Datasets:
Dataset Viewer
output
string | input
string | input_file_id
string | input_name
list | output_file_id
string | output_name
list |
|---|---|---|---|---|---|
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dálejen „správce daně“) platebními výměry ze dne 6. 2. 2019, č. j. 409402/19/3202-50521-804551 a č. j. 409403/19/3202-50521-804551, podle § 101h odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „zákon o DPH“), uložil žalobkyni pokuty za opožděné podání kontrolního hlášení ve výši 1.000 Kč za každé ze zdaňovacích období říjen a listopad 2018.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 9. 2019, č. j. 39964/19/5100-41452-711893, podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona o DPH platební výměry správce daně změnil tak, žejejich výroky doplnil o údaje, za jaká zdaňovací období byly pokuty za opožděné kontrolní hlášení vyměřeny, kdy uběhly lhůty pro podání kontrolních hlášení a kdy žalobkyně bez výzvy správce daně kontrolní hlášení skutečně podala. V ostatním zůstaly odvoláním napadené platební výměry správce daně nezměněny.
[3] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 22 Af 60/2019 - 33, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že zákonná úprava kontrolního hlášení,jež stanoví povinnost plátce daně z přidané hodnoty (dálejen „DPH“) podat každý měsíc ve stanovené lhůtě kontrolní hlášení,jejednoznačná a zároveň bezvýhradná. Splnění této povinnosti současně nezávisí na skutečnosti, zda takové kontrolní hlášení daňového subjektu obsahuje nějaké kontrolovatelné skutečnosti, či nikoli, ač se to může žalobkyni zdát jako nesmyslné.
[5] Krajský soud dále uvedl, že správce daně nemá v případě aplikace § 101h odst. 1 písm. a) zákona o DPH žádný prostor pro správní uvážení. Jestliže tak žalobkyně nesplnilajejí zákonem stanovenou povinnost podat včas kontrolní hlášení, najejíjednání ze zákona dopadá sankce, kterou správce daně následně vyměřil platebním výměrem. Zákon o DPH správci daně nedává žádnou možnost posoudit, z jakých důvodů došlo k prodlení s podáním kontrolního hlášení. Vydal-li tak žalovaný platební výměr na pokutu za opožděné podání kontrolního hlášení,jeho rozhodnutíje pouze deklaratorním vyjádřením zákonem stanovené sankce za porušení povinností plátce DPH.
[6] Podle krajského soudu dále postup správce daně,jenž v období od ledna 2016 do července 2017 za obdobný postup žalobkyni nepokutoval, mohl v žalobkyni vyvolat přesvědčení o správnostijejího postupu. Za porušení povinnosti podat včas kontrolní hlášení totiž vzniká sankce přímo ze zákona, přičemž skutečnost, že správce daně žalobkyni za porušení této povinnosti v předmětném období nevyměřil pokutu, na tom nemůže ničeho změnit. Správce daně v tomto případě neposuzuje zákonnost postupu plátce DPH, nýbrž pouze deklaruje vznik sankce stanovené přímo zákonem o DPH. V postupu správce daně současně podle krajského soudu, jakkolivje nekonzistentní, nelze spatřovat libovůli či nepředvídatelnost,jelikož v podstatě prospíval žalobkyni. Jako takový současně není způsobilý založit legitimní očekávání žalobkyně, že za porušení obdobné povinnosti nebude ani v budoucnu pokutována, přičemž v této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 As 413/2017 - 39, a ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 As 321/2018 - 31.
[7] Krajský soud následně odmítl odkazy žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 112/2007 - 92, jako nepřípadné. Dále zdůraznil, že z právní úpravy lhůt definovaných ve znění § 101i odst. 2 zákona o DPH nelze dovodit, že správce daně není povinen uložit pokutu za opožděné kontrolní hlášení,jelikož uvedené ustanovení pouze určuje lhůty spojené se zánikem povinností souvisejících s kontrolním hlášením. Závěrem krajský soud odkázal na skutkově obdobné věci žalobkyně a zdůraznil, že ke stejným závěrům dospěl také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2020, č. j. 9 Afs 67/2020 - 77.
|
č. j. 22Af 60/2019 - 33
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
***** JMÉNEM REPUBLIKY *****
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci
žalobce: EFE cz, s.r.o.
sídlem Blanická 834/140, 724 00 Ostrava
proti
žalované: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2019 č. j. 39964/19/5100-41452-711893, ve věci pokuty za opožděné podání kontrolního hlášení
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2019 č. j. 39964/19/5100-41452-711893, jímž byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 6. 2. 2019 č. j. 409402/19/3202-50521-804551 a č. j. 409403/19/3202-50521-804551 způsobem specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí. Prvostupňová rozhodnutí jsou platebními výměry na pokuty za opožděná podání kontrolních hlášení za období říjen 2018 a listopad 2018.
2. V podané žalobě vznesl žalobce tyto žalobní body:
1)Žalovaný nemá mít ze zákona povinnost pokutovat opožděné podání hlášení, když není nic
ke kontrole. Potvrzení o ničem ke kontrole nemá být bráno jako kontrolní hlášení, když tam nic ke kontrole není. Žalovaný svým rozhodováním tvoří bezdůvodné překážky podnikání. Podání žalobce dokládá, že nebylo nic ke kontrole ani ve lhůtě k tomu určené. Správní orgán měl před vydáním rozhodnutí o pokutě jistotu v tom, že daňové přiznání k DPH není sestaveno z kontrolovatelných nebo jinak podezřelých hodnot, odkloněných od předešlých zdaňovacích období. Správce daně uložil pokutu, i když bylo zřejmé, že k žádnému deliktu nedošlo ajeho postup odporuje zásadám právní logiky.
2) Rozhodnutí žalovanéhoje nezákonné, protože žalovaný v době od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2017 žalobce za stejným způsobem podaná kontrolní hlášení nepokutoval a pak náhle ano. Napadené rozhodnutí tak porušuje základní zásady činnosti správních orgánů a základní zásady správy daní, tedy, aby správní orgán dbal na to, aby při rozhodování skutkově shodných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce byl v důsledku postupu žalovaného, resp. správce daně v dobré víře, žejeho postup při podávání kontrolních hlášeníje správný. Správce daně má zákonnou povinnost šetřit právo subjektu nabyté v dobé víře. Žalobce rovněž uvedl, že od r. 2019 změnil svou dosavadní praxi a zasílá pravidelně měsíční kontrolní hlášení.
3)Žalobce zpochybnil tvrzení žalovaného uvedené v bodě [18] napadeného rozhodnutí a to, že správce daně nemá žádný prostor pro správní uvážení. Zákon nebyl nijak změněn a podání žalobce nejsou v zásadě odlišná v době, kdy pokutováno není, oproti době, kdy pokutovánoje. V bodě [22] napadeného rozhodnutí byl nesprávně pochopen zde zmiňovaný judikát. Žalobce má za to, že dojde-li ke zmeškání stanovené lhůty, vjehož důsledku však nedojde k omezení nebo zániku hmotného nebo procesní práva, neměl by správní orgán zmeškání pokutovat. Uplatňování zákonaje nadmíru tvrdé a tudíž nezákonné.
4) Žalobce dovozuje podle ust. § 101i odst.2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dálejen „ZDPH“), že lze-li pokutu uložit do 3 let ode dne, ve kterém došlo k porušení povinnosti, pak skutkově shodný případ podání za leden, únor, duben, květen, červenec, srpen, říjen 2016 nemusí správce daně pokutovat nikdy, tedy správní orgán má možnost nikdy nepokutovat žalobce podle § 101h odst. 1 ZDPH.
3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že pokuta dle ust. § 101h odst. 1 písm. a) ZDPH vzniká automaticky ze zákona, pokud plátce daně nepodá kontrolní hlášení v zákonem stanovené lhůtě. Pokutaje tedy sankcí, která vzniká ex lege, kdy zákon určuje, že plátci vzniká povinnost uhradit pokutu. Zákonodárcem zvolená formulace legislativně vyjádřená slovem „vzniká“ neznamená nic jiného, než že daňovému subjektu takovou povinnosti stanovuje zákon aje to zcela bez možnosti správního uvážení správcem daně. Nejedná se tedy o tzv. konstitutivní rozhodnutí správce daně, kterým by ukládal povinnost nebo přiznával právo. Jedná se o tzv. deklaratorní rozhodnutí, kterým správce daně pouze deklaruje existenci konkrétní povinnosti, která ale vznikla daňovému subjektu ze zákona. Ustanovení § 101h odst. 4 ZDPH stanoví, že o povinnosti platit pokutu podle odst. 1 rozhodne správce daně platebním výměrem a současnějej předepíše do evidence daní. Správce daně se také nemůže odchýlit od zákonem dané výše pokuty. Ani v tomto ohledu nemůže uplatnit žádné správní uvážení, resp. uplatnitje nesmí. Žalovaný doplnil, že otázka zákonodárcem nastaveného sankčního mechanizmu dle ust. § 101h ZDPH byla přezkoumána rovněž Ústavním soudem, který neshledal tuto právní úpravu proti ústavní (nález sp. zn. Pl.ÚS 32/15 ze dne 6. 12. 2016). Žalovaný i správní orgán I. stupně postupovali zcela v souladu s právní úpravou (§ 101e odst. 2 a 3 ZDPH). Je rovněž třeba odmítnout, že by uplatňování práva v tomto případě bylo nadmíru tvrdé a tedy nezákonné. Žalobce nesplnil svou povinnost, v důsledku čehož mu vznikla ze zákona povinnost uhradit pokutu a žalovaný následně v souladu se zákonem žalobci vznik této povinnosti platebním výměrem oznámil. Vzhledem k tomu, že žalobce v daném kalendářním roce porušil danou povinnost opakovaně, nebylo možné aplikovat ust. § 101j ZDPH. Nedůsledný postup žalobce ve vztahu kjeho zákonné povinnosti nelze přičítat k tíži správci daně. Žalovaný dále označil za zcestné žalobcovo přesvědčení, že opožděné kontrolní hlášení není hlášením a že nikdo kontrolovaným není, neboť tato povinnost žalobceje stanovena přímo zákonem. Pozdním podáním kontrolního hlášení za daná období byla naplněna skutková podstata ust. § 101h odst. 1 písm. a) ZDPH a byly tak splněny podmínky pro uložení pokuty. Následný postup správce daně byl zcela v souladu se zákonem. Žalobcovy domněnky, že jím podaná kontrolní hlášení jsou bez kontrolního smyslu, tj. „nic ke kontrole“, když v něm není vykazován žádný odklon od dlouhodobého průměru jsou zcela nedůvodné. Institut kontrolního hlášení slouží k získání údajů o transakcích vymezených § 101c ZDPH, nikoliv pouze o transakcích vybočujících z běžného průměru, popř. transakcích převyšujících určitou hodnotu, ale údajů o všech transakcích, při nichž plátce uskutečnil zdanitelné plnění. Žalovaný odmítl rovněž námitku žalobce, že svým rozhodováním tvoří bezdůvodné překážky podnikání. Žalobceje sám odpovědný za řádné plnění svých povinností a sám nese případné následkyjejich porušení. Platební výměr ani napadené rozhodnutí nemohou být považovány za žádné překážky, ale za důsledek laxního přístupu žalobce k zákonné povinnosti. Postup žalovaného a správce daně z uvedených důvodů neodporuje základním zásadám daňového řízení, ani zásadám právní logiky. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
4. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného doručené krajskému soudu dne 7. 4. 2020 namítl nepředvídatelnost postupu žalovaného a libovůli v rozhodování správního orgánu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s argumentem žalobce, že v období od 1. 1. 2016 do 31. 7. 2017 stejné porušení ust. § 101 odst. 1 ZDPH nepokutoval, když pouze konstatoval, že správní orgán na porušení povinnosti žalobce v dřívějším období nebral zřetel. Podle žalobce povinnost uhradit pokutu vzniká teprve rozhodnutím správce daně o platebním výměru, a když správce daně výměr nevydá, tak povinnost pokutu uhradit nevzniká. Žalobce zdůraznil, že správce daně má ze základní zásady při správě daní vycházet vstříc. Podle něj v daném případě není důvod vyměřovat pokutu, když ke kontrole nic není. Nelze pak rozumět tomu, že neudělení pokuty by měla být nesprávná benevolence nebo snad opomenutí dávce daně. Žalobce zdůraznil, že správce daně ani v předchozích řízeních vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 8/2019, sp. zn. 22 Af 24/2019 nevysvětlil, proč zlomově od srpna 2017 začal žalobce pokutovat. Příčina změny postupu žalobce není jasná a zavdává spekulaci o zneužití pravomoci. Žalobce má počínání žalovaného za nepředvídatelné a z pohledu uplatňování zákona za přepjatě formalistické. Žalobce má za to, že na pozdější podání bez kontrolního smyslu se nevztahuje následek dle § 101h odst. 1 ZDPH, když vypršela tříměsíční lhůta pro vyměření pokuty. Žalobce má za to, že důvodová zpráva k návrhu zákona má být nedílnou součástí výkladu a aplikace zákona, přičemž zákonodárce ve schvalovacím procesu povinnost podávat kontrolní hlášení fakticky zdůvodnil zaměřením této úpravy na předcházení karuselovým podvodům.
5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i správní řízení, kteréjeho vydání předcházelo, přičemž vycházelze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dálejen „s.ř.s.“), a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).
6. Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že žalobce v období od ledna 2016 do července 2017 podával opožděná kontrolní hlášení podle ust. § 101c ZDPH. Za podání opožděných kontrolních hlášení za výše uvedená období nebyla žalobci správcem daně uložena žádná pokuta. Podáním ze dne 8. 1. 2019 učinil žalobce řádná kontrolní hlášení za období říjen a listopad 2018. Ve vztahu k těmto opožděným kontrolním hlášením správce daně vydal dne 6. 2. 2019 pod č. j. 409402/19/3202-50521-804551 a č. j. 409403/19/3202-50521-804551 platební výměry na pokuty podle ust. § 101h odst. 1 písm. a) ZDPH ve výši 1 000 Kč za opožděné podání kontrolního hlášení. Proti těmto platebním výměrům podal žalobce odvolání, o nichž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.
7. V žalobních bodech 1, 2 a částečně 3 žalobce polemizuje se zákonnou úpravou ust. § 101h odst. 1 písm. a) ZDPH. Žalobce zpochybňuje postup správce daně, neboťje toho názoru, že opožděné podání kontrolního hlášení za situace, kdy nebylo co kontrolovat, nemůže naplnit skutkovou podstatu ust. § 101h odst. 1, písm. a) ZDPH. S tímto názorem žalobce se krajský soud neztotožňuje, když má za to, že dikce zákonajejednoznačná a povinnost plátce DPH podat kontrolní hlášení každý měsíc v zákonem stanovené lhůtěje stanovena bezvýhradně. Plnění této povinnosti plátcem DPH není odvislé od toho, zda hlášení obsahuje kontrolovatelné skutečnosti či nikoliv. Jakkoliv sejeví dodržování této povinnosti za situace, kdy kontrolní hlášení nevykazuje žádné směrodatné odchylky, bezdůvodným, zákon tuto povinnost stanoví bezvýjimečně. Téměř shodná odvolací námitka byla žalovaným vypořádána na str. 6 – 7 napadeného rozhodnutí. Žalobce v následně podané správní žalobě s touto argumentací žalovaného žádným nosným způsobem nepolemizuje, nijak ji nerozporuje a pouze setrvává na svém předchozím tvrzení. Krajský soud naopak argumentaci žalovaného shledal souladnou s právní úpravou, srozumitelnou a v plném rozsahu ji tímto aprobuje.
8. Dále žalobce považuje za nesprávné, že správce daně nemá v případě aplikace ust. § 101h odst. 1, písm. a) ZDPH žádný prostor pro správní uvážení. Takovou zákonnou úpravu považuje za nesprávnou. Krajský soud plně podporuje i v tomto případě argumentaci žalovaného ajeho výklad ust. § 101h odst. 1, písm. a) ZDPH, které skutečně neumožňuje jakékoliv správní uvážení. Jestliže subjekt povinný k podání kontrolního hlášení toto podání v zákonné lhůtě neučiní a podáje až po uplynutí lhůty, dopadá najehojednání ze zákona sankce a správce daněje povinen ji vyměřit. ZDPH mu nedává žádný prostor ke správnímu uvážení, jako např. k posouzení okolností, které vedly povinný subjekt k porušení povinnosti či k posouzení různých objektivních okolností apod. Zákon striktně stanoví, že v případě takového porušení právní povinnosti vzniká povinnost zaplatit sankci. Rozhodnutí správce daně vydané formou platebního výměruje pak skutečně rozhodnutím významu deklaratorního, tedy pouze deklaruje existenci povinnosti,ježje však sama o sobě dána zákonem a nikoliv rozhodnutím správce daně. Správce daněje v roli vykonavatele zákona.
9. Žalobce dále poukázal na svéjednání z předchozího období, kdy v měsících leden 2016 – červenec 2017 rovněž podal opožděná kontrolní hlášení a za porušení svých povinností pokutován nebyl. Ačkoliv zákonná úprava nebyla nijak změněna, správce daně nyní přistoupil k vyměření pokuty. Tuto žalobní námitku žalobce dále rozvedl v replice k vyjádření žalovaného doručené krajskému soudu dne 7. 4. 2020, v níž výslovně poukázal na nepředvídatelnost postupu správce daně a označiljej za libovůli. Uvedl, že postup správce daně v předchozích obdobích, kdy žalobce konal stejně a kontrolní hlášení rovněž podával opožděně, avšak bez postihu, v něm vyvolalo dobrou víru, že si své povinnosti i tak řádně plní.
10.Žalobci lze přisvědčit v tom, že postup správce daně v období od ledna 2016 do července 2017 a v období následujícímje diametrálně odlišný. Je pravdou, že benevolence nebo snad opomenutí správce daně v předchozím období mohla v žalobci vyvolat přesvědčení, že jím aplikovaný postup není v rozporu se zákonem. Jak však bylo již shora rozvedeno, opožděné podání kontrolního hlášení v rozporu se zákonemje a to dokonce do té míry, že zákon sám stanoví za takové porušení povinnosti sankci (ex lege). Krajský soud má za to, že v posuzovaných případech opožděných kontrolních hlášení byl postup správce daně souladný se zákonem a žalobci
za porušení zákonné povinnosti byly po právu vydány platební výměry, jimiž byla deklarována zákonná povinnost úhrady sankce vždy ve výši 1 000 Kč. Skutečnost, že správce daně nepostupoval stejným způsobem v předchozím období, kdy žalobce rovněž svou zákonnou povinnost porušoval, nemůže mít pro posouzení zákonnosti přezkoumávaného postupu správce daně, žádnou relevanci a to právě z toho důvodu, že sankce v posuzovaném případě nevyplývá
ze správního uvážení správce daně, není uloženajeho rozhodnutím, ale vyplývá přímo ze zákona a správce daně ji platebním výměrem toliko deklaruje a předepisuje k úhradě. To, že správce daně v případě předchozího porušení zákonných povinností žalobcem nekonal, ač konat měl, proto nemohlo založit legitimní očekávání žalobce, žejejeho postup v souladu se zákonem. Správce daně zde není tím, kdo posuzuje zákonnost postupu povinného subjektu, neboť ta vyplývá přímo ze znění zákona. Jakkolivjejednání správce daně od ledna 2016 dosud nekonzistentní, nelze opomenout, že probíhalo až do července 2017 „ve prospěch“ žalobce. Protože povinnost žalobceje dána přímo zákonem, nelze v uplatnění práva správcem daně v souvislosti s následnými opožděními kontrolními hlášeními spatřovat nepředvídatelnost či libovůli správního orgánu. V této souvislosti lze odkázat také na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dálejen „NSS“), viz. rozsudky ze dne 12. 4. 2018 č. j. 6 As 413/2017-39 nebo ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 As 321/2018-31), podle níž správní orgán tím, že určitéjednání ponechává bez postihu, byťje k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, takovéjednáníještě bez dalšího neaprobuje jako správné a souladné se zákonem. Pouhé „mlčení“ veřejné správy, resp.její nečinnost v oblasti postihování deliktníhojednání tedy bez dalšího nezakládá legitimní očekávání, že dosud nepostihované deliktníjednání deliktnímjednáním není, resp. že nebude postihováno ani nadále s odkazem na § 2 odst. 4 správního řádu. Na základě shora uvedené argumentace a v souladu s označenou judikaturou krajský soud neshledal žalobní body 1, 2 a 3 důvodnými. Pro úplnost krajský soud dodává, že důvody, které vedly žalovaného k tomu, že do července 2017 nesprávný postup žalobce nepokutoval, jsou pro posouzené věci ireleventaní s ohledem na výše uvedenou argumentaci. Nepodstatnouje také skutečnost, že v případě žalobce nebyla shledána spojitost s karuselovými obchody, protože ZDPH takovouto podmínku nestanoví.
