index
int64 1
4.13k
| text
stringlengths 22
255k
| file_name
stringlengths 12
17
|
|---|---|---|
1 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2023, sp. zn. 8 Tdo 254/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.254.2023.1
Číslo: 21/2024
Právní věta:
Závěr o existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku není podmíněn tím, aby
vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění odpovídající některé z alternativ uvedených pod
písm. a) až h) navíc trvaly po dobu delší než šest týdnů, což představuje další alternativu uvedenou
pod písm. i). Tato alternativa vymezuje poruchu nebo onemocnění, jejichž závažnost se projevuje
právě v délce doby, po kterou byl poškozený podstatně omezen v obvyklém způsobu života.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.04.2024
Spisová značka: 8 Tdo 254/2023
Číslo rozhodnutí: 21
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Těžká újma na zdraví
Předpisy: § 122 odst. 2 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. J., zrušil
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 5 To 180/2022, jakož i další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2022, sp. zn. 71 T 1/2020 (dále „soud prvního
stupně“ nebo „okresní soud“), byl obviněný J. J. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále „odvolací soud“ nebo „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 5 To 180/2022, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního
stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem
spočívajícím v tom, že
dne 17. 3. 2019 v době kolem 02:15 hodiny v XY před XY nejdříve rukou udeřil do obličeje
poškozeného R. B. a když po tomto úderu poškozený upadl na zem a zůstal na zádech
bezvládně ležet, ukročil k pravé straně těla poškozeného a nejméně jednou mu nohou dupnul
do obličeje, pak z místa odešel, čímž mu způsobil zranění spočívající ve zhmoždění v oblasti
pravé očnice s krevní podlitinou očních víček a se dvěma rankami v oblasti dolního očního
víčka, krvácení pod měkkou mozkovou plenu v rozsahu pravého spánkového laloku mozku a
otřes mozku, zhmoždění v horní části hrudníku vpravo s pohmatovou bolestivostí, přičemž
krvácení pod měkkou mozkovou plenu je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria
poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení 4 až 5 týdnů.
3. Za tyto přečiny obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 67
odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve
výměře 50 000 Kč ve 100 denních sazbách v hodnotě jedné denní sazby 500 Kč.
II.
Z dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal vadnou právní kvalifikaci. Požadoval, aby
byl čin obviněnému kladený za vinu posouzen jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, protože pro posouzení toho, o kterou z předmětných skutkových podstat se v konkrétní
věci jedná, je určujícím kritériem, jaká forma zavinění pachatele se vztahuje ke způsobené těžké
újmě na zdraví, pokud těžká újma nastala v příčinné souvislosti s jeho jednáním a jsou naplněny
všechny znaky základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2008, sp.
zn. 8 Tdo 1035/2008).
5. Nejvyšší státní zástupce nezpochybnil závěr soudů o tom, že činem, jak byl odvolacím soudem
popsán, byla naplněna základní skutková podstata podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nedostatek
spatřoval v tom, že odvolací soud neshledal naplněným i kvalifikační znak těžké újmy na zdraví podle
§ 146 odst. 3 tr. zákoníku v podobě poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku. V posuzované věci tento následek vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. M. S., Ph.D., a je
obsažen i ve znění tzv. skutkové věty výroku o vině odvolacího soudu ve vyjádření, že v důsledku
útoku obviněného nastalo u poškozeného krvácení pod měkkou mozkovou plenu v rozsahu pravého
spánkového laloku mozku, což je třeba považovat za těžké poranění poškozující důležitý orgán s
průměrnou dobou léčení v rozsahu 4 až 5 týdnů. Obdobně tuto skutečnost odvolací soud vyjádřil i v
odůvodnění (viz bod 20. rozsudku krajského soudu, obdobně též bod 16. rozsudku soudu prvního
stupně). Pokud krajský soud sám v tzv. skutkové větě uvedl, že u poškozeného nastalo krvácení pod
měkkou plenu mozkovou, což je třeba považovat za těžké poranění poškozující důležitý orgán, je
nesprávné, jestliže čin posoudil jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
Nemůže obstát jeho vysvětlení, že sice došlo v důsledku jednání obviněného k poškození důležitého
orgánu, ale nejde o poranění vykazující znaky vážné poruchy zdraví či jiného vážného onemocnění,
protože takový výklad § 122 odst. 2 tr. zákoníku je nesprávný. Státní zástupce upozornil na to, že
delší doba trvání zdravotní poruchy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku není conditio sine
qua non, nýbrž pouze jednou z alternativních podmínek, které přistupují k prvku vyšší závažnosti
zdravotní újmy. V posuzované věci přistoupil k vyšší závažnosti tělesné újmy poškozeného konkrétníznak poškození důležitého orgánu podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Těžká újma na zdraví
poškozeného je tedy dána již z těchto důvodů, aniž by bylo nutné současné naplnění delší doby trvání
zdravotní poruchy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 498/2022; dále též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1317 a násl.).
6. S ohledem na tento nedostatek nejvyšší státní zástupce poukázal i na nesprávné posouzení
subjektivní stránky ke zjištěnému těžšímu následku ze strany odvolacího soudu, jestliže čin
obviněného v daných souvislostech kvalifikoval jen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na §
146 odst. 3 tr. zákoníku, který se užije, když dojde v důsledku ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1
tr. zákoníku k těžšímu následku, a je proto třeba se zabývat subjektivním vztahem k tomu, zda
obviněný takový následek zavinil a v jaké formě. Zásadně se zde předpokládá nedbalost podle § 16 tr.
zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku. Ve věci obviněného J. J. byly uvedené podmínky
splněny, protože jeho úmysl zahrnoval prosté ublížení na zdraví (lokalizace úderů do vysoce
zranitelných míst na těle poškozeného, mnohost úderů, jejich intenzita, předpoklad pádu
poškozeného po úderu na tvrdou plochu, podnapilost poškozeného ovlivňující jeho stabilitu, znalosti
obviněného týkající se bojových umění, jeho fyzická zdatnost atd.) a současně ta samá skutková
zjištění nasvědčují tomu, že těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobil z nedbalosti ve smyslu §
146 odst. 3 tr. zákoníku, neboť ho na zem srazil ranou pěstí mířenou do obličeje v situaci, kdy musel
vnímat jeho opilost i tvrdou dopadovou plochu. Ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
minimálně vědět měl a mohl, že tím vyvolaný následný nekoordinovaný pád může poškozenému
způsobit i poměrně závažné ublížení na těle, když zároveň vysokou intenzitu násilí, z níž by bylo
možné usuzovat na úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, nelze na základě výsledků
dokazování dovodit. Rána pěstí mířící do obličeje podnapilého člověka fyzicky zdatným pachatelem
trénovaným v kontaktních sportech vždy vyvolává riziko nekoordinovaného pádu poškozeného, jenž
ve spojení s tvrdou plochou dopadu implikuje možnost relativně závažného poranění, o čemž
obviněný s ohledem na okolnosti případu a svou osobní charakteristiku minimálně vědět měl a mohl.
Jeho jednání tedy z hlediska těžšího následku svědčí o tom, že jej obviněný způsobil z nedbalosti
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1342/2013 či sp. zn. 7 Tdo 1388/2013;
též viz DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 885).
7. Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce uzavřel, že právní posouzení činu obviněného jako
přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku Krajským soudem v Ostravě je v tomto směru nesprávné,
protože obviněný naplnil skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek jakož i další rozhodnutí na něj
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §
265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal
důvod pro jiné nežli navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
8. Obviněný, jemuž bylo prostřednictvím obhájce dovolání nejvyššího státního zástupce zasláno,
svého práva se k němu vyjádřit před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání nevyužil.
III.
Přípustnost dovolání a jeho formální podmínky
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).10. Rovněž shledal, že výhrady uplatněné na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. odpovídají jeho zákonnému vymezení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, protože dovolatel jeho
prostřednictvím namítal zásadně vady právní povahy, a to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako přečin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazoval na vady v
povaze újmy, již poškozený utrpěl, zdůraznil, že šlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2
písm. e) tr. zákoníku, a nesprávnými shledal i závěry v posouzení subjektivního vztahu obviněného k
vzniklému těžkému následku z hlediska zločinu podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Protože tyto výhrady
směřují proti nedostatkům v právní kvalifikaci, byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn.
Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř.
odmítnout, přezkoumal na podkladě § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
IV.
K dovolacím námitkám
11. Dovoláním nejvyšší státní zástupce brojil výhradně proti nedostatkům v právní kvalifikaci, ale
nezpochybňoval skutek, jak byl odvolacím soudem zjištěn, a proto Nejvyšší soud rozvedené výhrady
zkoumal na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn.
III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03,
ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.), jenž byl shora citován a vyplynul z výsledků
provedeného dokazování.
12. Odvolací soud v kontextu dokazování zajištěného soudem prvního stupně a jež i sám provedl,
zejména poté, co vyslechl znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. M. S.,
Ph.D., na základě všech ve věci provedených důkazů dospěl k závěru, že právní posouzení činu
soudem prvního stupně jako pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k §
145 odst. tr. zákoníku není správné. Znovu sám rozhodl tak, že pokud jde o skutková zjištění, tato
ponechal ve znění skutku, jak jej vyjádřil soud prvního stupně, pouze vypustil část týkající se povahy
zranění, která nadupnutím na hlavu ležící osoby obviněný mohl způsobit. Uvedeným způsobem
vymezený čin následně posoudil jako přečin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Důvodem uvedené změny právní kvalifikace (když průběh činu ani vzniklý následek odvolací soud
nezměnil), jak vysvětlil odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, bylo jím učiněné
zjištění, že „obviněný nadupnul na obličej poškozeného nikoliv velkou intenzitou síly, která byla
předpokladem pro vznik závažnějšího poranění, a proti obličeji poškozeného působilo tupé násilí
malou, nejvýše střední intenzitou. Nebyla zjištěna žádná okolnost, která mohla zabránit obviněnému,
pokud by měl v úmyslu způsobit zranění specifikovaná ve výrokové části napadeného rozsudku, aby
toto učinil…“. Rovněž podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že způsobená zranění nebyla závažná,
nejtěžším z nich bylo krvácení pod měkkou mozkovou plenu, jež „je považováno za poranění těžké,
naplňující kritéria poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení 4 až 5 týdnů“. Na základě
těchto závěrů odvolací soud dovodil, že „je možné ve způsobeném zranění spatřovat toliko ublížení
na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť sice došlo jednáním obviněného k poškození
důležitého orgánu, nicméně nebyla současně splněna druhá podmínka pro dokonaný trestný čin
těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to, že porucha zdraví musí mít delší trvání (v
praxi 6 týdnů). Uzavřel přitom, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení následku ublížení na
zdraví ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz body 13. až 20. napadeného rozsudku).
