § 64 s. ř. s.) neukládá soudu, aby účastníky řízení poučil jmenovitě o složení senátu, který bude ve věci rozhodovat (zpravidla je v poučení uvedeno jméno předsedy senátu nebo jméno soudce, kterému byla věc přidělena k vyřízení); to s sebou nese určité riziko rozhodování podjatým soudcem v případech, kdy je rozhodováno bez jednání a kdy by námitka této podjatosti vzešla z důvodů známých jen účastníkům, a nikoliv soudci, který při vlastním zjištění důvodů podjatosti musí postupovat podle § 8 odst. 3 s. ř. s. Toto riziko je vyváženo možností uplatnit námitku podjatosti do jednoho týdne ode dne, kdy se účastník o podjatosti dověděl – § 8 odst. 5 s. ř. s. Nastane-li tato vědomost skutečně až doručením rozsudku (přičemž je třeba vážit i přístupnost rozvrhu práce soudu či všeobecnou známost o existenci pouze jednoho správního senátu u daného soudu – to zejména ve vztahu k osobám u daného soudu běžně ve věcech správních vystupujících či zastupujících), lze v kasační stížnosti namítat, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, což je rovněž kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. V tomto případě stěžovatel uplatnil námitku podjatosti samostatným podáním doručeným krajskému soudu dne 10.9.2004 (tedy po vydání a doručení rozsudku) a rovněž ji připojil ke kasační stížnosti. Námitka podjatosti, ať je vznesena v průběhu řízení před krajským soudem nebo jako kasační důvod, vždy musí být odůvodněna a musí v ní být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. V daném případě příloha kasační stížnosti obsahuje námitky v kasační stížnosti obecně obsažené, navíc pak jen tvrzení, že stěžovatel měl na základě zaslaného poučení důvodnou pochybnost, zda předsedkyní senátu není JUDr. Helena N., která mu poučení zaslala; přitom v rozsudku je uvedena jako předsedkyně senátu JUDr. Věra B. Ve výzvě je ovšem uvedena JUDr. Helena N. jako soudkyně, a tedy pochybnost o tom, zda jmenovaná v dané věci nebude působit jako předsedkyně senátu, vyvstat nemohla. Ani ze skutečnosti, že poučení bylo spojeno s výzvou podle § 51 s. ř. s., kterou má učinit předseda senátu, nelze takovou možnost dovozovat. Stěžovatel tedy netvrdí žádné konkrétní námitky odpovídající § 8 odst. 1 s. ř. s. (poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům vyvolávající pochybnost o nepodjatosti nebo rozhodování o této věci na jiném stupni řízení), pro které by některá ze soudkyň měla být vyloučena z projednávání a rozhodnutí jeho žaloby.
Právem účastníka je, aby o jeho věci rozhodoval jeho zákonný soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a aby to byl soudce nepodjatý. Stěžovatel ovšem nespojil nedostatek poučení o úplném složení senátu (který sám o sobě porušením zákona není) s konkrétní námitkou podjatosti – tedy s tvrzením, že (a z jakých důvodů) ve věci podjatý soudce skutečně rozhodoval; stejně tak je zřejmé, že nerozhodoval senát ve složení rozporném s rozvrhem práce Krajského soudu v Českých Budějovicích. Poukázat lze i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10.1999, sp. zn. I. ÚS 476/1997 (Sb. ÚS, nález č. 145, sv. 16, str. 81), podle něhož je smyslem práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu
ad hoc
. Není procesním prostředkem ke zvrácení vydaného rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl k projednání věci povolán rozvrhem práce toho kterého soudu. Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění kasační námitky označující napadený rozsudek krajského soudu za zmatečný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel potom spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, konkrétně v nerespektování zákonné úpravy transformace společnosti, k níž došlo v r. 2000, a v nesprávném posouzení vlivu této transformace spojené s přeceněním majetku v účetnictví na možnost uplatnění odpisů z takto přeceněného majetku. S tím spojuje i námitku nevypořádání se s některými žalobními námitkami.
K tomu správní spis obsahuje přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 2001 a zprávu o kontrole provedené správcem daně u stěžovatele v r. 2003. V ní je k tomuto zdaňovacímu období konstatováno zjištění, že ke dni 8.11.2000 došlo k úplatnému převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným E. na akciovou společnost E.; společnost s ručením omezeným E. byla přitom ke dni 13.11.2000 zrušena a současně přeměněna na akciovou společnost C. Dne 8.11.2000 došlo ke sloučení akciové společnosti C. s akciovou společností E. Majetek a závazky společnosti s ručením omezeným E. byly oceněny dvěma znaleckými posudky a nižší znalecké ocenění bylo promítnuto do účetnictví akciové společnosti C. Tato společnost nevyvíjela podnikatelskou činnost, jen dne 14.11.2000 prodala veškerý svůj majetek akciové společnosti E. Majetek se rovnal ohodnocení „HIM a DHIM“ a na konci r. 2000 akciová společnost E. uplatnila jednorázový odpis do nákladů ve výši 969 000 Kč. Při sloučení akciové společnosti C. s akciovou společností E. (na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 29.11.2000, v obchodním rejstříku zapsáno 31.12.2000) byl majetek znalecky oceněn ke dni 15.11.2000 na částku 5 890 000 Kč a v r. 2001 byl zaúčtován odpis ve výši 1/3 z celkové hodnoty přeceněného majetku, tj. ve výši 1 963 333 Kč. Zanikající společnost při sloučení nevykazovala žádný hmotný majetek, neboť ten byl plně odepsán, a tedy společnost kontrolovaná nemohla na základě přecenění hodnoty majetku při sloučení znovu provést odpis do nákladů.
Správci daně byly při kontrole předány doklady k transformaci společnosti včetně znaleckých posudků; jejich podrobný přehled obsahuje napadený rozsudek a stěžovatel proti jeho správnosti či úplnosti ničeho nenamítá. Na základě výsledků kontroly vydal Finanční úřad v Táboře dne 7.7.2003 dodatečný platební výměr doměřující na dani částku 608 530 Kč. V odvolání stěžovatel namítl nezbytnost znaleckého ocenění při sloučení společností podle § 69 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku obdobně jako v kasační stížnosti. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15.4.2004 odvolání zamítl s poukazem na skutečnost, že společnost s ručením omezeným E. k 13.11.2000 vykazovala zůstatkovou cenu HIM 55 000 Kč a DHIM 0 Kč, akciová společnost C. k témuž datu HIM po přecenění 547 000 Kč a DHIM po přecenění 3 054 000 Kč (z toho HIM 2 085 000 Kč a DHIM 969 000 Kč) a za celkovou cenu 3 601 000 Kč tento majetek prodala daňovému subjektu (akciové společnosti E.), který uplatnil na konci r. 2000 odpisy a DHIM v plné výši 969 000 Kč odepsal. Již v r. 2000 tak byl uplatněn odpis z majetku původně odepsaného, a to jen na základě jeho přecenění. Tuto skutečnost žalovaný konstatoval jen pro úplný obraz skutečnosti opakovaných odpisů téhož majetku, nikoliv jen v r. 2001. Ve vztahu k r. 2001 pak žalovaný konstatoval sloučení akciové společnosti C. s akciovou společností E. v r. 2000 spojené s dalším přeceněním téhož majetku a ocenění nulového majetku akciové společnosti C. na částku 5 890 000 Kč a uplatnění odpisu ve výši 1 963 000 Kč. Správce daně podle žalovaného správně tuto částku podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů vyloučil z daňově uznatelných nákladů, a to proto, že se jednalo o náklady již uplatněné v předchozích letech a duplicitní odpis. Při hodnocení transformace žalovaný vycházel z obchodního zákoníku, ve znění rozhodném v r. 2000, a nijak tento proces nezpochybnil; pro srovnání poukázal na právní úpravu platnou od r. 2001 (§ 69 odst. 8 obchodního zákoníku), výslovně nespojující znalecké ocenění jmění pro účely změny právní formy se změnou ocenění v účetnictví. I za předchozí stručnější právní úpravy však žalovaný dovodil, že došlo k porušení § 25 zákona o účetnictví, účtové osnovy a postupů účtování pro podnikatele (Opatření FMF čj. V/20 100/1992) a § 4 odst. 1, § 17, § 19, § 24, § 25 a § 26 zákona o účetnictví. Z účetního hlediska těmito předpisy bylo vyloučeno nové ocenění k datu účetní uzávěrky v případě sloučení obchodních společností. Žalovaný uzavřel, že náklady posuzuje podle předpisů o daních, nevychází z pokynů MF, ale jen ze zákonné úpravy vylučující opakované odpisy téhož majetku (v daném případě již dvakrát opakované). O žalobě napadající zákonnost rozhodnutí žalovaného z důvodů obdobných kasačním (ve vztahu ke správnosti právního posouzení možnosti uplatnění odpisů) rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem z důvodů uvedených výše.
Rozhodnou právní otázkou je přípustnost odpisů jako daňových nákladů provedených stěžovatelem ve zdaňovacím období r. 2001 a posouzení, zda jde o odpisy opakované, když byly provedeny na základě přecenění majetku provedeného v souvislosti se sloučením společností v r. 2000. Podle § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ve znění rozhodném v r. 2001, je základem daně rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Hospodářský výsledek nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji se podle odst. 3 téhož ustanovení zvyšuje mj. o částky neoprávněně zkracující příjmy. Přitom podle odst. 10 téhož ustanovení se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo tento předpis nestanoví jinak. Tímto zvláštním předpisem je zákon o účetnictví, což je zřejmé z poznámky pod čarou (při respektování její nezávaznosti) i ze skutečnosti, že právě tímto, a ne jiným zákonem je upraveno vedení účetnictví.
Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly uplatněny v takových výdajích v předchozím období. Podle odst. 2 téhož ustanovení jsou výdaji (náklady) podle odst. 1 také odpisy hmotného majetku. Z toho je zřejmé, že odpisy patří do výdajů, lze je však odečíst pouze jednou. Zůstává však otázka, zda se jedná o totožný odpis v případě, že v souladu se zákonem došlo k přecenění hmotného majetku, který již byl v plné výši odepsán.
Stěžovatel argumentuje ustanovením § 69a odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku, ve znění účinném v r. 2000. Podle § 69 odst. 3 obchodního zákoníku při sloučení přechází jmění zaniklé společnosti na společnost, se kterou byla tato společnost sloučena, a podle § 69a odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku musí projekt sloučení obsahovat ocenění majetku a závazků zúčastněných společností doložené posudky alespoň dvou znalců.
Zákon o účetnictví, v rozhodném znění, ukládal účetním jednotkám povinnosti při vedení účetnictví (§ 4), jejichž součástí podle § 8 odst. 1, 2 byl i zákaz změny způsobů oceňování a postupů odpisování v průběhu účetního období s výjimkou změn v následujícím účetním období z důvodu dosažení věrného zobrazení předmětu účetnictví; rozdíly ze změn použitých způsobů oceňování jsou účetními případy následujícího účetního období. Žalovaný sice v odvolacím rozhodnutí akceptoval způsob transformace společnosti, nikoliv však zaúčtování přeceněného majetku a uplatnění odpisů. Při nedostatku zvláštní úpravy účetního postupu v daném případě bylo třeba respektovat obecnou úpravu, a tedy ustanovení § 17 a § 19 zákona o účetnictví (uzavírání účetních knih a sestavení mimořádné účetní závěrky ke dni zrušení společnosti bez likvidace) a ustanovení § 24, § 25 a § 26 (oceňování ke dni účetní uzávěrky pouze v historických cenách) vylučující ocenění aktiv směrem nahoru a závazků směrem dolů. Stejný závěr plyne i ze zmíněné účtové osnovy a postupů pro účtování podnikatelů. Závěry žalovaného i krajského soudu jsou souladné navzájem i se zákonem. Postupem stěžovatele tak došlo k situaci, kdy v důsledku nesprávného účtování v souvislosti s přeceněním majetku při sloučení společností byly provedeny odpisy hmotného majetku již odepsaného, což je v rozporu s § 24 odst. zákona o daních z příjmů; správce daně byl tak oprávněn postupovat v souladu s § 23 odst. 10 téhož zákona. Namítá-li stěžovatel, že obchodní zákoník mohl být důvodem výjimky z postupu podle zákona o účetnictví ve smyslu § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, nelze mu rovněž přisvědčit, neboť obchodní zákoník nebyl předpisem upravujícím účetnictví či výjimky ze zákona o účetnictví. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že stěžovatel nechal změnu spočívající v přecenění majetku v r. 2004 zapsat do obchodního rejstříku.
(oš)
|
22.12.2004
|
549/2005
|
4 As 31/2003 - 111
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/zavaznost-ceskych-technickych-norem.p662.html?q=
|
Ej 97/2005
K závaznosti českých technických norem
k zákonu č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů
Za nezákonný nemůže být považován určitý postup správního orgánu jen proto, že je v rozporu s českou technickou normou vypracovanou podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Takový postup správního orgánu by byl nezákonný, pokud by pro daný případ byla závaznost technické normy stanovena právním předpisem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, čj. 4 As 31/2003-111)
Prejudikatura:
srov. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 181/1998.
Věc:
Společnost s ručením omezeným T. v D. proti Celnímu ředitelství Plzeň o uložení pokuty za celní delikt, o kasační stížnosti žalobce.
Celní úřad Domažlice rozhodnutím ze dne 24. 7. 2001 uložil žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč za celní delikt ve smyslu § 105 odst. 4, § 293 písm. d) a § 298 odst. 1 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona, spočívající ve zkrácení cla a daně ve výši 382 339 Kč, jehož se žalobce dopustil tím, že uvedl nesprávné údaje o celně deklarovaném zboží (namísto motorové nafty žalobce nesprávně uvedl, že jde o bionaftu).
Celní ředitelství Plzeň zamítlo odvolání žalobce žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 9. 2001.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž brojil mj. proti tomu, že vzorek látky (bionafty či motorové nafty), který byl následně podroben chemickému rozboru, nebyl při dovozu odebrán ze spodní třetiny nádrže, jak předepisuje ČSN 65 6508 a ČSN 65 6005.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 3. 2003 žalobu zamítl. Výtku, že správní orgán při odběru postupoval v rozporu se zákonem a v rozporu s československými technickými normami, neshledal důvodnou. Podle soudu byla ustanovení celního zákona o odebírání vzorků (zejména jeho § 86 a § 116 odst. 1) dodržena; co se týče československé technické normy předepisující odběr vzorku nafty ze spodní třetiny nádrže, ta nebyla v době provádění odběru podle soudu závaznou normou ve smyslu § 3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických normách.
Žalobce napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž krom jiného poukazoval na to, že postup celních orgánů byl v rozporu s českými technickými normami.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ""Změnou č. 2"" z července 1999 byla norma ČSN 65 6005, na jejíž porušení stěžovatel poukazuje, změněna, a její kapitoly 1, 3, 4, včetně článků 2.1 - 2.7 kapitoly 2, byly zrušeny. Tyto zrušené články konkrétně řešily způsob a místa odběrů vzorků. Byly-li tedy zrušeny v červnu 1999, neupravovala v době odběru 15. 9. 1999 způsob odběru žádná norma, a proto s žádnou takovou normou nemohl být způsob odběru v rozporu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
K zajištění totožnosti zboží předloženého k celnímu řízení, určení sazebního zařazení a ke zjištění jeho vlastností může celní úřad mj. odebírat vzorky, a to i bez souhlasu osoby, která požádala o přidělení celně schváleného určení zboží (§ 86 celního zákona). Jiná
relevantní
ustanovení týkající se odběru vzorků celní zákon ani jeho prováděcí předpisy (zejména tehdy platná vyhláška č. 135/1998 Sb.) neobsahují. Přesná pravidla odběru vzorku by mohly obsahovat technické normy, přičemž jejich nedodržení by bylo pro posuzování zákonnosti postupu správního orgánu rozhodné tehdy, pokud by se jednalo o normy právně závazné. Jak správně uvedl krajský soud, podle přechodného ustanovení § 21 odst. 2 a 3 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění účinném ke dni 15. 9. 1999, technické normy označené ČSN a platné ke dni účinnosti tohoto zákona (1. 9. 1997) se považují za normy podle tohoto zákona a mj. správní úřady byly do 31. 12. 1999 povinny řídit se těmi ustanoveními norem, která jsou označena jako závazná podle § 3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických normách, ve znění zákona č. 632/1992 Sb. Tím, kdo podle § 3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických normách, mohl docílit označení normy jako závazné, byl neopomenutelný účastník ve smyslu § 4 cit. zákona, a to ve stanovisku k návrhu československé normy; institut neopomenutelného účastníka se uplatnil v případech, kdy návrh československé normy obsahoval ustanovení týkající se zdraví lidu, potravin, tvorby a ochrany životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení, požární ochrany, výbušnin, zkušebnictví drahých kovů, výstavby, jaderné bezpečnosti jaderných zařízení, technické způsobilosti dopravních prostředků, dopravních zařízení a dopravních cest, přičemž tímto účastníkem byly ústřední orgány zajišťující výkon státní správy v uvedených oblastech nebo jimi pověřené orgány. Pokud by tedy správní orgán měl být při svém postupu vázán československou technickou normou, musela by v době, kdy měla být aplikována, splňovat výše uvedené znaky. V případě ČSN 65 6005 Ropa a ropné výrobky - Vzorkování ze 17. 6. 1980 tato norma skutečně upravuje ve svém článku 2.4.1. odběr vzorku mj. z autopřepravníku a mj. uvádí, že vzorek se odebírá z výšky 1/3 průměru cisterny od spodní vnitřní stěny. Ze Změny č. 2 ČSN 65 6005 z července 1999 však plyne, že vedle řady dalších ustanovení týkajících se odběru vzorku bylo zrušeno i ustanovení článku 2.4.1. ČSN 65 6005. V době odběru vzorku (15. 9. 1999) tedy tato technická norma předepisující postup odběru vzorku látky z cisterny neexistovala; není proto třeba se ani zabývat otázkou, zda ČSN 65 6005 byla normou závaznou podle § 3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických normách, ve znění zákona č. 632/1992 Sb.
Nad rámec předchozích úvah je třeba poznamenat, že v době odběru vzorku existovala ČSN EN ISO 3170 (Kapalné ropné výrobky - Ruční odběr vzorků) upravující odběr vzorků. Za nezákonný nemůže být považován určitý postup správního orgánu jen proto, že je v rozporu s českou technickou normou vypracovanou podle zákona č. 22/1997 Sb. Takový postup správního orgánu by byl nezákonný, pokud by pro daný případ byla závaznost technické normy stanovena obecně závazným právním předpisem. Pro odběr vzorků podle ustanovení celního zákona však ČSN EN ISO 3170 právně závazná nebyla, neboť takovou právní závaznost uvedené normy žádný právní předpis nestanoví (uvedená norma naopak závazná je např. podle vyhlášky č. 229/2004 Sb. při sledování jakostních ukazatelů pohonných hmot či podle vyhlášky č. 357/1992 Sb. při odběru vzorků paliv za účelem sledování jejich kvality z hlediska ochrany ovzduší). Pro účely rozhodnutí o kasační stížnosti proto není důvodu zabývat se postupem správního orgánu z hlediska souladu s ČSN EN ISO 3170, a to tím spíše, že tuto skutečnost ani žalobce v kasační stížnosti nenamítal. (...)
(gr, im)
|
03.10.2002
|
552/2005
|
15 Ca 252/2000 - 14
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-dokazovani.p663.html?q=
|
Ejk 4/2004
Daňové řízení: dokazování
k § 11 odst. 1 zákona č. 563/1990 Sb., o účetnictví
k § 31 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 85/1994 Sb. (v textu též ""daňový řád"")
Jako důkazního prostředku lze pro účely stanovení daně z příjmů použít i faktur, které nemají náležitosti účetních dokladů podle § 11 odst. 1 zákona č. 563/1990 Sb., o účetnictví, jestliže jimi mohou být prokázány či vyvráceny skutečnosti uvedené poplatníkem daně v účetních zápisech či daňových přiznáních.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2002, čj. 15 Ca 252/2000-14)
Věc:
Společnost s ručením omezeným B. v J. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů právnických osob.
Žalovaný dne 5. 6. 2000 zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 2. 1997, kterým finanční úřad podle § 49 odst. 1 daňového řádu částečně vyhověl žalobcovu odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 9. 10. 1996; tímto výměrem finanční úřad žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za rok 1993 ve výši 97 200 Kč namísto původně stanovené výše 126 450 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; namítl nesprávnost závěru o nezákonnosti a neprůkaznosti uplatněného nároku na 10 % odpočet vstupní ceny hmotného investičního majetku, který byl zařazen do užívání v roce 1993. Žalovaný opřel svůj závěr o to, že předložené účetní doklady neměly náležitosti uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ačkoliv takové náležitosti v nich ve skutečnosti byly obsaženy. Navíc tyto doklady dostatečně charakterizovaly obchodní operaci spočívající v nákupu komponent k sestavení galvanizační linky TIVIAN a splňovaly rovněž svoji dokumentární funkci. Jejich věrohodnost byla prokázána doklady osvědčujícími úhradu nabývaného majetku a jednotnými celními deklaracemi, z nichž rozhodné účetní zápisy vycházejí. Proto je nezpochybnitelné, že žalobce zmiňované zboží nakoupil, zaplatil za ně úhradu, převezl je přes státní hranice a řádně proclil, jakož i uhradil clo a daň z přidané hodnoty. Rovněž tak bylo prokázáno, že z předmětného hmotného investičního majetku od doby jeho zařazení do účetnictví prováděl žalobce příslušné odpisy, jejichž správnost správce daně nikdy nezpochybnil. Pořízení dodavatelských faktur faxem přitom není natolik významnou skutečností, že by jí mohla být zpochybněna pravdivost, průkaznost a správnost zaúčtování obchodního případu. Žalovaný navíc jednotlivé důkazy prováděl selektivně; opakovaně totiž konstatoval, že není oprávněn hodnotit postup celních orgánů při proclení zboží a stanovení daně z přidané hodnoty. Podle žalobcova názoru tak nebyla podle § 31 odst. 8 daňového řádu prokázána nevěrohodnost a nepravdivost jeho účetnictví, účetních dokladů, zápisů a postupů; napadené rozhodnutí navíc není odůvodněno v rozsahu požadovaném předešlým rozsudkem soudu, který věc dříve vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V tomto vyjádření uvedl, že neuznal odpočet ze vstupní ceny předmětného hmotného investičního majetku, neboť žalobce nedoložil v průběhu daňového řízení výši jeho pořizovací ceny. Předložil pouze soupis 33 interních dokladů s přílohami, v nichž jsou obsaženy tři jednotné celní deklarace, které byly nahrazeny deklaracemi novými, jakož i faxové kopie zahraničních faktur bez uvedení označení žalobce jako odběratele. Jako příjemce zboží je ve fakturách naopak uvedena firma B. se sídlem v USA, která vystupovala ve dvou zrušených jednotných celních deklaracích jako odesílatel; ten sice měl odlišný název V., ale stejnou adresu jako firma B. Nelze přitom souhlasit s žalobcovým tvrzením, že název této firmy představuje ve skutečnosti označení majoritního vlastníka společnosti. Předložené faxové faktury tak nesplňují náležitosti uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) až f) zákona o účetnictví a nejsou ani originálními písemnostmi, takže je není možné považovat za účetní doklady.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Od základu daně bylo možné ve zdaňovacím období roku 1993 odečíst 10 % vstupní ceny hmotného majetku, pořízeného v něm úplatně nebo ve vlastní režii, pokud se jednalo o hmotný majetek zatříděný podle přílohy příslušného zákona v položkách 3 až 6 a v položce 9, a to za podmínky, že doba mezi nabytím a prodejem bude činit nejméně tři roky (§ 34 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k 31. 12. 1993). Lze tedy souhlasit s žalobcovou námitkou, že oproti současné právní úpravě nebylo rozhodné, zda poplatník daně z příjmů byl prvním vlastníkem takového majetku, což ostatně uznal i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce v souladu s tímto zákonným ustanovením uplatnil za rok 1993 odpočet ze vstupní ceny galvanizační linky TIVIAN v celkové částce 2 957 520 Kč, přičemž jednotlivé komponenty tohoto majetku postupně dovážel ze zahraničí. Žalovaný však považoval pořizovací cenu linky za spolehlivě doloženou pouze ve výši 449 438 Kč a podle jeho závěru se žalobci nepodařilo prokázat, že zbývající částka 2 508 082 Kč byla vynaložena na koupi součástí této věci nebo na náklady související s jejím pořízením. Toto zjištění přitom opřel o skutečnost, že žalobce nedoložil zakoupení komponent linky originálními účetními doklady, nýbrž pouze faxovými kopiemi faktur, na nichž byl navíc místo něho uveden jiný právní subjekt jako odběratel zboží. Svoje závěry tak dostatečně odůvodnil, čímž splnil pokyny mu udělené ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2000.
Lze přitom souhlasit s názorem žalovaného, že tyto faktury nejsou účetními doklady, neboť za ně se podle znění § 11 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví účinného v rozhodné době považovaly pouze originální písemnosti, které obsahovaly označení účastníků účetního případu. Správce daně přitom v rámci provedeného dokazování vyvinul dostatečné úsilí k získání originálů faktur: vyslechl i bývalé žalobcovy zaměstnance Josefa D. a Ing. Josefa S., takže v tomto směru mu nelze nic vytknout.
Podle § 31 odst. 4 věty první daňového řádu však správce daně může jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a jež nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Provedené důkazní prostředky pak podle poslední věty téhož zákonného ustanovení osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.
Z těchto ustanovení daňového řádu tak vyplývá, že jako důkazního prostředku lze pro účely stanovení daně z příjmů použít i faktur, které nemají náležitosti účetních dokladů podle § 11 odst. 1 zákona o účetnictví, pokud jimi mohou být prokázány či vyvráceny skutečnosti uvedené poplatníkem daně v účetních zápisech či daňových přiznáních. Obsah takových faktur je pak zapotřebí pečlivě zkoumat zvláště v případech, když ostatní předložené důkazy mohou nasvědčovat tomu, že údaje v nich uvedené odpovídají skutečnosti.
Z obsahu většiny žalobcem předložených faktur přitom nepochybně vyplývá, že jejich předmětem je dodání jednotlivých součástí galvanizační linky či vynaložení nákladů s tím spojených. Dále je z později zrušených jednotných celních deklarací vydaných na základě faxových faktur zřejmé, že žalobci jako celnímu deklarantovi bylo povoleno propustit do celního režimu zboží, které se skládalo také z dvou galvanizačních van. Ve spise je rovněž založena opravná jednotná celní deklarace, která byla vydána na základě faxové faktury int. č. 13/162, v níž je obsažena také galvanizační linka jako předmět dovezený žalobcem ze zahraničí.
Je tedy zřejmé, že žalobci byly v rozhodném období dodány jednotlivé součásti galvanizační linky, o čemž svědčí i to, že zaplatil clo a daň z přidané hodnoty. Hodnota zboží přitom byla uvedena ve výši 2 634 452 Kč v původních celních deklaracích a ve výši 3 424 275 Kč ve zrušené celní deklaraci, takže podstatně převyšovala částku 449 438 Kč, kterou žalovaný uznal jako prokazatelnou výši vstupní ceny zmiňovaného hmotného majetku. Celními úřady potvrzená jednotná celní deklarace je přitom podle § 134 o. s. ř. veřejnou listinou, která potvrzuje pravdivost toho, co je v ní obsaženo, pokud není prokázán opak. Žalovaný proto nepostupoval v souladu se zákonem, když konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí celních orgánů, a nevycházel z opravné jednotné celní deklarace, která doposud nebyla zrušena, aniž zároveň prokázal nepravdivost skutečností v ní uvedených. Zpochybnění věrohodnosti údajů v ní obsažených přitom neodůvodňuje ani zjištění, že tam stanovená hodnota dovezeného zboží převyšovala celkovou částku uvedenou ve všech shora zmíněných faxových fakturách, a to zvláště za situace, kdy žalobcem uplatňovaná výše vstupní ceny galvanizační linky pro účely odpočtu od základu daně nepřevyšuje její výši uvedenou v této deklaraci.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalovaným učiněná skutková zjištění v napadeném rozhodnutí jsou nedostatečná pro posouzení věci, přičemž tento nedostatek se týká i dodatečného platebního výměru a rozhodnutí o odvolání, které vydal správce daně jako správní orgán I. stupně. Proto soud všechna tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V něm bude zapotřebí ověřit tvrzení učiněné v žalobě, že označení odběratele zboží na předmětných faxových fakturách odpovídá zkratce kanceláře žalobcova majoritního společníka. Rovněž tak je nutné prozkoumat, zda obsah jednotných celních deklarací odpovídal skutečnosti. Správce daně se však neobejde bez dalších důkazů, pokud potřeba jejich provedení vyjde v dalším průběhu daňového řízení najevo. Teprve po provedení takto uvedeného dokazování bude možné zjistit skutečnou vstupní cenu předmětného hmotného majetku.
(all)
|
08.01.2004
|
569/2005
|
2 Ads 35/2003 - 70
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-dokazovani-na-zaklade-dvojjazycnych-dokladu.p664.html?q=
|
Ej 43/2004
Řízení před soudem: dokazování na základě dvojjazyčných dokladů
k § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
Za vadu řízení před soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nelze považovat skutečnost, že soud při posouzení nároku na plný invalidní důchod vycházel i z dokladů v polském jazyce, aniž pořídil jejich překlad, pokud z dokladů dovodil jen skutečnosti stěžovatelem nezpochybněné a doložené i jinými dvojjazyčnými doklady.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Ads 35/2003-70)
Věc:
Marek K. (Polská republika) proti České správě sociálního zabezpečení o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím žalované ze dne 15. 10. 2001 byla zamítnuta žalobcova žádost o plný invalidní důchod z důvodů nesplnění podmínek stanovených v „§ 39“ zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a ve smyslu Úmluvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Polskou republikou.
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2002 toto rozhodnutí žalované potvrdil. Vycházel přitom ze skutečnosti, že žalobce uznal jako plně invalidního od 29. 12. 2000 polský lékař a podle zprávy ZUS Nowy Sacz založené v dávkovém spise o dobách zaměstnání do r. 1999 a na základě zjištění o době zaměstnání v České republice v letech 1995 - 1998 bylo prokázáno v rozhodném období deseti let před uznáním plné invalidity (tj. v období od 29. 12. 1990 do 28. 12. 2000) získání 3 roků a 179 dní pojištění. Soud zaujal názor, že nebyly splněny zákonné podmínky nároku na plný invalidní důchod, spočívající v potřebné době pojištění v deseti letech před vznikem invalidity podle § 40 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb. Žalobce nadto ani netvrdil žádné další doby pojištění.
V kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu žalobce (stěžovatel) namítl kasační důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. a spočívající v nedostatku skutkových zjištění potřebných pro právní posouzení věci.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Z kasační stížnosti plyne, že žalovaná vydala dvě rozhodnutí, a to rozhodnutí ze dne 11. 6. 1999, kterým zamítla žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, a rozhodnutí ze dne 15. 10. 2001, kterým zamítla žádost o přiznání plného invalidního důchodu, vždy s poukazem na nesplnění doby pojištění. Opravný prostředek podal stěžovatel řádně a včas proti oběma rozhodnutím; soud se ovšem zabýval jen opravným prostředkem podaným proti druhému rozhodnutí, aniž je ze spisu či rozsudku patrno, jak bylo vyřízeno odvolání proti rozhodnutí prvému. Ve spise jsou sice založeny rozhodné písemnosti, a to zejména doklady od ZUS Nowy Sacz, ovšem pouze v polském jazyce, aniž byl pořízen jejich český překlad. V důsledku toho byly nesprávně zhodnoceny doby pojištění pro účely přiznání invalidního důchodu. Z rozhodnutí polských orgánů sociálního zabezpečení vyplývá uznání částečné invalidity k datu 1. 3. 1998 (doba rozhodná je od 1. 3. 1988 do 28. 2. 1998) a uznání plné invalidity k datu 29. 12. 2000 (doba rozhodná je od 29. 12. 1990 do 28. 12. 2000). Z dopisu ZUS Nowy Sacz ze dne 13. 3. 2001 založeného v dávkovém spise vyplývá, že v Polsku byly pro přiznání důchodu uznány za období od 6. 8. 1988 do 28. 2. 1995 další doby zaměstnání, resp. pojištění, v délce 63 měsíců a 10 dnů a za období od 1. 4. 1999 do 31. 12. 1999 pak ještě 7 měsíců a 23 dnů. Ve spise ovšem schází jakýkoliv doklad o tom, zda stěžovatel ještě pracoval v r. 2000, a zda tak nezískal ještě další doby potřebné pro získání důchodu. Přitom z označeného dopisu ze dne 13. 3. 2001 se jednoznačně podává splnění doby potřebné pro přiznání částečného i plného invalidního důchodu. Stěžovatel považuje závěr soudu o nesplnění potřebné doby pojištění za následek špatného výkladu písemností polských orgánů a nedostatečného zjištění veškerých dob jeho zaměstnání. Pro řádné posouzení nároku měla být vyžádána nejen vlastní rozhodnutí o přiznání částečné a plné invalidity, ale i veškeré doklady o dobách zaměstnání, resp. pojištění, včetně obou dávkových spisů z území obou států. Listiny od polských orgánů pak měly být přeloženy do českého jazyka, aby byly při rozhodování o věci jednoznačné a srozumitelné. Z těchto důvodů navrhl stěžovatel zrušení rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížností jsou uplatněny důvody odpovídající důvodům uvedeným v § 103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. – tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, a kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – tedy vadu řízení před soudem. Tyto kasační důvody považuje za naplněné tím, že nebyly vyžádány úplné doklady, a pokud se v řízení vycházelo z dokladů předložených polským orgánem sociálního zabezpečení, nebyl pořízen jejich překlad do českého jazyka, a doklady tedy nemohly být řádně vyloženy a zhodnoceny.
Jak bylo výše uvedeno, rozsudkem Městského soudu v Praze byla zkoumána zákonnost rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 10. 2001, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o plný invalidní důchod, a pouze ve vztahu k tomuto předmětu řízení se lze zabývat důvodností kasačních námitek.
Podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. má pojištěnec nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění. Podle § 40 odst. 1 písm. f) téhož zákona činí potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků a podle odst. 2) téhož ustanovení se v tomto případě zjišťuje z posledních deseti roků před vznikem plné invalidity.
K tomu z dávkového spisu plyne, že správní orgán měl k dispozici lékařské posudky ze dne 2. 11. 1998, ze dne 27. 9. 2000 (částečná invalidita), ze dne 5. 6. 2001 (úplná invalidita k datu 29. 12. 2000), zprávu ZUS Nowy Sacz ze dne 13. 3. 2001 v polštině, z níž je ovšem i bez překladu zcela zřejmý přehled dob zaměstnání stěžovatele v měsících a dnech od r. 1973 do 31. 12. 1999, potvrzení akciové společnosti R. v N., akciové společnosti M. v H., zaměstnavatele M. v N. a zaměstnavatele T. v J.; z podnětu ZUS Nowy Sacz bylo navíc došetřeno další zaměstnání u zaměstnavatele T. v N. Pokud tedy stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí o přiznání invalidity, není námitka důvodná, neboť správní orgán měl potřebné doklady k dispozici a dovodil z nich pouze skutečnosti, z nichž vychází i stěžovatel. Nedostatkem jejich překladu tedy nemohlo dojít k porušení práv stěžovatele a k nezákonnosti rozhodnutí. Pokud jde o doby pojištění, stěžovatel v kasační stížnosti obecně tvrdí, že zjištění nebyla úplná; neupřesňuje – a neučinil tak ani v opravném prostředku – že by existovaly další doby pojištění, které nebyly vzaty v úvahu, případně o které doby se jedná. Soud byl přitom podle § 249 odst. 2, § 250l odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, vázán důvody opravného prostředku. Konkrétně stěžovatel poukazuje jen na dopis ZUS Nowy Sacz ze dne 13. 3. 2001, kde je v závěru konstatováno započtení dob pojištění pro účely přiznání důchodu v Polsku, a to od 6. 8. 1988 do 28. 2. 1995 v délce 63 měsíce a 10 dní a za období od 1. 4. 1999 do 31. 12. 1999 v délce 7 měsíců a 23 dní. Toto tvrzení není přesné. V předmětné zprávě jsou mimo přehled dob zaměstnání v závěru konstatovány doby od 6. 8. 1988 do 17. 3. 1989 – 7 měsíců a 12 dní – a od 1. 7. 1990 do 28. 2. 1995 – 55 měsíců a 28 dní, celkem tedy 63 měsíce a 10 dní. Nelze ovšem brát v potaz dobu předcházející době odvozené od data přiznání plné invalidity; navíc se tento závěr týká dob „pobierania renty“, které stěžovatel sám v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze podaném dne 6. 7. 2002 identifikoval jako dobu přiznání invalidního důchodu v Polsku. Stejně tak v žádosti (korespondenčním formuláři) jsou všechny údaje o dobách pojištění i dobách ostatních uvedeny shodně a tento formulář je dvojjazyčný. Veškeré rozhodné doby jsou tedy jednoznačně uvedeny i v českém jazyce. Pokud jde o doby, na které poukazuje stěžovatel, jedná se pouze o náhradní doby pojištění, které by ovšem bylo možno hodnotit jako doby pojištění jen v mezích § 40 odst. 3, § 12 zákona č. 155/1995 Sb. Dané tvrzení je tak nerozhodné i z hlediska naplnění podmínek pro přiznání plného invalidního důchodu v době rozhodování žalované, stejně tak jako lze vyloučit možnost nesprávného výkladu soudem v důsledku skutečnosti, že označená zpráva byla psána v polštině. Závěr správního orgánu o nesplnění podmínek doby pojištění pro přiznání invalidního důchodu tedy byl dostatečně podložen a soud neměl důvod ke zrušení správního rozhodnutí pro nedostatek skutkových zjištění. Stejně tak soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a řízení jím vedené netrpělo vadou v důsledku nepřeložení označené zprávy z polštiny do češtiny. Pokud přezkoumal rozhodnutí v mezích námitek opravného prostředku a správní rozhodnutí podle § 250q odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, potvrdil, odpovídá jeho rozhodnutí zákonu.
(oš)
|
25.02.2004
|
591/2005
|
5 Azs 38/2003 - 58
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-duvody-udeleni-azylu.p665.html?q=
|
Ej 120/2004
Azyl: důvody udělení azylu
k § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Ekologická katastrofa nepředstavuje důvod pro přiznání azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2004, čj. 5 Azs 38/2003-58)
Věc:
Lina F. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Ministerstvo vnitra dne 18. 2. 2002 neudělilo žalobkyni azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu. Rovněž vyslovilo, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně opravný prostředek, v němž především namítala, že závažným důvodem její žádosti o azyl je ekonomický a ekologický problém, neboť bydlí v ekologicky znečištěné černobylské zóně. Má dceru, která má onemocnění spojené s imunitním systémem, a chtěla by ji přivézt do České republiky. Dále namítala, že při pohovoru s ní byla nesprávně uvedena její profese a vzdělání, neboť ukončila vysokou školu a je profesí lékařkou.
Městský soud v Praze kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 2. 2002 zamítl žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. V důvodech zamítavého rozsudku uvedl zejména, že stanovisko o nevyhovujícím životním prostředí nelze považovat za důvod nasvědčující pronásledování podle § 12 zákona o azylu, žalobkyně není rodinným příslušníkem osoby, které by byl azyl udělen, a proto podmínky pro udělení azylu podle § 13 zákona nejsou splněny, a že správní orgán zvážil situaci žalobkyně a poměry v zemi jejího původu a dospěl k závěru, že humanitární azyl podle § 14 zákona neudělí.
V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) uplatňovala důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Uváděla, že je státní občankou Ukrajiny, ale protože její předkové jsou Rusové, absolvovala vysokoškolské vzdělání na Leningradském lékařském institutu výlučně v ruštině, a zná tak lékařskou terminologii v tomto jazyce. Lékařská terminologie v jazyku ukrajinském je prakticky stejně rozdílná jako v jazyku českém, a stěžovatelka má tak ve svém oboru daleko horší uplatnění; na Ukrajině vždy bude dána přednost lékaři hovořícímu ukrajinštinou, což stěžovatelka pociťuje jako diskriminaci, která se na Západní Ukrajině projevuje otevřeně, neboť lidé v obchodech, restauracích, na úřadech a v zaměstnání rusky hovořícím osobám nerozumějí. Tamější policie se začala informovat, kde se stěžovatelka v současné době nachází, což jí na klidu nepřidává. Je rozvedená a je matkou nezletilé dcery Valerie, nar. 8. 8. 1993, o niž pečuje v České republice. I dcera má podánu žádost o azyl. Stěžovatelka pracuje v rámci svého vzdělání jako sanitář na Urologické klinice v Praze 2; může se tak připravovat na nostrifikační zkoušky a pomáhá řešit nedostatek středního zdravotního personálu v České republice.
Ve svém vyjádření se žalovaný zmínil o tom, že stěžovatelka při pohovoru uvedla, že sice pracovala jako lékařka záchranné služby, ale současně si přivydělávala prodejem v tržnici a práci v jiném zdravotnickém zařízení nehledala nikoli proto, že má vzdělání v ruštině, nýbrž proto, že všude byly nízké mzdy.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka přicestovala do České republiky dne 31. 3. 2000, návrh na zahájení řízení o udělení azylu nese datum 26. 11. 2001; stěžovatelka přitom nežádala o azyl jménem žádných dětí do 18 let a také v té době s ní nežili žádní rodinní příslušníci. Důvod opuštění vlasti byl ekonomický: stěžovatelka měla práci, ale mzda byla příliš nízká a nestačila na zaplacení nájemného ani obživy. Stěžovatelka je rozvedená a její manžel nejeví žádný zájem o dceru. K datu 18. 2. 2004 nebylo o žádosti o udělení azylu nezletilé Valerii F. rozhodnuto. Obsah správního spisu svědčí o snaze legalizovat pobyt na území České republiky.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo – v případě, že je osobou bez státní občanství – ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V daném případě je kasační stížnost uplatněna z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Stěžovatelka, uplatňujíc shora uvedený důvod kasační stížnosti, však žádné takové okolnosti nesděluje. Především uvádí zcela odlišné důvody, pro které udělení azylu požaduje, totiž pocit diskriminace, jíž je údajně vystavena proto, že hovoří rusky na Ukrajině, dále péči o svou dceru, která chodí do české základní školy, a konečně to, že se na její osobu dotazovala ukrajinská policie. Z původně uvedených důvodů zůstala stěžovatelka pouze u skutečnosti, že v místě jejího bydliště je podstatně zvýšený výskyt všech nemocí souvisejících s ozářením, neboť žila v oblasti postižené černobylskou katastrofou.
Ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál obsažený ve spise a jinak dostačující ke správnému skutkovému závěru vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li tam podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je-li tento podklad nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové vady řízení však shledány nebyly. Ze správního spisu je naprosto zjevné, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel. Správní orgán tyto důkazní prostředky řádně zhodnotil a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel při svém rozhodování o tom, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatelka nebyla nikterak krácena na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Především stěžejní důvod, který je zmiňován, totiž neblahé důsledky ekologické katastrofy – havárie na reaktoru atomové elektrárny v Černobylu – byl správně posouzen jako okolnost, která neumožňuje udělit azyl podle § 12 zákona o azylu. Správní orgán také zvážil, zda lze udělit azyl i podle § 14 zákona, a došel k závěru, že na základě posouzení osobní situace a poměrů v zemi stěžovatelčiny státní příslušnosti neudělí humanitární azyl; pro udělení azylu podle § 13 pak nebyl objektivní důvod. Vlastní rozhodnutí udělit či neudělit azyl z humanitárního důvodu podle § 14 je věcí volného uvážení správního a ve vztahu k výsledku tohoto rozhodnutí není přezkum soudem možný (srov. IV. ÚS 532/02). Okolnost, že stěžovatelka pochází z území, kde se udála katastrofa s rozsáhlými ekologickými dopady, není samostatnou kategorií, jež by zakládala sama o sobě důvod pro udělení azylu. Může se tak stát jen za splnění dalších podmínek, jež zákon o azylu předvídá.
(ovo)
|
26.05.2005
|
707/2005
|
7 Azs 271/2004 - 58
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-zjistovani-mista-pobytu-zadatele-o-udeleni-azylu.p560.html?q=
|
Ej 268/2005
Azyl: zjišťování místa pobytu žadatele o udělení azylu
k § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb. a č. 519/2002 Sb.
I. Nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (§ 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) je dána jen tam, kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele a přes toto úsilí a případně další pátrání v příslušných evidencích pobyt žadatele nebyl zjištěn a zůstal zcela neznámý.
II. O nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu ale nejde tam, kde je zjištěno, že se žadatel v hlášeném místě pobytu zdržuje příležitostně, jeho nepřítomnost v bytě je dočasná a omezuje se na kratší dobu, a to i v případě, že momentální místo jeho pobytu, např. z pracovních důvodů, není přesně známo.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, čj. 7 Azs 271/2004-58)
Prejudikatura:
k zastavení řízení podle § 33 zákona o azylu srov. č. 261/2004, č. 343/2004, č. 378/2004 a č. 380/2004 Sb. NSS.
Věc:
Iurij M. (Moldavská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 30. 4. 2003 zastavilo řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu, protože se žalobce – ač řádně předvolán – opakovaně nedostavil k pohovoru dne 13. 3. 2003 a dne 18. 4. 2003, aniž svou neúčast omluvil, a na základě do té doby zjištěných skutečností nebylo možno ve věci rozhodnout.
Žalobce v žalobě, kterou datoval dnem 25. 6. 2003, krom jiného nesouhlasil s tvrzením správního orgánu, že se opakovaně bez řádné omluvy nedostavil k provedení pohovoru. V rozhodné době byl přihlášen na adrese obec Ch., ulice H. 3, ubytovna, avšak ani jedna výzva k pohovoru mu na tuto adresu nebyla doručena.
Krajský soud v Plzni dne 29. 10. 2003 zjistil v databázi Ministerstva vnitra, že se žalobce měl od 26. 6. 2003 zdržovat na adrese obec P., ulice R. 41, ubytovna. Na tuto adresu proto doručoval do vlastních rukou žalobci usnesení ze dne 22. 9. 2003, kterým byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce, vyjádření žalovaného a výzvu s poučením dle § 51 odst. 1 s. ř. s.; tuto zásilku však doručovatel dne 5. 11. 2003 uložil, adresát si ji nevyzvednul, a dne 24. 11. 2003 byla proto zásilka vrácena odesílateli. Po žádosti krajského soudu o doručení uvedených písemností na příslušnou součást cizinecké policie sdělil dne 17. 12. 2003 odbor pátrání a kontroly pobytu Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha tomuto soudu, že požadované písemnosti nebylo možno doručit, protože ubytovna je po povodních v roce 2002 zrušena. Krajský soud proto znovu doručoval již uvedené písemnosti stěžovateli na adresu obec P., ulice Š. 59/3, avšak i tuto zásilku doručovatel dne 31. 12. 2003 uložil, adresát si ji nevyzvednul, a proto se dne 19. 1. 2004 vrátila odesílateli. Po další žádosti krajského soudu o doručení uvedených písemností stěžovateli na příslušnou součást cizinecké policie ze dne 27. 1. 2004, pokusu tohoto soudu o doručení těchto písemností stěžovateli na adresu obec P., ulice B. 651/3, dne 8. 3. 2004 (zásilku pošta vrátila dne 11. 3. 2004 proto, že adresát je na této adrese neznámý) a opětovné žádosti krajského soudu o doručení předmětných písemností žalobci na adresu obec P., ulice B., prostřednictvím cizinecké policie ze dne 7. 4. 2004, byl dne 5. 5. 2004 doručen krajskému soudu záznam policisty Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha bez data, podle něhož
„při opakovaném šetření v místě bydliště výše uvedeného cizince v ranních, odpoledních i večerních hodinách nebyl zastižen. Bylo hovořeno s ubytovatelkou paní Anežkou Š., která sdělila, že cizinec se na této adrese zdržuje příležitostně. Sjednala nám s ním schůzku, na kterou se nedostavil“
. Nedoručené písemnosti již uvedené byly současně vráceny. Po zjištění u evidenčního odboru Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (na základě žádostí ze dne 14. 5. 2004 a ze dne 2. 6. 2004) ze dne 21. 5. 2004 a ze dne 8. 6. 2004 a u Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 24. 6. 2004, že žalobce je hlášen k pobytu na adrese obec P., ulice B., u paní Anežky Š., vydal Krajský soud v Plzni dne 19. 7. 2004 usnesení o zastavení řízení podle § 33 zákona o azylu. V průběhu řízení o žalobě v době od 17. 12. 2003 do 1. 7. 2004 nebylo známo místo pobytu žalobce, který nečinil základní procesní úkony, a tato skutečnost po dobu 90 dnů bránila soudu vydat rozhodnutí ve věci.
V kasační stížnosti žalobce (stěžovatel) namítal, že nebyly naplněny zákonné podmínky ustanovení § 33 zákona o azylu. Na adrese obec P., ulice B. 651/3, kam se v rozhodné době přihlásil k pobytu, totiž také ve skutečnosti bydlel a bydlí i dosud. Jelikož je zaměstnán, mohlo se z důvodu časové náročnosti jeho zaměstnání pouze stát, že nebyl na uvedené adrese zastižen. Rozhodně se však nezdržoval, resp. nebydlel na jiném místě. S ohledem na skutečnost, že z usnesení krajského soudu nevyplývají data pokusů o doručení soudních písemností a pokusů o zastižení či o schůzku, nemůže se stěžovatel k této záležitosti blíže vyjádřit. Zásadně však není možné přehlédnout, že podle ustálené soudní praxe platí, že o neznámý pobyt určité osoby se nemůže jednat tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po omezenou dobu, a to i když během této omezené kratší doby není její adresa přesně známa. Krajský soud však v rozporu s uvedeným dospěl k závěru, že místo pobytu stěžovatele nelze zjistit, a to pouze na základě sdělení, že na hlášené adrese pobytu se stěžovatel zdržuje příležitostně a že jiná adresa jeho pobytu není cizinecké policii známa. Tento soud ale nevznesl již dotaz za účelem objasnění toho, co se rozumí příležitostným pobytem, a zejména kdo poskytl takovou informaci. Šetření, které provedl krajský soud za účelem zjištění pobytu stěžovatele, tak nemohlo být dostačujícím podkladem pro spolehlivý závěr o tom, že místo pobytu stěžovatele nelze zjistit. Krajský soud rovněž přehlédl, že rozhodnou skutečností pro aplikaci § 33 zákona o azylu je nemožnost zjištění místa pobytu, a nikoliv jeho neznalost. Přesto však tento soud hovoří v odůvodnění svého usnesení o tom, že místo pobytu stěžovatele nebylo známé, a toto zjištění vzal chybně za základ svého postupu podle § 33 zákona o azylu. Navíc ovšem ani tvrzená skutečnost, že údajně nebylo možné zjistit pobyt stěžovatele, nebránila bez dalšího rozhodnout ve věci. V tom případě mohl krajský soud stěžovateli ustanovit opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř. za použití § 64 s. ř. s., a nikoliv nečinně čekat na uplynutí 90denní lhůty, aby měl příležitost formálně aplikovat ustanovení § 33 zákona o azylu. Teprve v případě, že by řádně a včas ustanovený opatrovník nebyl schopen činit úkony ve věci nezbytné pro projednání podané žaloby a pro rozhodnutí soudu o věci samé, přicházela by v úvahu aplikace § 33 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Úkolem Nejvyššího správního soudu při přezkumu usnesení zastavujícího řízení o žalobě v azylové věci je pouze posoudit, zda krajský soud dostatečně zjistil všechny skutečnosti podstatné pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu s těmito zjištěními. K tomuto posouzení je však třeba, aby z napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, jakým způsobem v tomto směru krajský soud postupoval, které skutečnosti vzal za prokázané a ze kterých skutečností vycházel při závěru o tom, že podmínky ustanovení § 33 zákona o azylu byly splněny.
V posuzované věci však všechny tyto skutečnosti nelze z odůvodnění napadeného usnesení zjistit, neboť v uvedeném usnesení krajský soud omezil svůj právní závěr o nutnosti zastavit řízení pouze na konstatování, že
„v průběhu řízení o žalobě v době od 17. 12. 2003 do 1. 7. 2004 nebylo známo místo pobytu žalobce, který nečinil základní procesní úkony, a tato skutečnost po dobu 90 dnů bránila soudu vydat rozhodnutí ve věci“
.
Z ustanovení § 33 zákona o azylu vyplývá, že soud řízení zastaví, jsou-li současně splněny dvě zákonné podmínky. První podmínkou je prokázaná skutečnost, že nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (žalobce), a druhou podmínkou je to, že tato skutečnost brání po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že krajský soud vyvinul požadované úsilí ke zjištění místa pobytu stěžovatele a podle odůvodnění napadeného usnesení zjistil, že od 27. 1. 2004 měl být stěžovatel hlášen na adrese obec P., ulice B. 651/3, u paní Anežky Š., a podle zprávy policisty Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha bez data, která však došla krajskému soudu dne 5. 5. 2004, i to, že se stěžovatel na této adrese podle ubytovatelky paní Anežky Š. zdržuje, byť příležitostně.
Nejvyšší správní soud má za to, že právě toto zjištění mělo být výchozím předpokladem pro posouzení toho, zda z něho lze dovodit, že
„nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu“
.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je však nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (§ 33 zákona o azylu) dána jen tam, kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele a přes toto úsilí a případné další pátrání v příslušných evidencích pobyt žadatele nebyl zjištěn a zůstal zcela neznámý.
O takovou věc zde však nešlo.
Krajskému soudu je třeba především vytknout nepřípustně extenzivní výklad zákonného pojmu
„nelze zjistit místo pobytu žadatele“
, jenž je jedním z předpokladů aplikace § 33 zákona o azylu. Krajský soud totiž chybně ztotožňuje nemožnost zjistit místo pobytu žadatele s neznalostí místa pobytu žadatele, které fakticky staví do jedné roviny a v neznalosti momentálního místa pobytu bez dalšího spatřuje jednu ze zákonných podmínek pro zastavení řízení dle § 33 zákona o azylu. Rozhodnou skutečností pro aplikaci § 33 zákona o azylu a pro zastavení řízení však není neznalost místa pobytu stěžovatele, ale nemožnost zjištění místa pobytu žadatele o udělení azylu, která předpokládá vyvinutí určitého intenzivního úsilí ke zjištění místa pobytu, jež ovšem nepřineslo žádoucí, resp. vůbec žádný výsledek. Tento nesprávný názor krajského soudu pak nalezl odraz v tom, že tento soud vyvodil ze zjištěných skutečností vadné a předčasné právní závěry. Krajský soud nehodnotil skutečnosti vyplývající ze zprávy policisty Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, která došla krajskému soudu dne 5. 5. 2004, podle své úvahy, a to ani jednotlivě, ani v jejich vzájemné souvislosti. Z této zprávy policisty nevyplývá, kolikrát nebyl stěžovatel na této adrese policisty zastižen (opakovaně může znamenat i dvakrát), není v ní ani rozvedeno co do četnosti, co se rozumí příležitostným pobytem stěžovatele v bytě na této adrese, a zejména z ní vůbec nevyplývají důvody nepřítomnosti stěžovatele, např. v důsledku jeho zaměstnání mimo bydliště. To vše bylo možno objasnit výslechem ubytovatelky paní Anežky Š. a policisty, který prováděl prošetřování pobytu stěžovatele na adrese obec P. 5, ulice B. 651/3. Se zřetelem k tomu má Nejvyšší správní soud za to, že místo pobytu žadatele ve smyslu § 33 zákona o azylu bylo zjištěno (obec P., ulice B. 651/3, kde se zdržuje příležitostně), a z tohoto důvodu již nemohlo jít ani o neznámé místo pobytu stěžovatele. O takové místo pobytu totiž nemůže jít tam, kde je osoba nepřítomna v bytě jen po omezenou kratší dobu a po tuto dobu není místo jejího faktického pobytu přesně známo. Tak je tomu zejména v případech zaměstnání, jež jsou vzdálená od místa bydliště. O tom svědčí ostatně i to, že stěžovatel se krátce po vydání a rozeslání napadeného usnesení krajského soudu ze dne 19. 7. 2004 dostavil k tomuto soudu, kde dne 19. 8. 2004 toto usnesení osobně převzal.
Nejvyšší správní soud podotýká, že devadesátidenní lhůtu uvedenou v § 33 zákona o azylu není možno počítat od data, kdy věc krajskému soudu napadla, ale až od data, kdy poprvé vyšla najevo skutečnost, že místo pobytu žadatele o udělení azylu nelze zjistit, pokud se tato skutečnost posléze ukáže pravdivou i ve světle ostatních provedených důkazů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 12/2004 – nepublikováno). Z napadeného usnesení krajského soudu nelze přezkoumatelně seznat, z jakého důvodu nezjištění místa pobytu stěžovatele, resp. tvrzené neznámé místo jeho pobytu od 17. 12. 2003 do 1. 7. 2004, bránilo nejméně po dobu 90 dnů soudu vydat rozhodnutí ve věci. Krajský soud v tomto směru pouze uvedl, že stěžovatel
„nečinil základní procesní úkony“
; jaké konkrétní procesní úkony měl krajský soud na mysli, však z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, a nelze proto ani přezkoumat, zda jejich absence bránila rozhodnutí ve věci, jak to požaduje ustanovení § 33 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni je opodstatněná z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]; proto toto usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
V tomto řízení bude krajský soud vycházet ze závěrů Nejvyššího správního soudu, které jsou vysloveny v tomto zrušovacím rozsudku, a musí znovu posoudit, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro postup ve smyslu § 33 zákona o azylu ve spojení s ustanovením § 47 písm. c) s. ř. s.
(hub)
|
09.02.2005
|
580/2005
|
2 A 18/2002 - 58
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/hospodarska-soutez-a-jednani-ve-vzajemne-shode.p561.html?q=
|
Ej 174/2005
Hospodářská soutěž: jednání ve vzájemné shodě
k § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 286/1993 Sb.
*)
Za jednání ve vzájemné shodě se považuje společně koordinovaný postup soutěžitelů, kterému předcházejí přímé nebo nepřímé vzájemné kontakty mezi těmito soutěžiteli, v jejichž důsledku je jejich nezávislé soutěžní jednání nahrazeno praktickou kooperací s cílem preventivně odstranit pochybnosti o budoucím chování konkurentů (§ 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže)
**)
. Jestliže soutěžitelé uzavřeli dohodu obsahující určení minimálních prodejních cen (zde: cen inseminačních dávek), pak spolu ve vzájemné shodě jednali.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 2 A 18/2002-58)
Věc:
Akciová společnost Ch. v H. proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, za účasti akciových společností J. v Č., R. v P., P. v O., Z. v Z., A. v M. a X. v B., o uložení pokuty za jednání ve vzájemné shodě.
Žalovaný zahájil dne 13. 4. 2001 z vlastního podnětu správní řízení s uvedenými soutěžiteli, mezi něž náleží i žalobce. Důvodem bylo porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (dále též „zákon“), které žalovaný spatřoval ve stanovení prodejní ceny inseminační dávky pro chovatele na relevantním trhu. Na základě shromážděných podkladů žalovaný zjistil, že žalobce spolu s ostatními účastníky řízení jako tzv. oprávněnými organizacemi působil na stejné horizontální úrovni relevantního trhu. Celkový tržní podíl všech účastníků řízení na relevantním trhu činil v roce 2000 cca 50 %. Bylo zjištěno, že žalobce vlastní 1/3 podíl na základním jmění akciové společnosti Y., která byla založena jako společný podnik společností X. a Ch., a dále že dochází k jeho pravidelným kontaktům s dalšími účastníky řízení v rámci skupiny P. (tvořené společnostmi Z., X., Ch. a A.). Žalovaný provedl rozsáhlá šetření ohledně osoby žalobce a jeho kapitálového a personálního propojení s jednotlivými účastníky řízení, provedl analýzu vývoje prodejních cen výrobku u žalobce a dalších účastníků řízení a zabýval se spoluprací jednotlivých účastníků řízení v oblasti testace býků. Zaměřil se rovněž na prokázání vzájemných kontaktů mezi jednotlivými účastníky řízení v rámci skupiny účastníků H. a skupiny účastníků P. Šetřením žalovaný zjistil, že žalobce se setkával s ostatními účastníky řízení v rámci skupiny P. na poradách, na nichž se projednávaly mj. prodejní ceny výrobku. Žalovaný dále zjistil, že žalobce uzavřel s účastníky řízení, společnostmi X. a A., smlouvy, ve kterých byla obsažena písemná ujednání týkající se stanovení prodejní ceny inseminačních dávek plemenných býků z podílu společné testace. Závěrem analýzy prodejních cen pak bylo zjištění, že žalobce i ostatní účastníci řízení uplatňovali při stanovení prodejní ceny pravidlo, že cena uvedená v jejich ceníku není nižší než cena, kterou stanoví ve svém ceníku majitel býka, a výjimky z tohoto pravidla byly naprosto ojedinělé. Na základě toho dospěl žalovaný k závěru, že při obchodování s konečným výrobkem docházelo ze strany žalobce a ostatních soutěžitelů k vědomé koordinaci jejich chování v hospodářské soutěži, jež byla zaměřena na postup při stanovování konečných (prodejních) cen. Analýzou chování soutěžitelů na trhu, zjištěním obsahu jejich společných jednání a zhodnocením důkazů bylo prokázáno, že se žalobce spolu s ostatními soutěžiteli předem informovali o svých budoucích prodejních cenách a tyto ceny, jež nebyly nižší než ceny stanovené vlastníkem býka, dodržovali. Takový postup posoudil žalovaný jako protisoutěžní jednání, naplňující ustanovení § 3 odst. 1 zákona, neboť jednání žalobce spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě vedlo k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu. Žalobce dále porušil toto ustanovení i tím, že s dalšími dvěma účastníky řízení uzavřel dohodu o minimální prodejní ceně ve smyslu citovaného ustanovení. Důsledkem dodržování minimální prodejní ceny byla mezi žalobcem a ostatními soutěžiteli navzájem eliminována hospodářská soutěž na relevantním trhu výrobků. Skutečnost, že v některých případech prodal žalobce inseminační dávky za cenu vyšší, nemá vztah ke skutečnosti, že došlo k porušení zákona.
Žalobce ve svém vyjádření k výsledkům šetření prohlásil, že nedošlo ke kartelovým dohodám mezi ním a ostatními soutěžiteli na relevantním trhu a že se při tvorbě cen řídil nabídkou a poptávkou na trhu. Odmítl porušení § 3 odst. 1 zákona, neboť porovnáním cen s ceníky konkurentů zjistil odlišné ceny inseminačních dávek.
Na základě uvedených zjištění žalovaný svým rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001 rozhodl v bodě I výroku, že žalobce svým jednáním ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli porušil § 3 odst. 1 zákona, v bodě II výroku, že žalobce uzavřením písemných dohod, jejichž součástí byla i dohoda o minimální ceně výrobku, porušil § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. a) zákona, v bodě III výroku zakázal žalobci plnění jednání ve vzájemné shodě a plnění zakázaných cenových dohod a v bodě IV výroku rozhodl o uložení pokuty žalobci za výše uvedená porušení zákona ve výši 300 000 Kč.
Proti rozhodnutí vydanému v prvém stupni podal žalobce rozklad podle § 61 odst. 1 správního řádu. Předseda žalovaného v rozkladovém řízení rozhodnutí ve výrokové části I a III změnil, ve výrokové části II zrušil a ve výrokové části IV potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu mj. uvedl, že správní orgán prvního stupně shromáždil ve správním řízení řadu důkazů prokazujících, že ke společnému postupu žalobce a ostatních soutěžitelů v oblasti stanovení prodejních cen došlo následkem jejich přímého nebo zprostředkovaného kontaktu a jejich jednání není náhodným nebo logickým důsledkem ekonomických podmínek na relevantním trhu. Mezi žalobcem a dalšími dvěma soutěžiteli došlo k uzavření zakázané dohody narušující soutěž a současně bylo prokázáno jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě. Ke změnám, jež učinil ve výrokové části, připomněl, že k nim přistoupil proto, aby bylo z výroku rozhodnutí jednoznačně patrné, jakých forem zakázaného jednání se žalobce a ostatní soutěžitelé dopustili.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Olomouci dne 10. 12. 2002 se žalobce domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. Namítá zejména, že napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 2 správního řádu, a tvrdí, že rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákony, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, správní orgán si neopatřil pro rozhodnutí potřebné podklady, neuvedl, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů, na základě nichž rozhodoval, veden, a jeho rozhodnutí postrádá logickou argumentaci. Žalovaný nevzal především v úvahu skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona se sice z hlediska vyslovení neplatnosti zmiňuje o veškerých dohodách narušujících soutěž, že je však nutno brát v úvahu, a to vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí být citelné. Jak dále žalobce upozorňuje, v případě cen nižších by se dostal dokonce do rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). V této souvislosti dále tvrdí, že žalovaný zcela přehlédl skutečnost, že jím zkoumané smluvní dokumenty pouze deklarují závazek smluvních stran o tom, že nebudou prodávat inseminační dávky plemenných býků za ceny nižší, než jsou obecné tržní nákupní ceny inseminačních dávek od vlastníků chovných býků. Cena je, resp. může být, pro žalobce jako zhotovitele díla pouze podkladem pro kalkulaci ceny díla. Uvedené smlouvy nelze proto považovat za cenovou dohodu, neboť „cenou“ je až vlastní cena za dílo. Za rozhodující přitom žalobce považuje skutečnost, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že ceny jimi zhotoveného díla budou stejné či velmi podobné, a nebyl dohodnut ani jakýkoliv doporučený cenový rámec. Žalobce dále namítá, že jeho jednání nevedlo ani nemohlo vést k narušení ani ohrožení hospodářské soutěže (zvláště ne citelnému), neboť zcela prokazatelně jednal ve své cenové politice samostatně a bez jakýchkoliv vazeb na jiné subjekty na nabídkové straně trhu. Předseda žalovaného ignoroval i řadu jeho dalších námitek a svévolně užíval fakta zjištěná o jiných účastnících řízení i proti žalobci, výsledkem čehož bylo vydání nesprávného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobce narušil hospodářskou soutěž na trhu inseminačních dávek plemenných býků v České republice tím, že uzavřel s účastníky správního řízení X. a A. zakázanou a neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně, a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen jednal ve vzájemné shodě s dalšími účastníky řízení. Výrok rozhodnutí opřel žalovaný o skutková zjištění na základě důkazů jak přímých, tak nepřímých, které shromáždil a v rámci volného hodnocení důkazů vyhodnotil. V napadeném rozhodnutí veškeré skutečnosti shrnul a poukázal na důkazy, jež se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, a současně se vypořádal se všemi námitkami žalobce. K námitce žalobce, že nevzal v úvahu požadavek citelného narušení soutěže ve smyslu § 3 odst. 1 zákona, žalovaný uvádí, že je mu známa rozhodovací praxe Evropské komise a
judikatura
Evropského soudního dvora ve vztahu k hodnocení zakázaných dohod dle ustanovení čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství jako dohod tzv. bagatelních – tj. dohod, které, ačkoliv splňují kritéria zakázanosti, nejsou schopny narušit hospodářskou soutěž v dostatečné míře, neboť na dohodě se účastnící soutěžitelé nedosahují na daném relevantním trhu takového postavení, které by zakládalo možnost podstatného narušení hospodářské soutěže na daném trhu. Zákon definuje tzv. bagatelní dohody [§ 3 odst. 4 písm. c)] jako dohody, jež sice svým obsahem patří do rámce ujednání narušujících soutěž, avšak na tuto soutěž mají jen minimální účinek. Jako kritérium byl stanoven 5 % podíl zásobování celostátního trhu nebo méně než 30 % podíl místního trhu, jehož zásobování se účastníci dohody pravidelně zúčastní. Otázkou možnosti aplikace tohoto ustanovení se žalovaný zabýval, avšak zjistil, že účastníci správního řízení nesplňují procentní kritéria zastoupení na trhu ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c) zákona, neboť v roce 2000 činil jejich celkový tržní podíl cca 50 %. Žalovaný dále v této souvislosti konstatuje, že veškerá ujednání o cenách mezi soutěžiteli na horizontální úrovni jsou svojí podstatou natolik závažná, že k citelnému narušení soutěžního prostředí může dojít bez ohledu na velikost podílu účastníků dané dohody na trhu. K námitce žalobce, že ceny jím účtované odpovídaly nákladům a že stanovení nižších cen by bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i s § 2 odst. 3 zákona o cenách, žalovaný zdůrazňuje, že se v případě zakázané dohody o ceně nejedná o sjednání ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu zákona o cenách, ale o ujednání mezi účastníky dohody, spočívající v tom, že tito účastníci budou svůj výrobek prodávat za určitou jednotnou cenu. Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách dopadá až na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Není proto možné zaměňovat oblast úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o cenách s oblastí úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o ochraně hospodářské soutěže, neboť každá z těchto úprav dopadá na jiné právně
relevantní
vztahy. K námitce žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti svědčící o tom, že žalobce v některých případech stanovil a účtoval odlišně od ostatních účastníků řízení, uvádí, že tato skutečnost je k výše uvedeným dohodám a jednání žalobce ohledně minimálních cen zcela irelevantní. Zásadní a právně
relevantní
by mohla být pouze skutečnost, že by žalobce uplatňoval nižší cenu, než jaké byly mezi jednotlivými účastníky jednání ve vzájemné shodě dohodnuty.
Nejvyšší správní soud, na něhož věc přešla podle § 132 s. ř. s., zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Rozhodující pro posouzení věci bylo zodpovězení otázky, zda bylo jednání žalobce po právu posouzeno jako jednání, jež je podřaditelné pod ustanovení § 3 odst. 1 zákona.
Účelem protimonopolního zákonodárství je přispívat k tomu, aby nedocházelo k selhání trhu. Když účastníci soutěže mezi sebou uzavřou dohodu soutěž narušující, trh selhává, dochází k omezení nabídky a zvyšují se ceny. Zákon neslouží k tomu, aby prvoplánově chránil soutěžitele, ale je tu proto, aby prostřednictvím příslušného úřadu ochraňoval soutěž na trhu.
Zákon v § 3 odst. 1 stanoví zákaz a neplatnost „dohod“ mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Uzavření takové dohody nebo chování soutěžitelů podle ní je pak důvodem pro uložení pokuty dle § 14 odst. 4 zákona, neboť se jedná o porušení zákonem stanovené povinnosti. Tato pozitivněprávní úprava vychází z tradiční úpravy komunitární.
Pojem „dohoda“ je považován ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona za legislativní zkratku, zahrnující tři způsoby závadných a sankcionovatelných jednání, přičemž se jedná o dohody mezi soutěžiteli ve vlastním (užším) slova smyslu, rozhodnutí sdružení podnikatelů anebo jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě. Dohody v užším smyslu mají nejčastěji podobu smluv či jejich konkrétních ujednání, jež jsou právně vynutitelná, rozhodnutí jsou výrazem vůle určitým způsobem jednat a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě spočívá především v kooperaci či v koordinaci či postupu v důsledku očekávání chování jiného soutěžitele.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí dovolává porušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona a tvrdí, že žalobce se zakázaného jednání ve smyslu citovaného ustanovení dopustil tím, že spolu s dalšími dvěma soutěžiteli uzavřel zakázanou a neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně, a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen jednal ve vzájemné shodě s ostatními výše uvedenými soutěžiteli.
V této souvislosti považoval Nejvyšší správní soud za nutné se nejdříve zabývat tím, zda žalobcovo jednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu zboží, jenž je vymezen v daném případě jako trh inseminačních dávek plemenných býků. Aby bylo možno posoudit, zda žalovaný porušil zákon, když jednání žalobce považoval za zakázanou cenovou dohodu (cenový
kartel
), bylo nezbytné vymezit zákonný rámec, v němž se mohl žalovaný pohybovat v úvahách o porušení § 3 odst. 1 zákona. Žalobci je v prvé řadě vytýkáno uzavření zakázané cenové dohody, tedy uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, a dále jednání ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejních cen inseminačních dávek.
Zákon v § 3 odst. 2 písm. a) za zakázané považuje „dohody“, případně jejich části, obsahující přímé nebo nepřímé určení cen. Tyto dohody jsou přímo ze zákona zakázané a pro posouzení, zda je v souladu se zákonem, postačí, že k takovéto dohodě najisto došlo. Platí přitom, že tato dohoda může vždy vést k narušení hospodářské soutěže, neboť zákon zde vytváří vyvratitelnou domněnku, že cenová ujednání jsou dohodami ve smyslu § 3 odst. 1 zákona.