11. Krajský soud se neztotožňuje ani s názorem žalobce, že judikát zmiňovaný v bodě [22] napadeného rozhodnutí nebyl správně pochopen. V označené části odůvodnění napadeného rozhodnutíje vyložen nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000 a rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 2 Afs 112/2007 tak, že označená judikatura souvisí s otázkou přihlášení pohledávky do konkurzního řízení ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a protoje pro případ žalobce nepoužitelná. Krajský soud se s tímto vysvětlením žalovaného plně ztotožňuje, a proto ani v tomto žalobním tvrzení nebyl žalobce úspěšný.
12. V posledním žalobním bodě žalobce dovozuje z ust. § 101i odst. 2 ZDPH, že správce daně nemusí nutně uložit pokutu, resp. má ve smyslu tohoto zákonného ustanovení možnost nepokutovat. Označené zákonné ustanovení stanoví lhůtu pro zánik povinnosti související s kontrolním hlášením tak, že určuje v odst. 2 objektivní lhůtu pro uložení pokuty za nesplnění povinností souvisejících s kontrolním hlášením, kteráje tříletá a v odst. 3 subjektivní šestiměsíční lhůtu k vydání platebního výměru na pokutu. Z označeného ustanovení ZDPH však nelze dovodit, že by správce daně nebyl povinen pokutu uložit, když jsou jím pouze určeny lhůty, do kdyje plátce daně povinen plnit povinnosti z ustanovení o kontrolním hlášení. Názor žalobce vyjádřený v tomto žalobním tvrzeníje tudíž nesprávný, a protoje i tento žalobní bod nedůvodným.
13. Krajský soud závěrem poukazuje na to, že u skutkově a právně totožných věcí téhož žalobce vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 46/2018 a 22 Af 20/2019 a v rozsudcích ze dne 30. 10. 2019 č. j. 22 Af 46/2018-81 a ze dne 30. 1. 2020 č. j. 22 Af 20/2019-73 dospěl rovněž ke stejným právním závěrům. Druhý z uvedených rozsudků byl předmětem posouzení NSS, který v rozsudku ze dne 14. 5. 2020 č. j. 9 Afs 67/2020-77 zamítl kasační stížnost žalobce a rozsudek Krajského soud v Ostravě vjeho závěrech aproboval. Krajský soud má za to, že v nyní posuzované věci nenastaly žádné skutkové ani právní důvody, pro které by se měl od dříve učiněných závěrů odchýlit.
14. Jelikož krajský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto řízení žádné náklady nad rámecjeho běžné úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ostrava 13. května 2020
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje
|
419944
|
[
"22 Af 60/2019-33",
"Pejk 3304/2020"
] |
657268
|
[
"4 Afs 208/2020-45",
"Pej 10/2021"
] |
I. Vymezení věci
[1] Tento případ nepřináší žádnou novou právní otázku. Žalobkyně (stěžovatelka) dílem opětovně zpochybňuje právní názory, které NSS již v minulosti vyslovil, dílem se věnuje specifickým okolnostem daňového řízení ve své věci.
[2] Společnost ČKD PRAHA DIZ, a. s., na svých webových stránkách uvádí, že dodává technologické investiční celky nebojejich části, včetně modernizací a rekonstrukcí v segmentech plyn a ropa, energetika, infrastruktura a ekologie. Dne 22. 10. 2013 zahájil Specializovaný finanční úřad (správce daně) u této společnosti daňovou kontrolu na daň z příjmů v období roku 2011 a dne 7. 11. 2014 pak za období 2012 a 2013. Správce daně zjistil, že společnost na nákladové účty zaúčtovala služby (poradenská činnost a stavební práce) a dodávky materiálu a zboží (komponenty k montážím), avšak neprokázala, že by se tato sporná plnění uskutečnila.
[3] Proto správce daně třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 8. 9. 2016 za zdaňovací období let 2011, 2012 a 2013 uložil společnosti ČKD PRAHA DIZ povinnost doplatit daň z příjmů právnických osob (souhrnně ve výši přes 322,5 mil. Kč) a dále uhradit penále v souhrnné výši přes 64,5 mil. Kč.
[4] Následujícího dne Městský soud v Praze zjistil úpadek společnosti ČKD PRAHA DIZ a ustanovil jí insolvenčního správce, společnost Zrůstek a partneři v.o.s. (usnesení ze dne 9. 9. 2016). NSS v následujícím textu hovoří projednoduchost o ČKD PRAHA DIZ i o insolvenčním správci jako o stěžovatelce.
[5] Stěžovatelka se proti dodatečným platebním výměrům ze dne 8. 9. 2016 odvolala. Žalovaný odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 29. 5. 2017. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala správní žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem zamítl.
|
6 Af 38/2017-160
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci
žalobce: Zrůstek a partneři v.o.s., IČ 25589644, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, insolvenční správce společnosti ČKD PRAHA DIZ, a.s., sídlem Kolbenova 942/38a, Praha 9
zastoupený advokátem JUDr. Markem Bilejem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2017, č. j.: 21164/17/5200-11432-807689
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
[1] Žalobce jako insolvenční správce (dále v textu se nerozlišuje žalobce jako insolvenční správce a daňový subjekt ČKD PRAHA DIZ, a.s., pokud to nemá význam z hlediska odůvodnění) podanou žalobou napadl správní (daňové) rozhodnutí ze dne 29. 5. 2017, č.j.: 21164/17/5200-11432-807689 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný (dále takéjen obecně „správce daně“, kterýmje obecně označován i správní úřad prvého stupně, pokud rozlišení nemá vliv na srozumitelnost textu) zamítljeho odvolání a potvrdil 3 rozhodnutí (dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob) Specializovaného finančního úřadu, a to dodatečné platební výměry ze dne 8. 9. 2016 za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 a od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, domáhal sejeho zrušení, včetně zrušení dodatečných platebních výměrů, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, přičemž v žalobě uplatnil následující žalobní body.
[3] Nejprve obecně uvedl, že žalovaný jak při vydání rozhodnutí, tak i v průběhu daňové kontroly, která byla podkladem projejich vydání, zcela ignoroval samotný smysl a cíl správy daní, kterýmje v ust. § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „daňový řád“) vymezen jako správné zjištění a stanovení daní a zabezpečeníjejí úhrady. Zdůraznil, že právní úprava klade důraz nikoliv na hledisko fiskální, ale na hledisko materiální správnosti, kdy správné stanovení daně musí mít přednost před výběrem příslušné daně do státního rozpočtu.
[4] Dále žalobce uplatnil čtyři základní žalobní námitky. První se týká dokazování tvrzené daňové povinnosti a doručování úkonů správce daně v průběhu daňového řízení, druhá žalobní námitka směřuje do provádění a hodnocení důkazů, třetí žalobní námitka brojí proti postupu správce daně při ukončení daňové kontroly, a ve čtvrté žalobní námitceje namítána nepřezkoumatelnost dodatečných platebních výměrů.
[5] Před samotným textem odůvodnění rozsudku soud uvádí, že obsahově téměř totožné žalobní body žalobce uplatnil i ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 6 Af 26/2017 (byť se tato věc týkala daně z přidané hodnoty), proto odůvodnění rozsudku do značné míry musí být obdobné, neboť ve správním soudnictví žalobce určuje rozsah přezkumu co do kvality odůvodnění soudního rozhodnutí.
[6] K dokazování žalobce uvedl, že nesouhlasí se závěrem žalovaného o nedostatečnosti předložených důkazů, respektive ojejich zpochybnění na základě dokazovaní provedeného žalovaným v průběhu daňové kontroly. Žalobce v rámci daňové kontroly doložil jím tvrzenou povinnost v souladu s ust. § 23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále takéjen „zákon o daních z příjmů nebo zákon“), předložením příslušných účetních a daňových dokladů a též příslušných dokladů prokazujících existenci smluvních vztahů, na základě kterých byly vystaveny v podobě listinných objednávek, smluv a dalších souvisejících listin, které podlejeho názoru prokázalo poskytnutí plnění, které bylo zahrnuto do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Přesto žalovaný konstatoval, že žalobce ve vztahu k jím uplatněné daňové povinnosti neunesl své důkazní břemeno. Podle žalobce to však byl žalovaný, kdo měl v první řadě dle ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Žalovaný však pouze negoval tvrzení a důkazní prostředky předložené žalobcem v rámci provedené daňové kontroly s cílem zvýšit daňovou povinnost na straně žalobce, aniž by své závěry jakýmkoliv relevantním způsobem zdůvodnil, či dokonce provedl odpovídající a hlavně zákonné dokazování.
[7] Žalobce uvedl, že v průběhu daňového řízení mu žalovaný adresoval šest výzev k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně ve smyslu ust. § 92 odst. 4 daňového řádu. Ve čtyřech z těchto šesti případů byly výzvy řádně doručeny do datové schránky zástupce žalobce a na tyto tak bylo ze strany žalobce v rámci daňové kontroly řádně reagováno. Ve vztahu ke dvěma zbývajícím výzvám, a to výzvám č.j. 88409/16/4227-21794-605060 a č.j. 105297/16/4227-21794-605060 ze dne 12. 5. 2016 (dálejen „Výzvy k doplnění dokazování“), které byly dle žalobce co do svého rozsahu a dopadů na závěry správce daně v rámci prováděné daňové kontroly nejpodstatnější, však žalovaný zvolil odlišný způsob doručení, a to při ústnímjednání dle ust. § 39 odst. 1 písm. a) daňového řádu, čímž dle názoru žalobce zatížil jak daňovou kontrolu ajejí výsledek, tak všechny další úkony žalovaného na daňovou kontrolu navazující podstatnou vadou.
[8] K doručení Výzev k doplnění dokazování totiž došlo zástupci žalobce dle ust. § 41 odst. 1 daňového řádu při ústnímjednání v době, kdy u něj probíhala domovní prohlídka prováděná Policií České republiky. V průběhu ústníhojednání, které se konalo dne 12. 5. 2016 od 7:10 hod. do 7:30 hod. v sídle a zároveň bydlišti zástupce žalobce xxxx, byla sice prováděná domovní prohlídka formálně přerušena, ale s ohledem na skutečnost, že v průběhujejího provedení byla zástupci žalobce odebrána nejen veškerá výpočetní technika, ale zároveň veškerá listinná dokumentace týkající se žalobce, zástupce žalobce nejen objektivně nebyl schopen vyhodnotit a reagovat na úkony správce daně, ale ani o těchto úkonech kvalifikovaně informovat žalobce jako svého klienta.
[9] V této souvislosti žalobce poukázal na zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti postupu
správce daně v rámci daňového řízení zakotvenou v ust. § 5 odst. 3 daňového řádu, dle kteréhoje žalovaný povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používat při vyžadování plněníjejich povinnostíjen takové prostředky, kteréje nejméně zatěžují aještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. V předmětném případě žalovaný tuto zásadu ignoroval. Musel totiž vědět, že v okamžiku konání ústního
jednání, v rámci kterého mělo dojít k doručení Výzev k doplnění dokazování, bude v sídle a bydlišti zástupce žalobce prováděna domovní prohlídka (v níž mimo jiné došlo právě k zabavení veškeré výpočetní techniky a veškerých listinných dokumentů týkajících se žalobce), neboť v průběhu celého daňového řízení s orgány činnými v trestním řízení velmi úzce spolupracoval. Jinak ostatně nelze vysvětlit, že se žalovaný k provedení ústníhojednání v uvedenou ranní dobu mimo úřední hodiny vůbec dostavil. Cílem ústníhojednání tedy bylo za každou cenu doručit Výzvy k doplnění dokazování, jakož i další úkony správce daně v rámci předmětného daňového řízení, bez ohledu na to, zda bude zástupce žalobce následně schopen jakkoli na tyto úkony relevantním způsobem reagovat, a zda bude vůbec následně informován samotný žalobce. Nadto žalobce upozornil, že domovní prohlídka představuje pro jakýkoli subjekt absolutní zásah do soukromí, jde o stresovou situaci, kdy žádný advokát nemůže být schopen vykonávat řádně svou činnost a adekvátně reagovat na úkony kteréhokoli orgánu veřejné moci vyjma orgánů činných v trestním řízení. Žalovaný této skutečnosti zneužil s cílem minimalizovat ze strany žalobce možnost uplatnění opravných prostředků a zjednodušit si tak postup v rámci vedeného daňového řízení a probíhající daňové kontroly. Žalobce má za to, že žalovaný měl za daných okolností zjistit, zda žalobce trvá na zastupování osobou svého zástupce, či měl dotčené dokumenty doručit též žalobci, neboť musely existovat důvodné pochybnosti o schopnosti zástupce plnit nadále svou roli. Žalobce uvedl, že odborná literatura připouští v obdobných případech možnost doručovat i přímo zastoupenému subjektu, s ohledem na základní zásady daňového řízení i samotný smysl správy daní. Žalobce tedy shrnul, že Výzvy k doplnění dokazování považuje za nedoručené, a proto namítl, že tyto Výzvy nemohly vyvolat jimi předvídané důsledky, nemohlo tedy být žalovaným konstatováno, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, když tato skutečnost byla pouze důsledkem předchozího nezákonného postupu správce daně.
[10] V druhé žalobní námitce žalobce poukazoval na nezákonný postup žalovaného při provádění a hodnocení důkazů, což vyplývá nejen ze skutečností uvedených v první žalobní námitce, ale i ze samotného obsahu odůvodnění dodatečných platebních výměrů, kde žalovaný za pomoci tam použité terminologie („fiktivní“, „podvodný“ atd.) zpochybňuje tvrzení žalobce ajeho důkazní prostředky a dokoncejej kriminalizujeještě před tím, než objektivně popíše alespoň základní informace o žalobci a předmětu daňové kontroly a důkazy, na základě kterých ke svým závěrům dospěl. Žalovaný k žalobci od počátku přistupoval jako vinnému ze spáchání trestného činu, v důsledku toho veškerá tvrzení a předložené důkazy považoval za nepravdivé a nevěrohodné, a to v přímém rozporu se zásadou presumpce neviny. Jinak si nelze vysvětlit, že žalovaný hodnotil všechny v řízení shromážděné důkazy, ať už získané z popudu správce daně nebo předložené žalobcem, výhradně v neprospěch žalobce.
[11] Žalobce namítl, že žalovaný učinil závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem přesto, že žalobce ke každému daňovému dokladu doložil existenci právního vztahu a i další související doklady, neboť žalovaný měl pochybnosti, které nabyl na základě informací o subjektech podílejících se na různém stupni dodavatelského řetězce v souvislosti sjednotlivými plněními, avšak tyto pochybnosti stavěl na skutečnostech, které jsou v praxi zcela běžné a nemají vliv na schopnost dodavatele realizovat plnění, k němuž se smluvně zavázal.
[12] Skutečnost, že někteří z dodavatelů neměli mít dle informací získaných žalovaným v okamžiku poskytnutí zdanitelného plnění žádné zaměstnance. Podle žalobce však není nijak neobvyklé, zejména v oblasti stavebnictví a realizaci developerských a dalších projektů, že se na poskytování plnění podílejí subjekty, které nemají nejen zaměstnance, ale dokonce nemají ani žádný podstatný majetek nezbytný pro poskytování předmětného plnění. Takové subjekty bývají zřizovány účelově, avšak nikoli z důvodu jakéhokoli protiprávníhojednání, ale zpravidla prostě z důvodu rozložení či omezení rizik nebo z důvodu umožnění participace více subjektů s cílem zajistit financování dotčeného projektu. Smluvní vztahy mezi žalobcem ajeho dodavateli byly v drtivé většině takového charakteru, že dodavatel následně sjednal poskytování plnění s třetí osobou jako subdodavatelem. Pak ovšem nebyl důvod, aby bylo plnění zpochybňováno z důvodu, že dodavatel nedisponuje zaměstnanci, když dodání zajišťovala třetí osoba.
[13] Skutečnost, že někteří dodavatelé měli dle zjištění žalovaného jako adresu svého sídla zapsanou jinou adresu, než na jaké docházelo k faktickému provádění podnikatelských činností těchto subjektů, neboť využívali služeb tzv. office house. To však není zákonem zakázáno, naopak sejedná o v obchodní praxi zcela běžnou skutečnost, která nijak nezpochybňuje schopnost dotčeného subjektu realizovat sjednané plnění, obzvlášť vystupuje-li tento subjekt v pozici zprostředkovatele, který zajišťuje subdodavatele, a ten se teprve reálně podílí na sjednaném plnění. Důvody pro využití office house jsou například marketingové, kdy tzv. lepší adresa vylepšuje obchodní pozici subjektu.
[14] Skutečnost, že existuje majetkové a personální propojení žalobce ajeho dodavatelů, případně dodavatelů a subdodavatelů, kdy v celé řadě případů byly dodavateli žalobce společnosti, jichž byl žalobce společník, či akcionář, nebo které měly v rámci svých orgánu totožné osoby jako žalobce. Opět jde dle žalobce o zcela běžnou praxi, při níž dochází k vytváření koncernových skupin, kdy propojené společnosti se mohou podílet a podílejí na různých úrovních dodavatelského řetězce ve vztahu ke konečnému zákazníkovi. Na to ostatně pamatují i daňové předpisy, například ust. § 36a zákona o dani z přidané hodnoty, nebo ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.
[15] Skutečnost, že dodavatelé a subdodavatelé využívali společného právního zástupce a účetní společnost, zejména v podobě propojení společnosti FINPEX s.r.o. v likvidaci, a InvestmentConsulting Limited, Ltd., s.r.o. v likvidaci, které převážné části dotčených subjektů
vedly účetnictví, a právních zástupců dotčených subjektů xxxx a xxxxx. Podle žalobce využívání služeb totožné účetní společnosti a totožného právního zástupce není v praxi nijak neobvyklé, a to tím spíše, že šlo v některých případech o propojené subjekty. Každý advokát, účetní či daňový poradce musí mít větší portfolio klientů, aby se uživil, v praxije zcela běžné, že tyto subjekty získávají klienty přes reference stávajících klientů, konkurenční postavení těchto klientů není na překážku, zvlášť při existenci povinnosti mlčenlivosti. Poskytování předmětných služeb více subjektům, a to i v rámcijednoho dodavatelského řetězce, nebo mezi subjekty, které si v obchodním styku postupují pohledávky, nijak nezpochybňuje existenci plnění. S ohledem na to není nijak nezvyklé, že se u advokáta, účetního či daňového poradce nachází velké množství listin, dokumentů či jiných věcí jako razítek, účetních a daňových dokladů, přístupů k bankovním účtům či přehledům vzájemné fakturace. Potřeba disponovat s takovými artefakty vyplývá z odpovědnosti subjektu, který vede účetnictví, za vystavování účetních či daňových dokladů či jiných listin nebo zajejich opravu. Stejně tak není neobvyklé, nachází-li se u takového subjektu fakturační schémata, jimiž může být ověřována správnost prováděné fakturace a účetnictví vedeného klientům. Žalovaný nesprávně spatřoval fiktivní povahu plnění mezi dodavateli a subdodavateli právě na základě nalezených fakturačních schémat, nicméně dle názoru žalobce z fakturačních schémat nelze dovodit, že byly vytvořeny ex ante jako návod na provádění fakturace, jak nesprávně dovodil žalovaný, neboť mohly být vytvořeny ex post pro kontrolu již provedené fakturace.
[16] Skutečnost, že v rámci obchodních společností dodavatelů a subdodavatelů žalobce disponovaly přístupem k bankovnímu účtu i jiné osoby než členovéjejich statutárních orgánů, a to například zástupci společností,jež jim vedly účetnictví. Opětje dle žalobce běžnou obchodní praxí, pokud přístupem k bankovnímu účtu obchodní společnosti disponuje osoba odpovědná za vedení účetnictví, kterou velmi zřídka bývá samotný statutární orgán společnosti. Je věcí důvěry statutárního orgánu, jaké osobě a v jakém rozsahu svěří přístup k bankovnímu účtu dotčené obchodní společnosti, přičemž takovýto postup není možné s ohledem na běžné obchodní zvyklosti považovat bez dalšího za rozporný s péčí řádného hospodáře a principy běžné opatrnosti, či dokonce za protiprávní.
[17] Žalobce se dále v rámci druhé základní žalobní námitky ohradil proti způsobu, jakým žalovaný prováděl a interpretoval výslechy statutárních orgánů dodavatelů a subdodavatelů žalobce, jakož i dalších osob.