14. Nejvyšší soud se s odvolacím soudem neztotožnil a jím učiněné závěry považuje za nesprávné.
Právní posouzení činu obviněného odvolacím soudem jako přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníkutotiž nekoresponduje se skutkovým zjištěním, že činem obviněného došlo k poškození důležitého
orgánu. Tuto nesprávnost úvah odvolací soud dotvrzuje i v odůvodnění konstatováním, že
„…krvácení pod měkkou mozkovou plenu je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria
poškození důležitého orgánu s průměrnou dobou léčení 4 až 5 týdnů“. Tomu však odporuje právní
posouzení, že jde o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
protože obviněný „jinému úmyslně ublížil na zdraví“, neboť tyto dva odlišné závěry se dostávají do
zjevného rozporu, protože o prosté ublížení na zdraví se nejedná, když bylo způsobeno zranění
korespondující s těžkou újmou na zdraví.
15. Znakem skutkové podstaty přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je způsobení takové újmy na
zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož
je ublížením na zdraví stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením
normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý
způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření (srov. též rozhodnutí č. 6/1967-II Sb.
rozh. tr.). Jde tedy jen o poruchu zdraví, nikoliv o vážnou poruchu zdraví, která je vymezena v § 122
odst. 2 tr. zákoníku v alternativách uvedených pod písmeny a) až i). Jestliže je zjištěna újma, která
spočívá ve vážné poruše zdraví, nelze dojít k závěru o ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr.
zákoníku, a tedy ani o trestném činu, jehož skutková podstata spočívá ve způsobení lehké (prosté)
újmy na zdraví, jako je tomu např. § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Je to totiž právě povaha zranění, která
určuje, o který z trestných činů postihující způsobení újmy na zdraví (viz § 145 až § 148 tr. zákoníku),
u nichž je dalším dělítkem forma zavinění, se jedná.
16. Odvolací soud se uvedenými zásadami neřídil, neboť učinil-li skutkový závěr, že „…krvácení pod
měkkou mozkovou plenu je považováno za poranění těžké, naplňující kritéria poškození důležitého
orgánu“, odpovídá povaha této újmy podmínkám stanoveným v § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a
tím vážnému porušení zdraví v alternativě poškození důležitého orgánu, což je těžká újma na zdraví.
Nemohl proto dojít k právnímu závěru, že jde o lehkou újmu na zdraví, jak uvedl i v tzv. právní větě
výroku o vině, v souladu s níž čin obviněného také právně kvalifikoval, byť v odůvodnění svého
rozsudku tento právní názor vysvětlil tím, že nejzávažnějším z poškozeným utrpěných zranění bylo
krvácení pod měkkou plenu mozkovou, což je „toliko ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť sice došlo v důsledku jednání obžalovaného k poškození důležitého orgánu, nicméně nebyla
současně splněna druhá podmínka, v důsledku které by mohlo být jednání kvalifikováno dokonce
jako dokonaný trestný čin těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to, že porucha
zdraví musí mít delší trvání (v praxi 6 týdnů). Lze tak shrnout, že obžalovaný způsobil poškozenému
shora citovaná zranění, v důsledku kterých byl omezen v obvyklém způsobu života nikoli jen po
krátkou dobu, kdy v důsledku napadení obžalovaným podstoupil lékařské ošetření. S ohledem na
charakter útoku bylo jednoznačně prokázáno, že úmysl obžalovaného směřoval ke způsobení
následku ublížení na zdraví“. Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za nesprávné, protože jimi odvolací
soud naznačuje, že o těžkou újmu na zdraví jde, pokud při existenci vážné poruchy zdraví nebo
jiného vážného onemocnění byla naplněna některá z alternativ podle písmen a) až i) odst. 2 § 122 tr.
zákoníku a navíc současně jde i o delší dobu trvající poruchu zdraví s dobou léčení přesahující 6
týdnů. Takový výklad je mylný, jak důvodně vytýkal i nejvyšší státní zástupce v dovolání. Trestní
zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví pouze dvěma podmínkami, které musí být splněny
společně, a to existencí vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, jež musí zároveň
(současně) odpovídat alespoň jedné z taxativně vymezených alternativ uvedených ve výčtu v § 122
odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku [a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní
způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e)
poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé
útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1315). Základní rozdíl mezi ublížením na zdraví (§
122 odst. 1 tr. zákoníku) a těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) spočívá v tom, že utěžké újmy na zdraví musí vždy jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, což vyplývá
z návětí § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho však tato vážná poruchu zdraví nebo jiné vážné
onemocnění musí být podřaditelné pod některou z taxativně uvedených alternativ. Je však třeba s
ohledem na argumentaci a závěry odvolacího soudu zdůraznit, že vznik těžké újmy na zdraví není
podmíněn tím, aby některá z alternativ uvedených v odstavci 2 § 122 tr. zákoníku byla navíc spojena
s léčením přesahujícím šest týdnů, jak nesprávně dovozoval odvolací soud. Uvedené kritérium delší
doby trvající poruchy zdraví je podřazeno pod alternativu podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a
představuje poruchu, která nevykazuje znaky ani jedné z předchozích alternativ, ale její závažnost se
projevuje v délce doby, po kterou byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za delší dobu
trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které
omezovaly obvyklý způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1322). Jde tedy jen o jednu z
alternativ, nikoliv o třetí podmínku charakterizující těžkou újmu na zdraví (srov. materiál uveřejněný
pod č. 16/1988, s. 76, dále rozhodnutí č. 5/1962, č. II/1965, č. 13/1966, č. 18/1969 Sb. rozh. tr.).
17. V posuzované věci odvolací soud na jedné straně dospívá k závěru, že krvácení pod měkkou
plenu mozkovou je těžkým poraněním a vážnou újmou na zdraví, což opírá o závěr znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. M. S., Ph.D., avšak je třeba poznamenat, že hodnocení
povahy újmy, tzn., zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou
právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku
soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru zdravotnictví, poněvadž právní
posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská
hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k
příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalým pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání
omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho
eventuálním následkům, avšak závěr o povaze újmy musí učinit soud. Odvolací soud však vyšel jen z
uvedeného konstatování znalce bez toho, aby vlastní právní závěry dostatečně vyjádřil. V poranění
utrpěném poškozeným shledal újmu na zdraví méně závažnou a, jak zdůraznil, odpovídající § 146
odst. 1 tr. zákoníku, vycházel však ze závěru o těžkém poranění naplňujícím kritéria poškození
důležitého orgánu (viz bod 20. napadeného rozsudku). Tím se jeho závěry, jak již bylo výše zmíněno,
dostaly do rozporu, a je patrné, že závěr o povaze utrpěné újmy nemůže být správný. Je to právě
charakter způsobené újmy na zdraví, jenž je určující pro její právní posouzení a její závažnost z
hlediska podmínek § 122 odst. 1 a § 122 odst. 2 tr. zákoníku, a je rozhodný pro správnost použité
právní kvalifikace podle § 146 nebo § 145 tr. zákoníku.
18. Je též třeba uvést, že jak z výroku rozsudku, tak ani z jeho odůvodnění není zcela zřejmé, v jakém
stavu se poškozený subjektivně i objektivně nacházel. Pro závěr o povaze zranění poškozeného v
rozhodnutí chybí úvahy o tom, jak zranění poškozený subjektivně pociťoval, byť k nim poškozený
stručně uvedl, že po předmětném incidentu nemá žádné následky (viz body, 7., 8. rozsudku soudu
prvního stupně), bylo třeba zkoumat, v jaké podobě se zjištěná újma u něj skutečně i subjektivně
projevila, případně po jak dlouhou dobu. Má-li takový závěr vyplývat z lékařských zpráv obsažených
ve spisu, soudy se s nimi nevypořádaly. Rovněž i z těchto důvodů skutečnosti uváděné v popisu
skutku nekorespondují s právním posouzením věci, a přestože odvolací soud posoudil čin obviněného
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nebral ohled na to, že došlo-li k ublížení na zdraví, mají význam
zejména povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a
která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví
narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z
pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Posuzování každého případu musí být
komplexní a přísně individuální (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Bylo třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu
(srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).19. Soud dostatečně nebral na vědomí závěr znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví,
odvětví soudní lékařství MUDr. M. S., Ph.D., z něhož vyplynulo, že „pokud by bylo prokázáno, že bylo
nadupnuto na hlavu ležící osoby, pak ze soudně lékařského hlediska tímto mechanismem hrozí
závažná poranění (např. tříštivé zlomeniny obličejového skeletu se ztrátovým poraněním oční koule,
krvácení pod či nad tvrdou plenu mozkovou, zlomeniny klenby lební se zhmožděním mozku, tedy
poranění naplňující kritéria poškození důležitého orgánu, resp. delší doby trvající poruchy zdraví, s
významným omezením poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů)…“. O
intenzitě samotného útoku znalkyně nic nevěděla, a proto pouze v obecné rovině konstatovala, že
„každý útok, který je veden nášlapem, je způsobilý k tomu, aby závažný následek vznikl“.
20. V důsledku těchto odlišných závěrů se rozsudek odvolacího soudu stává vadným, současně však i
nepřezkoumatelným, protože v jeho obsahu není dostatek správných úvah ani závěrů a potřebná
vysvětlení absentují, protože za právní vysvětlení vztahující se k závěru o povaze utrpěné újmy nelze
považovat teze, které odvolací soud rozváděl ve vztahu k intenzitě „nášlapu“, „nadupnutí“, nebo ve
výroku užitého pojmu „dupnul do obličeje“ (viz body 12. až 17. cit. rozsudku).
21. K tomu je třeba zdůraznit, že odvolací soud pro jednání obviněného nejednotně použil v
odůvodnění „nášlap“ a „nadupnutí“, nebo ve výroku „dupnul do obličeje“, tedy odlišné mechanizmy
útoku, jímž ke zranění mělo dojít, z nichž je zřejmé, že ani řádně nezjistil, jakým konkrétním
způsobem ke zranění poškozeného došlo. Lze zmínit, že znalkyně mimo jiné i podle závěrů
odvolacího soudu uváděla, že „pokud by bylo prokázáno, že by bylo …nadupnuto na hlavu ležící
osoby, pak ze soudně lékařského hlediska tímto mechanismem hrozí závažná poranění…“. Odvolací
soud však takto útok obviněného jednoznačně nestanovil. Ve výroku rozsudku konstatoval, že
obviněný na hlavu ležícího poškozeného nohou „dupnul“. Tento skutkový závěr však neodpovídá
tomu, že v odůvodnění rozsudku v bodě 17. uvedl, že „sice bylo prokázáno, že došlo k nadupnutí na
obličej poškozeného obžalovaným, ale nikoliv to, že tento nášlap byl učiněn velkou intensitou síly…“.