K cenovým dohodám, jejichž cílem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými soutěžiteli, patří i „dohody“, kterými se pro stejné zboží určí minimální ceny, což znamená, že tyto ceny mohou být pouze překročeny. Dohody o minimální ceně sice soutěž na relevantním trhu zcela nevylučují, působí však diskriminačně vůči spotřebiteli, který je pak v uspokojování své poptávky omezen nabídkou vázánou na ujednanou minimální cenu. Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak irelevantní, zda soutěžitel fakticky realizuje své výrobky za cenu vyšší než minimální či zda má spotřebitel možnost koupit zboží za nižší cenu u jiného soutěžitele, jenž se na zakázané dohodě nepodílí. Podstatná je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se zakázané dohody byli ve svém jednání motivováni snahou vyloučit konkurenci mezi sebou navzájem, a tím ve svém důsledku narušili hospodářskou soutěž na daném relevantním trhu. Skutečné soutěžní prostředí nesnese existenci žádné podobné „dohody“.
Zakázaná dohoda o ceně, jež je v daném případě smluvně vyjádřena, je výrazem společné vůle smluvních stran chovat se na trhu určitým způsobem, poskytuje svým adresátům konkrétní představu, v jaké výši stanovit prodejní cenu produktu, a je jednoznačně vyjádřením snah smluvních stran o vzájemnou koordinaci prodejních cen inseminačních dávek na relevantním trhu.
V případě jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě, které narušuje soutěž, lze toto jednání kvalifikovat jako jednání založené na společném plánu a mezi jednáním a výsledkem jednání je příčinná souvislost. Jinými slovy, za jednání ve vzájemné shodě se považuje určitý společně koordinovaný postup soutěžitelů, kterému předcházejí jak přímé, tak nepřímé vzájemné kontakty mezi těmito soutěžiteli a jejich nezávislé soutěžní jednání je nahrazeno praktickou kooperací.
Žalovaný podle Nejvyššího správního soudu prokázal, že žalobce uzavřel dohodu obsahující určení minimálních prodejních cen inseminačních dávek, a prokázal, že jednal spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě. Hodnocením žalobcova jednání žalovaný nevybočil z logiky zákonného rámce, v němž se pohyboval.
Žalovaný podle tvrzení žalobce dále nevzal v úvahu, a to vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí být citelné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že konstantní
judikatura
včetně judikatury komunitární vychází z principu čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství, podle něhož každá dohoda, má-li být kvalifikována jako protisoutěžní a zakázaná, se musí vyznačovat takovými omezeními, která by snesla kritérium dostatečné podstatnosti. Jde tedy o to, zda je dohoda způsobilá soutěž narušit či nikoliv (tzv. pravidlo
de minimis
). Tento princip našel své vyjádření i v českém soutěžním právu v ustanovení § 3 odst. 4 zákona. Dohody, které jinak splňují materiální podmínku narušení hospodářské soutěže dle § 3 odst. 1 zákona, nejsou zakázané, pokud jejich předmět je podřaditelný pod písm. a) – c) odst. 4 zmíněného ustanovení, přičemž tyto dohody vyžadují ke své účinnosti schválení ministerstvem (pozn.: nyní Úřadem). U účastníků správního řízení (soutěžitelů) bylo předmětem dohod ve smyslu § 3 odst. 1 zákona stanovení minimálních prodejních cen na relevantním trhu. Protože dohody o cenách jsou všeobecně považovány za dohody z hlediska soutěžního za nejnebezpečnější, stanoví zákon v § 3 odst. 4 písm. a), že na takové dohody je nutno pohlížet vždy jako na dohody zakázané a nelze zde pravidlo
de minimis
aplikovat.
Pokud žalobce namítá, že byl spolu s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejní ceny svých výrobků vázán ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách, podle nějž nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů, je tato námitka v daném případě výrazem nepochopení jeho postavení na trhu a především výrazem nepochopení účelu zákona o ochraně hospodářské soutěže a jeho vzájemného vztahu se zákonem o cenách. Účelem zákona o ochraně hospodářské soutěže je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů proti jejímu omezování, zkreslování a vylučování. Jednání žalobce bylo klasifikováno jako zakázaná horizontální dohoda o minimální prodejní ceně, kterou mezi sebou uzavřeli žalobce a ostatní soutěžitelé působící na stejné (horizontální) úrovni střetu nabídky a poptávky, jejímž účelem pak bylo vyloučit soutěž mezi těmito soutěžiteli. Nejednalo se tedy o sjednání prodejní ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o cenách, ale o ujednání mezi soutěžiteli o tom, že budou svůj výrobek prodávat za určitou dohodnutou minimální cenu. Za tuto zakázanou cenovou dohodu je žalobce sankcionován. Citované ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách naproti tomu dopadá na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Z dikce tohoto ustanovení je navíc zřejmé, že nedopadá na všechny prodávající a kupující osoby, ale pouze na takové, které zaujímají na relevantním trhu určité hospodářské postavení, jež jim umožňuje nepřiměřený hospodářský prospěch získat. Za zneužití hospodářského postavení se v této souvislosti pokládá zejména zneužití monopolního nebo dominantního postavení na relevantním trhu porovnatelného nebo vzájemně zastupitelného zboží. Toto postavení však žalobce neměl a výše dohodnutých minimálních cen nebyla ani předmětem zkoumání.
Žalovaný tedy v průběhu správního řízení prokázal, že jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty § 3 odst. 1 zákona, přičemž k dokazování použil všech zákonných prostředků, jimiž mohl zjistit a objasnit skutečný stav věci, logicky vyhodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný řádně a úplně zjistil skutečný stav věci a v podrobném odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
(aty)
*) Zrušen zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), s účinností k 1. 7. 2001.
**) Nyní srov. § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.
|
26.02.2004
|
639/2005
|
5 Ads 29/2003 - 50
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/duchodove-pojisteni-a-vypocet-prumerneho-mesicniho-prijmu.p562.html?q=
|
Ej 132/2004
Důchodové pojištění: výpočet průměrného měsíčního příjmu
k § 47 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 134/1997 Sb. a č. 118/2000 Sb.
Pro účely výpočtu průměrného měsíčního příjmu z výdělečné činnosti ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, je rozhodující, ve kterém měsíci (a tedy i roce) k zápočtu došlo, nikoli za jak dlouhé období byla částka zúčtována; není tedy právně významné, že tato částka představovala jednorázovou náhradu za období delší jednoho roku.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Ads 29/2003-50)
Věc:
Josef S. v H. proti České správě sociálního zabezpečení o částečný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 3. 5. 2002 podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění upravila od 18. 6. 2002 výplatu částečného invalidního důchodu žalobci na částku 1985 Kč měsíčně s odůvodněním, že žalobcův průměrný měsíční příjem z výdělečné činnosti v roce 2001 ve výši 11 958 Kč přesahoval 66 % srovnatelného vyměřovacího základu, který činil 15 271 Kč.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek podle tehdy účinných ustanovení části páté hlavy třetí občanského soudního řádu. Namítl, že jeho příjem z výdělečné činnosti v roce 2001 činil 63 495 Kč; v témže roce mu však byla vyplacena na základě dohody uzavřené se zaměstnavatelem v rámci soudního řízení o zaplacení mzdy ještě částka 80 000 Kč jako doplatek mzdy za období od dubna 1997 do prosince 2000. Tuto částku nelze započítat do úhrnu příjmů za rok 2001, a nelze proto vycházet z částky 143 495 Kč, jinak by došlo k nepřiměřené tvrdosti a žalobce by byl v důsledku protiprávního jednání svého zaměstnavatele znovu finančně poškozen.
Krajský soud v Praze projednal opravný prostředek již za účinnosti soudního řádu správního jako žalobu a zamítl ji s odůvodněním, že částka 80 000 Kč byla podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), správně zahrnuta do vyměřovacího základu. Ve vztahu k podmínkám úpravy souběhu částečného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti jde o objektivní skutečnost, která je rozhodující pro zjištění nároku na výplatu této dávky v plné i krácené výši. V důsledku započtení byl průměrný měsíční příjem 11 958 Kč a srovnatelný vyměřovací základ stanovený postupem dle § 48 a § 80a zákona o důchodovém pojištění činí 15 271 Kč. Žalobcův průměrný měsíční příjem za rok 2001 činí 78,30 % jeho srovnatelného vyměřovacího základu, a stěžovatel má tak ve smyslu § 46 odst. 1 písm. g) zákona o důchodovém pojištění nárok na výplatu částečného invalidního důchodu ve výši poloviny základní výměry a poloviny procentní výměry, tedy v částce 1985 Kč měsíčně.
Žalobce podal kasační stížnost. Důvod nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že správní orgán ani soud I. stupně nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovateli byl vyplacen doplatek mzdy za období od dubna 1997 do prosince 2000, v němž řádně vykonával práci pro svého zaměstnavatele, za kterou mu však nebyla vyplácena mzda dle pracovní smlouvy. Pokud by se tak dělo, nenastal by důvod ke krácení důchodu ve smyslu zákona. Uvedl, že je v rozporu se smyslem právní úpravy i s dobrými mravy, aby byl důchod krácen v takovémto případě, a považuje tedy za zásadní posouzení právní otázky, zda má být doplatek mzdy zahrnut do příjmů rozhodných v okamžiku rozhodování o výši důchodu, či zda má být takový doplatek rozpočítán poměrnou částí, aby nedocházelo k nepřiměřené tvrdosti zákona.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Soud I. stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z obsahu § 46 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Je-li průměrný měsíční příjem vyšší než 66 %, ale nepřesahuje 80 % pojištěncova srovnatelného vyměřovacího základu, dochází při souběhu částečného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti ke krácení na polovinu základní výměry a polovinu procentní výměry. Průměrný měsíční příjem z výdělečné činnosti je určen ve smyslu § 47 odst. 1 zákona jako úhrn příjmů z výdělečné činnosti za předchozí kalendářní rok; jedná se o hrubý příjem před odečtením daně z příjmu, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Takovýto příjem je zahrnován do vyměřovacího základu pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb.). Podle odst. 1 cit. ustanovení je vyměřovacím základem úhrn příjmů zúčtovaných organizací zaměstnanci v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou (vyjmenovaných) nezapočitatelných příjmů. Příjem se započítává vždy v tom měsíci, ve kterém byl zúčtován. Skutková zjištění, jak je učinil soud I. stupně, nebyla zpochybněna.
Krajský soud nepochybil. Citovaná ustanovení zákona o důchodovém pojištění nedávají možnost jiného řešení; otázku odstranění případné tvrdosti není soud v řízení oprávněn řešit. Je-li namítán rozpor s dobrými mravy či smyslem právní úpravy, soud k tomu konstatuje, že problém primárně nespočívá v právní úpravě, která by byla příčinou situace, do níž se stěžovatel dostal, nýbrž v jednání soukromoprávním, vzniklém mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem. Není důvod obracet se do sféry veřejného práva, aby škody plynoucí ze vztahu soukromého práva nahrazovalo. Jakkoli tedy veřejnoprávní úprava na nastalou situaci nezná odpověď, neznamená to ještě, že by věc nebyla řešitelná v občanskoprávním řízení. Za této situace kasační soud nevidí prostor k tomu, aby mohl stěžovateli vyhovět, a proto ze všech shora uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
(ovo)
|
30.03.2005
|
714/2005
|
4 Afs 15/2003 - 55
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-k-pojmu-prijemce-rozhodnuti.p563.html?q=
|
Ej 398/2005
Daňové řízení: k pojmu „příjemce rozhodnutí“
k § 17 odst. 2, § 32 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
I. Zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, užívá pojmu „příjemce“ ve dvojím významu. Jednak je za příjemce označován daňový subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti [§ 32 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 32 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], a jednak je za příjemce označována osoba, jíž má být doručováno (§ 17 odst. 2 citovaného zákona).
II. Vzhledem k tomu, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, je třeba v daňovém výměru označit v souvislosti s požadavkem § 32 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jako příjemce právě jej.
III. Dodatečný daňový výměr, z jehož textu je patrné, kdo je příjemcem tohoto výměru ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a kdo je pouze adresátem, tj. jeho příjemcem ve smyslu § 17 odst. 2 tohoto zákona, nelze považovat za nicotný.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005, čj. 4 Afs 15/2003-55)
Prejudikatura:
srov. č. 713/2005 Sb. NSS.
Věc:
JUDr. Jiří K. v L., správce konkursní podstaty úpadce – společnosti s ručením omezeným T., v likvidaci, proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o dodatečně vyměřenou daň, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalobce brojil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 1999, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 23. 10. 1998.
Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2003 vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku uvedl, že výroky rozhodnutí žalovaného i správce daně nejsou v souladu s § 32 odst. 2 písm. c) daňového řádu. Podle něho totiž mezi základní náležitosti rozhodnutí patří přesné označení jeho příjemce. Tím je přitom osoba, které příslušné zákonné ustanovení, na základě něhož bylo rozhodnutí vydáno, přiznává práva nebo ukládá povinnosti. Taková osoba je pak přesně označena pouze tehdy, když nemůže být zaměněna za jiný subjekt. V projednávané věci je zřejmé, že s právními účinky ke dni 23. 4. 1998 byl na společnost T., v likvidaci, prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Jiří K., takže je zapotřebí posoudit, který z těchto subjektů měl být příjemcem napadeného rozhodnutí i dodatečného platebního výměru, které byly vydány až po prohlášení konkursu. Podle § 46 odst. 1 d. ř. stanoví správce daně podle výsledků vyměřovacího řízení základ daně a její výši, která má být vyměřena a předepsána daňovému subjektu. Zjistí-li však po vyměření daně, že takto stanovená povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, přičemž takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše (§ 46 odst. 7 věta první d. ř.). Z těchto zákonných ustanovení tedy vyplývá, že dodatečný platební výměr může uložit povinnost pouze daňovému subjektu, kterým je podle § 6 odst. 1 a 2 d. ř. i poplatník daně jako osoba, jejíž příjmy majetek nebo úkony jsou podrobeny dani. Správce konkursní podstaty pak má podle § 7 odst. 2 písm. e) d. ř. pouze postavení osoby zúčastněné na řízení. Ustanovení § 14a odst. 1 věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, však stanoví, že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Postavení správce konkursní podstaty tak zákon o konkursu a vyrovnání upravuje odlišně oproti daňovému řádu. Zákon o konkursu a vyrovnání je však zvláštním právním předpisem, jehož účelem je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Jedná se o zvláštní způsob uspokojení věřitelů, a proto je tento zákon speciální vůči jiným právním předpisům, tedy i daňovému řádu. Z tohoto důvodu se postavení správce v daňovém řízení řídí ustanovením § 14a odst. 1 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, takže prohlášením konkursu se správce stává procesním nástupcem daňového subjektu a tím i osobou, na niž přecházejí povinnosti stanovené daňovými zákony, a která je tak i příjemcem rozhodnutí o dodatečném stanovení daňové povinnosti. To samozřejmě platí tehdy, jestliže se tyto povinnosti vztahují k nakládání s majetkem patřícím do podstaty, jak tomu bylo i v projednávané věci. V ní byl ve výrokové části rozhodnutí žalovaného uveden jako jeho příjemce úpadce zastoupený správcem konkursní podstaty. Po prohlášení konkursu však již ustanovení § 46 odst. 7 d. ř., na základě něhož bylo toto napadené rozhodnutí vydáno, úpadci neukládalo povinnost k uhrazení dodatečně stanovené daně, takže úpadce nemohl být příjemcem tohoto rozhodnutí. V dodatečném platebním výměru pak byli jako poplatníci uvedeni jak úpadce, tak i správce konkursní podstaty, takže nelze vůbec zjistit, kdo z nich byl označen jako příjemce tohoto rozhodnutí. Skutečnost, že obě tato rozhodnutí byla doručena správci konkursní podstaty, pak již nemá žádný právní význam, neboť příjemce rozhodnutí vydaného v daňovém řízení musí být přesně označen v jeho výroku; v určitých případech je možné doručovat i jiné osobě, jako například zástupci daňového subjektu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (stěžovatel) včas kasační stížnost. Rozhodnutí správce daně podle něj netrpí takovými vadami, které by mohly způsobit absolutní neplatnost rozhodnutí, k nimž soud ve smyslu § 72 odst. 1 věty první a § 76 odst. 2 s. ř. s. může přihlížet nad rámec námitek žalobce uplatněných ve dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby. S odkazem na názor krajského soudu, že označení příjemce rozhodnutí nesmí být zaměnitelné, stěžovatel uvádí, že daňový subjekt i správce konkursní podstaty byli označeni dostatečným počtem identifikačních znaků a nebylo je možné zaměnit s jiným subjektem. Jakkoli nesprávné je z hlediska teorie práva označování správce konkursní podstaty zástupcem daňového subjektu – správce konkursní podstaty totiž jedná za úpadce svým jménem, nikoli tedy jménem zastoupeného, jak je tomu v případě klasického zastupování – daňovým subjektem i nadále zůstává úpadce.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Rc 52/98, XXIII, str. 364, ve kterém se uvádí, že „
úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Správce konkursní podstaty se nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž úpadce – daňový dlužník vystupoval a nestává se ani vlastníkem úpadcova majetku. Úpadce neztrácí prohlášením konkursu právní subjektivitu, je mu zachována i způsobilost být účastníkem řízení, z čehož plyne, že zůstává po prohlášení konkursu nositelem daňové povinnosti, a ani z ustanovení § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání nevyplývá nic jiného, protože správci konkursní podstaty je toliko uložena povinnost zajistit splnění daňové povinnosti, která svědčí i nadále úpadci – daňovému dlužníkovi. V tomto ohledu ani ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, s tímto ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání není v rozporu, protože také jakýkoli jiný daňový předpis počítá i nadále s úpadcem, jakožto nositelem a účastníkem hmotněprávních vztahů
“. Stěžovatel je tak toho názoru, že je-li v adresním okénku uveden správce konkursní podstaty, byť je nesprávně označen jako zástupce, a zároveň je tam uveden i úpadce, byť tentokrát slovosled neodpovídá obvyklému označování správce konkursní podstaty v podobě užívané soudy, přičemž ani jedna z osob není zaměnitelná s jiným subjektem, pak se nemůže jednat o absolutní neplatnost rozhodnutí a dokonce ani jeho zmatečnost. Nesprávné označení procesního postavení osoby, jíž je pouze doručováno rozhodnutí, a zákonem o konkursu a vyrovnání, nikoli rozhodnutím správce daně, ukládána povinnost zajistit splnění povinnosti uložené úpadci (daňovému subjektu), dle názoru stěžovatele nemůže způsobit absolutní neplatnost rozhodnutí. Správce konkursní podstaty možná je procesním nástupcem úpadce, není však jeho nástupcem hmotněprávním. Ostatně proto je ve výroku rozhodnutí žalovaného uveden daňový subjekt. Pokud by byl přijat výklad, že příjemcem rozhodnutí, a tedy i osobou, které se ukládají práva a povinnosti, je správce konkursní podstaty, pak by to znamenalo, že územní finanční orgány by mohly hojit své daňové pohledávky za úpadcem na osobním majetku správce konkursní podstaty.
Stěžovatel se proto domnívá, že jeho rozhodnutí trpí pouze formální vadou, která mohla být odstranitelná ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b) d. ř., kdyby mezitím neuplynula lhůta pro vyměření a neprobíhalo soudní řízení (viz § 56 odst. 4 a § 56a odst. 2 d. ř.). Podle stěžovatele však rozhodnutí správce daně nemá ani tuto vadu, neboť je tam správně označen jak úpadce, tak správce konkursní podstaty, přičemž bylo samozřejmě doručováno správci konkursní podstaty. Uvedení adresy úpadce může být matoucí při řešení otázky, komu se má doručovat, avšak případné chybné doručení nemůže způsobovat neplatnost rozhodnutí. Jak správce konkursní podstaty, tak poplatník byli označeni dostatečně nezaměnitelně, přičemž výkladem zákona lze snadno dospět k závěru, že příjemcem rozhodnutí a tím, komu se ukládá povinnost platit daň ze svých příjmů, je úpadce, byť placení jako takové musí proběhnout ve zvláštním režimu a podle pravidel konkursního řízení, a plnění povinností uložených daňovými zákony musí ve smyslu § 14a zákona o konkursu a vyrovnání zajistit správce konkursní podstaty z této podstaty.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem stěžovatele, který se domnívá, že při výkladu, podle nějž je příjemcem rozhodnutí, a tedy i osobou, které se ukládají práva a povinnosti, správce konkursní podstaty, by územní finanční orgány mohly hojit své daňové pohledávky za úpadcem na osobním majetku správce konkursní podstaty: má totiž za to, že tento názor je v rozporu s § 14a větou první zákona o konkursu a vyrovnání, podle nějž přecházejí práva a povinnosti, které souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Pokud jde o účastenství v řízení, zákon o konkursu a vyrovnání stanoví, že v řízení se stává účastníkem správce namísto úpadce [§ 14 odst. 1 písm. c), d)].
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Krajský soud dovodil nicotnost rozhodnutí stěžovatele i orgánu I. stupně z toho, že ani v jednom z těchto případů nebyl příjemce přesně označen. Nejvyšší správní soud z obsahu spisu zjistil, že v případě dodatečného výměru vydaného Finančním úřadem v Roudnici nad Labem byli v předtištěném okénku nadepsaném slovem „Poplatník“ uvedeni jak úpadce, tak i správce konkursní podstaty. Podle krajského soudu z takového označení nelze vůbec zjistit, kdo z uvedených subjektů byl označen jako příjemce daného rozhodnutí. V případě rozhodnutí stěžovatele je v okénku pro vepsání údajů adresáta uveden název společnosti, která je v úpadku, zastoupené správcem konkursní podstaty, a jméno a adresa tohoto správce. Tento skutkový stav krajský soud posoudil tak, že ve výrokové části rozhodnutí žalovaného byl uveden jako jeho příjemce úpadce zastoupený správcem konkursní podstaty; po prohlášení konkursu však úpadce nemohl být příjemcem tohoto rozhodnutí.
Ustanovení § 32 odst. 1 d. ř. stanoví, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím, přičemž toto rozhodnutí je pro příjemce právně účinné jen, je-li mu řádným způsobem doručeno nebo sděleno, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Odstavec druhý písmeno c) téhož ustanovení pak za základní náležitost takového rozhodnutí považuje přesné označení příjemce rozhodnutí. To, kdo je příjemcem rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) d. ř., je nutno vyvodit ze znění jeho odstavce prvního. Příjemcem rozhodnutí je daňový subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva nebo povinnosti (totožně již např. v usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 23/2003-34 – nepublikováno). Daňovým subjektem přitom i po prohlášení konkursu zůstává původní poplatník, v daném případě společnost T., v likvidaci. Tento závěr lze dovodit výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení, a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce. Mezi ta řízení, jež nejsou konkursním řízením dotčena, je však třeba počítat i řízení daňová, neboť podle ustanovení § 40 odst. 11 věta druhá d. ř. se ani tato řízení prohlášením konkursu nepřerušují. Posledně citované ustanovení tak tvoří
lex specialis
k ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, což v praxi znamená, že správce daně je oprávněn i po prohlášení konkursu na majetek úpadce (daňového dlužníka) provádět u tohoto daňového subjektu daňové řízení v celém rozsahu s jedinou výjimkou, kterou představuje vymáhání daňového nedoplatku podle § 73 a násl. d. ř. Nejvyšší správní soud tak považuje za nesporné, že úpadce i poté, co došlo k vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, zůstává subjektem daňového řízení. V daném řízení se správce konkursní podstaty nestává procesním nástupcem úpadce. O takové situaci lze hovořit pouze u řízení, která byla v souvislosti s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání přerušena, neboť citované ustanovení umožňuje na návrh správce konkursní podstaty, popřípadě ostatních účastníků řízení, v daných řízeních pokračovat a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.
K uvedenému Nejvyšší správní soud poznamenává jen tolik, že daňový řád užívá pojmu „příjemce“ i v ryze procesualistickém významu, kdy je za příjemce podle ustanovení § 17 odst. 2 d. ř. považována osoba, jíž má být doručováno. V dalších odstavcích ustanovení § 17 d. ř. (jedná se zejména o odstavce 7 až 10) je posléze řešeno, komu mají být písemnosti fyzicky doručovány, aby jejich doručení mohlo být považováno za platné. V tomto ohledu zdejší soud zastává názor, že příjemcem, tj. tím, kdo je bezprostředním adresátem jednotlivých úkonů správce daně, je po prohlášení konkursu správce konkursní podstaty, neboť podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty, přičemž správce je
expressis verbis
oprávněn a povinen zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Ačkoli zákon o konkursu a vyrovnání ani daňový řád otázku doručování v případě, že na daňový subjekt je prohlášen konkurs, neřeší, z ustanovení § 17 odst. 7 až 10 d. ř. vyplývá, že písemnosti v daňovém řízení mají být doručovány vždy té osobě, která je za daňový subjekt v daňovém řízení oprávněna činit úkony (zástupce, opatrovník, daňový poradce apod.), přičemž podle odst. 11 téhož ustanovení doručení osobám uvedeným v odstavcích 7 až 10 platí jako doručení příjemci. Z rozsahu oprávnění stanovených ustanovením § 14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání je zřejmé, že příjemcem písemností v daňovém řízení po prohlášení konkursu je namísto daňového subjektu (nyní již úpadce) správce konkursní podstaty.
Jak již bylo uvedeno výše, ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) d. ř. předpokládá přesné označení příjemce rozhodnutí jako základní náležitost rozhodnutí v rámci daňového řízení. Za přesné označení příjemce je bezesporu nutno považovat takové označení, které bude zakládat jednoznačnou určitelnost daňového subjektu a vylučovat jeho zaměnitelnost za subjekt jiný.
Ačkoli Nejvyšší správní soud sdílí s krajským soudem některé jeho pochybnosti o přesnosti označení příjemce rozhodnutí jak v případě rozhodnutí stěžovatele, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodně odmítá závěr, že nepřesnost označení příjemce rozhodnutí je u posuzovaných rozhodnutí takového druhu a intenzity, aby byla s to založit jejich nicotnost, tedy navodit stav, jako by zde žádná rozhodnutí vůbec neexistovala. Podle ustálené judikatury, jakož i závěrů právní vědy, nicotnost (neexistenci) správního aktu způsobují vady řízení spočívající například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, v absolutním nedostatku zákonem předepsané formy, naprosté neurčitosti či nesrozumitelnosti obsahu rozhodnutí, a v důsledku toho jeho nerealizovatelnosti, nebo v absolutní nemožnosti plnění obsahu rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Nejvyšší správní soud je na rozdíl od názoru krajského soudu přesvědčen o tom, že ze znění rozhodnutí vydaného Finančním úřadem v Roudnici nad Labem lze vyrozumět, kdo je v rozhodnutí označen jako příjemce rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) d. ř., i když je bezpochyby zavádějící, pokud jsou v jednom rámečku nadepsaném slovem „Poplatník:“ uvedeni jak úpadce, tak konkursní správce. Uvědomíme-li si však, že správce konkursní podstaty na základě platné právní úpravy nevstupuje do hmotněprávních vztahů namísto poplatníka, nestává se daňovým subjektem místo úpadce, pak lze konstatovat, že příjemce (společnost T., v likvidaci) byl určen dostatečně zřetelně a hodnocení daného rozhodnutí jako nicotného je z tohoto pohledu zcela vyloučeno. Příjemce rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 1 d. ř., tedy ten, jemuž je daným rozhodnutím ukládána v daňovém řízení povinnost, není zaměnitelný s jiným daňovým subjektem. Pouze na okraj lze dodat, že odlišení příjemce rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) d. ř., kterým je úpadce, od příjemce (adresáta), tedy toho, komu má být písemnost doručena ve smyslu ustanovení § 17 d. ř., kterým je konkursní správce, je možné i pouhým srovnáním písma, jakým jsou oba subjekty na rozhodnutí uvedeny. Zatímco správce konkursní podstaty byl do rámečku pro označení poplatníka vepsán evidentně dodatečně na psacím stroji (pravděpodobně s ohledem na umístění „okénka“ na obálce, v níž bylo rozhodnutí doručováno), naopak úroveň písma, jehož bylo užito pro označení úpadce, odpovídá písmu celého rozhodnutí zpracovávaného za pomoci elektronických médií.
O jinou situaci se jedná v případě rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (stěžovatele), kde je příjemce (společnost T., v likvidaci) označen pouze svým názvem bez dalších identifikačních údajů. V daném případě soud hodnotí označení příjemce s ohledem na dikci ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) d. ř. sice jako nedostatečné, nicméně tato nedostatečnost zdaleka nedosahuje závažnosti vady, která by mohla učinit toto rozhodnutí nicotným. Za pomocí řady souvisejících skutečností totiž lze i v tomto případě jednoznačně stanovit, kdo byl za příjemce rozhodnutí označen. Především je třeba poukázat na shora uvedené označení daňového subjektu a též označení správce konkursní podstaty uvedeného pod tímto označením, když oba tyto údaje jsou totožné s údaji v rozhodnutí I. stupně. Rozhodnutí stěžovatele tvoří součást jednoho daňového řízení, v rámci kterého byly všechny dotčené subjekty dostatečně identifikovány. Stěžovatel ani žalobce nerozporují, že by jim nebylo známo, koho je pod názvem společnosti třeba rozumět. Za této situace proto není možno klasifikovat rozhodnutí stěžovatele jako nicotné.
(gr)
|
14.10.2004
|
466/2005
|
7 As 58/2003 - 104
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/smlouva-o-podilu-na-uhrade-nakladu-podle-energetickeho-zakona.p564.html?q=
|
Ej 558/2004
Dualismus práva: smlouva o podílu na úhradě nákladů podle energetického zákona
k § 46 odst. 2 soudního řádu správního
k § 17 odst. 8 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona (zkrácený název)
Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, jímž se ukládá povinnost uzavřít smlouvu o podílu odběratele na úhradě účelně vynaložených nákladů dodavatele spojených s připojením odběrného zařízení a se zajištěním požadovaného příkonu ve stanoveném znění, je rozhodnutím o sporu podle § 17 odst. 8 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, v situaci, kdy mezi držitelem licence a jeho zákazníkem nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy, a tedy rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci (§ 46 odst. 2 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2004, čj. 7 As 58/2003-104)
Věc:
Společnost s ručením omezeným L. v H. proti Energetickému regulačnímu úřadu, za účasti akciové společnosti S., o povinnost uzavřít smlouvu s dodavatelem elektřiny, o kasační stížnosti žalobce.
Předseda Energetického regulačního úřadu (dále též ""Úřad"") změnil k rozkladu žalobce rozhodnutí Úřadu ze dne 6. 8. 2002 tak, že žalobci se ukládá uzavřít s osobou zúčastněnou na řízení smlouvu o podílu odběratele na účelně vynaložených nákladech dodavatele v souvislosti s připojením odběrného zařízení a se zajištěním požadovaného příkonu ve znění, které tvoří přílohu tohoto rozhodnutí jako jeho nedílná součást
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou, kterou však Krajský soud v Brně odmítl usnesením ze dne 29. 5. 2003. Podle krajského soudu jde v dané věci o případ, kdy správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, a rozhodovat zde přísluší soudům v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu. Předmětem smlouvy, která je nedílnou součástí rozhodnutí Úřadu, je stanovení podílu na účelně vynaložených nákladech dodavatele v souvislosti s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu pro odběratele a způsobu jeho úhrady. Ve smlouvě je uvedeno, jaká je celková výše podílu odběratele na nákladech dodavatele účelně vynaložených v souvislosti s připojením odběrného místa a se zajištěním požadovaného příkonu, a žalobce se touto smlouvou zavazuje uhradit osobě zúčastněné na řízení uvedenou částku do 30. 6. 2002. V daném případě rozhodovaly správní orgány na základě zmocnění vyplývajícího z § 17 odst. 8 písm. a) energetického zákona, neboť mezi držitelem licence a jeho zákazníkem (žalobcem) vznikl spor, zda, resp. v jaké výši, se má žalobce jako nový odběratel elektřiny na základě kupní smlouvy na dodávku a odběr elektřiny ze dne 10. 5. 2001 podílet na účelně vynaložených nákladech dodavatele v souvislosti s připojením odběrného místa a se zajištěním požadovaného příkonu. Smlouva byla uzavřena podle § 50 energetického zákona, jenž stanoví minimální požadavky na její obsah, a podle § 409 a násl. obchodního zákoníku. Krajský soud proto dovodil, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím o sporu, který vyplývá z obchodněprávního vztahu mezi žalobcem a zúčastněnou osobou založeného kupní smlouvou. Tato smlouva byla uzavřena nepochybně mezi podnikateli (§ 2 odst. 2 obchodního zákoníku) při jejich podnikání: oba účastníci smlouvy jsou totiž podnikatelskými subjekty zapsanými v obchodním rejstříku.
V kasační stížnosti žalobce (dále ""stěžovatel"") namítal nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. V projednávané věci je podle něj dána věcná i místní příslušnost Krajského soudu v Brně, a nikoliv soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení. Ve věci se nejedná o čistě obchodní vztah, neboť povinnost podílet se na nákladech spojených s poskytnutím rezervovaného příkonu je založena energetickým zákonem, tedy předpisem veřejného práva, kterým je rovněž stanovena výše podílu. Uzavření kupní nebo obdobné smlouvy je již skutečností sekundární, a to zejména v případě smlouvy podle § 50 energetického zákona, která se týká odběru, a nikoliv nákladů na zajištění rezervovaného příkonu. V možnostech subjektů proto není podílem disponovat, resp. nepožadovat úhradu vůbec.
Úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jeho rozhodovací
kompetence
se týká jednak soukromoprávní oblasti, kam patří například i rozhodování sporů mezi licencovanými subjekty a zákazníky (odběrateli), jakož i spory mezi licencovanými subjekty navzájem, a jednak veřejnoprávní oblasti, kdy sám rozhoduje v nadřízeném vrchnostenském vztahu vůči určitému subjektu (rozhodování ve věcech licencí). Zatímco rozhodnutí v prvém případě podléhají řízení podle části páté občanského soudního řádu, v druhém případě rozhodnutí podléhají režimu přezkumu podle soudního řádu správního.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji.
Z odůvodnění:
V kasační stížnosti stěžovatel zpochybnil soukromoprávní charakter dohody o určení podílu na vynaložených nákladech dodavatele a dovozuje pravomoc soudů ve správním soudnictví jednak z toho, že tento podíl je upraven v energetickém zákoně, který je podle jeho názoru předpisem veřejnoprávním, jednak z toho, že účastníci nemohou ""s tímto podílem disponovat, případně jej vyloučit"". V této souvislosti nutno poukázat na to, že stěžovatelova argumentace obsažená v žalobě vycházela přesně z opačného právního názoru, totiž že dohoda o určení vzniku žalobcovy povinnosti uhradit podíl na nákladech je dohodou soukromoprávního charakteru se subsidiárním použitím obchodního zákoníku. Tato argumentace byla přesvědčivá a krajský soud ji v podstatě převzal.
Předně je třeba konstatovat, že energetický zákon není předpisem obsahujícím výlučně veřejnoprávní normy. Předmětem úpravy energetického zákona jsou totiž podmínky podnikání, výkonu státní správy a regulace v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené (§ 1 energetického zákona). Jinými slovy, zákon obsahuje normy jak veřejnoprávní (výkon státní správy), tak i soukromoprávní povahy (podmínky podnikání). Rozhodujícím kritériem pro rozlišení, o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy, tedy zda jde o úpravu vztahů postavených na rovnosti (jimiž jsou vztahy mezi držiteli licencí a jejich zákazníky), nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru, kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn či zrušení licencí. Podle § 17 odst. 8 písm. a) energetického zákona rozhoduje Energetický regulační úřad spory v případech, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zákazníky. V těchto případech, kdy Úřad rozhoduje podle citovaného ustanovení, např. mezi jednotlivými držiteli licencí, popř. jejich zákazníky, se předpokládala vždy pravomoc soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení, a to do 31. 12. 2002 podle § 97 energetického zákona a po 1. 1. 2003 podle úpravy obsažené v § 244 a násl. o. s. ř. Námitka opírající se o výlučně veřejnoprávní charakter energetického zákona je proto nedůvodná.
Posuzovaný případ tak nepochybně spadá do prvé kategorie vztahů upravovaných energetickým zákonem, tj. soukromoprávní, neboť Úřad rozhodl v dané věci spor mezi dodavatelem a odběratelem elektřiny, mezi nimiž nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy na úhradu účelně vynaložených nákladů dodavatele spojených s připojením a se zajištěním požadovaného příkonu. Skutečnost, že povinnost podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele ukládá stěžovateli jako tzv. chráněnému zákazníkovi energetický zákon v § 29 odst. 2 písm. f), na soukromoprávní povaze vztahu nic nemění. Energetický zákon totiž na mnoha místech stanoví jednotlivým účastníkům trhu s elektřinou povinnosti, jimiž jejich smluvní volnost vymezuje (limituje), ale nevylučuje; to však nic nemění na základní charakteristice vztahu.
Stěžovatel namítal, že argumentace krajského soudu, který opřel svůj závěr ohledně soukromoprávního charakteru věci o § 50 energetického zákona vymezující náležitosti smlouvy o dodávce elektřiny, je nepodstatná, a naopak podstatný je právě charakter povinnosti podílet se na úhradě oprávněných nákladů provozovatele; v tom však Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedené odůvodnění.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 s. ř. s.
(ad)
|
24.03.2004
|
495/2005
|
3 Afs 1/2003 - 101
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-dokazovani.p565.html?q=
|
Ej 266/2004
Daňové řízení: dokazování
k § 31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též ""daňový řád"", ""d. ř."")
Pokud daňový subjekt v průběhu daňového řízení i v odvolacím řízení jako jediný důkaz plnění závazku ze smlouvy o obchodní spolupráci, na jejímž základě uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty, navrhl výslech blíže neoznačených zaměstnanců několika právnických osob, ale neuvedl, co má být jejich výpovědí prokázáno ve vztahu k předmětu daňového řízení, není správce daně povinen takové dokazování provést v souladu s § 31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2004, čj. 3 Afs 1/2003-101)
Věc:
Společnost s ručením omezeným D. v Č. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími ze dne 9. 7. 2001 dodatečně vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za prosinec 1997 ve výši 583 000 Kč a za prosinec 1998 ve výši 847 000 Kč. Žalobce nedokázal v průběhu daňového řízení k uznání nároků na odpočet daně z přidané hodnoty prokázat skutečnost, zda a jak přijal od společnosti s ručením omezeným D. zdanitelné plnění z vystavených faktur a jak tato zdanitelná plnění použil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. K prokázání plnění ze smluv o obchodní spolupráci žalobce předložil několik kopií odběratelských faktur z let 1997 až 1998 s tím, že tyto obchodní případy mohlo iniciovat plnění společnosti s ručením omezeným D.; k těm však správce daně nepřihlédl a dodatečně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty.
Finanční ředitelství zamítlo odvolání proti oběma rozhodnutím správního orgánu I. stupně rozhodnutími ze dne 6. 5. 2002. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce navrhoval výslechy zástupců společnosti s ručením omezeným M., společnosti E. a společnosti J. a blíže neoznačených zaměstnanců společnosti s ručením omezeným D., kteří se podíleli na poskytování služeb na základě smlouvy o obchodní spolupráci. Zástupci společnosti s ručením omezeným M. a společnosti J. v písemném vyjádření potvrdili, že při rozhodování o nákupu kráčivých rypadel využili možnost shlédnout techniku při práci v terénu, což umožnila společnost s ručením omezeným D. Žalovaný odvolání zamítl s odůvodněním, že pouhé předložení dokladů ještě neznamená prokázání přijetí služeb, jež údajně spočívalo ve spolupráci při vyhledávání obchodních partnerů pro žalobce; navíc bylo nesporně prokázáno, že s uvedenými subjekty žalobce obchodoval již v letech 1995 a 1996, a nemohlo se tedy jednat o nově vyhledané obchodní partnery.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 2003 žaloby proti rozhodnutím žalovaného zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z principu daně z přidané hodnoty vyplývá ve vztahu k souzené problematice, že výsledkem činnosti společnosti s ručením omezeným D. měl být prodej žalobcova zboží odběratelům vyhledaným buď přímo uvedenou společností, nebo za jejího přispění, a toto přijetí a využití služeb pak podle žalobce dokládaly navázané obchodní vztahy s takto vyhledanými partnery. K důkazu těchto tvrzení žalobce dokládal písemná vyjádření několika odběratelů a navrhoval jejich výslech a dále výslech blíže neoznačených zaměstnanců společnosti s ručením omezeným D.; využití služeb a následný obrat dokládal pouze poukazem na obrat v letech 1997 a 1998 při současném tvrzení o poklesu obratu v následujících letech, kdy spolupráce se společností s ručením omezeným D. již neprobíhala. Z vyjádření žalobcových odběratelů však nesporně vyplynulo, že tito odběratelé o možnosti koupě kráčivých rypadel u žalobce věděli již dříve, neboť podle předložených faktur se žalobcem obchodovali již v letech 1995 a 1996. Z těchto důvodů správní orgán nepřistoupil k provedení svědeckých výpovědí uvedených subjektů. Krajský soud závěrem konstatoval, že pokud neexistují žádné písemné doklady, jež by prokazovaly tvrzení o vyhledávání obchodních partnerů společností s ručením omezeným D. pro žalobce, a tato skutečnost vyplývá i z výpovědi bývalého statutárního orgánu této společnosti, pak nelze žalovanému vytýkat, že nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť v daňovém řízení nese důkazní břemeno zásadně daňový subjekt; žalovaný vyhodnotil shromážděné důkazy na základě volného správního uvážení, při němž nebyly překročeny zákonné hranice.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále ""stěžovatel"") kasační stížností, a to z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech, a proto měl soud I. stupně žalobami napadená rozhodnutí zrušit. Žalovaný se spokojil pouze s listinnými důkazy a neprovedl stěžovatelem navrhované svědecké výpovědi, aniž tento postup dostatečně odůvodnil; stěžovatel je přesvědčen o tom, že výpověďmi svědků mohly vyjít najevo nové skutečnosti, jež proto nemohly být nahrazeny písemným vyjádřením, a žalovaný nebyl v daném případě oprávněn odmítnout jejich provedení. Stěžovatel uvádí, že okamžikem předložení důkazních prostředků ze strany daňového subjektu dochází k přesunu důkazního břemene na správce daně, jenž je povinen způsobem vylučujícím jakoukoliv pochybnost prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost daňovým subjektem poskytnutých vysvětlení. Stěžovatel odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, jenž v odůvodnění rozsudku sp. zn. 38 Ca 288/99 uvedl, že ""...pokud daňový subjekt poměr navrženého svědka k věci alespoň minimálně objasní, bude na místě jeho výslech provést, a teprve potom se v rámci hodnocení důkazů vypořádat i s tím, zda se jeho výpověď okolností důležitých pro daňové řízení týkala či nikoliv. Jen tehdy, když daňový subjekt není schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prostředek odmítnout..."". Stěžovatel připustil, že s některými obchodními partnery, jejichž svědecké výpovědi navrhoval, spolupracoval již v letech 1995 a 1996, avšak poté podle jeho sdělení došlo ke zhoršení ekonomické situace, pročež byl nucen zintenzivnit svou propagaci na trhu prostřednictvím smlouvy o obchodní spolupráci se společností s ručením omezeným D.; toto tvrzení se stěžovatel neúspěšně pokoušel podpořit návrhem výslechu bývalého zaměstnance společnosti s ručením omezeným D., pana M. V neakceptování navrhovaných důkazů spatřuje stěžovatel porušení ustanovení § 31 odst. 2 a 3 daňového řádu. Plnění společnosti s ručením omezeným D. na základě smlouvy o obchodní spolupráci spočívalo v poskytování služeb, jež měly v konečném efektu udržovat stěžovatelův obrat. Stěžovatel uvedl, že krajský soud nepřipustil důkaz sdělením o stavbách akciové společnosti T., ačkoli na základě prezentace strojů opatřených logem stěžovatele byly na těchto stavbách uzavřeny obchody se společností s ručením omezeným M. a navázána obchodní spolupráce s O. J. a s V. D.; soud tyto osoby však nevyslechl. Stěžovatel považuje za mylný předpoklad správce daně, že každá předváděcí akce společnosti s ručením omezeným D. musí mít za následek uzavření nového obchodního kontraktu; předmětem smlouvy o obchodní spolupráci bylo oslovování potenciálních zákazníků; rovněž tuto skutečnost měly osvětlit navrhované svědecké výpovědi. Ve smlouvě uzavřené se společností s ručením omezeným D. nebyla odměna vázána na množství uzavřených obchodů, nýbrž na pouhé vyvíjení aktivit směřujících k uzavření obchodních případů ve prospěch stěžovatele, a tyto skutečnosti nemusela společnost s ručením omezeným D. evidovat; dostačující pak měla být pro správce daně evidence, kterou vedl stěžovatel; tuto skutečnost stěžovatel hodlal podpořit svědeckými výpověďmi, jež byly rovněž odmítnuty. Stěžovatel je přesvědčen o prokázání příčinné souvislosti obchodů uzavřených v letech 1997 a 1998 se spoluprací se společností s ručením omezeným D., avšak v mnoha případech nebylo možné určit konkrétní plnění ze strany společnosti s ručením omezeným D. a na něj navazující stěžovatelem uzavřený obchod. Krajský soud nesprávně posoudil skutkový stav, neboť neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a spokojil se toliko s listinnými důkazy, věcí se zabýval povrchně, bez dalšího přijal stanovisko žalovaného. Stěžovatel uznává, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, ale je přesvědčen o tom, že mu musí být dán prostor, aby bylo uneseno, což se v daném případě nestalo. Skutková podstata, z níž žalovaný vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá podle názoru stěžovatele oporu ve spisu a pro tuto vadu měl krajský soud napadená rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k provedení dokazování.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelem v průběhu daňového řízení předložené důkazní prostředky neprokázaly, že se stěžovatelem tvrzená zdanitelná plnění, jež údajně plynula z obchodní spolupráce se společností s ručením omezeným D., uskutečnila a že byla použita k dosažení obratu za jeho zdanitelná plnění. Stěžovatel navrhl výslech svědků, avšak namísto bližší konkretizace uvedl toliko názvy několika obchodních společností. Přesto správce daně vyslechl za účasti stěžovatele v souladu s ustanovením § 16 odst. 4 daňového řádu jako svědka Bronislava P., bývalého jednatele společnosti s ručením omezeným D.; tento svědek, jenž podepisoval smlouvy o obchodní spolupráci se stěžovatelem, však neuvedl žádná konkrétní jména zaměstnanců, kteří by prováděli pro stěžovatele zmíněnou činnost, a také neuvedl žádné obchodní partnery, kteří se na základě této činnosti stali stěžovatelovými odběrateli. Jedinou dokumentaci spolupráce pak představují fotografie stavebních strojů při práci v terénu. Navíc bylo místním šetřením z účetnictví stěžovatele zjištěno, že navrhovaní svědkové byli obchodními partnery stěžovatele již v letech 1995 a 1996; proto žalovaný - vzhledem k existenci zmíněných listinných důkazů - pokládal stěžovatelovo tvrzení, že by svědecké výpovědi těchto subjektů mohly přinést nové okolnosti, za účelové. K námitce stěžovatele, že mu nebylo umožněno unést důkazní břemeno, žalovaný uvedl, že stěžovatel měl na prokázání svých tvrzení dostatek času: jen odvolací řízení, v jehož průběhu mohl v souladu s dikcí ustanovení § 48 odst. 7 daňového řádu doplňovat a pozměňovat údaje svého odvolání, včetně předkládání dalších důkazních prostředků, trvalo téměř devět měsíců; stěžovatel se však omezil pouze na návrhy výše zmíněných svědeckých výpovědí. Vzhledem k tomu, že svědek Bronislav P., jednatel společnosti s ručením omezeným D., neuvedl konkrétní jména zaměstnanců společnosti, kteří by předmětnou činnost měli pro stěžovatele provádět, žalovaný k výslechu těchto stěžovatelem navržených svědků nepřistoupil, a to plně v souladu s dikcí ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Kasační stížnost byla podána z důvodu vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, jenž ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal zejména porušení ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu a § 31 odst. 2 daňového řádu. Při aplikaci všech ustanovení daňového řádu je nutno vycházet z ustanovení § 2 d. ř., které upravuje základní zásady daňového řízení. Mezi ně patří zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v odst. 3 citovaného ustanovení, z níž vyplývá, že správce daně je při dokazování vybaven značnými pravomocemi, jež jsou omezeny pouze zásadou zákonnosti obsaženou v odst. 2 citovaného ustanovení. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené daňovým subjektem, neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. I když § 31 odst. 2 d. ř. stanoví, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán návrhy daňových subjektů, není s ohledem na zásady daňového řízení (
priorita
zájmů státu) povinen vyhledat důkazní prostředky svědčící ve prospěch daňového subjektu a není ani nucen respektovat všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené daňovým subjektem. Pokud tedy daňový subjekt navrhuje jako důkazní prostředek např. výpověď svědka, je povinen uvést, co jeho výpovědí sleduje ve vazbě na předmět daňového řízení. Správce daně posuzuje věrohodnost důkazních prostředků a rozhodne o jejich osvědčení jako důkazu. V případě, že by daňový subjekt nebyl schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prostředek odmítnout; v takovém případě však musí správce daně vyložit a odůvodnit, proč takto postupoval. Důkazní břemeno je podle ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu na daňovém subjektu, což znamená, že daňový subjekt je povinen doložit všechny údaje, které uvádí v daňovém přiznání nebo hlášení, a dále vše, k čemu ho vyzve správce daně v průběhu daňového řízení. Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá citované ustanovení, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. To, co musí prokazovat správce daně, je výslovně uvedeno v odst. 8 citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud ve shodě s právním názorem soudu I. stupně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného i správce daně bylo vydáno na základě výsledků dokazování; stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu. V průběhu daňové kontroly ani v odvolacím řízení stěžovatel nepředložil žádný důkaz o tom, jakým konkrétním způsobem byl realizován předmět smlouvy o obchodní spolupráci. Důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhoval, tj. výslechy pracovníků společnosti s ručením omezeným D. nebo stěžovatelových obchodních partnerů, nemohly zpochybnit závěr, k nimž na základě provedených důkazů dospěly správní orgány. Závěr, který žalovaný učinil v napadeném rozhodnutí - totiž že zákonem požadované skutečnosti pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na základě předložených daňových dokladů zde nejsou - má oporu v provedeném dokazování. Provedené důkazy pak správní orgány vyhodnotily na základě svého volného uvážení, přičemž nepřekročily jeho zákonné meze. Pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je potřeba nejen deklarovat určité zdanitelné plnění při splnění formálně právních náležitostí, ale tento nárok vzniká teprve v důsledku faktického uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění. Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožnil se závěry soudu I. stupně i žalovaného v tom smyslu, že stěžovatel neprokázal, že skutečně došlo k uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak ho popisuje. Za této situace nemá stěžovatel nárok na uplatnění nadměrného odpočtu; postup žalovaného je plně v souladu s právním řádem, neboť právní podmínky pro uplatnění nadměrného odpočtu vyplývající z ustanovení § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nebyly dány.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
(ouč)
|
02.03.2005
|
658/2005
|
1 As 12/2004 - 67
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/uzemni-rizeni-a-namitky-souseda-ke-stavebne-technickemu-reseni-stavby.p566.html?q=
|
Ej 155/2005
Územní řízení: námitky souseda ke stavebně-technickému řešení stavby
k § 39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 262/1992 Sb. a č. 83/1998 Sb.
Jestliže správní orgán v rozhodnutí o umístění stavby k námitce účastníka řízení (majitele sousední stavby) uložil podle § 39 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, navrhovateli podmínku, že projektová dokumentace ke stavebnímu řízení musí obsahovat i detail zaatikového žlabu s řešením proti zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď stavby účastníka řízení, pak námitky ke způsobu užití tohoto stavebního prvku lze uplatnit ve stavebním řízení, nikoliv v řízení o umístění stavby.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, čj. 1 As 12/2004-67)
Věc:
Společnost s ručením omezeným S. v O. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o námitky souseda v územním řízení, o kasační stížnosti žalobce.
Městský úřad Hlučín rozhodl dne 2. 7. 2002 o umístění stavby „Obnova Kulturního domu v D.“. Pro umístění a projektovou přípravu stavby byly stanoveny konkrétně v rozhodnutí specifikované podmínky. Pod bodem 5 byla stanovena podmínka, že projektová dokumentace ke stavebnímu řízení bude obsahovat i detail zaatikového žlabu s řešením proti zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď sousední restaurace; touto podmínkou tak bylo vyhověno námitce majitele této restaurace. Námitku týkající se omezení výhledu z restaurace městský úřad zamítl.
Okresní úřad v Opavě k odvolání žalobce (majitele sousední restaurace) rozhodnutím ze dne 29. 10. 2002 změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, pokud jde o námitku omezení výhledu, tak, že tato námitka je námitkou občanskoprávní, o které stavební úřad nerozhoduje, pouze si o ní učinil úsudek a rozhodl ve věci; v ostatním ponechal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně beze změn.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou. Krajský soud v Ostravě však žalobu rozsudkem ze dne 3. 3. 2004 zamítl. Soud neshledal žalobní námitku týkající se omezení výhledu z oken restaurace důvodnou s tím, že stavbou kulturního domu nedojde nad míru přiměřenou poměrům k zásahu do vlastnických práv žalobce. Pokud jde o namítané nevyřešení námitky týkající se zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď restaurace (jíž se odvolací orgán nezabýval, neboť jí správní orgán prvního stupně vyhověl stanovením podmínky č. 5 a žalobce v odvolání k této skutečnosti nic nenamítal), soud jednak poukázal na to, že pokud žalobce měl za to, že touto podmínkou nebylo jeho námitce ve skutečnosti vyhověno, měl uplatnit tuto námitku v odvolání, a jestliže tak neučinil, nelze ji účinně uplatnit v žalobě; krajský soud se navíc ztotožnil s názorem žalovaného ve vyjádření k žalobě, a to, že podrobnosti stavebně-technického řešení staveb jsou předmětem stavebního řízení, nikoliv řízení územního. Soud poukázal na to, že stavebník bude muset podle podmínky č. 5 rozhodnutí o umístění stavby předložit ve stavebním řízení takové řešení zaatikového žlabu, které zabrání zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď restaurace; kromě otázky izolace úžlabí by mělo být ve stavebním řízení vyřešeno rovněž konkrétní stavebně-technické napojení obou budov (dilatační spára).
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti polemizoval s právním úsudkem krajského soudu v tom, že námitky ve věci zaatikového žlabu lze uplatnit ve stavebním řízení, neboť stavební řízení již proběhlo, pravomocným rozhodnutím bylo vydáno stavební povolení a stěžovatel již nemá žádné prostředky obrany.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Stěžovatel vymezil jako předmět kasačního přezkumu právní úsudek soudu o tom, že v žalobě namítané nevyřešení jeho námitky týkající se zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď restaurace podmínkou č. 5 stanovenou v územním rozhodnutí lze považovat za podrobnost stavebně-technického řešení staveb, jež je předmětem stavebního řízení, nikoliv řízení územního.
Kasační stížnost není důvodná.
Okresní úřad v Opavě jako právní předchůdce žalovaného rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o umístění stavby.
Návrh na zahájení územního řízení musí být podle § 35 stavebního zákona mimo jiné doložen dokumentací stanovenou prováděcími předpisy; tou je vyhláška č. 132/1998 Sb., ve znění tehdy účinném, která v § 3 odst. 3 písm. a) ukládá připojit k návrhu situační výkres současného stavu území na podkladu katastrální mapy, včetně parcelních čísel, se zakreslením předmětu územního rozhodnutí a jeho polohy s vyznačením vazeb (účinků) na okolí; v odstavci 4 písm. a) citovaného ustanovení pak klade požadavek přiložit další podklady, ze kterých musí být dostatečně zřejmé, který pozemek nebo jeho část má být určen jako stavební, navrhované umístění stavby na pozemku, včetně jejích odstupů od hranic pozemku a od sousedních staveb, v případě potřeby i s výškovým vyznačením.
Stavební úřad v územním řízení posuzuje návrh především z hlediska péče o životní prostředí a potřeb požadovaného opatření v území a jeho důsledků; přezkoumá návrh a jeho soulad s územně plánovací dokumentací a předchozími rozhodnutími o území, posoudí, zda vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu a obecným technickým požadavkům zabezpečujícím užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, popřípadě předpisům, které stanoví podmínky hygienické, protipožární, bezpečnosti práce a technických zařízení, dopravní, ochrany přírody, péče o kulturní památky, ochrany zemědělského půdního fondu, lesního půdního fondu apod., pokud posouzení nepřísluší jiným orgánům (§ 37 odst. 1, 2 stavebního zákona).
Podle § 39 stavebního zákona vymezí stavební úřad v územním rozhodnutí území pro navrhovaný účel a stanoví podmínky k ochraně veřejných zájmů v území; jimi zabezpečí zejména soulad s cíli a záměry územního plánování, včetně architektonických a urbanistických hodnot v území, věcnou a časovou koordinaci jednotlivých staveb a jiných opatření v území, požadavky k ochraně zdraví a životního prostředí a rozhodne o námitkách účastníků řízení. V rozhodnutí o umístění stavby může stavební úřad v odůvodněných případech vyhradit předložení podrobnějších podkladů, projektové dokumentace nebo její části; podle nich může stanovit dodatečně další podmínky, které musí být zahrnuty do stavebního povolení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že součástí dokumentace pro řízení o umístění stavby není projektová dokumentace stavby; ta musí být podle § 16 odst. 2 [včetně stavebně-technického řešení stavby ve smyslu § 18 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb.] připojena až k žádosti o stavební povolení.
Jestliže proto správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o umístění stavby uložil v souladu s § 39 stavebního zákona navrhovateli podmínku, že projektová dokumentace ke stavebnímu řízení musí obsahovat i detail zaatikového žlabu s řešením proti zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď restaurace, nepochybil krajský soud v právním úsudku, dospěl-li k závěru, že jde o podrobnost stavebně-technického řešení stavby, která není předmětem řízení územního, ale má být řešena ve stavebním řízení. Na správnosti tohoto úsudku nic nemění, namítá-li stěžovatel, že stavební řízení již proběhlo, je pravomocně ukončeno a v současné době nemá stěžovatel prostředky k uplatnění této námitky. Stěžovatel měl jako vlastník sousední nemovitosti ve stavebním řízení postavení účastníka řízení [§ 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Součástí projektové dokumentace k tomuto stavebnímu řízení měl být ve smyslu podmínky č. 5 rozhodnutí o umístění stavby i detail zaatikového žlabu s řešením proti zatékání dešťové vody a tajícího sněhu na zeď restaurace. Případné námitky proti vhodnosti navrhovaného technického řešení mohl stěžovatel ve stavebním řízení uplatnit. Vzhledem k tomu, že taková námitka svým charakterem není námitkou, kterou bylo možno uplatnit v územním řízení, bylo by povinností správního orgánu k ní přihlédnout a posoudit její důvodnost.
(šk)
|
11.02.2004
|
576/2005
|
7 A 72/2001 - 53
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/ceny-a-najemne-a-uhrada-za-plneni-poskytovana-s-uzivanim-bytu.p567.html?q=
|
Ej 87/2004
Ceny: nájemné a úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu
k § 5 a § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (v textu též „zákon o cenách“)
k § 11 odst. 3 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (v textu též „vyhláška o nájemném z bytu“)
Z § 11 odst. 3 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu,
*)
vyplývá, že cena za užívání výtahu může být mezi pronajímatelem a nájemci sjednána jen do výše ceny obvyklé. Překročení této ceny je sice porušením cenových předpisů, avšak nikoliv takovým, které by bylo možno kvalifikovat podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť se nejedná o cenu úředně stanovenou.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001-53)
Věc:
Ing. Jan V. v B. proti Ministerstvu financí o uložení pokuty.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 1. 2001 byla žalobci v souladu s § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, a s § 17 odst. 1 písm. a) a b) zákona o cenách uložena pokuta ve výši 36 761 Kč z důvodu porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, kterého se žalobce dopustil nerespektováním § 5 téhož zákona při účtování nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to v období od 1. 6. 1998 do 30. 6. 2000.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 4. 2001 bylo v odvolacím řízení uvedené rozhodnutí změněno tak, že pokuta se ukládá podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o cenách, a to v celkové výši 23 382 Kč. Z celkové výše pokuty přitom pokutu ve výši 18 382 Kč žalovaný uložil podle § 17 písm. a) citovaného zákona z toho důvodu, že v období od 1. 6. 1998 do 30. 6. 1999 při vyúčtování ceny za užívání výtahu uplatnil žalobce vůči nájemníkům vyšší než maximální cenu podle § 5 zákona o cenách; pokutu ve výši 4000 Kč pak uložil podle § 17 písm. b) citovaného zákona, neboť žalobce v období od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000 při vyúčtování cen služeb uplatnil vůči nájemníkům vyšší než maximální ceny podle § 5 zákona o cenách; a pokutu ve výši 1000 Kč konečně uložil žalobci podle § 17 písm. b) citovaného zákona za to, že v období od 1. 7. 1999 do 30. 6. 2000 při vyúčtování cen služeb uplatnil vůči nájemníkům vyšší než maximální ceny těchto služeb podle § 5 zákona o cenách.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, ve které v prvé řadě namítal nepřezkoumatelnost té části rozhodnutí, která se týká určení ceny obvyklé za užívání výtahu, neboť podle jeho názoru žalovaný uložil pokutu za překročení maximální ceny za užívání výtahu, přičemž z rozhodnutí nevyplývá, jak k jejímu určení dospěl. Žalobce dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že cena obvyklá má být stanovena jedinou konkrétní částkou či matematickým výpočtem ze všech jednotlivých cen, ale domnívá se, že pro stanovení ceny obvyklé je třeba vycházet i z dalších relevantních informací. K tomu žalobce doplnil, že pro stanovení ceny obvyklé je rovněž významná ta skutečnost, zda v ceně za užívání výtahu jsou zahrnuty i odpisy výtahu. Podle žalobce je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné i v části, která se týká překročení maximální ceny při účtování nákladů na odečty měřidel a jejich zpracování. Žalovaný totiž konstatoval, že byla překročena maximální cena těchto služeb, přičemž však neuvedl důvody, které jej vedly k tomuto stanovisku. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal ani s jeho argumentem, že odečty měřidel a jejich zpracování lze chápat rovněž jako zvláštní službu poskytovanou pronajímatelem (žalobcem) nájemcům, která je sjednána podle § 11 odst. 1 vyhlášky o nájemném z bytu. Stejně tak žalobce zásadně nesouhlasí s daným rozhodnutím v části, která se týká ukládání pokut podle § 17 odst. 1 zákona o cenách. Žalovaný totiž uložil pokutu za to, že při účtování ceny za užívání výtahu uplatnil žalobce vůči nájemníkům vyšší než maximální ceny podle § 5 téhož zákona, a další pokutu za to, že při účtování ceny dalších služeb uplatnil vůči nájemníkům vyšší než maximální ceny podle téhož ustanovení citovaného zákona; v odůvodnění však neobjasnil úvahy, které jej vedly k uložení pokuty v dané výši. Žalobce upozornil i na nesprávné právní posouzení věci týkající se výkladu ustanovení § 1 odst. 4 zákona o cenách. Tvrdí totiž, že pokud je určitá úhrada upravena zvláštním předpisem, nelze (za její účtování) uložit pokutu podle § 17 téhož zákona. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobce dále v otázce porušování cenových předpisů při účtování ceny za užívání výtahu. Nesouhlasí s názorem žalovaného a domnívá se, že cena za užívání výtahu není cenou úředně stanovenou podle § 5 zákona o cenách. Závěrem pak žalobce uvádí, že pokud se nejedná o cenu stanovenou podle § 5, nedochází podle něj ani k porušení § 15 odst. 1 písm. a) téhož zákona. S právním posouzením věci žalobce rovněž nesouhlasí v otázce porušování cenových předpisů podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách při účtování ceny dalších služeb, neboť, jak dále uvádí, nepovažuje ani v tomto případě ceny uvedených služeb za ceny úředně stanovené podle § 5 zákona o cenách.
Ve svém vyjádření k žalobě se žalovaný věnoval zejména námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů v části, která se týká určení obvyklé ceny za užívání výtahu. V této souvislosti uvedl, že podkladem pro rozhodnutí žalovaného byly výhradně písemnosti, které byly součástí zaslaného spisu od orgánu I. stupně; s těmi měl žalobce možnost se podrobně seznámit, vyjádřit se k nim, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Dále žalovaný zdůraznil, že spis obsahuje dostatek podkladů pro určení ceny obvyklé a že náklady na odečty měřidel podle jeho názoru nemají charakter nákladů vynaložených na konkrétní službu. K námitce týkající se výše ukládaných pokut podle § 17 odst. 1 zákona o cenách pak žalovaný uvedl, že porovnával výši pokut s možným získaným neoprávněným majetkovým prospěchem a pokuty uložil v částce, která je podstatně nižší než tento prospěch.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Soud se nejprve zabýval otázkou uložení pokut podle § 17 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. K tomu zejména uvádí, že úvaha týkající se uložení pokuty musí vycházet z kritérií v právním předpise k tomu určených. Pokud cenové kontrolní orgány podle § 17 odst. 1 zákona o cenách zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů podle § 15 tohoto zákona, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu. Podle § 17 odst. 2 téhož zákona přihlédnou cenové kontrolní orgány při určování výše pokuty podle odstavce 1 písm. b) citovaného ustanovení zejména k době trvání protiprávního jednání, míře zavinění a rozsahu poškození kupujících nebo prodávajících. Jak patrno, ustanovení § 17 odst. 2 zákona o cenách uvádí demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše pokuty. Dává-li právní předpis správnímu orgánu pro určení výše pokuty k dispozici výslovně určitá kritéria, je třeba, aby se jimi správní orgán zabýval.
V odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 1. 2001 je k uložení pokuty ve výši 5000 Kč (celková výše 36 761 Kč) toliko uvedeno, že pokuta byla uložena s přihlédnutím k době trvání zjištěného stavu a rozsahu poškození; v odůvodnění však chybí nejen další kritérium (míra zavinění), ale především dostatečné odůvodnění všech kritérií. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného o odvolání pak vyplývá, že žalovaný pro stanovení výše pokuty, která je podle něj uložena při spodní hranici možného rozsahu, přihlížel k míře zavinění, k době trvání protiprávního jednání i k tomu, že účastníkovi řízení by po zaplacení vznikl neoprávněný majetkový prospěch. V odůvodnění rozhodnutí pro stanovení pokuty ve výši 1000 Kč, která je podle žalovaného rovněž uložena na spodní hranici možného rozsahu, je dále toliko uvedeno, že žalovaný přihlédl k zákonným kritériím uvedeným v § 17 odst. 2 zákona o cenách. Institut správního uvážení s ohledem na jeho možnou přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost pro účastníky řízení, vyžaduje, aby se správní orgán výslovně zmínil o všech v demonstrativním výčtu uvedených kritériích a dostatečně je odůvodnil. Dále je nezbytné objasnit, která další v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená kritéria byla vzata v úvahu, a pokud nikoliv, z jakého důvodu k nim správní orgán nepřihlížel. Vzhledem k tomu, že správní orgány výše uvedený postup neakceptovaly, přisvědčil Nejvyšší správní soud žalobci a konstatoval, že se jedná o vadu řízení.
K námitce týkající se nesprávného právního posouzení věci při výkladu § 1 odst. 4 zákona o cenách soud nejprve připomíná, že podle tohoto ustanovení se zákon nevztahuje na odměny, úhrady, poplatky, náhrady škod a nákladů a úroky, upravené zvláštními předpisy. Ač není v žalobní námitce přímo uvedeno, že se jedná o výklad ve vztahu k nájemnému z bytu, dovozuje soud tuto skutečnost z celého řízení v dané věci. Soud dále konstatuje, že pro dostatečný a uspokojivý výklad právních norem zpravidla nepostačuje použít metody jazykové, nýbrž že je nutno využít i metody další a výsledný závěr se musí jevit jako průnik všech v úvahu přicházejících metod. Jelikož samotný zákon o cenách zmocnil k vydání vyhlášky o nájemném z bytu, bylo by nelogické a úmyslu zákonodárce odporující, kdyby na jeho základě vydaná prováděcí vyhláška byla z použití zákona vyloučena. Na tom nemění nic ani skutečnost, že zmocňující ustanovení bylo ze zákona o cenách později vypuštěno a nahrazeno jiným (k tomu srov. nález Ústavního soudu č. 3/2000, Sb. ÚS, sv. č. 18, nález č. 93). Ostatně existence předpisu upravujícího pouze způsob určení maximální výše cen bez jakékoliv možnosti jejich kontroly se za této situace z pohledu soudu jeví jako nesmyslná, neboť argumentem
reductio ad absurdum
by z tohoto vyplývalo, že vyhláška by toliko určila, v jaké výši má být stanoveno nájemné z bytu a úhrady za plnění poskytované s užíváním bytu, avšak tato povinnost by nemohla být vymáhána, resp. nemohlo by být kontrolováno její dodržování, což by následně umožnilo pronajímatelům stanovit nájemné v jakékoliv výši. Tomuto výkladu svědčí i skutečnost, že nájemné je zařazeno výměrem Ministerstva financí č. 01 do seznamu zboží, s nímž výslovně počítá zákon o cenách. Na základě výše uvedených interpretací proto soud dovozuje, že pokud je určitá úhrada upravena zvláštním předpisem, nemusí být za takovéto formulace zákona (ustanovení § 1 odst. 4 zákona o cenách) bez dalšího vyloučeno, aby se podle daného zákona postupovalo, resp. se podle něj ukládaly pokuty. Konkrétně pro vztah zákona o cenách a vyhlášky o nájemném z bytu platí, že citovaný zákon se na vyhlášku vztahuje a za její porušení lze podle tohoto zákona ukládat sankce. V této námitce proto soud žalobci nepřisvědčil.
Společně k námitce týkající se nesprávného právního posouzení účtování ceny za užívání výtahu a námitce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů při určení ceny obvyklé soud uvádí, že podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o cenách, které bylo podkladem pro rozhodnutí o uložení pokuty, prodávající poruší cenové předpisy, jestliže prodává za cenu vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu v souladu s § 5. Jelikož v předpisech nebo rozhodnutích není stanovena regulace ceny pro užívání výtahu, tedy cena této služby (cena výtahu), a tuto službu poskytuje sám pronajímatel, vyplývá z ustanovení § 11 vyhlášky o nájemném z bytu, že cena za užívání výtahu se sjednává do výše cen obvyklých v místě a čase plnění. Ustanovení § 5 zákona o cenách, které žalobce údajně porušil, pak uvádí, že úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, nebo místními orgány jako maximální, a doplňuje, že maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit; pevná cena je cena, kterou není přípustné změnit; a minimální cena je cena, kterou není přípustné snížit. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že má-li se jednat o cenu maximální, je třeba, aby se jednalo o cenu určeného druhu zboží, a především, aby ji stanovil cenový orgán. Protože cena za užívání výtahu takovýmto rozhodnutím cenového orgánu stanovena nebyla, není cena obvyklá (tedy cena za užívání výtahu) zároveň i cenou maximální v kontextu ustanovení § 5 zákona o cenách a žalobce nemohl porušit jeho § 15 odst. 1 písm. a). V této námitce soud proto žalobci přisvědčil a konstatuje, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci; rozhodnutí je proto v této části nezákonné. Soud však dále poznamenává, že § 11 odst. 3 vyhlášky o nájemném z bytu v případě, že některé služby poskytuje sám pronajímatel (což je i případ výtahu), stanoví, že v takovém případě se ceny sjednávají jen do výše cen obvyklých v místě a čase plnění. Z tohoto podle soudu vyplývá, že cena za užívání výtahu může být sjednána právě jen do výše ceny obvyklé. V případě překročení ceny obvyklé pak dochází k porušení cenových předpisů, avšak takové porušení cenových předpisů nelze podřadit pod ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách.
K námitce týkající se samotného určení ceny obvyklé soud doplňuje, že z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný stanovil průměrnou cenu za užívání výtahu aritmetickým průměrem cen za užívání výtahů a na základě provedené analýzy dospěl k závěru, že zjištěné ceny převyšující částku 596 Kč/osoba/rok mají
marginální
význam. Z těchto závěrů poté žalovaný dovodil, že jako cenu obvyklou je možno akceptovat cenu maximálně ve výši 596 Kč/osoba/rok. Takováto úvaha dovozující, že právě ceny převyšující danou částku mají
marginální
význam, a následně vedoucí k závěru, že cena v této výši je cenou obvyklou (navíc beroucí v potaz nahodile vybrané domy), se tak nutně jeví jako nepřezkoumatelná. Soud proto konstatuje, že není-li právní normou stanoven mechanismus určení ceny obvyklé a k jejímu určení je povolán správní orgán, je třeba k určení ceny obvyklé přistupovat se zvláštním zřetelem a její výši určovat na základě objektivních kritérií a tak, aby závěry správního orgánu vedly ke spolehlivému úsudku a bylo možno způsob jejího určení a samotnou výši ceny obvyklé přezkoumat. Vzhledem k tomu, že žalovaný takto nepostupoval, se tedy jedná o vadu řízení. Soud proto přisvědčil žalobci i v této námitce a rozhodnutí shledal v dané části nepřezkoumatelným.