[18] Žalobcejednak namítl, že žalovaný provedením více než stovky výslechů v období pouhých dvou měsíců na různých místech republiky fakticky znemožnil žalobcovu kvalifikovanou přípravu a smysluplnou účast na těchto výsleších, a tedy i znemožnil uplatnit právo zakotvené v ust. § 96 odst. 5 daňového řádu. Smyslem oprávnění účastnit se výslechů přitom neníjen kontrola zákonnosti úkonu správce daně, ale i možnost daňového subjektu zejména kladenými dotazy dostát své důkazní povinnosti. Pouhá fyzická přítomnost bez adekvátní přípravyje nedostatečná a de facto nadbytečná. I když stanovený časový harmonogram umožnil fyzickou účast na prováděných výsleších, nebylo mu umožněno se řádně připravit a tím mu bylo znemožněno uplatnit práce vyplývající z odkazovaného ust. § 96 odst. 5 daňového řádu. Argument žalovaného, že žalobce měl možnost pro účely účasti na výsleších využít více zástupců, nemůže obstát užjen kvůli ust. § 29 odst. 1 daňového řádu, kterýjednoznačně stanoví možnost být v téže věci zastoupen pouzejedním zmocněncem. Navíc by i tak nebylo umožněno učinit kvalifikovanou přípravu, detailně se seznámit s věcí, a kvalifikovaně posoudit informace získané v rámcijednoho výslechu ajejich vliv na otázky kladené v rámci výslechu dalšího, zaznamenat rozpor mezi výpověďmi atp. Vyhodnocení výpovědí svědků bylo v určeném místním a časovém rámci žalobci znemožněno.
[19] Dále pak žalobce k prováděným výslechům namítl, že žalovaný v předmětném daňovém řízení použil jako důkazy protokoly z výpovědí svědků a osob podezřelých, které vyslechla Policie České republiky v trestním řízení, přičemž pochybil tím, že tyto výslechy upřednostnil před vlastními výslechy provedenými v rámci daňového řízení. Takový postupje však podmíněn skutečností, že výpověď téže osoby nemohla být v rámci daňového řízení provedena a zároveň, že takto provedený důkaz neníjediným rozhodujícím použitým důkazem ze strany správce daně. Tyto podmínky jsoudány na ochranu práv daňových subjektů, zejména k umožnění klást při výslechu otázky, a nejsou-li splněny, nelze důkaz v podobě protokolu z výslechu svědka provedeného v trestním řízení upřednostnit. V posuzované věci však žalovaný použil oba typy důkazů a vždy dal přednost obsahu protokolů z trestního řízení před vlastním obsahem jím získané svědecké výpovědi. Nejmarkantnějšíje tento selektivní přístup správce daně
v případech, kdy svědci v rámci provedeného výslechu v obecné rovině potvrdili poskytnutí zdanitelného plnění uplatněného žalobcem ve vztahu k dodavatelům, a v dalších dílčích otázkách na rozdíl od výslechů provedených Policií České republiky vypovídat odmítli, či si správcem daně požadované detaily týkající se předmětného plnění nevybavili. V mnoha případech tyto vlastní provedené výslechy potvrzovaly skutečnosti tvrzené a dokládané žalobcem. Žalobce shrnul, že žalovaný tímto postupem záměrně upřednostňoval důkazy svědčící v neprospěch žalobce. Tuto tendenci lze shledat i v okolnosti, že žalovaný v řízení v neprospěch žalobce použil i důkazy, které nemohly mít jakoukoli vypovídající hodnotu, například použil pro dokreslení poměrů v obchodních společnostech výslechy členů statutárních orgánů, kteří však byli členy statutárních orgánůještě v době, kdy společnosti nebyly dodavateli žalobce, a kdy tedy svědci nemohli mít ani zprostředkovaně informace o zdanitelném plnění uplatněném žalobcem v daném zdaňovacím období.
[20] Ve třetí základní žalobní námitce žalobce napadal postup žalovaného při ukončení daňové kontroly. Odkázal na ust. § 88 odst. 3 daňového řádu, dle nějžje správce daně povinen na základě žádosti daňového subjektu stanovit přiměřenou lhůtu k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění a k učinění návrhu najeho doplnění. V předmětném případě byl výsledek kontrolního zjištění předložen žalobci oznámením správce daně č.j. 175847/16/4227-21794-605060 ze dne 2. 7. 2016, ve kterém správce daně zároveň stanovil lhůtu k zaslání vyjádření dle ustanovení § 88 odst. 3 daňového řádu v délce 15 kalendářních dnů ode dne doručení oznámení. S ohledem na rozsah výsledku kontrolního zjištění přesahující včetně příloh 700 stran požádal žalobce dne 6. 7. 2016 v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 daňového řádu ve spojení s ustanovením § 88 odst. 3 daňového řádu o prodloužení lhůty k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění, a to tak, aby mohl zaslat vyjádření k výsledku kontrolního zjištění do 30. 8. 2016. Správce daně sice žádosti o prodloužení lhůty vyhověl, avšak nikoliv v plném rozsahu, kdy žalobci prodloužil lhůtu pouze do 2. 8. 2016, tj. o téměř měsíc méně než požadoval žalobce pro řádné uplatnění svých práv jako daňového subjektu. Takto poskytnutou lhůtu žalobce nepovažuje za přiměřenou, naopak podle něj svědčí o bezohlednosti a neochotě žalovaného umožnit mu uplatnit své zákonné právo. Tím žalovaný porušil ust. § 5 odst. 3 daňového řádu, který zakotvuje zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti.
[21] Ve čtvrté, poslední základní žalobní námitce žalobce namítl nepřezkoumatelnost odůvodnění dodatečných platebních výměrů. Podlejeho názoru odůvodnění postrádá všechny zákonné náležitosti, což v důsledku činí nepřezkoumatelným i napadené rozhodnutí, které obsah a závěry odůvodnění dodatečných platebních výměrů přejalo. Žalovaný totiž v rámci daňové kontroly prováděl a hodnotil důkazy výrazně v neprospěch žalobce, na základě nich pak dospěl ke zcela zkratkovitým a místy až absurdním závěrům, a svůj postup nevysvětlil a na námitky vznesené žalobcem ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění relevantně nereagoval, ve zprávě o daňové kontrole neuvedl své stanovisko kjednotlivým tvrzením, návrhům a výhradám žalobce, přestože mu to výslovně uskládá ust. § 88 odst. 1 písm. f) daňového řádu. V dodatečných daňových výměrech pak chybí odůvodnění postoje k těmto výhradám, stejně jako objektivní vyhodnocení a odůvodnění všech důkazů zjištěných v průběhu daňové kontroly. Ani žalovaný pak nezdůvodnil rozpory v provedeném dokazování a neodstranil tak nesrovnalosti namítané žalobcem v podaných odvoláních.
[22] Dle žalobce tím, že žalovaný v průběhu celé daňové kontroly, která byla podkladem pro vydání dodatečných platebních výměrů i napadeného rozhodnutí, porušoval práva a právem chráněné zájmy žalobce upřednostňováním důkazů v neprospěch žalobce a směřováním k doměření daňové povinnosti bez ohledu na důkazy předložené ve prospěch žalobce, se dopustil neoprávněného zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobci odepřel právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u příslušného orgánu veřejné moci.
[23] Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou. Vzhledem k podobnosti žalobních námitek s odvolacími námitkami se vyjádřil věcně stejně jako v napadeném rozhodnutí, na které v podrobnostech odkázal.
[24] V replice k vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že žalovaný k výkladu daňového řádu přistupuje zcela formalisticky a zcela odhlíží od základních zásad, na kterýchje tento právní předpis založen, jakož i od samotného smyslu správy daní. Znovu se ohradil proti postupu žalovaného při doručování klíčových dokumentů v průběhu ústníhojednání při domovní prohlídce v sídle a bydlišti právního zástupce, namítl, že vzhledem k zabavení veškeré techniky a listin by byly zabaveny i předmětné doručené dokumenty, a žalobce by tak na ně neměl možnost relevantně reagovat. Vznesl rovněž opakované námitky k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení, a stručně zopakoval také ostatní žalobní námitky.
[25] Přijednání konaném před Městským soudem v Praze dne 21. 1. 2021 žalobce i žalovaný setrvali na svých procesních návrzích.
[26] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení,ježjeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimižje vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dálejen „s. ř. s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.
[27] Nejprve se městský soud zabýval vznesenou námitkou týkající se neunesení důkazního břemene žalovaným v dané věci.
[28] Ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů: „Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady,jejichž uznatelnostje limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.“.
[29] Podle ust. § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů: „Pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak anebo pokud nedochází ke krácení daňové povinnosti jiným způsobem.“.
[30] Podle ust. § 92 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázánjen návrhy daňových subjektů (odstavec 2). Povinností daňového subjektuje prokázat všechny skutečnosti, kteréje povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (odstavec 3). Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (odstavec 4). Správce daně naopak prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem (odstavec 5 písm. c).
[31] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že prokazování výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmůje sice prvotně záležitostí dokladovou, současněje však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani řádně vyplněné daňové doklady nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelných plnění fakticky došlo tak, jakje v dokladech uvedeno, či nejsou splněny další zákonné podmínky projeho uplatnění. V daňovém řízení se v souladu s ust. § 92 odst. 3 daňového řádu uplatňuje zásada, podle které má každý daňový subjekt povinnostjednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Z uvedeného plyne povinnost daňového subjektu v pochybnostech prokázat pravdivost údajů deklarovaných na daňovém dokladu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č.j. 9 Afs 93/2007-84, ze dne 30. 8. 2005, č.j. 5 Afs 188/2004-63, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp.zn. Pl. ÚS 38/95). Důkaz daňovým doklademje pouze formálním důkazem dovršujícím hmotněprávní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jakje plátcem deklarováno, nemůže být důkazní povinnost splněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č.j. 5 Afs 65/2013-79). Daňový doklad sám o sobě zpravidla neprokazuje, že se zdanitelné plnění, kteréjejeho předmětem, opravdu uskutečnilo. Existenci zdanitelného plnění nijak nevymezuje ani nepodmiňuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 28. 2. 2008, č.j. 9 Afs 93/2007-84).
[32] Důkazní břemeno daňového subjektuje vyjádřeno také v ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, kdy příslušné výdaje musí daňový subjekt prokázat, nikoliv pouze tvrdit (srov. přímo znění zákonného ustanovení).
[33] Jak bylo již uvedeno, primární povinnost prokázat svá tvrzení leží na daňovém subjektu. Pro prokázání nároku na uznání výdajů podle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmůje s ohledem na výše citovanou judikaturu nutnojednoznačně prokázat i to, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jakje v dokladech deklarováno, a že se tak skutečnějedná o daňově uznatelné výdaje. Je tedy primárně odpovědností daňového subjektu, aby transakce mající vliv na výši základu daně prováděl zodpovědným způsobem tak, abyjejich uskutečnění mohl zpětně (v časovém období stanoveném zákonem) v případějejich zpochybnění správcem daně spolehlivě prokázat. Jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, daňové doklady samy o sobě k prokázání uskutečnění zdanitelných plnění a tím i daňově uznatelných výdajů nestačí. Žalovanému vznikly pochybnosti na základě skutečnosti, že se mu nepodařilo ověřit realizaci uplatněných zdanitelných plnění u vystavitelů daňových dokladů, tedy dodavatelů žalobce. Naopak shromážděné podklady, též poskytnuté Policií České republiky, nasvědčovaly, že dodavatelé a anijejich subdodavatelé nemohli deklarovaná plnění realizovat. Žalovaný zejména vjednotlivých a ve Zprávě o daňové kontrole ze dne 6. 9. 2016 detailně popsaných případech zjistil, že plněníjednotlivých dodavatelů vykazují vždy shodné znaky, kdy se napříkladjednalo o obchodní společnosti, které dle obchodního rejstříku nevyvíjely v dané době žádnou činnost, podávaly nulová přiznání k dani z přidané hodnoty, neměly majetek ani odpovídající počet zaměstnanců, byly personálně provázané zejména prostřednictvím subjektů, které zajišťovaly daňové poradenství. Výše uvedené pochybnosti žalovaný vtělil do výzev k doplnění dokazování (výzva ze dne 2. 4. 2015, výzva ze dne 14. 4. 2015, dvě výzvy ze dne 12. 5. 2016, dvě výzvy ze dne 10. 12. 2015).
[34] Městský soud v Prazeje toho názoru, že podezření žalovaného bylo v posuzovaném případě opřeno o racionální úvahu, že předložené doklady, byť mají všechny zákonné náležitosti, nejsou bez dalšího prokazování způsobilé prokázat, že k uskutečnění zdanitelných plnění fakticky došlo, neboť byly zjištěny okolnosti, které nasvědčovaly faktické neschopnosti a nemožnosti dodavatelů a subdodavatelů předmětná zdanitelná plnění poskytnout, čímž nemohlo dojít k náležitému uplatnění takových výdajů jako daňově uznatelných. Podezření (pochybnosti) bylo žalovaným formulováno v daňovém řízení opakovaně, vždy dostatečně konkrétně. Městský soud konstatuje, že žalovaný se neomezil na pouhé prohlášení, že má o podaných přiznáních k dani pochybnosti, nýbrž řádně odůvodnil, na čem jsoujeho pochybnosti založeny. Městský soud v Praze považuje za potřebné uvést, že žalobce se mýlí, domnívá-li se, že za jím tvrzeného skutkového stavu žalovaný neměl k pochybnostem důvod. Pochybnosti žalovaného spočívaly v tom, zda se operace zaznamenané v předložených fakturách opravdu uskutečnily. Žalovaný své pochybnosti opřel o listinné důkazy shromážděné ojednotlivých daňových subjektech (dodavatelích a subdodavatelích), z nichž vyšel najevo zejména nedostatečný personální a majetkový substrát k faktické realizaci předmětných zdanitelných plnění, nedostatečná informovanost statutárních orgánů dodavatelů a subdodavatelů o faktické činnosti a o účetnictví dotčených společností, personální propojenost dodavatelů s úzce vymezenou skupinou osob účetních subjektů. Jedná se tedy o důvody objektivně existující. Proto městský soud považuje pochybnosti žalovaného za odůvodněné.
[35] Žalovaný vzhledem k výše uvedeným pochybnostem v souladu s ust. § 92 odst. 4 daňového řádu vyzval žalobce k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně. Nejedná se přitom o přechod důkazního břemene ze správce daně na žalobce. Žalobci byl ve výzvách k doplnění dokazování dán zcela konkrétní a podrobný návod na odstranění pochybností, a to s ohledem na typ pochybností (městský soud na tomto místě odkazuje na všech šest postupně doručovaných Výzev k doplnění dokazování, kdeje detailně specifikováno, jaké skutečnosti by měly být žalobcem prokázány, ajejichž obsahje účastníkům řízení znám). Žalobce byl vyzván k doplnění a prokázání například toho, že byl skutečně naplněn předmět a všechny ostatní články tam konkrétně označených smluv uzavřených sjednotlivými výslovně označenými dodavateli, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění tak, jakje uvedeno na konkrétních výslovně označených objednávkách. Žalobce byl též poučen, jak konkrétně může povinnostem uloženým ve výzvách dostát, když byl například vyzván k předložení účetního deníku (deníků), k doložení průkazné evidence zásob, inventurních soupisů k prokázání skutečného stavu zásob, dokladové inventury pohledávek a závazků z předmětných obchodně závazkových vztahů atd. Výzvy splňují kritéria formulovaná judikaturou správních soudů, například usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č.j. 9 Afs 110/2007-102.
[36] S ohledem na vše uvedené městský soud nepovažuje žalobní námitku neunesení důkazního břemene žalovaným za důvodnou. Žalovaný důvodně zpochybnil předložené daňové doklady, tedy unesl své důkazní břemeno podle ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, důkazní břemeno přešlo zpět na žalobce. Bylo pak na žalobci, aby pochybnosti žalovaného vyvrátil a prokázal pravdivost svých tvrzení dalšími důkazy.
[37] Následně městský soud posoudil námitku nedoručení Výzev k doplnění dokazování při ústnímjednání dne 12. 5. 2016.
[38] Platí, že podle ust. 39 odst. 1 daňového řádu správce daně doručuje písemnost při ústnímjednání nebo při jiném úkonu, nebo elektronicky.
[39] Podle ust. § 41 odst. 1 daňového řádu má-li osoba, kteréje písemnost doručována, zástupce, doručují se písemnosti pouze tomuto zástupci, a to v rozsahujeho oprávnění k zastupování.
[40] Podle ust. § 47 odst. 3 daňového řádu odepřel-li adresát písemnost přijmout, považuje se tato písemnost za doručenou dnem, kdy bylojejí přijetí odepřeno, a písemnost se vrátí správci daně; současně se adresát poučí o právních důsledcích odepření součinnosti.
[41] Podle ust. § 1 odst. 2 daňového řádu správa daněje postup,jehož cílemje správné zjištění a stanovení daní a zabezpečeníjejich úhradu.
[42] Podle ust. § 5 odst. 3 daňového řádu správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob (dálejen „osoba zúčastněná na správě daní“) v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plněníjejich povinnostíjen takové prostředky, kteréje nejméně zatěžují aještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.
[43] Daňový řád tedy v ust. § 39 upravuje primární a sekundární způsoby doručení písemnosti, přičemž správce daně při doručování předmětných Výzev k doplnění dokazování postupoval podle odstavce 1, který zakotvuje jako prioritní možnost doručení při ústnímjednání či jiném úkonu, nebo elektronicky. Volba příslušné formy doručení přitom bude záviset na obsahu a povaze doručované písemnosti, jakož i technických limitech spojených s doručením konkrétní písemnosti. Je zřejmé, že efektivní postup správce daně směřující mj. k zabezpečení úhrady daně (ust. § 1 odst. 2 daňového řádu) bude naplněn toliko za předpokladu včasného a řádného doručení relevantních písemností, které mají význam pro daňové řízení. Ústníjednání umožňuje spolehlivý a podle okolností i rychlý způsob doručení písemnosti, neboť k němu dochází za fyzické přítomnosti obou stran, a lze se tak vyhnout závadám v doručení plynoucím z technického či lidského selhání.
[44] Okolnost, že správce daně v posuzované věci přistoupil k doručení Výzev k doplnění dokazování v rámci ústníhojednání, které se uskutečnilo na adrese sídla (bydliště) právního zástupce žalobce, a to v mezičase, kdy na této adrese orgány činné v trestním řízení prováděly domovní prohlídku, nečiní postup správce daně nelegitimním. Ve smyslu ust. § 43 odst. 1 daňového řádu lze písemnost doručit v bytě, v místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli, kde bude adresát, tj. osoba, kteréje písemnost doručována, nebojejí zástupce pro správu daní, zastižen. Správce daně v souladu s ust. § 60 až 62 daňového řádu sepsal o průběhu ústníhojednání protokol. Z tohoto protokolu,jehož obsah žalobce nijak nezpochybnil, vyplývá, že zástupce žalobce byl informován o přerušení domovní prohlídky za účelem doručení písemností a vyzván k převzetí mj. předmětných Výzev k doplnění dokazování. Argumentace žalobce, že v průběhu provádění domovní prohlídky byla zástupci žalobce odebrána nejen veškerá výpočetní technika, ale zároveň veškerá listinná dokumentace týkající se žalobce, a zástupce žalobce proto nebyl objektivně schopen vyhodnotit a reagovat na úkony správce daně,je ryze účelová a fakticky bezpředmětná. Převzetí doručovaných písemností nevyžaduje provedení fyzicky či intelektuálně náročného úkonu adresátem. Zcela postačí fyzické uchopení těchto písemností (či jiný projev vůle vyjadřující srozumění s převzetím písemností) a stvrzeníjejich převzetí podpisem na příslušné listině. K tomu soud dodává, že z protokolu o ústnímjednáníje rovněž zřejmé, že zástupci žalobce byl poskytnut časový prostor pro kontrolu protokolu,jehož obsahem byl výčet doručovaných písemností, sjeho přílohou tvořenou doručovanými písemnostmi. Jakkoli lze žalobci v obecné rovině přisvědčit, že provedení domovní prohlídky může být pro dotčenou osobu stresující, a může tak do jisté míry negativně ovlivnitjejí koncentraci či reakce v té či oné situaci, vzhledem k nikoli komplikovanému a ve své podstatě velmi prostému aktu doručení písemností postupoval správce daně zcela v souladu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v ust. § 5 odst. 3 daňového řádu. Není rovněž zřejmé, jakým konkrétním způsobem měl správce daně ignorovat cíl správy daní, podle kterého fiskální hledisko ustupuje hledisku správného stanovení daně, pokud pouze doručoval uvedené výzvy. Nutno dodat, že zástupce žalobce v průběhu ústníhojednání neuvedl žádný konkrétní důvod, který mu měl ztěžovat převzetí doručovaných písemností. V této souvislosti se zástupce žalobce omezil na konstatování, že se správcem daně nejedná, neboťje u něho prováděna domovní prohlídka. Správci daně přitom neoznámil žádné dopady domovní prohlídky, které měly ovlivnit schopnost zástupce žalobce adekvátně reagovat na postup správce daně při doručování předmětných Výzev k doplnění dokazování. Námitka, že správce daně si musel být vědom toho, že zástupce žalobce nebyl schopen plnit svou úlohu, tak nemůže obstát. Tvrzení, že zástupce žalobce ani sám žalobce by se nemohli seznámit s obsahem doručovaných listin, neboť by během domovní prohlídky, která byla pouze přerušena, nikoli ukončena, došlo kjejich zabavení,je pouhou spekulací bez reálné opory ve skutkovém stavu. Taková situace nenastala a námitku žalobce soud při nedostatku jiných relevantních tvrzení a důkazů považuje za účelovou, obzvláště tehdy, když zástupce žalobce odmítl obě doručované listiny při ústnímjednání převzít, jak vyplývá z protokolu o ústnímjednání ze dne 12. 5. 2016, a když odmítl převzít i následně doručovanou poštovní zásilku s těmito listinami, jak vyplývá z otisku razítka na obálce zásilky s datem 16. 5. 2016. K doručení listin tak v posuzovaném případě došlo právní fikcí ve smyslu ust. 47 odst. 3 daňového řádu dne 12. 5. 2016.