Po skutkové stránce tedy neurčil, o jaké skutečné jednání ze strany obviněného šlo. Právě to, zda
obviněný dupl, nadupnul nebo našlápl, svědčí o síle, s níž obviněný nohou na obličej poškozeného
působil. Je totiž zjevné, že každý z uvedených způsobů určuje jinou povahu útoku. Jen teoreticky by
bylo možné usuzovat na to, že nejvíce silné by bylo dupnutí, méně silné nadupnutí a nejmírnější
našlápnutí, ale tyto úvahy v přezkoumávaném rozhodnutí chybí, a byť se odvolací soud snažil
vypořádat s intenzitou útoku obviněného, zůstala jednak nedořešena a jednak vykazuje zmíněný
rozpor v uvedených třech formách.
22. Z uvedených důvodů tedy nebyla ujasněna povaha utrpěné újmy ani mechanizmus, jímž obviněný
na tělo poškozeného působil.
23. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené zjištěné nedostatky shledal, že odvolací soud nedodržel
zásadu, že výrok rozsudku a jeho odůvodnění musejí být ve vzájemném souladu, resp. skutečnosti,
které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, musejí být vyjádřeny v popisu skutku ve výroku
o vině, s nímž musí korespondovat i odůvodnění rozsudku. Výrok je konstitutivní, esenciální součástí
soudního rozhodnutí, v němž soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být
formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, což nemůže nastat tehdy, je-li
tento výrok v rozporu s tím, jaké závěry jsou uvedeny v odůvodnění. Současně s tím z odůvodnění
musí vyplynout, na základě jakých úvah a důkazů soud dospěl ke skutkovým závěrům, i to, jak se
vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o
otázce viny a trestu. Takové odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného,
žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku
rozsudku, tedy že se právě obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině a že tento skutek
vykazuje znaky některého trestného činu, zde provinění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1692, 1693). Pokud tato zásadní pravidla nejsousplněna, jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, které nemůže obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního
soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000). Jestliže uvedené podmínky tak, jak tomu bylo v
posuzované věci, nebyly splněny, jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci. K tomu je nutné uvést, i to, že alternativní skutkové zjištění je zásadně nepřípustné
(srov. materiál uveřejněný pod č. I/1966 Sb. rozh. tr., rovněž nález Ústavního soudu ze dne 15. 8.
2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Z tohoto důvodu je třeba v přezkoumávaném rozhodnutí spatřovat
rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS
2283/17).
24. V posuzované věci pro zjištěné nesrovnalosti a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu
lze shrnout, že jde o vady, pro něž Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání nemohl posoudit, zda
jsou v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, naplněny znaky přečinu podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku nebo zda jde o zločin podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (případně jeho pokus), eventuálně zda
nešlo o zločin podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se domáhal dovolatel. Žádný takový
právní závěr Nejvyšší soud nemohl spolehlivě pro zjištěné vady a nedostatky učinit, protože
posuzované rozhodnutí, u něhož výrok rozsudku nekoresponduje s právním posouzením věci, nemůže
být dostačujícím podkladem pro právní závěry (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001,
sp. zn. IV ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002, nebo 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
83/2004).
V.
Závěr
25. Všechna uvedená zjištění Nejvyššího soudu svědčí o tom, že rozsudek odvolacího soudu nemohl
obstát, v čemž se zásadně ztotožňuje s dovoláním nejvyššího státního zástupce, a proto podle 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 5 To 180/2022, v
celém rozsahu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Věc se vrací soudu druhého stupně, jenž bude povinen při respektu ke všem výše uvedeným
výtkám zjištěné nedostatky napravit, zejména se zaměřit na to, aby jím učiněná skutková zjištění byla
v souladu s použitou právní kvalifikací. Bude muset mít na zřeteli zásadu, že z odůvodnění
rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, tzn., že nesmí jít o případy, kdy v soudním
rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomuto
srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn.
III. ÚS 166/95, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a
další).
27. Se zřetelem na okolnosti posuzované věci by mělo být konkrétně určeno podle výše uvedených
kritérií, o jakou újmu (těžkou či lehkou) na zdraví u poškozeného šlo a jednáním jaké povahy tato
újma nastala, tj. objektivní znaky posuzovaného činu, a teprve poté by se měl soud zabývat
zaviněním, tj. tím, k jakému následku obviněný s ohledem na intenzitu a způsob provedení směřoval.
Nejvyšší soud jen v obecné rovině a zcela předběžně podotýká, že při posuzování povahy zranění
bude významné, že obviněný působil nohou na obličej poškozeného, který v tom okamžiku bezvládně
ležel na zemi, kam se dostal po úderu pěstí obviněného do obličeje. Tyto závěry v této fázi řízení
nesvědčí pro to, že poškozený utrpěl lehkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, ale
je pravděpodobné podle výše uvedených východisek i z právního vymezení těžké újmy podle § 122
odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, že by se mohlo jednat o těžkou újmu na zdraví.28. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že o jaký trestný čin půjde, určuje forma zavinění, a
proto soud bude muset pro závěry o vině posoudit zavinění obviněného, jež vyjadřuje vnitřní vztah
pachatele k trestnému činu a usuzuje se na něj z takových skutečností, z nichž vyplývá průběh
pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty
trestného činu, vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin).
Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na
zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo.
Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být
podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze
zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad
logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2728/12). Úmysl u trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli určitý
trestný čin spáchat. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného,
nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem
způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo
útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
Úmysl pachatele způsobit jinému (těžkou či prostou) újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy
předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití
tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu, zdravotní stav poškozeného i obviněného v době činu,
fyzickou konstituci apod. (srov. rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
29. Teprve po pečlivém odstranění výše vytčených vad a vyvození správných právních závěrů o
povaze utrpěné újmy v souladu se zjištěným skutkovým stavem, bude možné dojít k závěru o tom,
znaky kterého trestného činu obviněný naplnil.
30. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými
právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku
dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, nebrání případné změně
rozhodnutí v jeho neprospěch v novém řízení zákaz reformationis in peius (srov. § 265s odst. 2, §
265p odst. 1 tr. ř.). | decision_1.pdf |
2 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.
2023, sp. zn. 24 Cdo 2160/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2160.2023.1
Číslo: 87/2024
Právní věta:
Dobu jednoho roku uvedenou v § 59 odst. 2 o. z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o
prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního
rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně tří (pěti) let,
na kterou byla omezena svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 12.12.2023
Spisová značka: 24 Cdo 2160/2023
Číslo rozhodnutí: 87
Číslo sešitu: 9
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ], Právní moc rozhodnutí
Předpisy: § 159 o. s. ř.
§ 159a o. s. ř.
§ 55 o. z.
§ 59 o. z.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 19 Co 104/2022,
tak, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 25 P 85/2018, ruší a řízení se
zastavuje.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2022 č. j. 25 P 85/2018-296 „prodloužil trvání
omezení svéprávnosti posuzované o další tři roky“, opatrovníkem posuzované jmenoval statutární
město Brno a rozhodl o nákladech řízení. Na základě výsledků provedeného dokazování (zejména
lékařských zpráv MUDr. P. K., z nichž je patrné, že nepříznivý duševní stav posuzované „zůstává od
roku 2018 prakticky neměnný“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě prodloužení doby
omezení svéprávnosti posuzované, které bylo (na dobu tří let) vysloveno rozsudkem Městskéhosoudu v Brně ze dne 26. 7. 2018 č. j. 25 Nc 901/2015-194 tak, že posuzovaná není způsobilá nakládat
s finančními prostředky a majetkovými hodnotami v částce nad 450 Kč s týdenním limitem
maximálně 1 000 Kč, není způsobilá uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, smlouvy o
ubytování a nájemní smlouvy, není způsobilá obstarávat si své záležitosti ve věcech sociálního
zabezpečení, a konečně není způsobilá výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé AAAAA s tím, že
posuzované zůstává zachováno právo osobního styku s nezletilou. Podle názoru soudu prvního
stupně by posuzované bez omezení svéprávnosti nadále hrozila v dotčených oblastech závažná újma.
2. K odvolání posuzované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2022 č. j. 19 Co
104/2022-323 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že prodloužení doby omezení ve
svéprávnosti posuzované o další tři roky „je zcela v jejím zájmu“, neboť „posuzovaná nemá náhled na
své zdravotní postižení (mentální retardaci), stejně jako na reálie, které by jí v případě, že by se
ocitla sama, čekaly“, a odvolací soud „rozhodně nechce dopustit, aby posuzovaná skončila tzv. na
ulici“. Námitku opatrovníka posuzované, že posuzovaná v době vydání tohoto rozsudku byla
svéprávná, neboť odvolací soud nerozhodl o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované v
jednoroční lhůtě podle ustanovení § 59 odst. 2 o. z., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „jeden
rok je zapotřebí počítat od zahájení řízení o prodloužení omezení ve svéprávnosti, které se zahajuje
usnesením soudu“ (tedy v daném případě ode dne 23. 10. 2021, kdy toto usnesení nabylo právní
moci), přičemž podle jeho názoru „v den rozhodování odvolacího soudu (tedy dne 19. 10. 2022) roční
lhůta od právní moci usnesení jdoucí neuběhla“. Podle mínění odvolacího soudu „bylo požadavku ust.
§ 59 odst. 2 o. z. učiněno zadost, neboť postačovalo a postačuje, že o prodloužení omezení
svéprávnosti rozhodl z pohledu ust. § 59 odst. 2 o. z. včas soud prvního stupně, tím bylo vydáno ono
rozhodnutí, které má zákon v označeném ustanovení na mysli“. Okolnost, že toto rozhodnuti napadla
posuzovaná odvoláním, „nemá žádný vliv na to, že rozhodnutí vydáno bylo, a proto nenastaly účinky
uplynutí jednoroční lhůty a omezení ve svéprávnosti a opatrovnictví posuzované tedy nepřetržité a
nadále trvá“.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení § 59 odst. 2 o. z., jestliže v daném případě za nové rozhodnutí, jímž
mělo být do jednoho roku od zahájení tohoto řízení rozhodnuto o prodloužení doby omezení
svéprávnosti posuzované tak, aby nezanikly účinky předchozího rozhodnutí o omezení svéprávnosti,
považoval nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně. S tímto názorem se dovolatelka
neztotožňuje a má za to, že novým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. je
myšleno rozhodnuti pravomocné. Uvedené vyplývá z toho, že podané odvolání (proti rozhodnutí
soudu prvního stupně) má v zásadě účinky suspenzivní, tedy rozhodnutí nenabývá právní moci,
dokud o odvolání pravomocné nerozhodne odvolací soud. Protože řízení o podpůrných opatřeních a
řízení ve věcech svéprávnosti (§ 31 až § 49 z. ř. s.) žádnou modifikaci účinků odvolání neobsahuje,
pak za situace, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně bylo posuzovanou napadeno odvoláním, nemělo
vůči ní (v dané době) žádné účinky (nebylo pravomocné). Kromě toho se dovolatelka domnívá, že
odvolací soud rovněž nesprávně právně posoudil den zahájení řízení o prodloužení doby omezení
svéprávnosti, který podle jejího názoru je třeba vztáhnout ke dni vydání tohoto rozhodnutí (tj. k 6. 9.