K dalším námitkám, zda cena obvyklá má být stanovena jedinou konkrétní částkou či matematickým výpočtem, případně zda je třeba vycházet z dalších relevantních informací, soud uvádí, že zasahovat do výběru kritérií nebo určovat, ke kterému z kritérií má správní orgán pro určení ceny obvyklé přihlížet, mu nepřísluší a nechává výběr kritérií na správním orgánu, přičemž však opakuje, že tato kritéria musí vést ke spolehlivému a objektivnímu závěru. Rovněž k námitce, zda je třeba odpisy výtahu zahrnout do ceny za užívání výtahu, soud připojuje, že mu o této námitce nepřísluší rozhodovat, neboť je povolán k přezkumu zákonnosti, a nikoliv k určování ceny obvyklé a jejích složek.
Nejvyšší správní soud se z důvodu podobnosti a vzájemné provázanosti vyjádřil společně rovněž k námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v části, která se věnuje překročení maximální ceny při účtování nákladů na odečty měřidel a jejich zpracování, a k námitkám týkajícím se nesprávného právního hodnocení nákladů odečtů měřidel, jejich zpracovávání a rozúčtování. K tomu konstatuje, že ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky o nájemném z bytu uvádí, že v nájemném nejsou zahrnuty ceny služeb. Ve výslovném výčtu v rámci tohoto ustanovení náklady na odečty měřidel a jejich zpracování a rozúčtování mezi službami uvedeny nejsou, nicméně lze je případně jako tzv. další služby pronajímatele s nájemcem dohodnout. Soud proto přisvědčil žalobci v námitce, zda lze tyto náklady sjednat na základě vzájemných dohod mezi pronajímatelem a nájemcem, a v této námitce shledal nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Obdobně lze podle soudu samozřejmě sjednat i náklady na správu domu, do kterých by tato položka mohla být zahrnuta. Avšak pro případy, kde by takovéto náklady dohodou sjednány nebyly, není žalobce s ohledem na citované ustanovení vyhlášky oprávněn k rozúčtování nákladů, a považoval-li žalovaný tuto okolnost za cenovým předpisům odporující, citovaná ustanovení zákona či vyhlášky neporušil. V těchto námitkách proto soud žalobci nepřisvědčil.
(uch)
*) Zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.
|
29.07.2004
|
578/2005
|
5 As 38/2003 - 38
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/provoz-na-pozemnich-komunikacich-a-jizda-do-krizovatky-couvanim.p568.html?q=
|
Ej 120/2005
Provoz na pozemních komunikacích: jízda do křižovatky couváním
k § 22 a § 24 odst. 2, 3, a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
Jízdu do křižovatky couváním je třeba posuzovat podle § 24 odstavce druhého až čtvrtého (otáčení a couvání) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a nikoliv podle § 22 tohoto zákona (jízda křižovatkou). Při couvání do křižovatky nemá řidič couvajícího vozidla přednost v jízdě, ale naopak nesmí ohrozit žádného z ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, čj. 5 As 38/2003-38)
Věc:
Ing. Lubomír H. v B. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce byl rozhodnutím Okresního úřadu Šumperk ze dne 4. 6. 2002 uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil dne 3. 4. 2002 tím, že v obci B. při řízení osobního vozidla značky Škoda 125 L nesprávným couváním vjel do křižovatky, kde došlo ke střetu s osobním vozidlem značky Škoda 105, čímž porušil ustanovení § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Za tento přestupek mu podle § 11 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 2 zákona o přestupcích byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč a dále mu byla podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích uložena povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný dne 1. 8. 2002 tak, že je zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně v plném rozsahu potvrdil.
Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ostravě dne 14. 5. 2003.
Proti jeho rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítal, že správní orgány nevyložily správně pravidlo o couvání v křižovatce, neboť stěžovatel přijížděl ze směru, jemuž měl druhý účastník nehody dát přednost, což neučinil a do křižovatky vjel rychlostí nepřiměřenou povinnosti dát přednost v jízdě. Rovněž namítl, že situace a okolnosti v místě nehody nevyžadovaly zabezpečení couvání způsobilou a poučenou osobou, neboť přes plot domu č. p. 405 byl do křižovatky dostatečný výhled pro vyjetí i couvání. To ostatně vyplývalo z provedených důkazů; správní úřady však ve svých skutkových zjištění dovodily opak.
Stěžovatel označil výklad § 2 písm. l) a q), § 22 odst. 2, 3 a § 24 zákona č. 361/2000 Sb. za revoluční, neboť řidič musí dát přednost v jízdě i takovému vozidlu, které jede pozpátku (couvá), což vyplývá z § 2 písm. q) a § 22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Couvání je totiž také jízdou a řidič má povinnost dát přednost vozidlu, a to bez ohledu na způsob jeho jízdy.
Řidič při couvání jistě nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, tedy způsobit jim nějaké nebezpečí, avšak omezit v jízdě je může. V dané situaci měl stěžovatel náležitý rozhled tak, aby nezpůsobil nikomu nebezpečí (např. najetím do jedoucího či stojícího vozidla), a tyto okolnosti nevyžadovaly ve smyslu § 24 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. zajištění couvání třetí osobou. Jedinou příčinou nehody tedy bylo porušení § 22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. druhým účastníkem nehody, který nedal přednost v jízdě tím, že podle místních podmínek nesnížil podstatně svou rychlost, resp. ve smyslu § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. pokračoval v jízdě do křižovatky, takže řidič mající přednost v jízdě musel náhle změnit rychlost jízdy (zastavit). Při této nepřiměřené rychlosti se druhý řidič nestihl vyhnout stěžovatelovu vozidlu, ač to prostorové podmínky umožňovaly.
Krajský soud ve svém rozsudku fakticky dovodil, že pro couvání nelze použít analogie dle § 24 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., tedy že pro couvání se neuplatní ustanovení o jízdě křižovatkou, tj. pravidlo o přednosti v jízdě. To by znamenalo, že při couvání se neuplatní pravidla o jízdě křižovatkou, a že couvající řidič tak není povinen dát přednost v jízdě, respektovat dopravní značky upravující hlavní a vedlejší komunikace, zastavit na hranici křižovatky, nedovoluje-li to situace, apod. Takový výklad je zcela nepřípustný.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Krajský soud se v napadeném rozsudku zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Na základě provedeného dokazování dospěl krajský soud k závěru, že správní orgán I. stupně i žalovaný zjistili úplný skutkový stav. Ačkoliv krajský soud oproti nim dospěl k závěru, že stěžovatel v dané situaci přednost neměl, kvalifikoval stěžovatelovo zaviněné jednání jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, tedy dle stejného ustanovení jako žalovaný.
Právní závěry správních orgánů nejsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel dne 4. 4. 2002 podal vysvětlení na Okresním ředitelství Policie České republiky – Dopravním inspektorátu v Šumperku a mimo jiné tam uvedl: „
dále si myslím, že řidič
(další účastník nehody, pozn. soudu)
jel dosti rychle, avšak rychlost nedokážu odhadnout
“. V protokolu o ústním jednání na Okresním úřadu Šumperk, referátu dopravy, dne 4. 6. 2002 stěžovatel setrval na své výpovědi ze dne 4. 4. 2002 a dále uvedl, že
„... pan S. jel podstatně rychleji než udávaných 20 km/h (já jsem v době střetu viděl jen něco se mihnout)...“
. Další účastník nehody Miroslav S. dne 4. 4. 2002 v protokolu o podání vysvětlení mimo jiné uvedl: „
jel jsem rychlostí kolem 20 km/h, neviděl jsem přijíždět z této pozemní komunikace žádné vozidlo a pomalou jízdou jsem započal vjíždět do uvedené křižovatky, kterou jsem chtěl projíždět v přímém směru
“. Rychlost vozidel, která se střetla a která řídili účastníci dopravní nehody, tj. stěžovatel a Miroslav S., v době střetu nebyla zjištěna. Stěžovatelovo tvrzení, že druhý účastník dopravní nehody Miroslav S. v době střetu jel nepřiměřenou rychlostí, nebylo prokázáno. Pro posouzení skutkové podstaty dopravního přestupku, kterého se dopustil stěžovatel, je bez významu, zda se dopravního přestupku dopustil i další účastník dopravní nehody (Boh. A 10717/33). Podstatné a rozhodující v této právní věci je, zda se stěžovatel dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, v daném případě podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, konkrétně porušením § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb. Podle citovaných ustanovení nesmí řidič při couvání ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
Při posuzování, zda se stěžovatel dopustil přestupku, vycházel žalovaný (i správní orgán I. stupně) a krajský soud z tohoto skutkového stavu, který stěžovatel nezpochybnil (avšak zpochybnil jeho právní hodnocení): dne 3. 4. 2002 kolem 15:50 hodin řídil stěžovatel osobní automobil Škoda 125 L v obci B. S tímto automobilem couval z ulice Příční do ulice Krátké. Křižovatka těchto ulic ve tvaru T (ulice Příční ústí do ulice Krátké) nebyla rozlišena dopravním značením. Ve stejnou dobu řídil Miroslav S. osobní automobil Škoda 105 L a jel s ním v obci B. po ulici Krátké ve směru ke křižovatce ulic Krátká a Příční, přičemž ulice Příční se nacházela vpravo ve směru jeho jízdy. Ke střetu obou vozidel došlo v křižovatce. Postavení automobilů po nehodě zůstalo, podle obou účastníků nehody, stejné a zachycuje ho plánek dopravní nehody, který je obsahem spisu Policie České republiky, Okresního ředitelství DI – dopravní nehody Šumperk, stejně tak jako fotografie zachycující postavení obou automobilů po nehodě.
Stěžovatel vytýká žalovanému i krajskému soudu, že z uvedeného skutkového stavu vyvodili nesprávný právní závěr, že stěžovatel porušil § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., a tím se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Žalobce má za to, že při couvání v obci B. z ulice Příční na ulici Krátkou, tedy v křižovatce těchto ulic nerozlišené dopravními značkami, přijížděl do křižovatky zprava ve směru jízdy dalšího účastníka dopravní nehody Miroslava S., a že tedy měl přednost v jízdě před vozidlem řízeným Miroslavem S., přičemž Miroslav S. pravidlo o přednosti v jízdě automobilu přijíždějícímu zprava nedodržel. Toto stěžovatelovo přesvědčení však není v souladu se zákonem č. 361/2000 Sb.
Zákon č. 361/2000 Sb. upravuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu, pravidla provozu na pozemních komunikacích... V části první hlavě II dílu 3 upravuje pravidla provozu na pozemních komunikacích, v oddílu 1 jízdu vozidly a v § 13 – § 24 jízdu ve zvláštních případech. V § 22 upravuje jízdu křižovatkou a z odstavce druhého tohoto ustanovení vyvozuje stěžovatel svou přednost v jízdě při couvání z ulice Příční do ulice Krátké, tedy do křižovatky těchto ulic neoznačených dopravními značkami, do níž couval vpravo ve směru jízdy řidiče Miroslava S. V § 24 upravuje citovaný zákon otáčení a couvání. V odstavci druhém stanoví, že při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pro účely tohoto zákona znamená „nesmět ohrozit“ povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemích komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí [§ 2 písm. l) citovaného zákona]. Protože stěžovatel do křižovatky couval, nelze jeho jízdu couváním posuzovat pravidly stanovenými zákonem v § 22, ale pravidly stanovenými v § 24, a to v odstavcích druhém až čtvrtém. Při couvání do křižovatky neměl stěžovatel přednost v jízdě, ale naopak nesměl ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, tedy ani vozidlo řízené řidičem Miroslavem S. přijíždějící po ulici Krátké ke křižovatce ulic Příční a Krátké. Pravidla provozu na pozemních komunikacích tedy stěžovatel při couvání nedodržel, ačkoliv je tato povinnost stanovena v § 4 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. Dalšího účastníka silničního provozu Miroslava S. ohrozil. Pokud stěžovatel namítá, že jel jen velmi pomalou rychlostí při couvání do křižovatky, pak to zřejmě v situaci na vozovce nestačilo, neboť přijíždějící vozidlo řízené Miroslavem S. neviděl a jak sám připustil, přijíždějící vozidlo nemohl možná vidět přes roh domu č. p. 405, který se nachází vpravo (ve směru jeho jízdy couváním). Stěžovatel sice v protokolu o podání vysvětlení dne 4. 4. 2002 před Policií České republiky, dopravním inspektorátem v Šumperku prohlásil, že to nebylo poprvé, co takto vyjížděl, a že dle jeho úsudku nebylo zapotřebí zabezpečit couvání na ulici Krátkou pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby; jak je však patrné, marně se spoléhal na to, že při couvání nikoho neohrozí. V obydlené části obce zastavěné domy nelze vyloučit pohyb osob a automobilů ve vozovce. Neměl-li stěžovatel dostatečný rozhled při couvání pro polohu domu č. p. 405, bylo jeho povinností zajistit couvání do křižovatky pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Stěžovatel tak skutečně porušil i § 24 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., protože si přes nedostatečný rozhled nezajistil couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.
(ale)
|
27.06.2003
|
554/2005
|
30 Ca 12/2003 - 44
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/stavebni-zakon-a-odstraneni-stavby-provedene-bez-stavebniho-povoleni.p569.html?q=
|
Ejk 11/2004
Stavební zákon: odstranění stavby provedené bez stavebního povolení a bez odborného vedení
k § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.
Stavbu provedenou svépomocí bez odborného vedení oprávněnou osobou a bez stavebního povolení či ohlášení nelze bez dalšího považovat za závadnou, jelikož opačný závěr by znamenal, že všechna řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, by nutně ústila v rozhodnutí o odstranění takové stavby.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2003, čj. 30 Ca 12/2003-44)
Věc:
Ing. Miloslava Š. v L. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje, za účasti osob zúčastněných na řízení Antonína a Jindřišky P. v L., o odstranění stavby provedené bez stavebního povolení.
Městský úřad Litomyšl dne 23. 7. 2002 nařídil podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona odstranění stavby základu provedené bez stavebního povolení.
Okresní úřad Svitavy napadené rozhodnutí dne 29. 11. 2002 změnil tak, že stanovil novou lhůtu, v níž má být stavba odstraněna. V ostatním odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla žalobkyně správní žalobou, v níž především uvedla, že základ stavby byl upraven jednak svépomocí, jednak dodavatelským způsobem, přičemž celé dílo je provedeno kvalitně a v souladu s obecnými technickými požadavky na výstavbu. O těchto skutečnostech ostatně dle žalobkyně svědčí to, že ačkoliv je nezakrytý základ již více než šest let vystaven povětrnostním vlivům, nepůsobí mu to žádnou újmu. Stavba základu je přitom dle statického posouzení stávajícího základového pasu, vyhotoveného Ing. Karlem Š., provedena kvalitně a vyhovujícím způsobem.
Zúčastněné osoby manželé Antonín a Jindřiška P. poukazovali na to, že důkazy předkládané žalobkyní, a to statické posouzení provedené znalcem Ing. Karlem Š., posudek Ing. Miroslava H. a vyjádření projektanta Ing. Karla K., nepředstavují důkazní prostředky, jež by mohly prokázat provedení základu způsobem, který by odpovídal obecně technickým požadavkům na výstavbu. Naopak namítaly, že podle jimi zadaného znaleckého posudku, vypracovaného znalcem Vojtěchem A., není stavba provedena v souladu s požadavky projektanta.
Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozhodnutí vydaná v I. i II. stupni pro vady řízení podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V přezkoumávané věci bylo rozhodnuto o odstranění základu u domu čp. 47 včetně železné konstrukce na stavební parcele č. 150 v katastrálním území L. Pro odstranění stavby bylo zároveň stanoveno celkem osm podmínek. Výrok o odstranění stavby je nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze zjistit, v jakém rozsahu bylo vlastně odstranění základu nařízeno, ba dokonce je možno se domnívat, že žalobkyni - jako vlastnici rodinného domu čp. 34 - bylo nařízeno odstranění základů domu čp. 47, tedy domu zúčastněných osob. Rozsah odstranění základu není zřejmý ani z podmínek rozhodnutí o odstranění, mezi nimiž chybí podmínky odpovídající technologickému postupu při odstraňování, jimž se stavební úřad nemůže nikdy vyhnout (jde o to, v jakém rozsahu a jakým postupem má k odstranění základů dojít, do jaké hloubky apod.). Přitom ani podle znaleckého posudku, vypracovaného Vojtěchem A., jehož se zúčastněné osoby dovolávaly, není nutné zbourat celý základ, nýbrž jen jeho část pod vodorovnou izolací štítové zdi rodinného domu manželů Antonína a Jindřišky P, a to z důvodu opravy izolace. Již jen na základě toho je ovšem třeba konstatovat, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť je v rozporu s § 46 a § 47 správního řádu. Podle těchto ustanovení totiž musí být každé rozhodnutí v souladu se zákonem a ostatními právními předpisy, musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti. Ze žalobou napadeného rozhodnutí se přitom nelze dobrat ani toho, v jakém rozsahu a kde bylo vlastně odstranění stavby základu nařízeno.
Již jen vzhledem k těmto skutečnostem musil krajský soud žalované rozhodnutí zrušit pro vady řízení podle § 78 odst. 1 písmena a) s. ř. s. a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož stejnými nedostatky trpělo i rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl vydané v I. stupni, jež zrušenému rozhodnutí předcházelo, bylo zrušeno i ono.
Nadto třeba uvést, že zrušené rozhodnutí má i další vady. Správní orgán zvláště neodůvodnil řádným způsobem svůj výrok, neboť v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, jaké že to technické podklady ohledně základu měla vůbec žalobkyně předložit, jaké podklady měl při svém rozhodování k dispozici, jak tyto podklady hodnotil či k jakým úvahám jej vedly. Pouze obecně konstatoval, že nezískal potřebnou záruku o kvalitě provedení stavby, a to je málo. Nezmínil se o způsobu uložení základů do hloubky, o rozměrech základu z hlediska bezpečného roznesení zatížení svislých konstrukcí do základové spáry, o únosnosti zeminy ani o dalších okolnostech nezbytných pro rozhodnutí ve věci. Obecnými proklamacemi ale individuální správní rozhodnutí odůvodňovat nelze. Obecně nepřijatelná je rovněž teze žalovaného, že stavba provedená svépomocí bez odborného vedení oprávněnou osobou neskýtá záruku nezávadnosti. V tom případě by totiž řízení vedená podle § 88 odst. 1 písmena b) stavebního zákona končívala již jen z tohoto důvodu rozhodnutími o odstranění takovýmto způsobem provedených staveb.
(rec)
|
24.01.2005
|
533/2005
|
2 Afs 77/2004 - 85
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/povinne-zastoupeni-advokatem-v-rizeni-o-kasacni-stiznosti.p676.html?q=
|
Ej 68/2005
Řízení před soudem: povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
k § 105 odst. 2 soudního řádu správního
k § 3 odst. 4 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky
k čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 4 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, je ustanovením speciálním, omezujícím právo na zastupování (srov. též čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nelze tedy dovozovat nepřípustný rozpor těchto ustanovení.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2005, čj. 2 Afs 77/2004-85)
Věc:
Společnost s ručením omezeným D. v M. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o ochranu proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce (stěžovatel) zastoupený daňovým poradcem Ing. Radkem L. se kasační stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2004 byl stěžovatel vyzván, aby v souladu s ustanoveními § 37 odst. 5 a § 106 odst. 3 s. ř. s. odstranil nedostatek kasační stížnosti a v souladu s ustanovením § 105 odst. 5 s. ř. s. předložil plnou moc udělenou advokátovi, případně doložil, že jeho zaměstnanec nebo člen, který za něho jedná nebo jej zastupuje, má vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Stěžovatel však nedostatek kasační stížnosti neodstranil. Místo toho bylo krajskému soudu dne 2. 6. 2004 doručeno podání dosavadního zástupce stěžovatele Ing. Radka L., který navrhl, aby krajský soud přerušil řízení podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a podal k Ústavnímu soudu návrh podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. s tím, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s ustanoveními článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a se zákonem ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále též ""zákon č. 523/1992 Sb.""). Tvrzenou neústavnost zmiňovaného ustanovení zdůvodnil zástupce tím, že značnou část agendy Nejvyššího správního soudu tvoří věci daňové a je zde určitý nesoulad mezi ustanovením § 105 odst. 2 s. ř. s. na straně jedné a ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb. (to daňovému poradci ukládá povinnost chránit práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně přitom využívat všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv) a ustanovením § 3 odst. 4 téhož zákona na straně druhé (činí-li daňový poradce právní úkony jménem klienta, má postavení zástupce podle zvláštních předpisů). Jedná se o nesoulad právních předpisů stejné síly.
Ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. omezující daňové poradce v dostupných prostředcích na ochranu práv jejich klienta (viz ustanovení § 6 odst. 1 a § 3 odst. 4 zákona č. 523/1992 Sb.) postrádá jakožto ""omezení"" rozumné důvody a svou podstatou je omezením práva daňových poradců svobodně podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. I když dle odst. 2 tohoto článku může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, nutno při stanovení takových omezení respektovat zásady stanovené v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Má-li být při používání ustanovení o omezeních základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí-li být taková omezení zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, je potom zcela nelogické, aby v řízení před obecnými soudy ve správním soudnictví, kde se namítají vady právní i skutkové, provádí se dokazování a zpravidla je nařízeno jednání, mohl být zástupcem i daňový poradce podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a potom aby daňový poradce musel celou věc předat advokátovi, který se musí s případem ve velice krátké době dvou týdnů seznámit a podat kasační stížnost. Pokud zákonodárce skutečně chtěl z pravomoci daňových poradců vyjmout právo jednat před Nejvyšším správním soudem v řízení o kasačních stížnostech v daňových věcech, měl tak učinit přímo v zákoně č. 523/1992 Sb., např. v ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona měl uvést, že daňový poradce je povinen chránit práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně přitom využívat všech zákonných prostředků k ochraně jeho práv, avšak s výjimkou řízení podle ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
Z odůvodnění:
Vzhledem k námitkám stěžovatele se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda nepřichází v úvahu postup podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu však Nejvyšší správní soud neshledal.
Kasační stížnost podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. je mimořádným opravným prostředkem, sloužícím k přezkoumání rozhodnutí Nejvyšším správním soudem z hlediska tvrzených právních vad (viz především ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.). Proto zákonná úprava uvedená v ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. volí požadavek na kvalifikované právní zastoupení fyzických či právnických osob záměrně, s ohledem na nezbytnost garantované profesní právní erudice zástupce. Činí tak obdobně jako některé jiné procesní úpravy, včetně úpravy řízení před Ústavním soudem. Nelze tedy dovodit, že by touto úpravou byl stěžovatel neúměrně (nedůvodně) zkrácen na svých ústavních právech, především na právu přístupu k soudu a na právu na právní pomoc v řízení před soudy. Pro úplnost (se zřetelem na uvedené námitky stěžovatele) je třeba uvést, že úprava zastoupení při podání kasační stížnosti je logicky obsažena v soudním řádu správním. V tomto směru je ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 4 zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ustanovením speciálním, omezujícím právo na zastupování (srov. též článek 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nelze tedy ani dovozovat nepřípustný rozpor těchto ustanovení.
Nedoložení zastoupení stěžovatele požadované ustanovením § 105 odst. 2 s. ř. s. brání věcnému vyřízení kasační stížnosti. Jedná se o nedostatek podmínek řízení, který přes výzvu soudu nebyl odstraněn. Proto Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a), § 120 s. ř. s.
(oda)
|
25.05.2004
|
667/2005
|
7 A 30/2002 - 98
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/odpady-a-ukladani-odpadu.p677.html?q=
|
Ej 313/2004
Odpady: ukládání odpadů
k § 3 odst. 4 a § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech
*)
Ukládání materiálů spadajících do kategorie odpadů na místě, na němž měla být podle platného územního rozhodnutí uložena za účelem rekultivace lomu pouze ekologicky nezávadná suť, je porušením povinnosti stanovené v § 3 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, podle něhož lze odpady podle tohoto zákona upravovat, využívat nebo zneškodňovat pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených, a tedy správním deliktem podle § 39 odst. 2 písm. a) tohoto zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2004, čj. 7 A 30/2002-98)
Věc:
Společnost s ručením omezeným Š. v Š. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty.
Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 6. 8. 2001 uložila žalobci podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení § 3 odst. 4 zákona o odpadech tím, že směs odpadů katalogových čísel 100201 a 100202 byla využita a zneškodněna mj. na rekultivační stavbě „pískovna S.“, přičemž tato stavba není určena k využití a zneškodňování uvedeného odpadu.
Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 12. 11. 2001 odvolání žalobce zamítlo a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo. V odůvodnění konstatovalo, že není sporu o tom, že žalobce ukládal na pozemek „pískovny S.“ směs hutních strusek a hutních sutí. Toto počínání podléhalo režimu zákona o odpadech, v daném případě jeho ustanovení § 3 odst. 4, neboť směsi hutních strusek a hutních sutí lze zařadit pod katalogová čísla odpadů č. 100201 a 100202. Žalobcovo jednání bylo v rozporu s územním rozhodnutím, podle něhož měla být na uvedený pozemek ukládána pouze ekologicky nezávadná suť. Žalobce neměl právní důvod k tomu, aby mohl zneškodňovat odpady v uvedené lokalitě; v daném případě se jednalo o ukládání odpadů za účelem jejich zneškodnění pod záminkou rekultivace lomu.
Dalším rozhodnutím ze dne 12. 11. 2001 zamítlo Ministerstvo životního prostředí odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 9. 8. 2001, jímž správní orgán I. stupně žalobci stanovil podmínky a lhůty pro zjednání nápravy podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech. Předmětem podmínek a lhůt pro zjednání nápravy bylo zastavení navážení odpadů.
Obě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí napadl žalobce žalobou, v níž se neztotožnil se závěrem žalovaného, že zneškodňoval odpad mimo místo k tomu určené. Žalobce pouze prováděl rekultivační práce, a to v souladu s územním rozhodnutím stavebního úřadu. K odběru hutních strusek a hutních sutí od železáren žalobce přistupoval jako k výrobku, nikoliv jako k odpadu; tento materiál byl navíc schválen rozhodnutím Okresní hygienické stanice z Karviné ze dne 27. 5. 1999, která doporučila využívat materiál pro rekultivační stavby v okrese Karviná.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl k námitce žalobce týkající se použitého „materiálu“ či „výrobku“ – který žalobce nepovažuje za odpad – že dotazem u železáren zjistil, že uvedený materiál není výrobkem, ale odpadem využitelným např. při rekultivačních pracích.
Nejvyšší správní soud, na nějž věc přešla v souladu s § 132 s. ř. s., zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Deliktní odpovědnost právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání – tzv. odpovědnost za správní delikt – je konstruována na principu objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za následek, nikoliv za zavinění. Řízení o uložení pokuty fyzické osobě vystupující jako podnikatel nebo provozovateli kvalifikovaných činností (v daném případě nakládání s odpady – pozn. soudu) je odlišné od obecného postihu občanů za přestupky, neboť zvláštní zákony často nerozlišují, zda oprávněnou osobou je fyzická nebo právnická osoba, a při postihu kladou primárně důraz na charakter činnosti. Jednotícím znakem těchto deliktů pak není znak subjektu – odpovědné osoby, ale charakter prováděných činností. Tato úprava odpovídá rovněž zásadě rovnosti subjektů – nese-li s sebou výkon uvedených činností ohrožení veřejných zájmů, musí tomu odpovídat i stejné podmínky pro trestání všech, kdo je vykonávají. K subjektivním předpokladům odpovědnosti za tento druh správního deliktu se zásadně neřadí zavinění. Důvodem pro výjimku z jinak platné zásady, že fyzické osoby odpovídají za trestná jednání na základě zavinění, je výše uvedená skutečnost, že pro tento druh deliktu je určujícím znakem charakter činnosti bez ohledu na povahu a postavení osoby; podmínky postihu proto nemohou být rozdílné. V řízení o těchto správních deliktech se postupuje podle správního řádu s použitím speciálních procedurálních ustanovení, v daném případě podle zákona o odpadech.
Podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech lze odpady podle tohoto zákona upravovat, využívat nebo zneškodňovat pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených, ve smyslu tohoto zákona nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Při této činnosti nesmí být ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmí být překročeny limity znečištění stanovené zvláštními předpisy. Podmínky pro využití odpadů jako hnojiva stanoví Ministerstvo zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem zemědělství vyhláškou.
Podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech uloží příslušný okresní úřad nebo inspekce pokutu do výše 500 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, která nakládá s nebezpečným odpadem jako s odpadem ostatním, upravuje, využívá nebo zneškodňuje odpady v zařízeních, která k tomu nejsou určena (§ 3 odst. 4 zákona o odpadech).
Nejvyšší správní soud shledal, že v dané věci není sporu o tom, že směsi hutních strusek a hutních sutí ukládal žalobce na parcelách vymezených v napadených rozhodnutích, označovaných jako „pískovna S.“. Nakládání s touto oblastí bylo vymezeno územním rozhodnutím ze dne 14. 10. 1994 s tím, že pozemek parc. č. 1208 v kat. území S. měl být využíván pro těžbu písku. Po ukončení těžby měl provozovatel zajistit na vlastní náklady zalesnění a rekultivaci pozemku, jež měla být provedena ekologicky nezávadnou sutí. Vzhledem k tomu, že hutní strusky a hutní sutě náleží do katalogových čísel odpadů č. 100201 a 100202, nelze na tyto materiály pohlížet jako na ekologicky nezávadnou suť, nýbrž jako na odpady, a manipulace s nimi podléhá režimu zákona o odpadech. Podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech vznikla žalobci povinnost zneškodňovat odpady pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Místem ke zneškodnění odpadů ovšem nebyl areál „pískovny S.“, neboť na základě výše uvedeného územního rozhodnutí bylo možné k rekultivaci území po ukončení těžby použít pouze ekologicky nezávadnou suť z železáren. Materiál ukládaný žalobcem do prostor „pískovny S.“, byť skutečně pocházející z železáren, totiž spadá do kategorie odpadů, a nebylo tedy možné jej použít k rekultivaci těžbou dotčených pozemků podle územního rozhodnutí platného v té době. Tímto jednáním se žalobce dopustil správního deliktu podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, neboť zneškodňoval odpady v zařízeních, která k tomu nejsou určena. Tuto skutečnost pak správně posoudil správní orgán prvního stupně i žalovaný, jenž uvedl, že žalobce nevycházel při svém jednání z takových relevantních povolení a neměl k dispozici právní důvod k tomu, aby mohl zneškodňovat, případně jinak využívat odpady na dané lokalitě. Soud se ztotožnil i s tvrzením žalovaného, že pod záminkou rekultivace lokality „pískovny S.“ bylo fakticky prováděno ukládání odpadů za účelem jejich zneškodnění, a to jejich uložením do vytěženého lomu.
(ouč)
*) Zrušen zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů.
|
26.02.2004
|
592/2005
|
5 Azs 45/2003 - 39
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-duvody-udeleni-azylu.p678.html?q=
|
Ej 121/2004
Azyl: důvody udělení azylu
k § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Ze skutečnosti, že při nelegální činnosti se žadatel o azyl dostal do styku s muslimskými skupinami a sám je ateistou, nelze bez dalšího dovozovat pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to ani když se žadatel nyní takovýchto skupin obává proto, že by se mu mohly mstít z příčin, jejichž původ leží právě ve spolupráci při nezákonných obchodech.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 45/2003-39)
Věc:
Martin S. (Bulharská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Ministerstvo vnitra dne 19. 11. 2001 neudělilo žalobci azyl pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu a současně rozhodlo, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona. Své rozhodnutí odůvodnilo tím, že žalobce měl potíže s osobní bezpečností, jež ovšem nelze vyhodnotit jako znaky pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu.
Ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12. 2. 2003 zamítl žalobcův rozklad a zároveň potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2003 zamítl správní žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, opíraje se přitom o § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že měl důvodné obavy z příslušníků náboženských (muslimských) skupin, zabývajících se i závažnou trestnou činností, které jej pronásledovaly a které usilovaly o jeho život. Bulharské státní orgány mu nedokázaly poskytnout adekvátní ochranu, byl bezprostředně vystaven ohrožení života, a proto byl nucen uprchnout ze své vlasti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel žádal o azyl z bezpečnostních důvodů. Byl zadržen na hraničním přechodu do Rumunska, neboť neměl celní doklady k 1500 ks kompaktních disků, které měl podle dohody s jedním pánem převézt do Rumunska. Zboží bylo zabaveno a stěžovatel musel zaplatit pokutu 300 DM. Pašování zboží pro něj bylo jedinou možností, jak vydělat peníze. Člověk, od kterého práci dostal, mu nevěřil, i když měl stěžovatel doklad o zabavení zboží od celníků, a chtěl po něm finanční náhradu za zboží ve výši 3 500 USD. Když se stěžovateli nepodařilo peníze sehnat, byl surově zbit dvěma jeho společníky; na policii se neobrátil, rozhodl se odjet co nejdále, a to do České republiky, kam nepotřeboval vízum. Jeho pronásledovatelé se po něm stále ptají. Bulharsko opustil z důvodu obavy z fyzického napadení. Má obavy, že kdyby se do Bulharska vrátil, byl by opět zastrašován a také surově bit. O tom, že se v této souvislosti údajně pohyboval v prostředí, které by jej ohrožovalo z náboženských důvodů nebo z příslušnosti k určité národnosti, a že se dostal do kontaktu s muslimskými skupinami, se nezmiňoval, a to ani při podání rozkladu ze dne 22. 1. 2001 proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Stěžovatel při pohovoru také uvedl, že je bez vyznání.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Dle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Podle § 14 zákona o azylu platí, že pokud v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgány obou stupňů v řízení zkoumaly, zda ve stěžovatelově případě nebyly dány důvody pro udělení azylu ze všech shora uvedených důvodů, jak je zákon postupně stanoví.
Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může být důvodem pro podání kasační stížnosti i nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle § 75 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Kasační soud pak ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Především je třeba zdůraznit, že důvod, který uvádí stěžovatel v podané kasační stížnosti, staví na skutečnostech, které nebyly v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněny a tvoří z tohoto pohledu
novum
ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel zcela pomíjí důvody, které prve sdělil a na nichž setrval v průběhu celého dosavadního řízení, totiž že má problémy s násilnickými skupinami; ovšem důvod, pro nějž se tak děje, a to nezdařený pokus vyvézt tajně zboží do ciziny, zcela v kasační stížnosti zastírá. Zmínka o muslimských skupinách, které se údajně zabývají i závažnou trestnou činností, je jistě vhodným tématem naneseným k tomu, aby soud zbystřil pozornost, ovšem nikoliv bezúčelně soud uvádí fakt, že stěžovatel se k žádné víře nehlásí a pokud se shodou okolností při pokusu vyvést věci nelegálně do ciziny dostává do kontaktu právě se skupinami, jejichž příslušníci jsou muslimové, není žádný důvod z toho bez dalšího činit závěr o jeho pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Za popsaného skutkového stavu, který soud nevidí reálně zpochybněn ani způsobem, jakým tyto skutečnosti stěžovatel v kasační stížnosti popsal, nesvědčí nic pro to, že by krajský soud nesprávně posoudil některou právní otázku; stěžovatel však ve skutečnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť uvádí, že nebyly vyčerpány všechny možnosti ke zjištění skutečného stavu stěžovatelova ohrožení na životě v Bulharsku a vážnost jeho obav. Ovšem ať je tomu jakkoliv, soud zůstává na tom, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nebylo důvodu jej dále doplňovat, neboť byly k dispozici informace, jež stěžovatel opakovaně tvrdil. Správní orgán z nich vyšel a náležitě rozepsal v důvodech svého rozhodnutí a také zcela adekvátně aplikoval citovaná ustanovení zákona o azylu, totiž že za dané situace není žádný důvod k tomu, aby stěžovateli byl udělen azyl podle § 12 zákona o azylu. Rovněž tak nebyly žádné objektivní skutečnosti, které by svědčily pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny, a jak bylo shora poznamenáno, správní orgán se také vypořádal s tím, že neshledává důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Jeho rozhodnutí udělit či neudělit azyl z těchto důvodů v závěru nelze ani podrobit soudnímu, resp. ústavnímu přezkumu (IV. ÚS 532/02).
(ovo)
|
22.09.2004
|
431/2005
|
2 Afs 4/2004 - 45
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/dan-z-prijmu-k-zakladu-dane.p679.html?q=
|
Ej 503/2004
Daň z příjmů: k základu daně
k § 23 odst. 8 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 1997
k § 16 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 323/1996 Sb. a č. 29/2000 Sb. (v textu též ""daňový řád"")
I. Podle ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, se hospodářský výsledek nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází při zjištění základu daně za zdaňovací období (část zdaňovacího období) předcházející dni ukončení nebo přerušení podnikatelské či jiné samostatné výdělečné činnosti, upraví u poplatníků uvedených v § 2 citovaného zákona, pokud účtují v soustavě jednoduchého účetnictví, mj. o výši pohledávek [s výjimkou pohledávek uvedených v § 24 odst. 2 písm. y) bodech 1 až 4] a závazků. Tímto způsobem lze však zohlednit pouze pohledávky a závazky existující k poslednímu dni příslušného zdaňovacího období a ve výši existující k tomuto dni. Následná dohoda o změně výše pohledávek či závazků je z hlediska aplikace ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) citovaného zákona nerozhodná, neboť nemůže ovlivnit výši původních závazků či pohledávek daňového subjektu evidovaných k poslednímu dni zdaňovacího období.
II. Z ustanovení § 16 odst. 8 věty sedmé zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož správce daně při dodatečném stanovení daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, nelze dovodit povinnost správce daně přihlédnout ve smyslu ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ke skutečnosti, že by v důsledku změněné výše daňového základu, resp. rozdílu mezi příjmy a výdaji, mohlo následně dojít ke změně výše závazků daňového subjektu vyplývajících z titulu nedoplatku na pojistném na sociální a zdravotní pojištění. Existenci takových závazků nemůže správce daně brát v úvahu, neboť vyplyne až z dodatečně stanoveného základu daně a není v průběhu daňové kontroly známa. Pokud je základ daně stanoven teprve vydáním dodatečného platebního výměru, nemá následně zjištěná hodnota závazku z titulu nedoplatku na pojistném na sociální a zdravotní pojištění vliv na dodatečně stanovený rozdíl mezi příjmy a výdaji v daném kalendářním roce.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, čj. 2 Afs 4/2004-45)
Věc:
Vlastimil M. v H. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Písku platebním výměrem ze dne 5. 10. 2001 za zdaňovací období roku 1997 dodatečně žalobci stanovil základ daně ve výši 2 093 767 Kč a dodatečně vyměřil daň ve výši 739 600 Kč. Vyšel přitom z těchto skutečností: žalobce dne 30. 6. 1997 podáním adresovaným správci daně ohlásil v souladu s § 33 daňového řádu, že pozastavuje své podnikání, a to od 1. 7. 1997 do 31. 12. 2000. V přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 1997, podaném u správce daně dne 31. 3. 1998, žalobce vedle dílčího základu daně dle § 6 zákona o daních z příjmů ve výši 31 500 Kč a dle § 8 citovaného zákona ve výši 179 Kč vykázal příjmy z podnikání ve výši 150 000 Kč a výdaje ve výši 127 582 Kč. Dle § 46 odst. 5 daňového řádu byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši 0 Kč. Dne 28. 6. 2001 zahájil správce daně u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997 a 1998. O výsledku kontroly byla dne 13. 8. 2001 sepsána zpráva o daňové kontrole. V části zprávy týkající se zdaňovacího období 1997 je uvedeno, že poplatník v rozporu s § 23 odst. 8 písm. d) zákona o daních z příjmů nezvýšil základ daně o výši pohledávek při přerušení své činnosti a že v souladu s tímto ustanovením správce daně zvyšuje za zdaňovací období roku 1997 základ daně o pohledávky ve výši 2 093 767 Kč. Ve zprávě žalobce potvrdil, že s ním byla tato zpráva projednána, a připojil prohlášení, že připomínky ke zprávě předloží do 31. 8. 2001. Ve správním spise je založen rovněž protokol o ústním jednání podle § 12 daňového řádu, které se uskutečnilo dne 29. 8. 2001 a v rámci nějž zmocněný zástupce žalobce vyzval správce daně, aby při dodatečném stanovení základu daně za zdaňovací období přihlédl k daňovým ztrátám z předchozích let, a vznesl námitku proti správcem daně zjištěné výši pohledávek vykázaných k 31. 12. 1997, neboť tato výše byla k uvedenému datu sporná. K posléze uvedené námitce správce daně v rámci ústního jednání prohlásil, že posoudil výši pohledávek z poplatníkem předložených dokladů. Na to reagoval zástupce žalobce návrhem na doplnění zprávy o kontrole výslechem pracovníků společnosti s ručením omezeným M. k ověření výše vykázaných pohledávek. Na jeho další otázku, proč nebylo přihlédnuto k závazkům poplatníka plynoucím z navýšení daňového základu, správce daně uvedl, že výše takových závazků mu není známa. Následně zástupce žalobce vznesl proti takovému postupu námitku a požádal, aby správce daně snížil základ daně za zdaňovací období roku 1997 o výši závazků poplatníka, mj. z titulu zdravotního pojištění.
Proti dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání, v rámci nějž namítl nezohlednění závazku poplatníka, který vznikl souvztažně, ve výši vypočtené z úpravy daňového základu - tj. zvýšení, které měl poplatník provést v daňovém přiznání za kontrolované období, na pojistném, tj. na sociálním a zdravotním pojištění. Dále žalobce předložil listiny podle něj prokazující správnou výši pohledávek poplatníka a seznam svědků navrhovaných k dosvědčení tvrzených skutečností. Mezi jinými šlo např. o dohodu o výši a úhradě nezaplacených faktur z roku 1994 a 1995 uzavřenou mezi žalobcem a společností s ručením omezeným M. dne 4. 3. 2001, dále přípisy z 18. 5. 1994, 9. 9. 1994 a 28. 10. 1995, kterými uvedená společnost reklamuje žalobcem vystavené faktury č. 155/94, 181/94, 4/95.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 19. 9. 2002 odvolání žalobce zamítlo. K návrhu důkazních prostředků žalovaný uvedl, že z předložených listin sice vyplývá, že společnost s ručením omezeným M. zpochybňovala fakturované částky, resp. navrhovala dohody k jejich úpravě, nicméně tyto listiny nepředstavují důkazní prostředky prokazující úpravu uvedených závazkových vztahů v době do 31. 12. 1997. Z dohody o výši a úhradě nezaplacených faktur z roku 1994 a 1995 je podle rozhodnutí o odvolání patrné, že ke změně obsahu závazkových vztahů mezi žalobcem a společností s ručením omezeným M. došlo až dne 4. 3. 2001 a tato změna nemohla ovlivnit nominální hodnotu pohledávek vykázanou v účetnictví ke dni uzavírání účetních knih, tj. k 31. 12. 1997. I zde tedy byl postup správce daně podle žalovaného v pořádku. Svědci měli být podle návrhu vyslechnuti za účelem potvrzení skutečností uváděných v předložených listinách a vzhledem k tomu, že listinné důkazní prostředky vyhodnotil žalovaný způsobem výše uvedeným, neakceptoval žalobcův návrh na výslech svědků. K námitce nezohlednění závazků z titulu pojistného na sociální a zdravotní pojištění žalovaný uvedl, že správce daně mohl přihlédnout pouze k závazkům evidovaným k 31. 12. 1997. Ze spisového materiálu však vyplývá, že žalobce k uvedenému datu nemohl závazky ve výši vypočtené z úpravy daňového základu, provedené dodatečným platebním výměrem ze dne 5. 10. 2001, evidovat.
Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu kasační stížností napadeným rozsudkem. Správce daně postupoval v souladu s § 31 odst. 2 daňového řádu, který mu ukládá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti zjistil co nejúplněji, přičemž v tom není vázán jen návrhy daňových subjektů. Správce daně totiž podle soudu zjistil, že žalobce v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 1997 nezvýšil základ daně o částku 2 570 612,60 Kč, což je nominální hodnota pohledávek ke dni uzavírání účetních knih a sestavování účetní závěrky (tj. ke dni 31. 12. 1997), resp. o částku 2 093 767 Kč, což je hodnota pohledávek snížená o částku představující daň na výstupu u daně z přidané hodnoty. V průběhu daňové kontroly žalobce žádné důkazní prostředky nepředkládal ani nenavrhoval; teprve po projednání a podepsání zprávy o daňové kontrole zpochybnil jeho zástupce výši vykázaných pohledávek a k tomuto účelu navrhl výslech svědků - zaměstnanců společnosti s ručením omezeným M. Žádné další důkazní prostředky před vydáním rozhodnutí v I. stupni nepředložil. Správce daně tedy podle soudu postupoval v souladu s § 31 odst. 2 daňového řádu, neboť výši evidovaných pohledávek k 31. 12. 1997 měl doloženou z účetních knih na základě účetních závěrek, a proto neměl pochybnosti o jejich výši. Teprve v průběhu odvolacího řízení předložil žalobce dohodu o výši a úhradě nezaplacených faktur z roku 1994 a 1995 uzavřenou dne 4. 3. 2001 mezi ním a společností s ručením omezeným M., doklady z roku 1994 a 1995, dle kterých uvedená společnost reklamovala žalobcem fakturované dodávky zboží, dopravu a pronájem vozidel, dále návrh dohody na pronájem dopravních prostředků a účetní doklady týkající se fakturace dopravného. Žalovaný však těmto dodatečně předkládaným písemnostem neuvěřil, neboť z původních účetních dokladů, které byly při daňové kontrole k dispozici, neměl pochybnosti o výši evidovaných pohledávek; navíc učinil závěr, že tyto dodatečně doložené doklady jsou předkládány účelově, neboť měl-li by je žalobce již v průběhu daňové kontroly, jistě by je správci daně v té době předložil. Soud v tomto postupu správních orgánů neshledal pochybení. Podle soudu nelze mít pochybnosti o tom, že žalobce, přestože přerušil podnikatelskou činnost v období od 30. 6. 1997 do 31. 12. 2000, nerespektoval § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmů, neboť svůj základ daně v roce 1997 nezvýšil o částku evidovaných pohledávek, jak to cit. ustanovení požaduje. Navíc šlo podle soudu o pohledávky vůči odběrateli - společnosti s ručením omezeným M., ve které byl žalobce společníkem a jednatelem. Pokud tedy byly nějaké pochybnosti ohledně výše pohledávek za rok 1994 a 1995, měl žalobce jejich výši vyřešit. Podle soudu nelze argumentovat tím, že teprve v roce 2001 došlo k dohodě o výši a úhradě nezaplacených faktur z let 1994 a 1995, neboť podstatná je výše těchto pohledávek v konkrétním roce, za který bylo podáváno daňové přiznání. Dodatečně předložené důkazní prostředky zpochybňující fakturované částky pak neprokazují úpravu závazkových vztahů k 31. 12. 1997, neboť výši daňového základu ovlivňuje výše tehdy evidovaných pohledávek. Soud rovněž nepřisvědčil námitce týkající se závazku z titulu pojistného na sociální a zdravotní pojištění, podle níž měl správce daně tyto závazky při dodatečném vyměření daně zohlednit. Podle soudu je nepochybné, že výši těchto závazků bylo možné zjistit až po stanovení základu daně. Pokud byl základ daně stanoven teprve při vydání dodatečného platebního výměru, následně zjištěná hodnota závazku z titulu nedoplatku na sociálním a zdravotním pojištění nemohla ovlivnit dodatečně stanovený rozdíl mezi příjmy a výdaji, neboť taková úprava základu daně by zpětně ovlivnila výši uvedených závazků. Nelze tedy podle soudu dovodit, že existenci závazků vyplývajících z titulu nedoplatku na sociálním a zdravotním pojištění měl správce daně ve smyslu § 16 odst. 8 daňového řádu zohlednit v rámci daňové kontroly, neboť existence těchto závazků vyplynula teprve z dodatečně stanoveného základu daně a v době daňové kontroly nemohla být jejich výše vůbec známa. Soud dále s odkazem na § 16 cit. zákona, který upravuje postup správce daně při daňové kontrole, uvedl, že v daném případě při této kontrole nemohl správce daně závazky z titulu pojistného na sociálním a zdravotním pojištění znát, a tudíž je nemohl v rámci své činnosti z vlastní iniciativy zohlednit.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti uváděl dvě základní námitky: jednak to, že správce daně ani žalovaný nevzali při dodatečném vyměření daně v potaz, že stěžovatelovy pohledávky, o něž byl rozdíl mezi příjmy a výdaji upraven, byly sporné, jednak to, že při dodatečném stanovení daňového základu nebyly zohledněny závazky vyplývající z titulu pojistného na zdravotním a sociálním pojištění.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 23 odst. 8 písm. b) zákona o daních z příjmů se hospodářský výsledek nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro zjištění základu daně za zdaňovací období (část zdaňovacího období) předcházející dni ukončení podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, pronájmu nebo zahájení likvidace, upraví u poplatníků uvedených v § 2 cit. zákona, pokud účtují v soustavě jednoduchého účetnictví, mj. o výši pohledávek [s výjimkou pohledávek uvedených v § 24 odst. 2 písm. y) bodech 1 až 4] a závazků. Stejným způsobem podle dovětku § 23 odst. 8 cit. zákona postupují poplatníci uvedení v § 2, pokud v průběhu zdaňovacího období přeruší podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost. Podle § 16 odst. 8 věty sedmé daňového řádu správce daně při dodatečném stanovení daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že pohledávky, o něž byl v dodatečném platebním výměru upraven rozdíl mezi příjmy a výdaji pro účely stanovení základu daně, byly sporné a že správce daně pochybil, když nevyslechl navržené svědky a neověřil předložené důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku za nedůvodnou. Předně, jak soud ze správního spisu zjistil a jak je výše uvedeno, v řízení před orgánem I. stupně stěžovatel v rámci námitek proti zprávě o daňové kontrole pouze namítl spornost jím evidovaných pohledávek a navrhl výslech pracovníků společnosti s ručením omezeným M., aniž blíže specifikoval důvody, proč považuje tyto pohledávky za sporné, a aniž upřesnil, které konkrétní osoby navrhuje vyslechnout a které konkrétní skutečnosti mají být výslechem svědků prokazovány. Tyto skutečnosti uvedl až v rámci svého odvolání, které doplnil listinami, jež podle něj prokazují spornost pohledávek, o něž správce daně upravil rozdíl mezi příjmy a výdaji pro účely dodatečného vyměření daně, jakož i seznamem navrhovaných svědků, jejichž výslechem měla být prokázána spornost uvedených pohledávek. Nejvyšší správní soud zjistil, že se žalovaný předloženými listinami, jakož i návrhem na provedení důkazu formou výslechu svědků, ve svém rozhodnutí zabýval. Vzhledem k tomu, že správní řízení vedené podle daňového řádu je třeba vnímat jako jeden celek sestávající v daném případě z řízení před orgánem I. stupně (správcem daně) a orgánem odvolacím (žalovaným), kde případné pochybení či opomenutí orgánu rozhodujícího v prvém stupni zpravidla může být napraveno postupem odvolacího orgánu, nelze podle Nejvyššího správního soudu účinně namítat, že v předmětném správním řízení nebyly námitky stěžovatele vypořádány a že návrhy svědeckých výpovědí nebyly posouzeny. Podle § 31 odst. 1 a 2 daňového řádu provádí dokazování správce daně, přičemž dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Princip obsažený v tomto ustanovení se pak jistě uplatní i v řízení před orgánem II. instance rozhodujícím o odvolání. V předmětné věci žalovaný posoudil stěžovatelem navrhované důkazy ve formě listin a usoudil, že tyto listiny nic nemění na závěru správce daně o nutnosti upravení základu daně o pohledávky evidované stěžovatelem ke dni 31. 12. 1997 vyplývající z faktur č. 155/94, 181/94, 4/95. Nejvyšší správní soud přitom považuje závěry žalovaného (a tedy i krajského soudu) o nerelevantnosti těchto důkazů za správné. Pokud jde o důkaz formou dohody, kterou měla být mezi stěžovatelem a společností s ručením omezeným M. upravena výše pohledávek, pak tato dohoda, svou povahou dohoda o narovnání ve smyslu § 585 občanského zákoníku, má účinky
ex nunc
, nikoliv
ex tunc
. Původní závazek zaniká a nový závazek, který z dohody o narovnání vyplývá a který původní závazek nahrazuje, vzniká okamžikem účinnosti dohody o narovnání. Byla-li tedy taková dohoda uzavřena v roce 2001, nemohla ovlivnit výši původních závazků stěžovatele vůči společnosti s ručením omezeným M. evidovaných ke dni uzavření účetních knih, tj. ke dni 31. 12. 1997. Rovněž nutno souhlasit se závěry žalovaného a krajského soudu ohledně přípisů, kterými společnost s ručením omezeným M. údajně již v roce 1994 a 1995 zpochybňovala výši stěžovatelem fakturovaných částek. Tyto dokumenty nelze považovat za právní skutečnosti, které by vedly ke změně závazkového vztahu mezi stěžovatelem a touto společností před 31. 12. 1997, ani za důkaz takovou skutečnost spolehlivě prokazující. Ostatně jiný důkaz předložený stěžovatelem v řízení o odvolání, tj. dohoda o výši a úhradě nezaplacených faktur z roku 1994 a 1995, svědčí tomu, že ke změně závazků došlo teprve v důsledku této dohody, tj. až v roce 2001. V takovém případě nezbývalo správci daně, resp. žalovanému, než vyjít z evidence pohledávek vedené stěžovatelem ke dni 31. 12. 1997 tak, jak to ukládá § 23 odst. 8 písm. b) zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v tom, že žalovaný rozhodl o neprovedení výslechu svědeckými výpověďmi osob navrhovaných stěžovatelem. Jestliže totiž podle sdělení stěžovatele tento výslech měl potvrdit údaje prokazované listinami, o nichž žalovaný učinil podle Nejvyššího správního soudu správný úsudek o tom, že tyto listiny neprokazují jinou výši pohledávek evidovaných stěžovatelem ke dni 31. 12. 1997, než správce daně zohlednil, pak rozhodnutí žalovaného o nadbytečnosti provedení důkazu formou svědeckých výpovědí je zcela v souladu s § 31 odst. 1 a 2 daňového řádu, neboť tento důkazní prostředek by zřejmě nemohl přispět ke zjištění jiného skutkového stavu. Postup žalovaného nezakládá podle Nejvyššího správního soudu vady řízení před správním orgánem a v tomto směru je nutno považovat závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích obsažené v napadeném rozsudku za správné.
Podle druhé námitky stěžovatele žalovaný pochybil, když při dodatečném stanovení základu daně nezohlednil závazky stěžovatele plynoucí z titulu pojistného na sociální a zdravotní pojištění vyplývající ze zvýšení vyměřovacího základu v důsledku úpravy základu daně po přihlédnutí k výše uvedeným pohledávkám. Podle soudu je nepochybné, že v souladu s § 23 odst. 8 písm. b) zákona o daních z příjmů stěžovatel mohl a měl v rámci daňového přiznání na daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 upravit rozdíl mezi příjmy a výdaji kromě pohledávek i o existující závazky. Rovněž v dané věci není sporu o tom, že tak ani v případě pohledávek, ani v případě závazků v daňovém přiznání neučinil. Při následné daňové kontrole uskutečněné v roce 2001 správce daně zjistil z účetních knih, že stěžovatel k 31. 12. 1997 evidoval pohledávky, které však v daňovém přiznání za rok 1997 nezohlednil. Po tomto zjištění správce daně správně upravil o výši těchto pohledávek pro účely dodatečného vyměření daně rozdíl mezi příjmy a výdaji. Jestliže však správce daně naopak při daňové kontrole nezjistil, že by stěžovatel měl k 31. 12. 1997 jakékoliv závazky, resp. pokud existence a výše takových závazků nevyplývala ze stěžovatelem vedené evidence a stěžovatel jejich existenci a výši jiným způsobem neprokázal, nemohl správce daně žádné takové závazky v rámci dodatečného vyměření daně zohlednit. Podle § 16 odst. 8 daňového řádu přihlédne správce daně při dodatečném stanovení daně ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. Z tohoto ustanovení však podle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit povinnost správce daně při dodatečném vyměření daně přihlédnout ke skutečnosti, že by v důsledku změněné výše daňového základu, resp. rozdílu mezi příjmy a výdaji, mohlo následně dojít ke změně výše závazků daňového subjektu vyplývajících z titulu nedoplatku na pojistném na sociální a zdravotní pojištění, aniž by bylo možno existenci a výši takových závazků v době dodatečného vyměření daně napevno stanovit. Stěžovatelem uváděné závazky, tj. závazky z titulu pojistného na zdravotní a sociální pojištění, totiž v daném případě ani zjištěny být nemohly. Jak pojistné na zdravotní pojištění, tak pojistné na sociální pojištění se u osob samostatně výdělečně činných platí zpravidla formou záloh a doplatku pojistného (§ 13 odst. 2 ve spojení s § 14b odst. 1 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""zákon č. 589/1992 Sb."") a § 8 odst. 1 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""zákon č. 592/1992 Sb.""). I když zálohy jsou vypočteny na základě výsledků podnikání v předcházejícím roce (§ 14 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. a § 8 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.), výpočet vyměřovacího základu, z něhož se vypočítává roční pojistné, je v obou případech vázán na rozdíl mezi příjmy z podnikání dosaženými v kalendářním roce, za který je pojistné placeno, a výdaji vynaloženými v tomtéž roce na jejich dosažení, zajištění nebo udržení (§ 14 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. a § 3a odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.). Je tedy zřejmé, že celková výše pojistného se odvíjí od rozdílu mezi příjmy a výdaji za celé zdaňovací období, přičemž rozdíl mezi celkovou výší pojistného, kterou má osoba samostatně výdělečně činná zaplatit, a výší zaplacených záloh pojistného činí nedoplatek na pojistném. Nedoplatek na pojistném pak lze zjistit teprve po skončení zdaňovacího období, neboť teprve tehdy může být znám rozdíl mezi příjmy a výdaji; z něj se vychází při stanovení vyměřovacího základu, z něhož lze pak vypočítat celkové pojistné. Stěžovatel nemohl výši závazků plynoucích z pojistného na zdravotním a sociálním pojištění k 31. 12. 1997 znát a evidovat, neboť tato výše může být s jistotou stanovena až na základě rozdílu mezi příjmy z podnikatelské činnosti a výdaji vynaloženými za účelem jejich dosažení, zajištění nebo udržení v příslušném zdaňovacím období, tj. po podání daňového přiznání, resp. po dodatečném stanovení základu daně a dodatečném vyměření daně. Požadavek stěžovatele, aby při dodatečném stanovení základu daně byl rozdíl mezi příjmy a výdaji z podnikatelské činnosti upraven o výši závazků plynoucích mu z titulu pojistného na sociálním a zdravotním pojištění, je tak nerealizovatelný. Je tomu tak proto, že výše tohoto závazku (tj. výše nedoplatku) může být známa až v okamžiku zjištění rozdílu mezi příjmy a výdaji, upraveného o pohledávky a závazky; je-li existence závazku a jeho výše závislá až na takto upraveném rozdílu mezi příjmy a výdaji, nelze o takový závazek rozdíl mezi příjmy a výdaji v daném kalendářním roce upravit. Pokud byl tedy základ daně stanoven teprve vydáním dodatečného platebního výměru, následně zjištěná hodnota závazku z titulu nedoplatku na sociální a zdravotní pojištění již nemohla ovlivnit dodatečně stanovený rozdíl mezi příjmy a výdaji v roce 1997. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se závěry krajského soudu ohledně této námitky stěžovatele, neboť stejně jako on dovodil, že k existenci závazků z titulu nedoplatku na sociálním a zdravotním pojištění nemohl správce daně při daňové kontrole přihlížet, neboť jejich existence vyplynula až z dodatečně stanoveného základu daně a nebyla v průběhu daňové kontroly známa. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud tedy nepovažuje ani tuto námitku stěžovatele za důvodnou.
(aš)
|
09.04.2004
|
728/2005
|
7 Afs 13/2003 - 71
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-doplneni-odvolani.p680.html?q=
|
Ej 264/2004
Daňové řízení: doplnění odvolání
k § 48 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
Může-li odvolatel podle § 48 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, pozměňovat nebo doplňovat údaje svého odvolání do doby, než je o odvolání rozhodnuto, znamená to, že do této doby musí být doplnění odvolání doručeno odvolacímu orgánu, aby se o důvodech obsažených v doplnění odvolání reálně dozvěděl a mohl se s nimi vypořádat tak, jak mu ukládá § 50 odst. 7 věta druhá téhož zákona. V této souvislosti nelze aplikovat § 14 odst. 7 uvedeného zákona, protože se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Bylo-li doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě až dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl, nelze odvolacímu orgánu vytýkat, že se nevypořádal s důvody uvedenými v doplnění odvolání, neboť se o nich nedozvěděl.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2004, čj. 7 Afs 13/2003-71)
Věc:
Společnost s ručením omezeným M. v B. proti Finančnímu ředitelství v Brně o spotřební daň, o kasační stížnosti žalovaného.
Finanční úřad Brno-venkov vyměřil žalobci rozhodnutím ze dne 7. 3. 2000 za zdaňovací období měsíce října 1999 spotřební daň podle pomůcek ve výši 45 209 Kč.
Finanční ředitelství v Brně zamítlo žalobcovo odvolání dne 20. 9. 2000 žalobou napadeným rozhodnutím.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný správní orgán (stěžovatel) kasační stížností, v níž krom jiného polemizoval se závěrem krajského soudu, že bylo jeho povinností zabývat se doplněním odvolání, které žalobce ve věci podal, přestože v době, kdy stěžovatel o odvolání rozhodl, toto doplnění ještě neměl k dispozici. Navíc stěžovatel poukázal na to, že v doplnění odvolání byly namítány stejné skutečnosti jako v žalobě, a soud tedy mohl posoudit, zda tyto námitky měly vliv na výrok rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je opodstatněný důvod kasační stížnosti, v němž stěžovatel poukázal na nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení otázky, zda se měl zabývat doplněním odvolání. Podle ustanovení § 48 odst. 7 daňového řádu může odvolatel do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto, údaje svého odvolání pozměňovat nebo doplňovat. Z obsahu správního spisu sice nelze zjistit, kdy bylo doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě, doručeno správci daně a postoupeno odvolacímu orgánu, ale pokud může být podle citovaného ustanovení odvolání doplněno do doby, než je o něm rozhodnuto, znamená to, že do této doby musí být doplnění odvolání doručeno odvolacímu orgánu tak, aby se o důvodech obsažených v doplnění odvolání reálně dozvěděl a mohl se s nimi vypořádat, jak mu ukládá § 50 odst. 7 věta druhá daňového řádu. V této souvislosti nelze aplikovat § 14 odst. 7 daňového řádu, protože se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat a pozměňovat. Bylo-li však doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě dne předcházejícího dni, ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl, nemůže mu být vytýkáno, že se nevypořádal s důvody v něm uvedenými, neboť se o nich nedozvěděl. Krajský soud označil za rozhodující to, že odvolatel splnil lhůtu pro podání doplnění odvolání, ale současně připustil, že se odvolací orgán doplněním odvolání v odvolacím řízení nemohl reálně zabývat. Jak měl tedy odvolací orgán v takovém případě postupovat, už ale z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé.
Jelikož krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, Nejvyšší správní soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(ci)
|
22.04.2004
|
644/2005
|
2 Azs 76/2003 - 41
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/pripustnost-kasacni-stiznosti-rozhodnuti-o-nakladech-rizeni.p681.html?q=
|
Ej 259/2004
Řízení před soudem: přípustnost kasační stížnosti (rozhodnutí o nákladech řízení)
k § 35, § 46 odst. 1 písm. d) a § 104 odst. 2 soudního řádu správního
Rozhodnutím o nákladech řízení je nutno rozumět nejen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ale i rozhodnutí o placení nákladů řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. je tedy i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování účastníka řízení (§ 35 odst. 7 s. ř. s.). Kasační stížnost proti takovémuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud odmítne [§ 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.].
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, čj.2 Azs 76/2003-41)
Věc:
Viktor S. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce zastoupený advokátem se kasační stížností domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2003 ve výroku, jímž krajský soud přiznal advokátu JUDr. Vladimíru B. za zastupování žalobce na základě usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2003 odměnu dle ustanovení § 11, § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a zpětvzetí žaloby) v celkové výši 2000 Kč a – pod bodem b) – paušální částku náhrady hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 150 Kč. V kasační stížnosti bylo dovozováno, že soud měl ustanovenému zástupci přiznat odměnu za zastupování podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., konkrétně dle ustanovení § 11 této vyhlášky, nikoli podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Rozhodnutím o nákladech řízení je nutno rozumět nejen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (především mezi účastníky řízení), ale i rozhodnutí o placení nákladů řízení. Pod pojem placení nákladů řízení spadá jak placení nákladů účastníky řízení, tak i placení nákladů státem. Rozhodnutím o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. je tedy i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby (účastníka řízení – § 35 odst. 7 s. ř. s.). I když soudní řád správní v uvedeném směru obsahuje samostatnou právní úpravu, lze pro podporu tohoto stanoviska poukázat i na ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. obsahově shodné s částí ustanovení § 35 odst. 7 s. ř. s., které je zařazeno pod nadpisem „placení nákladů řízení“.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jakožto návrh, který je podle tohoto zákona nepřípustný [§ 46 odst. 1 písm. d), § 120 s. ř. s.].
(oda)
|
06.04.2005
|
586/2005
|
Pst 2/2003 - 69
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/politicke-strany-a-povinnost-predkladat-vyrocni-financni-zpravu.p682.html?q=
|
Ej 190/2005
Politické strany: povinnost předkládat výroční finanční zprávu
k § 18 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění zákonů č. 68/1993 Sb. a č. 117/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 296/1995 Sb., zákonů č. 322/1996 Sb., č. 340/2000 Sb. a č. 556/2004 Sb.
Politické strany jsou
korporace
soukromého práva, jejichž základní funkcí je spojovat stát a společnost tím, že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí, a jejichž postavení je založeno na principech svobody, rovnosti a veřejnosti. Povinnost politických stran každoročně předkládat Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu, včetně zprávy auditora o ověření roční účetní závěrky (§ 18 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích), proto není výrazem svévole zákonodárce, nýbrž představuje záruku jejich otevřenosti a transparentnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2005, čj. Pst 2/2003-69)
Prejudikatura
č. 348/2004 Sb. NSS; srov. též č. 299/2004 Sb. NSS.
Věc:
Vláda České republiky proti politické straně S. v L. o pozastavení činnosti politické strany.
Návrhem podaným u Nejvyššího správního soudu se vláda ČR jako navrhovatel domáhala pozastavení činnosti politické strany S. coby odpůrce podle § 15 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). V odůvodnění návrhu se poukazuje na to, že odpůrce, jak vyplývá z usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nepředložil výroční finanční zprávu za rok 2000 v úplnosti stanovené zákonem: jeho zpráva neobsahovala přehled o celkových příjmech v členění podle § 17 odst. 4 zákona a zprávu auditora o ověření roční účetní uzávěrky s výrokem bez výhrad. Dále navrhovatel poukázal na to, že odpůrce nepředložil výroční finanční zprávu za rok 2001. Činnost odpůrce je tak v rozporu s § 4 písm. a) zákona; proto navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí o pozastavení této činnosti.
Jak je patrno z obsahu spisu, odpůrce v přípisu ze dne 29. 3. 2001 zaslaném Poslanecké sněmovně uvádí, že vykazuje za rok 2000 pouze příjem ve formě sponzorského daru ve výši 1000 Kč od Ing. Jaroslavy Z. s tím, že peníze byly použity na založení účtu u Komerční banky v L. Odtud pocházejí také veškeré jeho výdaje za rok 2000, tj. poplatky za vedení účtu. Dodává, že jiné příjmy a výdaje v peněžní ani nepeněžní formě neměl.
V podání ze dne 5. 8. 2004 se Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR vyjádřila k otázce, zda odpůrce splnil svou zákonnou povinnost a předložil Poslanecké sněmovně dodatečně své výroční finanční zprávy. Uvádí se zde, že za rok 2000 odpůrce předložil zprávu neúplnou nebo neodpovídající podmínkám zákona (viz usnesení PSP č. 1628 z 25. 5. 2001), za rok 2001 a 2002 zprávu nepředložil (usnesení PSP č. 2299 z 3. 5. 2002 a č. 495 z 21. 5. 2003), za rok 2003 pak předložil zprávu nesplňující podmínky ustanovení § 18 zákona (usnesení PSP č. 1249 z 1. 7. 2004). V roce 2004 dodatečně předložil zprávy za rok 2000, 2001, 2002 a doplnění za rok 2003; podle vyjádření Poslanecké sněmovny však všechny tyto zprávy a doplnění zatím nesplňují podmínky zákona (usnesení PSP č. 1249 z 1. 7. 2004).
Ze spisu plyne, že odpůrce dodatečně doložil Poslanecké sněmovně výroční zprávy za rok 2000, 2001, 2002 a 2003. V těchto zprávách je vždy uveden majetek, příjmy a výdaje za bankovní poplatky s tím, že žádné další příjmy odpůrce neměl, což je doloženo také kopiemi příslušných přiznání k dani z příjmů právnických osob. Ani jedna z těchto výročních finančních zpráv však nezahrnuje zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad.
Nejvyšší správní soud návrhu vyhověl a činnost odpůrce pozastavil.
Z odůvodnění:
Podle § 4 písm. a) zákona nemohou vznikat a vyvíjet činnost strany a hnutí, které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu.
Podle § 18 odst. 1 zákona jsou strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně k informaci výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod písm. a) až f) citovaného ustanovení. Podle písm. b) tohoto ustanovení zahrnuje výroční finanční zpráva zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad.
Podle § 14 odst. 1 zákona může být činnost strany a hnutí rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s § 1 až § 5, § 6 odst. 5 a § 17 až § 19 nebo se stanovami. O rozpuštění strany a hnutí, pozastavení činnosti strany a hnutí a o znovuobnovení jejich činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud (§ 15 odst. 1 zákona). Návrh podá vláda; pokud tak neučiní do 30 dnů od doručení podnětu, může návrh podat prezident republiky. Podle § 96 s. ř. s. rozhoduje soud o návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu.
Podaný návrh je důvodný, neboť z listinných důkazů obsažených ve spise (konkrétně z usnesení Poslanecké sněmovny a z výročních finančních zpráv odpůrce vyžádaných Nejvyšším správním soudem) bylo zjištěno, že odpůrce nesplnil shora citované zákonem uložené povinnosti: opakovaně totiž předložil příslušnému orgánu, tj. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy, které nezahrnovaly zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad. To nenapravil ani v době rozhodování Nejvyššího správního soudu. Odpůrce tak nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 18 odst. 1 zákona, přičemž nesplnění této povinnosti představuje zvláštní a samostatný důvod, pro který může Nejvyšší správní soud rozhodnout o pozastavení činnosti strany.
Z ústavněprávního hlediska je především nutno konstatovat – a v tomto směru Nejvyšší správní soud plynule navazuje na judikaturu Ústavního soudu (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 26/94, Sb. ÚS, sv. 4, str. 113 a násl.) – že politické strany představují státem privilegované
korporace
soukromého práva, nezbytné v reprezentativní formě vlády, jejichž základní funkcí je vytvářet svorník mezi státem a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí. Toto jejich vymezení bezprostředně vyplývá především z čl. 5 Ústavy ČR a z čl. 20 a 22 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým konstitucionalistou K. Hessem: ten zformuloval tzv. statusovou teorii politických stran (K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politischen Parteien im modernen Staat,
in:
G. Ziebura: Beiträge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.), kterou je možno označit za obecně uznávanou ústavněprávní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají politické strany naplňovat
status
svobody, rovnosti a veřejnosti. Podstata této teorie vychází z myšlenky, že politické strany se nacházejí v určitých typech vztahů: ke státu, k ostatním politickým stranám a ke společnosti. Pro vztah politických stran ke státu by měl být určující
status
svobody, pro vztah k ostatním stranám
status
rovnosti a pro vztah ke společnosti
status
veřejnosti (transparentnosti).