[45] Městský soud v Praze doplňuje, že neshledává nic nezákonného na postupu žalovaného, pokud při přípravě ústníhojednání spolupracoval s Policií České republiky a provedl ústníjednání mimo úřední hodiny a mimo sídlo správce daně. Daňový řád v žádném svém ustanovení takový postup nezakazuje, žalovaný tak byl při provedení ústníhojednání vázán pouze základními zásadami správy daní. Městský soud v Praze v posuzované věci neshledaljejich porušení, když z obsahu správního spisu (viz protokol o ústnímjednání ze dne 12. 5. 2016, č. j. 126328/16/4000-50715-204971), zejména zjistil, že zástupce žalobce proti zahájení ústníhojednání ničeho nenamítal, s ústnímjednáním byl srozuměn, zpočátku řádně přebíral doručované listiny, následně vznášel námitky proti dalším doručovaným listinám, nakonec svým odchodem zmařil řádné dokončení protokolace. Ústníjednání neproběhlo v průběhu domovní prohlídky, neboť ta byla po dobu ústníhojednání přerušena, o čemž byl zástupce žalobce informován (viz protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 12. 5. 2016 č.j. OKFK-3847/TČ-2015-251202-C).
[46] Lze uzavřít, že ačje postup žalovaného v posuzované věci do jisté míry specifický, není v rozporu se zákonem. Správce daně postupoval zcela v souladu s ust. § 41 odst. 1 daňového řádu, pokud Výzvy k doplnění dokazování doručoval zástupci žalobce. V průběhu řízení, resp. ústníhojednání, nevyšly najevo žádné konkrétní pochybnosti o (ne)existenci zastoupení či objektivní překážce, která by zástupci žalobce nedovolila plnit zejména informační povinnosti ve vztahu k zastupované osobě – žalobci. Městský soud v Praze znovu zdůrazňuje, že okolnosti, za kterých se konalo ústníjednání, nezaložily jakýkoli důvod pochybovat o osobě zástupce žalobce a v tomto kontextu o možném zmaření smyslu daňové správy. Námitku nedoručení obou výzev tak soud nepovažuje za důvodnou.
[47] Pro úplnost k vypořádání této žalobní námitky soud odkazuje na svůj dřívější rozsudek (ve věci byli titíž účastníci) ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 Af 37/2017 – 56, přičemž kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem 15. srpna 2019, čj. 7 Afs 17/2019 – 52.
[48] V další žalobní námitce žalobce napadal postup žalovaného při provádění a hodnocení důkazů. Nesouhlasilzejména s tím, že žalovaný dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem i přesto, že žalobce ke každému daňovému dokladu doložil existenci právního vztahu a i další související doklady, když všechny tyto důkazy žalovaný účelově vykládal výhradně v neprospěch žalobce.
[49] V první řadě soud upozorňuje, že takto uplatněnou žalobní námitku shledává značně obecnou a nekonkrétní,jelikož žalobce v ní nespecifikuje, v jakých konkrétních ohledech má být způsobena nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobní námitka se tak nese spíše v duchu obecné polemiky ohledně postupu a závěru žalovaného, aniž by uváděla konkrétní a relevantní okolnosti, které by měl soud přezkoumat. Vzhledem k tomu, že se soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu pohybuje v rámci uplatněných žalobních bodů, tak žalobce nese odpovědnost za obsah a kvalitu žaloby. Tyto atributy rovněž předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Povšechně přednesený nesouhlas s prováděním důkazů ajejich hodnocením vede k přezkumné činnosti soudu omezené rovněž na obecnou rovinu. Smyslem soudního přezkumu správních rozhodnutí není to, aby soud za žalobce dohledával či prověřoval veškeré konkrétní okolnosti, ve kterých mohlo v dané oblasti dojít k porušeníjeho veřejných subjektivních práv. Proto se Městský soud v Praze k vznesené námitce vyjádří ve stejné rovině obecnosti.
[50] Městský soud při posuzování této námitky vyšel z ust. § 8 odst. 1 daňového řádu, podle nějž správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkazjednotlivě a všechny důkazy vjejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.
[51] Městský soud v Praze znovu opakuje, že pro uznání daňových výdajů bylo v posuzované věci nutné prokázat faktické uskutečnění zdanitelných plnění ajejich použití k ekonomické činnosti, což vyplývá například ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č.j. 1 Afs 70/2013-47. Zároveňje nutno zdůraznit zásadu volného hodnocení důkazů, kterou upravuje citované ust. § 8 odst. 1 daňového řádu. Toto ustanovení stanoví žalovanému prostor, v rámci kterého může realizovat své správní uvážení, přičemž soudu nepřísluší toto správní uvážení automaticky nahrazovat svou úvahou, resp. znovu hodnotit provedené důkazy. Přestožeje správní soudnictví ovládáno zásadou plné jurisdikce, tak se soud zaměřuje (což platí o to více, pokud žalobce formuloval pouze obecnou žalobní námitku) pouze na zjištění toho, zda při hodnocení důkazů nedošlo k flagrantnímu a prima facie pochybení, které by mělo vliv na zákonnost samotného rozhodnutí.
[52] Žalovaný zahájil se žalobcem daňovou kontrolu, v rámci které vydal celkem šest výzev k prokázání skutečností (viz Výzvy k doplnění dokazování). V důsledku těchto výzev přešlo důkazní břemeno na žalobce. Tyto výzvy obsahují zdůvodnění pochybností žalovaného ve vztahu ke konkrétně specifikovaným plněním od konkrétních dodavatelů – pochybnosti se vztahovaly k tomu, zda specifikovaná plnění byla skutečně fyzicky realizována. Výzvy podrobným a dostatečným způsobem vysvětlují, v jakém směruje třeba zpochybňované skutečnosti doložit, obsahují odůvodnění a poučení. Městský soud podotýká, že žalobce na tyto výzvy reagoval buď stížností, nebo na ně nereagoval vůbec; na výzvy ze dne 12. 5. 2016 ani neměl v úmyslu reagovat, neboťje (prostřednictvím svého zástupce) odmítl převzít. Užjen z okolnosti, že žalobce na výzvy věcně nereagoval,je zjevné, že důkazní břemeno neunesl.
[53] Z dalších klíčových podkladůje ve správním spise obsažena zpráva o daňové. I tato písemnost obsahuje velmi podrobné vypořádání a hodnocení provedených důkazů ze strany žalovaného, přičemž nemá valného smyslu veškerá zjištění správce daně na tomto místě podrobně rekapitulovat. Městský soud odkazuje jak na tuto zprávu, tak i na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které ji rovněž konkrétně rozepisuje, kde jsou provedené důkazy zhodnoceny aje učiněn závěr žalovaného o tom, že deklarované plnění se reálně neuskutečnila, respektive nebyla žalobcem reálně přijata a tím nemohly být uznány jako daňově uznatelné výdaje. Tento závěr žalovaný učinil z dílčích a v závěrečné zprávě o daňové kontrole zcela konkrétně a podrobně popsaných zjištění, že dodavatelé a subdodavatelé podílející se na předmětných plněních nebyli dostatečně odborně způsobilí, nedisponovali materiálním a personálním vybavením k fyzickému uskutečnění zdanitelných plnění, výpovědi statutárních orgánů dodavatelských či subdodavatelských společností byly předem ovlivněny, případě potvrdily, žejednatelé o činnostech těchto společností nemají povědomí,jednotlivíjednatelé dodavatelů či subdodavatelů nevěděli, kdo vede účetnictví, neměli povědomí o posuzovaných obchodních případech, byť šlo o obchody velmi rozsáhlé,jejich role byla pasivní, podepisovali předem připravené doklady, byli kontaktování úzkým okruhem osob blízce napojených na žalobce, peněžní prostředky byly vyváděny na faktoringové společnosti, případně byly vybírány v hotovosti, adresy sídel dodavatelů byly většinou fiktivní atd. Soud k tomu uzavírá, že žalovaný vždy velmi přesvědčivě vysvětlil, v čem spočívají pochybnosti o realizaci plnění a proč konkrétní shromážděné důkazy nepovažuje za dostatečné ve vztahu k předmětu řízení. Vyzdvihl mimo jiné, že ač šlo o zdanitelná plnění značného rozsahu a vysoké odbornosti, nepředložil žalobce (kromě daňových dokladů a smluv) žádný relevantní důkazní prostředek o tom, že se tato plnění skutečně uskutečnila. Žalovaný při hodnoceníjednotlivých důkazů vjejich vzájemných souvislostech postupoval logicky a všestranně, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, ajednotlivým důkazům přisoudil objektivní hodnotu. Z obecného pohledu tedy soud nemá ke zjišťování skutkového stavu žádné výhrady.
[54] Námitka žalobce, že předmětná plnění byla skutečně realizována, tedy nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, tudíž není důvodná. Ostatně základním argumentem žalovaného zůstává, že ve věci byly shromážděny pouze důkazy, které z konkrétních důvodů ve svém souhrnu neprokazují, že k uskutečnění plnění došlo tak, jakje deklarováno v daňových dokladech. Na druhou stranu žalobce nepředložil např. evidenci zakázek/zásob, inventurní soupisy apod., přičemž důkazní prostředky tohoto typu soud nepovažuje s ohledem na předmět činnosti žalobce za nijak nestandardní. Soud proto nedospěl k závěru, že by v procesu hodnocení provedených důkazů došlo k jakékoliv formě svévole žalovaného, naopak veškeré kroky byly řádně odůvodněny, měly oporu ve správním spisu a respektovaly příslušný veřejný zájem na řádném stanovení daně.
[55] Žalobce v žalobě konkrétně brojil proti tomu, že přihlédl-li žalovaný k okolnostem jako nedostatečný počet zaměstnanců na straně subdodavatelů, evidence sídla dodavatelů na adresách, kde se nezdržují, nebo na virtuálních adresách, majetkové a personální propojení žalobce ajeho dodavatelů, propojenost s právním zástupcem a účetní společností, držení fakturačních schémat či držení razítek těmito subjekty, přístup k bankovním účtům ze strany těchto subjektů, pak šlo vždy o okolnosti obhajitelné, které nijak nevybočují z běžné obchodní praxe. Městský soud v Praze k této námitce opakuje, že žalobcem napadené dílčí okolnosti žalovaný posuzoval nejenjednotlivě, ale i ve svém souhrnu a vzájemné souvislosti. I když by tedyjednotlivé zjištěné skutečnosti samy o sobě, pokud by v řízení zůstaly osamoceny, nemusely postačit k vyslovení závěru, že žalobcem deklarovaná zdanitelná plnění nemohla být fakticky uskutečněna, přijejich vzájemném propojení a ve spojení s dalšími provedenými důkazy (např. protokoly o výsleších před orgány činnými v trestním řízení) se teprve staly důkazem o závadném skutkovém stavu, který žalovaného vedl k závěru o existenci řetězce účelově vytvořených společností (k hodnocení důkazů ve vzájemném souhrnu srovnej např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č.j. 8 Afs 25/2012-351, odst. 261, nebo ze dne 29. 3. 2012, č.j. 5 Afs 7/2011-619). Městský soud v Praze přitom konstatuje, že všechny žalovaným zjištěné a žalobcem namítané skutečnosti ve svém souhrnu představují logicky nenarušený soubor indicií, které závěr žalovaného o nevěrohodnosti a neprůkaznosti žalobcova tvrzení plně podporují. S ohledem na obsah žalobní námitkyje třeba zdůraznit, že žalovaný nespatřoval závadnost zjištěného skutkového stavu pouze a izolovaně v tom, že sejednalo o tzv. řetězové obchodní transakce, v nichž někteří dodavatelé postupovali zakázky subdodavatelům. Obchodovat tímto způsobem jistě není zakázané a nejedná se o neobvyklý způsob v tomto obchodním odvětví (k řetězovým obchodním transakcím srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č.j. 2 Afs 55/2016-38). Stejně tak není v rozporu se zákonem, jsou-li dodavatelské společnosti účetně spravovány stejnými subjekty, dokonce jsou-li současně obchodními konkurenty. V projednávané věci však šlo o to, žejednotlivé dodávky v řetězci, respektive zapojení společností vjeho článcích, nebylo motivováno ekonomickými důvody, ale nezákonným získáním částky odpovídající výdajům, které snižují základ daně. Byla tedy zjištěna účelová propojenost společností, které správce daně prošetřoval v rámci dodavatelských a subdodavatelských vztahů s žalobcem. Tento závěr má městský soud skutkovými okolnostmi projednávané věci dostatečně podložen. Nešlo o žádnou v obchodní praxi běžnou propojenost, jak žalobce namítá. Celkový počet zapojených společností činil šedesát šest, z nichž padesáti spravovala účetnictví stejná účetní společnost, a v nichž vykázané finanční toky neměly reálný základ. Většina dodavatelů byla pro správce daně nekontaktní, v některých případech statutární orgány ani nevěděly, že tuto funkci vykonávají, nebo přiznali formální výkon za odměnu, řada těchto osob nebyla odborně způsobilá k výkonu funkce. Naopak úzká skupina jiných osob spravovala účetnictví a ovládala finanční toky mezi zapojenými společnostmi. Soud se zcela shoduje s žalovaným, že důkazy v posuzovaném případě ve svém souhrnu prokazují plánovanou, koordinovanou a účelovou činnost. S ohledem na to, že žalovaný se sjednotlivými námitkami žalobce vypořádal a napadené rozhodnutí detailně zpracoval a dal v něm adekvátní odpovědi na žalobcem uplatňované odvolací námitky, které jsou obdobné námitkám žalobním, odkazuje městský soud v podrobnostech ohledně hodnocení důkazů na rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožňuje.
[56] Městský soud v Praze nemůže přisvědčit žalobní námitce o tom, že žalovaný paušálně a šikanózně ignoroval veškeré důkazy, které žalobce předložil v daňovém řízení k unesení svého důkazního břemene. Městský soud k tomu z obsahu správního spisu zjistil, že žalovaný žalobcem předložené důkazní prostředky hodnotil (zpráva o daňové kontrole, napadené rozhodnutí) a shledal, že z nich nebylo dostatečně prokázáno faktické splnění předmětu dodávek deklarovanýchjednotlivými daňovými doklady. Městský soud v Praze ověřilze spisového materiálu předloženého žalovaným, že těmito důkazy, které žalobce v řízení označil coby důkazy osvědčující nárok na odpočet daně, byly daňové doklady a další písemnosti týkající se sjednání smluv s dodavateli, převodů financí atp. Žalovaný při hodnocení důkazů nezpochybnil formální bezvadnost těchto listin předložených žalobcem, shledal však, že žalobci se nepodařilo prokázat, že došlo také k faktické realizaci plnění na základě těchto důkazů. Městský soud v Praze konstatuje, že ze správního spisu nezjistil, že by žalovaný odmítl v řízení provést nějaké žalobcem konkrétně navržené důkazy, vyjma důkazu znaleckým posudkem, k němuž viz dále v odůvodnění tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalobce ani ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění, ani v odvolání proti prvostupňovým dodatečným platebním výměrům, ani v podané žalobě námitku neprovedení všech jím provedených důkazů blíže nespecifikoval a nesdělil, jaké konkrétní důkazy měly být podlejeho tvrzení žalovaným opomenuty nebo odmítnuty, nemůže se soud k této obecné žalobní námitce vyjádřit podrobněji.
[57] Městský soud ve stejné míře obecnosti podotýká, že správní orgány nemají v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů povinnost provést každý navržený důkaz, když závisí zcela najejich uvážení, které z důkazních prostředků provedou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, č.j. 7 Afs 175/2005-103). Městský soud se na tomto místě vyjádří pouze k návrhu žalobce učiněnému ve vyjádření ze dne 31. 7. 2016 k výsledku kontrolního zjištění, kde žalobce navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, o němž uvedl, žejej zadal vypracovat u společnosti BDO Appraisal services – znalecký ústav s.r.o. a dokončení očekává do konce října 2016. Tentojediný důkazní návrh, kromě výše zmíněných daňových dokladů, žalobce v průběhu daňového řízení označil dostatečně konkrétně. Jak městský soud z obsahu spisového materiálu zjistil, žalobce jmenovanému znaleckému ústavu zadal znalecké zkoumání výše daně, respektive přezkum výsledku kontrolního zjištění správce daně. K tomu soud uvádí, že orgánem povolaným k odbornému stanovení výše daněje právě žalovaný, znaleckého posudku tak z povahy věci nebylo v daňovém řízení třeba. Žalovaný ve zprávě o daňové kontrole důkazní návrh znaleckým posudkem nepřehlédl, naopak řádně zdůvodnil, proč na zpracování a předložení znaleckého posudku nevyčká. Uvedl, že sám disponuje dostatečnými odbornými znalostmi potřebnými ke kvalifikovanému stanovení daně, a že si není vědom skutkové otázky, kterou by v řízení bylo třeba objasnit znaleckým posouzením. Toto zdůvodnění městský soud považuje za zcela přiléhavé a uzavírá, že neprovedení tohoto důkazu, jakož i ostatních navržených důkazů (daňových dokladů), nevedlo k znemožnění žalobci unést důkazní břemeno k prokázání, že k deklarovaným plněním fakticky došlo a že se tak můžejednat o výdaje snižující základ daně. Lze tedy shrnout, že žalovaný postupoval v souladu s požadavkem správného zjištění a stanovení daně (ust. § 1 odst. 2 daňového řádu) a přihlédl ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo (ust. § 8 odst. 1, část věty za středníkem daňového řádu).
[58] Vzhledem k provedenému dokazování soud dodává, že nemůže přisvědčit ani obecné námitce žalobce, že žalovaný a priori veškerá tvrzení a veškeré důkazy předložené žalobcem považoval za nepravdivé a nevěrohodné, a na žalobce od počátku pohlížel jako na subjekt vinný trestnou činností. Toto žalobcovo obvinění nemá oporu ve správním spise. K provádění a hodnocení důkazů se soud již vyjádřil; považujeje za korektně vedené a řádně hodnocené v intencích zákonné úpravy daňového řádu. Námitku porušení zásady presumpce neviny soud pokládá za bezpředmětnou, neboť žalovaný v daňovém řízení nedisponuje žádnou pravomocí ohledně uznání viny či neviny, žalovaný postupujejen v mezích daňového řádu, nikoli v mezích trestního řádu. Obě řízení, daňové i trestní, podléhají různé právní úpravě, mají odlišný účel a též právní relevance skutkových zjištěníje odlišná. Daňový řád v ust. § 99 odst. 2 neumožňuje žalovanému, aby si sám učinil úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin. Žalovaný v daňovém řízení nezjišťuje otázku viny či neviny, při zjišťování skutkového stavu postupuje pouze tak, aby si mohl učinit vlastní právní závěr o plnění či neplnění povinností stanovených daňovými zákony. V posuzované věci žalovaný dle přesvědčení soudu ze zákonných mantinelů daných daňovým řádem a zákonem o DPH nijak nevybočil, a pokud při své činnosti zjistil některé skutečnosti, které mají přesah do trestního práva, nečinil z nich žádné závěry pro stanovení výše daně. Žalobní námitku proto soud neshledal důvodnou.
[59] Žalobce dále namítal vadné provedení výslechů svědků, když časový a místní harmonogram prováděných výslechů fakticky znemožnil žalobcovu kvalifikovanou přípravu a smysluplnou účast na těchto výsleších, a tedy i znemožnil uplatnit právo zakotvené v ust. § 96 odst. 5 daňového řádu.
[60] Podle uvedeného ustanovení má daňový subjekt právo být přítomen výslechu svědka a klást mu otázky v rámci dokazovaní svých práv a povinností. O provádění svědecké výpovědi správce daně daňový subjekt včas vyrozumí, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.
[61] Podle ust. § 96 odst. 6 daňového řádu ve vyrozumění daňového subjektu o provádění svědecké výpovědi správce daně uvede označení věci, ve které bude svědek vypovídat, a označení svědka, nehrozí-li nebezpečí, že by došlo ke zmaření účelu výpovědi.