2021), a nikoli až k jeho právní moci, jak to nesprávně učinil odvolací soud. V daném případě tedy
uplynutím jednoho roku, počítaného od 6. 9. 2021, ze zákona zanikly účinky omezení svéprávnosti
posuzované, neboť v té době nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu o prodloužení doby
omezení, a posuzovaná se tak ode dne 7.9.2022 stala opět plně svéprávnou. Podle názoru dovolatelky
měl tedy odvolací soud dospět k závěru, že posuzovaná v mezidobí nabyla plné svéprávnosti, měl
řízení zastavit, neboť odpadl důvod pro další vedení řízení, a následně mělo být z úřední povinnostizahájeno nové řízení o omezení svéprávnosti, pokud by soud měl za to, že je nutné svéprávnost
posuzované omezit. Závěrem posuzovaná vytkla odvolacímu soudu, že nebyl vyslechnut ošetřující
lékař, a že pokud své rozhodnutí založil jen na listinných důkazech a výslechu posuzované, porušil
tím její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S
ohledem na uvedené posuzovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Ostatní účastníci se k dovolání posuzované nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.
s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mj.
právní otázku výkladu ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, z hlediska určení počátku a nejzazšího konce doby, do níž musí být soudem
(novým rozhodnutím) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného člověka
tak, aby mezitím nezanikly právní účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Vzhledem k
tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl
Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání posuzované je podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
10. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) každý člověk (fyzická osoba) již od
okamžiku narození má právní osobnost, tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti
(srov. § 15 odst. 1, § 23 o. z.), zatímco plně svéprávným, tj. způsobilým nabývat pro sebe vlastním
právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), se člověk stává až nabytím
zletilosti, tj. dovršením osmnáctého roku věku (srov. § 15 odst. 2, § 30 odst. 1 o. z.). Dříve může
člověk nabýt plné svéprávnosti jen uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti podle
ustanovení § 37 o. z. (srov. § 30 odst. 2 o. z.). S výjimkou těchto dvou případů tedy dochází k nabytí
plné svéprávnosti přímo ze zákona, dosažením obecně stanovené věkové hranice osmnácti let. Komezení svéprávnosti naopak může dojít jen (pravomocným) soudním rozhodnutím, vydaným za
podmínek uvedených v ustanovení §§ 55 a násl. o. z., a jen na určitou dobu.
11. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka,
jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom
musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní
záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a
nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 o. z.).
12. Podle ustanovení § 59 odst. 1 o. z. soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou
záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři
roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu
delší, nejdéle však na pět let.
13. Podle ustanovení § 59 odst. 2 o. z. uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení
zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky
původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
14. Ustanovení § 59 o. z. je odrazem stávající soudní judikatury, podle níž omezení svéprávnosti
(dříve způsobilosti k právním úkonům) může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud existují
důvody, které vedly k omezení svéprávnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.
2017 sp. zn. 30 Cdo 3502/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo
4243/2009). Tomuto imperativu odpovídá i zde obsažený zajišťovací prostředek, kterým je časové
omezení účinnosti rozhodnutí omezujícího svéprávnost dobou maximálně tří, případně pěti let. Doba
omezení svéprávnosti přitom běží od právní moci rozhodnutí, jímž k omezení svéprávnosti došlo. S
jejím uplynutím dochází k obnově svéprávnosti v plném rozsahu, ledaže je v této době zahájeno
řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti dotčeného člověka. Je-li takové řízení včas zahájeno,
právní účinky původního rozhodnutí zůstávají ještě po dobu jednoho roku zachovány. Doba, o niž
bylo omezení svéprávnosti prodlouženo, pak nahrazuje původně určenou, maximálně tříletou
(pětiletou) dobu. Jak o omezení svéprávnosti, tak o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhoduje
soud vždy rozsudkem (srov. § 40 odst. 1 z. ř. s.).
15. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že původním rozsudkem Městského soudu v Brně
ze dne 26. 7. 2018 č. j. 25 Nc 901/2015-194 byla posuzovaná na dobu tří let omezena ve svéprávnosti
v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku; tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 9. 2018.
Předtím, než měla dne 26. 9. 2021 uplynout doba tří let, na kterou byla svéprávnost posuzované
omezena, soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 9. 2021 č. j. 25 P 85/2018-280 zahájil (včas)
řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti. S názorem odvolacího soudu (i dovolatelky), že od
zahájení tohoto řízení „je zapotřebí počítat jeden rok“, v rámci něhož je (byl) soud povinen
rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované tak, aby mezitím nepominuly
právní účinky původního rozsudku, dovolací soud nesouhlasí.
16. Je mimo pochybnost, že jakmile uplyne v soudním rozsudku vymezená doba (nejdéle však tří,
případně pěti let), na kterou byla svéprávnost omezena, právní účinky omezení zanikají a dotčená
osoba se (přímo ze zákona, aniž by bylo třeba v tomto směru vydávat jakékoli soudní rozhodnutí)
stává opět plně svéprávnou. Je-li však v rámci této vymezené (maximálně tříleté, případně pětileté
doby), zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, zákon předpokládá, že právní
účinky původního rozsudku (uplynutím vymezené doby, nejdéle však tří, případně pěti let)
nepominou, ale budou dále trvat (budou ze zákona prodlouženy) „až do nového rozhodnutí, nejdéle
však jeden rok“ (srov. § 59 odst. 2 věta druhá o. z.). Zde ovšem soudní praxe (ani odborná literatura)
není jednotná ve výkladu, od jakého okamžiku je třeba počítat zmíněnou dobu jednoho roku, zda ji
odvíjet již od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti (srov. JUDr. Karel Svoboda,komentář Wolters Kluwer, ASPI, § 59) nebo až od následujícího dne po uplynutí vymezené doby
maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního
rozsudku omezena (srov. LOMOZOVÁ, Andrea, SPÁČILOVÁ, Zuzana. § 59 (Doba omezení). In:
PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace).
Praha: C. H. BECK, 2023, marg. č. 4.).
17. Jelikož důvodová zpráva k ustanovení § 59 o. z. v tomto směru nepřináší bližší vodítko, je zřejmé,
že zákonodárce v tomto směru nepředpokládal, že by dotčené ustanovení přinášelo výkladové
nejasnosti. Podle názoru dovolacího soudu je třeba se při řešení této právní otázky přiklonit k
takovému výkladu, který bude co nejlépe odpovídat nejen hmotněprávní koncepci omezení
svéprávnosti, ale bude brát v úvahu i související procesněprávní aspekty. Zde je třeba si především
uvědomit, že podstatou institutu omezení svéprávnosti je v první řadě ochrana práv a oprávněných
zájmů dotčeného člověka, kterému by jinak (bez omezení svéprávnosti) hrozila závažná újma a jehož
situaci nelze řešit jinými, méně omezujícími prostředky (srov. § 55 o. z.). K omezení svéprávnosti
přitom může dojít – jak bylo uvedeno výše – jen (pravomocným) soudním rozhodnutím, jehož účinnost
je omezena pouze na určitou dobu (nejvýše tří, příp. pěti let), a po uplynutí této doby právní účinky
rozsudku – bez ohledu na stávající situaci dotčené osoby – zanikají (srov. § 59 odst. 1 o. z.). V této
souvislosti se účelem a smyslem dikce ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. jednoznačně jeví
dosažení kontinuity stavu ochraňujícího osobu omezenou ve svéprávnosti tak, aby se předčasně (z
důvodu zániku právních účinků původního rozsudku) neocitla bez adekvátní ochrany, ačkoli tuto
ochranu ve formě omezení svéprávnosti nadále z důvodu svého trvajícího nepříznivého duševního
stavu potřebuje. Současně je zde soudům stanovena nejzazší mez (doba jednoho roku), v rámci níž
jsou soudy povinny o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnout tak, aby kontinuita
právních účinků původního rozsudku a navazujícího nového rozsudku byla zachována.
18. Výklad, který odvíjí dobu jednoho roku již od zahájení řízení o prodloužení doby omezení
svéprávnosti, z procesního hlediska klade na soudy přísnější nároky ohledně doby, do kdy musí o
prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnout, a zároveň opomíjí, že v krajním případě (kdyby
soud zahájil řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti více než rok před uplynutím původně
vymezené doby) by mohla nastat situace, že by doba jednoho roku skončila ještě předtím, než by
uplynula původně vymezená doba. Zákonodárce totiž vymezuje pouze nejzazší okamžik zahájení
řízení (musí být zahájeno předtím, než zaniknou právní účinky původního rozsudku, tedy před
uplynutím původně vymezené doby); k tomu, kdy lze řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti
zahájit nejdříve, se nevyjadřuje. Bez ohledu na uvedený – byť poněkud extrémní (ovšem v praxi ne
zcela vyloučený) případ – výše popsaný smysl a účel ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. podle
názoru dovolacího soudu dává prostor spíše pro druhou alternativu výkladu, který poskytuje soudům
delší (avšak z ústavněprávního hlediska stále dostatečně omezený) prostor pro rozhodnutí o
prodloužení doby omezení svéprávnosti, a tím lépe (snadněji) umožňuje přecházet situacím, kdy se
dotčená osoba ocitne bez potřebné ochrany, a v daném kontextu tedy i lépe respektuje požadavek na
nutnost trvání omezení svéprávnosti osob, které toto omezení z důvodu své ochrany i nadále (po
uplynutí původně vymezené doby) potřebují.
19. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dobu jednoho roku uvedenou v ustanovení § 59 odst. 2 o.
z., v rámci níž je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím
nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet od následujícího dne po uplynutí
vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle
původního rozsudku omezena.
20. Z hlediska posouzení, zda v projednávané věci bylo rozhodnuto o prodloužení doby omezení
svéprávnosti posuzované v rámci této jednoroční doby, dovolací soud nepovažuje za správnou ani
úvahu odvolacího soudu, že v daném případě „bylo požadavku ust. § 59 odst. 2 o. z. učiněno zadost,
neboť postačovalo a postačuje, že o prodloužení omezení svéprávnosti rozhodl z pohledu ust. § 59odst. 2 o. z. včas soud prvního stupně, tím bylo vydáno ono rozhodnutí, které má zákon v označeném
ustanovení na mysli“.