Průmět statusu veřejnosti (a v konečném důsledku také rovnosti ve smyslu respektování stejných právních povinností všemi politickými stranami) do oblasti jednoduchého práva představuje podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu rovněž ustanovení § 18 zákona, podle něhož jsou politické strany povinny každoročně předkládat Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu, která má mimo jiné obsahovat rovněž zprávu auditora o ověření roční účetní závěrky s výrokem bez výhrad. V tomto směru je totiž nutno uvést, že Poslanecká sněmovna z pochopitelných důvodů kontroluje toliko úplnost, a nikoliv správnost (pravdivost) těchto finančních zpráv; v tomto kontextu se proto zpráva auditora jeví jako velmi významná. Podle § 14 odst. 4 písm. c) zákona č. 254/2000 Sb., o auditorech, totiž „zpráva auditora musí obsahovat výrok auditora, ve kterém
auditor
vyjadřuje názor, zda účetní závěrka nebo konsolidovaná účetní závěrka v souladu s právními předpisy nebo Mezinárodními účetními standardy podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situaci účetní jednotky;
auditor
uvádí výrok bez výhrad, pokud podle auditora účetní závěrka nebo konsolidovaná účetní závěrka v souladu s právními předpisy nebo Mezinárodními účetními standardy ve všech významných ohledech podává věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky a pokud všechny významné skutečnosti, včetně případných změn účetních metod, byly odpovídajícím způsobem popsány v příloze účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky“. Je tak zjevné, že zákonná povinnost nechat roční účetní závěrku prověřit formou auditu nepředstavuje výron libovůle zákonodárce, ve svých důsledcích zasahující postavení zejména malých politických stran, nýbrž je nutno ji právě naopak vykládat jako záruku otevřenosti a transparentnosti politických stran, která je nezbytná s ohledem na jejich privilegované postavení oproti jiným právnickým osobám a na jejich funkci v ústavním systému. Zákonný požadavek auditu tak jednoznačně vyhovuje testu ústavnosti.
Odpovídá proto smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a kdy se tak stalo opakovaně, opodstatňuje takové porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona pozastavení činnosti politické strany nebo politického hnutí. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, Pl. ÚS 26/94, podle kterého strany a hnutí trvale porušující zákon (tedy nikoli jednorázově, nýbrž způsobem majícím charakter perpetuálního chování – viz § 4 zákona) nemohou vyvíjet činnost, neboť tímto opakovaným porušováním zákonů se chovají způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.
Pro úplnost lze dodat, že podle § 14 odst. 2 zákona mohou strany a hnutí při pozastavení činnosti činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku. Trvají-li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany pozastavena, podají orgány uvedené v § 15 tohoto zákona žalobu ve správním soudnictví na rozpuštění strany. Pokud dojde podle § 14 odst. 3 zákona ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany a hnutí, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým stanovenou povinnost uznal za splněnou příslušný orgán.
(ček, ras)
|
07.10.2004
|
464/2005
|
Konf 95/2003 - 15
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/kompetencni-spory-a-telekomunikacni-tajemstvi.p683.html?q=
|
Ej 557/2004
Kompetenční spory: telekomunikační tajemství
k § 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích
Příslušný vydat rozhodnutí o tom, kdo je osobou oprávněnou žádat informace o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, je správní orgán (§ 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích).
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 7. 10. 2004, čj. Konf 95/2003-15)
Věc:
Spor o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním soudem pro Prahu 9 (za účasti žalobkyně Eurotel Praha, spol. s r. o., a žalované Bezpečnostní informační služby) o určení, zda je žalovaná osobou oprávněnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích.
Žalobním návrhem ze dne 18. 4. 2002 se žalobkyně (společnost Eurotel) domáhala u obvodního soudu vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že žalovaná (Bezpečnostní informační služba) ""není orgánem oprávněným ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., v platném znění, a není oprávněna žádat žalobkyni ani dle § 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., v platném znění, ani dle § 86 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., v platném znění, aby jí žalobkyně sdělila informace o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, zejména údaje o veškeré komunikaci kteréhokoli uživatele v uplynulých nejméně dvou měsících v rozsahu volané a volající číslo, použitá služba, datum, čas, doba trvání komunikace a místo připojení"", a to ani na základě zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, v platném znění, ani na základě povolení k použití zpravodajské techniky vydaného soudem, a ani na základě povolení soudu, kterým soud rozšiřuje práva žalované stanovená zákonem č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, nad rámec práv stanovených tímto zákonem.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 29. 11. 2002 řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. V odůvodnění uvedl, že ""povinnost žalobce (správně žalobkyně) poskytovat informace podle § 86 odst. 1 telekomunikačního zákona a pravomoc oprávněného orgánu tyto informace vyžadovat má veřejnoprávní povahu"", že se nejedná o ""občanskoprávní, pracovní, rodinný, družstevní ani obchodní vztah ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř."" a že soud není ve věci ""pravomocný"" rozhodnout. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2003 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí dovozoval, že ""se nejedná o spor ani o jinou právní věc ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř."".
Český telekomunikační úřad se poté dne 3. 11. 2003 obrátil na zvláštní senát s návrhem na rozhodnutí sporu o pravomoc.
Zvláštní senát vyslovil, že příslušný vydat v této věci rozhodnutí je Český telekomunikační úřad.
Z odůvodnění:
V návrhu na řešení kompetenčního sporu Český telekomunikační úřad popřel svoji příslušnost k projednání a rozhodnutí předmětné věci a uvedl, že se neztotožňuje s názory obecných soudů, neboť má za to, že ""v ustanovení § 86 odst. 1 ani v jiných ustanoveních zákona o telekomunikacích"" není stanoveno, že Český telekomunikační úřad je ""tím, kdo určuje, kdo je orgán oprávněný podle zvláštních právních předpisů""; že věc není sporem, na který se vztahuje ustanovení § 95 bodu 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, neboť ""žalobou je požadován výklad zákona směřující k určení práv a povinností""; a že ""určování, kdo je oprávněnou či povinnou osobou při poskytování informací o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství, nelze podřadit pod podmínku pro zřizování a provozování telekomunikačních zařízení a sítí ani pod podmínku pro poskytování telekomunikačních služeb"" (§ 1 zákona o telekomunikacích).
Zvláštní senát o věci uvážil:
Podle § 1 zákona o telekomunikacích upravuje tento zákon ve věcech telekomunikací: a) podmínky pro zřizování a provozování telekomunikačních zařízení a telekomunikačních sítí, b) podmínky pro poskytování telekomunikačních služeb a c) výkon státní správy včetně regulace.
Podle § 3 odst. 1 zákona o telekomunikacích je Český telekomunikační úřad správním úřadem pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací.
Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o telekomunikacích jsou právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnosti, povinny na vlastní náklady sdělit orgánům oprávněným k tomu zvláštními právními předpisy informace o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, zejména údaje o veškeré komunikaci kteréhokoli uživatele v uplynulých nejméně dvou měsících v rozsahu volané a volající číslo, použitá služba, datum, čas, doba trvání komunikace a místo připojení. U poskytovaných datových celků (databází) jsou tyto osoby povinny provádět jejich aktualizaci podle požadavků orgánů oprávněných k tomu zvláštními právními předpisy nejméně jednou za šest měsíců.
Podle § 95 bodu 1 písm. c) zákona o telekomunikacích rozhoduje Český telekomunikační úřad v rámci své všeobecné působnosti ve sporech, nestanoví-li zákon jinak.
Podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen ""o. s. ř.""), projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení jiné věci, jen stanoví-li to zákon.
V posuzovaném případě vznikl spor mezi žalobkyní (společností Eurotel) a žalovanou Bezpečnostní informační službou o to, zda žalovaná je osobou oprávněnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích. Tento spor, s ohledem na jeho veřejnoprávní povahu, je sporem, jehož projednání a rozhodnutí je v působnosti Českého telekomunikačního úřadu [§ 95 bod 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, § 7 o. s. ř.
a contrario
], neboť jeho předmět vychází z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.
Zvláštní senát proto rozhodl tak, že k vyřízení věci je příslušný Český telekomunikační úřad.
(aza)
|
10.03.2004
|
426/2005
|
Konf 11/2003 - 12
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/kompetencni-spory-a-pravomoc-uradu-pro-ochranu-osobnich-udaju.p684.html?q=
|
Ej 144/2004
Kompetenční spory: pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů
k § 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (v textu též ""zákon o ochraně osobních údajů"")
k § 9 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002
Domáhá-li se někdo vůči správci nebo zpracovateli osobních údajů toho, aby správce nebo zpracovatel zajistil opatření k nápravě, spočívající ve zdržení se určitého nakládání s osobními údaji, vzniklý závadný stav odstranil nebo poskytl na své náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění [§ 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů], není rozhodnutí o takové žádosti v pravomoci soudu, ale Úřadu pro ochranu osobních údajů. Nic na tom nemění, že takový návrh byl podán v době od 1. 6. do 31. 12. 2002, kdy ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění tehdy účinném, upravovalo věcnou příslušnost krajských soudů pro rozhodování ve sporech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů v informačních systémech podle staršího zákona č. 256/1992 Sb.; nešlo o ustanovení kompetenční, zakládající pravomoc soudu, a po datu 1. 6. 2002 se stalo obsoletním.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 10. 3. 2004, čj. Konf 11/2003-12)
Věc:
Záporný spor o pravomoc mezi Okresním soudem v Chebu a Úřadem pro ochranu osobních údajů ve věci Okresního soudu v Chebu (žalobce Ing. Rudolf Ch. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra).
Žalobce Ing. Rudolf Ch. podal u Okresního soudu v Chebu žalobu o ochranu osobnosti podle tehdy platného zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra. Žalobce se domáhal toho, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se jednání, které směřuje k umísťování žalobcovy fotografie s jeho jménem, příjmením a datem narození do spisu vedeného Policií ČR - Okresním úřadem vyšetřování v Chebu (později vedeného u Okresního soudu v Chebu v trestní věci).
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 19. 11. 2001 řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů. V odůvodnění uvedl, že podle § 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, byl zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze, který je podle citovaného zákona oprávněn řešit tyto případy, a zároveň byl citovaným zákonem zcela zrušen zákon č. 256/1992 Sb.
Úřad pro ochranu osobních údajů popřel svou kompetenci o věci rozhodovat a předložil návrh podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, zvláštnímu senátu zřízenému podle tohoto zákona.
V návrhu na řešení kompetenčního sporu zástupce Úřadu pro ochranu osobních údajů vyslovil názor, že žaloba podaná podle ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů je žalobou ve smyslu občanského soudního řádu a k jejímu projednání je podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř. příslušný krajský soud. Navrhl proto, aby byl kompetenční spor mezi Úřadem pro ochranu osobních údajů v Praze a Okresním soudem v Chebu vyřešen v souladu s § 8a o. s. ř. (v tehdejším znění) tak, že vyřízení dané věci je v pravomoci Krajského soudu v Plzni.
Zvláštní senát rozhodl o kompetenčním sporu tak, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby na zdržení se jednání porušujícího povinnosti správce při zpracování osobních údajů, vedené u Okresního soudu v Chebu, je Úřad pro ochranu osobních údajů v Praze.
Z odůvodnění:
Zákon o ochraně osobních údajů upravuje ochranu osobních údajů o fyzických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví podmínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států (§ 1 zákona o ochraně osobních údajů). Podle ustanovení § 2 téhož zákona byl zřízen Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze (dále jen ""Úřad""), přičemž Úřadu byly svěřeny
kompetence
ústředního správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů v rozsahu stanoveném tímto zákonem.
Pokud subjekt údajů [§ 4 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů] zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě (§ 21 odst. 1). Došlo-li k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má subjekt údajů mimo jiné právo požadovat, aby se správce nebo zpracovatel zdržel takového jednání, odstranil takto vzniklý stav či poskytl na svoje náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění [§ 21 odst. 2 písm. a)].
V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 19. 11. 2001 řízení v označené věci zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze jako orgánu příslušnému k projednání této věci. Rozhodl ve shodě s aktuální právní úpravou; nic na tom nemění, že žalobce žalobu k soudu opřel o úpravu tehdy platného a účinného zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Okresní soud správně naznačil (s ohledem na § 23 posledně zmíněného zákona), že tehdy byl tyto spory povolán řešit soud [čemuž nepochybně odpovídalo též tehdy účinné ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zmíněný zákon však byl s účinností od 1. 6. 2000 zrušen ustanovením § 48 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Tento nový předpis však takovouto dosavadní úpravu pravomoci soudů ve zmíněných věcech nepřevzal.
Proto okresní soud dále správně odkázal na věcně novou (byť legislativně technicky málo šťastně formulovanou) úpravu ochrany práv subjektů údajů tak, jak ji předpokládá § 21 nového zákona o ochraně osobních údajů.
Stanoví-li tedy zákon o ochraně osobních údajů v § 21 odst. 1, že subjekt údajů ""má právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě"", a navazující odstavec 2 téhož ustanovení vypočítává, co má subjekt údajů ""právo požadovat"", nelze než dovodit, že je to podle nového zákona o ochraně osobních údajů právě Úřad, který má pravomoc o takovýchto žádostech vrchnostensky rozhodovat. Takovéto řešení ničemu neodporuje a je i ústavně zcela konformní (čl. 79 odst. 1 Ústavy).
Je vhodné dodat, že argumentace Úřadu v návrhu na rozhodnutí kompetenčního konfliktu ustanovením § 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je vratká. Přehlíží se tu především, že zmiňované ustanovení není ustanovením kompetenčním (zakládajícím pravomoc soudu), protože řeší jen věcnou příslušnost krajských soudů ve sporech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů v informačních systémech. O věcné příslušnosti krajského soudu (nebo jiného stupně soudní soustavy) lze však pojmově uvažovat jen tehdy, je-li vůbec dána soudní pravomoc. Navíc zmíněné ustanovení už svou textací a také zákonem, na který poznámka pod čarou k němu odkazovala (zákon č. 256/1992 Sb.), upravovalo situaci, která tu byla v době platnosti zákona č. 256/1992 Sb. Toto ustanovení se stalo nejprve
obsoletní
již okamžikem, kdy zákon č. 256/1992 Sb. pozbyl platnosti (1. 6. 2000), a výslovně bylo derogováno zákonem č. 151/2002 Sb. ze dne 21. 3. 2002 (doprovodný zákon k soudnímu řádu správnímu), který nabyl účinnosti 1. 1. 2003.
Okresní soud v Chebu konečně náležitě přihlédl ke skutečnosti, že zákon o ochraně osobních údajů ve svých přechodných ustanoveních neřeší otázku pravomoci ve věcech již zahájených za účinnosti jím zrušeného zákona č. 256/1992 Sb. Protože podle platné úpravy není dána pravomoc soudu k řešení sporů vyplývajících z uplatnění práv a povinností podle zákona o ochraně osobních údajů, je třeba na dosud neskončená řízení použít právní úpravu účinnou v době rozhodování soudu. Okresní soud v Chebu tedy správně zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu jako orgánu příslušnému k projednání této věci.
(aza)
|
16.07.2004
|
529/2005
|
5 A 151/2001 - 56
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/ochrana-prirody-a-souhlas-k-mimoradnym-opatrenim-v-lesich-narodniho-parku.p685.html?q=
|
Ej 60/2005
Ochrana přírody a krajiny: souhlas k mimořádným opatřením v lesích národního parku
k § 22 odst. 1 a § 56 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
k § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)
Správa národního parku jako orgán ochrany přírody může v případě přemnožení škůdců udělit podle § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas k mimořádným opatřením v lesích národního parku (§ 32 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona) za současného stanovení podmínek sledujících zájmy ochrany přírody, tedy i za současného stanovení omezujících podmínek podle § 49 a § 50 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Není přitom nutné, aby navrhovatel předložil k řízení jako podklad rozhodnutí Ministerstva životního prostředí coby orgánu ochrany přírody podle § 56 tohoto zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2004, čj. 5 A 151/2001-56)
Věc:
Spolek D. proti Ministerstvu životního prostředí o souhlas k zásahům proti škůdcům.
Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava udělila svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2001, vydaným na základě § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas navrhovateli - Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (jako uživateli lesa ve státním vlastnictví) k použití ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, k zásahům proti škůdcům - kůrovcům a k opatřením v případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lesních porostech, zařazených do I. zóny ochrany přírody Národního parku Šumava. (Označení rozhodujícího správního orgánu jako ""Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava"" je v této věci s ohledem na § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny poněkud nepřesné - správně jde o ""Správu Národního parku Šumava"", které toliko přísluší také vykonávat působnost ""Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava""; proto je dále v textu užíván jen výraz ""Správa NP Šumava"".)
Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal; žalovaný však dne 25. 9. 2001 jeho odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Vrchního soudu v Praze obsáhlou žalobou; mj. namítl, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly, aniž navrhovatel předložil nezbytné podkladové (subsumované) rozhodnutí. Tím žalobce rozumí rozhodnutí podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož může orgán ochrany přírody povolit výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle § 46 odst. 2, § 49, § 50 a § 51 odst. 2 téhož zákona v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. Takovým orgánem je podle názoru žalobce s ohledem na § 79 odst. 3 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny Ministerstvo životního prostředí. Žalobce nesouhlasí s tím, že jak opatření proti škůdcům podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, tak i zvláštní ochrana organismů podle § 49 a § 50 téhož zákona jsou zájmem ochrany přírody. Protože na území národních parků má přednost ochrana přírody jako celku, určuje § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, že k zásahům proti škůdcům musí být dán souhlas orgánu ochrany přírody. Žalobce k tomu dovozuje, že pro udělení souhlasu měla být vydána výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a že o výjimce mělo rozhodnout Ministerstvo životního prostředí. Tím, že správní orgány obou stupňů rozhodly bez udělení výjimky, porušily § 3 odst. 1 a § 46 správního řádu, protože rozhodly v rozporu se zákonem, a současně tak zasáhly do práva žalobce na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny.
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci bylo již opakovaně vysvětlováno, že jeho názor je nesprávný. To z toho důvodu, že při rozhodování orgánu ochrany přírody o souhlasu podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou zvažovány všechny
relevantní
okolnosti a vztahy vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny a v rozhodnutí je otázka ochrany rostlin a živočichů dostatečně řešena. O poškozování práva na příznivé životní prostředí by naopak podle žalovaného bylo možné mluvit spíše v tom případě, že by byl les ponechán vlastnímu osudu.
Vrchní soud v Praze neskončil řízení o věci do 31. 12. 2002, a věc tak přešla na Nejvyšší správní soud (§ 132 s. ř. s.). Ten žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Z odůvodnění:
Námitce, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly, aniž navrhovatel předložil nezbytné podkladové (subsumované) rozhodnutí podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, v jehož smyslu může v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle § 46 odst. 2, § 49, § 50 a § 51 odst. 2 téhož zákona povolit orgán ochrany přírody, jímž je podle názoru žalobce Ministerstvo životního prostředí, soud nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výkladem § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je nutno dovodit, že Správa NP Šumava může v případě přemnožení škůdců vydat souhlas k mimořádným opatřením v lesích národního parku podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny za současného stanovení podmínek sledujících zájmy ochrany přírody, tedy i za současného stanovení omezujících podmínek podle § 49 a § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny (takové podmínky správní orgán I. stupně také ve svém rozhodnutí stanovil), přičemž samostatné rozhodnutí podle § 56 odst. 1 cit. zákona v těchto případech v úvahu nepřichází.
Tím, že správní orgány obou stupňů rozhodly bez udělení výjimky, neporušily § 3 odst. 1 a § 46 správního řádu, jak se domnívá žalobce. K tvrzení, že správní orgány obou stupňů tak současně zasáhly do práva žalobce (který je právnickou osobou) na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny, Nejvyšší správní soud toliko poznamenává, že výkladem tohoto ustanovení je nutno dovodit, že právo na příznivé životní prostředí podle cit. čl. Listiny na právnické osoby vztahovat nelze (což ostatně potvrzuje i
judikatura
Ústavního soudu - viz usnesení sp. zn. I. ÚS 282/97).
(uch)
|
31.05.2005
|
660/2005
|
30 Ca 263/2002 - 36
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-lhuta-k-podani-dodatecneho-danoveho-priznani.p686.html?q=
|
Ejk 17/2005
Daňové řízení: lhůta k podání dodatečného daňového přiznání
k § 41 odst. 4 a § 47 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti může daňový subjekt platně podat jen při respektování subjektivní lhůty, tj. do konce měsíce následujícího po zjištění důvodu, a při respektování objektivní lhůty, tj. do tří let, resp. zákonem stanovené jiné lhůty, od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat (§ 41 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Objektivní lhůtu přitom s odkazem na ustanovení § 47 téhož zákona nelze prodlužovat.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2005, čj. 30 Ca 263/2002-36)
Věc:
Město N. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z přidané hodnoty.
Žalovaný dne 30. 8. 2002 zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 25. 2. 2002, kterým správce daně zastavil řízení ve věci dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1998.
Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou. V žalobě uvedl, že dne 25. 1. 1999 mu skončila lhůta pro podání přiznání k DPH za prosinec 1998 a dne 31. 1. 2002 mu dle § 47 odst. 1 daňového řádu uplynula tříletá lhůta pro dodatečné daňové přiznání. Protože ale podal dne 15. 12. 1999 dodatečné přiznání k DPH za prosinec 1998 a správce daně jej k jeho žádosti dne 5. 9. 2001 zpravil o přiznání nároku na odpočet dle dodatečného přiznání z 15. 12. 1999, počal dne 31. 12. 2001 běh nové tříleté lhůty za uvedené zdaňovací období dle § 47 odst. 2 d. ř. Jestliže tedy dne 22. 2. 2002 podal žalobce dodatečné daňové přiznání k DPH za měsíc prosinec 1998, je toto podání přípustné a zastavení daňového řízení bylo v rozporu se zákonem.
Ze správních spisů vyplynulo, že dne 25. 1. 1999 podal žalobce ke správci daně přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 1998. Správce daně vyměřil daň vypočtenou žalobcem v daňovém přiznání ke dni 25. 1. 1999 (nadměrný odpočet ve výši 795 353 Kč). Dne 5. 3. 1999 podal žalobce za shodné zdaňovací období dodatečné přiznání k DPH, v němž v řádce 81 uplatnil změnu daňové povinnosti v částce 24 019 Kč. Správce daně vyměřil daň v této výši ke dni 31. 3. 1999. Dne 15. 12. 1999 bylo ke správci daně podáno další dodatečné přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 1998, v němž žalobce uplatnil v řádce 81 nárok na nadměrný odpočet ve výši 27 190 Kč. K vyměření nadměrného odpočtu v této výši ze strany správce daně došlo 31. 1. 2000. Další dodatečné přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 1998 žalobce předložil dne 22. 2. 2002 a vykazoval snížení daňové povinnosti na DPH ve výši 426 605 Kč (řádka 81).
Správce daně rozhodnutím ze dne 25. 2. 2002 ve věci posledně uvedeného dodatečného přiznání zastavil řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) d. ř. a rozhodnutí odůvodnil tím, že tříletá lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání za měsíc prosinec 1998 skončila dne 25. 1. 2001.
Žalobce v odvolání namítal, že již v příloze dodatečného přiznání k DPH podaného dne 15. 12. 1999 upozornil, že ve smyslu § 47 odst. 2 d. ř. k promlčení lhůty nedošlo. Uvedl dále, že k 1. 12. 1999 zpracoval 32 dodatečných přiznání za roky 1997, 1998 a část roku 1999, která podal dne 15. 12. 1999. Správce daně je vyměřil k 31. 1. 2000 a mimo jiné za měsíc prosinec 1998 snížil daň o částku 27 190 Kč. Žalobce byl pak naposledy zpraven o výši daně vyměřené správcem daně podrobným výpisem osobního daňového účtu ze dne 5. 9. 2001, který si vyžádal v souvislosti s pochybnostmi o vyměřeném penále. Z uvedeného tedy zcela jednoznačně vyplývá naplnění § 47 odst. 2 d. ř., neboť jednak byl proveden úkon směřující k vyměření daně před uplynutím promlčecí lhůty (správce daně na podkladě podaného dodatečného přiznání vyměřil změnu daňové povinnosti k datu 31. 1. 2000), jednak byl daňový subjekt o tomto úkonu několikrát zpraven (prosinec 1999, 5. 9. 2001). Tříletá promlčecí lhůta pak běžela znovu počínaje 1. 1. 2000 a ke dni podání nového dodatečného přiznání rozhodně neuplynula.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2002 zamítl odvolání žalobce podle § 50 odst. 6 d. ř. s tím, že lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání nelze prodloužit, a to ani použitím § 47 odst. 2 d. ř., neboť § 41 odst. 4 tohoto zákona, co se týče lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání, odkazuje výhradně na § 47 odst. 1 d. ř. Úkony uváděné daňovým subjektem v odvolání, které dle jeho názoru způsobily přetržení zákonné lhůty, jsou tak zcela irelevantní.
Krajský soud v Plzni žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 38a odst. 3 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v aktuálním znění, lze předložit dodatečné daňové přiznání správci daně v případě, že plátce snižuje souhrnem oprav daňovou povinnost, ve lhůtě stanovené zvláštním předpisem. Mimo jakoukoliv pochybnost je tímto zvláštním předpisem daňový řád. Tento procesní předpis upravuje problematiku dodatečného daňového přiznání (nebo hlášení) spolu s problematikou opravného daňového přiznání především v § 41. (...)
Obecně lze říct, že celé ustanovení § 41 daňového řádu upravuje postup daňového subjektu pro případ, že zjistí, že pochybil při podání daňového přiznání. Ustanovení § 41 odst. 1 d. ř. upravuje subjektivní lhůtu pro podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a její běh, a to jak na vyšší daňovou povinnost nebo nižší daňovou ztrátu, tak v zásadě na nižší daňovou povinnost nebo vyšší daňovou ztrátu oproti poslední známé daňové povinnosti. Subjektivní lhůta počíná plynout od okamžiku zjištění pochybení a končí koncem měsíce následujícího po tomto zjištění. Věta čtvrtá tohoto ustanovení připouští odlišnou úpravu subjektivní lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší, kterou může stanovit daňový řád, případně jiný daňový zákon. Ve větě šesté definuje označené ustanovení pojem poslední známé daňové povinnosti. Ustanovení § 41 odst. 2 d. ř. upravuje přerušení subjektivní lhůty zakotvené v § 41 odst. 1 d. ř. mimo jiné i pro případ, že je stanovena zvláštním zákonem tak, že od ukončení úkonu počne běžet nová subjektivní lhůta. Zároveň § 41 odst. 2 d. ř. obsahuje definici pojmu ukončení úkonu směřujícího k přezkoušení správnosti daňové povinnosti. Z § 41 odst. 1 d. ř. lze dále dovodit, že na rozdíl od dodatečného daňového přiznání na vyšší daňovou povinnost nebo nižší daňovou ztrátu musí být pro případ dodatečného daňového přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti splněny další podmínky stanovené v § 41 odst. 4 d. ř. (viz věta čtvrtá § 41 odst. 1 d. ř.). Ustanovení § 41 odst. 4 d. ř. tedy jednak stanovuje podmínky pro podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost nebo na vyšší daňovou ztrátu oproti poslední známé daňové povinnosti (věta první), a nadto ve větě druhé taxativně vymezuje právní situace, při kterých nelze platně podat dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší. Podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti lze platně učinit jen při splnění dvou podmínek, a to 1) nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b d. ř., a 2) takový úkon musí být učiněn do lhůty stanovené v § 47 odst. 1 d. ř., není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak. Podmínky jsou konstruovány kumulativně, což znamená, že k platnosti podání zákon požaduje splnění obou dvou podmínek zároveň. (...)
Soud má především za to, že § 41 d. ř. upravuje procesní kroky daňového subjektu v rámci vyměřovacího řízení na rozdíl od § 47 d. ř., který je procesním ustanovením určeným výlučně správci daně. Smyslem § 47 d. ř. je stanovit subjektivní a objektivní lhůtu pro právo vyměřit nebo doměřit daň či přiznat nárok na daňový odpočet a určit počátek jejího běhu. Lhůta, tj. časový úsek, ve kterém musí být určitý úkon učiněn (uplatněno právo nebo uložena povinnost), je zásadně podle § 47 odst. 1 d. ř. tříletá, i když stejné ustanovení připouští, aby zvláštní zákon upravil délku lhůty jinak. Délka subjektivní lhůty v § 47 odst. 2 d. ř. zůstává beze změny; změně podléhá pouze počátek, od kterého tříletá, případně jiná zvláštním zákonem stanovená lhůta plyne.
Jestliže jednou z podmínek pro možnost podat dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti dle § 41 odst. 4 d. ř. je podmínka, že takové podání je učiněno
„do lhůty stanovené v § 47 odst. 1, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak“
, pak podle názoru zdejšího soudu provedením jakéhokoliv úkonu směřujícího k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ze strany správce daně se lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání ve smyslu § 47 odst. 2 d. ř. nemůže prodlužovat. To vyplývá nejen z výhradního odkazu věty první § 41 odst. 4 d. ř. na § 47 odst. 1 d. ř., nýbrž zejména ze skutečnosti, že § 47 odst. 2 d. ř. neupravuje oproti § 47 odst. 1 d. ř. jinak lhůtu, tedy onen časový úsek neboli délku lhůty (tj. tři roky nebo délku stanovenou zvláštním zákonem), nýbrž pouze počátek běhu této lhůty. Ustanovení § 41 odst. 4 ve spojení s § 47 odst. 1 d. ř. tudíž časově omezuje právo daňového subjektu na podání dodatečného daňového přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti tak, že toto právo lze uplatnit v objektivní lhůtě v trvání tří let, případně v jiné zvláštním zákonem stanovené lhůtě s tím, že lhůta počíná plynout od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Řečeno jinak, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti může daňový subjekt platně podat jen při respektování subjektivní lhůty, tj. do konce měsíce následujícího po zjištění důvodu, a při respektování objektivní lhůty, tj. do tří let, resp. zákonem stanovené jiné lhůty od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Subjektivní lhůta, v níž je správce daně oprávněn daň vyměřit, doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet, je dle platné právní úpravy zároveň objektivní lhůtou, ve které zákon daňovému subjektu umožňuje za splnění dalších podmínek platně podat dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší oproti poslední známé daňové povinnosti. Stejně jako v jiných případech, kdy zákonodárce pro uplatnění práva vymezuje subjektivní a objektivní lhůtu a připouští přerušení lhůty pouze v případě lhůty subjektivní, nikoliv objektivní, je objektivní lhůta pro dodatečné daňové přiznání koncipována jako lhůta neměnná, s přesně daným počátkem i koncem. Nedodržení subjektivní nebo objektivní lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání vede k zastavení řízení podle § 27 odst. 1 písm. h) d. ř., tedy k postupu, který v dané věci z důvodů shora uvedených přijal správce daně a žalovaný se s ním v napadeném rozhodnutí beze zbytku ztotožnil.
Předestřené právní úvahy vedly Krajský soud v Plzni k nesouhlasu s právním závěrem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 11. 9. 2001, sp. zn. 22 Ca 529/2000, jehož se žalobce dovolával v písemné replice ke stanovisku žalovaného ze dne 19. 5. 2005. Jen pro úplnost se dodává, že zdejší soud je obeznámen i s jinou argumentací jiných krajských soudů, vyrovnávajících se se vzájemným poměrem § 41 odst. 4 a § 47 d. ř. (např. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 767/2002 či rozsudek sp. zn. 30 Ca 7/2000, jehož právní věta je uváděna na straně 340 v publikaci JUDr. Jaroslav Kobík: Správa daní a poplatků s komentářem – komplexní pohled na problémy správy daní. 4. aktualizované vydání, ANAG 2005). Na rozdíl od rozsudku sp. zn. 28 Ca 767/2002 je Krajský soud v Plzni toho názoru, že z textu ustanovení § 41 odst. 4 d. ř., konkrétně z výslovného odkazu jen na § 47 odst. 1, nikoliv obecně na § 47, a zejména z odkazu na lhůtu, kterou, jak bylo shora konstatováno, upravuje pouze první odstavec § 47, přičemž § 47 odst. 2 lhůtu v předchozím odstavci stanovenou nemění co do délky, nýbrž jen posouvá počátek jejího běhu, přímo vyplývá, že daňový subjekt nemůže podávat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost nebo vyšší daňovou ztrátu ve lhůtě prodlužované dle § 47 odst. 2 d. ř. Takový výklad by ve svém důsledku znamenal existenci dvou objektivních lhůt, totiž tříleté a desetileté, neboť subjektivní lhůta je nepochybně zakotvena v § 41 odst. 1 d. ř. Nelze navíc přehlédnout, že v argumentaci se neopodstatněně odkazuje na § 41 odst. 2 d. ř., který upravuje přerušení běhu lhůty, avšak subjektivní, nikoliv objektivní. Výklad ustanovení § 41 odst. 4 a § 47 d. ř. použitý Krajským soudem v Plzni nelze považovat za nepřijatelný pro nastolení nerovnosti účastníků daňového řízení, kteří zjistí, že jejich daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jejich poslední známá daňová povinnost oproti daňovým subjektům, které naopak zjistí, že jejich daňová povinnost má být nižší nebo daňová ztráta vyšší. To proto, že z podmínek stanovených zákonem pro uplatnění práva na podání daňového přiznání na nižší daňovou povinnosti či vyšší daňovou ztrátu zcela jednoznačně vyplývá vůle zákonodárce omezit možnost úpravy daňové povinnosti cestou dodatečného daňového přiznání v podobě stanovení další zákonné podmínky (dodatečné daňové přiznání lze platně podat jen tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro užití mimořádných opravných prostředků podle § 54 a § 55b d. ř.). Sám zákonodárce tedy „nastavil“ daňovým subjektům při uplatnění právního institutu dodatečného daňového přiznání „nerovné podmínky“ v závislosti na tom, zda uplatňují daňovou povinnost vyšší či daňovou ztrátu nižší nebo naopak daňovou povinnost nižší, příp. daňovou ztrátu vyšší. Jiný než zdejším soudem zastávaný výklad by byl výkladem
contra legem
, protože „interpretace“ normy by nahrazovala vůli tvůrce normy. Nelze rovněž přehlédnout, že pro snížení daňové povinnost nebo zvýšení daňové ztráty má daňový subjekt k dispozici institut obnovy řízení a přezkoumání daňových rozhodnutí, které mu umožňují docílit stejného výsledku, při obnově řízení dokonce s výhodnější subjektivní i objektivní lhůtou pro daňový subjekt.
(da)
|
15.09.2004
|
546/2005
|
3 Ads 47/2003 - 56
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-prezkum-rozhodnuti-ve-veci-nemocenskeho-pojisteni.p687.html?q=
|
Ej 93/2005
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí ve věci nemocenského pojištění vydaného před nabytím účinnosti soudního řádu správního
k § 78 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona č. 241/1994 Sb.
k § 130 odst. 1 soudního řádu správního
Jestliže zákon ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění platném v době podání žaloby, neumožňoval soudu přezkoumat jiná rozhodnutí, než která uvedl výslovně v § 78 odst. 2, nemůže být tato otázka posuzována jiným způsobem jen proto, že soud o věci v té době nerozhodl. V opačném případě by nastala nerovnost mezi těmi účastníky řízení, o jejichž žalobě stačil soud rozhodnout do dne 31. 12. 2002, a těmi účastníky, o jejichž věci takto rozhodnout nestačil, a rozhodl o návrhu až v roce 2003, tedy za účinnosti soudního řádu správního.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, čj. 3 Ads 47/2003-56)
Věc:
Marie K. v O. proti České správě sociálního zabezpečení o nemocenské, o kasační stížnosti žalobkyně.
Okresní správa sociálního zabezpečení Ostrava-město rozhodnutím ze dne 12. 2. 2001 nepřiznala žalobkyni nárok na nemocenské při pracovní neschopnosti vzniklé dne 27. 1. 1998.
Česká správa sociálního zabezpečení žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30. 4. 2001 zamítla odvolání žalobkyně jako opožděné podle § 60 správního řádu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2003 žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že v době podání žaloby umožňoval § 78 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen ""zákon č. 582/1991 Sb.""), podání opravného prostředku k soudu toliko proti rozhodnutí o povinnosti zaměstnance nebo jiného příjemce dávky vrátit přeplatek na dávce neprávem vyplacené a proti rozhodnutím v jiných než dávkových věcech nemocenského pojištění, která byla vydána v odvolacím řízení. Žalobou napadené rozhodnutí nemohlo být tedy přezkoumáváno. Předmětem přezkumu podle soudního řádu správního mohou být rozhodnutí vydaná po 1. 1. 2003; napadené rozhodnutí přitom je ze dne 30. 4. 2001.
Žalobkyně v kasační stížnosti brojila především proti právnímu názoru soudu, podle něhož je její žaloba nepřípustná.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 78 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., platného v době podání žaloby, bylo možno podat opravný prostředek k soudu pouze proti rozhodnutí o povinnosti zaměstnance nebo jiného příjemce dávky vrátit přeplatek na dávce neprávem vyplacené, jakož i proti rozhodnutí v jiných než dávkových věcech nemocenského pojištění, která byla vydána v odvolacím řízení, s výjimkou rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti. V žádných jiných věcech nebylo možno opravný prostředek k soudu podat.
Městský soud rozhodoval o žalobě v únoru roku 2003. V té době již byla novelizována právní úprava obsažená v § 78 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. tak, že zákon výslovně uvedl, jaká rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena, přičemž všechna ostatní rozhodnutí soudnímu přezkoumání podléhají. Touto novou právní úpravou jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti (soud přezkoumá takové rozhodnutí jen při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí o odnětí dávky nemocenského pojištění) a dále rozhodnutí o dobrovolných dávkách nemocenského pojištění.
Kdyby tedy byla žaloba podána po 1. lednu roku 2003, soud by takový návrh přezkoumal.
Je skutečností, že podle § 130 odst. 1 s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003), v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona.
Jestliže však zákon č. 582/1991 Sb., ve znění platném v době podání žaloby, neumožňoval soudu přezkoumat jiná rozhodnutí, než která výslovně v § 78 odst. 2 uvedl, nemůže být tato otázka posuzována jiným způsobem jen proto, že soud o věci v té době nerozhodl.
V opačném případě by nastala nerovnost mezi těmi účastníky řízení, o jejichž žalobě stačil soud rozhodnout do dne 31. 12. 2002 (kdy by byl nucen návrh rovněž odmítnout), a těmi účastníky, o jejichž věci takto rozhodnout nestačil, jak tomu bylo v souzeném případě, kdy soud rozhodl o návrhu až v únoru roku 2003.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud ztotožnil s postupem Městského soudu v Praze, který návrh žalobkyně odmítl jako návrh nepřípustný dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(ani)
|
30.05.2005
|
717/2005
|
7 A 110/2001 - 64
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/zakon-o-pozemnich-komunikacich-a-vyvlastnovaci-rizeni.p688.html?q=
|
Ej 393/2005
Zákon o pozemních komunikacích: vyvlastňovací řízení
k § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích
k § 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 262/1992 Sb.
V řízení podle § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v němž je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, je nutno v případě, kdy je navrhovatelem (vlastníkem) obec, odlišovat postavení obce jako právnické osoby, která má předmět vyvlastnění využít k účelu, pro který se vyvlastňuje, a speciálního stavebního úřadu jako orgánu dané obce, který je příslušný věcné břemeno na návrh vlastníka zřídit. Nelze tak v daném případě uplatnit pravidlo, že pokud je navrhovatelem orgán příslušný k vyvlastňovacímu řízení, stanoví odvolací orgán, který jiný stavební úřad v jeho působnosti provede řízení a vydá rozhodnutí o vyvlastnění (§ 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2005, čj. 7 A 110/2001-64)
Věc:
Hana Š. v H. proti Ministerstvu dopravy, za účasti obce Albrechtice, o omezení vlastnického práva.
Obec Albrechtice jako speciální stavební úřad dne 19. 5. 1998 rozhodla podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v rámci řízení o odstranění stavby místní panelové komunikace, o zřízení věcného břemene ve prospěch obce Albrechtice „pro výkon vlastnického práva k místní komunikaci panelové, která má charakter místní komunikace III. třídy – obslužná komunikace“.
Okresní úřad Karviná, referát dopravy a silničního hospodářství, dne 17. 8. 1998 v odvolacím řízení zrušil uvedené rozhodnutí stavebního úřadu obce Albrechtice. Jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí uvedl, že s ohledem na § 112 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, měl v situaci, kdy navrhovatelem byl orgán příslušný k vyvlastnění, stanovit odvolací orgán, který jiný stavební úřad v jeho působnosti provede řízení a vydá rozhodnutí o vyvlastnění. V daném případě byla navrhovatelem obec Albrechtice, a k vedení řízení o vyvlastnění a vydání rozhodnutí pro obec Albrechtice tak nebyl příslušný stavební úřad v Albrechticích.
Na základě opakovaného podnětu starosty obce Albrechtice Ministerstvo dopravy a spojů, odbor pozemních komunikací, dne 13. 3. 2001 v mimoodvolacím řízení podle § 65 odst. 2 správního řádu výše uvedené rozhodnutí zrušilo. V odůvodnění uvedlo, že okresní úřad pochybil, když zrušil rozhodnutí speciálního stavebního úřadu v Albrechticích z důvodu jeho nepříslušnosti, ačkoliv tento úřad příslušný byl. Ministerstvo zaujalo názor, že režim § 112 stavebního zákona nelze vztáhnout na postup podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.
Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, odboru pozemních komunikací, podala právní předchůdkyně žalobkyně (která v mezidobí převedla předmětné nemovitosti se všemi právy a povinnostmi darovací smlouvou na žalobkyni) rozklad.
Ministerstvo dopravy a spojů dne 3. 7. 2001 rozklad zamítlo. Konstatovalo přitom, že při přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení není možné, s ohledem na dikci § 65 odst. 2 správního řádu, vrátit věc nižšímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, ve které mimo jiné namítá, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 3. 2001 konstatoval, že Okresní úřad Karviná, referát dopravy a silničního hospodářství, sice správně zrušil rozhodnutí stavebního úřadu obce Albrechtice ze dne 19. 5. 1998, učinil tak však pro nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (speciální stavební úřad v Albrechticích), ačkoliv tento správní orgán k řízení příslušný byl. Dále Ministerstvo dopravy a spojů, odbor pozemních komunikací, dospělo k závěru, že Okresní úřad Karviná, referát dopravy a silničního hospodářství, pochybil v odůvodnění svého rozhodnutí tím, že sloučil vyvlastnění s omezením práva zřízení věcného břemene, a tedy vyslovil nesprávný právní názor, že zřízením věcného břemene dochází současně k vyvlastnění pozemku. Žalobkyně namítá, že zjištění skutkového stavu tak, jak je uvádí žalovaný ve svém rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisu. Dále žalobkyně konstatuje, že odvolací orgán nezrušil původní rozhodnutí speciálního stavebního úřadu v Albrechticích proto, že by se jednalo o orgán nepříslušný, ale proto, že v této konkrétní věci byl rozhodující orgán s ohledem na účastníky řízení orgánem podjatým.
Nejvyšší správní soud, na nějž věc přešla po 1. 1. 2003 v souladu s § 132 s. ř. s., napadené rozhodnutí žalovaného zrušil; současně zrušil i rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, odboru pozemních komunikací, ze dne 13. 3. 2001 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
K námitce žalobkyně, že odvolací orgán nezrušil původní rozhodnutí speciálního stavebního úřadu v Albrechticích proto, že by se jednalo o orgán nepříslušný, ale proto, že v této konkrétní věci byl rozhodující orgán s ohledem na účastníky řízení orgánem podjatým (s ohledem na § 112 odst. 2 stavebního zákona), a tak rozhodl zcela v souladu a ve smyslu úpravy správního řízení, považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že podle jeho názoru neposoudil režim § 112 odst. 2 stavebního zákona, věta druhá („
Pokud je navrhovatelem orgán příslušný k vyvlastňovacímu řízení, stanoví odvolací orgán, který jiný stavební úřad v jeho působnosti provede řízení a vydá rozhodnutí o vyvlastnění
“), ve svém rozhodnutí správně ani okresní úřad, ani žalovaný. Okresní úřad dospěl k závěru, že speciální stavební úřad v Albrechticích byl nepříslušný proto, že navrhovatelem byla obec Albrechtice. Žalovaný potom zaujal takový názor, že speciální stavební úřad v Albrechticích příslušný byl, neboť režim § 112 odst. 2 stavebního zákona, vztahující se k vyvlastnění za podmínek a v režimu stavebního zákona, nelze vztáhnout na postup pro zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, neb postupy podle těchto režimů nelze zaměňovat.
K tomu je nutno především uvést, že žalovaný nemá pravdu v tom, že by nebylo v řízení podle § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích možno či nutno respektovat pravidla pro vyvlastňovací řízení stanovená stavebním zákonem (v tomto směru je naopak nutno přisvědčit žalobkyni). Úprava stanovená stavebním zákonem má povahu obecné úpravy vyvlastnění cestou rozhodování příslušných správních orgánů s tím, že speciální úprava může od této úpravy obecné stanovit odchylky. Předmětná úprava § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích je potom úpravou speciální, nicméně žádnou odchylku od § 112 odst. 2 stavebního zákona nestanoví. Okresní úřad potom svůj závěr opírá o nesprávný výklad samotného § 112 odst. 2 stavebního zákona. V jeho smyslu – věta první – se „
vyvlastňovací řízení zahajuje na návrh orgánu státní správy, právnické nebo fyzické osoby, která má předmět vyvlastnění využít k účelu, pro který se vyvlastňuje
“. S ohledem na znění této věty a její dopady v organizaci „obcí“ je potom také nutno vykládat i zaměření a dopad shora citované věty druhé. V podmínkách organizace obcí je pro daný případ nutno rozlišovat postavení „speciálního stavebního úřadu“, jako orgánu obce povolaného k výkonu státní správy, tj. jako nositele pravomoci k výkonu přenesené působnosti, to na straně jedné, a dále, na straně druhé, postavení obce jako „právnické osoby“, která v režimu výkonu samostatné působnosti mj. uplatňuje svá vlastnická práva. Jestliže tedy v dané věci podávala návrh na zřízení věcného břemene obec jako vlastník pozemní komunikace, činila tak jako „právnická osoba“, a proto nemohlo jít o návrh přičitatelný „speciálnímu stavebnímu úřadu“ jako orgánu příslušnému k vyvlastňovacímu řízení.
Za této situace tedy Nejvyšší správní soud žalobkyni v názoru, že pokud Okresní úřad Karviná, referát dopravy a silničního hospodářství, zrušil rozhodnutí obce zejména z důvodu možné podjatosti, učinil tak zcela v souladu a ve smyslu úpravy správního řízení, za pravdu nedává. Nicméně stejně tak soud nedává za pravdu ani žalovanému, i když z jiných shora poznamenaných důvodů. Nesporné přitom je, že oba vyslovené právní názory, jak názor okresního úřadu, tak názor žalovaného, v předmětné otázce jsou nesprávné.
(uch)
|
26.10.2004
|
468/2005
|
5 A 74/2002 - 38
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/ceny-a-poruseni-zavazneho-postupu-pri-kalkulaci-ceny.p689.html?q=
|
Ej 544/2004
Ceny: porušení závazného postupu při kalkulaci ceny
k § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách
Prokázané porušení závazného postupu při kalkulaci ceny, které je dle § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, porušením cenových předpisů, je bez dalšího důvodem pro uložení pokuty, aniž by muselo být prokázáno zvýšení cen nad úroveň, kterou připouští věcné usměrňování.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2004, čj. 5 A 74/2002-38)
Věc:
Akciová společnost E. v H. proti Ministerstvu financí o uložení pokuty.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2002 změnil odvoláním napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 15. 2. 2002 tak, že se žalobci za porušení cenových předpisů ukládá podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, pokuta ve výši 200 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Vrchního soudu v Praze; uznal sice, že při kalkulaci ceny uplatnil ekonomicky neoprávněné náklady ve výši 479 193,21 Kč, avšak toto pochybení má v rekalkulaci ceny naprosto
marginální
význam a v konečném důsledku ani nevedlo k uplatnění nesprávné výše ceny. V uložení pokuty za metodické pochybení při rekalkulaci ceny, které však ke stanovení ceny v neoprávněné výši nevedlo, spatřuje žalobce formalistický přístup žalovaného k výkladu zákona. Podle názoru žalobce žalovaný dále postupoval nezákonně, jestliže pokutu uložil rovněž za údajné uplatnění vyšších odpisů, než byly zjištěny v účetnictví, neboť takovému závěru chybí jakákoliv opora v dokazování. Nezákonnost napadeného rozhodnutí proto žalobce spatřuje v uložení pokuty za porušení metodického pokynu, které nevedlo k nesprávné kalkulaci ceny, a za další porušení cenového předpisu, které vůbec nebylo prokázáno.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že se ztotožňuje se základní námitkou žalobce, že nebyl prokázán neoprávněný majetkový prospěch, jelikož nebyla prokázána výše přiměřeného zisku. Ve vydaném rozhodnutí o uložení pokuty totiž kontrolní orgán dostatečně nezdůvodnil zjištěnou výši přiměřeného zisku: v protokolu se kontrolou zjištěná výše přiměřeného zisku opírá pouze o konstatování, že se výrazně neodlišuje od dlouhodobého podílu zisku, avšak není uvedeno, zda jde o podíl v dané společnosti či na místním trhu nebo v rámci České republiky. Podle žalovaného však na druhé straně kontrolní orgán spolehlivě prokázal skutečnost, že tzv. rekalkulace sjednané ceny obsahovala vyšší odpisy, než byly zjištěny v účetnictví.
Z obsahu správních spisů předložených žalovaným vyplynulo, že Finanční ředitelství v Ostravě uskutečnilo v době od 9. 7. 2001 do 10. 10. 2001 u žalobce cenovou kontrolu zaměřenou na dodržování cenových předpisů při sběru, svozu, třídění a zneškodňování komunálního odpadu v roce 2000. Při této kontrole kontrolní orgán zjistil ze Zápisu z jednání skládkového výboru skládky Holasovice II ze dne 12. 4. 2001, kde byla schvalována rekalkulace cen za rok 2000, že žalobce pro výpočet konečné ceny použil kapitálové (odpisové) náklady ve výši 6 124 287 Kč, třebaže položka ""odpisy"" je v účetnictví žalobce ve výši 4 079 658,85 Kč, jak vyplývá z přílohy č. 3 a č. 6 k protokolu o kontrole dodržování zákona o cenách ze dne 10. 10. 2001. K tomuto protokolu se vyjádřil žalobce tak, že položka ""kapitálové náklady"" obsahuje jednak odpisy ve výši 4 079 658,85 Kč, jak jsou vedeny v účetnictví žalobce za rok 2000, jednak zisk z vlastního kapitálu ve výši 2 044 628,15 Kč. Současně žalobce uznal neoprávněné náklady. Dne 5. 11. 2001 vydalo Finanční ředitelství v Ostravě dodatek k protokolu, v němž uvedlo, že podané námitky nelze akceptovat. Dne 12. 11. 2001 podal žalobce další vyjádření, ve kterém podrobně vysvětlil postup kalkulace ceny, jakož i důvody vedoucí k této kalkulaci.
Poté Finanční ředitelství v Ostravě vydalo dne 15. 2. 2002 rozhodnutí, kterým uložilo žalobci pokutu za porušení cenových předpisů, jehož se žalobce dopustil tím, že v roce 2000 stanovil a uplatnil věcně usměrňované ceny sběru, svozu, třídění a zneškodňování komunálního odpadu, které obsahovaly ekonomicky neoprávněné náklady; prodejem za takto sjednané ceny získal neoprávněný majetkový prospěch ve výši 215 536 Kč. Pokuta byla uložena ve výši tohoto kontrolou zjištěného prospěchu. Své rozhodnutí finanční ředitelství odůvodnilo tím, že ve sjednané ceně byly zahrnuty vyšší odpisy, než byly zjištěny v účetnictví, a kromě toho byly kalkulovány některé další náklady, které nebyly technologicky nezbytné. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž připustil, že sice došlo k jisté nesprávnosti v kalkulaci nákladů v položce ""provozní náklady"", zásadně však vyloučil zvýšení ceny nad cenu dovolenou pravidly věcného usměrňování cen. O odvolání žalobce proti rozhodnutí finančního ředitelství rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 24. 5. 2002 tak, že změnil výši uložené pokuty na výši 200 000 Kč s tím, že tato pokuta je uložena podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, za porušení cenových předpisů podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) citovaného zákona za nedodržení věcného usměrňování cen, konkrétně za to, že při kalkulaci cen byl porušen závazný postup zakalkulováním chybné výše odpisů a některých provozních nákladů.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení (§ 132 s. ř. s.), žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Základní žalobní námitka spočívá v tom, že pokuta byla žalobci uložena za porušení metodického pokynu, které nevedlo k nesprávné kalkulaci ceny, a za další porušení cenového předpisu, které vůbec nebylo prokázáno. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou, jakož i s tvrzeními, že finanční ředitelství se v dodatku k protokolu nevypořádalo s žalobcovými námitkami a ani neuznalo jeho námitky uvedené ve vyjádření k dodatku k protokolu, neztotožňuje z následujících důvodů:
Z obsahu napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že pokuta byla žalobci uložena podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění platném pro projednávanou věc. To stanoví, že pokud cenové kontrolní orgány zjistí porušení cenových předpisů podle § 15, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu do výše 1 000 000 Kč, nelze-li neoprávněně získaný majetkový prospěch vyčíslit nebo jestliže neoprávněně získaný majetkový prospěch nevznikl. Pokuta byla uložena za porušení cenových předpisů, nikoliv metodického pokynu, jak tvrdí žalobce, a to podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, dle kterého prodávající poruší cenové předpisy, jestliže nerespektuje mimo jiné závazný postup při tvorbě ceny nebo při její kalkulaci podle § 6, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené v § 7 odst. 1, v dané věci za nedodržení věcného usměrňování cen, konkrétně za to, že při kalkulaci cen byl porušen závazný postup zakalkulováním chybné výše odpisů a některých provozních nákladů. Věcné usměrňování cen dle § 6 citovaného zákona spočívá ve stanovení podmínek cenovými orgány pro sjednání cen. Jednou z podmínek je dle písm. c) tohoto ustanovení závazný postup při tvorbě ceny nebo při její kalkulaci.
V dané věci je kalkulace ceny, která byla předmětem posuzování kontroly, uvedena v příloze č. 3 k protokolu o kontrole dodržování zákona o cenách, který byl sepsán dne 10. 10. 2001, a je označena jako ""rekalkulace poplatků za skládkování v H. II za rok 2000"", ve které v položce ""odpisy celkem"" je uvedena částka 6 124 287 Kč. Zisk je v této kalkulaci uveden zvláštní položkou ve výši 3 998 647 Kč, zatímco položka ""odpisy"" je v účetnictví žalobce za rok 2000 ve výši 4 079 658,85 Kč. Z výše uvedených důvodů má soud žalobcovo tvrzení o tom, že kontrolní i odvolací orgán považuje za kalkulační položku ""odpisy"" v konečné kalkulaci ceny částku 6 124 287 Kč, přestože se jedná o tzv. ""kapitálové (odpisové) náklady"", které se skládají nejen z odpisů, ale také ze zisku, za ničím neprokázané, a proto nedůvodné. V průběhu správního řízení tak bylo nepochybně prokázáno, že tzv. rekalkulace sjednané ceny obsahovala vyšší odpisy než odpisy zjištěné v účetnictví. Zjištění značného rozdílu mezi skutečnými odpisy a odpisy kalkulovanými až po skončení roku má za následek zřejmou nesprávnost kalkulace sjednané ceny. Ve svém důsledku se tedy jedná o prokázané porušení závazného postupu při kalkulaci ceny, což je považováno dle § 15 odst. 1 citovaného zákona o cenách za porušení cenových předpisů. Již sama tato skutečnost je bez dalšího důvodem pro uložení pokuty, jejž shledaly oba správní orgány, aniž by muselo být prokázáno zvýšení ceny nad úroveň, kterou připouští věcné usměrňování. Neobstojí proto žalobcovo tvrzení, že nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá v uložení pokuty za porušení blíže nespecifikovaného metodického pokynu, které nevedlo k nesprávné kalkulaci ceny, a za další porušení cenového předpisu, které vůbec nebylo prokázáno: naopak právě žalobce v průběhu řízení neprokázal, že odpisy byly v kalkulaci ceny zahrnuty v oprávněné výši. Postup žalobce v rozporu se zákonem je nutno shledat i v nesprávném zaúčtování částky ve výši 479 193,21 Kč do provozních nákladů, tj. nákladů, které nejsou technologicky nezbytné, což žalobce také uznal ve svém vyjádření k protokolu o kontrole ze dne 10. 10. 2001.
Za nedůvodné považuje soud i žalobcovy námitky týkající se postupu Finančního ředitelství v Ostravě, neboť žalovaný v odvolacím řízení přehodnotil kontrolní zjištění správního orgánu prvého stupně a pokutu neuložil za získání neoprávněného majetkového prospěchu překročením ceny nad úroveň dovolenou věcným usměrňováním, ale z důvodu porušení závazného způsobu pro tvorbu kalkulace, v dané věci za kalkulování položky ""odpisy"" v nepřiměřené výši, což bylo nepochybně prokázáno.
Shora uvedené lze proto uzavřít tak, že uložil-li žalovaný žalobci pokutu za to, že při kalkulaci cen porušil závazný postup zakalkulováním chybné výše odpisů a některých provozních nákladů, soud neshledal v jeho postupu žádnou nezákonnost.
(lík)
|
04.03.2004
|
596/2005
|
5 A 145/2001 - 58
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vysluhovy-prispevek-soudcu-byvalych-vojenskych-soudu.p690.html?q=
|
Ej 136/2004
Výsluhový příspěvek soudců bývalých vojenských soudů
k čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona České národní rady č. 7/1993 Sb. (v textu též „zákon č. 304/1993 Sb.“)
k článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (v textu též „Úmluva“)
k článku 10 Ústavy České republiky
Čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, podle něhož rozhodoval Vojenský úřad sociálního zabezpečení a následně i Ministerstvo obrany jako odvolací orgán ve věci výsluhového příspěvku bývalého vojenského soudce, který udělil souhlas s přidělením k určitému soudu, byl (již v době rozhodování – tj. v r. 1994) v rozporu s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť diskriminačně zakládal existenci rozdílných kategorií bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů. Správní orgány proto měly podle článku 10 Ústavy České republiky přímo aplikovat čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2004, čj. 5 A 145/2001-58)
Prejudikatura
srov. III. ÚS 189/95, Pl. ÚS 5/96, Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 249/1998, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Anton Bucheň proti České republice
ze dne 26. 11. 2002.
Věc:
JUDr. František H. v B. proti Ministerstvu obrany o výplatu výsluhového příspěvku.
Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodl dne 15. 8. 2001 podle ustanovení § 142, § 143 odst. 9 a § 165 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, za použití ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a čl. II zákona č. 304/1993 Sb. o zastavení výplaty výsluhového příspěvku v částce 4 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 1996, kdy žalobce jako bývalý soudce vojenského soudu nastoupil k soudu obecnému.
Ministerstvo obrany žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 10. 2001 potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalobcovo odvolání zamítlo.
Žalobce se opravným prostředkem ze dne 19.11. 2001 (dnes posuzovaným jako žaloba) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany i rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení. V podané žalobě zejména namítal, že se rozhodnutí správních orgánů nesprávně opíralo o čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého „bývalému soudci vojenského soudu, který udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší“. Nezákonnost postupu správních orgánů I. i II. stupně žalobce spatřoval v tom, že citovaný čl. II měl být podle jeho názoru v době rozhodování správních orgánů považován za zrušený zákonem č. 236/1995 Sb. Žalobce dále ve vyjádření, učiněném na výzvu Nejvyššího správního soudu, upozornil na rozpor čl. II zákona č. 304/1993 Sb. s Úmluvou o lidských právech a základních svobodách, a to ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Bucheň v. Česká republika
ze dne 26. 11. 2002 (poukazujícím na diskriminační charakter čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.), který se týkal stejné problematiky jako v žalobcově případě, s tím, že s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neměl být čl. II zákona č. 304/1993 Sb. použit, jelikož přednost má uzavřená mezinárodní smlouva.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení svým rozhodnutím ze dne 1. 2. 1994 po propuštění žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání (jako soudce vojenského soudu) v souvislosti s ukončením činnosti vojenských soudů přiznal žalobci výsluhový příspěvek v částce 4 500 Kč měsíčně na dobu od 1. 1. 1994 do 23. 2. 2014. S ohledem na zákon č. 304/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, bylo však současně rozhodnuto, že žalobci (podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.) vzhledem k tomu, že jako soudce vojenského soudu při ukončení služebního poměru udělil souhlas s přidělením k určitému (obecnému) soudu, nepřísluší po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Výsluhový příspěvek tedy žalobci vyplácen nebyl, žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale odvolací orgán odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V návaznosti na to, že dne 26. 10. 1995 nabyl účinnosti zákon č. 236/1995 Sb., který zrušil zákon č. 391/1991 Sb., ve znění zákonů č. 7/1993 Sb. a č. 304/1993 Sb., uplatnil žalobce u Vojenského úřadu sociálního zabezpečení žádost o zahájení výplaty výsluhového příspěvku. Dne 22. 11. 1995 vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku, kterým bylo původní rozhodnutí ze dne 1. 2. 1994 zrušeno a dnem 26. 10. 1995 byla výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Výsluhový příspěvek byl žalobci vyplácen až do 31. 3. 1996. Následovala posloupnost několika rozhodnutí správních orgánů I. i II. stupně, jak je shora poznamenáno při rekapitulaci vyjádření žalovaného. Dne 13. 3. 1996 vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dnem 1. 4. 1996, a protože se v té době konalo u Ústavního soudu řízení ve věci protiústavnosti čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., bylo žalobci sděleno, že uvolnění výplaty peněžité dávky je závislé na nálezu Ústavního soudu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolací orgán rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení potvrdil. Následně byla obě tato rozhodnutí zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze a poté bylo vydáno ještě několik rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku, která však byla v probíhajících řízeních zrušena. V důsledku tohoto postupu zůstalo jediným pravomocným rozhodnutím o přiznání výsluhového příspěvku rozhodnutí ze dne 22. 11. 1995; to bylo potom zrušeno rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 31. 5. 2001, které bylo nahrazeno k žalobcovu odvolání rozhodnutím o zastavení výplaty výsluhového příspěvku ze dne 15. 8. 2001, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno po žalobcově odvolání rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 15. 10. 2001, jež je předmětem tohoto žalobního přezkoumání.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud při tomto svém rozhodnutí přihlíží především k tomu, že v podané žalobě ze dne 19. 11. 2001 žalobce zejména namítal, že se rozhodnutí správních orgánů nesprávně opíralo o čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého bývalému soudci vojenského soudu, který udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší. Nezákonnost postupu správních orgánů I. i II. stupně žalobce původně spatřoval v tom, že čl. II citovaného zákona měl být podle jeho názoru v době rozhodování správních orgánů považován za zrušený zákonem č. 236/1995 Sb. Ve svém návazném vyjádření, učiněném na výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2003, potom žalobce dále upozornil na rozpor tohoto zákonného ustanovení s Úmluvou o lidských právech a základních svobodách, a to ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Bucheň v. Česká republika
ze dne 26. 11. 2002 (poukazujícím na diskriminační charakter čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.), který se týkal stejné problematiky jako v žalobcově případě, s tím, že s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neměl být při aplikaci práva čl. II zákona č. 304/1993 Sb. použit, jelikož přednost má uzavřená mezinárodní smlouva. V dalším svém vyjádření (replika k vyjádření žalovaného ze dne 22. 4. 2003) pak žalobce opakoval a podrobněji charakterizoval tento rozpor a současně uvedl, že svůj opravný prostředek (dnes žalobu) považuje za důvodný, i když původně užil jiné argumenty, jež vycházely z dřívějších rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se věcí žalobce zabýval, ale i z rozhodnutí Ústavního soudu, neboť podle nich postupem a rozhodnutím žalovaného k žádné diskriminaci nedošlo, což žalobci – s ohledem na judikaturu zavedenou v té době – nezbývalo než respektovat. Poté se však ukázaly tyto názory jako nesprávné a podle žalobce je zřejmé, že žalovaný měl pro zřejmý rozpor zákona s Úmluvou dát přednost úpravě vyplývající z Úmluvy.
Za rozhodující přitom Nejvyšší správní soud považuje tu skutečnost, že žalobce již ve svém původním „žalobním“ podání ze dne 19. 11. 2001 poukazuje na nezákonnost čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. Je sice pravda, že původní žalobcova argumentace u tohoto klíčového žalobního bodu byla opřena o poněkud jiné jmenovité právní důvody, než které žalobce akcentuje poté, co byla věc postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle soudního řádu správního, nicméně podstatou tohoto žalobního bodu i nadálá zůstává, že žalobce namítá, že žalovaný neměl podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. vůbec rozhodovat. Za tohoto stavu věci je Nejvyšší správní soud toho názoru, že meze tohoto žalobního bodu (jimiž je soud při svém rozhodování vázán) je při jeho rozhodování v dané věci třeba vnímat šířeji, než vyplývají z počáteční žalobcovy argumentace, a to i ve spojení s jejich upřesněním, učiněným v žalobcových doplňujících vyjádřeních. Soud má za to, že takovému projednání věci nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem a že nelze v dané věci vykládat ustanovení soudního řádu správního o přezkoumávání výroků rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) s ohledem na jeho smysl a účel způsobem vedoucím k tíži oprávněných osob. Nejvyšší správní soud se proto cítí vázán i žalobní námitkou, že předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je v rozporu s Úmluvou, přičemž právě v této žalobní námitce soud shledává podstatu problému.
Čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění platném již v době rozhodování žalovaného v r. 1994, stanovil, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Povinností žalovaného tedy bylo při rozhodování zkoumat, zda zde případně není rozpor zákonné úpravy s takovou mezinárodněprávní smluvní úpravou, a pokud by žalovaný tento rozpor zjistil, musel by rozhodovat postupem, který by spočíval v tzv. přímé aplikaci příslušné mezinárodněprávní smluvní úpravy.
Předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., v jehož smyslu v posuzované věci žalovaný rozhodoval a jehož nezákonnost a nesprávnost použití žalobce od počátku namítá, uvádí, že pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zvláštního předpisu. Toto zákonné ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1994 a v plném rozsahu dopadlo na ty soudce vojenských soudů, kteří se stali na základě svého souhlasu s přidělením k určitému soudu soudci obecných soudů počínaje 1. 1. 1994. Naproti tomu ti vojenští soudci, kteří nastoupili k obecným soudům z vlastní vůle již v průběhu roku 1993 po určitou dobu, a to do 31. 12. 1993, nárok na výplatu výsluhového příspěvku měli. Z dikce téhož zákonného ustanovení je potom třeba ještě dále dovodit, že dané omezení výplaty výsluhového příspěvku se nevztahuje také na ty bývalé soudce vojenských soudů, kteří se nestali soudci obecných soudů na základě souhlasu s přidělením k určitému soudu, ale stali se jimi později z vlastní iniciativy. Za tohoto stavu věci je tak zřejmé, že z pohledu režimu výsluhového příspěvku a jeho výplaty existují rozdílné kategorie bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů.
To potom vede k úvaze, zda se v daném případě nejedná o diskriminační nerovnost.
Touto otázkou se v oblasti ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, zabývá čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (platnost Úmluvy pro Českou republiku je dána od 18. 3. 1992 – dle Sdělení č. 209/1992 Sb.), který zní: „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ Nárok na výplatu výsluhového příspěvku souvisí s majetkem a právem na jeho ochranu. Tuto otázku blíže řeší Protokol č. 1, který v čl. 1 uvádí: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“
Z povahy věci je zřejmé, že čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod doplňuje ostatní ustanovení této Úmluvy a Protokolů a jeho uplatnění přichází v úvahu právě ve spojení s „užíváním práv a svobod“, které Úmluva a Protokoly zaručují. Za tohoto stavu je zřejmé, že čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož v posuzované věci rozhodoval žalovaný, byl (již v době rozhodování – tj. v r. 1994) v rozporu s citovaným článkem Úmluvy, a žalovaný tedy při svém rozhodování měl s ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky dát v dané věci „přednost před zákonem“ (tj. před čl. II bodem 2 zákona č. 304/1993 Sb.) přímému použití Úmluvy (platné pro Českou republiku od 18. 3. 1992) ve smyslu jejího čl. 14.
Ostatně o tom, že si žalovaný tento závěr uvědomil, a to v návaznosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v obdobné věci (věc
Anton Bucheň proti České republice
ze dne 26. 11. 2002), který vyšel právě ze shora uvedených a rekapitulovaných právních východisek, svědčí skutečnost, že rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 14. 3. 2003 byla žalobci výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Nicméně i tak zůstala nedořešena výplata výsluhového příspěvku žalobci za určitá mezidobí od 1. 1. 1994 do zahájení výplaty výsluhového příspěvku na základě právě uvedeného rozhodnutí.
Vzhledem k zásadnímu významu a dopadu tohoto žalobního bodu již Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné zabývat se ještě dalšími žalobními body, jež původně uvedl žalobce ve svém opravném prostředku.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je třeba zrušit rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem soudu v tom, že nemůže vydat takové rozhodnutí, které by potvrzovalo správnost postupu správního orgánu I. stupně, dovolávajícího se uplatnění režimu čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., neboť je v dané věci třeba postupovat tak, že přednost před zákonem dostane Úmluva s přihlédnutím k jejímu čl. 14.
(uch)
|
31.03.2004
|
643/2005
|
7 Azs 62/2003 - 55
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-dorucovani.p691.html?q=
|
Ej 251/2004
Azyl: doručování
k § 33 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 519/2002 Sb.
Pokud krajský soud doručoval žadateli o azyl písemnosti jen na adresu, na které se žadatel nezdržoval, ačkoli měl k dispozici i jiné údaje o jeho pobytu, a to jak v žalobě, tak i ve správním spisu, nelze za takové situace uzavřít, že nebylo možno zjistit místo pobytu žadatele o azyl ve smyslu § 33 zákona o azylu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, čj. 7 Azs 62/2003-55)
Věc:
Trung N. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 8. 2003 zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu s odůvodněním, že po dobu 90 dnů nebylo možno zjistit místo stěžovatelova pobytu, a v důsledku toho měl za splněné podmínky pro postup podle § 33 zákona o azylu.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal, že pro zastavení řízení nebyly splněny zákonné podmínky. Uvedl, že po pohovoru, který s ním byl proveden v průběhu správního řízení, požádal dne 23. 5. 2001 o povolení pobytu mimo azylové zařízení a uvedl adresu u Patrika V. v B., ulice Č. 34. Tutéž adresu včetně telefonického kontaktu uvedl v čestném prohlášení. Stejná adresa je také v rozkladu podaném proti správnímu rozhodnutí. Informace o jeho pobytu v ulici Č. 10 nemá oporu ve spisu a zřejmě se jedná o omyl na straně ministerstva.
Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Z předloženého správního spisu plyne, že stěžovatel v žádosti o povolení pobytu mimo azylové zařízení ze dne 23. 5. 2001 žádal o povolení pobytu na adrese v B., ulici Č. 34 u Patrika V. Rovněž dne 31. 5. 2001 v čestném prohlášení uvedl, že po dobu azylového řízení se bude zdržovat na této adrese.
Podle § 33 zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu a tato skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Brně v průběhu řízení sice ověřoval místo pobytu stěžovatele na Policii ČR, ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, které sdělilo, že poslední adresa pobytu stěžovatele je podle jejich evidence v B., ulice Č. 10, a sdělení stejného obsahu obdržel krajský soud ke svému dotazu také od Policie ČR, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v B. Přesto, že měl k dispozici i jiné údaje o jeho pobytu, a to jak v žalobě, tak i ve správním spise, doručoval stěžovateli písemnosti výlučně na adresu v ulici Č. 10. Krajskému soudu však nic nebránilo v tom, aby ověřil pravdivost údajů sdělených Policií ČR, např. doručením písemnosti na adresu do ulice Č. 34. Protože tak ale neučinil, nelze dovodit, že nebylo možno zjistit místo stěžovatelova pobytu.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. napadené usnesení krajského soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
(ci)
|
26.02.2004
|
678/2005
|
6 A 85/2000 - 64
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-stav-rozhodny-pro-prezkum-spravniho-rozhodnuti.p692.html?q=
|
Ej 175/2004
Řízení před soudem: stav rozhodný pro přezkum správního rozhodnutí
k § 86 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 15/1998 Sb.
k § 75 odst. 1 soudního řádu správního
I. Zákonnost rozhodnutí Komise pro cenné papíry o uložení nápravných opatření obchodníkovi s cennými papíry podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, soud přezkoumává ke dni rozhodnutí správního orgánu, nikoliv k datu právní moci rozhodnutí.
II. Dojde-li v době od rozhodnutí Komise pro cenné papíry o uložení nápravných opatření do dne právní moci tohoto rozhodnutí ke zrušení oprávnění obchodníka s cennými papíry, nezpůsobuje tato skutečnost nicotnost vydaného rozhodnutí.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 6 A 85/2000-64)
Věc:
Společnost s ručením omezeným K. v P. proti Komisi pro cenné papíry o uložení nápravných opatření obchodníkovi s cennými papíry.