[62] Podle ust. § 17 daňového řádu místně příslušný správce daně může dožádat jiného věcně příslušného správce daně téhož nebo nižšího stupně o provedení úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných postupů, které by sám mohl provéstjen s obtížemi nebo s vynaložením neúčelných nákladů, anebo které by nemohl provést vůbec.
[63] Z obsahu spisového materiálu městský soud zjistil, že výslechy svědků byly prováděny zejména na jaře roku 2016, v rozmezí několika měsíců, bylo vyslechnuto více než 100 svědků, řada výslechů byla prováděna dožádanými správci daně. Výslechy probíhaly na mnoha místech České republiky. Až na výjimky byly výslechy prováděny vždy tentýž den u stejného finančního úřadu. Ve čtyřech výjimečných případech, kdy byly výslechy nařízeny na stejný den, avšak u jiného finančního úřadu (17., 18., 22. a 23. 3. 2016), bylo zajištěno, aby nedošlo ke kolizi, včetně započítání času na cestu. O všech výsleších žalovaný s dostatečným předstihem vyrozuměl zástupce žalobce, ve vyrozuměních vždy uvedl, v jaké věci bude výslech činěn, a řádně označil svědka. Dále městský soud zjistil, že žalobce se ani prostřednictvím svého zástupce žádného z provedených výslechů neúčastnil, svoji účast neomluvil, nežádal o odročení z důvodu nedostatku času na kvalifikovanou přípravu (ani z jiného důvodu). Nadto městský soud zaznamenal, že žalobce sice vznesl námitku nezákonného provedení důkazů, v průběhu správního řízení ani v podané žalobě však neuvedl, jaký vliv mělajeho neúčast při výsleších, jaké otázky mínil svědkům položit a jaké konkrétní skutečnosti by mohly být svědky potvrzeny v případě umožnění delší přípravy na výslech a přítomnosti žalobce u výslechu.
[64] Z uvedeného skutkového stavu si městský soud nemůže učinit jiný závěr, než že právo žalobce účastnit se předmětných výslechů svědků a klást svědkům otázky zůstalo zachováno, žalovaný postupoval v souladu s příslušnými výše citovanými ustanoveními daňového řádu. Městský soud zdůrazňuje, že pokud specifika věci vyžadují rozsáhlé dokazování,je tím spíše dán důvod, aby správce daně při provádění důkazů neotálel. Opačný postup by vedl k prodlužování kontrolního postupu a tím oddalování konečného zjištění, zda daňový subjekt přiznal daň ve správné výši. Je proto žádoucí, aby správce daně při kontrolním postupujednal co možná nejrychleji, neboťjeho výsledek může podstatným způsobem ovlivňovat ekonomickou činnost daňového subjektu. Postupovat bez zbytečných průtahů ostatně správci daně ukládá rovněž zásada rychlosti, kteráje výslovně zakotvena v ust. § 7 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný postupoval v souladu nejen s touto zásadou, ale též se zásadou přiměřenosti (ust. § 5 odst. 3 daňového řádu) a hospodárnosti (ust. § 7 odst. 2 daňového řádu), pokud s ohledem na potřebu vyslechnout značné množství svědků prováděl výslechy v rychlejším sledu a využil možnost dožádatjejich provedení jiného správce daně, přičemž však nedošlo ke kolizi termínů výslechů. Městský soud poznamenává, že dlejeho názoru v posuzovaném případě vůbec nepřipadá zkrácení práv žalobce v úvahu, neboť žalobce se výslechů z vlastní vůle neúčastnil, ani se o účast nepokusil. Tato okolnost jde pouze kjeho tíži a posuzování, zda měl žalobce dostatek času na kvalifikovanou přípravu, postrádá reálný význam. Ze všech uvedených důvodů soud hodnotí žalobní námitku jako nedůvodnou.
[65] Žalobce dále k prováděným výslechům namítl nezákonné upřednostnění listinných důkazů představovaných protokoly z výpovědí svědků a osob podezřelých vyslechnutých v trestním řízení před vlastními výslechy provedenými v rámci daňového řízení.
[66] Podle ust. § 93 odst. 1, 2 daňového řádu lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch, které byly získány před zahájením řízení. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci (1). Za podmínek podle odstavce 1 lze jako důkazní prostředky použít i veškeré podklady předané správci daně jinými orgány veřejné moci, které byly získány pro jimi vedená řízení, jakož i podklady převzaté z jiných daňových řízení nebo získané při správě daní jiných daňových subjektů (2).
[67] Postup pro využití o svědeckých výpovědí získaných z jiného řízeníje pak upraven v ust. § 93 odst. 3 daňového řádu. Podle nějje-li podkladem předaným podle odstavce 2 protokol o svědecké výpovědi, správce daně na návrh daňového subjektu provede svědeckou výpověď v rámci daňového řízení o této daňové povinnosti.
[68] Správce daně má oprávnění vyžadovat informace od jiných orgánů veřejné moci, mezi něž pochopitelně patří i orgány činné v trestním řízení, které získávají jiné údaje nezbytné pro správu daní (srov. § 57 odst. 1 písm. d) daňového řádu), tudíž daňový řád umožňuje správci daně tyto informace vyžadovat.
[69] Z uvedené zákonné úpravy vyplývá, že správce daněje oprávněn získávat a využít i důkazní prostředky od jiných orgánů veřejné moci, které tyto jiné orgány získaly v rámci svých pravomocí. Za podklad tedy mohou správci daně posloužit i podklady pocházející z trestního řízení. Podmínkou pro využití důkazních prostředkůje, aby i tyto důkazy byly orgány veřejné moci získány v souladu se zákonem.
[70] V posuzovaném případě skutkové okolnosti uvedeným zákonným podmínkám dostály. Důkazy, kterými byly protokoly o výslechu osob provedených orgány činnými v trestním řízení, nebyly v trestním řízení získány v rozporu se zákonem (žalobce alespoň takovou námitku nevznesl, soud nemá důvod pochybovat o zákonnosti provedených výslechů – k tomu srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009, č.j. 8 Afs 32/2009-157), protokoly byly žalobci zpřístupněny a bylo mu umožněno se k nim vyjádřit, obsah protokolů žalovaný řádně zhodnotil a porovnalje s výpověďmi svědků, které sám provedl. Městský soud z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným ověřil, že se ve skutečnosti nejednalo o protokoly o výsleších svědků, ale o protokoly o výsleších podezřelých osob. Pro takové případy daňový řád nedává žalobci právo navrhnout provedení svědeckých výpovědí ve smyslu ust. § 93 odst. 3 daňového řádu, podle názoru městského souduje však na místě dané ustanovení analogicky aplikovat i na posuzované případy poskytnutí protokolu o výslechu osoby podezřelé. Žalobce své právo navrhnout opakování výslechů dle ust. § 93 odst. 3 daňového řádu nevyužil, žalovaný nicméně většinu policií vyslechnutých osob vyslechl i bez takového návrhu dle ust. § 96 daňového řádu. Ve vztahu k protokolům o výslechu podezřelých osob získaných od orgánů činných v trestním řízení městský soud vyzdvihuje, že tyto podklady nebyly užity jako hlavní čijediné důkazní prostředky v daňovém řízení. Námitku žalobce, že žalovaný tyto výslechy upřednostnil,je třeba považovat za zavádějící. Z toho, že žalovaný většinu svědků sám vyslechl, a z toho, že žalovaný vzájemně porovnal obsah protokolů získaných z trestního řízení s obsahem výpovědí svědků v daňovém řízení, lzejednoznačně dovodit, že žalovaný napadené protokoly o výslechu podezřelých osob neupřednostnil, pouze posoudil obsah srovnávaných důkazů a při svých skutkových zjištěních vyšel z těch informací, které z provedených důkazů získal, což také zároveň řádně odůvodnil, když zpravidla shledal, že následné výpovědi svědků v daňovém řízení nebyly způsobilé vnést do řešené věci jakékoliv nové skutečnosti. Žalovaný jako informačně prázdné vyhodnotilzejména výpovědijednatelů dodavatelů žalobce, kteří v daňovém řízení odmítali odpovídat na otázky týkající se podrobností k daným plněním, nebo vypovídali, že se na dotazované okolnosti nepamatují. Uvedl, že zde neshledává rozpor mezi porovnávanými důkazy, naopak obsah napadených protokolů hodnotil jako souladný s ostatními v řízení provedenými důkazy a podporující závěry správce daně.
[71] Lze shrnout, že žalobce se mýlí, domnívá-li se, že výpovědi svědka učiněné před správcem daněje nutné automaticky vždy dát přednost před výpovědí, kterou svědek učinil v jiném řízení, resp. před obsahem protokolu o výpovědi svědka (či podezřelého) z jiného řízení. Tyto důkazní prostředkyje totiž nutné hodnotitjednotlivě i vjejich vzájemném souhrnu, což žalovaný v projednávané věci učinil, přičemž sjeho závěry se městský soud plně ztotožňuje. V projednávané věci proti sobě nestojíjedna „bezprostřední výpověď“ před správcem daně protijednomu protokolu o výslechu stejné osoby provedenému podle trestního řádu, ale celá řada důkazních prostředků, pojejichž zvážení městský soud shodně s žalovaným konstatuje, že věrohodnými jsou ty výpovědi osob, z nichž lze dovodit organizování fiktivních dodávek, ať už služeb, stavebních prací nebo materiálu. Městský soud doplňuje, že pokud by žalovaný upřednostnil vlastní výslechy svědků, byť by tyto, na rozdíl od výslechů týchž osob v trestním řízení, do daňového řízení nepřinesly žádné informace, porušil by naopak svoji povinnost danou ust. § 92 odst. 2 daňového řádu, které mu ukládá zjistit skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně co nejúplněji. K námitce žalobce, že žalovaný upřednostnil protokoly o výsleších osob získané od orgánů činných v trestním řízení i v případě, kdy tytéž osoby v daňovém řízení při výslechu v obecné rovině potvrdili poskytnutí zdanitelného plnění uplatněného žalobcem ve vztahu k dodavatelům, soud konstatuje, že žalovaný tato obecná tvrzení svědků ve zprávě o daňové kontrole i v napadeném rozhodnutí řádně hodnotil, shledalje nevěrohodnými, zejména v kontextu výpovědi svědků ve svém souhrnu, když svědci na další otázky ohledně podrobností k těmto plněním odmítli odpovídat nebo uváděli, že si podrobnosti nevybavují. Městský soud přisvědčuje žalovanému, že taková osamocená, jinými důkazy nepodpořená tvrzení nelze po porovnání s obsahem tvrzení stejných osob v trestním řízení hodnotit jinak než jako účelová.
[72] Následně se městský soud zabýval námitkou žalobce směřující do postupu žalovaného při ukončení daňové kontroly, kdy žalovaný dle žalobce neposkytl přiměřenou lhůtu k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění a učinění návrhu na doplnění dokazování, a porušil tak ust. § 5 odst. 3 daňového řádu, který zakotvuje zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti.
[73] Podle ust. § 88 odst. 1, 2 daňového řádu správce daně na základě provedené kontrolní činnosti sepíše dosavadní výsledek kontrolního zjištění,jehož součástíje hodnocení dosud zjištěných důkazů (1). Pokud z dosavadního výsledku kontrolního zjištění vyplývá, že najeho základě dojde k vydání rozhodnutí o stanovení daně, správce daně sdělí daňovému subjektu tento výsledek a současně mu stanoví přiměřenou lhůtu pro případné vyjádření (2).
[74] Výsledek kontrolního zjištění daňové kontroly založený ve správním spisu Městský soud v Praze hodnotí jako obsáhlý, neboť zjistil, že tento čítá (včetně příloh) kolem 700 stran textu. Dále soud ze správního spisu zjistil, že žalovaný seznámil žalobce s výsledkem kontrolního zjištění podáním doručeným dne 2. 7. 2016, a k žádosti žalobce ze dne 6. 7. 2017 o prodloužení lhůty k vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění do 30. 8. 2016 žalovaný žádosti částečně vyhověl, když lhůtu prodloužil do 2. 8. 2016. Žalobce se k výsledku kontrolního zjištění vyjádřil v podání ze dne 31. 7. 2016, v tomto vyjádření žalobce zejména napadal oprávněnou úřední osobu, žádné nové návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Sdělením ze dne 24. 8. 2016 žalovaný žalobci oznámil, že v kontrolním zjištění nedošlo ke změně, dne 8. 9. 2016 pak žalovaný vyhotovil zprávu o daňové kontrole. Zpráva o kontrole nebyla v daňovém řízení projednána, neboť žalovaný shledal, že se žalobce projednání opakovaně vyhýbá.
[75] Městský soud ve světle uvedeného konstatuje, že namítá-li žalobce porušení ust. § 88 odst. 3 věty druhé daňového řádu, jde vlastnějen o námitku hypotetického porušení práva, neboť ve skutečnosti žalobce před projednáváním zprávy o daňové kontrole (resp. před pokusem o projednání) žádné návrhy na doplnění kontrolních zjištění nevznesl. Městský soud přihlédl též k tomu, že mezi doručením výsledku kontrolního zjištění žalobci a koncem lhůty stanovené správcem daně po prodloužení uplynul přibližnějeden měsíc, a takto dlouhou lhůtu soud považuje v tomto případě za zcela vyhovující tomu, aby se žalobce mohl k výsledku kontrolního zjištění ve smyslu ust. § 88 odst. 2 a 3 daňového řádu řádně vyjádřit. Byť soud přisvědčuje žalobci, že kontrolní zjištění byla rozsáhlá a složitá, má za to, že žalovaný mu neposkytl lhůtu nepřiměřeně krátkou, a bylo možné v této lhůtějednoho měsíce zaujmout kvalifikované stanovisko k předmětným zjištěním správce daně. Časový úsekjednoho měsíceje podle názoru soudu doba, v rámci které se lze při vynaložení přiměřeně soustředěného a intenzivního pracovního úsilí vypořádat i s obsáhlými a právně komplikovanými věcmi. Městský soud tedy uzavírá, že daňová kontrola nebyla postupem žalovaného, který vyhověl žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření pouze částečně, stižena vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost pozdějšího rozhodnutí o daňové povinnosti. Žalovaný nijak neporušil ust. § 6 odst. 3 daňového řádu, který mu ukládá umožnit daňovým subjektům uplatnitjejich práva. Námitka tedy není důvodná.
[76] Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost odůvodnění dodatečných platebních výměrů a v důsledku toho i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které obsah a závěry odůvodnění dodatečných platebních výměrů přejalo.
[77] Z obsahu prvostupňových dodatečných platebních výměrů městský soud zjistil, že správce daně odůvodnění s odkazem na ust. § 147 odst. 4 daňového řádu nevyhotovoval; uvedl, že za odůvodnění se v tomto případě považuje zpráva o daňové.
[78] Podle ust. § 147 odst. 3, 4 daňového řádu dojde-li ke stanovení daně z moci úřední, musí být rozhodnutí o stanovení daně odůvodněno (3). Dojde-li ke stanovení daně výlučně na základě výsledku daňové kontroly, popřípadě výsledku postupu k odstranění pochybností, považuje se za odůvodnění zpráva o daňové kontrole, popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností (4).
[79] Městský soud v Praze považuje postup žalovaného za souladný s ust. § 147 odst. 4 daňového řádu. Zpráva o daňové kontrole vzhledem k postupu žalovaného dle odkazovaného ustanovení tvoří součást rozhodnutí o stanovení daně, neboť pouze v ní jsou obsaženy důvody, které našly odraz ve výroku tohoto rozhodnutí. Městský soud proto podrobil testu přezkoumatelnosti zprávu o kontrole ze dne 7. 9. 2016. Žalobce v této souvislosti zejména obecně namítl, že žalovaný v ní relevantním způsobem nevypořádal námitky vznesené žalobcem ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění.
[80] Městský soud v Praze již uvedl, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ust. § 65 a násl. s. ř. s.je postaveno na zásadě, žeje to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.
[81] Za této situace nezbývá soudu než ve stejné míře obecnosti konstatovat, že zpráva o daňové kontrole se námitkami žalobce uplatněnými ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění náležitě zabývá. Žalovaný popsal důvody, pro které nesouhlasil s námitkami žalobce; stanovisko zaujal ke všem vzneseným námitkám. Objasnil, proč nesouhlasí se zahrnutím částek základu daně a daně z plnění vykázaných žalobcem na příslušných řádcích daňových přiznání, v důsledku kterého správce daně platebním výměrem vyměřil novou výši daně z příjmů. Zpráva tak neobsahuje žádné vady, pro něž by bylo třeba prvostupňové platební rozkazy a tudíž i napadené rozhodnutí zrušit. Soud ji považuje za přezkoumatelnou, neboť splňuje veškerá kritéria přezkoumatelnosti správních rozhodnutí,je srozumitelná, úplná, opřená o dostatek relevantních důvodů, které vycházejí ze správního spisu a informací v něm uvedených. Je z ní zřejmé, proč správce daně přijal závěr, kterýje uveden v kontrolním zjištění. Žalobní námitku nepřezkoumatelnosti proto městský soud odmítá.ako nedůvodnou.
[82] Ze shodných důvodů se pak soud neztotožnil ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Podle přesvědčení městského souduje z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela zjevné, na základě jakých skutečností a jakých úvah považuje prvostupňové platební výměry v souladu se zákonem; podrobné, úplné a věcně správnéje též vypořádání odvolacích námitek. Správní soudy ostatně v tomto směru ustáleně judikují, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokoncejeho nepřezkoumatelnost. Podstatnéje, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, což žalovaný v posuzovaném případě splnil. Námitka žalobce proto není důvodná.
[83] Závěrem se městský soud vyjádří k obecně formulovaným námitkám, které se prolínají celou podanou žalobou. Podle nich žalovaný v daňovém řízení svým procesním postupem i způsobem, jakým prováděl a hodnotil důkazy, porušoval základní zásady daňového řádu a tudíž i žalobcova práva a právem chráněné zájmy. Svým přístupem žalovaný neoprávněně zasáhl do žalobcova práva na spravedlivý proces. Dále pak žalovaný zcela ignoroval samotný smysl a cíl daní, kterýmje správné zjištění a stanovení daní a zabezpečeníjejí úhrady, a upozadil hledisko materiální správnosti, které má mít přednost před výběrem daně do státního rozpočtu.
[84] Podle ust. § 1 odst. 2 daňového řáduje správa daně postupem majícím za cíl správné zjištění a stanovení daní a zabezpečeníjejich úhrady. Podle ust. § 5 odst. 1 až 3 daňového řádu pak správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Správce daněje dále povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plněníjejich povinnostíjen takové prostředky, kteréje nejméně zatěžují aještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.
[85] Městský soud k tomu uvádí, že na rozdíl od žalobce postup žalovaného hodnotí jako plně respektující uvedená východiska. Žalovaný daňovou kontrolu zahájil v mezích a rozsahu své věcné působnosti svěřené mu zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Pravomoc žalovaného jakožto správce daně k provedení daňové kontrolyje dána ust. § 11 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Na základě svěřené pravomoci žalovaný zahájil daňovou kontrolu, o níž soud neshledal, že by byla zahájena v rozporu s ust. § 87 odst. 1 či jiným ustanovením daňového řádu nebo jiného právního předpisu, a tím došlo k porušení zásady zákonnosti uvedené v ust. § 5 odst. 1 daňového řádu. Rovněž nebylo zjištěno, že by žalovaný uplatňoval svou pravomoc mimo meze daňového řádu či v jiném rozsahu, než který připouští daňový řád, čímž by žalovaný mohl porušit zásadu legální licence podle ust. § 5 odst. 2 daňového řádu. Obsah správního spisu také nesvědčí o tom, že by žalovaný v rámci prováděné kontroly volil takové prostředky, které žalobce nadměrně zatěžují, a tím porušil zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti vyjádřenou v ust. § 5 odst. 3 daňového řádu. Lze shrnout, že daňová kontrola sledovala legitimní cíl, žalobce nebyl v průběhu daňové kontroly krácen na svých procesních právech, postup žalovaného při provádění daňové kontroly byl v souladu se zákonem, daňová kontrola tedy proběhla řádně a stala se důkazním prostředkem. Kjednotlivým žalobním námitkám, které jsou podle žalobce projevem porušování těchto zásad, se již soud vyjádřil výše v odůvodnění tohoto rozsudku, a proto na tomto místě pouze stručně rekapituluje, že šlo především o procesní námitky týkající se vad doručování Výzev k doplnění dokazování, neumožnění kvalifikované přípravy k účasti při výslechu svědků, neposkytnutí přiměřené lhůty k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění, a o hmotněprávní námitky týkající se provádění, interpretace a hodnocení důkazů. Soud již objasnil, že tyto námitky považuje za nedůvodné, a proto i zastřešující námitku porušování základních zásad a principů daňového řízení přijednotlivých úkonech žalovaného soud shledává nedůvodnou.