21. Odvolací soud ve svých úvahách nepřikládá náležitý význam tomu, že rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 25. 4. 2022 č. j. 25 P 85/2018-296, jímž bylo (v nyní projednávané věci) rozhodnuto o
prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované, byl napaden odvoláním posuzované, a tedy až
do rozhodnutí o tomto odvolání odvolacím soudem nebyl v právní moci. Pravomocným se rozsudek
soudu prvního stupně stal až po doručení (dovoláním napadeného) rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 10. 2022 č. j. 19 Co 104/2022-323, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen,
všem účastníkům řízení, tj. dne 2. 12. 2022 (srov. § 159 o. s. ř.). Přitom teprve rozsudek o omezení
svéprávnosti, stejně tak jako rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který je v právní
moci (je pravomocný), je konečný (formální právní moc), nezměnitelný a závazný (materiální právní
moc), a to – vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí o osobním stavu – nejen pro účastníky řízení,
nýbrž pro každého (srov. § 27 z. ř. s., § 159a o. s. ř.). Teprve tehdy je způsobilý vyvolat zákonem
předvídané právní účinky a na posuzovanou osobu lze hledět jako na osobu omezenou ve
svéprávnosti v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku, případně jako na osobu, jejíž omezení
svéprávnosti je prodlouženo o další období. Do té doby, dokud rozsudek není v právní moci, žádné
právní účinky nevyvolává, což znamená, že svéprávnost posuzované osoby je (prozatím) nedotčena,
případně že k prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnutím soudu (prozatím) nedošlo.
22. Z uvedeného vyplývá, že, je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti,
musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve
lhůtě jednoho roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby tří, případně pěti let, na kterou
byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby
omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem; jinak právní účinky původního rozsudku pominou
nejpozději do jednoho roku po uplynutí vymezené doby maximálně tří, případně pěti let, na kterou
byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se (ze zákona)
stane opět plně svéprávnou. Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který
nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli
zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky (je neúčinný). Bude-li však zde i nadále potřeba
svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým
rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti a vymezí rozsah tohoto omezení, a
stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (srov. § 40 odst. 2 z. ř. s.).
23. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, pokud o prodloužení doby omezení
svéprávnosti posuzované (dovolatelky) bylo pravomocně rozhodnuto až dne 2. 12. 2022, stalo tak až
po marném uplynutí doby jednoho roku uvedené v ustanovení § 59 odst. 2 věty druhé o. z. Tento stav
má za následek, že dnem 26. 9. 2022, kdy marně uplynula doba jednoho roku počítaná od uplynutí
doby tří let, na kterou byla svéprávnost posuzované podle původního rozsudku omezena, pominuly
právní účinky omezení svéprávnosti (srov. § 59 odst. 2 větu první o. z.) a došlo k obnově svéprávnosti
posuzované v plném rozsahu. Jelikož za této situace dnem 26.9.2022 v průběhu odvolacího řízení v
této věci odpadl důvod vedení řízení, měl odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a řízení zastavit (srov. § 16 z. ř. s.). Následně bude na soudu prvního stupně, aby bez
návrhu (ex officio) zahájil nové řízení, ve kterém se bude svéprávností posuzované (nově) zabývat.
24. Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se zrušuje rozsudek soudu prvního stupně a řízení se zastavuje [§
243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. | decision_10.pdf |
3 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2023, sp. zn. 4 Tdo 261/2023,
ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.261.2023.1
Číslo: 21/2023
Právní věta:
Kvalifikovaná skutková podstata uvedená v ustanovení § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
nemá blanketní dispozici. Pro posouzení, zda jednání pachatele bylo spácháno na zdravotnickém
pracovníkovi, není při splnění dalších podmínek tohoto ustanovení rozhodné, jaká je konkrétní
zdravotnická kvalifikace poškozeného či odbornost nebo konkrétní lékařské či nelékařské zařazení
podle mimotrestních právních předpisů, ani zda byly taková konkrétní kvalifikace či konkrétní
zařazení známé pachateli.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 29.03.2023
Spisová značka: 4 Tdo 261/2023
Číslo rozhodnutí: 21
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, Ublížení na zdraví
Předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Dotčená rozhodnutí:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 631/2019, uveřejněné pod číslem
2/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 71/2014
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. U. podané proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. 50 To 182/2022, ve věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 123/2021.
I.
Dosavadní průběh řízení1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2022, č. j. 4 T 123/2021-377, byl obviněný
P. U. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že v XY dne 2. 12. 2020 v době okolo 8:44 hodin před
budovou vrátnice vjezd Sever Fakultní nemocnice XY, jako zaměstnanec bezpečnostní agentury S.
„I.“, vykonávající ostrahu nemocnice, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl řidiče sanitního
vozidla poškozeného M. D., dopravujícího pacienta do FN XY, navíc oblečeného v pracovní soupravě
řidiče sanitky, a to tak, že ho chytil za oblečení, začal se s ním přetahovat, následně poškozeného
strhnul na zem, poté došlo k jejich společnému pádu na travnatý porost, kde se ho poškozený snažil
udržet na zemi, což se mu však nepodařilo, následně oba vstali, P. U. se opětovně snažil strhnout
poškozeného na zem, vzájemným přetahováním se z travnatého porostu dostali na silnici před stojící
sanitní vůz poškozeného, r. z. XY, ve žluto červeném barevném provedení a označení Ambulance, zde
P. U. narazil poškozeného na kapotu uvedeného sanitního vozu, přičemž došlo ke zkroucení pravé
nohy poškozeného, následně i přes volání poškozeného o bolesti nohy P. U. uchopil poškozeného do
tzv. klinče a zasadil mu úder pravým kolenem do obličeje pod levé oko, následně ještě nejméně
jednou trhl krkem poškozeného a poté od dalšího fyzického napadení upustil a vrátil se do budovy
vrátnice, svým jednáním způsobil poškozenému M. D. hematom v obličejové části pod levým okem a
nitrokloubní tříštivé zlomení zevního kloubního hrbolu pravé holenní kosti, tedy zranění, které si
vyžádalo okamžité lékařské ošetření ve FN XY s následnou chirurgickou operací s vložením kovové
fixace a následnou nutností rehabilitace, poškozenému byla vystavena pracovní neschopnost trvající
od 3. 12. 2020 do 2. 7. 2021, kdy poškozený byl výrazně omezen v konání obvyklých životních úkonů
do dobu delší šesti týdnů, zejména z důvodů intenzivní bolestivosti, možnosti chodit jen o berlích
minimálně do konce ledna 2021, následně nutností používat cca do začátku března 2021 francouzské
hole, přičemž poškozený byl nucen absolvovat ještě další operaci spočívající v odstranění šroubu z
operované končetiny, což si vyžádalo další pracovní neschopnost od 14. 12. 2021 do 31. 1. 2022, a
výše popsaného jednání se P. U. dopustil přesto, že byl pravomocným rozhodnutím Okresního soudu
v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 6 T 136/95, a trestním příkazem Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 10 T 28/2014, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §
202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, respektive
pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Za to byl obviněný podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen
k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití
§ 68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb,
přičemž jedna výměra sazby činila 500 Kč, tedy ve výsledku 40 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o
trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 5 To 517/2021, kterým byl
zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 3 T 31/2021, stejně jako
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž
zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní
pojišťovna České republiky a M. D. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech
občanskoprávních.
3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný odvolání do výroků
o vině i trestu. Krajský soud v Plzni o něm rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2022, č. j. 50 To
182/2022-436, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným týmž skutkem, nepatrně modifikovaným
oproti skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (upravil jej toliko tak, že sousloví „i přes volání
poškozeného“ upravil na „i přes projevy poškozeného“ a vypustil „pod levé oko“, když ponechal
pouze „úder pravým kolenem do obličeje“). Tento pak kvalifikoval totožně se soudem prvního stupně,
jako souběh zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku apřečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §
146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody ve výměře 3 a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 5 To 517/2021, uloženého v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.
zn. 3 T 31/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže
vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal
poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a M. D. s jejich nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Na toto rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný podáním dovolání, v němž odkázal na
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Za stěžejní obviněný označil posouzení
příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vznikem škody, tj. poškozením zdraví poškozeného, a dále
pak odmítnutí provedení navrhovaného vyšetřovacího pokusu. V souvislosti s námitkou nedostatku
příčinné souvislosti připomněl, že se snažil poškozeného dotlačit k sanitnímu vozu a tím jej
zpacifikovat a že to byl poškozený, kdo učinil pravou nohou úkrok s cílem získat výhodu a „hodit“
obviněného na kapotu sanitního vozu. K poranění tedy nemohlo dojít vlivem obviněného, ale aktivním
pohybem poškozeného. Tuto verzi bylo možno ověřit rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem, což však
odvolací senát zamítl. Proti tomuto směřoval obviněný druhou z uvedených stěžejních námitek, neboť
měl za to, že tím nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy, které mohly prokázat, respektive
vyvrátit, rozhodná tvrzení. Tímto tedy soudy zatížily svá rozhodnutí vadou, neboť nepostupovaly v
rámci § 2 odst. 5 tr. ř. a nezjistily stav bez důvodných pochybností a současně dostatečně
nezdůvodnily, proč se přiklonily k verzi, že k poranění poškozeného došlo v příčinné souvislosti s
jednáním obviněného, jinak řečeno porušily zásadu in dubio pro reo. Dále obviněný vytkl i přímý
rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a důkazy v podobě fotografií, protože nesouhlasil se
závěrem odvolacího soudu, že by tyto byly vytrženy z kontextu. Na druhou stranu pak shledal
některá skutková zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejména kamerovými záznamy,
a to konkrétně – dovolatel napadl poškozeného, strhnul jej k zemi (opětovně), zasadil poškozenému
úder kolenem do obličeje, nejméně jednou trhl krkem poškozeného. Dovolatel dále vyjádřil
přesvědčení, že potyčka začala agresivním jednáním poškozeného, kterého nestrhl k zemi, naopak
byl jím k zemi stažen, úder kolenem mířil do horní poloviny těla poškozeného, aniž by bylo
prokázáno, že došlo k zasažení obličeje a nebylo prokázáno ani trhnutí krkem poškozeného.
Připomněl také, že po celou dobu vystupoval z pozice ochranky areálu nemocnice, přičemž jeho
postavení odpovídala povinnost pacifikovat nevhodné chování v areálu nemocnice. Dalším okruhem
námitek bylo pak nesprávné právní posouzení postavení poškozeného jako zdravotnického
pracovníka, neboť obviněný zaujal názor, že pro takové posouzení bylo třeba vycházet ze zákona č.