Žalobce dne 30. 8. 2000 u Vrchního soudu v Praze žalobou napadl rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 13. 10. 1998, kterým bylo žalobci uloženo předběžné opatření spočívající v pozastavení činností uvedených v povolení k obchodování s cennými papíry vydaném Ministerstvem financí dne 11. 2.1 993.
Toutéž žalobou se žalobce také domáhal zrušení rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 15. 11. 1999, jímž bylo změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 2. 2. 1999 tak, že žalobci se podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech pozastavuje povolení k obchodování s cennými papíry vydané rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11. 2. 1993, a to na dobu šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobci byla druhým výrokem napadeného rozhodnutí podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech stanovena povinnost vypořádat se s klienty; zejména vrátit přijaté zálohy a vyplatit peníze za prodané cenné papíry, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. O plnění této povinnosti byl žalobce povinen zaslat Komisi pro cenné papíry písemnou zprávu, a to ve lhůtě 40 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobci byla podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech třetím výrokem dále uložena povinnost podat bez zbytečného odkladu Středisku cenných papírů podle požadavků klientů příkazy ke zrušení pozastavení výkonu práva majitele cenného papíru nakládat se zaknihovaným cenným papírem, a to do šesti měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce byl rovněž podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech povinen písemně informovat svoje klienty o uložení této povinnosti ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí; ve lhůtě 40 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí byl žalobce povinen o plnění této povinnosti podat písemnou zprávu Komisi pro cenné papíry.
V žalobě žalobce mj. poukázal na to, že napadené rozhodnutí prezidia žalované je nicotné, tedy i nevykonatelné, a to z důvodu, že ke dni, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, tedy k 10. 8. 2000, již žalovaná nebyla orgánem věcně příslušným k vydání uvedeného rozhodnutí. Dne 12. 4. 2000 totiž nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo zrušeno žalobcovo povolení k obchodování s cennými papíry vydané Ministerstvem financí. Od tohoto dne tedy žalobce není obchodníkem s cennými papíry a jeho činnost se řídí pouze obchodním zákoníkem; nelze proto vůči němu aplikovat ustanovení zákona o Komisi pro cenné papíry a na jejich základě zasahovat do jeho práv a povinností. Druhým a třetím výrokem napadeného rozhodnutí o rozkladu byly žalobci uloženy zcela protichůdné povinnosti směřující k nemožnému plnění, neboť žalobce nemůže bez dalšího vnějšího donucení realizovat jakoukoliv povinnost vyplývající z tohoto rozhodnutí. Žalovaný také porušil jednu ze základních zásad správního řízení, zásadu „neprodlenosti jednání správního orgánu“, neboť napadené rozhodnutí o rozkladu, ačkoliv je datováno dne 15. 11. 1999, bylo žalobci doručeno až dne 10. 8. 2000, přičemž k poštovní přepravě bylo podáno dne 9. 8. 2000.
V podání ze dne 9. 10. 2002 žalobce uvedl, že netrvá na žalobě, pokud se jí domáhal zrušení rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 13. 10. 1998, tj. rozhodnutí o předběžném opatření. Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení, nejprve řízení v tomto rozsahu zastavil a poté žalobu směřující proti rozhodnutí prezidia žalované ze dne 15. 11. 1998 zamítl.
Z odůvodnění:
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že ze žádného ustanovení zákona o cenných papírech nebo jiných právních předpisů nevyplývá, že by skutečnost, že subjekt přestane být obchodníkem s cennými papíry, implikovala zánik jeho odpovědnosti za protiprávní jednání, kterých se dopustil v minulosti jako obchodník s cennými papíry. Naopak je třeba z nich vyvodit závěr, že z hlediska vzniku a trvání deliktní odpovědnosti tzv. speciálního subjektu, kterým obchodník s cennými papíry bezpochyby je, nerozhoduje, zda po spáchání správního deliktu porušitel práva ztratí povahu speciálního subjektu či nikoli. I teorie správního trestání vycházející ze zásad zakotvených v trestním právu operuje s jako samozřejmou skutečností, že při posuzování jednání subjektu z hlediska možné protiprávnosti je ve správním řízení rozhodný skutkový stav v době uskutečnění tohoto jednání. Opačný výklad by vedl k absurdním důsledkům: protiprávně jednající obchodníci s cennými papíry by se mohli vyhnout veřejnoprávní deliktní odpovědnosti za jakkoli závažná protiprávní jednání v rozporu se zákonem tím, že by podle § 48 odst. 1 písm. d) zákona o cenných papírech požádali o odejmutí povolení k obchodování s cennými papíry. Pokud jde o žalobce, jeho protiprávní jednání spočívající v porušování povinností vyplývajících ze smluv s klienty, a tedy porušení ustanovení § 47b odst. 1 písm. a) a h) zákona o cenných papírech, trvající přinejmenším od července 1998, bylo důvodem vydání napadeného rozhodnutí I. stupně dne 2. 2. 1999. V této době žalobce obchodníkem s cennými papíry byl, neboť povolení k obchodování s cennými papíry mu zrušilo prezidium žalované až dne 27. 3. 2000. Na základě výše uvedeného se žalovaná domnívá, že právní názor žalobce je nesprávný a že byla orgánem kompetentním k vydání napadeného rozhodnutí o rozkladu.
K žalobcově námitce, že mu bylo napadené rozhodnutí o rozkladu doručeno až dne 10. 8. 2000, ačkoliv bylo datováno dnem 15. 11. 1999, uvedla žalovaná, že uvedené rozhodnutí bylo podáno k poštovní přepravě již dne 29. 11. 1999, a dne 1. 12. 1999 pak bylo doručeno na adresu žalobcova sídla. Dne 17. 4. 2000 bylo žalované doručeno podání pana Jaroslava M., ve kterém jmenovaný oznámil převzetí stejnopisu rozhodnutí dne 1. 12. 1999 a zároveň stejnopis rozhodnutí žalované vrátil, neboť údajně nebyl osobou oprávněnou k jeho převzetí. Žalovaná po posouzení věci dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí nebylo žalobci doručeno, nenabylo tedy ani právní moci a bude nutné je doručit panu Ing. Josefu E., zmocněnému na základě plné moci ze dne 24. 6. 1998 k veškerému zastupování, jednání a podepisování za žalobce a jeho jménem, na adresu jeho bydliště. Dne 10. 8. 2000 pak bylo napadené rozhodnutí panu Ing. E. řádně doručeno, čímž nabylo právní moci.
O žalobní námitce Nejvyšší správní soud uvážil takto.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozhodnutí o rozkladu vydané Prezidiem Komise pro cenné papíry dne 15. 11. 1999 bylo nesprávně doručeno přímo žalobci (k převzetí došlo dne 1. 12. 1999), přestože žalobce byl ve správním řízení zastoupen na základě plné moci Ing. Josefem E. Po vrácení napadeného rozhodnutí pracovníkem žalobce Jaroslavem M. v dubnu 2000 bylo toto rozhodnutí doručováno žalobcovu zástupci panu Ing. E., který je převzal dne 10. 8. 2000, a uvedeného dne nabylo napadené rozhodnutí právní moci.
V daném případě tak pochybením žalované při doručování napadeného rozhodnutí došlo k tomu, že rozhodnutí vydané dne 15. 11. 1999 nabylo právní moci až po téměř devíti měsících; v mezidobí bylo přitom povolení dané žalobci k obchodování s cennými papíry zrušeno dalším rozhodnutím Komise pro cenné papíry. Soud však přezkoumává zákonnost rozhodnutí Komise o uložení nápravného opatření obchodníkovi s cennými papíry podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech ke dni rozhodnutí správního orgánu, nikoliv k datu právní moci rozhodnutí. Ke dni rozhodnutí správního orgánu byl žalobce obchodníkem s cennými papíry a v rámci správního řízení bylo zjištěno, že porušuje své povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených s klienty a tímto jednáním porušil § 47b odst. 1 písm. a) a h) zákona o cenných papírech (žalobce tato zjištění správního orgánu nezpochybňuje). Dojde-li v mezidobí od rozhodnutí Komise o uložení nápravných opatření k datu právní moci rozhodnutí ke zrušení oprávnění obchodníka s cennými papíry, nezakládá to nicotnost rozhodnutí o uložení nápravných opatření, jak se žalobce domnívá. Pokud by se po právní moci rozhodnutí v důsledku zrušení povolení k obchodování s cennými papíry žalobci stalo vymáhání uložené povinnosti bezpředmětným [§ 73 odst. 2 písm. a) správního řádu], neznamená to, že napadené rozhodnutí je nicotným paaktem, jak žalobce namítá.
(zdi)
|
03.11.2004
|
476/2005
|
2 As 34/2004 - 69
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/zivnostenske-podnikani-a-dorucovani-podnikateli.p693.html?q=
|
Ej 575/2004
Živnostenské podnikání: doručování podnikateli
k § 70 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 356/1999 Sb.
Jestliže je živnostenskému úřadu známo, že doručení podle § 70 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, na adresu sídla právnické osoby je vyloučeno a současně její jednatel požádá o doručování na jinou adresu, nemůže nastat
fikce
doručení, bylo-li doručováno na adresu sídla.
*)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2004, čj. 2 As 34/2004-69)
Věc:
Společnost s ručením omezeným H. v K. proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje o zrušení živnostenských oprávnění, o kasační stížnosti žalovaného.
Městský úřad Jindřichův Hradec, Obecní živnostenský úřad (dále též ""živnostenský úřad I. stupně""), rozhodnutím ze dne 27. 5. 2003 zrušil živnostenská oprávnění žalobce pro neplnění povinností vůči státu na úseku sociálního zabezpečení.
Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 18. 9. 2003 zamítl odvolání žalobce jako opožděné.
Krajský soud v Českých Budějovicích kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 3. 2004 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vycházel ze skutečnosti, že v průběhu správního řízení jednatel společnosti Ing. Lubomír H. požádal o doručování na svou adresu, neboť v sídle společnosti druhý společník František V. poštu nepřebírá a je proti němu vedeno jednak řízení o jeho vyloučení ze společnosti, jednak trestní řízení pro zpronevěření finančních prostředků společnosti, což bylo správnímu orgánu doloženo. Pokud za této situace správní orgán prvního stupně doručoval rozhodnutí na adresu společnosti a k doručení mělo dojít fikcí, jde o doručení neúčinné, neboť nebyl důvod k postupu podle § 70 odst. 2 živnostenského zákona, ale podle správního řádu.
Proti tomu rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, v níž namítal, že rozhodnutí živnostenského úřadu I. stupně bylo řádně a v souladu s § 70 odst. 2 živnostenského zákona doručeno, a zamítnutí odvolání pro opožděnost tak bylo důvodné. Doručováno bylo na adresu sídla společnosti a soud se dostatečně nevypořádal se speciální právní úpravou doručování obsaženou v živnostenském zákoně; jeho argumentace o neúčinnosti doručení je obecná a nemá oporu v právním předpisu. Závěr o tom, že náhradního doručení nelze užít tam, kde je možné doručit přímo, neodpovídá živnostenskému zákonu, který přímé a náhradní doručení nerozlišuje. Požadavky jednotlivých jednatelů společnosti nelze upřednostňovat před zákonem. Není povinností úřadu zabývat se spory uvnitř společnosti a zpochybňovat postavení dalšího jednatele. Žalobce sídlo nezměnil a stejně tak Ing. Lubomír H. i František V. jsou jednateli společnosti; navíc František V. bydlí na adrese sídla společnosti.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že živnostenský úřad I. stupně měl k dispozici výpis z obchodního rejstříku ze dne 3. 2. 1999, v němž je uvedeno, že jednateli společnosti s ručením omezeným H. jsou Ing. Lubomír H. a František V., adresa sídla společnosti je totožná jako adresa Františka V. a za společnost jsou oprávněni jednat jednatelé, každý samostatně. Oznámení o zahájení řízení ze dne 10. 4. 2003 zaslal živnostenský úřad I. stupně na adresu sídla společnosti; zásilka byla vrácena poštou jako nevyžádaná. Ing. Lubomír H. ve vyjádření (v němž uvedl, že se o řízení dověděl v souvislosti s jiným řízením) požádal o doručování písemností ke svým rukám, neboť druhý jednatel bydlící na adrese, která je sídlem společnosti, poštu nepřebírá a i jinak jedná proti zájmům společnosti, což vedlo k podání návrhu na jeho vyloučení z této společnosti a k trestnímu řízení.
Rozhodnutím Městského úřadu Jindřichův Hradec, Obecního živnostenského úřadu, ze dne 27. 5. 2003 byla podle § 58 odst. 3 živnostenského zákona zrušena čtyři živnostenská oprávnění společnosti z důvodů neplnění závazků vůči státu. Přímo v odůvodnění tohoto rozhodnutí je konstatována žádost jednatele společnosti o zasílání korespondence k jeho rukám z důvodu sporu s druhým jednatelem se závěrem, že doručování písemností musí probíhat v souladu s § 70 živnostenského zákona na adresu sídla a že živnostenskému úřadu nepřísluší hodnotit vztahy či zasahovat do sporů mezi společníky.
Rozhodnutí bylo zasláno na adresu společnosti, zásilka byla vrácena poštou s poznámkou ""nevyzvednuto v odběrní lhůtě"", právní moc byla vyznačena dnem 18. 6. 2003. Poté bylo rozhodnutí s vyznačením nabytí právní moci zasláno Ing. Lubomíru H. - doručeno 7. 7. 2003.
V odvolání ze dne 8. 7. 2003 podaném jednatelem společnosti Ing. Lubomírem H. jsou namítány nedostatky v zahájení řízení v souvislosti s opakovaným vyrozuměním živnostenského úřadu (nejméně dne 29. 1. a 14. 5. 2003) o nepřebírání pošty v sídle společnosti druhým jednatelem a z toho plynoucí nerespektování účastnických práv. Věcnými důvody bylo odvolání doplněno dne 25. 8. 2003. V odvolacím řízení bylo nařízeno ústní jednání, při kterém se uvedený jednatel společnosti vyjádřil k věci a současně poukázal na svou žádost o doručování písemností na svou adresu, na jejímž základě mu ovšem byla zaslána na vědomí jen kopie rozhodnutí.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 9. 2003 zamítl odvolání podle § 60 správního řádu jako opožděné s odůvodněním, že rozhodnutí bylo doručováno na adresu společnosti; nebyl podán ani návrh na změnu sídla, které je totožné s bydlištěm bývalého jednatele Františka V. K doručení došlo ve smyslu § 70 odst. 2 živnostenského zákona a odvolání bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Odvolací rozhodnutí bylo společnosti zasláno na adresu Františka V.
Žaloba stála na tvrzené neúčinnosti doručení správního rozhodnutí I. stupně. Soud mimo správní spis opatřil výpisy z obchodního rejstříku ze dne 26. 11. 2003 a ze dne 23. 3. 2004 obsahující shodné údaje jako výpis obsažený ve správním spise, sdělení téhož soudu o vydání rozsudku o vyloučení Františka V. ze společnosti s ručením omezeným H. (ze dne 22. 5. 2003, právní moc 12. 8. 2003), sdělení téhož soudu o neskončeném řízení o návrhu na výmaz Františka V. jako společníka a jednatele společnosti s tím, že návrh na změnu sídla společnosti podán nebyl, a sdělení Okresního soudu v Pelhřimově o dosud neskončeném trestním řízení proti Františku V.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Namítán je kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, konkrétně pak v nesprávném posouzení doručení správního rozhodnutí a následně včasnosti podaného odvolání.
Při úvaze o správnosti posouzení právní otázky soudem Nejvyšší správní soud vycházel z § 70 odst. 2 živnostenského zákona, podle něhož se podnikateli písemnosti doručují na adresu naposledy uvedenou podnikatelem živnostenskému úřadu jako adresa sídla nebo místa podnikání. Nebyl-li podle odst. 5 téhož ustanovení na adrese právnické osoby zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, uloží se písemnost u živnostenského úřadu, v jehož obvodu je místo doručení, nebo na poště a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Za den doručení se považuje třetí den od uložení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Doručení tedy není přímo vázáno k sídlu právnické osoby uvedenému v obchodním rejstříku, ale k adrese uvedené naposledy podnikatelem jako adresa sídla nebo místa podnikání. Jistě by mezi tímto poskytnutým údajem a údajem zapsaným v obchodním rejstříku měl být soulad, nelze však vyloučit, že právnická osoba má sídlo, na které je doručování objektivně, třeba dočasně, vyloučeno. Jestliže je taková okolnost správnímu orgánu známa, pak doručování na formálně existující adresu sídla společnosti není v souladu se základní zásadou správního řízení uvedenou v § 3 odst. 2 správního řádu, podle níž jsou správní orgány povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy. Smyslem doručování ve správním řízení je řádně seznámit účastníka s doručovanou písemností a umožnit mu uplatnění procesních práv v řízení včetně obrany proti rozhodnutí. Jednatel společnosti, proti které bylo vedeno správní řízení, sdělil živnostenskému úřadu I. stupně, že na adrese sídla je vyloučeno řádné doručování písemností. Tento jednatel byl přitom osobou, která za společnost v řízení jednala a podle výpisu z obchodního rejstříku také byla oprávněna za společnost samostatně jednat. Jistě nebylo věcí správního orgánu zabývat se spory mezi společníky, které se také do řízení nijak nepromítly: nebylo tu jiného protichůdného úkonu či sdělení ze strany druhého oprávněného jednatele. Za situace, kdy jednatel společnosti, jednající a oprávněný jednat za účastníka řízení, sdělil, že na adresu sídla společnosti nelze řádně doručovat písemnosti (a správnímu orgánu to ze zkušenosti s doručením na tuto adresu bylo zřejmé), nelze akceptovat postup správního orgánu, který se na tuto adresu rozhodl doručit rozhodnutí fikcí. Vzhledem k tomu, že živnostenský zákon nemá podrobnější úpravu doručování a obdobnou situaci neřeší, je třeba krajskému soudu přisvědčit v tom, že na základě ustanovení jeho § 71 odst. 1 přicházel v úvahu postup podle správního řádu. Ustanovení § 25 věty druhé správního řádu předpokládá u právnických osob doručení písemností určených do vlastních rukou (mezi které rozhodnutí podle § 24 odst. 1 patří) tomu, kdo je oprávněn za ně jednat. Takovými osobami byli v době vydání a doručování rozhodnutí živnostenského úřadu I. stupně oba jeho jednatelé. Bylo by tedy možno říci, že toto ustanovení nebylo porušeno, neboť živnostenský úřad I. stupně doručoval na adresu, která kromě zapsaného sídla společnosti byla i adresou druhého z jednatelů. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo známo a doloženo, že tento jednatel poštu pro společnost nepřebírá (a tomu odpovídal i výsledek snahy o doručení některých písemností), a bylo známo, že je vedeno řízení o jeho vyloučení ze společnosti (byť rozsudek nebyl v době doručování správního rozhodnutí ještě v právní moci), je však třeba doručování takovému společníku (který ani za společnost v řízení nejednal a nežádal o doručení na svou adresu) považovat za úkon rozporný s citovanou základní zásadou řízení.
Užil-li krajský soud při hodnocení dané situace termínů ""přímé"" a ""náhradní"" doručení, lze sice stěžovateli přisvědčit v tom, že je živnostenský zákon nezná, ovšem z jejich použití nelze ničeho ve prospěch kasační stížnosti vytěžit. Krajský soud jimi neoperuje jako termíny zákonnými, ale jen v rámci hodnocení forem doručení. Řádné doručení písemností určených do vlastních rukou je součástí správního řízení, jsou s ním spojeny určité procesní a často i hmotněprávní důsledky.
Fikce
doručení (tzv. náhradní doručení) nemůže nastat doručením na adresu, o níž je správnímu orgánu známo, že by na ní nebylo možno řádně doručit, a při žádosti o doručení na jinou adresu. Pokud tedy účastník řízení osobou za něj oprávněně jednající požádal o doručení na jinou adresu a správní orgán to nerespektoval a doručoval na adresu, kde bylo řádné doručení vyloučeno, k doručení nedošlo, rozhodnutí nenabylo právní moci a podané odvolání nemohlo být odvoláním opožděným. Takové doručení s tím, že jednající osobě je kopie rozhodnutí dána na vědomí po vyznačení právní moci, znemožňuje řádnou zákonnou obranu proti rozhodnutí. Právní otázku zákonnosti zamítnutí odvolání jako opožděného posoudil krajský soud v souladu se zákonem.
(oš)
*) Zákonem č. 167/2004 Sb. byla s účinností k 1. 5. 2004 tato úprava ze zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, odstraněna.
|
27.02.2003
|
514/2005
|
Na 56/2003 - 7
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/dualismus-prava-a-nahrada-skody-zpusobene-nespravnym-urednim-postupem.p694.html?q=
|
Ej 399/2003
Dualismus práva: náhrada škody způsobené nesprávným úředním postupem
k § 46 odst. 2 soudního řádu správního
Žalobu podanou u Nejvyššího správního soudu, jíž se žalobce domáhá náhrady škody, která mu údajně vznikla nesprávným úředním postupem při prodeji nemovitosti, soud odmítne podle § 46 odst. 2 s. ř. s., protože jde o spor v soukromoprávní věci. Je bez právního významu, že žaloba je podána proti obci.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2003, čj. Na 56/2003-7)
Věc:
Ing. Zdeněk G. v P. proti městu Ostrava o náhradu škody 23 655 556 Kč s příslušenstvím.
Žalobce se u Nejvyššího správního soudu domáhal proti žalovanému náhrady škody, která mu vznikla podle žalobního tvrzení na základě nesprávného úředního postupu města Ostravy ve věci prodeje nemovitosti v katastrálním území Moravská Ostrava.
Nejvyšší správní soud žalobu odmítl a žalobce poučil, že může podat žalobu v občanském soudním řízení u věcně a místně příslušného soudu.; bude-li tato žaloba podána do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení, platí, že občanské soudní řízení o ní je u soudu zahájeno dnem, kdy Nejvyššímu správnímu soudu došla odmítnutá žaloba.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhá rozhodnutí ve sporu o věci soukromoprávní, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, nikoli soud správní. Není tu rozhodující, že náhrada škody je požadována po veřejnoprávní korporaci, kterou je obec. Spor o náhradu škody je proto sporem, o kterém nemůže podle zákona rozhodovat správní soud (tj. ani Nejvyšší správní soud ani krajský soud ve správním soudnictví); takový návrh musí správní soud odmítnout (§ 46 odst. 2 s. ř. s.).
(aza)
|
12.01.2005
|
656/2005
|
1 As 18/2004 - 74
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-kompetencni-vyluka.p695.html?q=
|
Ej 138/2005
Řízení před soudem: kompetenční výluka
k § 5 odst. 4 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů
k § 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e) a § 70 soudního řádu správního
Jestliže zákon (zde: § 5 odst. 4 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů) výslovně založil speciální možnost soudního přezkoumání rozhodnutí o námitkách proti zásahům či opatřením, nelze takový přezkum odepřít, a to ani s poukazem na případnou obecnou výluku procesního předpisu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, čj. 1 As 18/2004-74)
Věc:
Společnost s ručením omezeným T. ve V. proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci o uložení nápravných opatření, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce vznesl námitky proti protokolu o kontrole ze dne 26. 2. 2003, provedené u něj jako u dovozce podle zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 146/2002 Sb.“), zaměřené na dodržování povinností stanovených zákonem č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích.
Ředitelka inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce rozhodnutím ze dne 4. 3. 2003 námitkám nevyhověla. V poučení rozhodnutí uvedla, že není možné se dále odvolat.
Žalobce napadl její rozhodnutí žalobou, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2004 odmítl. Soud dospěl k závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí předběžné povahy, které je vyloučeno ze soudního přezkumu [§ 68 písm. e) a § 70 písm. b) s. ř. s.]. Žalovaný uložil žalobci na základě provedené kontroly podle § 5 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb. opatření, která směřovala zejména k odstranění nedostatků výrobků určených do obchodní sítě a která spočívala v zákazu uvádění těchto výrobků do oběhu a v předání informace odběrateli o stažení výrobků z obchodní sítě. Žalobci tak byly sice těmito opatřeními uloženy určité povinnosti, které zasáhly do jeho obvyklé obchodní činnosti, avšak samy o sobě nezpůsobily změnu v jeho právech a povinnostech. Opatření představují pouze podklad pro případné zahájení správního řízení, a jsou tedy úkonem předběžné povahy.
Žalobce proti usnesení městského soudu brojil kasační stížností, v níž uplatnil důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a dovozoval, že usnesení o odmítnutí věci je nezákonné. Napadené rozhodnutí není předběžné, nýbrž naopak konečné povahy. Již opatření sama o sobě způsobila zcela zásadní změnu v právech a povinnostech žalobce, neboť mu jimi byla uložena řada povinností. Při jejich nesplnění by se žalobce vystavil nebezpečí uložení pokuty (§ 11 a násl. zákona č. 146/2002 Sb.).
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že opatření měla charakter předběžné povahy, neboť se jedná o procesní prostředek, kterým může působit ještě před vydáním rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o tom, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu, a o případném uložení sankce. Prostřednictvím opatření je kontrolovaná osoba nucena pouze k nastolení stavu uvedeného v § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb., který zakazuje uvádět do oběhu potraviny jiné než zdravotně nezávadné. Takovým opatřením nejsou tedy kontrolované osobě stanoveny nové povinnosti.
Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nesouhlasí-li podle § 5 odst. 3 zákona č. 146/2002 Sb. kontrolovaná osoba s opatřením uloženým podle odstavce 2, může proti němu podat nejpozději do tří pracovních dnů ode dne seznámení s uloženým opatřením námitky. Podle odstavce 4 rozhodne o podaných námitkách ředitel inspektorátu ve lhůtě nejpozději do tří pracovních dnů ode dne doručení námitek. Rozhodnutí ředitele o námitkách je konečné. Tím není dotčeno právo uplatnit přezkoumání soudní cestou. Uvedené ustanovení obsahuje v poznámce pod čarou č. 20 odkaz na občanský soudní řád, podle něhož by měla být zajištěna soudní ochrana.
Jestliže § 5 odst. 4 zákona č. 146/2002 Sb. výslovně zakotvuje právo žalobce domáhat se u soudu přezkoumání rozhodnutí ředitele inspektorátu o námitkách, pak mu nelze takové právo odejmout tvrzením, že se jedná o rozhodnutí, které soudnímu přezkoumání nepodléhá. Zákon výslovně ve vztahu k tomuto ustanovení soudní přezkum zakládá; nelze proto aplikovat obecná pravidla procesních předpisů, které ho eventuálně vylučují. Bylo tedy povinností soudu napadené rozhodnutí přezkoumat. Žalobce námitku přezkoumatelnosti soudem uplatnil již v žalobě. Soud však v předcházejícím řízení nevyložil, proč nepřihlédl k § 5 odst. 4 zákona a toto ustanovení neaplikoval. Nadto za rozhodnutí předběžné povahy je nutno považovat jen takové rozhodnutí, které není ve svém důsledku konečné a po jehož vydání nutně následuje další, konečné rozhodnutí. V daném případě tomu tak však není.
Při úvaze, jakým procesním předpisem se má poskytovaná ochrana řídit, je třeba vycházet z toho, že platnost zákona č. 146/2002 Sb. předcházela době, kdy nabyl platnosti soudní řád správní a novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 151/2002 Sb.; účinnosti nabyly všechny citované zákony dnem 1. 1. 2003. Soudní řád správní poskytuje tak po 1. 1. 2003 ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob: soudy rozhodují tedy mj. o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. V občanském soudním řízení naproti tomu soudy podle nové části páté přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů vydaná v soukromoprávních věcech. Napadené rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím, které je pod ochranou správního soudnictví, i když poznámka pod čarou v § 5 odkazuje na občanský soudní řád.
K tomu soud pouze uvádí, že poznámka pod čarou nemá normativní obsah; je pouhým výkladovým pravidlem, které je při změně procesní úpravy třeba vykládat v intencích dělby věcné příslušnosti mezi soudy ve správním soudnictví a soudy v občanském soudním řízení, v závislosti na charakteru předmětu řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu; Městský soud v Praze tedy pochybil, jestliže žalobu z důvodu vyloučení věci z přezkumu odmítl.
(ani)
|
06.01.2005
|
545/2005
|
Nao 56/2004 - 54
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-podjatost-soudce.p696.html?q=
|
Ej 91/2005
Řízení před soudem: podjatost soudce
k § 8 soudního řádu správního
Podíl na projednávání a rozhodování ve věcech podle § 132 s. ř. s. nezakládá důvod pro vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu pro předchozí účast na projednávání a rozhodování věci podle § 8 odst. 1 věty druhé s. ř. s., jsou-li podle rozvrhu práce tito soudci povoláni rozhodnout v řízení o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti správnímu rozhodnutí vzešlému z řízení, v němž byl správní orgán vázán právním názorem vysloveným senátem (těmito soudci) Nejvyššího správního soudu jako soudu příslušného podle § 132 s. ř. s.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2005, čj. Nao 56/2004-54)
Věc:
JUDr. Jiří R. v Ř. proti Ministerstvu vnitra o registraci občanského sdružení, o námitce podjatosti v řízení o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 23. 12. 2003 byla odmítnuta registrace občanského sdružení T. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu; usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004 byla tato žaloba odmítnuta.
Žalobce podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, která podle rozvrhu práce připadla k vyřízení pátému senátu Nejvyššího správního soudu.
Soudci tohoto senátu podali předsedovi Nejvyššího správního soudu návrh na vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci podle § 8 odst. 3 s. ř. s.; odůvodnili jej tím, že stejný senát již rozhodoval v právní věci sp. zn. 7 A 13/2002. Šlo o věc, kterou převzal k dokončení řízení Nejvyšší správní soud podle § 132 s. ř. s. od Vrchního soudu v Praze. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, čj. 7 A 13/2002-46, bylo zrušeno původní rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2002 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve věci znovu dne 23. 12. 2003 rozhodl; proti tomuto jeho rozhodnutí směřovala žaloba k Městskému soudu v Praze. Ten ji odmítl usnesením (sp. zn. 9 Ca 43/2004), které je nyní napadáno kasační stížností.
Předseda Nejvyššího správního soudu, jemuž byl návrh předložen, dospěl k závěru, že důvod podjatosti zde není dán, a podle § 8 odst. 3 s. ř. s. věc v souladu s rozvrhem práce předložil jinému senátu Nejvyššího správního soudu určenému rozvrhem práce, aby o vyloučení soudců rozhodl. Jako základní důvod předseda soudu uvedl, že předchozím soudním řízením, které má na mysli § 8 odst. 1 s. ř. s., nutno rozumět řízení před Městským soudem v Praze vedené pod sp. zn. 9 Ca 43/2004, na němž se však žádný ze soudců Nejvyššího správního soudu nepodílel.
Nejvyšší správní soud (v jiném senátě určeném rozvrhem práce) rozhodl, že soudci pátého senátu Nejvyššího správního soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci.
Z odůvodnění:
Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Ústřední otázkou, kterou musí soud v posuzované věci vyřešit, je
interpretace
pojmu ""předchozí soudní řízení"", a to v souvislostech specifik správního soudnictví obecně, s přihlédnutím k přechodnému období po konstituování Nejvyššího správního soudu a zániku věcné příslušnosti vrchních soudů ve správním soudnictví zvláště.
Podle § 132 s. ř. s. byla založena věcná příslušnost Nejvyššího správního soudu k převzetí a dokončení řízení mj. ve věcech, ve kterých byly do 31. 12. 2002 příslušné vrchní soudy (šlo o věci, o nichž řízení nebylo do 31. 12. 2002 skončeno). Byl to důsledek nového organizačního uspořádání správního soudnictví, v němž od 1. 1. 2003 je dána příslušnost krajských soudů a Nejvyššího správního soudu. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v těchto případech nebyl žádný opravný prostředek přípustný. To byl přirozený důsledek dvou aspektů: jednak šlo o řízení zahájená před 1. 1. 2003, tedy před nabytím účinnosti soudního řádu správního, jednak zde nebyl soud, jenž by mohl o takovém prostředku rozhodovat. Přestože tedy při rozhodnutí v těchto věcech byl aplikován z hlediska procesních pravidel soudní řád správní, jednalo se o situaci obdobnou té, jež v oboru správního soudnictví existovala do 31. 12. 2002, totiž situaci, v níž nebylo možno takové rozhodnutí soudu napadnout opravným prostředkem (pozn.: zde abstrahuje soud od těch speciálních případů, v nichž občanský soudní řád připouštěl proti rozhodnutí krajských soudů podat odvolání, či dokonce posléze dovolání).
Smysl právní úpravy obsažené v § 8 odst. 1 větě druhé s. ř. s. (vyloučení soudce z důvodu jeho podílu na předchozím soudním řízení) spočívá ve vyjádření principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. S ohledem na specifika správního soudnictví je nutno pojem ""předchozí soudní řízení"" interpretovat tak, že tutéž věc nemůže u krajského soudu a poté u Nejvyššího správního soudu projednávat a rozhodovat stejný soudce. Totožnost věci pak bude dána totožností účastníků a předmětu řízení (předmětem řízení zde je přezkoumání určitého správního rozhodnutí). V judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se institutem vyloučení soudců (např. sp. zn. 26 Cdo 74/99) i v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, byť doposud nepublikované (např. sp. zn. Nao 13/2004), je patrný konzistentní přístup v tom směru, že soudce má čerpat poznatky potřebné pro projednávání a rozhodování věci z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. Z toho v posuzované věci plyne, že překážkou pro projednání a rozhodnutí věci není jakékoliv poznání o dané věci. Soudce může nabývat poznatky k projednávaným věcem rozličnými způsoby. Ve správním soudnictví bylo dokonce v minulosti běžné, že v případě žaloby podané proti ""novému"" rozhodnutí správního orgánu (v důsledku kasatorního soudního výroku) rozhodoval tentýž senát, který nepochybně poznatky o věci již měl. Překážkou, která je důvodem podjatosti soudce z důvodu podílu na předchozím soudním řízení, tak může být pouze skutečnost, že soudce nemůže na jiném stupni soudní hierarchie rozhodovat (přezkoumávat rozhodnutí) o totožné věci, na které se podílel na odlišném stupni.
O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Předmětem řízení o kasační stížnosti je rozhodnutí Městského soudu v Praze; tento soud byl příslušný rozhodnout o žalobě, která brojila proti rozhodnutí správního orgánu, jenž byl vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 7 A 13/2002. Bude-li tedy pátý senát Nejvyššího správního soudu rozhodovat o kasační stížnosti proti rozhodnutí městského soudu, nebude užívat k projednání a rozhodnutí věci žádné poznatky, jež by mohly vzbudit pochybnosti o vnitřní nezávislosti soudních instancí, neboť jeho členové se řízení před městským soudem neúčastnili a jejich postavení je z hlediska závaznosti právního názoru vysloveného v rozhodnutí sp. zn. 7 A 13/2002 obdobné, jaké by mohlo být v řízení o kasační stížnosti za situace, kdy by - při splnění určitých podmínek - mohl rozhodovat tentýž senát Nejvyššího správního soudu opakovaně. To je důsledek specifik správního soudnictví, v němž nelze vyloučit podání žaloby i proti ""novému"" rozhodnutí správního orgánu.
Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, že soudci pátého senátu Nejvyššího správního soudu nejsou z projednávání a rozhodnutí právní věci sp. zn. 5 As 43/2004 vyloučeni.
(om)
|
21.07.2005
|
705/2005
|
6 A 39/2001 - 81
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/ochranne-znamky-a-ministerstvo-jako-majitel-ochranne-znamky.p697.html?q=
|
Ej 339/2005
Ochranné známky: ministerstvo jako majitel ochranné známky; právo přednosti; vymezení předmětu správního řízení o přihlášce ochranné známky
k § 1, § 4 odst. 2, § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
*)
I. Ministerstvo vnitra nebylo podle § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, aktivně legitimováno k podání přihlášky ochranné známky, a nemohlo se tedy ani stát jejím majitelem, neboť nebylo podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku. I kdyby pojmy „podnikatel“, „podnikání“ v těchto ustanoveních byly vyloženy širším způsobem, nic by to neměnilo na tom, že jako ochrannou známku lze zapsat pouze takové označení výrobků nebo služeb, kterými se subjekt, jenž není podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, účastní trhu, resp. soutěže na tomto trhu.
II. Právo přednosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
**)
vzniká podáním přihlášky ochranné známky splňující všechny náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 téhož zákona,
***)
tj. teprve tehdy, když je daný návrh bezvadný, a to zásadně
ex nunc
.
III. Jestliže účastník řízení o přihlášce ochranné známky učinil předmětem správního řízení kombinovanou ochrannou známku, resp. slovní známku psanou jiným než běžně užívaným písmem [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách
****)
], nemůže Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnout o zápisu takto přihlášené ochranné známky jako známky slovní.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 6 A 39/2001-85)
Věc:
Akciová společnost T. proti Úřadu průmyslového vlastnictví o výmaz ochranné známky.
Dne 16. 6. 1995 podalo Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) u žalovaného přihlášku kombinované ochranné známky „PEGAS“ (dále též „napadená ochranná známka“) pro následující výrobky: radiostanice a radiokomunikační systém. Přihláška napadené ochranné známky byla podána na předepsaném formuláři. V kolonce nazvané „znění, vyobrazení nebo plošné zobrazení ochranné známky“ bylo uvedeno slovo „PEGAS“, druh přihlašované ochranné známky označil přihlašovatel jako „kombinovaná ochranná známka“. Dne 30. 6. 1995 žalovaný vyzval ministerstvo k odstranění nedostatků přihlášky, neboť k přihlášce nebyly přiloženy dvě fotografie a deset fotokopií ochranné známky. V této výzvě bylo ministerstvo upozorněno, že nedojde-li k odstranění nedostatků přihlášky ve stanovené lhůtě, bude řízení podle § 12 odst. 2 tehdy platného zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 174/1988 Sb.“), zastaveno. Lhůta pro doplnění přihlášky uplynula dne 29. 8. 1995.
Dne 1. 10. 1995 nabyl účinnosti nový zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“). Podle přechodného ustanovení § 42 odst. 1 cit. zákona se řízení o přihláškách ochranných známek, která neskončila před nabytím účinnosti tohoto zákona, dokončí podle tohoto zákona s tím, že přihlašovatel je povinen na výzvu Úřadu průmyslového vlastnictví v jím stanovené lhůtě uvést svou přihlášku do souladu s požadavky, které na ni klade tento zákon.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 12. 7. 1996 zastavil podle § 38 odst. 5 zákona č. 137/1995 Sb. správní řízení s odkazem na skutečnost, že ministerstvo jako přihlašovatel nepředložilo ve stanovené lhůtě požadované doklady, a neodstranilo tak přes výzvu nedostatky přihlášky. Proti tomuto rozhodnutí podalo ministerstvo rozklad, ke kterému požadované přílohy, tedy dvanáct kusů fotokopií zobrazení přihlašované ochranné známky PEGAS, přiložilo. Ministerstvo dále v rozkladu uvedlo, že v případě, že by pozdní dodání vyobrazení ochranné známky mělo mít za následek posun priority, žádá, aby bylo pokračováno v řízení o známce PEGAS jako slovní. Tento požadavek zdůvodnilo tím, že slovní prvek PEGAS byl zřejmý od samého počátku podání přihlášky.
Rozhodnutím ze dne 20. 11. 1996 zrušil předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutí vydané v I. stupni, neboť předložením příslušných dokladů odpadl důvod pro zastavení řízení. V pokračujícím řízení žalovaný dne 26. 2. 1997 sdělil ministerstvu, že právo přednosti se posouvá na den, kdy byla přihláška doplněna potřebnými podklady, tj. na den podání rozkladu. Ve svém podání ze dne 14. 8. 1997 ministerstvo argumentovalo tím, že napadená ochranná známka byla ve skutečnosti přihlášena jako známka slovní, na kterou se nevztahuje povinnost předložit vyobrazení. Proto požadovalo, aby napadené ochranné známce bylo právo přednosti přiznáno již od okamžiku podání přihlášky.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 1. 1998 zapsal napadenou ochrannou známku do rejstříku ochranných známek jako známku slovní s právem přednosti již od 16. 6. 1995, tj. ke dni podání původní přihlášky ochranné známky. Tímto rozhodnutím se ministerstvo stalo s odkazem na § 12 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. majitelem ochranné známky.
Žalobce v období od 15. 7. 1996 do 26. 3. 1997 podal přihlášky k sedmi ochranným známkám obsahujícím slovo Pegas, resp. Paegas, z nichž pět bylo známek kombinovaných a dvě slovní. Proti zápisu těchto ochranných známek vzneslo ministerstvo v souladu s § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. námitky, neboť podle jeho přesvědčení jsou uvedené známky zaměnitelné s napadenou ochrannou známkou s dřívějším datem přednosti a tyto ochranné známky mohou vyvolat u spotřebitelů dojem, že výrobky jimi označované pocházejí od ministerstva.
Dne 3. 7. 1998 podal žalobce k žalovanému návrh na výmaz napadené ochranné známky s odkazem na § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., neboť dle jeho názoru tato ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem. Konkrétně namítal, že ministerstvo není podnikatelským subjektem, a nemůže být tedy přihlašovatelem. Žalovaný návrhu na výmaz napadené ochranné známky vyhověl svým rozhodnutím ze dne 20. 3. 2000, když se přiklonil k názoru žalobce, že ministerstvo nebylo ke dni 16. 6. 1995 aktivně legitimováno k podání přihlášky napadené ochranné známky.
Žalobou napadeným rozhodnutím však předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v rozkladovém řízení rozhodnutí žalovaného změnil tak, že návrh na výmaz se zamítá a napadená ochranná známka zůstává v platnosti. Podle odůvodnění neměl zákonodárce pojmem „podnikatel“ v kontextu známkového práva na mysli pouze podnikatele ve smyslu živnostenského podnikání, ale také další subjekty, které umísťují na trh své výrobky a služby i přesto, že tuto činnost neprovádějí za účelem dosažení zisku. Rozhodující je, že ministerstvo vstupuje se svými výrobky nebo službami na trh a účastní se v tomto směru soutěže v tržním prostředí. Z těchto důvodů ministerstvo splňuje znaky podnikatele ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb.
Žalobce v žalobě namítá nesprávné právní posouzení věci v důsledku opomenutí nezákonného postupu žalovaného při zápisu napadené ochranné známky do rejstříku ochranných známek. Známka byla podle žalobce přihlášena jako kombinovaná. Přihlašovatele stíhá povinnost označit druh přihlašované známky, což vyplývá z přílohy č. 1 vyhlášky č. 187/1988 Sb., resp. z § 2 této vyhlášky. Žalobce navíc dovozuje, že pokud ministerstvo v přihlášce označilo napadenou ochrannou známku jako kombinovanou, byla s tím spojena povinnost předložit vyobrazení ochranné známky. Stejná povinnost přihlašovatele platila i podle pozdějšího zákona č. 137/1995 Sb., resp. podle § 1 odst. 1 písm. a) a § 2 vyhlášky č. 213/1995 Sb., jež byla vydána k jeho provedení. Žalobce tedy považuje za správné rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení pro nedoložení vyžádaných podkladů a za pravděpodobně správné i rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o zrušení uvedeného rozhodnutí v situaci, kdy byly požadované doklady doloženy. Je však přesvědčen, že napadenou ochrannou známku bylo třeba považovat za známku kombinovanou s právem přednosti od 13. 8. 1996. Za nezákonný postup považuje žalobce „překvalifikaci“ přihlášené kombinované ochranné známky na známku slovní a její následný zápis jako známky slovní s právem přednosti od 16. 6. 1995. Podle žalobce tím došlo ke změně charakteru napadené ochranné známky; podle § 7 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb. však změna znění nebo vyobrazení přihlášeného označení, popř. u prostorového označení změna jeho plošného vyobrazení, nejsou po podání přihlášky přípustné.
Nesprávně posouzena byla i způsobilost ministerstva k podání přihlášky napadené ochranné známky. Z § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. žalobce dovozuje, že přihlášku ochranné známky může podat a majitelem ochranné známky může být pouze taková osoba, která provozuje podnikání a kterou lze považovat za podnikatele. Žalobce poukázal na dva možné výklady pojmů „podnikatel“ a „podnikání“ v souvislosti s právní úpravou ochranných známek. První možností je vykládat tyto pojmy ve smyslu jejich vymezení v obchodním zákoníku. Druhou alternativou je vykládat tyto pojmy šířeji; tento přístup však nepřipouští chápání pojmu podnikání jako kategorie, která zahrnuje jakoukoli činnost, nýbrž pouze činnost, která odůvodňuje zápis ochranné známky jakožto označení rozlišujícího výrobky a služby vstupující na trh. Pokud přihlašovatel při své činnosti se svými výrobky či službami nevstupuje na trh, neplní ochranná známka účel uvedený v § 1 zákona č. 137/1995 Sb. Nerespektování tohoto omezení by podle žalobce zbytečně bránilo ve využívání takového označení těm subjektům, které na trh skutečně vstupují. Žalobce poukázal rovněž na úzkou souvislost známkového práva s právem ochrany hospodářské soutěže, resp. právem obchodním.
Žalobce rovněž uvedl, že pojem „podnikatel“ užívá asi 1500 právních předpisů, avšak legální vymezení lze nalézt pouze v obchodním zákoníku. Na podporu svých tvrzení žalobce dále odkazuje na mezinárodní smlouvy týkající se obchodních známek, a to zejména Madridskou dohodu o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek a Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví. Beneficienty práv z uvedených úmluv jsou podle žalobce jednoznačně průmyslové podniky a podniky obchodu a služeb. Ministerstvo podle žalobce nesplňuje znaky podnikatele při přijetí jakéhokoli výkladu z výše uvedených, resp. ani jeden z výkladů nemůže vést k závěru, že jeho činnost, pro niž si přihlásilo napadenou ochrannou známku, vykazuje znaky podnikání. Podle žalobce je znakem podnikání jeho
legalita
. Ke dni podání přihlášky napadené ochranné známky bylo ministerstvo oprávněno pouze k zajišťování telekomunikační sítě Policie ČR [§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“)] a tento stav se změnil až k 1. 1. 2001. Taková činnost však nevykazuje znaky podnikání ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb., neboť neexistuje jakýkoli trh, na kterém by se předmětné služby nabízely, a účelem poskytování služeb Policii ČR není dosažení zisku, nýbrž splnění zákonné povinnosti vyplývající z kompetenčního zákona. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Český telekomunikační úřad vydal dne 7. 2. 1996 ministerstvu povolení ke zřízení a provozování telekomunikační sítě PEGAS: jednak proto, že se tak stalo až po podání přihlášky napadené ochranné známky, jednak proto, že takové povolení nemůže rozšířit působnost ministerstva stanovenou zákonem.
Žalobce připouští, že ministerstvo v době podání přihlášky napadené ochranné známky připravovalo, resp. provozovalo, radiokomunikační systém, který měl sloužit více složkám tzv. integrovaného záchranného systému. Vzhledem k tomu, že se tak dělo navzdory tehdejšímu znění kompetenčního zákona, vyslovuje žalobce pochybnost, zda vůbec šlo o legální činnost. Integrovaný záchranný systém byl ustaven zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, který až s účinností od 1. 1. 2001 stanovil ministerstvu ve svém § 7 odst. 1 písm. d)
kompetence
k výstavbě a provozu informačních a komunikačních sítí a služeb integrovaného záchranného systému. Ani v takovém případě by však poskytování radiokomunikačních služeb složkám integrovaného záchranného systému nesplňovalo znaky podnikání. Budování telekomunikační sítě zvláštního určení s sebou přináší praktickou potřebu jejího označení z důvodu provozní individualizace; ministerstvu však nic nebránilo použít jakékoli interní označení a žalobci by nevadilo, kdyby toto interní označení bylo shodné s jeho ochrannou známkou. Tuto činnost však ministerstvo podle žalobce neuskutečňuje za účelem zisku, resp. na komerčním základě (takové poskytování by bylo v rozporu se zněním povolení ČTÚ ze dne 7. 2. 1996): služby poskytuje na nekomerčním základě omezenému počtu uzavřeného okruhu uživatelů, kteří jsou navíc buďto orgány státu, nebo jsou státem organizováni (Policie ČR, Armáda ČR, Hasičský záchranný sbor ČR, Zdravotnická záchranná služba, Bezpečnostní informační služba, civilní ochrana). Ministerstvo tedy se službami, na něž se napadená ochranná známka vztahuje, nevstupuje na trh, resp. své služby nenabízí většímu počtu subjektů v postavení spotřebitelů. Ze stejného důvodu žalobce odmítá argumentaci ministerstva, že výrobky a služby ministerstva a žalobce se „nabízí obvykle na stejném místě“. Žalobce poukazuje na hierarchickou výstavbu integrovaného záchranného systému, v rámci nějž jeho jednotlivé složky nemají na výběr, jaký systém zvolí. To sice podle žalobce odpovídá hierarchickému uspořádání státní správy, na straně druhé však stejná skutečnost má za následek, že takto založený systém nelze považovat za trh, neboť ten předpokládá svobodná rozhodnutí jednotlivých subjektů.
Napadená ochranná známka zůstala podle rozhodnutí, jehož nezákonnost žalobce dovozuje, v platnosti. Vzhledem k tomu, že tato ochranná známka je překážkou pro zápis ochranných známek žalobce, je žalobce zkrácen na svém právu při svém podnikání užívat označení PEGAS a označení s tímto označením zaměnitelná nebo od něj odvozená. Podle žalobce zneužívá ministerstvo jako orgán státní správy svého protiprávně získaného postavení majitele ochranné známky a námitkami proti zápisu ochranných známek žalobce se snaží bránit podnikatelské činnosti žalobce. Žalobce přitom nemá podle svých slov v úmyslu konkurovat činnosti ministerstva, pokud jde o jeho postavení organizátora a provozovatele integrovaného záchranného systému.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že přihláška napadené ochranné známky ze dne 16. 4. 1995 obsahovala všechny tam stanovené náležitosti. Pro žalovaného je směrodatný obsah kolonky znění nebo vyobrazení, která v dotčeném případě obsahuje jednoduché znění „PEGAS“.
Pokud jde o oprávnění ministerstva podat přihlášku ochranné známky a stát se jejím majitelem, nabízí žalovaný svůj výklad pojmu podnikatel obsaženého v § 1 zákona č. 137/1995 Sb. Podle jeho názoru neměl zákonodárce pod pojmem „podnikatel“ na mysli pouze podnikatele ve smyslu živnostenského podnikání, ale podnikatele ve smyslu podstatně širším. Subjektem známkového práva tak může být účastník obchodních vztahů, který není zdaleka jen podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku. V obchodním styku podle něj existují i jiné subjekty než podnikatelé, kteří produkují výrobky a služby, a přestože tuto činnost neprovádějí za účelem dosažení zisku, je vhodné, aby tyto výrobky nebo služby byly od výrobků nebo služeb jiných subjektů na trhu odlišeny ochrannou známkou.
Žalovaný je rovněž přesvědčen, že ministerstvo mělo na základě kompetenčního zákona jako předmět činnosti zajišťování telekomunikačních služeb, a proto zapsání napadené ochranné známky pro provozování radiostanic a radiokomunikačních systémů je v souladu se zákonem č. 137/1995 Sb.
Za lichou pak žalovaný považuje námitku žalobce, podle níž ministerstvo nemůže se svými výrobky a službami vystupovat na trhu; pravomoc žalovaného v oblasti ochranných známek je dána zákonem č. 137/1995 Sb. a tento zákon mu nedává možnost posoudit, zda je ministerstvo rovněž soutěžitelem ve smyslu příslušných právních předpisů.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, podle něhož se návrh na výmaz zamítá a napadená ochranná známka zůstává v platnosti, bylo vydáno dne 15. 1. 2001. Tento den spadá do období účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., proto Nejvyšší správní soud vycházel z úpravy tam uvedené. Z přechodného ustanovení v § 42 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. vyplývá, že rozhodující pro určení zákonnosti zápisu napadené ochranné známky je zákon platný a účinný v době vydání rozhodnutí o zápisu, tj. zákon č. 137/1995 Sb. Protože však přihláška napadené ochranné známky byla původně podána za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb., přihlédl Nejvyšší správní soud při posouzení případu i k této předcházející právní úpravě. V rámci úvah o tom, kdo může být přihlašovatelem a majitelem ochranné známky, učinil Nejvyšší správní soud i komparaci s aktuálně platnou právní úpravou známkového práva v České republice; přihlížel částečně též k mezinárodní právní úpravě a podpůrně k úpravě ochranných známek v evropském právu.
Podle § 2 zákona č. 174/1988 Sb. se ochrannou známkou rozumělo slovní, obrazové, prostorové nebo kombinované označení, které bylo způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a bylo zapsáno do rejstříku ochranných známek. Podle § 1 zákona č. 137/1995 Sb. se ochrannou známkou rozumělo označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví. Konečně podle § 1 v současné době platného zákona č. 441/2003 Sb. může za podmínek stanovených tímto zákonem být ochrannou známkou jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.
Co se týká určení okruhu subjektů, jež mohly být přihlašovateli ochranné známky, mohla přihlášku ochranné známky k zápisu do rejstříku podle § 8 odst. 1 zákona č. 174/1988 Sb. podat u Úřadu průmyslového vlastnictví právnická nebo fyzická osoba, která vykonává povolenou hospodářskou činnost, a to pro výrobky nebo služby, které byly předmětem její činnosti. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. mohla přihlášku ochranné známky podat fyzická nebo právnická osoba pro výrobky nebo služby, které byly k datu podání přihlášky předmětem jejího podnikání.
Právní následky podání nekompletní přihlášky ochranné známky za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. upravovalo jeho ustanovení § 12 odst. 2. Podle něj platilo, že nesplňovala-li přihláška ochranné známky náležitosti stanovené v tomto zákoně nebo v prováděcím předpisu, vyzval Úřad přihlašovatele, aby nedostatky v přiměřené lhůtě odstranil. Podle § 10 odst. 1 a 2 téhož zákona měl přihlašovatel právo přednosti před každým, kdo později podal přihlášku shodné nebo zaměnitelné ochranné známky pro výrobky nebo služby téhož druhu, a to od okamžiku, kdy Úřadu dojde přihláška ochranné známky. Neodstranil-li přihlašovatel nedostatky ve stanovené lhůtě, bylo povinností Úřadu řízení zastavit. Tehdejší právní úprava rovněž zapovídala změny v přihlášené ochranné známce nebo rozšíření seznamu výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka přihlášena (§ 11 odst. 1 cit. zákona). Výjimku z tohoto zákazu mohl udělit pouze Úřad na žádost přihlašovatele, a to pouze tehdy, jestliže se změna týkala jeho názvu nebo jména a příjmení anebo sídla nebo bydliště, které ochranná známka obsahovala (§ 11 odst. 2 cit. zákona).
Podrobnosti o přihláškách ochranných známek a o řízení ve věci ochranných známek v době podání přihlášky napadené ochranné známky upravovala vyhláška Úřadu pro vynálezy a objevy č. 187/1988 Sb., o řízení ve věcech ochranných známek, jež byla vydána na základě zmocnění uvedeného v § 30 zákona č. 174/1988 Sb. a k jeho provedení. Podle § 1 odst. 1 této vyhlášky se přihláška ochranné známky podávala podle vzoru uvedeného v příloze č. 1 k této vyhlášce. Podle § 2 písm. b) této vyhlášky pak přihláška musela obsahovat znění nebo vyobrazení přihlašované ochranné známky, popřípadě její popis. Podle § 3 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky bylo třeba k přihlášce vždy připojit dvě fotografie a 10 fotokopií ochranné známky nebo její tiskový štoček a 10 otisků štočku; to podle odst. 2 neplatilo, pokud se přihlašovala slovní ochranná známka. Vzor přihlášky ochranné známky, který tvořil přílohu č. 1 uvedené vyhlášky, obsahoval kolonku označenou jako „znění, vyobrazení nebo plošné zobrazení ochranné známky“ a rovněž pokyn k označení, zda přihlašovaná ochranná známka je ochrannou známkou slovní, obrazovou, kombinovanou či prostorovou.
Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., který platil v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, musela každá přihláška ochranné známky obsahovat mj. znění nebo vyobrazení přihlášeného označení a u prostorového označení jeho plošné vyobrazení. Podle § 7 odst. 1 cit. zákona Úřad průmyslového vlastnictví na žádost přihlašovatele povolil v přihlášeném označení úpravu týkající se názvu přihlašovatele nebo jeho jména a příjmení, popřípadě obchodního jména, anebo sídla či trvalého pobytu, popřípadě místa podnikání, k jejichž změně došlo po podání přihlášky, jestliže tato úprava uvedla údaje obsažené v přihlášeném označení do souladu se skutečností, aniž měnila celkový ráz přihlášeného označení. Jiné změny v údajích uvedených v § 5 odst. 1 písm. c) cit. zákona nebyly po podání přihlášky přípustné. Neobsahovala-li přihláška potřebné náležitosti, Úřad vyzval podle § 8 odst. 2 cit. zákona přihlašovatele, aby nedostatky ve stanovené lhůtě odstranil. Nesplňovala-li přihláška náležitosti podle § 5 odst. 1 cit. zákona, stanovil Úřad k odstranění nedostatků lhůtu dvou měsíců; za den podání přihlášky se v tomto případě považoval den, kdy byly doručeny údaje, jimiž byly tyto nedostatky odstraněny.
Podrobnosti o přihláškách ochranných známek a o řízení ve věci ochranných známek v době zápisu napadené ochranné známky upravovala vyhláška Úřadu průmyslového vlastnictví č. 213/1995 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách, jež byla vydána na základě zmocnění uvedeného v § 41 odst. 1 a 2 zákona č. 137/1995 Sb. a k jeho provedení. Podle § 1 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky bylo třeba, aby každá přihláška ochranné známky obsahovala mj. údaj o tom, zda měla být ochranná známka zapsána v běžném písmu užívaném Úřadem nebo v jiném písmu, nebo že šlo o prostorovou ochrannou známku; obsahovalo-li přihlašované označení údaje v jiném než latinském písmu, uvedl se přepis těchto údajů do latinského písma. Přitom podle § 2 odst. 1 cit. vyhlášky měl přihlašovatel k přihlášce ochranné známky v jiném než běžném písmu přiložit pět vyobrazení přihlášeného označení, která byla schopna jasně reprodukovat přihlášené označení ve všech podrobnostech.
Podle § 42 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. se řízení o přihláškách ochranných známek, která neskončila před nabytím účinnosti tohoto zákona, dokončila podle tohoto zákona s tím, že přihlašovatel byl povinen na výzvu Úřadu průmyslového vlastnictví v jím stanovené lhůtě uvést svou přihlášku do souladu s požadavky, které na ni kladl tento zákon.
Zapsaná ochranná známka může být z rejstříku ochranných známek vymazána. Podle § 25 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. bylo povinností Úřadu průmyslového vlastnictví vymazat ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu zjistil, že byla zapsána v rozporu s tímto zákonem; v tomto případě se na ochrannou známku hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána. To neplatí, jestliže známka byla zapsána v rozporu s § 2 odst. 1 písm. b) až d) cit. zákona a svým užíváním v obchodním styku získala rozlišovací způsobilost pro ty výrobky či služby svého majitele, pro které byla zapsána.
Institut ochranné známky tradičně slouží výrobcům a obchodníkům k ochraně označení jimi vyráběných nebo jimi dodávaných výrobků nebo služeb. Tato skutečnost vyplývá historicky z mezinárodněprávní úpravy ochranných známek, což např. nepřímo dokládá i text Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (české znění publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb.), z tam použitého pojmu „tovární nebo obchodní známky“. Ochranná známka jednak slouží k snazší identifikaci výrobku ze strany spotřebitelů, a tím usnadňuje jejich orientaci na trhu, jednak usnadňuje svému majiteli budovat dobrou pověst a proslulost jeho podniku nebo jeho výrobků či služeb, a tím je odlišit od výrobků a služeb nabízených jinými výrobci nebo obchodníky na trhu. Budování a propagace ochranné známky vyžaduje od jejího majitele investování nemalých finančních prostředků; zato ale vybudovaná ochranná známka představuje nemalou majetkovou hodnotu, která může tvořit nezanedbatelnou část hodnoty podniku jejího majitele. Lze tedy shrnout, že ochranné známky jednak odlišují výrobky nebo služby téhož druhu pocházející od různých subjektů, jednak plní funkci ochrannou a soutěžní.
Institut ochranné známky má své místo především tam, kde má ochranná známka odlišit zboží produkované nebo dodávané jedním subjektem od podobného nebo dokonce zcela shodného zboží od subjektů jiných. Ochranná známka je jedním z nástrojů legálního konkurenčního boje mezi konkurenty, jehož cílem je získat zákazníka, tedy přesvědčit jej, aby si z různě širokého portfolia často homogenních výrobků či služeb nabízených různými subjekty pořídil zboží opatřené konkrétní ochrannou známkou patřící konkrétnímu výrobci či dodavateli. To je rovněž hlavním a původním cílem subjektu usilujícího o ochranu označení své produkce prostřednictvím institutu ochranné známky. Obdobné zájmy vedly na mezinárodní i vnitrostátní úrovni k tvorbě a aplikaci známkového práva a k poskytování právní ochrany ochranným známkám. Ochranná známka navíc nikdy nemůže existovat samostatně, nýbrž je vždy spojena s konkrétním zbožím, tj. s výrobky, které jsou známkou označeny, nebo se službami, které jsou pod ochrannou známkou poskytovány.
Z uvedených obecných úvah lze dovodit základní princip, na kterém bylo známkové právo historicky budováno, a to, že ochranná známka slouží především subjektům, které se svými výrobky nebo službami vstupují na trh, tj. vstupují do soutěžních vztahů s producenty obdobných výrobků nebo poskytovateli obdobných služeb. Takovými subjekty tradičně byly a stále jsou především osoby soukromého práva, nejčastěji nejrůznější právnické osoby soukromého práva (tedy především obchodní společnosti, družstva apod.) nebo fyzické osoby, neboť zejména v jejich řadách je třeba hledat většinu výrobců a dodavatelů konkrétních výrobků či služeb.
Ačkoliv to není prvotním účelem jeho činnosti, může se trhu jako výrobce, poskytovatel nebo dodavatel (a pochopitelně také jako zákazník) účastnit stát, resp. jeho jednotlivé složky. Jestliže stát v takové pozici vstupuje do konkurenčních vztahů s jinými, zejména privátními subjekty, může mít obdobný zájem na ochraně označení svého zboží, jako má subjekt soukromý. Naopak v případech, kdy stát působí jako zabezpečovatel veřejných potřeb svých občanů (mezi takové činnosti lze typicky zařadit zajišťování chodu státního aparátu, zajišťování obrany či vnitřního pořádku apod.), není z povahy věci zpravidla vystaven konkurenci jiných subjektů; v obdobných situacích pak nelze hovořit o tom, že by svou činnost, resp. její výsledky, nabízel na trhu. V takových případech tedy odpadá základní účel známkoprávní ochrany.
To, zda a kterým subjektům je k dispozici známkoprávní ochrana, záleží na pozitivní právní úpravě. Výše uvedený základní princip se v průběhu času vyvíjel, což se odrazilo v jednotlivých právních úpravách, které v různých státech či v různé době vykazovaly svá specifika, a to i ve vztahu k určení, kdo může být přihlašovatelem, a tedy majitelem ochranné známky. Jinými slovy, odpověď na otázku, jak široký okruh subjektů může být majitelem ochranné známky, je třeba dovozovat vždy z konkrétní právní úpravy známkového práva platné a účinné v konkrétní době.
Rozhodující pro posouzení této otázky je právní úprava platná a účinná v době vydání rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky. Z definice ochranné známky obsažené v § 1 zákona č. 137/1995 Sb., jakož i z definičního vymezení okruhu osob, které se za tehdejší právní úpravy mohly stát přihlašovateli ochranné známky, obsaženého v § 4 odst. 2 téhož zákona, lze jednoznačně dovodit, že přihlašovatelem a majitelem ochranné známky mohla být pouze osoba, již uvedený zákon nazýval podnikatelem, a to pouze tehdy, mělo-li být takto chráněno označení výrobků nebo služeb, které byly k datu podání přihlášky předmětem jejího podnikání. Tuto skutečnost ostatně nezpochybňuje ani žalovaný. Předmětem sporu mezi stranami je otázka výkladu uvedených pojmů, kdy žalovaný tvrdí, že pojmy „podnikatel“ a „podnikání“ použité v uvedeném zákoně je třeba vykládat natolik široce, že to umožní zapsat ochrannou známku i pro orgán státu (v daném případě ministerstvo), a to ve vztahu k činnosti, jíž tento orgán přednostně zajišťuje státní správu na svém úseku, resp. ke koordinaci jednotlivých složek tzv. integrovaného záchranného systému.
Pojmy „podnikatel“ a „podnikání“ nejsou v zákoně č. 137/1995 Sb. definovány. Tyto pojmy jsou naopak definovány v § 2 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Nejsou-li tyto pojmy definovány odlišným způsobem pro oblast známkového práva a přijímají-li se jejich definice obecně i v jiných právních odvětvích, je požadavek, aby tyto pojmy byly i v oblasti známkového práva vykládány v intencích jejich definic v obchodním zákoníku, v souladu se zásadou jednotné terminologie právního řádu a rovněž s presumpcí racionálního zákonodárce. Soud přitom nepřehlédl, že v případě právní úpravy živnostenského podnikání jsou tyto pojmy vymezeny úžeji než v obchodním zákoníku. V prvém případě se však hovoří o „živnostenském podnikání“, které je dále označováno jako „živnost“ (§ 1 a § 2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona). Definice podnikatele v živnostenském právu (§ 5 odst. 1 živnostenského zákona) je ještě užší než definice v obchodním zákoníku; proto je možné pro účely tohoto rozhodnutí setrvat na předpokladu aplikace definice obsažené v posléze uvedeném předpise, jež je z pohledu argumentace žalovaného příznivější.
Podle § 2 odst. 2 obchodního zákoníku je podnikatelem osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, nebo osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Tento výčet je třeba považovat za
taxativní
. Je nepochybné, že ministerstvo, resp. stát, jehož je složkou, není možné zařadit ani do jedné ze zmíněných subkategorií uvedené nejširší definice podnikatele v českém právu.
Podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikáním je tak pouze ta hospodářská činnost, která vykazuje všechny v zákoně vymezené znaky, tedy samostatnost, soustavnost, uskutečňování vlastním jménem, vlastní odpovědnost, uskutečňování za účelem zisku a konečně to, že jejím aktérem je podnikatel. Přinejmenším právě z absence posléze uvedeného znaku lze dovodit, že činnost ministerstva při poskytování služeb v souvislosti se zajišťováním řádného chodu integrovaného záchranného systému nemůže být podnikáním ve smyslu výše uvedené definice.
Žalovaný však argumentuje tím, že pojmy „podnikání“ a „podnikatel“ (jejichž relevanci ve vztahu ke zkoumání možnosti zápisu ochranné známky žádným způsobem nezpochybňuje) je třeba vykládat šířeji, a to tak, že přihlašovatelem, resp. majitelem, ochranné známky může být v podstatě jakýkoli subjekt obchodních vztahů, resp. účastník obchodního styku, který má zájem na ochraně označení jím produkovaných výrobků nebo jím poskytovaných služeb. K tomu dodává, že takto širší pojetí pojmu podnikatel zamýšlel i zákonodárce a žalovaný sám je ve své aplikační praxi běžně uplatňuje.
Aniž by hodlal cokoli měnit na svém rezervovaném přístupu k relevanci historického výkladu, resp. výkladu podle úmyslu zákonodárce (
argumentum
e ratione legis
), ve vztahu k ostatním interpretačním metodám, kdy tento výklad může sloužit maximálně podpůrně, Nejvyšší správní soud musí tento argument žalovaného o úmyslu zákonodárce odmítnout. Z důvodové zprávy k zákonu č. 137/1995 Sb., resp. k jeho § 4, vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo požadovat od přihlašovatele ochranné známky, „aby měl oprávnění k podnikatelské činnosti“. V této souvislosti je pak třeba přihlédnout ke skutečnosti, že v současné době platný a účinný zákon č. 441/2003 Sb. se pojmům „podnikatel“ a „podnikání“ důsledně vyhýbá, když např. ve svém § 1 ochrannou známku definuje jako jakékoliv označení, „pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby“. Nepřípadnost argumentace žalovaného o záměrech zákonodárce pak vyplývá z důvodové zprávy k uvedenému ustanovení, podle níž „na rozdíl od dosavadní úpravy zákona o ochranných známkách (tedy zákona č. 137/1995 Sb. – pozn. soudu), podle které mohli ochranné známky nabývat pouze podnikatelé v rozsahu předmětu svého podnikání zapsaného v živnostenském nebo v jiném rejstříku ke dni podání přihlášky, návrh zákona (tj. zákona č. 441/2003 Sb. – pozn. soudu) tuto podmínku nadále nestanoví a rozšiřuje tím možnost vlastnit ochrannou známku na jakékoli fyzické nebo právnické osoby způsobilé k právním úkonům“. Z toho lze dovodit, že i zákonodárce novou úpravou známkového práva hodlal rozšířit okruh osob, které mohou být majiteli ochranné známky, nad rámec dřívější právní úpravy, neboť i on byl přesvědčen, že tato předcházející právní úprava připouštěla pouze zápis ochranné známky podnikateli.
Ani v případě akceptování širšího výkladu pojmů „podnikatel“ a „podnikání“, které by se striktně nedrželo jejich vymezení v obchodním zákoníku, by nebyl zápis napadené ochranné známky přípustný. Výše je uvedeno, že ochranná známka plní mimo jiné i soutěžní funkci, tj. je legálním nástrojem konkurenčního boje. Tato funkce přitom úzce souvisí se základní funkcí ochranné známky, kterou je funkce rozlišovací. Ochranná známka má odlišit zboží jednoho účastníka trhu od zboží jiného účastníka trhu, a tím mu zajistit konkurenční výhodu. V tomto bodě známkové právo velmi úzce souvisí se soutěžním právem (a svým způsobem na ně navazuje), které je v České republice upraveno zejména v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 143/2001 Sb.“), resp. v době vydání rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky, popř. žalobou napadeného rozhodnutí, v zákoně č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. K hospodářské soutěži může docházet pouze na relevantním trhu, který je v soutěžním právu obvykle definován jako prostorový a časový souběh nabídky a poptávky po určitém druhu zboží, jež je z pohledu spotřebitele vzájemně zastupitelné, tedy (jinými slovy) po zboží, které je schopno uspokojovat stejné potřeby zákazníka (v obdobném duchu § 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb.). S pojmem trhu je pak neoddělitelně spojena alespoň potenciální možnost výběru mezi alternativními nabídkami, resp. mezi alternativním zbožím od různých výrobců. Tento předpoklad je přitom splněn i v případech, kdy na trhu působí monopolní dodavatel určité komodity, neboť i v takových případech většinou existuje alespoň potenciální možnost alternativních dodávek, např. od výrobců či dodavatelů, kteří doposud na trhu nepůsobí, ale mohou na něj s nikoliv nepřekonatelnými náklady vstoupit. Ze souvislosti známkového práva s právem soutěžním, jakož i ze základních principů, na nichž je právní úprava známkové ochrany vystavěna, tedy vyplývá, že i v případě
akceptace
širšího výkladu by bylo možné jako ochrannou známku zapsat pouze takové označení výrobků nebo služeb, kterými se subjekt, který není podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, účastní trhu, resp. soutěže na tomto trhu. Pro zjištění, zda by tomu tak bylo i v posuzovaném případě, je třeba posoudit povahu integrovaného záchranného systému, zboží nebo služeb, na něž se napadená ochranná známka vztahovala a jež byly a jsou „dodávány“ do integrovaného záchranného systému, jakož i okruh příjemců tohoto zboží, tedy v daném případě okruh subjektů zúčastněných na integrovaném záchranném systému.
Integrovaný záchranný systém (dále též „IZS“) byl od počátku své existence budován jako systém umožňující koordinaci záchranných a likvidačních prací při vzniku mimořádných událostí. Integrovaný záchranný systém koordinuje činnost záchranných a pohotovostních služeb a sborů (např. hasiči, zdravotnická záchranná služba, pohotovostní komunální služby apod.), bezpečnostních a ozbrojených sborů (Policie ČR, obecní policie, Armáda ČR apod.), s územními, popř. ústředními správními úřady, a to zejména při řešení mimořádných událostí (požárů, havárií, dopravních nehod atd.). Existuje rovněž předpoklad, že IZS využije ke spolupráci při záchranných a likvidačních pracích i právnické osoby nebo odborníky z řad fyzických osob (srov. zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Mezi stranami není sporu o tom, že ministerstvo v době podání přihlášky napadené ochranné známky a v době jejího zápisu připravovalo, resp. provozovalo, radiokomunikační systém, který měl sloužit jednotlivým složkám IZS. Pro tento radiokomunikační systém a pro radiostanice byla ministerstvu zapsána i napadená ochranná známka. Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným považuje za klíčové pro posouzení, zda provozování služeb radiokomunikačního systému pro jednotlivé složky integrovaného záchranného systému lze považovat za činnost, jejíž výsledky by bylo i při výše naznačeném flexibilnějším výkladu pojmů „podnikání“ a „podnikatel“ možno chránit pomocí ochranné známky, to, zda mají příjemci těchto služeb i jen potenciální možnost volby z alternativních nabídek, popř. zda je okruh jejich uživatelů pojmově otevřený nebo uzavřený.