[86] Výše uvedenéje pak rovněž odpovědí na námitku žalobce ohledně porušeníjeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Do tohoto práva žalobce nebylo v řízení před správními orgány nijak zasaženo, nadto žalobce tohoto svého práva plně využil, když podal proti rozhodnutí správních orgánů správní žalobu, kterou se správní soud věcně zabýval.
[87] V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s. ř. s.).
[88] Výrok o náhradě nákladů řízeníje odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jakje uvedeno ve výroku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 21. ledna 2021
JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r.
předseda senátu
|
581311
|
[
"6 Af 38/2017-160",
"Pejk 839/2021"
] |
674508
|
[
"10 Afs 34/2021-76",
"Pej 333/2022"
] |
i. Předmět řízení
[1.] Žalobkyně (dálejen „stěžovatelka“) vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v Kamenici nad Lipou o instalovaném výkonu 1350 W (licence pro výrobu elektřiny č. 110911305, vydaná Energetickým regulačním úřadem dne 10. 12. 2009). Vyrobenou elektrickou energii dodává na základě smluv do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce, a. s., a to při využití systému výkupu za pevně stanovenou výkupní cenu dle § 4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období za měsíce leden až srpen 2011. Stěžovatelka vyfakturovala společnosti E.ON Distribuce, a. s. za uvedené období konkrétní částky bez DPH, ta nicméně stěžovatelce uhradila pouze část z fakturovaných částek, což v konečném důsledku činilo o 3 986 095 Kč méně, než kolik činila cena této elektřiny vyčíslená v systému výkupu. V reakci na to ji stěžovatelka opakovaně požádala o vysvětlení podle § 237 odst. 1 daňového řádu, přičemž společnost E.ON Distribuce, a. s. svůj postup odůvodnila tím, že jako plátce daně byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění zákona č. 402/2010 Sb.
[2.] Stěžovatelka (jako poplatník daně) poté podala proti tomuto postupu společnosti E.ON Distribuce (jako plátce daně) stížnosti dle § 237 odst. 3 daňového řádu, které Finanční úřad v Českých Budějovicích zamítl rozhodnutími ze dne 4. 7. 2011, č. j. 341566/11/077910302673 a č. j. 341567/11/077910302673, ze dne 12. 10. 2011, č. j. 417991/11/077910302673, a ze dne 23. 11. 2011, č. j. 456668/11/077910302673, když dovodil, že postup plátce daně byl v souladu se zákonem, neboť podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 402/2010 Sb.,je provozovatel přenosové soustavy povinen po splnění všech zákonných podmínek z platby za výkup elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit, vybrat a odvést odvod.
[3.] Proti uvedeným rozhodnutím finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání, která ovšem žalovaný svými rozhodnutími ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4941/11-1200, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1082/12-1200 a č. j. 1083/12-1200, podle ust. § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a napadená rozhodnutí finančního úřadu potvrdil. [Pozn.: o odvoláních rozhodovalo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě ČR. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, přičemž dle § 20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství. Nejvyšší správní soud proto podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů („s. ř. s.“) v řízení o kasačních stížnostechjednal s tímto orgánem.]
[4.] Stěžovatelka se následně žalobami u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhala zrušení citovaných rozhodnutí žalovaného, neboťje považovala za nezákonná v důsledku porušení principu rovnosti, zákazu retroaktivity a principu legitimního očekávání. Nadto žalovanému vytýkala vady řízení, když rozhodl, aniž vyčkal rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 180/2005 Sb., vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[5.] Krajský soud nejdříve usnesením ze dne 25. 4. 2012 řízení vedené pod sp. zn. 10 Af 288/2011 z důvodu probíhajícího řízení před Ústavním soudem přerušil. Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (publik. pod č. 220/2012 Sb.) v tomto řízení pokračoval a dne 25. 9. 2012 vydal v záhlaví citovaný rozsudek č. j. 10 Af 288/2011 – 39. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 Af 320/2012 k přerušení nedošlo, přičemž v záhlaví citovaný rozsudek ve věci samé byl vydán dne 28. 12. 2012. V uvedených rozhodnutích krajský soud shodně dospěl k závěru, že stěžovatelkou podané žaloby jsou nedůvodné, a protoje dle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V odůvodnění obou napadených rozsudků krajský soud konstatoval, že finanční úřad i žalovaný postupovali v souladu se zákonem. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítané protiústavnosti právní úpravy, zavádějící odvod z elektřiny ze slunečního záření, krajský soud rekapituloval a v podrobnostech odkázal na stěžejní důvody cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neboť se odůvodnění tohoto nálezu plně vypořádává i s argumentací stěžovatelky uplatněnou v žalobách.
|
****** Server Error ******
***** 404 - File or directory not found. *****
**** The resource you are looking for might have been removed, had its name changed, or is temporarily unavailable. ****
|
558869
|
[
"10 Af 288/2011-39",
"Pejk 3194/2012"
] |
627490
|
[
"2 Afs 75/2012-35",
"Pej 569/2013"
] |
i. Vymezení případu
[1] Žalobkyně uplatnila v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období květen 2015 nadměrný odpočet DPH ve výši 250 124 Kč ze základu daně 1 120 999,91 Kč. Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu (dálejen „správce daně“) vznikly pochybnosti, zda přijatá zdanitelná plnění byla použita pro uskutečnění ekonomické činnosti žalobkyně,jelikož v příslušném zdaňovacím období (ani ve zdaňovacím období předešlém a následujícím) žalobkyně v daňových přiznáních nevykázala žádná uskutečněná zdanitelná plnění. Správce daně proto výzvou ze dne 25. 8. 2015, č. j. 5710290/15/2009‑52524‑202068, zahájil ve věci postup k odstranění pochybností. Následně, z důvodu potřeby provést rozsáhlejší dokazování, zahájil dne 10. 11. 2015 u žalobkyně daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období květen 2015.
[2] V průběhu daňové kontroly se správce daně zaměřil na prověření okolností přijetí zdanitelného plnění – produktu vyrobeného ze zlata (Au) zvaného „investiční zlatá hvězda v moři“ (dále též „Hvězda“) od dodavatele ‑ společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, spol. s r. o. (dálejen „GOLDENBURG EUROPA GBE“). Tato společnost vykázala v daňovém přiznání za kontrolované zdaňovací období přijatá plnění týkající se nákupu zboží s obsahem drahého kovu výhradně od společnosti Credo gain s.r.o. (dálejen „Credo gain“),jejímžjednatelem byl v rozhodném období David Eichler (tj. osoba shodná sjednatelem žalobkyně). Jediným dodavatelem společnosti Credo gain byla v kontrolovaném období společnost ROYAL METALS GOLD s.r.o. (dálejen „ROYAL METALS GOLD“),jejímžjednatelem byl do 27. 5. 2015 Martin Mazúr (stejně jako u společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE). Dne 27. 5. 2015 se staljednatelem společnosti Petr Havránek,jehož podnikání bylo dle zjištění správce daně založeno na tom, že za poplatek přebírá obchodní korporace v jakémkoli stavu bez ohledu najejich povinnosti (viz http://www.likvidacefirem.com). Dne 30. 10. 2015 byl pak jakojednatel uvedené společnosti opětovně zapsán Martin Mazúr. Z výpisu z bankovního účtu společnosti Credo gain vyplynulo, že dne 29. 5. 2015 byla najejí účet připsána úhrada od společnosti ROYAL METALS GOLD ve výši 50 000 EUR a ve stejný den byla provedena platba od společnosti Credo gain ve prospěch společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve výši 49 750 EUR. Uvedené platby proběhly tentýž den 29. 5. 2022, jako byla připsána platba ve prospěch žalobkyně od společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve výši 50 000 EUR a uskutečněna úhrada ze strany žalobkyně ve prospěch společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve výši 49 485,95 EUR.
[3] Správce daně identifikoval následující řetězec subjektů, mezi kterými byly transakce se sporným plněním realizovány. Na počátku stála společnost ROYAL METALS GOLD, dále společnost Credo gain, následně společnost GOLDENBURG EUROPA GBE a jako poslední žalobkyně:
ROYAL METALS GOLD → Credo gain → GOLDENBURG EUROPA GBE → žalobkyně
(jednatelé: Petr Havránek (jednatelé: David Eichler, (jednatel: Martin Mazúr) (jednatel: David Eichler,
a Martin Mazúr, chybějící daň) Tomáš Eichler sídlo shodné s Credo gain,
a Lenka Eichlerová, sídlo shodné s žalobkyní) nárokován odpočet DPH)
[4] Ve vztahu k produktu Hvězda z informací shromážděných v průběhu daňové kontroly vyplynulo, že původ tohoto zboží nebyljednoznačně prokázán, neboť předložené certifikáty neprokázaly, že k výrobě Hvězdy bylo použito právě certifikované zlato. Tvrzení žalobkyně, že k výrobě Hvězdy (nadto bez jakéhokolijejího označení a prokázání pravosti) došlo přepracováním certifikovaných investičních slitků zlata od předních světových zpracovatelů vzácných kovů, správce daně neuvěřil a pokládalje za nelogické a nevěrohodné, neboť by tím došlo ke znehodnocení investičních slitků zlata. Správce daně rovněž poukázal na skutečnost, že dle vyjádření Puncovního úřadu obchodníci nesmějí obchodovat s úředně neoznačeným zbožím z ryzího zlata, u kterého v daném případě nebyla patrnájeho pravost, produkt nebyl označen puncem, nebylo na něm vyraženo ryzostní číslo, ani k němu nebyl doložen certifikát původu a pravosti.
[5] Správce daně shrnul učiněná kontrolní zjištění ve zprávě o daňové kontrole (č. j. 8049751/17/2009‑60565‑106792). Dospěl k závěru, že žalobkyně se v případě plnění Hvězda (přijatého od společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE) účastnila daňového podvodu. Dne 1. 12. 2017 proto vydal platební výměr č. j. 8628397/17/2009‑52524‑202068, kterým žalobkyni neuznal nárok na odpočet daně z tohoto přijatého zdanitelného plnění a vyměřil jí za uvedené zdaňovací období nadměrný odpočet ve výši 14 714 Kč. Došlo tedy ke snížení nároku na nadměrný odpočet o částku 235 410 Kč (po zaokrouhlení) oprotijeho výši 250 124 Kč uplatněné v daňovém přiznání.
[6] Odvolání žalobkyně směřující proti platebnímu výměru žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňový platební výměr potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný ve shodě se správcem daně uzavřel, že nárok na odpočet DPH z plnění Hvězda byl žalobkyni důvodně odepřen, neboť mohla a měla vědět, že se účastní podvodu na DPH. Existence chybějící daně byla zjištěna u společnosti ROYAL METALS GOLD (prvého článku řetězce). Žalovaný dospěl ve shodě se správcem daně k závěru, že existenci daňového podvodu dokládá nestandardní způsob obchodování mezijednotlivými články řetězce, které do něj byly zapojeny účelově, bez ekonomického významu. Společnosti v řetězci (ROYAL METALS GOLD, Credo gain a žalobkyně) sídlí na virtuálních adresách, nemají provozovny, skladovací prostory ani zaměstnance. Neuzavřely žádné smlouvy vztahující se ke spornému plnění, neprovedly analýzu materiálu, která by prokazovala skutečný obsah drahých kovů v produktu Hvězda (zvláště v situaci, kdy zboží nebylo označeno puncem, nebylo na něm vyraženo ryzostní číslo, ani k němu nebyl doložen certifikát pravosti a původu). Společnost ROYAL METALS GOLD nadto neměla k dispozici daňové a účetní záznamy k provedeným transakcím a nepředložilaje ani k výzvě správce daně. Dle žalovaného tak existovaly objektivní okolnosti, najejichž základě mohla žalobkyně nabýt podezření o podvodném charakteru transakcí. Jednotlivé články řetězce byly personálně propojeny (osobamijednatelů), k prováděným obchodním transakcím chyběla smluvní dokumentace, obchodní spolupráce byla navázána nestandardním způsobem a rovněž samotná organizace odběratelsko‑dodavatelských vztahů postrádala z ekonomického hlediska smysl. Tyto skutečnosti vytvořily ucelený soubor nepřímých důkazů, které spolehlivě prokázaly, že se žalobkyně daňového podvodu účastnila záměrně.
[7] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví jako nedůvodnou zamítl. Ve shodě se závěry daňových orgánů obou stupňů uzavřel, že žalobkyně se přijetím zdanitelného plnění – produktu Hvězda zapojila do řetězce zasaženého podvodem na dani. Městský soud konstatoval, že žalovaný na základě řádně provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci dostatečně, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně se podvodu na DPH účastnila vědomě. K argumentaci žalobkyně vztahující se k původu výrobku Hvězda ajejímu tvrzení, že byla vyrobena z investičního slitku, k němuž byl doložen certifikát od výrobce ARGOR HERAEUS SA a prokázání původu materiálu užitého k výrobě Hvězdy (na základě předloženého certifikátu) potvrdil rovněžjednatel společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, městský soud ve shodě s daňovými orgány uvedl, že předložený certifikát nepotvrdil, že v něm uvedené zlato bylo použito právě k výrobě Hvězdy. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že daňové orgány správně zdůraznily, že přepracování certifikovaných investičních slitků zlata od předních světových zpracovatelů vzácných kovů na výrobek Hvězda (bez jakéhokoli označení a identifikace produktu) postrádá logické zdůvodnění, neboť ve výsledku způsobuje znehodnocení certifikovaných investičních slitků. Městský soud se ztotožnil také s hodnocením žalovaného, že zjištěné objektivní okolnosti nelze hodnotit izolovaně (vytržené z kontextu), ale ve vzájemných souvislostech a ve spojitosti s dalšími zjištěnými okolnostmi, které žalobkyně již nezmínila. Dle městského soudu objektivní okolnosti popsané žalovaným jako celek prokázaly, že žalobkyně se daňového podvodu účastnila záměrně, a proto v daném případě nebylo na místě dovolávat se dobré víry či hodnotit opatření přijatá k zamezení účasti na daňovém podvodu. Na vyřčených závěrech dle městského soudu nic nemění ani rozsudek vydaný v trestní věcijednatele stěžovatelky, stejně jako to, zda a jakým způsobem byla daň vyměřena jiným článkům řetězce.
|
č. j. 14 Af 58/2019‑ 83
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci
žalobkyně: Gold Investment, s. r. o., IČO 248 21 853
sídlem Bryksova 46, 198 00 Praha 9
zastoupena společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář, s. r. o.
sídlem Jiráskova 1284, 755 01 Vsetín
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2019, č. j. 43307/19/5300-22443-711745,
takto:
i. Žaloba se zamítá.
ii. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Odvolací finanční ředitelství (dálejen „žalovaný“) zamítlojejí odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dálejen „správce daně“) ze dne 1. 12. 2017, č. j. 8628397/17/2009-52524-202068 (dále takéjen „platební výměr“), kterým správce daně vyměřil žalobkyni za zdaňovací období květen 2015 (dále takéjen „příslušné zdaňovací období“) nadměrný odpočet ve výši 14 714 Kč.
2. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala dne 5. 8. 2015 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2015, v němž uplatnila nárok na nadměrný odpočet ve výši 250 124 Kč ze základu daně 1 120 999,91 Kč. Vzhledem k tomu, že za příslušné zdaňovací období žalobkyně nevykázala žádná uskutečněná zdanitelná plnění, za předchozí zdaňovací období duben 2015 nebyla prokázána uskutečněná zdanitelná plnění a za zdaňovací období červen 2015 nevykázala žádná zdanitelná plnění, vznikly správci daně pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání. Proto výzvou ze dne 25. 8. 2015 zahájil ve věci postup k odstranění pochybností.
3. V průběhu postupu k odstranění pochybností správce daně shledal potřebu vést rozsáhlejší a časově náročnější dokazování, proto dne 10. 11. 2015 ve věci zahájil daňovou kontrolu. V rámci daňové kontroly správce daně zjistil, že žalobkyně se účastnila daňového podvodu stran plnění – produktu vyrobeného ze zlata s názvem „investiční zlatá hvězda v moři“ (dále takéjen „Hvězda“) – který byl uveden na daňovém dokladu č. FP006 s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 29. 5. 2015, základem daně ve výši 1 120 999,91 Kč a 21% daní ve výši 235 409,98 Kč. Toto plnění žalobkyně přijala od svého dodavatele, společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, spol. s. r. o. (dálejen „GOLDENBURG EUROPA GBE“).
4. Správce daně v průběhu daňové kontroly zjistil řetězec subjektů, mezi kterými byly transakce s daným plněním realizovány: na počátku stála společnost ROYAL METALS GOLD, s. r. o. (dálejen „ROYAL METALS GOLD“), dále společnost Credo gain, s. r. o. (dálejen „Credo gain“), následně společnost GOLDENBURG EUROPA GBE a žalobkyně.
5. Dle zjištění správce daně společnost ROYAL METALS GOLD za příslušné zdaňovací období nepodala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, a to ani po výzvě správce daně. Správce daně dne 23. 9. 2016 vyzval tuto společnost, aby předložila evidence pro daňové účely za příslušné zdaňovací období vedené dle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dáleje „zákon o DPH“), dále faktury vystavené na společnost Credo gain a veškeré smlouvy, objednávky, dodací listy, předávací protokoly apod. týkající se obchodní spolupráce se společností Credo gain. Společnost ROYAL METALS GOLD v odpovědi sdělila, že těmito dokumenty nedisponuje.
6. Správce daně dále zjistil, že společnost GOLDENBURG EUROPA GBE vykázala v příslušném zdaňovacím období přijatá plnění výhradně od společnosti Credo gain ajediným dodavatelem společnosti Credo gain byla korporace ROYAL METALS GOLD. Jednatel žalobkyně, pan D. E.,je zároveňjedním ze tříjednatelů společnosti Credo gain ajednatel společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE, pan M. M.,jejednatelem společnosti ROYAL METALS GOLD.
7. Z výpisu z bankovního účtu korporace Credo gain správce daně zjistil, že dne 29. 5. 2015 byla na tento účet připsána úhrada od společnosti ROYAL METALS GOLD ve výši 50 000 EUR a stejný den byla provedena platba ve prospěch společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve výši 49 750 EUR. Tentýž den byla připsána platba ve prospěch žalobkyně od společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve výši 50 000 Kč a uskutečněna úhrada ze strany žalobkyně ve prospěch společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve výši 49 750 EUR.
8. Daňová kontrola byla ukončena dne 28. 11. 2017 projednáním zprávy o daňové kontrole, č. j. 8049751/17/2009-60565-106792 (dálejen „zpráva o daňové kontrole“), a v důsledku zjištění učiněných vjejím průběhu správce daně vydal platební výměr, jimž žalobkyni neuznal nárok na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění s názvem „investiční zlatá hvězda v moři“.
9. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které zamítl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. V odůvodnění uvedl, že na základě zjištěných skutečností není pochyb o tom, že transakce fakticky proběhla a plnění bylo realizováno tak, jak žalobkyně v daňovém přiznání tvrdila. Přesto však žalobkyni nárok na odpočet daně nebyl přiznán, neboť příslušná transakce byla zasažena podvodem na dani, o němž žalobkyně měla a mohla vědět. Správce daně v průběhu daňové kontroly zjistil existenci chybějící daně, a to u společnosti ROYAL METALS GOLD,jež byla dodavatelem příslušného výrobku Hvězda ve prospěch společnosti Credo gain.
10. Závěru o daňovém podvodu dále svědčí nestandardní způsob obchodování mezijednotlivými články řetězce, neboť do řetězce byly vloženy zcela účelově subjekty bez ekonomického významu. Za standardní situace byjednatel, který se snaží obchodovat se ziskem, nevystupoval v několika pozicích stejného řetězce, neboť ekonomický smysl takového počínáníje nulový. Neobvyklému způsobu obchodování svědčí i skutečnost, že společnosti zapojené do řetězce (ROYAL METALS GOLD, Credo gain a žalobkyně) sídlí na virtuálních adresách, nemají provozovny (kromě společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE), skladovací prostory a personální obsazení. Tyto společnosti rovněž neuzavřely žádné smlouvy vztahující se k danému plnění, neprovedly analýzu materiálu a společnost ROYAL METALS GOLD neměla k dispozici ani daňové a účetní záznamy k těmto transakcím. Korporace ROYAL METALS GOLD a GOLDENBURG EUROPA GBE, v nichž figuruje pan M., neukládají příslušné listiny do obchodního rejstříku a ode dne 28. 8. 2017 společnost GOLDENBURG EUROPA GBE získala status nespolehlivé osoby. Je tedy zřejmé, že v předchozím období neplnila své daňové povinnosti.