95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k
výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů,
konkrétně § 2 písm. b) tohoto právního předpisu, podle kterého je za zdravotnického pracovníka
považována fyzická osoba vykonávající zdravotnické povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta.
Poškozený však pracoval jako řidič převozové sanitky, přičemž tuto službu poskytují i soukromé
společnosti nemající se zdravotnictvím nic společného. K právnímu posouzení výkonu funkce
zdravotníka nebylo možno dospět toliko na základě skutečnosti, že poškozený měl na sobě soupravu
řidiče sanitního vozu a přijel vyřazeným sanitním vozem. Za pouhou spekulaci označil obviněný závěr
odvolacího soudu, že nemohl vědět, zda je poškozený zdravotnickým pracovníkem a jakého pacienta
a v jakém stavu ho vezl, neboť obviněný ze své pozice znal téměř všechny převozce a sanitní vozy a
věděl, že se nejedná o urgentní příjem, neboť se poškozený domáhal vstupu na pavilon F a neměl
zapnutá ani žádná výstražná světla. S ohledem na shora uvedené pak obviněný navrhl, aby Nejvyššísoud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí,
případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) zaslal k
dovolání obviněného své písemné vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.). V něm shledal námitky obviněného
zjevně neopodstatněné. Co se týče námitek skutkových, k těm připomněl základní teoretické premisy
příčinné souvislosti a uzavřel, že i kdyby si poškozený způsobil zranění sám při pokusu uvolnit se,
stále by se jednalo o trestněprávní následek pokrytý zaviněním pachatele a byl by v příčinné
souvislosti s trestněprávně relevantním jednáním, které bylo ve vztahu k následku esenciální. Ve
vztahu k alternativní verzi skutkového děje předloženého obviněným pak poukázal na skutečnost, že
se jedná o opakování odvolacích námitek a jako takové jsou zjevně neopodstatněné, neboť soudy
hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace a ani jinak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Stěžejní důkazní prostředek, tedy kamerový
záznam, byl řádně proveden a hodnocen jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím a státní
zástupce odkázal na vyčerpávající popis vtělený do bodů 10 až 15 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu. Druhým okruhem námitek pak byly námitky právní, které však státní zástupce taktéž
neshledal opodstatněnými, neboť skutková podstata § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku není
právní normou s blanketní dispozicí, a proto je nerozhodná definice zdravotního pracovníka jiným
právním předpisem. Nadto připomněl v reakci na argumentaci obviněného zákon č. 96/2004 Sb., o
podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k
výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících
zákonů (o nelékařských zdravotnických povoláních), v znění pozdějších předpisů, podle kterého je
upravena i odborná způsobilost v rámci přednemocniční neodkladné péče, tzn. povolání řidiče
vozidla zdravotnické záchranné služby. Státní zástupce však zdůraznil, že v posuzované věci je
zřejmé, že osoba, která řídí sanitku a snaží se dostat do areálu nemocnice s pacientem, nepochybně
vykonává činnost v rámci přednemocniční neodkladné péče, zdravotnické dopravní služby nebo
přepravy pacientů neodkladné péče, a tak se jedná o zdravotnického pracovníka ve smyslu § 146
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. I kdyby poškozený nebyl zdravotnickým pracovníkem, stále se jedná o
osobu, jež plnila obdobnou povinnost při ochraně zdraví, vyplývající z jeho zaměstnání či povolání.
Dále zmínil, že urgentnost příjmu není podmínkou stanovenou použitou právní normou a námitky
dovolatele zpochybňující právní kvalifikaci tak shledal jako zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby
dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
6. Obviněný P. U. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro
nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první
tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.
1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí
posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na
které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně
postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na
procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhovanépodstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku
zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že
mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení
důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za
následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem
věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného
dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly
mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení
stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve
znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v
naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení
provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, ač v předchozím řízení k hodnocení
těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5
tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně
od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací
důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se
naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Konkrétní námitky obviněného lze rozdělit na dvě skupiny – námitky skutkového charakteru
naplňující dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky právní podřaditelné pod
písm. h) téhož ustanovení.
11. K prvně jmenovanému okruhu námitek patří bezpochyby námitky, kterými se obviněný dovolával
odlišných skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, provedení navrhovaného
důkazu rekonstrukcí či vyšetřovacím pokusem a dodržení zásady in dubio pro reo. Veškeré tyto
námitky vznesl obviněný na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní alternativní
verze skutkového děje. Obviněný věnoval v rámci svého mimořádného opravného prostředku velký
prostor detailnímu popisu sledu pohybů obou účastníků potyčky od jejich vzpřímení z trávníku po
náraz na kapotu, přičemž však vychází toliko ze svých tvrzení a vlastního hodnocení kamerového
záznamu, zcela odlišného od skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů. Přitom však netvrdí, a
ani Nejvyšší soud k takovému závěru nedospěl, že by ze strany soudů došlo k jakékoliv deformaci
tohoto důkazu. Obviněný tak pouze nesouhlasí s učiněným hodnocením důkazů a v této souvislosti
polemizuje ze závěry soudů. Totožně odmítavý závěr je nutno přijmout ve vztahu k námitce
neprovedení vyšetřovacího pokusu, případně rekonstrukce. Odvolací soud v bodě 8 odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování těmito důkazními
prostředky, neboť skutkový děj byl prokázán bez jakýchkoliv pochybností samotnými kamerovými
záznamy, které stěžejní okamžiky zachytily dokonce z několika úhlů. Ani Nejvyšší soud neshledal, žeby vyšetřovací pokus nebo rekonstrukce mohly přinést do věci jakékoliv nové podstatné poznatky.
Obviněným předestřená verze, kterou chtěl podpořit právě navrhovaným pokusem, se snaží pouze
selektivně vykreslit jednu část celého skutkového děje a opomíjí skutečnost, že z provedeného
dokazování učinily soudy závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo potyčku začal (byť ani s tímto
obviněný nesouhlasí, avšak bez jakékoliv opory v provedených důkazech) a kdo měl po většinu
potyčky fyzickou převahu a projevoval se mnohem agresivněji. Soudy z kamerových záznamů zjistily,
že v okamžiku, kdy získal na trávníku převahu poškozený, omezil své jednání toliko na držení
obviněného bez jakéhokoliv útočného jednání. Naopak obviněný i se svojí fyzickou převahou zvolil
agresivní způsob konfrontace, a ačkoliv i soud prvního stupně uvěřil obviněnému, že nebylo jeho
přímým úmyslem poškozenému zranění nohy způsobit, byl srozuměn s tím, že takto vysoká intenzita
použití síly je způsobilá vyvolat závažné následky. Příčinná souvislost mezi takto excesivním (myšleno
jako exces z pouhé pacifikace nevhodné chování) užití fyzické síly vůči poškozenému a následkem v
podobě těžké újmy na zdraví je proto bezpochyby dána. K tomu lze připomenout zásadu gradace,
podle které je nutno uvažovat vždy i význam jednotlivé příčiny na výsledku (k tomu blíže viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1245/2019, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1080/2019). Tvrzené aktivní jednání poškozeného by nebylo
způsobilé cokoliv změnit na následku – tříštivé zlomenině kosti, když si lze jen stěží představit, že by
k němu došlo samovolně bez přispění obviněného a jím vyvinutém tlaku na poškozeného pouhým
přenesením váhy. Bylo to tedy aktivní jednání obviněného, které se výraznou měrou podílelo na
vzniku následku a příčinná souvislost je zde nade vší pochybnost dána. Ve vztahu k námitkám vůči
hodnocení fotografií pořízených z kamerových záznamů dospěl dovolací senát ke stejným závěrům
jako odvolací soud a státní zástupce, na něž lze proto ve stručnosti odkázat. Nejvyšší soud na tomto
místě pouze v krátkosti konstatuje, že jestliže byly v rámci procesu dokazování před oběma soudy
nižších stupňů přehrány celé kamerové záznamy, nemohou fotografie z těchto záznamů učiněné
jakkoliv změnit kontext jednání, které je zde zachyceno. Takto vznesené námitky dovolatele tudíž
postrádají jakékoliv opodstatnění. Obecně lze uzavřít, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy
hodnotily provedené důkazy pečlivě každý zvlášť i ve vzájemných souvislostech ve smyslu § 2 odst. 6
tr. ř. a své hodnotící úvahy podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, čímž plně dostály
svým zákonným povinnostem (§ 125 tr. ř.), a nelze jim tak ničeho zásadního vytknout. Jak již bylo
uvedeno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na situace, kdy skutková zjištění
učiněná soudy vzejdou z procesně vadného dokazování či nelogického důkazního hodnocení a
dosahují tak intenzity tzv. extrémního rozporu, a nikoli na pouhou nespokojenost jedné z procesních
stran s přijatými závěry soudů.
12. Stejný závěr je nutno přijmout ohledně námitky porušení zásady in dubio pro reo, když tato je
jednou ze zásad vyplývajících z presumpce neviny a úzce souvisí se zásadami dokazování podle § 2
odst. 5 a 6 tr. ř. Předpoklad jejího uplatnění nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné
pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího
důkazu, neboť je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, ani vysoký stupeň podezření sám o sobě
ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten
nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného
pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly
vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017,
sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. ve
vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio
pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s
nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska
rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících
důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016). Současně je nutno vnímat tuto zásadu i v rámci limitů daných
taxativním výčtem dovolacích důvodů. Existuje bohatá judikatura konstatující, že zásada in dubio pro
reo se vztahuje toliko k otázce zjišťování skutkových okolností a není obecně způsobilá založit
dovolací přezkum (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).
Výjimkou by byla situace, kdyby porušení této zásady vygradovalo až do extrémního nesouladu
skutkových zjištění s provedenými důkazy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4
Tdo 467/2016). Na těchto závěrech nic nezměnil ani nově formulovaný dovolací důvod obsažený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť svojí dikcí navázal na soudní praxí vymezená pochybení (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). V posuzované věci byla však tato
zásada v podstatě pouze zmíněna až sekundárně na základě vykreslení vlastní alternativní verze
skutkového děje a individuálního přesvědčení obviněného, nikoliv na objektivně zjištěných
pochybnostech, když nebyla ani nikterak blíže konkretizována. V souladu se shora uvedenými závěry
Nejvyšší soud po posouzení procesu provedeného dokazování takto vznesenou námitku obviněného
musel odmítnout.