Výše uvedený základní účel integrovaného záchranného systému, tj. umožnění koordinace mezi jeho jednotlivými složkami, vyžaduje zavedení jednotného komunikačního systému. Za tímto účelem tedy ministerstvo zřídilo a zabezpečuje radiokomunikační systém, jenž byl nazván PEGAS. Jednotlivé složky nemají možnost si za účelem vzájemné koordinace svých aktivit v rámci IZS zvolit jiný radiokomunikační systém, resp. musí prvotně používat radiokomunikační systém zabezpečovaný ministerstvem. Takové řešení je logické, neboť kdyby jednotlivé složky IZS zvolily rozdílné radiokomunikační systémy, byla by ohrožena funkčnost celého systému a plnění jeho základních úkolů. Radiokomunikační systém, na nějž se vztahuje napadená ochranná známka, tedy není vystaven konkurenci, a to ani potenciální, ze strany jiných výrobků, byť by plnily obdobnou funkci. Dále platí, že okruh uživatelů služeb radiokomunikačního systému PEGAS je omezen pouze na jeho jednotlivé složky; kromě těchto subjektů nejsou uvedené služby poskytovány již nikomu dalšímu, tj. žádná jiná právnická nebo fyzická osoba, není-li součástí IZS, nemůže tyto služby od jejich poskytovatele zásadně nakoupit a používat je k vlastní komunikaci mimo IZS. Předmětné služby tak nejsou vystaveny konkurenci ani mimo integrovaný záchranný systém, neboť tam nejsou a nemohou být vůbec poskytovány, resp. nakupovány. Z uvedeného vyplývá, že služby radiokomunikačního systému PEGAS, poskytované ministerstvem, nejsou realizovány v prostředí, jež by bylo možno označit jako trh, resp. které by bylo možno označit jako byť jen potenciálně soutěžní. Jejich provozovatel není vystaven konkurenci, neboť uživatelé těchto služeb nemají jinou alternativu, a mimo IZS tyto služby být nabízeny nemohou. Ministerstvo se tedy nemusí obávat konkurenčního jednání ze strany jiných poskytovatelů služeb.
I při akceptování žalovaným naznačené argumentace ve prospěch širšího výkladu pojmů „podnikatel“ a „podnikání“ obsažených v zákoně č. 137/1995 Sb. neplní přidělení ochranné známky PEGAS ministerstvu za účelem označení radiokomunikačního systému pro IZS ani jednu ze základních funkcí ochranné známky. Funkce odlišení od jiných výrobků nebo služeb téhož druhu v daném případě není plněna proto, že žádné takové jiné služby téhož druhu k dispozici jejich uživatelům prostě nejsou. Ze stejného důvodu není třeba označení takového radiokomunikačního systému chránit známkoprávními prostředky. V neposlední řadě napadená ochranná známka nemůže plnit funkci soutěžní, neboť není vůči komu soutěžně „bojovat“, není vůči komu se vymezovat.
Je-li tomu ovšem tak a stát se se službami jím poskytovanými trhu neúčastní, je v rozporu s výše uvedenými principy známkového práva, a proto nepřípustné, pokud stát prostřednictvím svých složek, tím, že si přihlásí ochrannou známku pro takové služby, zabraňuje soukromým či jiným skutečným účastníkům trhu používat ochrannou známku za účelem ochrany jimi používaného označení.
Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že přihlašovatelem a majitelem ochranné známky mohl být v době zápisu napadené ochranné známky do rejstříku ochranných známek pouze podnikatel ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, a to pouze ve vztahu k výrobkům a službám, jejichž výroba nebo prodej byly v době podání přihlášky předmětem jeho podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Ani při akceptování extenzivního výkladu pojmů „podnikatel“ a „podnikání“, jak jej navrhl žalovaný, by tehdy platný zákon nepřipouštěl zápis napadené ochranné známky pro služby radiokomunikačního systému pro integrovaný záchranný systém. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit případná odlišná aplikační praxe žalovaného, které se tato strana sporu dovolává.
Nejvyšší správní soud tedy po uvedených úvahách dospěl k závěru, že ministerstvo nebylo ani v době podání přihlášky napadené ochranné známky, ani v době vydání rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky do rejstříku ochranných známek aktivně legitimováno k podání přihlášky napadené ochranné známky, a nemohlo se tak ani stát jejím majitelem. Tato skutečnost by sama o sobě byla dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Jakkoli hlavním pochybením, jež způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, je nesprávné posouzení otázky způsobilosti ministerstva být přihlašovatelem ochranné známky, považuje soud za vhodné rozebrat podrobněji i otázku data vzniku práva přednosti napadené ochranné známky, a to vzhledem k jejímu obecnějšímu významu. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. vznikalo přihlašovateli právo přednosti podáním přihlášky splňující náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 cit. zákona. Toto právo přednosti přitom poskytuje přihlašovateli ochranu před každým, kdo podá později přihlášku shodné nebo zaměnitelné ochranné známky pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, a to i po dobu předcházející samotnému zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek.
Právo přednosti vznikalo podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. podáním přihlášky ochranné známky, avšak pouze tehdy, pokud tato přihláška splňovala všechny náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 cit. zákona. Uvedený zákon neobsahoval žádné speciální pravidlo pro posouzení okamžiku vzniku práva přednosti v situaci, kdy byla podána přihláška ochranné známky, která však některou z požadovaných náležitostí nesplňovala, a tato náležitost byla doplněna později. Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud uvážil, že řízení o zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek je řízením správním, které může být zahájeno pouze na návrh účastníka řízení – přihlašovatele; tento návrh se přitom v kontextu konkrétního typu správního řízení nazývá přihláškou ochranné známky. Zatímco správní řízení je obecně zahájeno v okamžiku, kdy návrh na zahájení řízení dojde správnímu orgánu, a to zásadně i tehdy, pokud návrh vykazuje vady (srov. § 18 odst. 2 správního řádu), právo přednosti vzniká až v okamžiku, kdy je návrh bezvadný, tj. kdy přihláška obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti. Tato konstrukce odpovídá základním zásadám, na nichž je známkoprávní ochrana vystavěna, konkrétně pak zásadnímu významu práva přednosti v známkovém právu. Toto právo je překážkou zápisu obdobné ochranné známky. Konstrukce, kdy právo přednosti vzniká teprve odstraněním vad přihlášky, a to
ex nunc
, je rovněž jednou z překážek stanovených spekulativnímu přihlašování ochranných známek, jehož cílem by mohlo být zabránit jiným subjektům v přihlašování podobných ochranných známek. Uvedený princip se odrazil i v textu § 8 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., podle něhož se za den doručení přihlášky (a tedy i den vzniku přednosti) považoval den, kdy byly doručeny údaje, jimiž byly nedostatky přihlášky (tj. chybějící náležitosti) odstraněny. Této koncepci pak odpovídá rovněž výslovný zákaz změn údajů v přihlášce obsažených (s výjimkou výslovně uvedených identifikačních údajů o přihlašovateli, které stanoví § 7 odst. 1 cit. zákona).
Jednou z náležitostí přihlášky ochranné známky bylo uvedení znění nebo vyobrazení přihlášeného označení [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb.]. Z tohoto ustanovení, jakož i z § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 213/1995 Sb., lze dovodit, že další náležitostí přihlášky, byť explicitně neuvedenou, bylo rovněž určení, zda přihlašovaná ochranná známka má charakter slovní, obrazové, kombinované nebo prostorové ochranné známky; měla-li být ochranná známka vyjádřena v jiném než v žalovaným běžně užívaném písmu, bylo k přihlášce třeba přiložit i patero jejích vyobrazení a tato vyobrazení bylo třeba rovněž považovat za náležitost přihlášky. Konstrukci vystavěnou na obdobných principech přitom obsahovala i právní úprava ochranných známek obsažená v zákoně č. 174/1988 Sb. [srov. § 11 odst. 1 a 2, § 12 odst. 2 uvedeného zákona, § 1 odst. 1, § 2 písm. b), § 3 odst. 1 písm. b) a příloha č. 1 vyhlášky č. 187/1988 Sb.], s tím rozdílem, že podle předchozí právní úpravy se požadovalo přiložení dvanácti fotokopií vyobrazení ochranné známky.
Pro posouzení okamžiku vzniku práva přednosti napadené ochranné známky tak bylo klíčové její vymezení v přihlášce podané ministerstvem. Jestliže ministerstvo v přihlášce podané za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. přímo označilo přihlašovanou ochrannou známku za kombinovanou ochrannou známku, a to zatržením příslušné možnosti na tiskopise přihlášky ochranné známky a škrtnutím ostatních variant, bylo povinnou náležitostí návrhu i přiložení dvanácti fotokopií ochranné známky. Po účinnosti zákona č. 137/1995 Sb. pak bylo povinností přihlašovatele uvést přihlášku do souladu s ustanoveními tohoto zákona, a tedy doložit pět vyobrazení přihlášeného označení. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného a ministerstva, podle nějž tím, že v příslušné kolonce byla ochranná známka vepsána strojově, přičemž k přihlášce nebyl doložen potřebný počet vyobrazení, byla podána fakticky přihláška ke slovní ochranné známce. Rozhodující je totiž podle soudu vůle přihlašovatele vyjádřená označením konkrétní formy ochranné známky v tiskopise. Vyobrazení kombinované ochranné známky má být k přihlášce přiloženo, což je mj. odrazem skutečnosti, že ve valné většině případů by nebylo technicky možné provést toto vyobrazení v příslušné kolonce tiskopisu přihlášky odpovídajícím způsobem.
Vymezilo-li tedy ministerstvo přihlašovanou ochrannou známku jako ochrannou známku kombinovanou, resp. slovní v jiném než běžném písmu, mohlo vzniknout právo přednosti teprve v okamžiku, kdy přihlašovatel doplnil všechny náležitosti přihlášky, tedy i potřebný počet vyobrazení, resp. fotokopií ochranné známky. Jestliže se tak stalo až současně s podáním rozkladu proti rozhodnutí o zastavení řízení, pak právo přednosti takové ochranné známky mohlo vzniknout až v den, kdy rozklad došel žalovanému, tj. 13. 8. 1996, a to bez ohledu na žádost ministerstva, aby s jeho původní přihláškou bylo nakládáno jako s přihláškou slovní ochranné známky, mělo-li by pozdní dodání příloh za následek posun práva přednosti. Žalovaný tedy pochybil, jestliže právo přednosti přihlášené ochranné známky přiznal již ke dni, kdy mu došla nekompletní přihláška napadené ochranné známky.
Jestliže žalovaný zdůvodnil tento svůj postup tím, že se ve skutečnosti jednalo o ochrannou známku slovní, pak takové zdůvodnění je v hrubém rozporu nejen se základními zásadami správního řízení, ale též s konkrétními ustanoveními tehdy platného a účinného zákona č. 137/1995 Sb. Vymezení předmětu řízení je v návrhových správních řízeních zásadně věcí účastníka řízení. Jen on může disponovat předmětem řízení, v což lze zahrnout oprávnění vzít návrh na zahájení řízení zpět nebo – v případech, kdy to zákon připouští – předmět řízení pozměnit. Naopak správnímu orgánu, není-li odlišné úpravy ve zvláštních předpisech, je zapovězeno v návrhovém řízení rozhodovat o jiném předmětu, než jak jej vymezil účastník řízení, tedy rozhodovat o něčem jiném, než o co žádal tento účastník. Jestliže tedy účastník řízení – ministerstvo – ve své přihlášce napadené ochranné známky učinil předmětem správního řízení kombinovanou ochrannou známku, resp. slovní známku psanou jiným než běžně užívaným písmem, nemohl žalovaný bez dalšího rozhodnout o zápisu napadené ochranné známky jako slovní. Výše uvedená zásada dispoziční byla navíc ve vztahu k účastníku řízení o zápisu ochranné známky výrazným způsobem modifikována, neboť zákon č. 137/1995 Sb. ve svém § 7 odst. 1 připouštěl úpravy podané přihlášky pouze ve velmi omezeném rozsahu: změna charakteru přihlášeného označení z kombinované ochranné známky na slovní ochrannou známku, resp. z ochranné známky vyjádřené v jiném než běžně užívaném písmu na slovní ochrannou známku vyjádřenou v běžně užívaném písmu, mezi modifikacemi přihlášky, které podle uvedeného zákona mohly být na žádost uživatele povoleny, uvedeny nebyly. Proto hodlal-li přihlašovatel ochrannou známku stejného nebo velmi podobného znění přihlásit jako známku slovní, nezbylo mu než podat novou přihlášku, a teprve od podání přihlášky obsahující veškeré zákonem předepsané náležitosti by takové přihlášce bylo lze přiznat přednostní právo.
Z uvedených úvah lze dovodit závěr, že žalovanému nepříslušelo změnit předmět přihlášky ochranné známky, a v zahájeném řízení takovou možnost nemělo ani ministerstvo. Pokud tedy žalovaný v řízení zahájeném podáním přihlášky kombinované ochranné známky rozhodl o zápisu slovní ochranné známky, nepřípustným způsobem překvalifikoval napadenou ochrannou známku a změnil zásadním způsobem její charakter, přičemž tak učinil v přímém rozporu s § 7 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil též námitce žalobce, že žalovaný v řízení o návrhu na výmaz napadené ochranné známky nedostatečně posoudil zákonnost svého postupu při zápisu napadené ochranné známky, a to nejen ve vztahu k datu, od něhož přihlášce příslušelo právo přednosti, nýbrž také ve vztahu k určení, zda bylo možno napadenou ochrannou známku zapsat jako ochrannou známku slovní.
Nejvyšší správní soud tedy po posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem, konkrétně s § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., neboť ministerstvo nebylo aktivně legitimováno podat přihlášku napadené ochranné známky a nemohlo se stát ani jejím majitelem. Sekundárně též uzavírá, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu s § 7 odst. 1 cit. zákona, neboť, ačkoli byla přihlášena jako ochranná známka kombinovaná, byla v rozporu s uvedeným ustanovením zapsána jako ochranná známka slovní. Toto pochybení žalovaného pak bylo spojeno s nesprávným a nezákonným postupem při určení data vzniku práva přednosti ochranné známky, neboť toto právo, byla-li ochranná známka přihlášena jako ochranná známka kombinovaná, mohlo vzniknout teprve v okamžiku doplnění všech náležitostí přihlášky, tedy až po doplnění příslušného počtu vyobrazení.
(aš)
*) Zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (zkrácený název), s účinností k 1. 4. 2004.
**) Srov. § 20 nyní platného a účinného zákona.
***) Srov. § 19 nyní platného a účinného zákona.
****) Srov. § 19 odst. 2 písm. e) nyní platného a účinného zákona.
|
19.02.2004
|
593/2005
|
3 Azs 40/2003 - 43
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vada-rizeni-pred-spravnim-organem-jako-duvod-kasacni-stiznosti.p698.html?q=
|
Ej 124/2004
Vada řízení před správním orgánem jako důvod kasační stížnosti
k § 51 odst. 1 a § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního
Za vadu řízení před správním orgánem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nelze považovat skutečnost, že pracovník azylového zařízení stěžovatelce v průběhu řízení před soudem – podle stěžovatelčina mínění – nepřesně interpretoval obsah výzvy krajského soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, čj. 3 Azs 40/2003-43)
Věc:
Olha D. a nezletilý Pavel D. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobců.
Ministerstvo vnitra dne 5. 6. 2002 rozhodlo, že se žalobkyni – jednající jménem svým i jménem svého nezletilého syna – neuděluje azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), s odůvodněním, že žalobkyní uváděné ekonomické problémy a problémy se soukromými osobami (věřiteli) nejsou zákonnými důvody pro udělení azylu v České republice, a současně nebyl shledán ani důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu; zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2003 žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) v kasační stížnosti především namítala nesprávný postup správního orgánu v dané věci, k němuž údajně došlo nekvalifikovaným přístupem pracovníka azylového zařízení v S., kam byla stěžovatelce doručena výzva Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. týkající se souhlasu s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Stěžovatelka česky nerozumí natolik, aby byla schopná psanému textu porozumět, a proto požádala sociálního pracovníka uvedeného azylového zařízení o sdělení jejího obsahu; ten jí oznámil, že se jedná o výzvu soudu a že záleží na žalobkyni, jak s ní naloží. Nesprávným výkladem obsahu této výzvy, která byla vyhotovena v jazyce, jemuž stěžovatelka nerozuměla, pak byla stěžovatelka podle svého sdělení připravena o účast na jednání před krajským soudem i o zastoupení advokátem při tomto jednání. Stěžovatelka v jednání správního orgánu spatřovala porušení příslušných ustanovení soudního řádu správního i čl. 37 odst. 2 a 4 Listiny.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Kasační stížnost byla podána z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
V souzené věci je však zřejmé, že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise. V této námitce však Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu sděluje, že skutkový závěr žalovaného byl učiněn zcela v souladu s podklady; tyto skutečnosti vyplývají z tvrzení stěžovatelky v průběhu správního řízení o udělení azylu. Žalovaný správní orgán měl pro rozhodnutí dostatek podkladů, s nimiž měla stěžovatelka možnost se seznámit a vyjádřit se k nim. Rozhodnutí žalovaného vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a jako takové je žalovaný správní orgán řádně odůvodnil: v rozhodnutí bylo v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Námitkou stěžovatelky proti nesprávnému postupu správního orgánu, který spočíval v tom, že jí pracovník azylového zařízení nesprávně interpretoval výzvu krajského soudu týkající se souhlasu stěžovatelky s postupem soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť nesměřovala k postupu žalovaného správního orgánu v souvislosti s vydáním napadeného rozhodnutí, nýbrž k stěžovatelkou tvrzené nesprávné informaci blíže neidentifikovaného pracovníka azylového zařízení v průběhu soudního řízení. Jelikož nebylo namítáno ani případné pochybení krajského soudu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
(ouč)
|
19.11.2003
|
568/2005
|
3 Azs 1/2003 - 56
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-fikce-doruceni.p699.html?q=
|
Ej 16/2004
Azyl: fikce doručení
k § 24a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Proti rozhodnutí správního orgánu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, lze podat správní žalobu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Bylo-li rozhodnutí žalobci doručeno v souladu s ustanovením § 24a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tedy dnem, kdy se žadatel nedostavil k převzetí rozhodnutí, ačkoli mu výzva k tomu doručena byla, počíná běh lhůty pro podání žaloby dnem následujícím po tomto dni. Tvrzení žalobce, že se mu rozhodnutí dostalo do faktické dispozice později, nemá pro běh lhůty význam a soud při posouzení včasnosti žaloby k takovému tvrzení nepřihlédne.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2003, čj. 3 Azs 1/2003-56)
Věc:
Ivan M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 12. 2002 bylo zastaveno řízení o udělení azylu žalobci podle ustanovení § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, s odůvodněním, že se žalobce opakovaně bez řádné omluvy nedostavil k pohovoru za účelem objasnění důvodů své žádosti, což mu ukládá ustanovení § 23 zákona o azylu, ačkoliv byl o termínech pohovoru řádně vyrozuměn.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 2. 2003 odmítl žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného jako opožděnou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce (stěžovatel) namítl, že žalovaný porušil jak ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu, tak ustanovení jeho § 24 a § 24a upravující doručování. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dne 26. 7. 2002 žalovaný udělil stěžovateli souhlas se změnou místa hlášeného pobytu; podle této písemnosti byl stěžovatel přihlášen k pobytu na adrese P., ulice P. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že se stěžovatel na této adrese nezdržoval, přičemž nejpozději od 9. 11. 2002 mu v tomto nebránila žádná překážka, a od 1. 12. 2002 si zajišťoval změnu místa hlášeného pobytu; o záměru změnit místo hlášeného pobytu ani o své dřívější hospitalizaci stěžovatel žalovaného neuvědomil. Jestliže písemnost žalovaného zaslaná stěžovateli do P. byla dne 11. 11. 2002 uložena u poštovního úřadu a dne 27. 11. 2002 vrácena jako nevyžádaná, pak bylo možno v polovině měsíce prosince učinit závěr o tom, že se stěžovatel v místě hlášeného pobytu trvale nezdržuje. Proto byl zcela opodstatněný postup žalovaného vydat výzvu k převzetí rozhodnutí ve věci řízení o udělení azylu podle ustanovení § 24a zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 4. 12. 2002 a výzva k převzetí rozhodnutí na pracovišti žalovaného v Pobytovém středisku Zastávka u Brna byla stěžovateli doručena dne 15. 12. 2002. Jestliže se stěžovatel k převzetí rozhodnutí nedostavil, ač mu byla výzva k převzetí rozhodnutí doručena v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 a 3 zákona o azylu, pak se podle § 24a odst. 2 zákona o azylu považuje den ve výzvě uvedený – v tomto případě 16. 12. 2002 – za den doručení rozhodnutí o azylu. Krajský soud proto učinil závěr, že dne 16. 12. 2002 bylo napadené rozhodnutí doručeno způsobem odpovídajícím ustanovením § 24 a § 24a zákona o azylu a dne 17. 12. 2002 začala běžet patnáctidenní lhůta k podání žaloby. Lhůta uplynula dne 31. 12. 2002 a tento den byl posledním dnem, kdy mohla být žaloba podána k poštovní přepravě. Podal-li stěžovatel žalobu u pošty dne 9. 1. 2003, učinil tak opožděně; navíc tuto skutečnost v žalobě sám připustil. Soud I. stupně proto žalobu usnesením odmítl a poučil stěžovatele o možnosti podat kasační stížnost proti tomuto usnesení. Krajský soud dále poznamenal, že pokud by rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 23. 12. 2002, jak sám uvádí, stejně by se jednalo o opožděně podanou žalobu, neboť lhůta pro její podání by končila dne 7. 1. 2003 (úterý).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou kasační stížnost. V ní uvedl, že první předvolání k pohovoru podle § 23 zákona o azylu na 24. 10. 2002 nebyl schopen vzhledem k dlouhodobé hospitalizaci způsobené pracovním úrazem převzít na adrese, na kterou mu bylo doručeno. Ve dnech 16. 8. 2002 až 14. 10. 2002 byl hospitalizován v Úrazové nemocnici v B. a poté byl v období od 14. 10. 2002 do 8. 11. 2002 umístěn v Odborném léčebném ústavu J.; o této skutečnosti podle svého sdělení telefonicky informoval Pobytové středisko Zastávka u Brna, kde byl požádán o doložení svého pobytu lékařskou zprávou; zprávu však nepředložil, neboť mu ve zdravotnickém zařízení nebyla vystavena. Ohledně druhé výzvy k dostavení se k pohovoru na 2. 12. 2002 stěžovatel uvedl, že mu výzva zřejmě byla doručena během jeho pobytu v Odborném léčebném ústavu J. Stěžovatel uvedl, že nebyly naplněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu, neboť výše popsaný těžký úraz a následná hospitalizace byly vážnou překážkou, pro niž se nemohl k pohovorům dostavit, a rovněž vyslovil domněnku, že žalovaný pochybil, když nevzal v potaz telefonické sdělení stěžovatele o jeho dlouhodobé hospitalizaci a nadále mu doručoval na adresu, kde se stěžovatel v dané době nemohl zdržovat, tedy na adresu P., ulice P. Stěžovatel dále upřesnil, že pro doručování podle § 24 zákona o azylu nebyly splněny zákonné podmínky: tento způsob doručování lze totiž použít pouze v případě, kdy bylo hodnověrně zjištěno, že se žadatel dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu. Stěžovatel doplnil, že se po propuštění do domácího ošetření začátkem prosince 2002 přestěhoval do vhodnějšího ubytování na adrese P., ulice L., přičemž v přechodném období se zdržoval mimo jiné na adrese P., ulice P., kam podle jeho sdělení mohlo být rozhodnutí žalovaného doručeno a nemuselo být použito institutu doručení podle § 24 a § 24a zákona o azylu. Stěžovatel konečně uvedl, že sdělil-li v žalobě ze dne 3. 1. 2003, že mu bylo rozhodnutí žalovaného doručeno dne 23. 12. 2002, jedná se pouze o datum, kdy se mu rozhodnutí dostalo fakticky do dispozice. S ohledem na skutečnost, že bylo doručováno v rozporu s dikcí § 24 a 24a zákona o azylu, vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že mu rozhodnutí žalovaného nebylo řádně doručeno, a nemohlo tedy z jeho strany dojít ke zmeškání lhůty k podání žaloby.
Soud přezkoumal stěžovatelovu kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Podle ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci azylu podat ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozhodnutí. Rovněž doručování upravuje zákon o azylu jako
lex specialis
. Podle ustanovení § 24 zákona o azylu se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Písemnost, kterou se nepodařilo doručit, se uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. O doručení rozhodnutí podle § 24a odst. 1 zákona o azylu platí, že žadateli o udělení azylu se doručí v místě a čase stanoveném v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí. Nedostaví-li se žadatel o udělení azylu k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy bylo rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručeno.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že žalobou nebylo možné se meritorně zabývat, neboť byla podána opožděně. Soud I. stupně se řádně vypořádal s problematikou doručení žalobou napadeného rozhodnutí a dospěl – stejně jako Nejvyšší správní soud – k závěru, že dne 16. 12. 2002, kdy stěžovateli bylo napadené rozhodnutí žalovaného doručeno v souladu s pravidly o doručování obsaženými v ustanoveních § 24 a § 24a zákona o azylu, již žalobci nebránila v převzetí rozhodnutí vážná překážka v podobě hospitalizace a zdravotních komplikací, na něž se stěžovatel odvolával ve své kasační stížnosti. Bylo-li žalobci rozhodnutí žalovaného doručeno dne 16. 12. 2002, začala běžet patnáctidenní lhůta pro podání žaloby dne 17. 12. 2002 a posledním dnem, kdy mohla být žaloba podána k poštovní přepravě, byl den 31. 12. 2002. Vzhledem k tomu, že zde není sporu o tom, že žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 9. 1. 2003, jedná se o žalobu opožděně podanou a tento nedostatek nebylo možné stěžovateli prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). Soud I. stupně tedy v daném případě postupoval správně, když žalobu odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(ouč)
|
18.03.2004
|
669/2005
|
6 A 10/2000 - 62
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/kolektivni-investovani-a-protipravni-pouziti-prostredku-investicniho-fondu.p700.html?q=
|
Ej 337/2004
Kolektivní investování: protiprávní použití prostředků investičního fondu
Řízení před soudem:
moderační právo
soudu
k § 17 odst. 1 a § 37k zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákonů č. 151/1996 Sb. a č. 15/1998 Sb.
*)
k § 78 odst. 2 soudního řádu správního
I. Nákup směnek v hodnotě vyšší než šest milionů korun do majetku investičního fondu, který provedl předseda jeho představenstva, je zaviněným závažným porušením povinnosti, za něž Komise pro cenné papíry uloží předsedovi představenstva pokutu podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, neboť předseda představenstva měl a mohl vědět, že směnky nejsou veřejně obchodovatelnými cennými papíry ve smyslu § 17 odst. 1 tohoto zákona.
II. Pokuta uložená v maximální zákonné výši 100 000 Kč (§ 37k zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech) je zjevně nepřiměřená tehdy, jestliže byla původně uložena za dva skutky, avšak v rámci řízení o rozkladu již pouze za jeden z těchto skutků, a správní orgán při úvaze o výši pokuty tuto změnu právního základu odpovědnosti nevzal v potaz, a navíc ani nepřihlédl k tomu, že žalobce se protiprávního jednání dopustil nikoliv úmyslně, ale nevědomou nedbalostí. V takovém případě soud sníží pokutu podle § 78 odst. 2 s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 10/2000-62)
Prejudikatura:
srov. č. 560/2005 Sb. NSS.
Věc:
Ing. Ivan O. v B. proti Komisi pro cenné papíry o uložení pokuty.
Rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 1. 7. 1998, vydaným na základě § 36 odst. 2 písm. b) zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon č. 248/1992 Sb.“), byla žalobci jako předsedovi představenstva akciové společnosti S. uložena pokuta podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení § 17 odst. 1 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení musí být majetek investičního fondu uložený v cenných papírech tvořen výlučně tam specifikovanými veřejně obchodovatelnými cennými papíry. Žalobce v rozporu s tímto ustanovením odkoupil v průběhu roku 1996 do majetku společnosti S. celkem 14 směnek akciové společnosti P., které nejsou výše specifikovanými veřejně obchodovatelnými cennými papíry. Dále byla žalobci uložena pokuta též za porušení § 7 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., podle kterého používá investiční fond prostředky získané kolektivním investováním k nákupu cenných papírů, nemovitostí nebo je ukládá na zvláštní účet, ve spojení s § 31 odst. 2 a 3 téhož zákona, jehož se žalobce dopustil tím, že dne 31. 12. 1996 uzavřel za společnost S. mandátní smlouvu se společností s ručením omezeným R. o obhospodařování majetku společnosti S. a sjednal jednostrannou smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč, přičemž k zajištění zaplacení této pokuty složil z prostředků společnosti S. jednorázovou kauci ve stejné výši.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž poukazoval zejména na skutečnost, že podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. v případě, že Komise pro cenné papíry, jakožto orgán státního dozoru pro kapitálový trh, zjistí při výkonu státního dozoru, že členové představenstva zaviněně závažně nebo opětovně porušují anebo porušovali své povinnosti, uloží jim pokutu podle stupně závažnosti takového porušení právní povinnosti a podle formy zavinění až do výše 100 000 Kč. Použitím slučovací spojky „a“ mezi stupněm závažnosti a formou zavinění je podle žalobce zcela jednoznačně stanoveno, že jde o kumulativní podmínku a při ukládání pokuty musí být přihlíženo k naplnění všech kritérií současně. Dále žalobce poukazoval na skutečnost, že se Komise pro cenné papíry před vydáním napadeného rozhodnutí dostatečně nezabývala prokázáním jednotlivých znaků rozhodných pro uložení pokuty podle § 37k zmíněného zákona, a dále jí vytýkal, že s ohledem zejména na formu jeho zavinění lze výši uložené pokuty pokládat za zjevně nepřiměřenou. Ve vztahu k druhému vytýkanému porušení zákona č. 248/1992 Sb., konkrétně ustanovení jeho § 7 odst. 2, jehož se podle žalované dopustil tím, že za společnost S. uzavřel mandátní smlouvu se společností R., pak žalobce v rozkladu především poukazoval na uplynutí prekluzivní lhůty, která brání uložení pokuty.
Rozhodnutím prezidia žalované ze dne 15. 11. 1999 bylo k rozkladu žalobce změněno rozhodnutí Komise pro cenné papíry podle § 59 odst. 2 správního řádu tak, že se žalobci jako předsedovi představenstva společnosti S. ukládá podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení ustanovení § 17 odst. 1 téhož zákona. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí prezidia žalované lze zjistit, že změna výroku původního rozhodnutí je důsledkem zrušení bodu 2 výroku uvedeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně, k němuž orgán rozhodující o rozkladu přistoupil s ohledem na skutkovou nouzi ve vztahu k možnosti ověřit žalobcem vznesenou námitku, že správní řízení o uložení pokuty bylo zahájeno až po uplynutí prekluzivní jednoroční lhůty. Nedůvodnou však prezidium žalované shledalo tu část žalobcova rozkladu, která se týkala uložení pokuty za porušení ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb. V odůvodnění se poukazuje na to, že žalobce byl v době porušení uvedeného ustanovení předsedou tříčlenného představenstva společnosti S., jehož jediným akcionářem byla v té době společnost R. Společníky společnosti R. byli v roce 1996 společnost s ručením omezeným T. a společnost s ručením omezeným E., v nichž byl žalobce jediným společníkem. Třetím a posledním společníkem společnosti R. byl sám žalobce. Vzhledem k tomuto propojení byla tedy společnost S. v předmětné době subjektem, který byl ze strany žalobce plně ovládán. Prezidium žalované poukazuje na to, že žalobce nejednal s náležitou péčí, pokud svým jednáním umožnil nabýt do majetku investičního fondu směnky, ačkoliv z § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb. jasně plyne, že směnky do majetku investičního fondu nabývat nelze. Svým jednáním bez náležité péče způsobil nebezpečí snížení majetku společnosti S. o částku 6 559 610,30 Kč, přičemž jednal minimálně v nevědomé nedbalosti, a tedy zaviněně. Prezidium žalované poté zdůraznilo, že pokuta byla ponechána v maximální výši 100 000 Kč, neboť při rozhodování o její výši byl vzat v úvahu stupeň závažnosti porušení právní povinnosti a forma zavinění s tím, že stupeň závažnosti je zákonem vztahován k vlastní povinnosti, a nikoliv pouze k následkům tohoto jednání. Jednání žalobce, který peněžní prostředky investičního fondu použil v rozporu s § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., označil správní orgán za závažné porušení právní povinnosti, a to zejména vzhledem k výši protiprávně použitých prostředků. Připustil, že míra zavinění žalobce nedosáhla úmyslného jednání – jednalo se pouze o nedbalost – avšak v této souvislosti zdůraznil, že i za této situace je pokuta uložená v maximální výši adekvátní, neboť je třeba přihlédnout také k tomu, že žalobce nejednal s náležitou péčí, ačkoliv k tomu byl povinen.
Žalobce proti rozhodnutí o rozkladu brojil žalobou, neboť se domníval, že jím byl zkrácen na svých právech. Toto zkrácení spatřuje v porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a 2, § 34 odst. 1, 2, 5 a 6, § 35 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu ze strany správního orgánu I. stupně, ale i žalovaného, neboť ani ten se povinnostmi uloženými mu správním řádem v řízení neřídil a jeho rozhodnutí o rozkladu nesplňuje všechny náležitosti stanovené nejen správním řádem, ale i ustanovením § 37k zákona č. 248/1992 Sb., a je nepřezkoumatelné zejména v části týkající se výše uložené pokuty. Neobsahuje totiž uvedení konkrétních skutečností, z nichž by bylo možno zjistit, zda a jak byla vzata v úvahu hlediska v zákoně stanovená ve vztahu k výši uložené pokuty na samé horní hranici zákonné sazby, a to i vzdor konstatování žalované, že jde o jediné porušení zákona zaviněné jen nevědomou nedbalostí. Správnost svého postupu podle statutu fondu a možnost následného prodeje akcií žalobce dovozoval z obsahu jednání na Ministerstvu zemědělství a Fondu národního majetku. Vzdor počátečnímu nadějnému přístupu pracovníků uvedeného ministerstva k vyřízení věci se později jejich postoj změnil. Postoj investičního fondu vycházel z tehdy platného statutu fondu, který zahrnoval pomoc společnosti S. při rozvoji společností v regionu „Slovácko“, a vycházel i z názoru, že cenným papírem je podle § 1 odst. 1 písm. g) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, i směnka vystavená podle zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., která je veřejně nabízena k prodeji. Žalobce přiznal, že nejen on, ale i celé představenstvo společnosti S. zcela přehlédlo skutečnost, že směnka, aby mohla být považována za veřejně obchodovatelný cenný papír, musí obsahovat i údaj o povolení podle § 72 odst. 2 zákona o cenných papírech. V době nákupu směnek žalobce jednal v nevědomé nedbalosti a vzniklý následek se dodatečně pokoušel v mezích zákona napravit. Představenstvo společnosti S. proto konzultovalo svůj další postup s pracovníky Ministerstva financí – úřadu pro cenné papíry a na základě této konzultace byla dne 21. 7. 1997 uzavřena a podepsána smlouva o postoupení pohledávky tvořené předmětnými směnkami na společnost R., přičemž stejnopis smlouvy byl Komisi pro cenné papíry předán před vydáním rozhodnutí, jež bylo později napadeno rozkladem. Žalobce vyslovuje přesvědčení, že i přes počáteční formální pochybení jednáním v nevědomé nedbalosti on i ostatní členové představenstva učinili všechny v úvahu přicházející kroky k záchraně majetku společnosti S. a k zajištění maximální návratnosti vynaložených prostředků. Proto žalobce setrvává na svém přesvědčení, že v době, kdy bylo opatření k nápravě činěno, postupoval on i další členové představenstva s řádnou péčí, kterou bylo za dané situace možno na něm požadovat. Je dále přesvědčen i o tom, že při ukládání výše pokuty mělo být přihlédnuto k tomu, že společně s ostatními členy představenstva nevyčkával, až bude k nápravě vyzván, ale opatření činil z vlastní iniciativy.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odůvodnila svůj postup a úvahy, jimiž byla vedena při rozhodování o rozkladu proti rozhodnutí o uložení pokuty žalobci. Na svém názoru setrvala a neshledala důvod, pro který by vydané rozhodnutí odporovalo zákonu. Zdůraznila ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., které podává
taxativní
výčet cenných papírů, jež smí investiční fond do svého majetku nabývat. Směnka v tomto výčtu obsažena není, a do majetku investičního fondu ji tudíž nelze vůbec nabývat bez ohledu na to, zda je či není veřejně obchodovatelná.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, nařídil ve věci jednání, při němž zástupce žalobce s ohledem na novou právní úpravu danou ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s. učinil alternativní návrh na přiměřené snížení výše pokuty, pokud nebude vyhověno primárnímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí vůbec. Poukazoval v tomto směru na tu část žaloby, kde již na nepřiměřenost výše uložené pokuty upozornil, avšak tehdejší právní úprava mu neumožňovala podat návrh na případné snížení uloženého správního trestu.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným žalobní návrh na zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost. Důvodným však shledal žalobcův návrh na snížení uložené sankce podle § 78 odst. 2 s. ř. s.; pokutu uloženou žalobci ve výši 100 000 Kč proto snížil a uložil ji ve výši 30 000 Kč.
Z odůvodnění:
V projednávané věci z obsahu spisu nepochybně vyplývá a mezi účastníky je ostatně nesporné, že žalobce v roce 1996 vykonával funkci předsedy představenstva společnosti S. a v jeho zastoupení nakoupil do majetku společnosti celkem 14 směnek, přičemž směnky nejsou cennými papíry specifikovanými v § 17 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb. Peněžních prostředků společnosti v celkové výši 6 559 610,30 Kč tak použil v rozporu s citovaným ustanovením zákona č. 248/1992 Sb. a jako předseda představenstva se nepochybně dopustil závažného porušení své povinnosti, z něhož se nelze vyvinit ani jinak zřejmě dobře míněnou snahou pomoci jinému subjektu.
Žalobce jako předseda představenstva společnosti nevykonával svou působnost s náležitou péčí, neboť měl a mohl vědět, že směnku do majetku investičního fondu nabývat nelze, a to bez ohledu na to, zda byla veřejně obchodovatelná či nikoliv. Toto závažné porušení povinnosti uložené zákonem č. 248/1992 Sb. nelze ospravedlnit ani dodatečnou snahou o nápravu zjištěného pochybení, nehledě k tomu, že jak vyplývá z důkazů v řízení provedených, nebyla tato náprava příliš účinná, i když z důvodů stojících mimo možnosti žalobce a společnosti S.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených uzavírá, že skutková podstata ustanovení § 37k zákona č. 248/1992 Sb., tedy závažné porušení povinnosti žalobcem jakožto předsedy představenstva společnosti S., je naplněna a Komise pro cenné papíry, jakožto správní orgán I. stupně, pokud při výkonu státního dozoru zjistila takové pochybení, důvodně přistoupila k uložení pokuty. Závažnost porušení je dána i absolutní výší částky, za niž v rozporu se zákonem byly směnky do majetku společnosti nabyty, a dále tím, že takto byl postižen majetek akcionářů v rozsahu zhruba 70 %. Prezidium žalované tudíž nepochybilo, pokud se s tímto hodnocením porušení povinnosti ze strany správního orgánu I. stupně v rozhodnutí o rozkladu ztotožnilo. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodným žalobní návrh na zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost, přičemž důkazy ve správním řízení provedené pokládal za dostačující pro učiněný závěr, a nepovažoval proto za potřebné dokazování doplnit ve smyslu žalobcova požadavku.
Jinak je tomu ve vztahu k návrhu žalobce na snížení uložené sankce ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Rozhoduje-li soud podle uvedeného ustanovení o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může – nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s., ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši – od něj upustit nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Předně nutno konstatovat, že skutkový stav, z něhož vyšel správní orgán, umožňuje soudu uvážit o přiměřenosti výše žalobci uloženého trestu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud má za to, že Komise pro cenné papíry a následně její prezidium uložily pokutu ve zjevně nepřiměřené výši. Předně nutno připomenout, že podle § 37k zákona č. 248/1992 Sb. je maximální výše pokuty 100 000 Kč, přičemž kritérii pro posouzení výše sankce jsou především forma zavinění a stupeň závažnosti protiprávního jednání. V takové výši uložila Komise pokutu původně za dvě porušení zákona č. 248/1992 Sb. Ačkoliv prezidium žalované od jednoho ze skutků upustilo, ponechalo pokutu v původně stanovené maximální výši, aniž ke změně svého rozhodnutí ve výši pokuty přihlédlo. Nevzalo v potaz rovněž svůj závěr, s nímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, že žalobce se protiprávního jednání dopustil sice zaviněně, avšak nejmírnější formou zavinění, tj. nevědomou nedbalostí. Nejednalo se tudíž ze strany žalobce o jednání úmyslné či vědomě nedbalostní. Lze pak jen těžko akceptovat, že i např. při úmyslném jednání se stejnými následky by pokuta nemohla být vyšší než ta, která byla žalobci uložena. Při úvaze o výši sankce je třeba vycházet též ze stupně závažnosti porušení právní povinnosti, přičemž v této souvislosti lze za „polehčující okolnost“ nepochybně pokládat motivaci žalobce, pro niž se porušení právní povinnosti dopustil, tj. snahu pomoci při rozvoji společností v regionu „Slovácko“, což prezidium žalované rovněž nezvážilo. Nelze též přehlédnout poměr hodnoty vynaložené na nákup směnek k celkovému základnímu jmění fondu (4,29 %). Obě naposledy uvedené skutečnosti výrazně snižují stupeň závažnosti porušení právní povinnosti, jehož se žalobce dopustil. Všechny výše uvedené důvody ve svém souhrnu vedly Nejvyšší správní soud k závěru o zjevné nepřiměřenosti pokuty uložené žalobci a o nutnosti snížit k návrhu žalobce uloženou sankci; za přiměřenou všem okolnostem případu přitom Nejvyšší správní soud pokládá částku 30 000 Kč.
(gr)
*) Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, byl s účinností k 1. 5. 2004 zrušen zákonem č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování.
|
21.08.2003
|
20/2003
|
5 A 116/2001 - 46
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/nicotne-rozhodnuti-spravniho-organu-a-pusobnost-spravnich-organu.p20.html?q=
|
Rozhodnutí správního orgánu: nicotnost. Energetika: působnost správních orgánů
k § 3 zákona ČNR č. 265/1991 Sb., působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění zákona č. 458/2000 Sb.
k § 76 odst. 2 soudního řádu správního
I. S ohledem na princip předvídatelnosti zákona a na princip minimalizace zásahů státu do soukromé sféry fyzických a právnických osob je nutno usilovat o takový výklad právních předpisů, který směřuje k jasnému vymezení věcné působnosti jednotlivých správních orgánů tak, aby se tyto
kompetence
navzájem nepřekrývaly. Takovýto výklad je přitom nanejvýš žádoucí zejména v těch případech, kdy jsou v důsledku činnosti státních orgánů vydávána vrchnostenská rozhodnutí, která svou povahou představují sankce adresované účastníkům správních vztahů, resp. kdy již i samotné správní řízení je důvodně pociťováno dotčenými subjekty jako újma.
II. Z ustanovení § 3 zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění zákona č. 458/2000 Sb. vyplývá, že finančnímu ředitelství je svěřena obecná věcná působnost v oblasti cenových kontrol a při ukládání pokut za porušení cenových předpisů a Státní energetická inspekce je příslušná k provádění kontroly dodržování cenových předpisů v energetice a k ukládání pokut za porušení cenových předpisů v oblasti cen energie. Účinností zákona č. 458/2000 Sb. tedy došlo k přenesení věcné působnosti z finančních ředitelství na Státní energetickou inspekci a nikoliv k rozšíření okruhu subjektů oprávněných tuto působnost vykonávat. Rozhodne-li o pokutě za porušení cenových předpisů v energetice finanční ředitelství, je takové rozhodnutí nicotným právním aktem z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti rozhodujícího orgánu; soud rozsudkem vysloví nicotnost rozhodnutí (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 5 A 116/2001-46)
Věc:
Veřejná obchodní společnost S. v B. proti Ministerstvu financí o pokutě za porušení cenových předpisů.
Finanční ředitelství v Brně dne 25. 5. 2001 uložilo žalobci podle § 15 odst. 1 písm. c) a f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, za porušení cenových předpisů pokutu ve výši 100 000 Kč. Ministerstvo financí dne 1. 8. 2001 žalobou napadeným rozhodnutím změnilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že původně stanovenou pokutu uložilo ve výši 60 000 Kč.
Žalobce napadl shora označené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně správní žalobou, v níž především namítal, že dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti nový energetický zákon (č. 458/2000 Sb.), který v této oblasti odebral kompetenci Ministerstvu financí;
kompetence
žalovaného proto trvala pouze v cenových kontrolách zahájených v roce 2000. Ze skutečnosti, že Finanční ředitelství v Brně, jakožto správní orgán podřízený Ministerstvu financí, zahájilo cenovou kontrolu až dne 12. 2. 2001, žalobce dovozoval, že žalovaný k předmětnému řízení nebyl věcně příslušný (na což jej žalobce v průběhu kontrol upozornil). Tento nedostatek způsobil nulitu rozhodnutí žalovaného. Kontrolním orgánem pro uplatňování energetického zákona je Státní energetická inspekce; protože zvláštní věcná působnost vylučuje působnost obecnou, nemělo žalované Ministerstvo financí kompetenci vydat žalobou naříkané rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Požadavek na jasné vymezení příslušnosti státních orgánů (tedy i správních úřadů) vyplývá již ze základního principu právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Je tedy zřejmé, že každý státní orgán musí mít jednoznačně a transparentně vymezené
kompetence
, a to jak s ohledem na funkčnost organizačního uspořádání státní moci, tak především z důvodu ochrany základních práv a svobod. Z tohoto hlediska je - ve shodě s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva - zapotřebí pro stručnost alespoň odkázat na základní atributy, které musí každá právní úprava splňovat a kterými jsou především dostupnost, jasnost (zřejmost) a předvídatelnost následků. Je proto namístě uvést, že právě s ohledem na princip předvídatelnosti zákona a na princip minimalizace zásahů státu do soukromé sféry fyzických a právnických osob je nutno usilovat o takovou interpretaci právních předpisů, která aspiruje na jasné vymezení věcné působnosti jednotlivých státních orgánů, a to tak, aby se tyto
kompetence
navzájem nepřekrývaly, tedy aby jejich působnost nebyla alternativní či konkurující. Takováto
interpretace
je přitom nanejvýš žádoucí zejména v těch případech, kdy jsou v důsledku činnosti příslušných státních orgánů vydávána vrchnostenská rozhodnutí, která svojí povahou představují sankce adresované účastníkům správních vztahů, resp. kdy již i samotné správní řízení je důvodně pociťováno jako zásah do činnosti příslušného subjektu - jako tomu bylo i v tomto případě, kdy finanční ředitelství provádělo vůči žalobci cenovou kontrolu a toto správní řízení bylo zakončeno udělením pokuty, tedy správní sankcí.
V souzené věci Nejvyšší správní soud shledal, že samotné a izolovaně chápané ustanovení § 3 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v oblasti cen, lze - za použití gramatické metody
interpretace
- skutečně vykládat (přinejmenším) dvojím způsobem.
První způsob
interpretace
tohoto ustanovení zastává žalovaný a - poněkud zjednodušeně - spočívá ve své podstatě v tvrzení, že novelizací zákona č. 265/1991 Sb., provedenou zákonem č. 458/2000 Sb., byl rozšířen okruh subjektů oprávněných provádět cenovou kontrolu v energetice a ukládat pokuty o Státní energetickou inspekci, nicméně tímto rozšířením nebyla předmětná věcná působnost odňata finančnímu ředitelství. Argumentace žalobce oproti tomu vychází z názoru, že citovanou novelizací k odnětí uvedené věcné působnosti finančnímu ředitelství došlo a že tato působnost dále náleží pouze Státní energetické inspekci.
Pro dostatečný a uspokojivý výklad právní normy zpravidla nepostačuje použít metody gramatické
interpretace
, nýbrž je nutno využít i metody další (teleologické, logické, historické, systematické,
komparativní
apod.). Výsledný způsob výkladu konkrétní normy se tak v konečném důsledku jeví jako průnik jednotlivých zmíněných metod.
V daném případě Nejvyšší správní soud vychází z toho, že ze zákona č. 265/1991 Sb. (po novelizaci provedené zákonem č. 458/2000 Sb.) vyplývá, že finančnímu ředitelství je svěřena obecná věcná působnost v oblasti cenových kontrol a při ukládání pokut za porušení cenových předpisů a Státní energetická inspekce je kompetentní k provádění kontroly dodržování cenových předpisů v energetice a ukládání pokut za porušení cenových předpisů v oblasti cen energie. Z hlediska historického výkladu, který v daném případě sleduje vývoj sledované zákonné úpravy, je nutno uvést, že doplnění zákona č. 265/1991 Sb. o citovanou kompetenci Státní energetické inspekce bylo provedeno až zákonem č. 458/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Tento fakt (včetně zvoleného způsobu legislativní techniky) již sám o sobě nasvědčuje tomu, že zákonodárce hodlal vyčlenit speciální oblast kontroly dodržování cenových předpisů v energetice (včetně rozhodování o pokutách) z obecné věcné působnosti finančního ředitelství.
O tomto úmyslu zákonodárce (
argumentum
e ratione legis
) ostatně svědčí i text důvodové zprávy k návrhu zákona č. 458/2000 Sb., v němž je výslovně k ustanovení § 93 uvedeno, že ""zřízení státní regulace jako správního úřadu bude znamenat přenesení pravomocí cenového orgánu v oblasti cen energie z Ministerstva financí na Energetický regulační úřad a pravomocí cenové kontroly z finančních ředitelství na Státní energetickou inspekci, což bude provedeno novelou zákona č. 265/1991 Sb. Touto novelou se stane Státní energetická inspekce cenovým kontrolním orgánem pro oblast kontroly cen v odvětví energetiky."" Je tedy zřejmé, že historickou metodou
interpretace
, podpořenou
expressis verbis
vyjádřeným úmyslem zákonodárce, je nutno dovodit, že účinností zákona č. 458/2000 Sb. došlo k přenesení předmětné věcné působnosti z finančních ředitelství na Státní energetickou inspekci a nikoliv k pouhému rozšíření okruhu subjektů oprávněných tuto působnost vykonávat.
Ke stejnému závěru lze dospět i dalšími způsoby
interpretace
stávající zákonné úpravy. Jestliže totiž vedle sebe existují dvě zákonné úpravy, z nichž jedna - dřívější - stanoví obecný režim cenových kontrol, zatímco druhá - pozdější - úprava obsahuje velmi podrobný režim zvláštní, je nutno v případě jejich
kolize
upřednostnit podle obou standardních výkladových pravidel (vztah
lex specialis
a
lex generalis
,
lex
posterior
a
lex
prior
) úpravu řízení cenových kontrol v energetice a následného udělování pokut podle úpravy zvláštní, tedy podle úpravy svěřující předmětnou působnost Státní energetické inspekci. Tento názor vyplývá rovněž ze skutečnosti, že tzv. energetický zákon (č. 458/2000 Sb.), který provádění kontroly v energetických odvětvích upravuje, s působností finančních ředitelství vůbec nepočítá (
argumentum per eliminationem
). To je zřejmé např. z jeho ustanovení § 98 odst. 12, upravujícího výkon kontroly v objektech a zařízeních Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a BIS, které vůbec nepředpokládá působnost finančních ředitelství a taxativně stanoví působnost Státní energetické inspekce, ačkoliv se tyto kontroly výslovně týkají i dodržování zákona o cenách - tedy oblasti spadající do věcné působnosti finančních ředitelství. Argument vyloučením je rovněž nutno použít i při interpretaci ustanovení § 15 zákona č. 458/2000 Sb., taxativně přiznávajícího pravomoci při výkonu státní správy v energetických odvětvích ministerstvu, Energetickému regulačnímu úřadu a Státní energetické inspekci - nikoliv orgánům dalším, jako např. finančním ředitelstvím.
Rovněž z ustanovení § 98 odst. 14 zákona č. 458/2000 Sb., podle něhož se řízení o uložení pokuty zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, je patrno, že zákon č. 458/2000 Sb. zavedl zcela novou úpravu zmíněného správního řízení o uložení pokuty, konstituoval nové správní úřady a nepředpokládal, že toto řízení budou nadále provádět úřady jiné než úřady nové.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s argumentací žalovaného v tom smyslu, že kompetenční konflikt v daném případě řeší ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., podle něhož pokutu uloží ten orgán, který jako první zahájil řízení o porušení cenových předpisů. Toto obecné ustanovení (které bylo v zákoně obsaženo již před jeho novelizací provedenou zákonem č. 458/2000 Sb.) totiž řeší pouze konflikt z hlediska okamžiku zahájení příslušného správního řízení, nikoliv již však případnou kolizi věcné působnosti, vyplývající z ustanovení § 3 tohoto zákona, na kterou nedává odpověď. Toto ustanovení totiž bylo v zákoně č. 265/1991 Sb. obsaženo již před jeho novelizací provedenou zákonem č. 458/2000 Sb. a zjevně pamatovalo na případy možné
kolize
řízení o uložení pokuty, ke kterým může docházet mezi finančním ředitelstvím, krajským úřadem a obecním úřadem (dříve též okresním úřadem), tedy mezi orgány s obecnou působností v oblasti cenové kontroly, a nikoliv s orgánem s věcnou působností zvláštní, kterým je v daném případě Státní energetická inspekce.
Při hodnocení věcné působnosti finančních ředitelství a Státní energetické inspekce dle zákona č. 265/1991 Sb. je konečně nutno vycházet též z toho, že stanovení působnosti správního úřadu zákonem se realizuje buď generální nebo enumerativní metodou. V daném případě je zřejmé, že vymezení působnosti finančních ředitelství v této oblasti již z povahy věci není možno považovat za generální, nýbrž za toliko enumerativní, jelikož se týká pouze provádění těch cenových kontrol, které jsou blíže specifikované v dalších právních předpisech, přičemž tuto působnost vykonávají územní finanční orgány, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (§ 1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb.). Rovněž
kompetence
Státní energetické inspekce zákonodárce realizoval enumerativní formou, když je omezil na provádění kontroly dodržování cenových předpisů v energetice. Jakkoliv je tedy nutno akceptovat, že vymezení věcné působnosti finančních ředitelství je ve sledovaném směru podstatně širší než vymezení působnosti Státní energetické inspekce, jedná se stále o vzájemný vztah dvou specializovaných orgánů, jejichž
kompetence
se nepřekrývají, jelikož zákonodárce schválením zákona č. 458/2000 Sb. zvlášť vydělil oblast cenové kontroly v energetice z - obecnější - oblasti cenové kontroly a tuto specifickou věcnou působnost svěřil Státní energetické inspekci.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že v daném řízení nebylo k rozhodování o pokutě věcně příslušné finanční ředitelství ani Ministerstvo financí, nýbrž že příslušným orgánem byla Státní energetická inspekce. Nedostatek věcné působnosti rozhodujícího orgánu je přitom nutno považovat za důvod nulity (
nicotnosti,
non negotium
) vydaného správního aktu, tedy jeho právní neexistence, kdy tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféru fyzické nebo právnické osoby (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94, in: Soudní
judikatura
ve věcech správních, č. 2/1998, str. 56 a násl.; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec: Soudní
judikatura
ve věcech správních. Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko judikatury odpovídá rovněž stanovisku doktríny správního práva (namátkově viz např. D. Hendrych a kol.: Správní právo - obecná část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha: Správní právo - obecná část, Brno 2003, str. 188 a násl.; P. Mates: Nicotné akty v judikatuře správních soudů, Obchodní právo č. 1/2000, str. 14 a násl. a ze zahraniční literatury H. Mauer: Allgemeines Verwaltungsrecht. 10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.).
(ček)
|
05.06.2003
|
9/2003
|
5 A 31/2001 - 42
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-osoba-zucastnena-na-rizeni.p21.html?q=
|
Řízení před soudem: osoba zúčastněná na řízení
k § 34 soudního řádu správního
Osobou zúčastněnou na řízení podle § 34 odst. 1 s. ř. s. může být pouze ten, kdo byl přímo dotčen ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ten, kdo může být přímo dotčen jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu. Domáhá-li se postavení osoby zúčastněné na řízení jiná osoba s odůvodněním, že v dalším soudním řízení proti témuž žalovanému napadá podobné rozhodnutí jí se týkající a obě věci mají shodný právní základ, není materiální podmínka podle citovaného ustanovení splněna a správní soud vysloví, že taková osoba není osobou zúčastněnou na řízení.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003, čj. 5 A 31/2001-42)
Věc:
Ing. Jaroslav H. ve V. proti Ministerstvu obrany, o výsluhový příspěvek, o přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení.
Žalobou u Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2001 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 14. 12. 2000, jímž byl žalobci zvýšen výsluhový příspěvek o 368 Kč měsíčně s účinností od 1. 12. 2000, a tvrdil, že mu náleží příspěvek ve vyšší částce.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle ustanovení § 132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení. Podle § 34 odst. 2 s. ř. s. je navrhovatel (žalobce) povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, jsou-li mu známy. Proto byl žalobce soudem vyzván, aby tak učinil.
K výzvě soudu ze dne 24. 1. 2003 žalobce uvedl, že osobou, která může být přímo dotčena zrušením napadeného rozhodnutí, je dle jeho názoru Ing. Josef S. z O. Předseda senátu proto v souladu s § 34 odst. 2 jmenovaného vyrozuměl přípisem ze dne 24. 4. 2003 o probíhajícím řízení, poučil jej o postavení a právech osoby zúčastněné na řízení a vyzval jej, aby soudu sdělil, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Dne 15. 5. 2003 oznámil Ing. Josef S., že hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve shora uvedené právní věci. Uvedl, že podal podobnou žalobu se stejným právním základem proti témuž žalovanému. Rozhodnutí soudu ve věci Ing. H. se tak úzce dotkne jeho osoby, a může tak ovlivnit rozhodování soudu také v jeho právní věci, vedené u Nejvyššího správního soudu pod jinou spisovou značkou.
Nejvyšší správní soud usnesením vyslovil, že Ing. Josef S. není osobou zúčastněnou na řízení.
Z odůvodnění:
Osobami zúčastněnými na řízení jsou podle § 34 odst. 1 s. ř. s. osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je navrhovatel (žalobce) povinen takovéto osoby v návrhu označit, jsou-li mu známy.
Ing. Josef S. sice byl žalobcem označen jako osoba, která přichází v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, výslovně též oznámil, že v řízení bude uplatňovat práva osob na řízení zúčastněných, nesplňuje však podmínku stanovenou v první větě § 34 odst. 1 s. ř. s., neboť vydáním napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2001, nebyl žádným způsobem přímo dotčen ve svých právech a povinnostech. Ing. Josef S. nemůže být žádným způsobem ani dotčen případným zrušením napadeného rozhodnutí, neboť k uvedenému řízení nemá žádný vztah. Předmětem řízení je přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o výši výsluhového příspěvku žalobce Ing. Jaroslava H. a závěr soudu se může dotknout pouze práv a povinností tohoto žalobce. Samotná skutečnost, že Ing. S. podal žalobu proti žalovanému v obdobné právní věci jako žalobce, nezakládá jeho postavení osoby zúčastněné na řízení v právní věci Ing. Jaroslava H. Kromě toho ochrana práv Ing. Josefa S. je zajištěna v jiném samostatném soudním řízení.
Proto Nejvyšší správní soud podle § 34 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že Ing. Josef S., který se domáhá postavení osoby zúčastněné na tomto řízení, touto osobou není, neboť pro to nesplňuje podmínky zákonem stanovené.
(oš)
|
21.05.2003
|
1/2003
|
7 A 130/2001 - 39
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/pravo-na-informace-a-rizeni.p22.html?q=
|
Právo na informace: řízení
k § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
k § 72 odst. 1 soudního řádu správního
Lhůta k rozhodnutí o rozkladu podle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy
1)
. Ode dne následujícího po dni, v němž marně uplynula lhůta k rozhodnutí o rozkladu, počala běžet lhůta k podání žaloby podle § 250b odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002
2)
.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2003, čj. 7 A 130/2001-39)
Věc:
Jakub S. v P. proti Ministerstvu financí o poskytnutí informace.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 24. 9. 2001 a předloženou Vrchnímu soudu v Praze dne 1. 11. 2001 domáhal zrušení fiktivního rozhodnutí ministra financí, kterým bylo negativně rozhodnuto o jeho rozkladu podaném proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí Ministerstva financí ve věci jeho žádosti o poskytnutí informací ze dne 23. 5. 2001.
U Vrchního soudu v Praze řízení o žalobě nebylo skončeno do 31. 12. 2002 a věc převzal k dalšímu řízení Nejvyšší správní soud, který žalobu jako opožděně podanou odmítl.
Z odůvodnění:
Žalobce uváděl, že požádal žalovaného o poskytnutí informace, a poté, kdy mu v zákonné lhůtě nebylo vyhověno ani vydáno rozhodnutí, a tedy nastala
fikce
vydání negativního rozhodnutí, podal proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí rozklad k ministrovi financí. Ani ten v zákonné lhůtě rozhodnutí nevydal, a tedy opět nastala
fikce
rozhodnutí ze zákona.
Žalovaný proti tomu uvedl, že ohledně informací žalobcem požadovaných nebyl již povinným subjektem, přesto se snažil informace žalobci opatřit. K rozhodnutím fikcí došlo v důsledku toho, že nebylo možné v zákonných lhůtách informace opatřit a pokud v odvolacím řízení došlo k fiktivnímu rozhodnutí, stalo se tak v rámci zákona. Žalovaný je názoru, že žalobce jeho postupem nebyl zkrácen na právech a navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Žaloba je podána opožděně. K posouzení včasnosti je třeba vycházet ze zvláštní úpravy uvedené v zákoně č. 106/1999 Sb. (dále jen ""zákon"") a ze skutečností vyplývajících ze správního spisu. Žalobce požádal žalovaného o poskytnutí informací podáním doručeným žalovanému dne 23. 5. 2001. Podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona měl povinný subjekt poskytnout informaci do 15 dnů od přijetí podání, když v dané době se podle § 20 odst. 3 zákona lhůta pro poskytnutí informace prodlužovala o polovinu. Po marném uplynutí lhůty se podle § 15 odst. 4 zákona mělo za to, že orgán vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Takové rozhodnutí bylo napadnutelné rozkladem podle § 16 odst. 5 zákona. Žalobce také skutečně podal rozklad, který byl do podatelny žalovaného doručen 20. 6. 2001. Podle § 16 odst. 3 zákona byl odvolací orgán povinen rozhodnout o rozkladu do 15 dnů od předložení odvolání (rozkladu) povinným subjektem. Předložením vedoucímu ústředního orgánu k rozhodnutí o rozkladu se rozumí den doručení podatelně tohoto ústředního orgánu, když vnitřní předpisy o způsobu předkládání pošty z hlediska zachování lhůty nejsou rozhodné (což v daném případě není podstatné, neboť ze spisu vyplývá, že ministru financí byl rozklad předložen nejpozději dne 26. 6. 2001, kdy na spisové složce učinil záznam k vyřízení rozkladu a z hlediska včasnosti žaloby ani ve vztahu k tomuto dni by závěr nebyl jiný). Lhůta k vyřízení rozkladu tedy počala běžet dne 21. 6. 2001 (§ 20 odst. 4 zákona, § 27 odst. 2 správního řádu) a skončila dne 5. 7. 2001. Vzhledem k tomu, že tento den byl svátek, je posledním dnem lhůty pro vydání rozhodnutí den 9. 7. 2001.
V této lhůtě nebylo o rozkladu rozhodnuto; proto podle § 16 odst. 3 zákona se má za to, že bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí odvolání (rozkladu) a o potvrzení napadeného rozhodnutí a za den doručení tohoto rozhodnutí II. stupně se podle téhož ustanovení zákona považuje den následující po uplynutí lhůty pro rozhodnutí o odvolání (rozkladu). Tímto dnem je den 10. 7. 2001.
Od tohoto dne je třeba počítat lhůtu k podání žaloby podle § 250b o. s. ř. ve znění účinném v době jejího podání. Lhůta k podání žaloby (§ 57 odst. 1, § 246c o. s. ř.) počala běžet dnem 11. 7. 2001 a skončila dne 11. 9. 2001 (§ 57 odst. 2, § 246c o. s. ř.). Žaloba byla podána (podle připojené obálky) k poštovní přepravě dne 21. 9. 2001 (§ 57 odst. 3, § 246c o. s. ř.), a je tedy opožděná.
Nejvyšší správní soud proto podle § 46 odst.1 písm. b) s. ř. s. žalobu jako opožděnou odmítl.
(oš)
1 Pozn.: Otázku, zda lhůta počíná v takovémto případě běžet od doručení podatelně nebo od předložení věci rozkladové komisi (či ministrovi samému), posuzoval v listopadu 2003 také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k odchylnému návrhu jiného senátu (§ 17 s. ř. s.). Rozšířený senát setrval na právním názoru zde uveřejněném. Rozhodnutí rozšířeného senátu bude uveřejněno v některém z dalších čísel Sbírky.
2 Pozn.: Nyní § 72 odst. 1 s. ř. s.
|
27.02.2003
|
8/2003
|
Na 267/2003 - 5
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-chybejici-podminky-pro-urceni-mistni-prislusnosti.p23.html?q=
|
Řízení před soudem: chybějící podmínky pro určení místní příslušnosti soudu
k § 3 odst. 2 a § 64 soudního řádu správního
k § 11 odst. 3 občanského soudního řádu
Je-li k projednání žaloby dána pravomoc soudů České republiky a chybějí-li podmínky místní příslušnosti, Nejvyšší správní soud za použití § 64 a § 3 odst. 2 s. ř. s. přiměřeně aplikuje ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. a svým rozhodnutím určí krajský soud, který věc projedná a rozhodne.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2003, čj. Na 267/2003-5)
Věc:
Ing. Radovan B. v Salzburgu (Rakousko) proti České správě sociálního zabezpečení o invalidní důchod.
Rozhodnutím ze dne 21. 10. 2002 zamítla žalovaná žádost žalobce o invalidní důchod pro nesplnění podmínek § 39 odst. 1 a § 44 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a ve smyslu Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Rakouskem. V souladu s tehdy účinnou právní úpravou byl žalobce poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, a to buď přímo příslušnému Městskému soudu v Praze nebo prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení, a domáhat se přezkoumání rozhodnutí soudem ve správním soudnictví podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu. Žalobce svým podáním ze dne 2. 12. 2002, předaným k poštovní přepravě dne 4. 12. 2002, podal prostřednictvím žalované proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, jímž se domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem ve správním soudnictví. Žalovaný opravný prostředek žalobce spolu se svým vyjádřením předložil dne 31. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud usnesením vyslovil, že věc se postupuje Krajskému soudu v Brně, který se současně určuje příslušným věc projednat a rozhodnout.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud není k projednání věci příslušný.
Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003, soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným správním orgánem v oblasti veřejné správy. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se řídí ustanoveními části třetí hlavy druhé dílu 1 s. ř. s. Týmž dnem (tj. 1. 1. 2003) nabyl účinnosti i zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, jímž byl v části patnácté čl. XV novelizován zákon ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Dosavadní znění § 89, jež umožňovalo podat proti rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění opravné prostředky, bylo touto novelizací nahrazeno zněním nového obsahu, a na přezkoumávání rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění se tak vztahuje obecná úprava soudního řádu správního pro řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, podle níž jsou rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví zásadně přezkoumávána pouze na základě žalob, podaných proti rozhodnutím správních orgánů po vyčerpání opravných prostředků v řízení před správním orgánem.
Žalobce v souladu s dřívější právní úpravou podal proti napadenému správnímu rozhodnutí opravný prostředek, který byl doručen žalovanému dne 27. 12. 2002. Do doby nabytí účinnosti s. ř. s. však opravný prostředek nebyl předložen soudu a řízení u soudu bylo zahájeno až po účinnosti nové právní úpravy. Žalobcův návrh je proto třeba posuzovat v intencích části třetí hlavy druhé dílu 1 s. ř. s.
Podle § 3 odst. 1 s. ř. s. ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy (Městský soud v Praze) a Nejvyšší správní soud. Věcná příslušnost soudu se řídí ustanovením § 7 odst. 1 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení věcně příslušný krajský soud. Věcná příslušnost Nejvyššího správního soudu by tedy byla dána jen tehdy, pokud by tak výslovně stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon; v projednávané věci tomu tak není.
Byl-li podán návrh ve věci správního soudnictví u soudu, který není věcně příslušný k jeho vyřízení, postoupí jej tento soud k vyřízení soudu věcně a místně příslušnému (§ 7 odst. 5 s. ř. s.).
Podle § 7 odst. 3 s. ř. s. je ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má žalobce bydliště, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Příslušnost soudu v projednávané věci takto určit nelze, neboť žalobce má bydliště v zahraničí a ani se nezdržuje v obvodu některého z krajských soudů.
K projednání žaloby je dána pravomoc soudů České republiky, chybějí však podmínky místní příslušnosti. Soudní řád správní nestanoví, jak v takovém případě postupovat a který soud by měl věc projednat a rozhodnout o ní. Nejvyšší správní soud proto za použití § 64 a § 3 odst. 1 s. ř. s. přiměřeně použil ustanovení § 11 odst. 3 občanského soudního řádu a svým rozhodnutím určil Krajský soud v Brně soudem, který věc projedná a rozhodne.
(šk)
|
21.08.2003
|
18/2003
|
2 Azs 5/2003 - 46
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-k-pojmu-projizdel-uzemim.p24.html?q=
|
Azyl: k pojmu ""projížděl územím""
k § 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 2/2002 Sb. (zákon o azylu)
Pojem ""projíždí"" příslušnou zemí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v původním znění je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento
status
obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu § 2 citovaného zákona. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však právem vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 Azs 5/2003-46)
Věc: Olexandr T. proti Ministerstvu vnitra, o neudělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Ministerstvo vnitra rozhodlo dne 12. 12. 2001 o zamítnutí žádosti žalobce o udělení azylu.
1)
K žalobě tohoto žadatele o azyl Městský soud v Praze dne 20. 5. 2003 rozhodnutí žalovaného potvrdil.
Žalobce následně v kasační stížnosti namítal, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru o zjevné nedůvodnosti žádosti o azyl, když vyšel ze skutečnosti, že pokud žalobce přicestoval do České republiky přes Polsko, měl již v této demokratické zemi o azyl požádat.
Ze správního spisu soud zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 5. 4. 2001. Jako důvod, proč žalobce nepožádal o azyl v Polsku, žalobce uvedl špatné sousedské vztahy obou zemí, tj. Ukrajiny a Polska.
Žalovaný podrobně vyložil, že Polsko představuje třetí bezpečnou zemi. Jelikož žalobce před vstupem do ČR pobýval na území Polska (touto zemí pouze neprojížděl), měl požádat o azyl již v této zemi. Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 zákona o azylu, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Toto ustanovení ve znění platném v době rozhodování žalovaného zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.
Žalobce rovněž tvrdil, že Polskem pouze projížděl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 2/2002 Sb., takže nebylo případné zamítnout jeho žádost o udělení azylu z důvodu, že přichází z bezpečné třetí země. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pojem ""projíždí"" příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento
status
obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu § 2 zákona o azylu. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel-Zimmermann: Asyl- und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, str. 90 a násl.).