11. Žalovaný dále dospěl k závěru, že zde existovaly objektivní okolnosti, najejichž základě mohla žalobkyně nabýt podezření o podvodném charakteru transakcí. Především bylyjednotlivé články řetězce personálně propojeny, dále k předmětnému obchodu chyběla smluvní dokumentace, obchodní spolupráce byla navázána nestandardním způsobem (jednatelé se seznámili náhodně při soukromém poradenství ve stavební činnosti) a samotná organizace odběratelsko-dodavatelských vztahů postrádala z ekonomického hlediska smysl. Tyto skutečnosti tvoří ucelený soubor nepřímých důkazů, které spolehlivě ajednoznačně prokazují, že žalobkyně o daňovém podvodu věděla. Žalovaný dále nezkoumal přijetí rozumných opatření pro zabránění daňového podvodu, neboť žalobkyně byla do podvodného řetězce zapojena vědomě a podílela se najeho organizování.
II. Obsah žaloby
1. Žalobkyně v žalobě připomíná, že důkazní břemeno stran prokázání daňového podvodu tíží výhradně správce daně. Správce daně tedy musí prokázat existenci podvodu na dani, dále žejediným a hlavním smyslem obchodu bylo čerpání daňového výhody a konečně existenci objektivních okolností, najejichž základě daňový subjekt o podvodu věděl nebo vědět měl a mohl. V řešené věci však žalovaný své důkazní břemeno neunesl.
2. V napadeném rozhodnutí zcela chybí popis, v čem podvod na dani spočíval, neboť ačkoliv žalovaný sestavil určitý řetězec subjektů, neprokázal, že zboží nakoupené žalobkyní bylo prodáváno právě v tomto řetězci. Žalovaný se spokojil se zjištěním, že dvě společnosti měly stejnéjednatele, ovšem nevzal v potaz, že měly jiné společníky. Přitom zisk společností si rozdělujíjejí společníci, a proto by na dané situaci mohli vydělat právě společníci, nikolivjednatelé. Jednatel žalobkyně byl na přání rodičů rovněžjednatelem společnosti Credo gain, ovšem aktivně v ní již několik let nepůsobí a společnost patříjeho rodičům. Žalovaný rovněž neprokázal, že zajednotlivé společnostijednali právě pan E. a pan M., a nevysvětlil, v jakém směru a v jaké výši byla daň z přidané hodnoty neoprávněně snížena.
3. Dle žalobkyně žalovaný pouze zjistil, že daň nebyla odvedena společností ROYAL METALS GOLD, ovšem z této skutečností nikterak nevyplývá, že kromě neodvedení daně došlo i k podvodu na dani. Žalovaný nezjišťoval, zda tato společnost nepodala daňové tvrzení úmyslně, nebo jí v tom zabránily objektivní okolnosti. Nadto z peněžního toku uskutečněného dne 29. 5. 2015 mezi společnostmi vyplývá, že řetězec společností byl zcela opačný, neboťje zcela nelogické, aby dodavatelské společnosti platily svým odběratelům.
4. Žalovaný jakojednu z indicií podvodu zmínil skutečnost, že společnosti sídlí na virtuálních adresách, ovšem dle žalobkyně jde o zcela běžnou praxi. Nadto mají žalobkyně a společnost Credo gain na příslušné adrese fyzickou kancelář. Žalobkyně tvrdí, že dle sděleníjednatele společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE bylo zboží „investiční zlatá hvězda v moři“ vyrobeno právě touto společností a nemělo jakoukoliv souvislost s popsaným řetězcem společností.
5. Rovněž není zřejmé, proč nárok na odpočet daně nebyl uznán právě žalobkyni a nikoliv společnostem stojícím na předchozích stupních řetězce. Tvrzení žalovaného v bodě 69 napadeného rozhodnutí, dle něhož se žalobkyně zapojila do řetězce z důvodů zkrácení daňové povinnosti,je nelogické, neboť žalobkyně daň uhradila svému dodavateli a následně jí požaduje vrátit od státu formou odpočtu daně. Přitom sejedná o základní princip neutrality daně z přidané hodnoty.
6. Ani popsané objektivní okolnosti poukazující na existenci daňového podvodu nesplňují požadavky unijní a tuzemské judikatury. Propojenost obchodních partnerů není sama o sobě nestandardní, a to tím spíše, že společnosti mají jiné společníky. Chybějící smluvní dokumentace může mít svou relevanci při prokazování hmotněprávních podmínek pro odpočet daně, ovšem ty byly v řešené věci splněny. Nadto žalovaný obecně považuje i perfektní smluvní dokumentaci pouze za formální záležitost, není tedy zřejmé, proč jí v tomto případě přikládá takovou váhu. Ani ve způsobu navázání spolupráce žalobkyně neshledává nic neobvyklého, stejně jako v organizaci obchodu, který měl nadto opačné pořadí, než tvrdí žalovaný a předmětné zboží v něm nebylo přeprodáváno. Konečně pak nelze klást k tíži žalobkyně skutečnosti, které nastaly ex post (zrušení registrace, nespolehlivá osoba). Žalobkyně přijala plnění v dobré víře a bylo na žalovaném, aby existenci dobré víry relevantně zpochybnil. Žalobkyně přirovnává daný případ ke správnímu trestání aje přesvědčena, že v případě pochybností měly daňové orgány rozhodnout vjejí prospěch.
7. Žalobkyně žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a další podání účastníků řízení
1. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nezpochybňuje, že důkazní břemeno ve věci prokázání daňového podvodu spočívá výhradně na správci daně. V řešené věci však správce daně toto břemeno na žalobkyni nepřenášel. Dále není povinností správce daně prokázat, žejediným a hlavním smyslem transakce bylo čerpání daňové výhody, neboť získání daňového zvýhodnění mohlo být cílem některé z předcházejících nebo následných transakcí. Přitom není rozhodné, zda konkrétní daňový subjekt měl z daňového podvodu užitek.
2. Judikatura Nejvyššího správního soudu chápe podvod na dani z přidané hodnoty jako kombinaci chybějící daně u některého z článků řetězce a podezřelých okolností, které ve svém souhrnu poskytují dostatek podkladů pro závěr, že obchodní řetězecje zasažen podvodnýmjednáním. Chybějící daň byla zjištěna u společnosti ROYAL METALS GOLD, která byla dodavatelem předmětného plnění. V napadeném rozhodnutí dále žalovaný popsal mnoho nestandardních okolností dané transakce, zejména skutečnost, že do obchodního řetězce byly vkládány zcela účelově společnosti ovládané týmižjednateli, což z ekonomického hlediska nemá žádný význam.
3. Správce daně provedl šetření u dodavatelů žalobkyně, o čemž svědčí předložený spisový materiál, a rovněž provedl výslech svědka pana M. Pokud se žalobkyně domnívá, že měly být provedeny další důkazy, bylo na ní, abyje navrhla. Žalovaný zdůrazňuje, že korporace GOLDENBURG EUROPA GBE vykázala v příslušném zdaňovacím období přijatá plnění výhradně od společnosti Credo gain a žejediným dodavatelem společnosti Credo gain byla v tomto zdaňovacím období společnost ROYAL METALS GOLD. Předmětem šetření bylo přijetí produktu s názvem „investiční zlatá hvězda v moři“, přičemž původ zboží nebyl v daňovém řízeníjednoznačně prokázán a na základě předložených certifikátů se neprokázalo, že uvedené zlato bylo použito k výrobě Hvězdy.
4. Dále žalovaný uvádí, že není povinností správce daně hledat souvislost mezi výší neuznaného nároku a konkrétní výší chybějící daně. Chybějící daň nelze chápat jako daň, která byla některým článkem řetězce vyčíslena a správcem daně vyměřena, ale zůstala neuhrazena. Naopakje běžnou praxí společností podílejících se na daňovém podvodu, že se po uskutečnění šetřených plnění stanou pro správce daně nekontaktními, čímž zamezí komplexnímu prošetření daného případu a přesnému vyčíslení úniku na dani. V řešeném případě společnost ROYAL METALS GOLD nepředložila na výzvu správce daně daňové tvrzení ani žádané dokumenty, a daň tak nemohla být vyčíslena. Konečně pak napadené rozhodnutí obsahuje objektivní okolnosti, které ve svém souhrnu prokazují, že žalobkyně o daňovém podvodu věděla, resp. bylajeho spoluorganizátorem. Proto se v případě žalobkyně nelze dovolávat dobré víry.
5. Žalovaný žádá, aby soud žalobu zamítl.
6. V replice ze dne 13. 4. 2020 žalobkyně dodává, že žalovaný nikterak neprokázal, že zboží pocházelo od společnosti ROYAL METALS GOLD. V tomto směru není dostačující tvrzení, že v příslušném zdaňovacím období byljediným dodavatelem společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE společnost Credo gain ajejímjediným dodavatelem byla společnost ROYAL METALS GOLD. Skutečnost, že zboží bylo přeprodáváno v tomto řetězci,je pouhou domněnkou žalovaného, neboť zboží mohlo být vyrobeno společností GOLDENBURG EUROPA GBE. Přitom správce daněje povinen prokázat, že konkrétní plněníje zasaženo podvodem na dani (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 7 Afs 321/2018-80).
7. Dne 19. 10. 2020 žalobkyně zaslala soudu rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2020, č. j. 38837/20/5300-22443-701226 (dálejen „rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020“), jímž žalovaný zrušil a zastavil řízení ve věci doměření daně žalobkyni za zdaňovací období srpen a září 2016. Dle žalobkyně bylo rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020 obdobné jako napadené rozhodnutí, přesto v tomto případě žalovaný přisvědčil argumentům žalobkyně a shledal, že postup správce daně nebyl správný, resp. byl v části nepřezkoumatelný. Žalobkyně s odůvodněním tohoto rozhodnutí souhlasí a domnívá se, že by kjeho závěrům měl soud přihlédnout při projednání žaloby, neboť rozhodnutí žalovaného by měla být předvídatelná.
8. Ve vyjádření ze dne 4. 11. 2020 žalovaný uvádí, že rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020 nemá žádnou souvislost s projednávaným případem. Příslušné daňové řízení vedl dožádaný správce daně – Finanční úřad pro Ústecký kraj, nikoliv místně příslušný správce daně, přičemž žalovaný v rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020 dospěl k závěru, že dožádaný správce daně neunesl své důkazní břemeno stran zpochybnění splnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně. Pochybnosti správce daně vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, takže nebylo možné tvrdit, že se plnění neuskutečnila tak, jak tvrdila žalobkyně. Dále dožádaný správce daně neprokázal existenci daňového podvodu, ani vědomost žalobkyně o něm. O odlišnosti obou daňových řízení svědčí rovněž fakt, že odvolací argumentace se v obou případech podstatně lišila.
IV. Argumentace účastníků řízení přijednání
1. Žalobkyně přijednání zdůraznila, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav s tím, že důkazní břemeno tíží správce daně. Poukázala na skutečnost, že byl nesprávně sestaven údajný podvodný řetězec. Namítla, že o personálním propojení společností v řetězci správce daně nevedl žádné dokazování. A nebyly ani prokázány objektivní skutečnosti svědčící vědomosti žalobkyně o účasti na daňovém podvodu. Dále uvedla, že rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020 skutkově souvisí s nyní projednávanou věcí a že v trestní věcijednatele E. byl vydán zprošťující rozsudek.
2. Žalovaný přijednání setrval na své předchozí argumentaci.
V. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze
1. Soud dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dálejen „s. ř. s.“), přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelojeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterýmije vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
2. Předmětem sporu mezi účastníky řízeníje posouzení, zda byla zdanitelná plnění přijatá žalobkyní součástí řetězce zasaženého podvodem na dani z přidané hodnoty a zda žalobkyně o své případné účasti na daňovém podvodu věděla či vědět měla a mohla.
3. Nejprve soud připomíná, že podvodem na dani z přidané hodnoty se rozumí situace, kdyjeden z účastníků transakce neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, kteréje v rozporu s účelem směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám [viz např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dálejen „Soudní dvůr“) ze dne 21. 2. 2006 ve věci C-255/02, Halifax plc a další; ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel a Recolta Recycling SPRL (dálejen „věc Kittel“); a ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11, Mahagében kft a Péter Dávid (dálejen „věc Mahagében“)].
4. Pro posouzení, zda se daňový subjekt účastnil daňového podvodu,je s ohledem na výše citovanou judikaturu Soudního dvora třeba postupovat v několika krocích. Nejprveje nutné zjistit, zda k podvodu na dani z přidané hodnoty došlo. Pokud ano,je třeba na základě objektivních skutkových okolností posoudit, zda daňový subjekt věděl nebo měl vědět, že se svým nákupem účastní plnění, kteréje součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, a konečně zda přijal veškerá opatření, která od něj mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že ho přijetí plnění nepovede k účasti na podvodu.
5. Soud plně souhlasí s žalobkyní, že důkazní břemeno ohledně prokázání existence podvodu na dani z přidané hodnoty a účast daňového subjektu na tomto podvodu tíží výhradně správce daně. Správce daněje tedy povinen prokázat, že řetězec byl zasažen podvodem na dani a že daňový subjekt o této skutečnosti věděl nebo vědět měl a mohl. Stejně tak soud dává za pravdu žalobkyni, že dobrá víra daňového subjektu v řádnost transakcí se presumuje, aje na správci daně, aby prokázal opak. Soud se však domnívá, že v řešené věci správce daně a žalovaný takto postupovali a nepřenášeli své důkazní břemeno na žalobkyni. Z toho důvoduje odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60, nepřiléhavý.
V. a) Existence podvodu na dani z přidané hodnoty
1. Ohledně první podmínky, tedy prokázání existence podvodu na dani z přidané hodnoty, soud uvádí následující. V řešeném případě bylo předmětem šetření správce daně posouzení okolností přijetí produktu ze zlata s názvem „investiční zlatá hvězda v moři“, kterou žalobkyně nabyla od svého dodavatele společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE. Správce daně dospěl k závěru, že tato transakce fakticky existovala a plnění bylo realizováno tak, jak žalobkyně tvrdila prostřednictvím daňového dokladu; ani za této situace však žalobkyni nepřiznal nárok na odpočet daně, neboť dle zjištění správce daně bylo toto plnění zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty.
2. Správce daně v rámci daňové kontroly zjistil řetězec subjektů, mezi nimiž byly realizovány transakce s příslušným plněním:jednalo se o společnost ROYAL METALS GOLD, společnost Credo gain, společnost GOLDENBURG EUROPA GBE a žalobkyni. Žalobkyně jakojednu ze stěžejních námitek uvádí, že správce daně neunesl své důkazní břemeno stran prokázání, že příslušné plnění bylo předmětem transakcí mezi výše uvedenými společnostmi, a dovolává se na podporu svého tvrzení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 7 Afs 321/2018-80. Soud nikterak nezpochybňuje, že pokud daňové orgány hodlají odepřít nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z důvodu účasti na daňovém podvodu,jejejich povinností prokázat, že se daňový subjekt přijetím plnění zapojil do řetězce zasaženého podvodem na dani, jinak řečeno, že nárokovaný odpočet souvisí s neodvedením daně. Nejvyšší správní soud v tomto smyslu v odkazovaném rozsudku č. j. 7 Afs 321/2018-80 uvedl, že „podle výše citované judikatury daňové orgány sice nemusí identifikovat konkrétního dodavatele v řetězci, kterým byl spáchán podvod, na druhou stranu však musí prokázat přinejmenším existenci takového řetězce a existenci souvislosti mezi nárokovaným odpočtem a neodvedením daně. Stěžovatelce proto nelze upřít nárok na odpočetjen proto, že obchodovala s Dynavision a transakce této společnosti se zcela jinými společnostmi mohly být stiženy podvodem na DPH. Jakákoli souvislost s plněními, u kterých stěžovatelka nárokovala odpočet DPH, nebyla tvrzena, natož prokázána“.
3. Dle městského soudu však skutkové okolnosti nyní projednávané věci nejsou bez dalšího srovnatelné s případem řešeným Nejvyšším správním soudem. Ve věci sp. zn. 7 Afs 321/2018 finanční orgány odepřely stěžovatelce nárok na odpočet daně, který stěžovatelka uplatnila v souvislosti s přijetím plnění v podobě reklamních spotů od svého dodavatele – společnosti Dynavision. Daňové orgány dospěly k závěru, že uvedené plnění bylo zasaženo podvodem na dani, neboť transakce uskutečněné mezi společností Dynavision ajejími dodavateli se vyznačovaly mnoha nestandardnostmi. Tyto společnosti však pro korporaci Dynavision vykonávaly činnosti spočívající v poskytování obchodního zastoupení a vyhledávání nových klientů, tedy obchodní činnosti nesouvisející s pořizováním reklamních služeb. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud finančním orgánům vytkl, že v dané věci neprokázaly souvislost mezi odepřením nároku stěžovatelce a neodvedením daně, tedy že transakce mezi stěžovatelkou a Dynavision byla součástí podvodného řetězce.
4. V nyní řešené věcije však situace odlišná. Žalobkyně od svého dodavatele – společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE – přijala výrobek ze zlata s názvem „investiční zlatá hvězda v moři“. Tento produkt dle obsahu správního spisu vyrobila společnost GOLDENBURG EUROPA GBE, jak vyplývá zejména z výrobního a dodacího listu vystaveného dne 6. 11. 2015 touto společností a dále z výpovědíjejíhojednatele. S ohledem na tuto skutečnost tedy soudu není zřejmá žalobní argumentace, dle níž výrobek Hvězda nemusel být přeprodáván v obchodním řetězci popsaném žalovaným, ale mohl být vyroben právě společností GOLDENBURG EUROPA GBE. Žalobkyně toto tvrzení v žalobě prezentuje jako hypotézu, ovšem dle obsahu správního spisu jde o skutečnost zcela nespornou. V rámci daňového řízení totiž nebyl zjišťován výrobce Hvězdy, ale pouzejejí původ, resp. původ materiálu, z něhož byla vyrobena.
5. Žalobkyně ve svých vyjádřeních sdělila (srov. např. vyjádření a upřesnění k daňové kontrole za zdaňovací období květen 2015 ze dne 20. 10. 2016), že produkt Hvězda byl vyroben z investičního slitku 1.000 g Au 999,9/000, k němuž byl doložen certifikát od výrobce ARGOR HERAEUS. Rovněžjednatel společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2016 potvrdil, že původ materiálu byl doložen certifikátem. Daňové orgány však v této souvislosti dospěly k závěru, že z předloženého certifikátu není prokazatelné, že uvedené zlato bylo použito k výrobě Hvězdy. Dále zdůraznily, že tvrzený průběh obchodní transakce sejeví jako nelogický, neboť přepracováním jasně identifikovatelných investičních slitků zlata od předních světových zpracovatelů vzácných kovů na výrobek Hvězda bez jakéhokoliv označení a identifikace by v podstatě docházelo ke znehodnocení certifikovaných investičních slitků. Z toho důvodu považovaly tvrzení žalobkyně a společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE za nevěrohodné.
6. Správce daně dále během daňové kontroly vedené u společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE zjistil, že v příslušném zdaňovacím období tato společnost vykázala na řádku 40 daňového přiznání k dani z přidané hodnoty přijatá plnění týkající se nákupu zboží s obsahem drahého kovu výhradně od společnosti Credo gain. Konkrétně sejednalo o faktury č. 1505000012, 1505000013, 155000014 vystavené společností Credo gain za přijetí zálohy na dodání Au999/000. Zároveň správce daně zjistil, žejediným dodavatelem společnosti Credo gain byla v kontrolovaném zdaňovacím období společnost ROYAL METALS GOLD. Podle údajů uvedených v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty, kterou správci daně poskytla společnost Credo gain,je nadto korporace ROYAL METALS GOLDjediným významným dodavatelem společnosti Credo gain.
7. S ohledem na výše řečenéje soud přesvědčen, že správce daně a žalovaný dospěli k důvodnému závěru, že se žalobkyně přijetím výrobku Hvězda zapojila do řetězce zasaženého podvodem na dani a že tento řetězec byl tvořenjejím dodavatelem společností GOLDENBURG EUROPA GBE a dále společnostmi Credo gain a ROYAL METALS GOLD. Na tomto závěru dle soudu nemění nic ani to, že mezi těmito společnostmi byl zjištěn dne 29. 5. 2015 tok peněz v opačném pořadí, tedy od dodavatelů k odběratelům. Tato okolnost dle soudu pouze podtrhuje nestandardnost obchodních transakcí mezi těmito společnostmi, neboťjednotlivé články řetězce mezi sebou obchodovaly zároveň jako s dodavatelem i odběratelem. To byl ostatně případ i obchodních vztahů mezi žalobkyní a společností GOLDENBURG EUROPA GBE, neboť dne 29. 5. 2015 žalobkyně odeslala na účet společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE částku ve výši 49 485,95 EUR jakožto zálohu na produkt Hvězda a zároveň byla najejí účet připsána částka ve výši 50 000 EUR od společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE. Soud proto shrnuje, že v řešeném případě správce daně řádně zjistil řetězec subjektů, mezi nimiž probíhaly transakce s výsledným plněním ve formě výrobku Hvězda.