13. Do druhé skupiny námitek pak bylo možno podřadit námitku nesprávného právního posouzení
postavení poškozeného jako zdravotního pracovníka ve smyslu kvalifikačního znaku přisouzené
skutkové podstaty § 146 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Ačkoliv není pochyb o tom, že tato
naplnila uplatněný dovolací důvod, nebylo možné ji přiznat jakékoliv opodstatnění. Ze skutkových
zjištění soudů vyplývá, že poškozený byl oblečen do soupravy řidiče sanitky a vystoupil z označené
sanitky, ve které vezl pacienta. Obviněný nemohl mít pochyby o tom, že poškozený vykonával
zaměstnání, respektive plnil svou povinnost k ochraně zdraví. Argumentace obviněného stran toho,
že znal většinu řidičů sanitek přijíždějících do nemocnice, se jeví až absurdní, přičemž ani to by na
věci nemohlo nic změnit. Stejně tak domněnky obviněného o tom, že pacient, kterého poškozený
vezl, nevyžadoval urgentní příjem. Zákon v § 146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro naplnění
kvalifikačního kritéria nikterak nespecifikuje naléhavost péče. Nelze přisvědčit obviněnému ani v
tom, že pro posouzení naplnění kvalifikačního znaku je třeba vycházet z definice stanovené v zákoně
č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované
způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Současně je
nutné akcentovat i skutečnost, že ani mimotrestněprávní předpisy nejsou ve formulaci pojmu
zdravotnický pracovník důsledné, respektive definice takové osoby jsou vždy formulovány toliko pro
účely příslušného právního předpisu, bez přesahu do jiných právních norem či dokonce odvětví.
Nejvyšší soud tedy nepovažuje za nutné, aby v daných souvislostech bylo přesně kvalifikováno
postavení poškozeného podle mimotrestních právních předpisů [zejména zákona č. 96/2004 Sb., o
podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k
výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících
zákonů (o nelékařských zdravotnických povoláních), v znění pozdějších předpisů; vyhlášky č.
55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků], neboť pro
právní posouzení ve smyslu § 146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku není přesná zdravotnická kvalifikace
či odbornost poškozeného rozhodná. Stěžejními byly skutkové okolnosti, jež byly známé a zřejmé i
obviněnému v době páchaného jednání, tedy, jak bylo shora uvedeno, skutečnost, že se jednalo o
řidiče sanitního vozu převážejícího pacienta, přičemž jak oblečení poškozeného, tak označení vozu
nedávalo prostor k pochybnostem o tom, že poškozený jednal v zájmu ochrany zdraví jiného. Jestliže
tak oba předchozí soudy poškozeného ve svých rozhodnutích v právní větě označily za
zdravotnického pracovníka při výkonu zdravotnického zaměstnání, tak i obviněnému muselo být
zcela zřejmé, že v konkrétní situaci poškozený vystupoval minimálně jako osoba, která plnila svoji
obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví vyplývající z jeho zaměstnání. Tedy, že se nacházel v
postavení, v němž obviněný svým jednáním vůči němu každopádně naplňoval znak obsažený v
ustanovení § 146 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Tato nuance by tak na výsledném právním posouzení
jednání obviněného nebyla způsobilá cokoli změnit, takže ani této námitce nebylo možno z hlediskajejí opodstatněnosti jakkoli přisvědčit.
IV.
Závěrem k podanému dovolání
14. Nejvyšší soud tak po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podané dovolání
obviněného P. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uvedené dovolací námitky byly
v konečném celkovém výsledku zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud své rozhodnutí vyhlásil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. | decision_100.pdf |
4 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15.02.2017, sp. zn. 8 Tdo 1601/2016,
ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1601.2016.1
Číslo: 38/2017
Právní věta: Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku může být spáchán také tím, že pachatel,
který není plátcem daně z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, záměrně vyúčtuje odběratelům, kteří jsou plátci daně z
přidané hodnoty, a získá od nich platbu odpovídající účtované ceně navýšené o daň z přidané
hodnoty, aniž by je informoval o tom, že není plátcem této daně. Škodou je částka ve výši pachatelem
účtované daně z přidané hodnoty. Z hlediska vzniku a výše škody nemá význam skutečnost, zda a s
jakým výsledkem poškozený jako daňový poplatník u svého finančního úřadu požadoval odpočet daně
z přidané hodnoty, protože trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku byl dokonán okamžikem,
kdy poškozený uhradil pachateli cenu navýšenou o daň z přidané hodnoty.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Spisová značka: 8 Tdo 1601/2016
Číslo rozhodnutí: 38
Číslo sešitu: 8
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Podvod
Předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoníku
Druh: Rozhodnutí ve věcech trestních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7.
2016, sp. zn. 67 To 208/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 6/2014.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 1 T 6/2014, byl obviněný J. S.
uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem
stručně popsaným tak, že jako statutární orgán společnosti A. J., s. r. o., se sídlem V. A. (dále jen
„společnost A. J.“), v době od 8. 8. 2008 do 30. 10. 2010, aniž by společnost byla v této době
zaregistrována jako plátce daně z přidané hodnoty (dále také „DPH“), fakturoval nájemcům
uvedeným v bodech 1. až 10. služby spojené s užíváním parkovacích míst na parkovišti, které se
nachází na P. na křižovatce ulic Š. a P., v ceně včetně DPH, a vystavoval tak doklady obsahujícízáklad DPH, výši DPH a celkové účtované částky včetně DPH, a to na základě konkrétně uvedených
faktur a dokladů sloužících současně jako daňový doklad:
1. obchodní společnosti R.-E. P., s. r. o., se sídlem P., P. 8 (dále jen „společnost R. E. P.“), vystavil
daňové doklady za období od července 2008 do 30. 12. 2010, které byly obchodní společností R. E. P.
zaúčtovány s DPH ve výši 19 % (v období od října 2008 do října 2009) a s DPH ve výši 20 % (v období
od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010), která v součtu činila částka 71 427,02 Kč, avšak při kontrole
provedené Finančním úřadem pro P. 8 dne 7. 7. 2011 v obchodní společnosti R. E. P. bylo zjištěno
neoprávněné uplatnění DPH z výše uvedených faktur, obchodní společnost musela podat dodatečná
daňová přiznání za příslušná období a odpočet DPH jim Finančním úřadem pro P. 8 nebyl uznán,
přičemž tímto jednáním byla společnosti R. E. P. způsobena škoda ve výši 73 665 Kč, když škoda pro
trestní řízení činí 71 427,02 Kč;
2. obchodní společnosti P., spol. s r. o., se sídlem N. P., P. 4 (dále jen „společnost P.“), vystavil
splátkové kalendáře – daňové doklady pro rok 2009, kde byla uvedena DPH ve výši 30 847,03 Kč, a
pro rok 2010 DPH činilo částku 26 000 Kč, tyto daňové doklady byly obchodní společností P. řádně
zaúčtovány, avšak bylo zjištěno neoprávněné uplatnění DPH z výše uvedených daňových dokladů,
kdy společnost musela podat dodatečná daňová přiznání za příslušná období a za tato období si
nemohla uplatnit daný odpočet DPH, přičemž tímto jednáním byla společnosti P. způsobena škoda ve
výši 62 047 Kč, když škoda pro trestní řízení činí 56 847,03 Kč;
3. společnosti R. p., s. r. o., se sídlem P. v., P. 1 (dále jen „R. p.“), vystavil příjmové pokladní doklady
– zjednodušené daňové doklady, na nich uvedl celkovou částku a výši procenta DPH, a to za roky
2008 a 2009 ve výši DPH 19 % a za rok 2010 výši DPH 20 %, a na základě konkrétně uvedených
příjmových pokladních dokladů vyúčtoval za rok 2008 DPH v částce 1 673,24 Kč, za rok 2009
následně v částce 2 826,69 Kč, za rok 2010 ve výši 2 133,76 Kč, předmětné daňové doklady byly
společností R. p. řádně zaúčtovány, společnost si za předmětná období uplatnila odpočet DPH z výše
uvedených zjednodušených daňových dokladů, a tudíž jí tímto jednáním byla způsobena škoda ve
výši účtovaného DPH 6 494 Kč, pro účely trestního řízení činila škoda částku 6 435,87 Kč;
4. společnosti T.-h., spol. s r. o., se sídlem U S., P. 9 (dále jen „T.-h.“), vystavil příjmové pokladní
doklady – zjednodušené daňové doklady, na kterých uvedl celkovou částku a výši procenta DPH tak,
že za rok 2009 uvedl výši DPH 19 % a za rok 2010 výši DPH 20 %, na základě konkrétně uvedených
příjmových dokladů fakturoval za rok 2009 DPH ve výši 2 011,77 Kč, za rok 2010 DPH ve výši 2 500
Kč, předmětné zjednodušené daňové doklady byly společností T.-h. řádně zaúčtovány, společnost si
za předmětná období uplatnila odpočet DPH z výše uvedených zjednodušených daňových dokladů,
jednáním jí byla způsobena škoda ve výši účtovaného DPH 4 516 Kč, pro účely trestního řízení byla
vypočtena způsobená škoda ve výši 4 511,77 Kč;
5. osobě Ing. J. K., bytem K. S., P. – K., jako OSVČ, za roky 2008 a 2009 uvedl na příjmových
pokladních dokladech výši DPH 19 % a za rok 2010 výši 20 %, konkrétně za rok 2008 celkem
fakturoval DPH ve výši 783,37 Kč, za rok 2009 ve výši 2 458,72 Kč a za rok 2010 ve výši 2 250 Kč,
kdy předmětné zjednodušené daňové doklady byly Ing. J. K. (dříve T.) řádně zaúčtovány, jmenovaná
si za předmětná období uplatnila odpočet DPH z výše uvedených zjednodušených daňových dokladů,
a tudíž jí jednáním obviněného J. S. byla způsobena škoda ve výši účtovaného DPH ve výši 5 996 Kč,
pro účely trestního řízení byla vypočtena škoda ve výši 5 492,09 Kč;
6. osobě Ing. Mgr. J. Š., bytem P., P. – P., jako OSVČ, vystavil příjmové pokladní doklady –
zjednodušené daňové doklady a v nich uvedl celkovou částku a údaj o DPH, tj. 20 %, a tak za rok
2010 vyúčtoval DPH 3 750 Kč, kdy předmětné zjednodušené daňové doklady byly Ing. Mgr. J. Š.