V daném případě bylo zjištěno (a žalobce tato zjištění nezpochybňuje), že žalobce do České republiky přicestoval autobusem, jedoucím z Chmelnyckého do Prahy přes Polsko. Cestou autobus zastavil přibližně na jednu hodinu v Krakově a při hraničních kontrolách museli všichni cestující vystoupit z autobusu a byly jim zkontrolovány doklady a zavazadla. Je tedy zřejmé, že žalobce měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o azylu, a že proto žalovaný ani Městský soud v Praze nikterak nepochybili, když shledali žádost žalobce o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani blíže nespecifikované námitky žalobce o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a v nesprávné aplikaci právních předpisů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
(ček)
1 Pozn.: Správní orgán o zamítnutí žádosti o azyl rozhodl dne 12. 12. 2001, tj. ještě před nabytím účinnosti novely zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, provedené zákonem č. 2/2002 Sb.
|
12.03.2003
|
30/2003
|
Na 281/2003 - 9
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/soudni-pravomoc.p25.html?q=
|
Soudní pravomoc
k § 7 odst. 1 občanského soudního řádu
k § 46 odst. 2 soudního řádu správního
Pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti svěřuje § 7 odst. 1 o. s. ř. soudu jednajícímu a rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Soud jednající a rozhodující ve správním soudnictví žalobu v takové věci odmítne podle § 46 odst. 2 s. ř. s.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2003, čj. Na 281/2003-9)
Věc:
Cyril V. v H. proti Radaně a Marku P. o určení vlastnického práva k domu.
Žalobou podanou u Nejvyššího správního soudu dne 5. 2. 2003 se žalobce domáhá rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti. Z obsahu žaloby, která nemá všechny potřebné náležitosti, vyplývá, že žalobce zpochybňuje vlastnictví žalovaných k domu čp. 380 v k. ú. H., postaveném na žalobcově pozemku. Žalobní
petit
je nepřesně formulován tak, že žalobce navrhuje propadnutí domu čp. 380 v k. ú. H. s příslušenstvím ve prospěch žalobce a dále požaduje po ""Českém státu"" částku 800 000 Kč pro své sourozence (jak sourozenci žalobce, tak ""Český stát"" nejsou však v žalobě označeni jako účastníci řízení).
Nejvyšší správní soud o žalobě nemohl věcně jednat a žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Podle § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Pravomoc soudů ve správním soudnictví je tak omezena na poskytování ochrany subjektivních práv veřejnoprávního charakteru, popřípadě na rozhodování v dalších věcech, v nichž jim tuto pravomoc soudní řád správní výslovně zakládá.
Nejvyšší správní soud se proto musel nejprve zabývat tím, zda je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví o podané žalobě jednat a rozhodnout, tj. zda v žalobě tvrzená práva, jejichž ochrany se žalobce podanou žalobou domáhá, jsou právy veřejnoprávního charakteru, popř. je-li tato žaloba podřaditelná svým obsahem pod jiné věci, jež do pravomoci soudů ve správním soudnictví náleží.
Z žaloby se především podává, že žalobce zpochybňuje vlastnické právo žalovaných k domu čp. 380 v obci H., a to z toho důvodu, že dům je postaven na parcele v jeho vlastnictví. Z nepřesně formulovaného petitu lze dovodit, že žalobce se zřejmě domáhá určení, že je vlastníkem uvedeného domu s příslušenstvím.
Vlastnické právo k nemovitosti je nepochybně právem soukromoprávního charakteru a spor o jeho určení je sporem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů. Jeho projednání a rozhodnutí o něm tak náleží podle § 7 odst. 1 o. s. ř. do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, a pravomoc soudů věc projednat ve správním soudnictví proto dána není. Zde je také namístě uvést, že Nejvyšší správní soud zejména rozhoduje o kasačních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. O takovou věc nepochybně nejde.
Podle § 46 odst. 2 s. ř. s. soud návrh odmítne, domáhá-li se žalobce rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení.
Soud žalobu odmítl.
(zdi)
|
21.08.2003
|
21/2003
|
6 A 540/2002 - 20
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/prislusnici-zahranicnich-armad-a-podminka-ceskeho-statniho-obcanstvi.p26.html?q=
|
Příslušníci zahraničních armád: podmínka českého státního občanství. Řízení před soudem: rozhodování o náhradě nákladů řízení
k § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945
k § 60 odst. 1, 3, 7 a 8 soudního řádu správního
Podmínku českého státního občanství v ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 39/2000 Sb., nelze považovat za diskriminující, a to ani s přihlédnutím k ustanovením čl. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (český překlad uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 540/2002-20)
Věc: Rudolf V. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 3. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Zamítavé rozhodnutí je odůvodněno tím, že žalobce neprokázal státní občanství České republiky, a dále tím, že nesplnil podmínky uvedené v § 2 odst. 1 bodu 2. zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození.
V řízení před soudem žalobce zejména namítl, že pokud se pro vznik nároku vyžaduje vstup do armády před datem 6. 10. 1944 (žalobce byl do branné moci zařazen 9. 12. 1944), účast v bojích v polním útvaru a české státní občanství v době podání přihlášky, jde o předpisy diskriminační a urážející.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce ve své žádosti, kterou podal 3. 7. 2001 u žalované, uvedl, že je státním občanem USA. Žalovaná jej v průběhu správního řízení opakovaně vyzvala, aby prokázal, že ke dni podání žádosti byl státním občanem ČR. Bylo mu doporučeno, aby - pokud v té době občanství neměl - svou žádost vzal zpět a novou žádost podal poté, kdy státní občanství České republiky nabude. Současně byl vyzván, aby prokázal, že je oprávněnou osobou podle § 1 odst. 1 zákona č. 39/2001 Sb. Na tuto výzvu žalobce nereagoval. V mezidobí sdělilo Ministerstvo obrany, že žalobci nelze osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. vydat, protože nastoupil službu až po datu 6. 10. 1944 a neúčastnil se bojů v polním útvaru [§ 1 odst. 1 bod 1. písm. a), § 2 odst. 1 bod 1. a 2. zákona č. 255/1946 Sb.].
Žalovaná na důvodech rozhodnutí ve svém vyjádření setrvala.
Protože žaloba nebyla důvodná, soud ji zamítl.
Z odůvodnění:
Žalobce netvrdí, že by byl státním občanem České republiky. Žádný doklad o tom nepředložil, v žádosti samé se označil za státního občana USA a v opravném prostředku výslovně uvedl, že o navrácení českého občanství nežádal.
Za této situace mu ovšem nárok podle zákona nesvědčí a je pak již nerozhodné, zda by jinak podmínky oprávněné osoby splňoval.
Soud se zabýval také otázkou, zda ustanovení o podmínce českého státního občanství v zákoně č. 39/2000 Sb. má diskriminační charakter nebo nikoli. S žalobcem se ale neztotožnil, a to ani potud, je-li poukázáno na stanovisko Výboru Spojených národů pro lidská práva.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech upravuje princip rovnosti v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v těch právech, která Pakt zakládá; nárok vojenských veteránů na výplatu podobných zvláštních částek mezi ně zařazen není. Čl. 26 normuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství. Je možno dodat, že Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připustil při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost, je-li vyloučena libovůle, resp. pokud takovou nerovnost založí rozumné a objektivní rozlišovací znaky (
reasonable and objective criteria
).
Rozlišovací znak státního občanství považuje Nejvyšší správní soud nejen za objektivní, ale také za ""rozumný"". Smyslem zákona tu bylo poskytnout finanční plnění válečným veteránům, o nichž je dostatečně známo, že jejich zásluhy bývalý režim nejen neocenil, ale mnohdy služba v zahraniční nebo cizí armádě se stala záminkou pro šikanování a postihy. Nešlo tu o přiznání něčeho, na co již dříve existoval nárok, který by byl upřen, ale o vytvoření a přiznání nároku, kterého tu před tím vůbec nebylo. Je pak logické, že zákonodárce omezil tuto formu dodatečného finančního ocenění válečných zásluh jen na ty osoby, které dosud jsou státními občany této republiky. Navíc je soudu z jeho činnosti známo, že někteří bývalí státní občané Československa, kteří naturalizací nabyli státní občanství USA a pozbyli tak čs. státní občanství, v průběhu devadesátých let požádali o jeho nové udělení a bylo jim vyhověno; nároky podle zákona č. 39/2000 Sb. jim pak mohly být přiznány).
Na závěr je třeba připomenout také to, že žalobcův odkaz na problematiku státního občanství v restitučních předpisech (neboť těch se týkala stanoviska Výboru OSN pro lidská práva) nelze vztáhnout na problematiku zákona č. 39/2000 Sb. Zatímco v restitučních předpisech šlo doslova o restituci dřívějšího právního stavu s cílem odstranit protiprávní a nezákonné zásahy především do vlastnických práv, smyslem zákona č. 39/2000 Sb. bylo naopak napravit křivdy faktické a založit právní nároky zcela nové, jimiž bude vyjádřeno ocenění válečných veteránů. Za této situace tím spíše nic nemůže bránit státu, aby vznik těchto nových právních poměrů omezil jen na určitý okruh osob, zásadně podmíněný českým státním občanstvím.
Proto soud uzavřel, že nedostatek žalobcova českého státního občanství jej z nároku podle zákona č. 39/2000 Sb. vylučuje, a protože za této situace zkoumání případného splnění druhé podmínky (zda žalobce je nebo není ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb. příslušníkem československé armády v zahraničí) nemá již právní význam, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
(aza)
|
22.05.2003
|
37/2003
|
22 Ca 121/2002 - 32
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/ochrana-prirody-a-krajiny-a-zavazne-stanovisko.p27.html?q=
|
Ochrana přírody a krajiny: závazné stanovisko orgánů ochrany přírody; zásah do významného krajinného prvku
k § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
Závazné stanovisko orgánů ochrany přírody podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lze vydat pouze před provedením zamýšleného zásahu. Nejde o právní nástroj k dodatečné legalizaci neoprávněného zásahu do významného krajinného prvku.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2003, čj. 22 Ca 121/2002-32)
Věc:
Občanské sdružení O. v Š. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, o vyslovení souhlas se zásahem do významného krajinného prvku.
Okresní úřad ve Frýdku-Místku dne 30. 10. 2001 vydal rozhodnutí, v němž k návrhu správce toku Povodí Odry, a.s., vyslovil souhlas se zásahem do významného krajinného prvku (vodního toku Ostravice) podle § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o němž rozhodl žalovaný dne 30. 1. 2002 žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání zamítl.
Správní žalobou se žalobce domáhal zrušení obou shora označených rozhodnutí. V žalobních námitkách mj. uvedl, že rozhodnutí, jímž bylo vydáno závazné stanovisko ve věci zásahu do významného krajinného prvku, je nulitní, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro použití § 4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Z jazykového, logického i teleologického výkladu citovaného ustanovení dovodil, že závazné stanovisko nelze vydat dodatečně, až v průběhu provádění zásahu do významného krajinného prvku. Správní orgán tak učinil, přestože udržovací práce na toku řeky již byly z velké části realizovány.
Ze spisů vyplynulo, že Povodí Odry, a.s., jako investor stavby ohlásilo dne 6. 10. 1999 u správního orgánu I. stupně udržovací práce na specifikovaném úseku řeky Ostravice; následně přikročilo k jejich provádění, aniž si předtím opatřilo závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. O jeho vydání požádalo teprve 6. 12. 2000.
Krajský soud v Ostravě obě žalobou napadená rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Krajský soud se především zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí není pro svou povahu vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví [§ 70 písm. b) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy, a to proto, že akce již probíhá, jednak s ohledem na charakter a účel prováděného zásahu do významného krajinného prvku, kdy již nenásleduje žádné další správní řízení, ve vztahu k němuž by závazné stanovisko plnilo funkci podkladového rozhodnutí. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podléhají přezkumu ve správním soudnictví.
Žalobní bod, v němž žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, spočívající v tom, že závazné stanovisko bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., v platném znění, neboť nebyl splněn zákonný předpoklad pro jeho vydání (tj. možnost vydání závazného stanoviska pouze před samotným provedením zásahu), považuje krajský soud za důvodný. Ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona stanoví, že k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo k ohrožení nebo oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu přírody. Krajský soud se ztotožňuje s právním názorem žalobce, že jazykový, logický i teleologický výklad citovaného ustanovení vyúsťuje v jediný závěr, a to, že zákonným předpokladem pro vydání závazného stanoviska je skutečnost, že bude vydáno před vlastním provedením zásahu, tedy v takovém stádiu přípravných prací, kdy je faktický zásah teprve zamýšlen. Citované zákonné ustanovení nelze použít jako právní nástroj, jímž by bylo možno dodatečně legalizovat neoprávněné zásahy do významného krajinného prvku. V daném případě za skutkového stavu, který zde byl v době rozhodování správních orgánů obou stupňů, neexistovaly zákonné předpoklady pro aplikaci citovaného ustanovení.
(nus)
|
17.09.2003
|
28/2003
|
4 Azs 6/2003 - 55
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/azyl-a-humanitarni-azyl.p28.html?q=
|
Azyl: humanitární azyl
k § 12, 13 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
k § 65 odst. 1 písm. a) bod 1. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (v textu též ""zákon o pobytu cizinců"")
I. Manželství s občanem České republiky pojmově vylučuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, neboť občanu České republiky nemůže být v České republice azyl udělen. Trvalý pobyt cizince, který uzavřel manželství s občanem České republiky, je upraven v § 65 odst. 1 písm. a) bod 1. zákona o pobytu cizinců.
II. Manželství s občanem České republiky samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, čj. 4 Azs 6/2003-55)
Věc:
Anh Hai N. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný dne 26. 11. 2002 zamítl žádost žalobkyně o udělení azylu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně podle procesních předpisů tehdy účinných opravný prostředek (po 1. 1. 2003 posuzovaný jako žaloba), v němž vyjádřila svůj nesouhlas s žalovaným. Namítla, že do Vietnamu se nechce vrátit, protože uzavřela manželství s českým občanem. Krajský soud v Plzni 7. 5. 2003 však žalobu zamítl, neshledav žádný zákonný důvod, pro který by bylo možné azyl udělit.
V kasační stížnosti pak žalobkyně namítala nezákonnost naříkaného rozhodnutí, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a také nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí potom spočívá v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují určitý výrok rozhodnutí.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni neshledal. Krajský soud v Plzni při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Plzni právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně, a stejně tak se rozhodnutí krajského soudu (obdobně jako předcházející rozhodnutí žalovaného) dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují předmětný výrok.
Pokud žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že žalobkyní uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v roli žadatelky před správním orgánem, tak potom obdobně i v postavení žalobkyně před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. To platí tím spíše, že žalobkyně v průběhu správního řízení ani soudního řízení žádný azylový důvod neuváděla. Žalobkyně v žádosti o azyl ze dne 26. 6. 2002 uvedla, že v zemi původu měla ekonomické problémy a do České republiky vycestovala za prací. Za prodej falešně značeného zboží byla pokutována, a na základě toho jí nebyl prodloužen pobyt v České republice. V případě návratu do vlasti se ničeho neobává, ale nechce se do Vietnamu vrátit, protože je provdaná za občana ČR a chce zde žít se svým manželem.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně usoudil, že nebyl prokázán důvod, jenž by měl oporu v ustanovení § 12 zákona o azylu, stejně jako nebyly prokázány důvody k udělení azylu podle dalších ustanovení zákona o azylu. Je zcela zřejmé, že žádost o udělení azylu stěžovatelky byla výrazem snahy o legalizaci jejího pobytu v České republice poté, kdy jí bylo za porušení předpisů odňato povolení k podnikání a neprodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.
Uvádí-li žalobkyně, a to již od podání žádosti o udělení azylu, že je provdána za občana České republiky, i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Plzni, že tato skutečnost není zákonným důvodem, na jehož základě by stěžovatelce vznikl právní nárok na udělení azylu v České republice. Azyl za účelem sloučení rodiny je upraven v ustanovení § 13 zákona o azylu a počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku azylanta. O takovou situaci zde nejde, neboť manžel stěžovatelky není azylantem, nýbrž je občanem České republiky.
Pokud jde o tzv. humanitární azyl, ten je upraven v ustanovení § 14 zákona o azylu. Samotná skutečnost manželství žadatele o azyl s občanem České republiky není důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu. V tomto směru se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje jak se zobecňujícím závěrem Krajského soudu v Plzni, že nebyly prokázány důvody k udělení azylu dle dalších ustanovení téhož zákona, tak i se stanoviskem žalovaného správního orgánu konkrétně vyjádřeným v jeho rozhodnutí stran aplikovatelnosti ustanovení § 14 zákona o azylu, kde se jednak poukazuje na to, že žalobkyně nepožádala o udělení azylu těsně po sňatku, ale až v době, kdy byla řešena za poškozování autorských práv a nebylo jí prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu, a dále i na to, že žalobkyně sama potvrdila, že s manželem nežije ve společné domácnosti a nemá s ním dítě.
Vzhledem k uvedenému posouzení právní otázky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že opodstatnění nemá ani další námitka stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Dané rozhodnutí je podle názoru Nejvyššího správního soudu plně odůvodněno právě tím, že v daném případě neexistuje žádný ze zákonných důvodů pro udělení azylu tak, jak je zákon o azylu vymezuje.
Z obdobných důvodů považuje Nejvyšší správní soud za správně posouzenou i otázku překážky vycestování podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by v předcházejícím řízení byla nesprávně posouzena právní otázka věci, a stejně tak nedospěl k závěru, že rozsudek napadený kasační stížností je nepřezkoumatelný. Proto žalovaný správní orgán i soud I. stupně postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ke sdělení žalobkyně, obsaženému v kasační stížnosti, že by mělo být zohledněno nejen to, že zde má manžela, ale hlavně to, že je v současné době těhotná, což zcela zjevně míří k posílení její argumentace pro udělení azylu z humanitárních důvodů, je nutno poznamenat, že touto skutečností se Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat.
Český právní řád na případy úpravy pobytu cizinců v České republice, kteří uzavřeli manželství s českým partnerem a založili s ním rodinu, pamatuje jinou právní úpravou než zákonem o azylu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
(uch)
|
04.02.2003
|
4/2003
|
7 A 148/2001 - 33
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rozhodovani-ve-vecech-soukromopravnich-a-zakon-o-pude.p29.html?q=
|
Rozhodování ve věcech soukromoprávních: zákon o půdě
k § 6 odst. 3 a § 9 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. a zákona č. 183/1993 Sb. (nyní též ve znění zákona č. 320/2002 Sb.
1)
), v textu též ""zákon o půdě""
V řízení podle § 9 odst. 7 a § 6 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, správní orgány rozhodují o vlastnickém právu k nemovitostem a součástí tohoto řízení je i rozhodování o povinnostech s vydáním nemovitostí souvisejících. Ochrana soukromých práv, byť byla předmětem řízení u správního orgánu, je zajištěna postupem podle § 244 a násl. o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2003, tedy projednáním a rozhodnutím v občanském soudním řízení a nikoli ve správním soudnictví [§ 68 písm. b) s. ř. s.].
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2003, čj. 7 A 148/2001-33)
Prejudikatura:
srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 223/1995-26,
in:
Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 488/1999
2)
.
Věc:
Ladislav K. v P. proti Ministerstvu zemědělství (jako Ústřednímu pozemkovému úřadu) o určení lhůty k zaplacení nedoplatku přídělové ceny.
Okresní pozemkový úřad v Lounech rozhodnutím ze dne 3. 8. 2000 určil žalobci lhůtu k zaplacení nedoplatku přídělové ceny. K odvolání žalobce Ústřední pozemkový úřad (Ministerstvo zemědělství) rozšířil tento napadený výrok o vymezení dalšího přídělu a o další částky náhrad, vztahujících se k takto změněnému výroku.
Žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí a uvedl, že pozemkový úřad byl pouze oprávněn k určení lhůty k zaplacení nedoplatku přídělové ceny, nikoli ale k určení výše nedoplatku, kterou mohl pouze sdělit, a to v zákonné lhůtě - ta navíc byla v daném případě překročena.
Žalovaný považoval své rozhodnutí za zákonné; argumentoval tím, že rozhodnutí muselo být vydáno, neboť žalobce nedoplatek přídělové ceny neuhradil, žádným rozhodnutím mu předtím nebyla sdělena výše nedoplatku a původně stanovená lhůta k úhradě nebyla realizovatelná. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení zjistil další neuhrazený nedoplatek, proto rozhodnutí v I. stupni vydané změnil.
Věc převzal ke skončení Nejvyšší správní soud, protože u Vrchního soudu v Praze nebylo řízení skončeno do konce roku 2002. Usnesením pak žalobu odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s. [§ 68 písm. b) s. ř. s.)].
Z odůvodnění:
Předmětem řízení před správním orgánem bylo stanovení a označení povinností spojených s vydáním nemovitostí v restitučním řízení. Restituční řízení je třeba považovat za věc spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno správními orgány o vlastnickém právu k nemovitostem; součástí tohoto řízení je i rozhodování o povinnostech s vydáním nemovitostí souvisejících. Právo vlastnické je evidentně právem soukromým a soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v soudním řádu správním v § 68 písm. b), že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích pravomoci správního orgánu. Nově od 1. 1. 2003 budou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva takové věci projednávat a rozhodovat obecné soudy podle novelizované části páté občanského soudního řádu. Tato nová právní úprava poskytne soukromým právům větší ochranu, neboť soud nebude pouze provádět přezkum správního rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci; není tedy pouze orgánem oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí zrušit, jak dosud činily soudy ve správním soudnictví.
(oš)
1 Pozn.: Výši nedoplatku přídělové ceny nyní sděluje krajský úřad.
2 Pozn.: Uveřejněno s touto právní větou: ""Rozhodnutí podle § 9 odst. 7 zákona o půdě, jímž se uvádí výše pohledávek na nedoplatku přídělové nebo kupní ceny a lhůta k jejich zaplacení, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 244 a 247 odst. 1 o. s. ř., jímž by bylo autoritativním a právní moci schopným způsobem zasaženo do práv a povinností oprávněné osoby. Správní akt, resp. jeho žalobou napadená část, představující se jako samostatný výrok, (popř. samostatné rozhodnutí, srv. druhou větu odst. 7 § 9 zákona o půdě) je pouhou výzvou ke splnění zákonné povinnosti a sdělením úřadu straně o rozsahu této povinnosti. Není tedy schopen nabýt materiální právní moci (zasáhnout do práv a povinností) a není také exekučně proveditelný. Jen pokud by tato povinnost byla v rozhodnutí výslovně uložena, šlo by o akt nulitní z důvodu inkompetence pozemkového úřadu takový akt vydat.""
|
22.05.2003
|
12/2003
|
6 A 95/2002 - 26
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rozhodnuti-spravniho-organu-a-materialni-a-formalni-pojeti.p30.html?q=
|
Rozhodnutí správního orgánu: materiální a formální pojetí
k § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
Rozhodnutí, jímž podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. zamítne Ministerstvo zemědělství návrh na určení osoby povinné k náhradě za odňatý živý nebo mrtvý inventář či zásoby, není po materiální stránce rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, protože se jím nezakládá, nemění ani neodnímá žádné právo nebo povinnost; takový akt je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou správní soud odmítne [§ 68 písm. e), § 70 písm. a) a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2003, čj. 6 A 95/2002-26)
Prejudikatura:
obdobně Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních (příloha časopisu Správní právo) č. 106/1996 a č. 140/1996.
Věc:
Růžena K. v P. proti Ministerstvu zemědělství o určení osoby povinné k náhradě.
Růžena K. se obrátila na Ministerstvo zemědělství (Zemědělskou agenturu v Rychnově nad Kněžnou) se žádostí o určení osoby povinné pro vypořádání náhrad za odňatý živý a mrtvý inventář, jakož i zásoby z hospodářství původních vlastníků Anny a Františka D. a Kláry W. (§ 9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. a § 20 zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě). Správní orgán I. stupně žádost zamítl rozhodnutím z 20. 3. 2002.
O rozkladu proti tomuto rozhodnutí, který žalobkyně podala, rozhodl ministr zemědělství žalobou naříkaným rozhodnutím z 15. 5. 2002 tak, že rozklad zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobkyně brojila proti posléze uvedenému rozhodnutí včasnou žalobou, podanou u Vrchního soudu v Praze. Domáhala se zrušení rozhodnutí a ve věci samé tvrdila, že není rozhodující, zda majetek přešel na stát přede dnem 25. 2. 1948. Dovozovala, že bylo povinností správního orgánu určit rozhodnutím osobu povinnou postupem podle § 9 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.
Protože řízení o žalobě nebylo do 31. 12. 2002 u Vrchního soudu v Praze skončeno, převzal věc k dokončení Nejvyšší správní soud (§ 130 a 132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Správní akt - formálně se představující jako ""rozhodnutí"" podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. - po materiální stránce ""rozhodnutím"" ve smyslu § 65 s. ř. s. není.
Vlastní právo na poskytnutí náhrady za odňatý či bezúplatně převedený živý či mrtvý inventář nebo zásoby založil zákon o půdě v ustanovení § 20; jde o subjektivní oprávnění osoby oprávněné proti osobě povinné na peněžní plnění. Takové právo náleží zřetelně do oblasti soukromého práva; nerozhodují o něm správní orgány, ale soudy v řízení nalézacím. Úloha správního orgánu je tu jiná: vytvořit oprávněným osobám snazší procesní pozici pro uplatnění takového práva tím, že správní orgán (Ministerstvo zemědělství) může rozhodnout o tom, která z nástupnických organizací je osobou povinnou k náhradě, a není-li to možné, rozhodnout o tom, že povinnou k náhradě je právnická osoba, která užívala pozemky oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona o půdě (§ 9 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.).
Takový akt správního orgánu ale není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., protože se jím nezakládají, nemění, neruší ani závazně nedeklarují žádná subjektivní oprávnění ani povinnosti. Soud, který bude rozhodovat o případné žalobě oprávněné osoby proti povinné osobě takto Ministerstvem zemědělství označené, není správním aktem ministerstva vázán (
arg.
a contrario
z § 135 o. s. ř.) a otázku, kdo je osobou povinnou k náhradě, si může posoudit nezávisle na názoru ministerstva, stejně tak jako v případech, kdy tu takové rozhodnutí vůbec není.
Materiálně tedy správní akt ministerstva - jakkoli se formálně představuje v podobě rozhodnutí, vydávaného v řízení podle správního řádu - rozhodnutím způsobilým soudní kognice ve správním soudnictví není, protože nijak autoritativním způsobem nezasahuje sféru práv a povinností osob oprávněných nebo povinných; žádné právo se jim tu nezakládá ani neodnímá, ani jim nevzniká právní povinnost, které by tu předtím nebylo. Smyslem vydaného aktu - jak uvedeno - je usnadnění procesní pozice, protože mnohdy právně i skutkově komplikovaná otázka je zodpovězena k tomu kvalifikovaným subjektem, pro něhož jsou mnohé skutkové okolnosti snáze zjistitelné než pro restituenta. Bez významu není ani to, že existuje-li tu akt ministerstva, který se vyslovuje k této otázce, vychází z něj také civilní soud v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno (§ 135 odst. 2 o. s. ř., aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak).
Podobných aktů - formálně správními orgány vydávaných jako ""rozhodnutí"" - je v právním řádu více, ve skutečnosti však v těchto případech jde pouze o formalizovanou podobu kvalifikovaných dobrých zdání správního úřadu, jichž může adresát v odůvodněných případech nedbat, aniž by to pro něj mělo za následek zánik práva nebo vznik nějaké povinnosti.
Zbývá dodat, že zamítnutím návrhu na určení povinné osoby se žalobkyni neděje na jejích právech žádná újma, protože není nijak omezena v možnosti domáhat se svého práva na náhradu pořadem práva u civilního soudu, aniž by zamítavý výrok ministerstva byl uplatnění jejího práva na překážku a aniž by pro civilní soud prejudikoval zamítnutí žaloby. Žalobkyně je sice v procesně nevýhodnější pozici, protože pro účely civilního řízení si bude muset otázku pasivní legitimace (zda a vůbec a kdo má být žalován) posoudit sama, ale jak řečeno, na její právo samotné - existuje-li - to vliv nemá.
Lze proto uzavřít, že správní soud může své kognici podrobit jen skutečné rozhodnutí (v materiálním smyslu, jak je vymezeno v ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s.), tedy akt správního orgánu, jímž se skutečně právo založilo, změnilo či zrušilo apod. Nejde-li o takovéto rozhodnutí, nastupuje kompetenční výluka ve smyslu § 70 s. ř. s. a řízení o žalobě proti takovémuto aktu je vyloučeno; žaloba je tedy nepřípustná [§ 68 písm. e) s. ř. s.]. Proto ji soud postupem podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
(aza)
|
27.05.2003
|
10/2003
|
Komp 1/2003 - 27
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-kompetencni-zaloba.p31.html?q=
|
Řízení před soudem: kompetenční žaloba
k § 97 a násl. soudního řádu správního
Kompetenční spor ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. může pojmově vzniknout jen mezi ústředními správními úřady. Spor mezi Ministerstvem vnitra a Bezpečnostní informační službou, která ústředním správním úřadem není, o to, kdo má rozhodnout ve věci příspěvku za službu bývalého příslušníka Federální bezpečnostní informační služby, proto není sporem mezi ústředními správními úřady a pravomoc Nejvyššího správního soudu takový spor rozhodnout není podle zákona dána. Žalobu v takové věci podanou proto Nejvyšší správní soud odmítne jako nepřípustnou podle § 47 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, čj. Komp 1/2003-27)
Věc:
Antonín R. v P. proti žalovaným: 1) Bezpečnostní informační službě a 2) Ministerstvu vnitra, o kompetenční žalobě.
Žalobou podanou u Nejvyššího správního soudu dne 5. 3. 2003 se žalobce domáhal určení, který z žalovaných má pravomoc rozhodnout ve věci žádosti žalobce o přiznání příspěvku za službu dle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, a to s odůvodněním, že Ministerstvo vnitra jeho žádost postoupilo k rozhodnutí žalované Bezpečnostní informační službě a ta ve věci konstatuje svoji nepříslušnost.
Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Soud, vycházeje z vymezení kompetenčního sporu v ustanovení § 97 s. ř. s., v prvé řadě zkoumal, zda se v shora uvedené právní věci vůbec jedná o žalobcem tvrzený záporný kompetenční spor. Především řešil otázku, zda žalovaní jsou stranami kompetenčního sporu.
Podle shora uvedeného ustanovení stranami kompetenčního sporu jsou: správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy; orgány územní, zájmové a profesní samosprávy navzájem; ústřední správní úřady navzájem. Žádný z žalovaných především není orgánem samosprávným. Prvé dva případy kompetenčních sporů tedy nepřipadají v úvahu. Nemůže jít ale ani o třetí případ kompetenčního sporu. Ústředními správními úřady (ústředními orgány státní správy) jsou jen ty ústřední orgány státní správy, které jsou zákonem za takové prohlášeny. Ze zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a dalších zákonů plyne, že zatímco Ministerstvo vnitra je ústředním orgánem státní správy, Bezpečnostní informační služba jím nebyla a není. Proto mezi ní a Ministerstvem vnitra nemohl vzniknout ""kompetenční spor"" ve smyslu ustanovení § 97 s. ř. s., k jehož řešení by byl příslušný Nejvyšší správní soud.
Soud proto žalobu jako nepřípustnou odmítl [§ 47 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 99 s. ř. s].
(aza)
|
22.07.2003
|
31/2003
|
6 A 84/2002 - 83
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-rozhodnuti-spravniho-organu.p32.html?q=
|
Řízení před soudem: rozhodnutí správního orgánu
k § 3 odst. 1 bodu 1. zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek
k dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
k § 65 odst. 1 a § 70 písm. a) soudního řádu správního
Žádost bývalého Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze o vyznačení konfiskace byla pouze opatřením tohoto orgánu učiněným podle § 3 odst. 1 bodu 1. zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, které nemělo
konstitutivní
účinky. Touto žádostí nebylo rozhodnuto o právech či povinnostech právních předchůdců žalobkyně, neboť stát nabyl majetek rodičů žalobkyně podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa; právním důvodem konfiskace je tak samotný dekret a nikoliv až následná správní rozhodnutí. Pro nabytí vlastnictví tímto způsobem je pak nerozhodné, zda o něm byl učiněn zápis v pozemkových knihách či nikoli. Uvedená žádost Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze je úkonem správního orgánu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto nepodléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví [§ 70 písm. a) s. ř. s.].
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2003, čj. 6 A 84/2002-83)
Věc:
Dagmar T. ve S. proti Ministerstvu zemědělství o zrušení žádosti Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze ze 17. 10. 1950.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 25. 6. 2002 se žalobkyně domáhala zrušení žádosti Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze ze 17. 10. 1950, zapsané v knihovních vložkách č. 99, 100, 117, 130, 171, 257, 259, 269, 275, 277 a 295 dne 23. 6. 1951, na jejímž základě byla vyznačena konfiskace majetku rodičů žalobkyně Viktora a Marie N. podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Žalobkyně především namítala, že její rodiče byli české národnosti, takže k přechodu majetku jejích rodičů na stát došlo na základě zneužití dekretů presidenta republiky. Je toho názoru, že vlastnické právo k majetku jejích rodičů po právu nikdy přerušeno nebylo.
Nejvyšší správní soud žalobu jako nepřípustnou odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Z odůvodnění:
Žaloba byla u soudu podána za účinnosti části páté hlavy druhé o. s. ř. ve znění účinném k 31. 12. 2002. Podle § 247 odst. 1 o. s. ř. se postupovalo v případech, kdy fyzická nebo právnická osoba tvrdila, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu, a žádala, aby soud přezkoumal zákonnost tohoto rozhodnutí. Rovněž podle stávající právní úpravy (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) platí, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen ""rozhodnutí""), se může žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Z toho vyplývá, že základní podmínkou postupu podle části třetí hlavy druhé soudního řádu správního (řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) je, že žalobou je napaden takový akt správního orgánu, kterým tento orgán autoritativním způsobem zasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby, není-li přezkum zvláštními ustanoveními zákona vyloučen. Žádost Národního pozemkového fondu o vyznačení konfiskace byla pouze opatřením tohoto orgánu učiněným podle § 3 odst. 1 bodu 1. zákona č. 90/1947 Sb., které nemělo účinky
konstitutivní
. Touto žádostí nebylo rozhodnuto o právech či povinnostech právních předchůdců žalobkyně (stát majetek rodičů žalobkyně nabyl podle dekretu č. 12/1945 Sb.), takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret a nikoliv až následná správní rozhodnutí; podle § 1 odst. 1 uvedeného dekretu došlo ke konfiskaci ""s okamžitou platností a bez náhrady"". Pro nabytí vlastnictví tímto způsobem je pak nerozhodné, zda o něm byl učiněn zápis v pozemkových knihách či nikoli.
(zdi)
|
17.06.2003
|
40/2003
|
7 A 86/2001 - 36
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vyvoz-ohrozenych-druhu-a-nalezitosti-stanoviska-vedeckeho-organu-cites.p33.html?q=
|
Vývoz ohrožených druhů: náležitosti stanoviska vědeckého orgánu CITES
k § 4 odst. 1 písm. a) a § 10 odst. 2 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (v textu též ""zákon CITES"")
I pro stanovisko vědeckého orgánu CITES vydávané podle § 10 odst. 2 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, platí, že musí kromě závěru o tom, zda vývoz neohrozí druh na přežití, obsahovat i náležité odůvodnění, z něhož lze seznat důvody, pro něž bylo - zvláště negativní - stanovisko vydáno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2003, čj. 7 A 86/2001-36)
Prejudikatura:
srov. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 987/2002.
Věc:
Ing. Jan N. v P. proti Ministerstvu životního prostředí, o nepovolení vývozu ohroženého druhu volně žijících živočichů do zahraničí.
Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 17. 5. 2000 nevyhovělo žádosti žalobce o povolení vývozu dvou exemplářů druhu
Amazona oratrix
(amazoňan žlutohlavý) a čtyř exemplářů druhu
Amazona mercenaria
(amazoňan vojenský) do Švýcarské konfederace. O rozkladu žalobce ministr životního prostředí rozhodl dne 10. 5. 2001 tak, že v části týkající se exemplářů amazoňana vojenského jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil, kdežto v rozsahu týkajícím se exemplářů amazoňana žlutohlavého velkého řízení zastavil podle § 30 spr. ř.
Žalobou je naříkána ta část rozhodnutí, jíž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, nikoli do části, jíž bylo řízení zastaveno. Žalobce v žalobních námitkách zejména uvedl, že odmítl realizovat analýzu DNA požadovanou vědeckým orgánem, neboť ji nebylo možné reálně provést: exempláře amazoňana velkého jsou totiž starší, nejsou příbuzní a žalobce nevlastní ani jejich rodiče, nehledě na vysoké životu nebezpečné zdravotní riziko. Žalobce má za to, že veškerými dostupnými prostředky - za něž považuje registrační listy - prokázal původ exemplářů. Dále namítal, že vyjádření vědeckého orgánu by se mělo vztahovat na případy žádostí o povolení vývozu či dovozu jedinců žijících ve volné přírodě a nikoliv jedinců žijících v zajetí. Poukázal na ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona CITES, které hovoří o zákonnosti nabytí exempláře a nepresumuje stanovisko vědeckého orgánu. Exempláře byly registrovány na základě místního šetření provedeného zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny Brno a České inspekce životního prostředí Brno a České inspekce životního prostředí Olomouc. V jimi vystavených registračních listech nebylo vyznačeno, že by původ exemplářů nebylo možno doložit doklady, neboť žalobce patřičné podklady předložil. Všechny exempláře byly nabyty před účinností zákona CITES a údaje uvedené v registračních listech jsou potvrzeny současně čestným prohlášením chovatele a potvrzením Okresního úřadu v Prostějově.
Ze spisu vyplynulo, že povolení Ministerstvo životního prostředí neudělilo s odůvodněním, že vědecký orgán CITES nevydal stanovisko podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona CITES, a ani ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) téhož zákona nepotvrdil, že se jedná o exempláře živočišného druhu odchované v zajetí. Dále konstatovalo, že žalobce spolehlivě neprokázal, že exempláře nebyly získány v rozporu se zákonem, neboť neprokázal jejich původ. Žalobce podle názoru žalovaného rovněž nesplnil povinnost stanovenou § 34 odst. 3 správního řádu, jelikož nereagoval na výzvu správního orgánu k doložení výsledků analýzy DNA.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Ustanovení § 2 odst. 1 zákona CITES je třeba vykládat tak, že zákon dále v prováděcí vyhlášce jmenuje ty druhy živočichů a rostlin, které je nutno chránit usměrňováním dovozu a vývozu, aby nedošlo k jejich ohrožení vyhubením, nebo za účelem ochrany jiných ohrožených druhů. V příloze prováděcí vyhlášky jsou uvedeni živočichové, a to buď jménem druhu, nebo souhrnně jako všechny druhy patřící do vyššího taxonu nebo jeho určené části. V tomto směru jde o premisu, ze které je třeba vycházet při výkladu ustanovení § 10 odst. 2 zákona. Totiž, že v obecné rovině jde o takový druh, který je třeba chránit usměrňováním dovozu a vývozu (aby nedošlo k jeho ohrožení vyhubením, či za účelem ochrany jiných ohrožených druhů), avšak z pohledu § 10 odst. 2 je třeba prokázat, že tento konkrétní vývoz neohrozí druh na přežití.
Ochranu, kterou poskytuje § 2 zákona CITES těmto druhům, nelze chápat jako zákaz jejich dovozu a vývozu, nýbrž jako směrnici k tomu, aby bylo zřejmé, že u tohoto druhu je na místě posoudit vědeckým orgánem, zda v konkrétním případě vývozu nedojde k ohrožení druhu na přežití. Z tohoto pohledu se nelze rozhodně spokojit s vyjádřením vědeckého orgánu CITES podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona CITES o tom, že nelze vyloučit, že vývoz šesti exemplářů papoušků (
Amazona oratrix
2 kusy,
Amazona mercenaria
4 kusy) neohrozí druh na přežití s odůvodněním, že chovatelem nebyl jednoznačně a nezpochybnitelně prokázán původ míněných jedinců a že registrační listy nelze považovat za doklady o původu exemplářů. Nepochybně existuje žalobcova povinnost prokázat nejen tuto okolnost, nýbrž také to, že exemplář nebyl získán v rozporu s tímto zákonem a že živý exemplář bude během přepravy zajištěn tak, že nebezpečí úhynu či poškození na zdraví bude omezeno na nejnižší možnou míru.
Avšak otázky spojené se způsobem získání exempláře by neměly bez dalšího tvořit základ vyjádření vědeckého orgánu, ledaže by tyto důvody byly ryze vědecké. Z vyjádření vědeckého orgánu nevyplývá, že k zaujetí stanoviska k tomu, zda vývoz amazoňana vojenského z České republiky do Švýcarské konfederace neohrozí druh na přežití, je nezbytné znát původ těchto exemplářů. To se týká konec konců i otázky analýzy DNA, neboť ani zde není uspokojivě vysvětleno, proč je tato analýza nezbytná. V této souvislosti by pochopitelně bylo třeba se vypořádat i s námitkou, že analýza může být pro tyto papoušky stresující. Ustanovení § 19 zákona CITES v odst. 6 uvádí, že k žádosti o povolení k vývozu je nutno přiložit mj. doklad prokazující původ exempláře. V tom směru odkazuje na ustanovení § 54 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jenž předpokládá, že ten, kdo drží, nabízí k prodeji nebo zpracovává zvláště chráněného živočicha a živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv, je povinen prokázat povolený způsob jeho nabytí (povoleným dovozem, povoleným chovem a sběrem, pěstováním v kultuře apod.). Bez prokázání původu je zakázáno zvláště chráněnou rostlinu, zvláště chráněného živočicha, nebo rostlinu a živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv držet, nabízet k prodeji, nebo je zpracovávat.
V daném případě jde o exemplář druhu, který je chráněn podle mezinárodních úmluv. Polemika, která se týká validity registračních listů vystavených Okresním úřadem v Prostějově zamlžuje podstatu problému, totiž vyslovení představy žalovaného, jakým způsobem by vlastně měl být dokladován způsob nabytí, a jaký je tedy povolený způsob nabytí tohoto chráněného živočicha. Nelze se spokojit s konstatováním, že pojem povolený dovoz je speciálním pojmem, jak žalovaný dokládá na výjimce z obecně platného zákazu chovu dle § 50 odst. 2 zákona CITES.
Věc komplikuje skutečnost, že Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (sdělení č. 572/1992 Sb.) je účinná od 28. 5. 1992. Vlastní původ se pak prokazuje potvrzením krajského (dříve okresního) úřadu nebo správy příslušné podle místa pobytu (sídla) žadatele podle § 19 odst. 3 zákona CITES. Z právní úpravy, která se k předmětné věci vztahuje, nevyplývá totožnost průkazu původu ve smyslu požadavku § 19 odst. 6 a registrace ve smyslu § 23 zákona CITES. Žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil velmi obsáhlý materiál, který mu dovolil usuzovat o nabízených argumentech žalobce, a to stanoviska odborníků, kteří se problematikou chovu papoušků zabývají, i dostupnou literaturu, z níž skutečně vyplývá, že je odchov tohoto druhu v zajetí problematický. V tomto ohledu je pochopitelné začlenění názoru, týkajícího se velikosti kroužků určených obvykle pro tento druh mezi tyto důkazy, na jejichž základě vydal žalovaný své rozhodnutí. Stanovisko vědeckého orgánu CITES hodnotí správní orgán z hlediska jeho obsahu i z hlediska posouzení, zda stanovisko je úplné a zda vychází z dostačujících podkladů; po zhodnocení uvedených hledisek může teprve dospět k závěru, zda jde o doporučení vyžadované ustanovením § 10 odst. 2 zákona CITES.
Problém spočívá právě v nepřesvědčivosti a neúplnosti podaného stanoviska, neboť na jeho základě nelze důvody negativního postoje vědeckého orgánu CITES seznat. Soud přitom vychází z ustálené judikatury, podle níž v rámci přezkoumání rozhodnutí ve věci přezkoumá i zákonnost podkladového rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy jeho obsah je podmínkou, bez níž nelze povolení k vývozu vydat. Ačkoli se vědecký orgán CITES některými otázkami soudu, jak byly uvedeny výše, zabýval, učinil tak teprve dopisem adresovaným žalobci, navíc až po vydání svého stanoviska (17. 11. 1999). Jde zejména o chybějící vysvětlení požadavku na potřebu znalosti původu papoušků a pravděpodobnosti přežití ve volné přírodě. Obdobně i vnitřní sdělení odboru ochrany přírody Ministerstva životního prostředí z 31. 7. 2000 velmi podrobně vysvětluje okolnosti skutkové a důvody právní, pro které doporučovalo rozkladu žalobce nevyhovět.
Rozhodnutí žalovaného však v I. ani ve II. stupni takto srozumitelné není. Obě rozhodnutí nepřesně vyjadřují názor na odlišnost registračního listu vydávaného pro účely § 23 zákona CITES a potvrzení o původu dle § 19 tohoto zákona. Žalovanému soud také vytýká, že sice podrobně odůvodnil, proč nerespektuje registrační listy vydané Okresním úřadem v Prostějově, ale srozumitelně neformuloval požadavek, z něhož by bylo patrno, co by jej uspokojilo (patrně potvrzení vydané příslušným orgánem o původu exempláře). Takovýto požadavek by byl z hlediska srozumitelnosti a přehlednosti a také rychlosti řízení na místě a měl být učiněn již správním orgánem I. stupně (§ 3 odst. 2 spr. ř.). Opakované formulace o tom, že jiné doklady nebyly předloženy, neodpovídaly dostatečně na otázku, jak tedy má být původ exemplářů prokázán, neboť lze souhlasit s tím, že registrace slouží k jinému účelu a konečně ani zákon ji s potvrzením o původu jakkoli nespojuje ani neztotožňuje. To se týká samozřejmě tří exemplářů s kódem S, neboť pro zbývající s kódem C platí postup podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona CITES, a tudíž je postačující vyjádření vědeckého orgánu CITES, že je splněna podmínka odchovu v zajetí [§ 2 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 82/1997 Sb.], což se děje k žádosti Ministerstva životního prostředí.
Za této situace soud postupoval dle § 76 odst. 1 písm. a), § 78 odst. 1 s. ř. s. a rozhodnutí správního orgánu II. stupně zrušil pro vady řízení spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí.
Žalovaný nezdůvodnil dostatečně přesvědčivě, proč nepovažuje registrační list za důkaz potvrzením ve smyslu § 19 odst. 3 zákona CITES, za situace, kdy listiny byly vydány kompetentním orgánem veřejné správy. Žalobce nebyl zpraven o tom, jestli by se žalovaný spokojil s průkazem potvrzení o původu exemplářů formou právě registračních listin, nebo má jít o jiný druh průkazu (a jaký), vystaveného výlučně za účelem vývozu. Tato neujasněnost se pak odráží v celém odůvodnění rozhodnutí žalovaného, zejména v I. stupni, a neumožňuje žalobci ani soudu učinit si beze zbytku představu o požadavcích žalovaného. Takovéto rozhodnutí nemůže být považované za srozumitelné [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ].
(ovo)
|
30.06.2003
|
13/2003
|
2 A 528/2002 - 20
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/politicti-vezni-a-k-pojmu-vdova.p34.html?q=
|
Političtí vězni: k pojmu ""vdova""
k § 2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945
Vdovou po politickém vězni (§ 2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.) je žena, která byla jeho manželkou v době věznění a jejíž manželství s politickým vězněm zaniklo jeho smrtí. Pokud došlo k rozvodu manželství, nemůže bývalá manželka nabýt statusu vdovy po politickém vězni a nestává se oprávněnou osobou pro přiznání nároku na jednorázovou peněžní částku podle § 3 odst. 1 téhož zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2003, čj. 2 A 528/2002-20)
Prejudikatura:
srov. obdobně Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 645/2000, aj.
Věc:
Milena R. v P. proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, o vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Rozhodnutím žalované ze dne 31. 1. 2002 byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky s odůvodněním, že zákon se vztahuje na vdovy a vdovce po politických vězních, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel. Stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, kteří uzavřeli nové manželství. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky žalobkyni však nevznikl, protože pan Hubert R. nebyl manželem žalobkyně až do své smrti; jejich manželství zaniklo rozvodem dne 25. 2. 1965.
Žalobkyně v opravném prostředku (podaném u Vrchního soudu v Praze, který věc po 1. 1. 2003 předal Nejvyššímu správnímu soudu) vyslovila přesvědčení, že má nárok na odškodnění podle § 2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., neboť manželství trvalo po celou dobu manželova věznění. V době manželova věznění měli dvě malé děti a žalobkyně se o ně starala, po manželově věznění těžko sháněla zaměstnání vzhledem k politické situaci a byla odkázána na pomoc příbuzných. Poukazovala rovněž na to, že psychicky trpěla častými domovními prohlídkami.
Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Žalovaná ve vyjádření namítla, že žalobkyně není osobou uvedenou v § 2 odst. 2 zákona, a zákon se proto na ni nevztahuje, neboť manželství žalobkyně a Huberta R. zaniklo rozvodem a žalobkyně se nemohla stát vdovou po Hubertu R. Nárok na peněžní částku jí proto nemohl vzniknout. Navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobě (opravnému prostředku) žalobkyně nelze vyhovět.
Zákon č. 261/2001 Sb. se podle ustanovení § 2 odst. 1 vztahuje též na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen ""politický vězeň""). Podle odst. 2 téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odst. 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během jejich věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. jsou účastníci národního boje za osvobození, jejich vdovy nebo vdovci a děti podle ustanovení § 1 odst. 2 anebo političtí vězni a jejich vdovy a vdovci podle ustanovení § 2 odst. 2 oprávněnými osobami (dále jen ""oprávněná osoba""), které mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky. Peněžní částka činí pro politického vězně při věznění delším než 1 rok částku 120 000 Kč, přičemž za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Při věznění kratším než 1 rok, trvajícím však alespoň 3 měsíce, činí částka 60 000 Kč. Výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (ustanovení § 5 odst. 2, 4, 7 zákona č. 261/2001 Sb.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném rozhodnutí a která ani žalobkyně nezpochybňuje, je žalobkyně občankou České republiky, která požádala o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako vdova po politickém vězni Hubertu R., zemřelém dne 29. 3. 2001. Podle xerokopie oddacího listu bylo manželství žalobkyně uzavřeno dne 14. 7. 1947. Podle údajů uvedených v žádosti byl manžel žalobkyně vězněn od 26. 2. 1954 do 10. 5. 1960 a rozhodnutí o jeho věznění bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 18. 7. 1990. Podle potvrzení matriky Městské části Praha 1 bylo manželství žalobkyně rozvedeno pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 1965 (v matrice vyznačeno 12. 5. 1965). Podle úmrtního listu ze dne 11. 4. 2001 byla jako pozůstalá manželka po zemřelém uvedena nikoli žalobkyně, ale Božena R., rozená Š.
Z uvedeného je patrno, že pan Hubert R. byl politickým vězněm ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a dále že v době jeho věznění byla žalobkyně jeho manželkou; přesto jí však nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nevznikl. Zákon totiž jako jednu z nezbytných podmínek přepokládá trvání manželství až do úmrtí politického vězně, neboť pouze v takovém případě může pozůstalý manžel nabýt statusu vdovy či vdovce. Manželství žalobkyně však bylo rozvedeno v r. 1965. Žalobkyně se tedy v důsledku úmrtí bývalého manžela v roce 2001 nemohla stát jeho vdovou, ostatně z úmrtního listu je patrné, že jeho manželkou v té době byla jiná žena; ta se tedy stala jeho vdovou.
Žalobkyně ani netvrdí, že je vdovou po Hubertu R., poukazuje však na to, že její manželství trvalo po celou dobu věznění a dovozuje, že jí nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. z tohoto důvodu vznikl. V tomto směru je však nutno poukázat na to, že zákon nečiní z vymezení podmínek nároku žádné výjimky a odškodnění poskytuje jen v případech, kdy se jedná o vdovy a vdovce po politických vězních.
Soud nezpochybňuje, že žalobkyně jako manželka politického vězně v době jeho věznění s ním prožívané útrapy sdílela. Nicméně striktní vymezení podmínek nároků zákonem, bez toho, že by bylo do zákona vloženo jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci přiznat žalobkyni právo, pokud splnění podmínek nároku neprokázala. Soudu v žádném případě nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.
Protože Nejvyšší správní soud postup správního orgánu neshledal nezákonným, žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
(tur)
|
26.03.2003
|
553/2005
|
15 Ca 24/2003 - 19
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-kompetencni-vyluka.p463.html?q=
|
Ejk 5/2004
Řízení před soudem: kompetenční výluka
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
Rozhodne-li zřizovatel školy o jmenování či odvolání ředitele této školy, nepředstavuje jeho rozhodnutí zásah do veřejných subjektivních práv, a není tedy rozhodnutím zakládajícím žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
(Podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2003, čj. 15 Ca 24/2003-19)
Věc:
Mgr. Markéta J. v Ú. proti Radě města Ústí nad Labem o odvolání ředitele školy.
Žalovaná dne 5. 12. 2002 svým usnesením vzala na vědomí rezignaci žalobkyně na funkci ředitelky základní školy v Ú., která byla doručena řediteli Školského úřadu v Ústí nad Labem dne 16. 12. 1998. Toto usnesení žalobkyně napadla u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou.
Soud žalobu odmítl.
Z odůvodnění:
Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu oprávněn pouze ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti. Soudy proto nemohou v rámci správního soudnictví přezkoumávat úkony správních orgánů, které nemají povahu rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Mezi ně náležejí i rozhodnutí o právních poměrech organizací, pracovníků nebo funkcionářů, jestliže tyto poměry souvisí s jejich podřízeností orgánu, který o věci rozhoduje, neboť na postup vedoucí k vydání takových rozhodnutí se nevztahuje ani správní řád upravující řízení, v němž právě správní orgány o právech či povinnostech osob rozhodují [§ 1 odst. 1 a 2 a § 2 písm. a) správního řádu].
V projednávané věci však žalobkyně požadovala přezkoumání usnesení správního orgánu, které bylo vydáno v rámci jeho pravomoci jmenovat a odvolávat ředitele jemu podřízeného školského zařízení. Jednalo se tedy o úkon organizační povahy, který je ze soudního přezkumu vyloučen.
Na základě této skutečnosti dospěl soud k závěru, že napadený úkon správního orgánu není rozhodnutím o právu či povinnosti fyzické osoby, a proto žalobu odmítl v souladu s ustanoveními § 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s.
(all)
|
12.12.2003
|
523/2005
|
2 Ads 33/2003 - 78
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/neprezkoumatelnost-soudniho-rozhodnuti-a-duchodove-pojisteni.p464.html?q=
|
Ej 9/2004
Řízení před soudem: nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Důchodové pojištění: dokazování
k § 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona č. 260/2001 Sb.
k § 76 a § 109 odst. 3 soudního řádu správního
I. Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti podle § 109 odst. 3 s. ř. s., je-li rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Takový je i rozsudek zamítající žalobu na základě nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek a nepřihlížející přitom ke skutečnosti, že samo správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti výroku a ve vzájemné rozpornosti výroku a odůvodnění. Takové rozhodnutí měl krajský soud zrušit bez ohledu na žalobní námitky (§ 76 s. ř. s.).
II. Případné porušení práva žalobce nahlédnout do své zdravotní dokumentace (§ 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) není porušením zásady rovnosti účastníků řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, čj. 2 Ads 33/2003-78)
Věc:
Ivan L. v K. proti České správě sociálního zabezpečení o částečný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaná dne 7. 11. 2001 rozhodla o ""odnětí výplaty částečného invalidního důchodu"" žalobci. Žalobce toto rozhodnutí napadl opravným prostředkem u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud posoudil opravný prostředek po změně procesní právní úpravy jako žalobu a rozhodl dne 31. 3. 2003 o jejím zamítnutí. Vyšel přitom z nálezu lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku a posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, podle nichž poklesla schopnost žalobcovy soustavné výdělečné činnosti pouze o 30 %; nebyl tedy naplněn předpoklad uznání ani částečné invalidity ve smyslu § 44 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Žalobce (stěžovatel) rozsudek napadl kasační stížností, ve které namítl porušení svého práva na spravedlivý proces a porušení svých procesních práv; uplatnil stížní důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (neodstranění vady řízení před správním orgánem) a v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (jinou vadu řízení před soudem). Stěžovatel neměl možnost přezkoumat posudky rozhodné pro vydání jak správního rozhodnutí, tak i rozsudku krajského soudu; s poukazem na § 67b odst. 12 zákona č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, mu totiž nebyla jeho zdravotní dokumentace vydána, jeho zmocněnkyně nemohla do zdravotní dokumentace nahlédnout a zdravotní dokumentace ani nebyla předložena soudu. Stěžovatel tak neměl příležitost se proti posudkům bránit, bez ohledu na to, zda jsou správné či nikoli.
Stěžovatel rovněž poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, konstatovala, že každá strana sporu musí mít možnost přednést svůj případ soudu a předložit důkazy za podmínek, jež ji podstatně neznevýhodňují oproti protistraně. V daném případě byl však zvýhodněn státní orgán, jehož podřízená posudky vyhotovovala. Státní, resp. veřejná, moc měla k dokumentaci přístup, stěžovatel nikoli. Protože se jedná o odborné otázky, bylo by na místě předložit rozhodnou dokumentaci zvolenému znalci k posouzení tak, aby stěžovatel mohl formulovat odbornou argumentaci. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh podle § 95 odst. 2 Ústavy ČR na zrušení § 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb. a aby následně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí vydala na základě provedené kontroly zdravotního stavu a krajský soud dále vycházel z objektivního zjištění zdravotního stavu posudkem posudkové komise MPSV; závěry obou byly shodné.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil pro vady řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud v prvé řadě zkoumal, zda je dán důvod k přerušení řízení podle § 48 odst. písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. a k předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ústavnímu soudu je na místě věc předložit, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 20/02, podle něhož stěžejní otázkou je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, ""jehož má být při řešení věci použito"". Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, a jehož má tedy být užito při rozhodování ve věci samé. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost předpisu, nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti, nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace. V daném případě se však návrh stěžovatele takového předpisu netýká. V řízení se nepostupovalo podle zákona č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, a ustanovení § 67b odst. 12 tohoto zákona tak nemělo pro věcné posouzení význam. Tímto ustanovením je zaručeno pacientovi právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě (o ústavnosti takového nároku by soud ani nepochyboval) a polemika o vztahu poskytnutí informací pacientovi a nahlédnutí do dokumentace pacientem či jinou osobou, o níž to ustanovení § 67b zákona o péči o zdraví lidu nepředpokládá, je z tohoto hlediska nerozhodná. Stěžovatel ovšem v nemožnosti seznámit se se zdravotní dokumentací prostřednictvím své zmocněnkyně v průběhu soudního řízení spatřuje založení nerovnosti jeho postavení v řízení před soudem.
Rovná práva účastníků v řízení před soudem jsou rovněž ústavním principem (čl. 96 odst. 1 Ústavy) a lze jimi jistě rozumět možnost stejného přístupu k soudu, stejných možností k uplatnění věcných tvrzení a navržení důkazů. V tom stěžovatel žádnou újmu neutrpěl. Pokud jde o skutečnost, že posudek, z něhož vycházel soud při svém rozhodnutí, byl vypracován posudkovou komisí MPSV, má tento postup oporu v zákoně - § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Ústavnost tohoto postupu již rovněž řešil Ústavní soud ČR a v nálezu ze dne 1. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95, vyjádřil, že tato právní úprava není protiústavní, a to s ohledem na složení posudkových komisí a na skutečnost, že se jedná o jeden z možných důkazů v soudním řízení nebránící provedení důkazů jiných tak, aby bylo zajištěno řádné zjištění skutečného stavu věci. Tak je třeba přistupovat i k danému konkrétnímu případu. Stěžovatel uplatnil své námitky proti rozhodnutí správního orgánu v opravném prostředku. I když jeho pozice byla ztížena pobytem ve vězení, byl v řízení zastoupen jím zvolenou zmocněnkyní. Ta se sice domáhala přístupu ke zdravotní dokumentaci, v čemž jí s ohledem na zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nebylo vyhověno, ovšem nenavrhla žádný další důkaz, kterým by posudek posudkové komise mohla zpochybnit. Takovým důkazem by jistě mohl být např. znalecký posudek, neboť zákon o péči o zdraví lidu v ustanovení § 67b odst. 10 zaručuje znalci právo na to, aby se seznámil se zdravotní dokumentací. Při jednání krajského soudu dne 30. 9. 2002 však stěžovatelova zmocněnkyně výslovně uvedla, že vypracování znaleckého posudku nenavrhuje a k jednání dne 31. 3. 2003 se nedostavila. Za takové situace Nejvyšší správní soud nepovažuje postavení stěžovatele v řízení za nerovné a stěžovatelem tvrzené skutečnosti nepovažuje za ""ztrátu příležitosti"", plynoucí z nemožnosti řádné ochrany práv.
Proti rozsudku pak stěžovatel namítá kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a s ním souvisící důvod uvedený v písm. d) téhož ustanovení.
Předpokladem důvodnosti tvrzených vad řízení podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je to, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
V daném případě byl stěžovateli částečný invalidní důchod přiznán rozhodnutím žalované ze dne 4. 8. 2000; důvodem byla smíšená porucha osobnosti se středně těžkým narušením osobnosti, hodnocená podle kap. V pol. 5 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Rozhodnutím žalované ze dne 7. 11. 2001 vydaným podle § 44 zákona č. 155/1995 Sb. (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí) byla stěžovateli ""odňata výplata"" částečného invalidního důchodu s odůvodněním, že pokles schopnosti výdělečné činnosti činí v jeho případě pouze 30 %. Podle cit. ustanovení je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 % nebo pokud mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Žalovaná přitom vycházela z posouzení lékaře při kontrolní lékařské prohlídce (záznam ze dne 4. 9. 2001) a k dispozici byla i zpráva o psychiatrickém vyšetření (ze dne 14. 8. 2001). V průběhu přezkumného soudního řízení byl pokles soustavné výdělečné činnosti ověřen posudkem k tomu příslušné posudkové komise. Bylo by tak možno uzavřít, že správní orgán měl pro své rozhodnutí dostatek podkladů a že soud doplnil dokazování se shodným závěrem, pokud by to ovšem bylo podstatné - tedy pokud by žalovaná rozhodla o odnětí důchodu podle § 56 zákona o důchodovém pojištění. Tak tomu ovšem není. Jak bylo výše uvedeno, rozhodnutí žalované ve výroku odkazuje na ustanovení § 44 zákona o důchodovém pojištění, které upravuje podmínky posouzení pojištěnce jako částečně invalidního. Výrokem je dále výslovně odnímána výplata částečného invalidního důchodu, nikoliv důchod sám. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění se důchod odejme nebo jeho výplata zastaví, zjistí-li se, že nárok na důchod nebo na jeho výplatu zanikl. Náležitostí výroku správního rozhodnutí podle § 47 odst. 2 správního řádu (§ 108, § 86 zákona č. 582/1991 Sb.) je rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Žalovaná ve výroku správního rozhodnutí uvedla ustanovení právního předpisu, které s výrokem nesouvisí, ba dokonce je s ním v rozporu, neboť výrokem je odnímána výplata, nikoliv důchod. Nejde jen o uvedení nesprávného zákonného ustanovení, které by bylo možno posoudit pouze jako nezákonnost a jehož význam by soud hodnotil jen k žalobní námitce, ale jde o skutečnost, že výrok je vnitřně rozporný, a tím nesrozumitelný. Navíc v odůvodnění přesto, že výrokem rozhodnutí je odnímána výplata důchodu, není v rozporu s § 47 odst. 3 správního řádu k tomu uveden žádný důvod, neboť užité důvody směřují opět k odnětí důchodu, a nikoliv k zastavení (odnětí) jeho výplaty. Odnětí důchodu a zastavení jeho výplaty jsou různá rozhodnutí, za různých zákonných podmínek a s různými důsledky.
V rozhodnutí žalované je vnitřně rozporný výrok, který nemá navíc oporu v důvodech uvedených v jeho odůvodnění. Takové rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) se případů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost rovněž týká; i v takovém případě se jedná o vadu správního řízení, pro kterou měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Je však třeba v daném případě vážit rovněž vázanost Nejvyššího správního soudu důvody kasační stížnosti a současně i vázanost krajského soudu důvody žaloby. Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 3 s. ř. s. v zásadě vázán důvody kasační stížnosti, ovšem se zde vyjmenovanými výjimkami, mezi které patří i případy, kdy je napadené rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel sice namítá existenci důvodu odpovídajícího § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ovšem vidí ji v jiné vadě řízení před soudem, spočívající v tom, že soud - stejně jako žalovaná - vycházel z nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci. Při nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nelze důvodnost této námitky hodnotit. Otázkou tedy je, zda lze napadený rozsudek krajského soudu považovat za nepřezkoumatelný. Rozsudek přesto, že v netradičně pojatém výroku konstatuje, že přezkoumával rozhodnutí žalované o odnětí výplaty částečného invalidního důchodu, v úvodu i závěru odůvodnění tvrdí, že tímto rozhodnutím žalované byl navrhovateli (stěžovateli) odňat důchod. Jak výše uvedeno, jedná se o různá rozhodnutí. Již to je na újmu srozumitelnosti rozsudku, zejména pak, když krajský soud dále vychází z žalobních důvodů (námitek opravného prostředku) a hodnotí je ve vztahu ke skutkovým zjištěním tak, jako by skutečně bylo rozhodnuto o odnětí důchodu, a nikoliv o zastavení (odnětí) výplaty.
Krajský soud se tedy vůbec nezabýval přezkoumatelností správního rozhodnutí. I tento soud byl vázán žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), ovšem i zde má tato vázanost své výjimky, a to v § 76, podle jehož odst. 1 písm. a) soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem v případě nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Podle odst. 3 téhož ustanovení soud z těchto důvodů napadené správní rozhodnutí zruší i tehdy, vyjdou-li tyto vady najevo při jednání. Žalobou (opravným prostředkem) v dané věci nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí namítána nebyla a nebyly namítány ani vady, v nichž spočívá. Obecně však platí, že je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, brání takový nedostatek zpravidla posouzení důvodnosti jiných žalobních námitek; navíc stanoví-li zákon možnost zrušit rozhodnutí pro takové vady i tehdy, pokud vyjdou najevo až při jednání, výslovně připouští, že do té doby zjevné být nemusely, a tedy ani nemusely být obsahem žaloby. Krajský soud tedy v daném případě měl vycházet ze zjevné nesrozumitelnosti správního rozhodnutí, a to měl zrušit pro nepřezkoumatelnost. V tom spočívá naplnění kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud tak krajský soud neučinil, nesrozumitelnost správního rozhodnutí nevzal v úvahu a naopak ji dále rozvinul a hodnotil jen důvody, které z hlediska výroku napadeného rozhodnutí nebyly podstatné, je třeba označit za nepřezkoumatelný i jeho rozsudek. To musel vzít v úvahu i Nejvyšší správní soud bez ohledu na obsah kasačních důvodů [§ 109 odst. 3, § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
(oš)
|
10.02.2004
|
628/2005
|
2 As 59/2003 - 70
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/celni-zakon-a-sazebni-zarazeni-zbozi.p465.html?q=
|
Ej 158/2004
Celní zákon: sazební zařazení zboží
Řízení před soudem: k hodnocení znaleckých posudků
k § 56 – § 58 a § 320 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 113/1997 Sb.
k § 1 a k příloze č. 1 nařízení vlády č. 312/1997 Sb., kterým se vydává celní sazebník a kterým se stanoví sazby dovozního cla pro zboží pocházející z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a podmínky pro jejich uplatnění (celní sazebník)
k § 31 odst. 4 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 85/1994 Sb. a č. 492/2000 Sb. (v textu též „daňový řád“)
k § 125 občanského soudního řádu
k § 64 a § 77 odst. 2 soudního řádu správního
I. Při zařazování zboží do podpoložky kombinované nomenklatury celního sazebníku (§ 58 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celního zákona) je třeba vycházet prvotně ze znění čísel a poznámek tak, jak to vyplývá ze znění prvního všeobecného pravidla pro interpretaci Harmonizovaného systému; čísly se přitom míní právě ona čtyřmístná čísla, jež tvoří jednu z úrovní členění Harmonizovaného systému. Poznámky ke třídě lze aplikovat až po řádném zařazení výrobku do odpovídajícího čísla, a to postupně, tj. poznámku uvedenou na druhém místě lze aplikovat teprve po vyloučení možnosti aplikace poznámky uvedené na místě prvém.
II. Při posouzení, do kterého čísla celního sazebníku podle práva náleží předmětné zboží, které by při zdůraznění jedné z více funkcí náleželo do více různých čísel, je pro sazební zařazení rozhodující funkce, jež je převažující či prvotní, a to obzvláště tehdy, je-li převažující či prvotní funkce dobře identifikovatelná. Pokud by doplňková funkce určitého přístroje měla mít za následek zařazení tohoto přístroje do jiného čísla, než kam je obvykle zařazován, muselo by takové pravidlo vyplynout výslovně z právní normy.
III. Ke znaleckým posudkům, pokud se zabývají vlastnostmi, funkcí a využitím zboží, tj. otázkami skutkovými, soud ve správním soudnictví přihlédne v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 77 odst. 2 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2004, čj. 2 As 59/2003-70)
Prejudikatura:
ad II. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 703/2000.
Věc:
Společnost s ručením omezeným D. proti Celnímu ředitelství Praha o zařazení zboží do celního sazebníku, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalovaný (stěžovatel) dne 7.3.2002 rozhodl o odvolání žalobce (původně společnost s ručením omezeným C., jejíž právním nástupcem se stala společnost D.) proti rozhodnutí Celního úřadu Ruzyně – letiště Praha ze dne 20.8.2001, kterým byl změněn dodatečný platební výměr ze dne 29.6.1999. Stěžovatel rozhodnutí správního úřadu I. instance, kterým byl stanoven rozdíl mezi vyměřenou daňovou povinností a daňovou povinností zjištěnou v přezkumném řízení ve výši 46 604 Kč (clo ve výši 38 200 Kč a DPH ve výši 8404 Kč) vztahující se k rozhodnutí vydanému v celním řízení ze dne 12.10.1998, potvrdil a odvolání zamítl.
Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který napadené rozhodnutí dne 27.5.2003 zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatel napadl kasační stížností, v níž uplatnil důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Nesprávné posouzení právní otázky spatřoval v zařazení zboží, grafických karet do počítače typu
all in wonder
, do nesprávné podpoložky přílohy nařízení vlády č. 312/1997 Sb., kterým se vydává celní sazebník a kterým se stanoví sazby dovozního cla pro zboží pocházející z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a podmínky pro jejich uplatnění (dále jen „celní sazebník“), a v nesprávné aplikaci poznámek ke třídě XVI tzv. kombinované nomenklatury používané celním sazebníkem. Stěžovatel v kasační stížnosti ve shodě se svým napadeným rozhodnutím a tvrzením v řízení před Městským soudem v Praze uvedl, že předmětné zboží je přístrojem, který – byť je součástí osobního počítače – má schopnost přijímat televizní signál. Funkce televizního tuneru je přitom podle stěžovatele pro sazební zařazení rozhodující.
Stěžovatel se ve své kasační stížnosti vyjádřil i ke znaleckým posudkům předloženým původním žalobcem v řízení o odvolání proti rozhodnutí vydanému v I. stupni správního řízení; poukázal na to, že celně tarifní zařazení je právní otázkou, která přísluší výlučně orgánům celní správy, nikoliv znalcům.
Stěžovatel dále poukázal na existenci tzv. závazných informací vydaných Generálním ředitelstvím cel ve smyslu § 46 celního zákona, z nichž vyplývá, že grafická karta obsahující televizní tuner je zařazena do čísla 8528 harmonizovaného systému. Soud by měl podle stěžovatelova přesvědčení přihlédnout k závazným informacím, i když jsou nezávazné pro jeho rozhodování, a to minimálně ve stejné míře jako ke znaleckým posudkům. Zařazení provedené závaznými informacemi je dle stěžovatele ve shodě s nařízením Evropské komise č. 2564/1995, o klasifikaci některého zboží v kombinované nomenklatuře, které sjednocuje zařazování těchto výrobků v členských zemích EU.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněného důvodu (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že kasační stížnost se opírá o důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud při posouzení důvodnosti kasační stížnosti vycházel z právní úpravy platné a účinné v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu, zejména ze znění § 56 – § 58 celního zákona a ze znění celního sazebníku. Podle § 56 odst. 1 celního zákona platí, že vznikl-li celní dluh, vyměřuje se clo podle sazeb stanovených celním sazebníkem ze základu stanoveného tímto zákonem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stanoví celní sazby a měrné jednotky celního sazebníku a celní sazebník vydává vláda nařízením. Dle § 58 cit. zákona je sazební zařazení zboží určeno a) podpoložkou kombinované nomenklatury, nebo b) podpoložkou jiné nomenklatury uvedené v § 57 odst. 1 písm. b), nebo c) podpoložkou jiné nomenklatury, která je plně nebo částečně založena na kombinované nomenklatuře anebo která k ní přidává další třídění stanovené zvláštními předpisy, které upravují provádění nesazebních opatření při obchodu se zbožím.