8. Zároveň bylo v průběhu daňového řízení zjištěno, že v rámci popsaného řetězce došlo k narušení neutrality daně, tedy že v řetězci byla zjištěna chybějící daň. Tato skutečnost zároveň činí nepřípadným odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Afs 163/2015-44. Chybějící daň byla identifikována u společnosti ROYAL METALS GOLD, která za příslušné zdaňovací období nepodala daňové přiznání, a to ani na výzvu správce daně. Tato společnost tak z plnění uskutečněného pro korporaci Credo gain nepřiznala daň,její uskutečněná a přijatá plnění nebylo možné ověřit a nebylo možné dohledat ani původ předmětného plnění. Ze stejného důvodu pak nebylo možné ani vyčíslit přesný únik na dani.
9. Soud dává zapravdu žalobkyni, že samotné neodvedení daně, resp. nekontaktnost dodavateleještě neprokazuje podvod na dani z přidané hodnoty. Aby mohl správce daně konstatovat podvodnéjednání v řetězci,je třeba, aby k neodvedení daně přistoupily další nestandardní okolnosti, které ve svém souhrnu svědčí o tom, že k neodvedení daně nedošlo v důsledku pouhého podnikatelského selhání, ale právě v důsledku podvodnéhojednání. Za tímto účelemje nutné posoudit všechny objektivní okolnosti vykázané transakce, včetně právní, obchodní a osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Afs 94/2009-156).
10. Žalovaný v tomto směru zejména poukázal na skutečnost, že do zjištěného řetězce byly vkládány subjekty, aniž by takový postup měl ekonomický význam. V řetězci totižexistovalo personální propojení dvou osob – D. E. (jednatel žalobkyně a společnosti Credo gain) a M. M. (jednatel společností GOLDENBURG EUROPA GBE a ROYAL METALS GOLD). Soud přitom souhlasí s žalovaným, že za standardní obchodní situace by uvedeníjednatelé nevkládali mezi transakce jimi ovládaných firem mezičlánky druhého zjednatelů, pokud by jim nešlo o účelové vylákání daňové výhody namísto generování zisku. V této souvislosti soud dodává, že z hlediska šetřené věcije rozhodující právě personální propojenostjednatelů, neboť ti jakožto statutární orgány rozhodují o obchodním vedení společností. Nadto soud ověřil z obchodního rejstříku, že v rozhodné době byljediným společníkem žalobkyně D. E. ajediným společníkem ROYAL METALS GOLD M. M., který byl zároveňjedním ze dvou společníků korporace GOLDENBURG EUROPA GBE. Tvrzení žalobkyně o tom, žejednotlivé společnosti měly zcela jiné společníky, proto není pravdivé.
11. Dle žalobkyně dále správce daně neprokázal, že zajednotlivé společnosti zapojené do řetězcejednali právě pan E. a pan M. K tomu soud uvádí, že dle obchodního rejstříku byl v rozhodném období pan E.jedinýmjednatelem žalobkyně a pan M. byljedinýmjednatelem korporací GOLDENBURG EUROPA GBE a ROYAL METALS GOLD. Žalobkyně sice tvrdí, že pan D. E. byl zapsán jakojednatel u společnosti Credo gain pouze na přání rodičů a v této společnosti není již mnoho let aktivní. Toto tvrzeníje však v přímém rozporu sjeho výpovědí podanou v rámci daňové kontroly vedené u společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE (srov. protokol o výslechu svědka č. j. 39386/17/2006-60564-109817), kde pan D. E. uvedl, že za společnost Credo gainjednal vždy osobně.
12. Žalovaný za další nestandardní okolnost považoval to, že k příslušnému plnění neexistovala ani základní smluvní dokumentace. Dle soudu se přitom nejedná pouze o formální nedostatek, jak tvrdí žalobkyně, ale naopak sejeví jako zcela nepravděpodobné, že by podnikatelé obchodující se zlatými kovy neměli své transakce smluvně ošetřeny a zejména neprovedli analýzu nakoupeného materiálu. Uvedené platí tím spíše, že dle spisového materiálu výrobek Hvězda nebyl označen puncem, přičemž v souladu se zjištěním správce daně na takovýchto produktech bývá zpravidla vyražen údaj o ryzosti jiným způsobem, např. v podobě ryzostního čísla, a bývá k nim přiložen certifikát původu a pravosti. Na výrobku Hvězda však nebyl vyražen údaj o ryzosti, ani k němu nebyl přiložen jakýkoliv certifikát. Korporace zapojené do řetězce přesto žádné smlouvy na své dodávky neuzavřely, analýzy neprováděly a některé z nich neměly k dispozici ani daňové a účetní záznamy k těmto transakcím (společnost ROYAL METALS GOLD na výzvu správce daně v odpovědi č. j. 7545528/16 sdělila, že ve vztahu k příslušnému zdaňovacímu období nedisponuje žádnými doklady, tj. žádnými smlouvami, objednávkami, dodacími listy, předávacími protokoly, apod.).
13. Dále žalovaný uvedl, že společnosti GOLDENBURG EUROPA GBE a ROYAL METALS GOLD neukládají do sbírky listin účetní závěrky za předchozí roky a od 28. 8. 2018 nese korporace GOLDENBURG EUROPA GBE status nespolehlivé osoby. Byť se tak stalo až po uskutečnění posuzovaných obchodních transakcí,je zřejmé, že tato společnost v předchozích zdaňovacích obdobích neplnila povinnosti, které pro ni vyplývaly ze zákona o DPH. Konečně pak žalovaný dodal, že žalobkyně a společnosti ROYAL METALS GOLD a Credo gain sídlí na virtuálních adresách, resp. na adrese sídla žalobkyně a společnosti Credo gain jsou pouze kancelářské prostory, ale tyto společnosti nemají provozovny. Nejedná se tedy o korporace standardně přístupné pro jiné zákazníky, klienty nebo obchodní partnery.
14. Soud souhlasí, že některé z výše uvedených okolností (zejména personální propojenost mezi společnostmi a virtuální sídla) samy o sobě nejsou neobvyklé a pouze najejich podkladě by nebylo možné považovat obchodní transakce za nestandardní. Zjištění správce daně však nelze vytrhávat ze svého kontextu a posuzovatje izolovaně bez vzájemných souvislostí. Nejvyšší správní soud v tomto smyslu zdůrazňuje, že „každý důkaz zajištěný ve správním řízení, zvláště důkaz nepřímý,je třeba vždy hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v kontextu s ostatními důkazy, nikoliv izolovaně. I v případě, že žádný ze shromážděných důkazů není sám o sobě dostačujícím důkazem k prokázání protiprávníhojednání, ucelený souhrn těchto důkazů může mít dostatečnou vypovídací schopnost“ (srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012‑351, odst. 261, nebo ze dne 29. 3. 2012, č. j. 5 Afs 7/2011‑619). V souladu s výše uvedenýmje soud přesvědčen, že v řešeném případě daňové orgány dospěly důvodně k závěru, že posuzovaný odběratelsko-dodavatelský řetězec vykazoval natolik nestandardní znaky, že transakce mezijehojednotlivými články byly zasaženy podvodem na dani z přidané hodnoty. Zároveň soud připomíná, že výše popsané okolnosti obchodního styku žalovaný nekladl k tíži žalobkyně, ale pouzejejich prostřednictvím prokazoval nestandardnost obchodních transakcí, tedy samotnou existenci daňové podvodu v daném řetězci.
15. V této souvislostije třeba doplnit, že správce daně ve věci podvodu na dani z přidané hodnoty netíží důkazní břemeno stran prokázání, žejediným a hlavním smyslem transakce bylo čerpání daňové výhody. Žalobkyně v této části argumentace zaměňuje daňový podvod a zneužití práva a přehlíží, že sejedná o dva odlišné způsoby, jak neoprávněně získat daňový prospěch, které mají vlastní specifika. Zneužití práva se týká tzv. čistě umělých situací, kdy fyzická či právnická osoba záměrně uměle vytvoří podmínky pro získání výhody plynoucí z unijního práva, aniž by formálně porušila právní normy. Z toho důvoduje za zneužití práva považována situace, kdy ze všech objektivních okolností vyplývá, že hlavním účelem dotčených plnění bylo získání daňového zvýhodnění. Naproti tomu u daňového podvodu dochází k porušení právních norem a zároveň cílem transakce nemusí být získání daňového zvýhodnění;je tomu tak proto, že získání daňového zvýhodnění mohlo být cílem některé z předcházejících nebo následných transakcí, případněje možné, že daňový subjekt byl ohledně příslušné transakce v dobré víře (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Afs 53/2016-58, nebo ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Afs 16/2017-47). Z těchto důvodů žalovaný a správce daně nepochybili, když v řízení nevedli dokazování stran prokázání, žejediným a hlavním cílem šetřené transakce bylo získání daňového zvýhodnění.
V. b) Existence objektivních okolností a dobrá víra žalobkyně
1. Dále se soud zabýval druhou z podmínek, tedy zda žalobkyně o daňovém podvodu věděla, či vědět mohla a měla. Za tímto účelem bylo nutné v souladu s ustálenou judikaturou zjišťovat tzv. objektivní okolnosti, najejichž základě mohl daňový subjekt nabýt podezření o podvodném charakteru transakcí, jichž se účastnil. V řešeném případě dle soudu daňové orgány nepochybně unesly své důkazní břemeno a prokázaly, že žalobkyně o zapojení do podvodného řetězce věděla, neboť níže shrnuté okolnosti svědčí o tom, že žalobkyně v dané věcijednala vědomě.
2. Předněje třeba zdůraznit, že samotná organizace obchodu byla z ekonomického hlediska zcela nestandardní, neboť do řetězce byly uměle vkládány mezičlánky bez zřejmého ekonomického významu. Jednatel žalobkyně neposkytl žádné logické vysvětlení, proč neobchodoval přímo s dodavatelskou společností stojící na počátku řetězce, byť na ní nepochybně měl kontakt, ale naopak do řetězce vložil mezičlánek v podobě jím ovládané společnosti Credo gain. Z toho důvodu soud souhlasí s žalovaným, žejednatel žalobkyně uvedeným způsobem vědomě postupoval tak, aby zastřel roli missing tradera, společnosti ROYAL METALS GOLD.
3. Na vědomost žalobkyně, resp.jejíhojednatele o daňovém podvodu dále poukazuje i to, že ohledně příslušné transakce neuzavřel žádnou písemnou smlouvu, a to jak z pozicejednatele žalobkyně, tak i společnosti Credo gain. Přitomje zcela nepravděpodobné, jak soud uvedl výše, že by ohledně standardních obchodů s drahými kovy nebyla uzavřena jakákoliv smluvní dokumentace, zejména analýza použitého materiálu. A to tím spíše, že výrobek nebyl označen puncem ajeho ryzost nebyla potvrzena ani žádným jiným způsobem. Nadto soud zdůrazňuje, že dle obsahu spisového materiálu žalobkyně ijejí dodavatel společnost GOLDENBURG EUROPA GBE opakovaně tvrdily (srov. např. vyjádření žalobkyně ze dne 27. 11. 2015 nebo ze dne 9. 5. 2016), že výrobek Hvězda nepodléhá povinnostem stanoveným puncovním zákonem (zákon č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů). Dle vyjádření puncovního úřadu ze dne 18. 7. 2016 však uvedený výrobek Hvězda podléhá povinnosti být označen puncem, takže žalobkyně správci daně podala nepravdivé vyjádření.
4. Žalovaný konečně poukázal i na další nestandardní okolnosti transakce, a to neobvyklý způsob navázání spolupráce (žalobkyně dle svého vyjádření navázala obchodní spolupráci se svým dodavatelem náhodně při soukromém poradenství ve stavební činnosti) a rovněž skutečnost, že žalobkyně a korporace ROYAL METALS GOLD a Credo gain sídlí na virtuálních adresách.
5. Soud s ohledem na výše uvedené považuje za nepochybné, že všechny zjištěné okolnosti ve svém souhrnu prokázaly, že žalobkyně o své účasti na daňovém podvodu věděla, resp. v dané věcijednala zcela vědomě. Žalobkyně v žalobě napadájednotlivá zjištění správce daně ajedno po druhémje rozporuje, ovšem jak soud uvedl výše, zjištěné okolnosti nelze hodnotit izolovaně, ale naopak ve vzájemných souvislostech. Objektivní okolnosti popsané žalovaným přitom jako celek prokázaly, že se žalobkyně účastnila daňového podvodu záměrně, a proto se v případě žalobkyně ani nelze dovolávat dobré víry, či hodnotit opatření přijatá k zamezení účasti na daňovém podvodu.
6. V posuzované věci se tedy neuplatní základní ratio judikatury Soudního dvora, kterýmje ochrana subjektivní práv a legitimního očekávání daňových subjektů, které si nejsou a nemohou být vědomy daňového podvodu, ajednají s veškerou rozumnou opatrností, aby se nestaly součástí takovéhoto daňového podvodu. Slovy rozhodnutí ve spojených věcech Kittel a Recolta: „subjekty, které přijmou veškerá opatření, která od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, žejejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda sejedná o podvod na DPH, nebo jiné podvody, musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu“ (srov. rozsudek ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008-100). V řešeném případě se tedy žalobkyně vědomě účastnila řetězce zasaženého podvodem na dani, a proto jí nevznikl nárok na odpočet daně z příslušného přijatého plnění. Přitomje nerozhodné, jakým způsobem byla vyměřena daň dalším subjektům v daném řetězci, neboť každé řízeníje vedeno samostatně a daňová povinnostje stanovena nezávisle na výsledcích daňového řízení vedeného u jiného subjektu. Rovněž v řešené věci nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť žalobkyni z důvodu účasti na daňovém podvodu nevznikl nárok na odpočet daně, ajeho nepřiznání proto nelze považovat za správní trest. A dle soudu na vyřčených závěrech nemůže nic změnit ani rozsudek trestního soudu ve věcijednatele E. Tento rozsudekjednak nenabyl právní moc a navíc dle soudu nelze ztotožňovat existenci daňového podvodu z hlediska předpisů daňového práva a možné trestněprávní důsledky pro osoby,jež se tohoto podvodu účastnily.
7. Závěrem soud dodává, že žalobkyně na mnoha místech namítá nepřezkoumatelnost napadaného rozhodnutí (zejména pro neprokázání existence podvodného řetězce), což jí však nebrání se závěry žalovaného obsáhle polemizovat. V této souvislostije třeba zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodůje objektivní kategorií, která nastává pouze tehdy, pokud s ohledem na absenci odůvodnění není zřejmé, jakým způsobem správní orgán uvážil o sporné právní otázce, jakým způsobem reagoval na odvolací či rozkladové námitky účastníka řízení a právě tyto nedostatky odůvodnění brání věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Dle soudu v řešené věci napadené rozhodnutí těmito vadami zjevně netrpí, neboť žalovaný na základě řádně vedeného dokazování dostatečně zjistil skutkový stav, který následně zhodnotil a dospěl k závěru, že se žalobkyně vědomě účastnila podvodu na dani z přidané hodnoty. Své závěry žalovaný dostatečně popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tak soud shledává plně přezkoumatelným.
8. Konečně soud uvádí, že právě s ohledem na řádné zjištění skutkového stavu a zdůvodnění účasti na podvodném řetězci se nyní projednávaný případ podstatně liší od rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020,jehož se žalobkyně dovolává. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 19. 10. 2020 neuvádí žádné konkrétní důvody, které by svědčily o podobnosti obou případů, soud pouze v obecné rovině uvádí, že žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2020 vyhověl odvolání žalobkyně, neboť správce daně dostatečně nezpochybnil uskutečnění zdanitelných plnění a dále neprokázal existenci daňového podvodu. V řešeném případě však o realizaci plnění tak, jakje deklarovala žalobkyně, nebylo pochyb, ovšem výše pojednávané nestandardnosti transakcí prokázaly zapojení žalobkyně do řetězce zasaženého podvodem na dani. Žalovaný rovněž vhodně poukázal na skutečnost, že o odlišnosti obou řízení svědčí již samotné odlišnosti obou odvolání. V odvolání, o němž žalovaný rozhodl dne 12. 10. 2020, žalobkyně napadala zákonnost výzev k odstranění pochybností, neboť dožádaný správce daně nedostatečně specifikoval své pochybnosti ajeho tvrzení byla vnitřně rozporná. Naproti tomu odvolání v nynější věci se týkalo zejména otázky řádného zjištění a zdůvodnění existence daňového podvodu a vědomosti žalobkyně o něm. Soud proto souhlasí s žalovaným, že rozhodnutí ze dne 12. 10. 2020 nemá tvrzenou souvislost s projednávanou věcí.
VI. Závěr
1. Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla;jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimžje nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.
2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dnejeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodůjej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,jeho zaměstnanec nebo člen, který za nějjedná nebojej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, kteréje podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat najeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 25. listopadu 2020
JUDr. PhDr. Štěpán Výborný, Ph.D. v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. D.
|
592751
|
[
"14 Af 58/2019-83",
"Pejk 1050/2021"
] |
688285
|
[
"6 Afs 404/2020-49",
"Pej 690/2022"
] |
"I. Vymezení věci\n[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dálejen „stěžovatel“) (...TRUNCATED) | "11A 149/2016 - 61\n*** ***\n[OBRÁZEK]\n***** ČESKÁ REPUBLIKA *****\n**** ROZSUDEK ****\n**** JM(...TRUNCATED) |
521304
|
[
"11 A 149/2016-61",
"Pejk 1875/2017"
] |
643381
|
[
"9 Azs 128/2017-32",
"Pej 1368/2017"
] |
"I. Shrnutí předcházejícího řízení\n[1] Rozhodnutím žalované ze dne 19. 2. 2021, č. j. M(...TRUNCATED) | "č. j. 112 A 3/2021-13\n****** USNESENÍ ******\nKrajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senát(...TRUNCATED) |
596986
|
[
"112 A 3/2021-13",
"Pejk 2082/2021"
] |
670818
|
[
"4 As 92/2021-20",
"Pej 1615/2021"
] |
"i. Vymezení věci a řízení před krajským soudem\n[1] Žalobce požádal dne 23. 4. 2019 o ud(...TRUNCATED) | "Č. j. 41 Az 32/2019-32\n[OBRÁZEK]\nČESKÁ REPUBLIKA\nROZSUDEK\nJMÉNEM REPUBLIKY\nKrajský soud (...TRUNCATED) |
420525
|
[
"41 Az 32/2019-32",
"Pejk 3294/2020"
] |
656880
|
[
"6 Azs 179/2020-32",
"Pej 108/2021"
] |
"I.\nPředcházející řízení a obsah kasační stížnosti\n[1] Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2011, (...TRUNCATED) | "59A 20/2011-65\n[OBRÁZEK]\nČESKÁ REPUBLIKA\nRozsudek\njménem republiky\nKrajský soud v Ústí (...TRUNCATED) |
552595
|
[
"59 A 20/2011-65",
"Pejk 98/2014"
] |
631544
|
[
"4 As 163/2013-27",
"Pej 940/2014"
] |
"I.\n1) Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013, čj. MUHO-7487/2013, Městský úřad Holice (dálejen „m(...TRUNCATED) | "52A 87/2013-39\n[OBRÁZEK]\nČESKÁ REPUBLIKA\n**** ROZSUDEK ****\n**** JMÉNEM REPUBLIKY ****\nKra(...TRUNCATED) |
549810
|
[
"52 A 87/2013-39",
"Pejk 2025/2014"
] |
633579
|
[
"8 As 109/2014-70",
"Pej 1109/2022"
] |
"I.\n[1] Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2013, čj. MPSV-UP/1003537/13/AIS-ZDP (dále „prvostupňové (...TRUNCATED) | "20Ad 12/2014-45\n[OBRÁZEK]\nČESKÁ REPUBLIKA\nROZSUDEK\nJMÉNEM REPUBLIKY\nKrajský soud v Ostrav(...TRUNCATED) |
544720
|
[
"20 Ad 12/2014-45",
"Ejk 235/2015"
] |
636281
|
[
"8 Ads 77/2015-55",
"Ej 340/2015"
] |
End of preview. Expand
in Data Studio
Dataset Card for nss_training_dataset_v1
This dataset was created by filtering documents scraped form https://vyhledavac.nssoud.cz (CIIRC-NLP/nss_dataset). The NSS rulings were filtered for those which handle "kasační stížnosti" and paired with corresponding rulings from lower courts. From the NSS rulings, only summaries were parsed out and kept. If summary wasn't found, the document wasn't used. Not all NSS rulings from the main dataset were used (in total only 15k from the total 73k), because of issues with missing rulings from lower courts or inconsistent summary formats that couldn't be easily parsed.
- Downloads last month
- -