Celní sazebník používá pro účely klasifikace kombinovanou nomenklaturu Evropské unie. Tato nomenklatura vychází z Harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží, který rozděluje zboží do 21 tříd (I až XXI) a 97 kapitol (01 až 97). Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla a šestimístné položky. Kombinovaná nomenklatura doplňuje hierarchii Harmonizovaného systému o dvoumístné číselné označení, tj. na osmimístné podpoložky. Součástí celního sazebníku jsou všeobecná pravidla pro interpretaci Harmonizovaného systému (bod II Úvodu k celnímu sazebníku). Podle v pořadí prvního všeobecného pravidla má znění názvů tříd, kapitol a podkapitol pouze orientační charakter: pro zařazování je směrodatné znění čísel a poznámek k třídám a kapitolám, jakož i všeobecných pravidel pro interpretaci Harmonizovaného systému, pokud tato pravidla nejsou v rozporu se zněním uvedených čísel a poznámek.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že pokud je pro zařazování zboží do celního sazebníku rozhodující na prvém místě znění čísel, míní se čísly právě ona čtyřmístná čísla, jež tvoří jednu z úrovní členění Harmonizovaného systému. V daném případě je předmětem sporu správné zařazení dovezeného zboží – grafických karet typu
all in wonder
, jež jsou vybaveny TV tunerem. Soud má za prokázané, že tyto grafické karty představují zařízení, jež je určeno výhradně pro instalaci do osobního počítače, jehož funkcí je – obdobně jako je tomu u jiných grafických karet – zpracování počítačových digitálních dat na analogovou formu vhodnou pro monitor. Specifikem dovezeného typu karet, které není běžné u jiných typů grafických karet, je skutečnost, že jejich součástí je zařízení, jež umožňuje příjem TV signálu a jeho zobrazení na monitoru počítače a jež rozšiřuje jejich funkci. Tato funkce se však s obecnou funkcí grafických karet nevylučuje, neboť grafická karta může plnit funkce obě.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné při zařazování zboží do celního sazebníku vycházet prvotně ze znění čísel a poznámek tak, jak to vyplývá ze znění prvního všeobecného výkladového pravidla. Soud má rovněž za nepochybné, že poznámky ke třídě XVI uvedené pod bodem 2 písm. a) a b) lze aplikovat až po řádném zařazení výrobku do odpovídajícího čísla. Tyto poznámky je navíc třeba aplikovat postupně, tj. poznámku uvedenou pod bodem 2 písm. b) aplikovat teprve po vyloučení možnosti aplikace poznámky uvedené pod bodem 2 písm. a). Číslo 8528, do nějž dovezené zboží v napadeném rozhodnutí zařadil stěžovatel, zní: Televizní přijímací přístroje, též s vestavěnými rozhlasovými přijímači nebo s přístroji pro záznam nebo reprodukci zvuku nebo obrazu; videomonitory a videoprojektory. Číslo 8473 zní: Části, součásti a příslušenství (vyjma krytů, kufříků a podobných výrobků) používané výhradně nebo zejména se stroji a přístroji čísel 8469 – 8472; číslo 8471 přitom zní: Zařízení pro automatizované zpracování dat a jejich jednotky; magnetické nebo optické snímače, zařízení pro přepis dat v kódované formě na paměťová média a zařízení na zpracování těchto dat, jinde neuvedená ani nezahrnutá. Jestliže tedy osobní počítač splňuje charakteristiku znění čísla 8471, pak grafická karta (byť se zabudovaným TV tunerem) – jakožto část, součást nebo příslušenství vhodné pro použití výhradně se strojem čísla 8471 – musí být nutně zařazena do čísla 8473. Funkce TV tuneru není bez dalšího pro zařazení zboží do odpovídajícího čísla nomenklatury rozhodná, neboť rozhodující je ta vlastnost grafické karty, která předurčuje její použití výhradně nebo hlavně s osobním počítačem, a nikoliv s jiným strojem či přístrojem, což vyplývá ze znění čísla 8473. Naopak, ze znění čísla 8528 vyplývá, že prvotní funkcí zboží zařazovaného do tohoto čísla je příjem televizního signálu. Podpoložka 8528 12 98, do níž dovážené grafické karty zařadil stěžovatel, je podpoložkou čísla 8528, a proto tuto charakteristiku nutno vztáhnout i na zboží do ní zařazované.
Dále má Nejvyšší správní soud za to, že při posouzení, do kterého čísla podle práva náleží předmětné zboží, které by při zdůraznění jedné ze dvou funkcí či účelu náleželo do více různých čísel, je nutno zohlednit zejména funkci, jež je převažující či prvotní, a to obzvláště tehdy, je-li převažující či prvotní funkce dobře identifikovatelná. Ze znaleckých posudků předložených původním žalobcem vyplývá, že prvotní funkcí grafických karet
all in wonder
je zpracování počítačových digitálních dat na analogovou formu vhodnou pro monitor, přičemž tato funkce je společná všem grafickým kartám. Naproti tomu funkce příjmu TV signálu je funkcí přídavnou, což vyplývá ze znaleckých posudků, expertního odhadu podílu využívání karty k tomuto účelu a též ze skutečnosti, že funkce TV tuneru je podmíněna existencí funkce grafické karty, nikoliv naopak. V případě, že stěžovatel tvrdí, že funkce televizního tuneru je pro sazební zařazení dovážených grafických karet rozhodující, neuvádí s ohledem k výše uvedeným úvahám pro toto své tvrzení jakékoliv podpůrné argumenty. Pokud by doplňková funkce určitého přístroje měla mít za následek zařazení tohoto přístroje do jiného čísla, než kam je obvykle zařazován, muselo by takové pravidlo vyplynout výslovně z právní normy, což však není daný případ.
Základem stěžovatelovy argumentace o nutnosti zařadit dovážené zboží do podpoložky 8528 12 98 je skutečnost, že v důsledku funkce příjmu TV signálu se jedná o zboží čísla 8528. Stěžovatel však v průběhu správního ani soudního řízení neuvedl žádný konkrétní důvod ani jakékoliv ustanovení celního zákona či celního sazebníku, ze kterého by vyplývalo, že pro sazební zařazení grafických karet
all in wonder
je rozhodující funkce TV tuneru. Tato argumentace naopak nezohledňuje hlavní a prvotní funkci grafických karet. Stěžovatelovu argumentaci by bylo možné dle Nejvyššího správního soudu částečně přijmout tehdy, když by prvotní funkcí zařízení určeného pro používání s osobním počítačem, resp. určeného pro instalaci do něj, byl příjem TV signálu, jako je tomu např. u samostatných TV tunerů do PCI slotů nebo externích TV přijímačů, které lze připojit k osobnímu počítači prostřednictvím USB slotu. Je-li prvotní funkce grafických karet
all in wonder
totožná s funkcí grafických karet jiných typů, pak je nutno dovážené zboží zařadit do stejného čísla, do nějž jsou zařazovány ostatní grafické karty, tj. do čísla 8473.
Z výše uvedených důvodů nelze přijmout námitku stěžovatele, že se výrobek (např. předmětná grafická karta), přestože je částí počítače kapitoly 84, zařadí do kapitoly 85, čísla 8528, neboť zmíněná funkce televizního tuneru z něj činí výrobek kapitoly 85 ve smyslu celního sazebníku. Tuto argumentaci opírá stěžovatel o znění poznámky 2 písm. a) ke třídě XVI: ta hovoří o částech a součástech, které se zařazují jako výrobky kteréhokoliv čísla kapitol 84 a 85, avšak s výjimkou čísel tam uvedených, mezi nimiž je i číslo 8473. Tato skutečnost dle Nejvyššího správního soudu vylučuje aplikaci poznámky 2 písm. a) a vede k aplikaci poznámky 2 písm. b), podle něhož se ostatní části a součásti (tj. ty, na které se nevztahuje předchozí poznámka), jsou-li vhodné k použití výhradně nebo hlavně pro jeden nebo několik strojů téhož čísla (zde čísla 8471 – zařízení pro automatizované zpracování dat, jímž osobní počítač je), zařazují buď jako stroje, ke kterým náleží (tedy do čísla 8471), nebo do odpovídajících čísel, mezi nimiž je uvedeno mj. číslo 8473. Proto rovněž nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že aplikací poznámky 2 písm. b) by došlo k rozšíření čísla 8473 nad jeho rámec, nýbrž naopak, jejich zařazení do čísla 8528 za podpůrného využití poznámky 2 písm. a) umožněného absolutizací významu funkce umožňující příjem TV signálu by vedlo k nesprávnému rozšíření čísla 8528.
Ke stěžovatelově námitce, že celně tarifní zařazení je právní otázkou, která přísluší výlučně orgánům celní správy, nikoliv znalcům, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel tu nesprávně směšuje posouzení právních a skutkových okolností. Jak vyplývá z obsahu znaleckých posudků, posudky se nezabývaly správným zařazením grafických karet typu
all in wonder
do příslušného čísla celního sazebníku, tedy otázkou právní, nýbrž posuzovaly vlastnosti, funkci a využití předmětného zboží, tedy otázky skutkové. Znalecké posudky jsou přitom výslovně připuštěny jako důkazní prostředek v řízení před celními orgány [§ 31 odst. 4 daňového řádu ve spojení s § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona], jakož i ve správním soudnictví (§ 125 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Nelze tedy považovat za pochybení, jestliže krajský soud ke znaleckým posudkům předloženým předchozím žalobcem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů přihlédl a vycházel z nich, jestliže stěžovatel skutečnosti ve znaleckých posudcích uvedené (tj. vlastnosti, funkci a využití grafických karet) nikterak věcně nezpochybnil.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž Nejvyšší správní soud žádá, aby přihlédl k tzv. závazným informacím o sazebním zařazení zboží vydaným Generálním ředitelstvím cel dle § 46 celního zákona ve stejné míře jako ke znaleckým posudkům, neboť ze závazných informací vyplývá, že grafická karta obsahující TV tuner má být zařazena do čísla 8528. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že Městský soud v Praze nepochybil, když uvedl, že není závaznými informacemi správního orgánu vázán, přičemž se však s právním názorem zde uvedeným a stěžovatelem přijatým vypořádal. Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že nařízení Evropské komise, na které stěžovatel odkazuje, je normativním aktem práva Evropského společenství, jež zavazuje členské státy Evropské unie a vnitrostátní subjekty těchto členských států, nikoliv však bez dalšího státy, které teprve do Evropské unie vstoupit mají, a jejich vnitrostátní subjekty. To platí bezprostředně před vstupem České republiky do Evropské unie a platilo to i v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu.
Městský soud v Praze tedy nepochybil, jestliže ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatel při doměření cla žalobci postupoval v rozporu se zákonem, když žalobcem dovezené zboží zařadil do podpoložky čísla 8528 celního sazebníku, pod které toto zboží podle pravidel celního sazebníku zařadit nelze, a když žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci zrušil a současně vyslovil, že věc se vrací stěžovateli k dalšímu řízení.
(aš)
|
14.04.2005
|
609/2005
|
Konf 54/2003 - 13
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/kompetencni-spory-a-spravce-pozemni-kominikace.p466.html?q=
|
Ej 201/2005
Kompetenční spory: povinnost k náhradě nákladů spojených s uvedením komunikace do původního stavu
k § 28 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích
k § 7 odst. 1 občanského soudního řádu
I. O nárocích správce pozemní komunikace na náhradu nákladů spojených s odstraněním poškození komunikace a s jejím uvedením do původního stavu rozhodoval do 1.4.1997 silniční správní orgán podle výslovného ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 27/1984 Sb. Tuto speciální kompetenční úpravu však nepřevzal nový silniční zákon (zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), třebaže povinnost škůdce nahradit takovouto škodu správci komunikace upravil věcně shodně (§ 28 tohoto zákona).
II. Protože pak řízení o povinnosti k náhradě nákladů spojených s uvedením pozemní komunikace do původního stavu je řízením o soukromoprávním nároku, patří za účinnosti nového silničního zákona do působnosti soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
(Podle rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14.4.2005, čj. Konf 54/2003-13)
Věc:
Spor o pravomoc mezi Městským úřadem v Sokolově a Okresním soudem v Sokolově (za účasti žalobce Správy a údržby silnic, státní příspěvkové organizace, Sokolov, a žalovaného města Kraslice) o náhradu nákladů spojených s uvedením komunikace do původního stavu.
Žalobce podal dne 17.12.1996 u Okresního soudu v Sokolově žalobu proti žalovanému městu Kraslice o zaplacení částky 1 150 000 Kč s příslušenstvím. Podle žalobních tvrzení uzavřel žalobce s žalovaným dne 25.7.1994 smlouvu o sdružení za účelem zajištění finančního podílu žalovaného na provedení rekonstrukce Wolkerovy ulice v Kraslicích. Podle dodatku ke smlouvě ze dne 21.4.1995 se žalovaný zavázal převést na účet žalobce finanční podíl ve výši 1 150 000 Kč k dokončení stavby. Při rekonstrukci došlo k poškození komunikace, k níž má žalobce zřízeno právo hospodaření. Žalovanému vznikla podle § 9 odst. 6 tehdy platného zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon z r. 1961“), povinnost uhradit žalobci jakožto správci komunikace náklady spojené s odstraněním poškození a s uvedením komunikace do původního stavu. Žalovaný však požadovanou částku nezaplatil.
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 29.3.2000 řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu úřadu v Sokolově, jehož pravomoc k rozhodnutí o věci je dána. V odůvodnění uvedl, že se žalobce domáhá nákladů ve smyslu § 9 odst. 6 silničního zákona z r. 1961. Dojde-li ke sporu o náhradu těchto nákladů, rozhodne o něm podle § 9 odst. 8 tohoto zákona příslušný silniční správní orgán. Z toho soud dovodil, že v době zahájení řízení nebyla dána soudní pravomoc k řešení uplatněného nároku. S poukazem na to, že v průběhu řízení byl citovaný zákon zrušen zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon z r. 1997“), rozhodl soud o postoupení věci orgánu, který pravomoc nyní má, tj. Okresnímu úřadu v Sokolově, s odkazem na § 40 odst. 3 tohoto zákona.
Podáním doručeným zvláštnímu senátu dne 17.2.2003 navrhl Městský úřad v Sokolově, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl v dané věci mezi ním a Okresním soudem v Sokolově.
Zvláštní senát rozhodl ve věci tak, že příslušný rozhodnout o nároku je soud, a současně zrušil i rozhodnutí okresního soudu, které výroku zvláštního senátu protiřečí a kterým soud svou pravomoc k jednání popřel.
Z odůvodnění:
Nárok žalobce na zaplacení peněžní částky opírající se o § 9 odst. 6 silničního zákona z r. 1961 vznikl za účinnosti tohoto zákona a tehdy jej žalobce i uplatnil ve své žalobě. Podle tohoto ustanovení při poškození dálnice, silnice nebo místní komunikace, které způsobí nebo může způsobit závadu ve sjízdnosti, byl ten, kdo poškození způsobil, povinen uhradit správci komunikace náklady spojené s odstraněním poškození a s uvedením komunikace do původního stavu, pokud se nedohodl se správcem komunikace, že poškození odstraní sám. Ustanovení odstavce 8 určovalo, že dojde-li ke sporu o náhradu nákladů podle odstavců 5 a 6, rozhodne o nich příslušný silniční správní orgán.
Nový zákon z roku 1997 pak na jedné straně převzal úpravu hmotněprávní povinnosti dříve upravené zákonem z roku 1961 (jeho § 9 odst. 6) do svého ustanovení § 28 odst. 2. Platí tedy i nadále, že při poškození dálnice, silnice nebo místní komunikace, které způsobí nebo může způsobit závadu ve sjízdnosti nebo schůdnosti anebo ohrozit bezpečnost silničního provozu podle zvláštního předpisu, musí ten, kdo poškození způsobil, tuto skutečnost neprodleně oznámit vlastníku pozemní komunikace a uhradit mu náklady spojené s odstraněním poškození a s uvedením pozemní komunikace do původního stavu. Naproti tomu – a to je pro posouzení věci podstatné – nový zákon nepřevzal speciální kompetenční úpravu dřívějšího § 9 odst. 8 silničního zákona z r. 1961, svěřujícího pravomoc rozhodnout o případném sporu o náhradu nákladů silničnímu správnímu orgánu.
Tato změna nastala ve shodě s vývojem společenských a právních vztahů mezi léty 1961 a 1997 (přesněji řečeno mezi roky 1948 a 1989) a odpovídá ostatně i stávajícím legislativním trendům: také v dalších právních předpisech se československé (české) právo postupně oprošťuje od mnohých speciálních úprav, které svěřovaly správním orgánům rozhodování sporů svým charakterem soukromoprávních, a přesouvá toto rozhodování do pravomoci soudů. Taková tendence je správná; naznačuje, že svěřit zákonem rozhodování sporu o soukromé právo správnímu orgánu je jednak výjimečné (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu), jednak – od roku 2003 (zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) – i v těchto případech jsou takové věci následně projednány soudem v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 2 o. s. ř. a část pátá téhož zákona).
V konkrétních věcech pak je nutno řešit dvě zásadní otázky: jednak to, zda určitá právní věc vymezená předpisem správního práva je sporem nebo jinou právní věcí spadající svým vymezením pod režim ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. (tedy věc soukromoprávní; pokud by šlo o věc veřejného práva, mohl by ji projednat soud ve správním soudnictví), jednak to, zda ji zákon skutečně svěřuje k rozhodování správnímu orgánu anebo zda o tom mlčí (protože v takovém případě s ohledem na generální vymezení věcné působnosti soudů v občanském soudním řízení bude věc rozhodovat od počátku soud v řízení podle občanského soudního řádu).
Na otázku po charakteru projednávané konkrétní věci není odpověď obtížná: spor o náhradu nákladů za poškození komunikace je sporem mezi vlastníkem (správcem) komunikace a škůdcem. Obě strany tohoto sporu mají rovné postavení, jedna není nadřízena druhé a žádná ze stran nemůže prosadit svou vůli jinak než v kontradiktorním řízení před orgánem, který je k řešení takového sporu povolán zákonem. Jde tedy o spor vyplývající ze soukromoprávního (občanskoprávního, případně obchodního) vztahu. Tyto spory zásadně a pravidelně náleží rozhodovat soudům (§ 7 odst. 1 o. s. ř.); jiným orgánům jen tam, stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).
Na druhou otázku (zda o náhradě nákladů náleží rozhodovat správnímu orgánu nebo soudu v občanském soudním řízení) lze odpovědět stručně tak, že o věci má rozhodovat soud. Bylo již vyloženo, že právní úprava svěřující rozhodování soukromoprávního vztahu do působnosti správního orgánu je výjimkou z obecného pravidla. Takovouto speciální úpravou bylo také kompetenční ustanovení § 9 odst. 8 silničního zákona z r. 1961. Podobné kompetenční ustanovení ale silniční zákon z r. 1997 neobsahuje. Ustanovení tohoto zákona upravující působnost jsou shrnuta v části sedmé (§ 40) tohoto zákona. Dané ustanovení jednak pojmenovává silniční správní úřady, jednak rozhraničuje věcnou a místní příslušnost mezi nimi a vypočítává jejich pravomoci. V žádném z těchto ustanovení ale není zmíněna pravomoc rozhodovat spory, které jsou předmětem projednávání řešeného kompetenčního konfliktu. Z toho – a z ústavní nutnosti založit působnost správního úřadu vždy zákonem – je proto nutno dovodit, že žádný ze silničních správních úřadů nemá pravomoc takové spory rozhodovat.
Že by rozhodování sporu o náhradu nákladů, o který tu jde, náleželo do působnosti silničního správního orgánu, nelze vyvodit ani z ustanovení § 44 odst. 1 silničního zákona z r. 1997. Toto ustanovení zřetelně není kompetenčním, ale procesním předpisem. Vyložit jej lze jen v tom smyslu, že pouze v těch věcech, kde podle kompetenčních ustanovení jedná a rozhoduje silniční správní úřad (v nichž má působnost), a nikoli ve věcech jiných, vede řízení podle správního řádu. Ustanovení § 44 odst. 1 nelze tedy vyložit tak, že o jakémkoli právním vztahu, o kterém se zákon zmiňuje, rozhodují silniční správní úřady; to by vedlo k absurdním výsledkům, protože zákon se v mnoha směrech dotýká vztahů soukromého práva nebo je dokonce přímo zakládá.
Lze tedy shrnout, že má-li správní orgán ve své působnosti rozhodovat o soukromoprávním nároku, a jde-li tak o prolomení generální působnosti soudů, musí takovou působnost správního orgánu výslovně zákon jako působnost založit. Žaloba napadla u Okresního soudu v Sokolově ještě za účinnosti silničního zákona z r. 1961. V této době skutečně soud k rozhodnutí o věci pravomoc neměl, neboť ji zmíněný zákon výslovně svěřoval silničnímu správnímu orgánu. Pokud by okresní soud v této době rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek vlastní pravomoci a o postoupení věci správnímu orgánu, byl by rozhodl správně; to však neudělal, v řízení pokračoval a zastavil je až 29.3.2000, kdy již byl v účinnosti nový silniční zákon z roku 1997. Podle tohoto zákona již správní orgán neměl působnost o sporné náhradě nákladů rozhodovat. Postoupil-li za této právní situace soud v roce 2000 věc k rozhodnutí správnímu orgánu, pochybil.
Protože i v současné době stále platí, že silniční zákon z r. 1997 již nezakládá působnost silničních správních orgánů rozhodovat o povinnosti k náhradě nákladů podle § 28 odst. 2, a protože jde o nárok soukromoprávní, patří věc podle obecného kompetenčního ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. do působnosti soudu, a nikoli silničního správního úřadu.
(dol, aza)
|
23.09.2004
|
442/2005
|
5 A 110/2002 - 25
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/vazanost-spravniho-organu-pravnim-nazorem-soudu.p467.html?q=
|
Ej 515/2004
Řízení před soudem: vázanost správního orgánu názorem soudu
k § 78 soudního řádu správního
Nerespektoval-li správní orgán právní názor soudu, podle něhož ze skutkového stavu - jak byl ve správním řízení zjištěn - nevyplynulo, že by se účastník správního řízení dopustil vytýkaného jednání, a bez doplnění dokazování se v nově vydaném rozhodnutí omezil toliko na polemiku s názorem soudu, je takové rozhodnutí nezákonné (§ 78 odst. 1 a 5 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, čj. 5 A 110/2002-25)
Věc:
Karel H. v M. proti Ministerstvu zemědělství o pokutu za poškození lesa.
Okresní úřad v Pelhřimově uložil žalobci rozhodnutím ze dne 18. 2. 2000 pokutu 100 000 Kč za poškození lesa těžbou dřeva v listopadu a prosinci 1999. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl. Rozhodnutí bylo napadeno žalobou u Vrchního soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 7. 5. 2002 rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že žalobce nebyl vlastníkem lesa, který byl poškozen, a navíc ze soustředěných důkazů jeho vina nevyplývá.
V dalším řízení žalovaný rozhodl o odvolání dne 12. 7. 2002, a to tak, že uloženou pokutu snížil na částku 50 000 Kč. Žalobce napadl toto rozhodnutí novou žalobou u Vrchního soudu v Praze; ten již o věci do konce roku 2002 nerozhodl a věc předal po datu 1. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Žalobce namítl, že přestože v předchozím soudním řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2002 konstatoval, že předchozí rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, žalovaný tuto vadu v řízení o odvolání neodstranil a názor soudu nerespektoval; namísto doplnění nedostatečně zjištěného skutkového stavu provedením nových důkazů v novém rozhodnutí, které je nyní napadáno, opakovaně zhodnotil ten skutkový stav, který již byl zjištěn. Z tohoto důvodu žalobce navrhuje, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření důvodnost žaloby popírá. Konstatoval-li v předchozím soudním řízení Vrchní soud v Praze, že žalovaný vyvodil žalobcovu odpovědnost i za jednání, kterého se žalobce nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa, pak žalobcova odpovědnost za porušení zákona tím nebyla nijak zmenšena. Proto také tato skutečnost nebyla ani důvodem pro snížení pokuty. Vrchní soud v Praze dále konstatoval, že nebylo dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem. Touto námitkou se žalovaný dle svého vyjádření v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval; navíc dodal, že vyjádření pana Václava F. ze dne 17. 12. 1999 vyhodnotil jako důkaz věrohodný. Žalovaný tak dospěl k závěru, že shromážděné důkazy o provádění těžby žalovaným jsou dostatečné a že by ani případný dodatečný výslech zbývajících členů pracovní skupiny, který by byl proveden s téměř dvouletým odstupem od provádění těžby, nepřinesl žádné nové poznatky, nehledě k tomu, že by došlo k dalším zbytečným průtahům v řízení. Pokud jde o závěr vrchního soudu o tom, že těžba bez vědomí odborného lesního hospodáře může být vztažena jen k porušení § 33 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 238/1999 Sb., kterého se mohl dopustit jen vlastník lesa, přičemž z upozornění žalobce, jak je dokumentováno, nelze vůči žalobci ničeho dovozovat, tu žalovaný dospěl k závěru, že vrchní soud nevzal v úvahu jednak všechny skutečnosti doložené ve spisu, jednak některá další ustanovení lesního zákona (především § 52). Žalovaný má za to, že právní názor Vrchního soudu v Praze respektoval, a navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta.
Ze spisů vyplynulo, že žalovaný opřel své původní rozhodnutí o skutečnost, že žalobce prováděl těžbu v rozporu se zákonem, a to i poté, kdy byl na její nepřípustnost výslovně upozorněn lesním hospodářem i Policií ČR, a poté, kdy mu bylo uloženo předběžné opatření k zastavení těžby. Toto rozhodnutí napadl žalobce u Vrchního soudu v Praze, který je dne 7. 5. 2002 rozsudkem čj. 5 A 112/2000-22 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem ke zrušení byla skutečnost, že žalobce byl postihován za jednání, kterého se nemohl dopustit, neboť nebyl vlastníkem lesa. Ustanovení § 33 odst. 3 lesního zákona, které žalobce údajně porušil, totiž dopadá jen na vlastníka lesa. Kromě toho dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě žalobce. Rozhodnutí totiž vycházelo z vyjádření pana Václava F. ze dne 17. 12. 1999: ten uvedl, že těžbu lesa objednal vlastník lesa u něho a že si provedení prací dohodl se žalobcemrý měl oprávnění k těžbě, a že také z tohoto důvodu žalobce těžbu prováděl. Nešlo však o svědeckou výpověď, ale o vyjádření účastníka jiného sankčního správního řízení. Takové vyjádření může být v jiném řízení důkazem listinným a jako listina musí být také hodnoceno. Jestliže žalobce v odvolání, o němž žalovaný rozhodoval, provádění těžby popíral, pak žalovaný byl v napadeném rozhodnutí povinen provést hodnocení věrohodnosti tohoto důkazu, což neučinil. Ve správním spisu je podle Vrchního soudu v Praze založena svědecká výpověď - oznámení odborného lesního hospodáře Josefa B. ze dne 23. 11. 1999 a ze dne 22. 12. 1999, úřední záznam Policie ČR ze dne 25. 11. 1999 a protokoly o místním šetření ze dne 16. 12. 1999 a 22. 12. 1999, ale v žádném z těchto podkladů není uvedeno, že žalobce těžbu prováděl. Podle protokolů sepsaných na místě samém je přitom zřejmé, že na místě byla přistižena celá pracovní skupina a výslech těchto svědků by podle Vrchního soudu v Praze nepochybně odstranil pochybnosti o tom, zda žalobce těžbu prováděl či nikoli. Za dané situace tedy Vrchní soud v Praze uzavřel, že žalobci lze přisvědčit v tom, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že těžbu prováděl právě on. Ostatní žalobcovy námitky byly z pohledu mezí soudního přezkumu shledány jako nedůvodné či důvodné pouze zčásti. V dalším průběhu správního řízení před žalovaným, jež následovalo po zrušení jeho předchozího rozhodnutí, žalovaný dokazování v žádném směru nedoplňoval. V nyní napadaném rozhodnutí žalovaný mimo jiné konstatoval, že podrobně zhodnotil obsah spisu, přihlédl k vyjádření žalobce a ke všem ostatním shromážděným listinným důkazům a dospěl k závěru, že je nesporné, že těžbu dřeva v listopadu a v prosinci 1999 prováděla skupina osob, v níž byl i žalobce, který jako jediný z uvedené skupiny měl živnostenské oprávnění k výkonu živnosti ""Práce s motorovou pilou a přibližování dřeva"". Jde o činnost náročnou, ohledně níž žalovaný důvodně předpokládá, že jí z celé skupiny osob byl způsobilý odborně vykonat pouze žalobce. Žalobcovo tvrzení o tom, že neprováděl těžbu dřeva, obsažené v odvolání, o němž žalovaný rozhodoval, je tak dle žalovaného účelové a nepravdivé. Důkazy shromážděné v dosavadním řízení postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na těžbě dřeva. Z tohoto důvodu žalovaný dospěl k závěru, že není zapotřebí doplňovat dokazování. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 18. 7. 2002 a ten je dne 28. 8. 2002 napadl žalobou u soudu.
Nejvyšší správní soud tedy v mezích uplatněných žalobních důvodů rozhodnutí žalovaného přezkoumal, a přestože výroková část napadeného rozhodnutí žalovaného není zcela přesně formulována, je nepochybné, že v části výše pokuty bylo předchozí rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle § 59 odst. 2 správního řádu změněno a ve zbytku bylo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle § 250j odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, tedy v době, kdy žalovaný ve věci po zrušení svého předchozího rozhodnutí opětovně rozhodoval, byly správní orgány vázány právním názorem soudu. Obdobné pravidlo závaznosti pravomocného rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se ostatně i za současné právní úpravy podává z § 54 odst. 6 s. ř. s. Základním smyslem tohoto pravidla bylo zajistit, aby právní závěry, k nimž příslušné soudy dospěly v rámci přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů, byly v dalším rozhodování těchto správních orgánů plně respektovány. Aby mohl být správní orgán v konkrétním případě právním názorem soudu vázán, je zapotřebí, aby z rozsudku, jímž se rozhodnutí správního orgánu rušilo a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zřetelně vyplývalo, jaký právní názor soud zaujal, a z jakého důvodu tak bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. V posuzované věci je podstatné, že Vrchní soud v Praze dospěl při přezkumu předchozího rozhodnutí žalovaného v rozsudku čj. 5 A 112/2000-22 ze dne 7. 5. 2002 mimo jiné k závěru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem. Vrchní soud v Praze konstatoval, že ve správním spisu byla založena svědecká výpověď - oznámení odborného lesního hospodáře Josefa B. ze dne 23. 11. 1999 a ze dne 22. 12. 1999, úřední záznam Policie ČR ze dne 25. 11. 1999 a protokoly o místním šetření ze dne 16. 12. 1999 a 22. 12. 1999, avšak z žádného z těchto podkladů nevyplývá, že by žalobce těžbu prováděl; pochybnosti o tom, zda žalobce skutečně těžbu prováděl či nikoli, by přitom mohly být odstraněny výslechy svědků. Z toho pak zřetelně vyplývá, že podle Vrchního soudu v Praze nebylo v řízení před žalovaným dostatečně prokázáno provádění těžby žalobcem, což bylo mimo jiné důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí. Dospěl-li za této situace žalovaný po zrušení svého předchozího rozhodnutí k závěru, že důkazy shromážděné v dosavadním řízení naopak postačují k vyvození závěrů o žalobcově činnosti, resp. o míře a způsobu účasti na předmětné těžbě dřeva, a z tohoto důvodu není zapotřebí doplňovat dokazování, pak dospěl k opačnému závěru, než který pro něj z rozhodnutí soudu závazně vyplynul; zřetelně formulovaný názor soudu tedy v dalším průběhu správního řízení nerespektoval. Na této skutečnosti nic nemění ani podrobnější odůvodnění závěru žalovaného, že se žalobce skutečně jemu vytýkaného jednání dopustil, obsažené v jeho nyní napadaném rozhodnutí.
Právní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ""námitku"" (jak žalovaný uvádí ve svém vyjádření k žalobě), o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určující pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována. V této právní věci však žádná z uvedených výjimek v úvahu nepřichází.
Neřídil-li se žalovaný právním názorem soudu, podle něhož ze skutkového stavu, jak byl žalovaným zjištěn, nevyplývá, že by se žalobce vytýkaného jednání dopustil, a bez doplnění dokazování se omezil na polemiku s takto vyřčeným právním názorem soudu, resp. znovu ve svém opětovném rozhodnutí popsal, na základě jakých úvah dospěl k opačnému názoru, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než žalobci v jeho žalobní námitce přisvědčit. Nerespektování právního názoru soudu je totiž samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost.
Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému podle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení.
(om)
|
04.05.2005
|
688/2005
|
1 As 21/2004 - 38
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-rozhodnuti-profesnich-komor.p468.html?q=
|
Ej 319/2005
Řízení před soudem: rozhodnutí profesních komor
k § 4 odst. 1 písm. a) a k § 65 soudního řádu správního
Profesní komory – a mezi nimi i Notářská komora České republiky – jsou právnickými osobami, jimž zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a jsou tedy správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí komor o veřejných subjektivních právech a povinnostech jejich členů proto přezkoumávají soudy ve správním soudnictví v řízení o žalobách podle § 65 a násl. s. ř. s., a nikoliv obecné soudy v civilním řízení soudním. Proti rozhodnutím správních soudů mají pak účastníci řízení k dispozici opravné prostředky toliko podle soudního řádu správního, a nikoliv podle občanského soudního řádu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004-38)
Věc:
JUDr. Marcela D. v L. proti Notářské komoře České republiky o obnovu řízení, o kasační stížnosti navrhovatelky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2002 potvrdil rozhodnutí Kárné komise Notářské komory České republiky ze dne 2. 4. 2001. Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 6. 2002.
Navrhovatelka se návrhem domáhala povolení obnovy řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2004 návrh odmítl. V odůvodnění uvedl, že do 31. 12. 2002 soudy rozhodovaly o opravném prostředku proti rozhodnutí kárné komise o odvolání notáře podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu. Proti rozhodnutí soudu v takové věci nebyl opravný prostředek přípustný (§ 250s odst. 1 o. s. ř.). Z důvodu nepřípustnosti tedy nepřicházel v úvahu ani návrh na povolení obnovy řízení. Podle § 114 odst. 1 s. ř. s. (po 1. 1. 2003 s účinností soudního řádu správního) je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu [písm. a)] a ve věcech politických stran a politických hnutí [písm. b)]. O takový případ se však nejedná. Proti shora uvedenému rozsudku, kterým byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí správního orgánu, není návrh na obnovu řízení přípustný, a to ani podle současně platného občanského soudního řádu, ani podle soudního řádu správního. Z uvedených důvodů soud návrh podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnul jako nepřípustný.
Navrhovatelka v kasační stížnosti namítla, že v dané věci se jednalo o žalobu podanou v souladu s § 228 o. s. ř., neboť řízení ve sporech mezi členem profesní komory a profesní komorou se řídí ustanovením § 244 a násl. o. s. ř.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Navrhovatelka tvrdí, že ve věci měl rozhodovat jiný senát, neboť se jednalo o žalobu podanou podle § 228 o. s. ř. Nejvyšší správní soud se proto musel zabývat otázkou, zda po 1. 1. 2003 podaný návrh na obnovu řízení ve věci rozhodnutí profesní komise je přezkoumatelný soudem ve správním soudnictví, tedy podle soudního řádu správního, nebo v občanském soudním řízení podle občanského soudního řádu.
Ohledně této otázky je zapotřebí poznamenat, že profesní komory – a mezi nimi i Notářská komora České republiky – jsou beze vší pochybnosti právnickými osobami, jimž zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a jsou tedy správními orgány ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí komor o veřejných subjektivních právech a povinnostech jejich členů proto přezkoumávají soudy ve správním soudnictví v řízení o žalobách podle § 65 a násl. s. ř. s., a nikoliv obecné soudy v občanském soudním řízení.
Tentýž osud potom sdílí i opravná řízení: proti rozhodnutím vydaným ve správním soudnictví mají účastníci řízení k dispozici opravné prostředky existující toliko v rámci tohoto druhu soudnictví a upravované procesními předpisy regulujícími tento druh soudnictví, a nikoliv opravné prostředky uplatňující se v rámci jiného druhu soudnictví (zde občanského soudního řízení). Pokud tedy navrhovatelka napadala návrhem na obnovu řízení rozhodnutí soudu vydané ve správním soudnictví, pak se mohlo jednat jedině o návrh na obnovu řízení podle soudního řádu správního.
Je bez významu, že tento opravný prostředek směřoval proti rozhodnutí vydanému podle úpravy obsažené v někdejší části páté občanského soudního řádu; důležité naopak je, že byl podán již za účinnosti soudního řádu správního. Vzhledem k tomu, že počínaje 1. lednem 2003 správní soudy postupují podle soudního řádu správního a občanský soudní řád používají pouze podpůrně tam, kde chybí procesněprávní regulace, což však případ obnovy řízení evidentně není, posoudil městský soud návrh žalobkyně zcela správně jako návrh na obnovu řízení podle soudního řádu správního.
(ani)
|
21.01.2005
|
544/2005
|
7 Afs 52/2004 - 53
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-preruseni-behu-promlceci-lhuty.p469.html?q=
|
Ej 90/2005
Daňové řízení: přerušení běhu promlčecí lhůty
k § 70 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona ČNR č. 35/1993 Sb. (v textu též ""daňový řád"", ""d. ř."")
V § 70 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je stanoven jak druh úkonu, který může způsobit přerušení běhu promlčecí lhůty, tak i povinnost zpravit o tomto úkonu daňového dlužníka. Tento úkon musí být adresován přímo daňovému dlužníkovi, a nikoliv jiné osobě, bez ohledu na to, jaký je její právní vztah k daňovému dlužníkovi. Úkonem přerušujícím běh promlčecí lhůty proto není doručení rozsudku krajského soudu jednateli daňového dlužníka, který je zároveň jeho společníkem, v němž byla jednateli (společníkovi) jakožto ručiteli podle § 106 obchodního zákoníku uložena povinnost zaplatit správci daně dlužnou částku.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2005, čj. 7 Afs 52/2004-53)
Věc:
Společnost s ručením omezeným P. v J. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daňové penále, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Jičíně vydal 4. 3. 2002 dva platební výměry na daňové penále. O odvolání žalobce rozhodovalo Finanční ředitelství v Hradci Králové, které dne 12. 7. 2002 odvolání dvěma rozhodnutími zamítlo.
Žalobce se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení rozhodnutí o odvolání, avšak krajský soud žaloby zamítl rozsudkem ze dne 27. 6. 2003. Daňové nedoplatky se podle něj staly splatnými v průběhu roku 1995 a v souladu s § 70 odst. 1 d. ř. by se právo pro jejich vymáhání promlčelo k 31. 12. 2001. Za jediný úkon, který měl za následek přerušení promlčecí lhůty, lze považovat žalobu ze dne 28. 4. 1999, kterou se správce daně domáhal zaplacení pohledávky na společnících žalobce jako ručitelích ve smyslu § 106 obchodního zákoníku. Tento krok lze podle krajského soudu považovat za úkon směřující k vymožení daňového nedoplatku tak, jak o tom hovoří § 70 odst. 2 d. ř. Žaloba nesměřovala, což je nesporné, přímo vůči daňovému subjektu, tedy žalobci, nicméně prostřednictvím tohoto ručitelského závazku je věřitelům umožněno domoci se pohledávky, již mají vůči obchodní společnosti. Dne 17. 1. 2000 byl rozsudek ukládající společníkům žalobce jako jeho ručitelům povinnost zaplatit správci daně stanovenou částku vyhlášen; k tomuto dni se tedy žalobce o úkonu směřujícím k přerušení promlčecí lhůty dověděl, a to prostřednictvím svého jednatele Ing. Zdeňka U., který byl současně jedním ze žalovaných. Z těchto důvodů považoval krajský soud námitku o promlčení lhůty pro vydání platebních výměrů za nedůvodnou.
V kasační stížnosti vyjádřil žalobce (stěžovatel) nesouhlas se závěrem krajského soudu ohledně posouzení námitky promlčení. Pokud krajský soud dovodil, že byla-li jedním ze žalovaných i osoba, která je zapsána jako jednatel, byl daňový dlužník o takovém úkonu zpraven, jedná se o zakrytí skutečného stavu stavem formálně právním. V době soudního řízení nebyl Ing. Zdeněk U. jednatelem stěžovatele, byť byl zapsán v obchodním rejstříku, protože mu uplynulo funkční období. Krajský soud však před přijetím svého závěru nezkoumal stav skutečný, ale stav formálně právní. Daňový řád neřeší, jakým způsobem má být daňový dlužník o provedeném úkonu ""zpraven"". Podle stěžovatele je nutné odmítnout extenzivní výklad v tom smyslu, že soudní řízení s jednatelem je přípustnou formou zpravení daňového dlužníka o úkonu. Z řady ustanovení daňového řádu je zřejmé, že pokud se má něco týkat konkrétní osoby, musí být tato osoba vždy jednoznačně a nezaměnitelně označena. Orgánu veřejné moci nic nebránilo v tom, aby daňového dlužníka řádně označil a zpravil o provedeném úkonu, tj. o uplatnění ručitelského závazku formou žaloby na třetí osobu. Názor krajského soudu, který za dostatečné považuje soudní řízení s třetí osobou, je nepřípustně extenzivní a současně se jedná o způsob ""zpravení daňového dlužníka"", který zákon nepředpokládá, tedy o způsob, který jde nad rámec a mez zákona. Opomenutí nebo nečinnost orgánu veřejné moci nelze zhojit extenzivním výkladem zákona.
Kasační stížnosti na tento rozsudek podané Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil.
Z odůvodnění:
Stěžovatel mimo jiné namítal nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení věci týkající se promlčení. Podle § 70 odst. 1, 2 d. ř. se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a 5.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právo správce daně vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se po uplynutí stanovené šestileté lhůty promlčuje. Tato lhůta však může být prodloužena, jsou-li splněny zákonné předpoklady, které způsobují její přerušení a započetí běhu nové lhůty. Aby taková situace nastala, musí být jednak proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku a jednak musí být daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. V daném případě se stalo sporným posouzení, jakým způsobem má být daňový subjekt zpraven o úkonu, který způsobuje přerušení běhu promlčení lhůty. Zákonodárce stanovil jak druh úkonu, který může způsobit přerušení běhu promlčení lhůty, tak povinnost zpravit o tomto úkonu daňového dlužníka. S ohledem na závažné důsledky, které učinění stanoveného úkonu pro daňového dlužníka má, nelze připustit, aby se o něm daňový dlužník dozvěděl zprostředkovaně či dokonce nahodile. Musí se tedy jednat o úkon, který je adresovaný přímo daňovému dlužníkovi, a nikoliv jinému subjektu bez ohledu na to, jaký je jeho právní vztah k daňovému dlužníkovi. Stěžovatel proto důvodně označuje za nepřípustně extenzivní výklad krajského soudu, který dovodil, že rozsudek doručený ručiteli stěžovatele zapsanému v obchodním rejstříku jako jeho jednatel je úkonem ve smyslu § 70 odst. 2 d. ř. Navíc se v souvislosti s tímto výkladem nabízí otázka, proč až rozsudek by měl být tím úkonem, neboť už podáním žaloby, která byla rovněž Ing. Zdeňku U. doručena, vyjádřil správce daně svůj požadavek, o kterém soud rozhodl.
Všechny úkony, které správce daně činil v soudním řízení, směřovaly proti fyzickým osobám, a nikoliv vůči stěžovateli. I kdyby bylo prokázáno, že Ing. Zdeněk U. byl v době soudního řízení jednatelem stěžovatele (což stěžovatel zpochybňuje), nevystupoval v tomto řízení jako statutární orgán stěžovatele, ale jako fyzická osoba, která ručila zákonem stanoveným způsobem za závazky stěžovatele. Jednalo se tedy o odlišné subjekty, a proto ze žádného úkonu vůči Ing. Zdeňku U. jako fyzické osobě, byť by byl v právním vztahu ke stěžovateli, nebylo možno dovodit, že se jednalo o úkon, o němž byl stěžovatel zpraven. Protože krajský soud neshledal jiný úkon než doručení rozsudku fyzické osobě jako úkon ve smyslu § 70 odst. 2 d. ř., došlo z důvodů výše uvedených k promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek vůči stěžovateli uplynutím šestileté lhůty, neboť to stěžovatel v souladu s § 70 odst. 3 d. ř. namítal.
(ci)
|
09.12.2004
|
473/2005
|
Vol 12/2004 - 17
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/volby-do-senatu-a-oznameni-o-konani-voleb.p470.html?q=
|
Ej 627/2004
Volby do Senátu: oznámení o konání voleb
k § 15 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb. (v textu též ""volební zákon"")
Povinnost starosty zveřejnit způsobem v místě obvyklým, nejpozději 15 dnů přede dnem voleb, oznámení o době a místě konání voleb v obci, stanovená v § 15 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, se vztahuje k volbám jako celku bez ohledu na to, zda se konají v jednom nebo ve dvou kolech. Není proto třeba nové informace před druhým kolem voleb.
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, čj. Vol 12/2004-17)
Věc:
Bořek H. v O. proti Státní volební komisi o vyslovení neplatnosti voleb do Senátu.
Navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti voleb konaných dne 5. a 6. 11. a dne 12. a 13. 11. 2004 z důvodu ""
vědomého podjatého porušování volebního zákona ČSR, ČSSocialistickéR, ČSFR a ČR volebními komisemi v O. a všemi nadřízenými komisemi ..."".
Poukázal na skutečnost, že chtěl dne 13. 11. 2004 splnit svou nejčestnější povinnost, ovšem zákonným způsobem se nedozvěděl o tom, že jsou volby a kde se konají. Na úřední desce ""
MNV O. - Obecního úřadu O.
"" nebylo ještě v pátek večer a ani v sobotu ráno zveřejněno konání dalšího kola voleb, pouze tam bylo oznámení o volbách v prvním kole. Před voliči tak byla zatajena volební místnost Obecního úřadu v O., a v důsledku toho byli vybraní občané předem zvoleni. Při svém příchodu do volební místnosti byl navrhovatel po pokusu o předání protestu předsedkyní a členy volební komise mylně informován o zveřejnění voleb vyhlášením místním rozhlasem a na úřední desce.
Nejvyšší správní soud návrh zamítl.
Z odůvodnění:
Podle vyjádření starosty obce byl termín konání druhého kola voleb do Senátu zveřejněn nejen na úřední desce, ale také dne 9. 11. 2004 vyhlášen místním rozhlasem. Státní volební komise mimo jiné poukázala na § 12 odst. 3 písm. a) volebního zákona, podle kterého je příslušným k řešení stížností na organizačně technické zabezpečení voleb do Senátu Parlamentu České republiky na úrovni obcí krajský úřad. Žádná taková stížnost na průběh voleb v obci O. však zaznamenána nebyla.
Návrh není důvodný.
Podle § 90 odst. 1 soudního řádu správního se může občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta. Tímto zvláštním zákonem je volební zákon. Podle jeho § 87 odst. 2 se může podáním návrhu na neplatnost voleb domáhat ochrany u soudu každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl senátor zvolen, a to návrhem podaným nejpozději do 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. Tyto podmínky navrhovatel splňuje. Návrh podle § 87 odst. 4 volebního zákona může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování.
Navrhovatel spatřuje důvody neplatnosti voleb v porušení povinnosti zajistit informovanost voličů o konání a o místu konání druhého kola voleb do Senátu. Podle § 15 odst. 1 volebního zákona starosta zveřejní způsobem v místě obvyklým, nejpozději 15 dnů přede dnem voleb, oznámení o době a místě konání voleb v obci. Bylo-li na území obce zřízeno více volebních okrsků, uvede, které části obce náleží do jednotlivých volebních okrsků, a oznámení zveřejní na území každého z nich. Zároveň starosta uvede v oznámení adresy volebních místností. Nedostatek zveřejnění o době konání a místu konání voleb nelze považovat jen za organizačně technický nedostatek: vždy je třeba vážit důsledky, které by byly s takovým opomenutím spojeny. Otázkou ovšem je, zda se zákonem stanovená povinnost vztahuje při konání voleb ve dvou kolech ke každému kolu zvlášť, tedy zda tato informace musela být znovu učiněna před konáním druhého kola senátních voleb (nedostatek oznámení před kolem prvním totiž navrhovatel nenamítá). Druhé kolo voleb se koná podle § 76 volebního zákona v případě, že žádný z kandidátů nezíská počet hlasů potřebný ke zvolení podle § 75, a to tak, aby bylo zahájeno šestý den po ukončení hlasování v prvním kole (odst. 1 cit. ustanovení).
Povinnost starosty stanovená v § 15 odst. 1 volebního zákona směřuje k zajištění informování voličů o době a místu konání voleb. Toto ustanovení je zařazeno v části první oddílu prvním volebního zákona, tedy v části, která upravuje obecně povinnosti spojené s konáním voleb. Volbami pak je třeba rozumět volby do Parlamentu konané podle tohoto zákona, ve společných ustanoveních pak bez rozdílu, zda se jedná o volby do Poslanecké sněmovny nebo o volby do Senátu, a tedy bez ohledu na to, zda se volby konají v jednom či ve dvou kolech. Je-li uvedeným ustanovením předepsána informační povinnost obecně ve vztahu k volbám, pak k volbám jako k celku. Z toho plyne, že zákon v daném ustanovení nepředpokládá další informaci před druhým kolem voleb; ostatně s ohledem na zákonný časový odstup obou kol voleb by bylo i objektivně vyloučeno dodržení lhůty pro zveřejnění informace. Volební zákon ani v ustanoveních části první oddílu třetího upravujících výslovně volby do Senátu - tedy ani v ustanoveních zvláštních pro napadené volby - nestanoví informační povinnost jinak.
Z toho plyne závěr, že povinnost stanovená v § 15 odst. 1 volebního zákona je dodržena v případě, že informace byla podána před konáním prvního kola voleb ve vztahu k celým volbám. Jiná by byla situace pouze v případě, že by mezi jednotlivými volebními koly došlo ke změně, tedy např. že by druhé kolo voleb mělo proběhnout v jiné volební místnosti. Povinnost informování voličů v případě konání voleb ve dvou kolech je tedy splněna zveřejněním ve stanovené lhůtě před prvním z nich, a to způsobem v místě obvyklým. Způsob zveřejňování informací je zpravidla volen tak, aby zajistil informovanost co možná největšího množství občanů, neznamená však zajištění plné informovanosti (navíc v daném případě navzdory tvrzenému nedostatku oznámení o volbách se navrhovatel do volební místnosti dostavil). Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení žádného ustanovení volebního zákona, nepřichází v úvahu zkoumání vlivu takového porušení na výsledky voleb. Ovšem jen porušení tohoto zákona způsobem ovlivňujícím výsledek hlasování může být důvodem pro vyslovení neplatnosti voleb soudem; v daném případě tyto podmínky naplněny nebyly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl podaný návrh jako nedůvodný podle § 90 s. ř. s.
(oš)
|
03.08.2005
|
684/2005
|
3 Azs 187/2005 - 52
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/rizeni-pred-soudem-a-rozhodnuti-o-ustanoveni-advokata-zmatecnost-rizeni.p471.html?q=
|
Ej 338/2005
Řízení před soudem: rozhodnutí o ustanovení advokáta; zmatečnost řízení
k § 103 odst. 1 písm. c) a § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního
k § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy
I. Rozhodnutí o ustanovení advokáta stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti není rozhodnutím, jímž se ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení; kasační stížnost ustanoveného advokáta proti takovému rozhodnutí je proto přípustná.
II. Rozhodne-li o žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta soudní tajemnice, je toto rozhodnutí zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nesprávné obsazení soudu (§ 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2005, čj. 3 Azs 187/2005-52)
Věc:
Ruslan B. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti ustanovené advokátky.
Usnesením ze dne 8. 12. 2004 ustanovil Krajský soud v Ústí nad Labem advokátku Mgr. Alenu A. jako zástupkyni žalobce pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2004. Soud zjistil, že žalobce sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie, a dále že jeho majetkové a výdělkové poměry neumožňují, aby si zvolil zástupce pro řízení o kasační stížnosti sám. Vzhledem k tomu, že při absenci právního vzdělání žalobce je jeho zastoupení advokátem povinné podle § 105 odst. 2 s. ř. s., ustanovil mu soud zástupce
ex offo
. V poučení citovaného usnesení je uvedeno, že je proti němu přípustná kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Usnesení je podepsáno soudní tajemnicí Marcelou B.
Proti tomuto rozhodnutí podala ustanovená advokátka Mgr. Alena A. kasační stížnost, ve které namítá, že dle jejího názoru usnesení obsahuje nesprávné poučení, neboť podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. není kasační stížnost přípustná proti rozhodnutí soudu, kterým se toliko upravuje vedení řízení. Ustanovená advokátka jako stěžovatelka má za to, že řádným opravným prostředkem proti napadenému usnesení je v souladu s dotčenými ustanoveními občanského soudního řádu odvolání. Žádá proto, aby soud přehodnotil obsah napadeného usnesení a opravil je tak, že bude obsahovat správné poučení. Stěžovatelka pak současně žádá soud o to, aby její podání bylo považováno za uplatnění řádného opravného prostředku proti napadenému usnesení v popsaném smyslu, tedy za odvolání. Konkrétní důvody pro uplatnění opravného prostředku pak spočívají ve skutečnosti, že hodnocení skutkové podstaty, ze které vycházel soud při ustanovování zástupce ve věci řízení o kasační stížnosti žalobce Ruslana B., proběhlo naprosto formálně, tedy zřejmě pouze s ohledem na místo hlášení žalobce k pobytu. Pro jakýkoliv přímý kontakt ustanoveného zástupce se žalobcem zbývá toliko písemná forma. Samotné řízení o kasační stížnosti je co do druhu řízením vysoce formálním, závisícím především na hodnocení dřívějšího postupu soudu prvního stupně, resp. hodnocení postupu žalovaného soudem prvého stupně. Za účelem zjištění podkladů pro řádné uplatnění kasační stížnosti je tedy prioritní opakované studium soudního spisu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, což představuje opakované cesty Praha – Ústí nad Labem a zpět. Z hlediska hospodárnosti řízení je vhodnější ustanovení zástupce z řad advokátů v místě sídla rozhodujícího orgánu, a nikoliv advokáta v místě hlášení žalobce k pobytu. Je tedy zřejmé, že v rozhodování o ustanovení zástupce žalobci převládl formální princip, který nemá oporu ve skutečnostech vyplývajících ze spisu, a nebyl vzat v úvahu skutečný stav věci ani druh řízení, pro které byl zástupce ustanoven. V případě, že by toto podání bylo posuzováno jako kasační stížnost, uplatňuje jím stěžovatelka, s ohledem na výše uvedené, důvody podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2004 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému přezkoumání napadeného usnesení, musel nejprve uvážit, zda je kasační stížnost proti rozhodnutí o ustanovení advokáta přípustná. Podle § 104 odst. 1 až 3 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost ve věcech volebních a ve věcech místního referenda, dále kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, a rovněž kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Dále není přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení nebo jež je podle své povahy dočasné. Bylo tak třeba dle námitky stěžovatelky posoudit, zda rozhodnutí o ustanovení advokáta není rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení. K této otázce zaujal Nejvyšší správní soud následující právní názor: Rozhodnutí, jimiž se pouze upravuje vedení řízení, jsou v zásadě usnesení vydaná v průběhu řízení, která nemají vliv na rozhodnutí o věci samé. Jedná se tak o rozhodnutí, u kterých odnětí možnosti brojit proti nim kasační stížností stěžovatele v jeho právech účastníka řízení nikterak nezkracuje. Stručně řečeno jde o rozhodnutí méně významná, která nezavazují ani soud, protože je může změnit. Nepochybně je rozhodnutím upravujícím pouze vedení řízení např. rozhodnutí, jímž se přiznává osvobození od soudních poplatků, rozhodnutí o spojení věci ke společnému řízení nebo o vyloučení věci k samostatnému projednání, rozhodnutí o prominutí pořádkové pokuty, rozhodnutí o prodloužení lhůty, příp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na provedení důkazů. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení, není rozhodnutí o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, neboť jde o rozhodnutí, jímž se odstraňuje nedostatek povinného právního zastoupení účastníka podle § 105 odst. 2 s. ř. s., a ve svém důsledku tedy nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost proti takovémuto usnesení tedy je přípustná; naopak není přípustné odvolání, neboť takovýto institut soudní řád správní mezi opravnými prostředky neupravuje.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je zmatečné. Podle § 35 odst. 7 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odst. 2 platí v takovém případě stát.
Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení, má pravomoc k vydání rozhodnutí o ustanovení zástupce předseda senátu. Ten může podle § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, pověřit justiční čekatele a soudní tajemníky, aby ve věcech projednávaných ve správním soudnictví samostatně vykonávali jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu. Uvedené ustanovení uvádí
taxativní
výčet těchto úkonů.
Ve výčtů úkonů, jež může vykonávat z pověření předsedy senátu soudní tajemnice, není uvedeno rozhodování o ustanovení zástupce účastníku pro řízení o kasační stížnosti. Takovéto rozhodnutí přitom nelze zahrnout ani pod úkony při odstraňování vad podání, neboť absence povinného právního zastoupení není svojí povahou vadou podání odstranitelnou postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s., ale nedostatkem podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V daném případě však rozhodnutí o ustanovení zástupce vydala soudní tajemnice Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud tak byl při rozhodování ve věci nesprávně obsazen, což zakládá zmatečnost podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Ke zmatečnosti rozhodnutí přihlíží Nejvyšší správní soud na základě § 109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti. V dalším se proto již nemohl zabývat věcnými námitkami uplatněnými stěžovatelkou.
Z důvodu zmatečnosti Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu tak, že rozhodnutí o ustanovení zástupce žalobci Ruslanu B. pro řízení o kasační stížnosti vydá předseda senátu příslušný podle rozvrhu práce. Zcela na úvaze krajského soudu ponechává Nejvyšší správní soud otázku, zda tímto zástupcem bude po posouzení jejích námitek znovu ustanovena advokátka Mgr. Alena A., či jiný advokát.
(aš)
|
01.12.2003
|
587/2005
|
30 Ca 93/2001 - 79
|
https://sbirka.nssoud.cz/cz/danove-rizeni-a-prukazni-povinnost-spravce-dane.p472.html?q=
|
Ejk 6/2004
Daňové řízení: průkazní povinnost správce daně
Daň z příjmů: úprava základu daně při sjednání cen odlišných od cen na trhu obvyklých
k § 23 odst. 7 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ve zdaňovacím období roku 1997 (v textu též „zákon o daních z příjmů“)
k § 31 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
I. Zákonné podmínky umožňující správci daně úpravu základu daně poplatníka postupem podle § 23 odst. 7 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jsou splněny pouze při zjištění odlišnosti cen sjednaných oproti cenám na trhu obvyklým a při neuspokojivém doložení tohoto rozdílu daňovým subjektem.
II. Existenci skutečností vyvracejících věrohodnost a správnost zaúčtování sjednané ceny vzhledem k objektivně existujícím cenám na trhu prokazuje správce daně (§ 31 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, čj. 30 Ca 93/2001-79)
Věc:
Komanditní společnost S. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů.
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Brno I ze dne 4. 2. 2000 byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 253 500 Kč. O odvolání žalobkyně proti tomuto platebnímu výměru rozhodl žalovaný dne 12. 1. 2001 tak, že napadený platební výměr změnil a žalobkyni doměřil daňovou povinnost v částce 204 360 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni vytkl nepřefakturování částky 611 158,50 Kč při 5 % marži na dodávky související se stavbou plotu, výsadbovými pracemi na zahradě, montáží bazénu s příslušenstvím, s úpravou horního lemu bazénu a s jeho zazimováním včetně dodání chemických přípravků. Za daňový výdaj byla uznána částka za stavbu plotu, zatímco další vynaložené výdaje žalovaný neuznal.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného i jemu předcházejícího rozhodnutí, jejich zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedla, že uzavřela s objednatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení dostavby rodinného domu v H. Dostavbu domu předtím zadával a prováděl jiný subjekt; průběžně proto docházelo ke změnám a úpravám původního projektu. Žalobkyně a objednatel dostavby tyto změny vždy dohodli a písemně zaznamenali ve stavebním deníku. Subdodávky stavebních prací byly generálnímu dodavateli stavby fakturovány a spojeny pak spolu s dostavbou rodinného domu do jedné komplexní fakturace za tzv. kubíkovou cenu, tj. 5500 Kč za jeden kubický metr stavby. Podle přesvědčení žalobkyně porušil žalovaný ustanovení § 23 a § 24 zákona o daních z příjmů, když uznal část výdajů na dostavbu podle smlouvy o dílo a jejích příloh, zatímco část výdajů na základě téhož smluvního vztahu neuznal. Žalobkyně poukázala též na základní zásadu daňového řízení upravenou v ustanovení § 2 odst. 7 daňového řádu, kterou žalovaný nerespektoval. Žalobkyně konečně žalovanému vytkla, že dostatečně nepřezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí v požadovaném rozsahu a nenapravil pochybení správního orgánu I. stupně. V návaznosti na přijetí soudního řádu správního pak žalobkyně v řízení před soudem navrhla provedení dokazování, aby mohla prokázat, že celé dílo bylo provedeno na základě smlouvy o dílo a jejích dodatků, a proto je neuznání některých daňových nákladů ze strany žalovaného neopodstatněné a chybné.
Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že žalobkyně nenamítla konkrétní porušení ustanovení § 23 a § 24 zákona o daních z příjmů; námitka je tak obecná a účelová. Upozornil na to, že věc je nutno posoudit v souvislosti s ustanovením § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, protože v době uzavření smlouvy o dílo byl objednatel komplementářem – a tedy statutárním orgánem – dodavatele, tj. osobou personálně spřízněnou. Odkázal na uzavřenou smlouvu o dílo předloženou v průběhu daňové kontroly, z níž vyplývá, že smluvní strany se dohodly na dokončení stavby rodinného domu na základě projektové dokumentace, nikoliv na stavbě příslušenství. Náklady na stavbu plotu byly uznány jako daňový výdaj, neboť stavba plotu byla součástí technického řešení rekonstrukce a dostavby rodinného domu. Samo o sobě to však neznamená, že jako daňové výdaje musí být uznány i ostatní náklady na dostavbu příslušenství. Tvrzení žalobkyně, že skutečným obsahem právního úkonu bylo dokončení výstavby rodinného domu včetně příslušenství, tj. terénních úprav, osázení zahrady a výstavby bazénu, nelze akceptovat, neboť smluvní strany se v uzavřené smlouvě o dílo dohodly pouze na dokončení stavby rodinného domu.
Ze správního spisu vyplynulo, že při kontrole daně z příjmů právnických osob u žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně zahrnula do nákladů za rok 1997 náklady související s uzavřením smlouvy o dílo spočívající v provedení dostavby rodinného domu v H. Porovnáním nákladů a výnosů správce daně zjistil, že náklady na stavební práce činily 6 044 810 Kč a výnosy, které byly fakturovány, činily 5 731 000 Kč. Do nákladů zahrnula žalobkyně faktury za venkovní úpravy a venkovní bazén, přičemž tyto částky nebyly fakturovány. Jednalo se o položky související se stavbou plotu, výsadbovými pracemi, montáží bazénu včetně příslušenství a úpravou horního lemu a zazimováním bazénu včetně dodání chemických přípravků. Ze zprávy o výsledku daňové kontroly vyplývá, že celkem nepřefakturováno bylo 611 158,50 Kč s tím, že při 5 % marži na tyto dodávky mělo být do výnosů zahrnuto 641 716 Kč.
Krajský soud v Brně přezkoumal napadené výroky rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a shledal žalobu důvodnou. Napadené rozhodnutí žalovaného proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Ze smlouvy o dílo ze dne 15. 6. 1996, kterou žalobkyně předložila, vyplývá předmět smlouvy, kterým je zhotovení díla provedením dostavby rodinného domu v H. dle projektové dokumentace vypracované ing. arch. Jiřím K. z května 1996. Dokumentace je přílohou této smlouvy. Z vymezeného předmětu smlouvy plyne, že práce vyžádané objednatelem nad rozsah předmětu plnění smlouvy nebo práce vyplývající ze změn projektu vyžádaných objednatelem či z případných vad projektu dodaného objednatelem (dohodnuté vícepráce) musí být dohodnuty písemně, např. ve stavebním deníku, včetně ceny a případného vlivu na čas plnění této smlouvy. Článek III smlouvy upravuje cenu za dílo a platební podmínky, přičemž cena se stanoví dohodou smluvních stran ve výši 3 980 000 Kč bez DPH a výše ceny bude upravena v případě změn ve výkazu výměr, v případě použití materiálu v jiných cenách, než jsou ceny uvažované v rozpočtu, a v případě realizace dohodnutých víceprací.
Žalobkyně v podané žalobě připouští, že předmět smlouvy nebyl definován dostatečně určitě, avšak tvrdí, že z konkludentních projevů je zřejmé, co měly strany v úmyslu, když daný právní úkon činily. Již z obsahu podaného odvolání vyplývá, že žalobkyně v odvolacím řízení namítala, že subdodávky stavebních prací jako výstavba bazénu, terénní a zahradní úpravy a oplocení byly zhotoviteli fakturovány a spojeny pak spolu s dostavbou rodinného domu do jedné komplexní fakturace za tzv. kubíkovou cenu. Dále namítla, že v době zahájení celé výstavby byl již rodinný domek v hrubé stavbě postaven a práce na něm odvedené odpovídaly – vzhledem k ceně zakoupené hrubé stavby – ceně ve výši cca 1100 Kč/m2. Ve výsledku tak objednatel zaplatil za jeden metr krychlový stavby 6600 Kč. Vzhledem k srovnatelným cenám za příslušné stavební práce v případě, že by šlo pouze o výstavbu rodinného domu, by tato výstavba byla nadhodnocena více než dvojnásobně. Pokud se však přihlédne k tomu, že strany fakturací pokryly celý rozsah odvedeného díla, pak je to cena odpovídající a srovnatelná se všemi stavebními pracemi prováděnými v dané kvalitě a rozsahu, neboť rentabilita dosáhla 16 - 20 % (rentabilita se u obdobných akcí pohybuje okolo 6 %).
Jestliže žalovaný vycházel výhradně z jediného důkazu, a to smlouvy o dílo, která podle jeho názoru obsahuje pouze dohodu o dokončení stavby rodinného domu, nikoliv stavby příslušenství, což vyplývá jak z obsahu napadeného rozhodnutí, tak i z vyjádření žalovaného k podané žalobě, nelze tento jeho postup bez dalšího akceptovat.
Předmětem smlouvy o dílo je vždy výsledek pracovní činnosti zhotovitele, který převzal závazek zhotovit dílo. Každý právní úkon je nutno vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením (§ 32 odst. 2 občanského zákoníku). V obchodních vztazích nutno vycházet z ustanovení § 266 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Nelze-li projev vůle takto vyložit, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, jíž byl projev vůle určen, a to se zřetelem ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, zejména k zavedené praxi mezi stranami a následnému chování stran. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim v tomto styku přikládá.
Posouzení ujednání smlouvy o dílo vyjádřené slovy „provedení dostavby rodinného domu“ má v přezkoumávané věci zásadní význam pro rozhodnutí správce daně a tato otázka musí být v daňovém řízení beze zbytku objasněna. I když žalobkyní předložená smlouva o dílo ani žádné dodatky k ní neobsahují výslovné ujednání o tom, že součástí ujednání je výslovně provedení výsadbových prací, montáž bazénu, úprava horního lemu a zazimování bazénu včetně dodání chemických přípravků, nelze bez dalšího odmítnout tvrzení žalovaného, že tyto práce nemají s předmětem smlouvy, jímž je zhotovení díla – provedení dostavby rodinného domu, žádnou spojitost. Žalovaný vycházel pouze z jazykového vyjádření „dostavba rodinného domu“ obsaženého ve smlouvě o dílo, avšak nezjišťoval, co bylo předmětem plnění ze smlouvy o dílo ze dne 15. 6. 1996, a sporné práce do předmětu plnění nezahrnul, přestože podle tvrzení žalobkyně byly tyto práce provedeny na základě ústně uzavřených smluv, a nedošlo tedy k provedení prací nad rámec předmětu plnění.
Podle § 31 odst. 1 a 2 daňového řádu provádí dokazování správce daně, který vede daňové řízení. Dbá přitom, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a jako důkazních prostředků je podle § 31 odst. 4 daňového řádu oprávněn užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení povinnosti a jež nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Daňový řád příkladmo vypočítává, co lze považovat za důkazní prostředek; mimo jiné se zmiňuje též o znaleckých posudcích, povinných záznamech vedených daňovým subjektem a dokladech k nim. V důkazním řízení se pak osvědčuje, které z předložených důkazních prostředků se staly pro správce daně skutečným důkazem (§ 31 odst. 4 poslední věta daňového řádu). Je nepochybné, že v daňovém řízení prokazuje daňový subjekt, nikoliv správce daně, všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení, vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván; daňový subjekt však musí mít možnost své právo uplatnit, vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, předkládat důkazy a právně a skutkově argumentovat. Žalobkyně navrhuje provedení řady důkazů, kterými hodlá prokázat, že celé dílo bylo provedeno na základě smlouvy o dílo a neuznání daňových nákladů žalovaným je neopodstatněné a chybné. Tyto důkazy bude zapotřebí v daňovém řízení provést, aby skutková zjištění umožnila odpověď na právní otázku, kterou je otázka daňově účinných výdajů ve smyslu § 23 a § 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V dané souvislosti nutno rovněž uvést, že závěr správce daně v I. stupni vyplývající ze zprávy o výsledku daňové kontroly, ve kterém se konstatuje „
Celkem nepřefakturováno 611 158,50 Kč. Při 5 % marži na tyto dodávky mělo být zahrnuto do výnosů 641 716 Kč. Byl porušen § 23 zákona o daních z příjmů
“, je zcela nepřezkoumatelný. Poukazuje-li žalovaný na nekonkrétní a obecnou argumentaci žalobkyně ustanovením § 23 a § 24 zákona o daních z příjmů, lze jen obtížně žalobkyni obecnost jejího tvrzení vytýkat, neboť zcela formální, obecné a nekonkrétní jsou závěry správce daně, který sám porušení ustanovení § 23 blíže nespecifikoval. Nelze tudíž na žalobkyni spravedlivě požadovat konkrétnější argumentaci.
Pro úplnost nutno dodat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, které akcentuje ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů s tím, že v době uzavření smlouvy byl objednatel komplementářem a statutárním orgánem dodavatele, tedy osobou personálně spřízněnou, je v této části zcela nepřezkoumatelné. Z ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů vyplývá, že liší-li se sjednané ceny od cen obvyklých na trhu a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, použijí se pro daňové účely ceny obvyklé na trhu. Toto ustanovení se užije vždy, jestliže se na vedení, kontrole nebo jmění druhé smluvní strany přímo či nepřímo podílejí stejné právnické nebo fyzické osoby. Základním předpokladem pro použití ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů je zjištění, že se sjednané ceny liší od cen na trhu obvyklých. Bylo-li ustanovení § 23 odst. 7 citovaného zákona aplikováno na daný případ, pak není patrno, z jakých úvah správce daně vycházel, když usoudil, že obvyklá cena na trhu v daném místě a čase je vyšší než cena, na které se daňový poplatník s objednatelem dohodl. Pokud by měl daňový subjekt prokázat, že jím dohodnuté ceny jsou cenami na trhu obvyklými, a své tvrzení doložit aktuálními nabídkovými cenami srovnatelných výrobků srovnatelných výrobců, pak by bylo na místě, aby správce daně nabízené důkazní prostředky vyhodnotil v rámci důkazního řízení a aby také prokázal existenci skutečností vyvracejících opodstatněnost zaúčtování sjednané ceny vzhledem k objektivně existujícím cenám na trhu obvyklým. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se správce daně odvolával na ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, avšak jen v rovině konstatování, že v době uzavření smlouvy byl objednatel statutárním orgánem – komplementářem dodavatele. V napadeném rozhodnutí však není žádná zmínka o zjištění, že fakturované ceny nejsou cenami obvyklými na trhu. Není objasněn obsah pojmu ceny na trhu obvyklé, nejsou uvedeny konkrétní výše cen ani porovnání cen sjednaných s cenami na trhu obvyklými. Konstatování žalovaného je tak zcela nepřezkoumatelné, neboť není patrné, o které důkazní prostředky se žalovaný opírá a na základě jakých úvah výše uvedený závěr přijal. Zákonné podmínky pro postup podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů jsou splněny pouze při zjištění odlišnosti cen sjednaných a cen na trhu obvyklých a při neuspokojivém doložení tohoto rozdílu daňovým subjektem. Prostá argumentace ustanovením § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, aniž o splnění zákonných podmínek pro postup podle tohoto ustanovení bylo provedeno dokazování, nemá žádné opodstatnění.
(mal)
|
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.