řádně zaúčtovány, jmenovaný si za předmětná období uplatnil odpočet DPH z výše uvedených
zjednodušených daňových dokladů, a tudíž mu jednáním obviněného J. S. byla způsobena škoda vevýši účtovaného DPH, tj. 3 750 Kč;
7. společnosti M., spol. s r. o., se sídlem V., P. 4 (dále jen „M.“), vystavil splátkový kalendář na rok
2009 k nájemní smlouvě na období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 a splátkový kalendář na rok 2010 k
nájemní smlouvě na období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 (ve splátkovém kalendáři je chybně
vypočítán základ daně a 20 % DPH, kdy zákazník uhradil správně vypočtenou částku), které sloužily
současně jako daňový doklad, a tak za rok 2009 vyúčtoval na DPH částku 67 068 Kč, přičemž
společnost M. společnosti A. J. podle doložených dokladů uhradila za rok 2009 částku ve výši 420
000 Kč a z této si uplatnila odpočet na DPH ve výši 67 068 Kč, následně daňové doklady byly
společností M. řádně zaúčtovány, avšak při kontrole provedené Finančním úřadem pro P. 8 bylo
zjištěno neoprávněné uplatnění DPH z výše uvedených dokladů, kdy společnost musela podat
dodatečná daňová přiznání za příslušná období, odpočet jim nebyl uznán a společnost musela
příslušnou částku včetně úroků uhradit příslušnému finančnímu úřadu, a dále téže společnosti
fakturoval za služby spojené s užíváním parkovacích míst za rok 2010 na DPH částku 62 500 Kč, kdy
společnost M. společnosti A. J. podle doložených dokladů uhradila za období od 1. 1. 2010 do 31. 10.
2010 částku ve výši 375 000 Kč, z této si uplatnila odpočet na DPH ve výši 62 500 Kč, následně
daňové doklady byly společností M. řádně zaúčtovány, avšak při kontrole provedené Finančním
úřadem pro P. 8 bylo zjištěno neoprávněné uplatnění DPH a společnost musela podat dodatečná
daňová přiznání za příslušná období, odpočet jim nebyl uznán a společnost musela částku 135 809
Kč včetně úroků uhradit příslušnému finančnímu úřadu, a tudíž jí byla způsobena škoda za rok 2009
a 2010 v celkové výši účtovaného DPH 168 628 Kč, pro účely trestního řízení činí způsobená škoda
částku 129 568 Kč;
8. společnosti S. E. CZ, s. r. o., se sídlem T., P. 8 (dále jen „S. E. CZ“), vystavil splátkový kalendář na
rok 2010 sloužící současně jako daňový doklad, v němž na základě konkrétních údajů vyúčtoval DPH
ve výši 37 500 Kč, společnost S. E. CZ společnosti A. J. podle doložených dokladů uhradila za období
od 1. 1. 2010 do 31. 10. 2010 částku ve výši 337 500 Kč (jedna úhrada ve výši 67 500 Kč byla zaslána
omylem, kdy mělo být celkově uhrazeno pouze 270 000 Kč), z účtované částky si společnost uplatnila
odpočet na DPH pouze ve výši 22 505 Kč, daňové doklady byly společností S. E. CZ řádně
zaúčtovány, avšak při kontrole provedené Finančním úřadem pro P. 8, bylo zjištěno neoprávněné
uplatnění DPH z výše uvedených dokladů, společnost musela podat dodatečné daňové přiznání za
příslušná období, odpočet jí nebyl uznán a společnost musela částku 22 505 Kč uhradit příslušnému
finančnímu úřadu, a tudíž jednáním J. S. byla společnosti S. E. CZ způsobena škoda ve výši
účtovaného DPH, tj. 37 500 Kč;
9. společnosti D. I., a. s., se sídlem P., P. 8 (dále jen „D. I.“), vystavil splátkový kalendář na období
květen 2008 až říjen 2010 sloužící současně jako daňový doklad s uvedením základu DPH, výše DPH
(rok 2008 a 2009 ve výši 19 % a rok 2010 ve výši 20 %), a tak za rok 2008 účtoval DPH ve výši 12
480 Kč, za rok 2009 ve výši 37 440 Kč a za rok 2010 ve výši 34 950 Kč, kdy společnost D. I.
společnosti A. J. podle doložených dokladů uhradila za období od 1. 5. 2008 do 31. 10. 2010 částku
ve výši 542 637 Kč, z účtované částky si společnost uplatnila odpočet na DPH pouze ve výši 81 368
Kč, kdy daňové doklady byly společností D. I. řádně zaúčtovány, společnost podala za příslušná
období roku 2010 dodatečná daňová přiznání a rozdílnou částku uhradila příslušnému finančnímu
úřadu, a tak jí byla způsobena škoda ve výši účtovaného DPH 84 870 Kč, škoda z hlediska trestního
řízení pak činí 81 368 Kč;
10. společnosti B., a. s., se sídlem S., P. 2 (dále jen „B.“), vystavil splátkový kalendář na období od 1.
11. 2007 do 31. 12. 2007, rok 2008, 2009 a 2010, sloužící současně jako daňový doklad s uvedením
základu DPH, výše DPH (rok 2008 a 2009 ve výši 19 % a rok 2010 ve výši 20 %), a tak za rok 2008
účtoval DPH ve výši 3 370,97 Kč + 9 070,97 Kč, za rok 2009 ve výši 25 003,33 Kč, kdy společnost B.
společnosti A. J. podle doložených dokladů uhradila za období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2010 částku
ve výši 419 400 Kč a z účtované částky následně uplatnila odpočet na DPH ve výši 68 228 Kč, avšakpři zjištění neoprávněnosti uplatnění DPH na vstupu podala příslušnému finančnímu úřadu
dodatečná daňová přiznání a uhradila pouze částku ve výši 62 528 Kč, čímž byla jednáním
obviněného společnosti B. způsobena škoda ve výši účtovaného DPH 63 227,33 Kč, pro účely
trestního řízení byla vypočtena škoda na 60 898,30 Kč,
tímto jednáním obviněný J. S. uvedl poškozené společnosti a OSVČ v omyl, když opakovaně
deklaroval v nájemních smlouvách, na fakturách jím podepsaných, ve splátkovém kalendáři jím
podepsaném a na zjednodušených daňových dokladech jím podepsaných, že jeho společnost A. J.
byla kontinuálně plátcem DPH, včetně období od 8. 8. 2008 do 1. 11. 2010, o čemž obviněný věděl, a
nebyl tedy oprávněn tuto daň od poplatníků vybírat, tuto skutečnost poškozeným zamlčel, čímž
vlastněnou společnost A. J. úmyslně obohatil na úkor výše uvedených poškozených, a způsobil tak na
jejich majetku škodu v celkové výši nejméně 487 744 Kč, pro účely trestního řízení byla vypočtena
škoda ve výši 461 300,08 Kč.
2. Za tento přečin byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný povinen ve
zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo podle §
228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 67 To 208/2016,
odvolání, která proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. S. i státní zástupce,
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce dovolání z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady rozhodnutí spočívající na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení spatřoval v tom, že
rozhodnutí jsou v zásadním rozporu s obsahem spisu, protože řada dokladů založených ve spise
nebyla jím podepsána (např. doklad na č. l. 373), doklad na č. l. 344 dokonce nebyl podepsán vůbec.
U dalších dokladů měl pochybnosti, zda se skutečně jednalo o jeho podpis, a nebylo ani prokázáno,
že by daňové doklady sám doručoval. Tato jeho tvrzení nevzaly soudy vůbec v úvahu a nevypořádaly
se s nimi po stránce právní ani skutkové. Obviněný zdůraznil, že od počátku trestního řízení tvrdí, že
nevěděl, že společnost A. J. není plátcem DPH, resp. věřil, že je plátcem.
5. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že i když zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně (ze
dne 21. 7. 2015), neboť soud neprovedl důkazy, které považoval za nutné, při svém dalším
rozhodování, přestože doplněné dokazování nepřineslo žádné změny ve vztahu k jeho vědomosti o
tom, že společnost A. J. nebyla plátcem DPH, změnil svůj názor a obviněným podané odvolání
přezkoumávaným usnesením zamítl.
6. Obviněný zdůraznil, že zná základní principy fungování daně z přidané hodnoty i povinnosti vést
účetnictví, ale zrušení registrace k DPH a zejména rozhodnutí o zamítnutí opětovné přihlášky k
registraci k DPH jsou pro něj neznámými skutečnostmi. Podmínky pro takové kroky jsou
specializovanou záležitostí, již ovládají pouze pracovníci finančních úřadů či daňoví poradci. Za
absurdní považoval výhradu soudu prvního stupně, že si měl v rámci vyvarování se omylu podrobně
nastudovat všechny daňové předpisy týkající se DPH, aby tak předešel situaci, kdy účtoval DPH, aniž
by byl plátcem. Přestože přenesení povinností daňového subjektu daně řádně odvádět na odborníky
nezbavuje daňový subjekt odpovědnosti za omyly a chyby těchto osob, je tomu tak jen v rovině
civilního, nikoliv trestního práva. Naopak důvěra v práci takové zodpovědné osoby je skutečností,která jeho osobu vyviňuje.
7. Vzhledem k tomu, že obviněný pro svou špatnou orientaci v daňové problematice účetnictvím a
daňovými povinnostmi pověřil M. H. a Š. W. K., byly to ony, které uvedené povinnosti plnily, a to i
proto, že se ve společnosti A. J. prakticky nezdržoval a nepřijímal zde zásilky. Jednal v důvěře v
odbornost M. H., podepsal jí vše, co mu předkládala, a měl plnou důvěru ve správnost předkládaných
listin.
8. Podle obviněného neexistuje důkaz, z něhož by vyplynulo, že se mu do rukou dostaly zásilky od
finančního úřadu o zrušení registrace k DPH a zamítnutí návrhu na registraci k této dani. Odmítal i
tvrzení soudu, že pokud podepsal přihlášku k registraci k DPH, musel vědět o předchozím zrušení
této registrace. Uvedený závěr je v rozporu s jeho výpovědí a s výpověďmi svědků J. H., G. R. i M. H.
I kdyby se prokázalo, že o zrušení registrace věděl, což se však nestalo, soudy pominuly, že byla
podána nová přihláška k registraci.
9. Za nesprávný obviněný označil způsob, jakým soud vyhodnotil výpověď M. H., která popřela, že by
měl vědomost o tom, že nejsou plátci DPH, a považoval za nemístné, pokud ji soud označil jako
lživou, když je svědkyně bezúhonnou osobou a nebyla pro nic stíhána ani prověřována.
10. Své námitky obviněný soustředil i proti protokolu finančního úřadu ze dne 4. 12. 2008, který byl
pořízen o jednání svolaném za účelem ověření sídla, vedení účetnictví, podávání daňových přiznání a
daňové kontrole, nikoliv tedy kvůli DPH, a neřešilo se v něm, zda je společnost A. J. aktuálně plátcem
DPH, ani zrušení registrace či osud přihlášky k registraci ze dne 8. 8. 2008. Pouze v samotném
závěru se objevuje jedna věta o tom, že daňová přiznání ke dni zrušení registrace budou podána. To
potvrzují i výpovědi svědkyní M. B. a I. K., zaměstnankyň finančního úřadu, jež soud v této části
nevzal v potaz. V té souvislosti obviněný zmínil, že soud nebral na zřetel ani výpověď svědkyně J. B.,
která si pamatovala na telefonický rozhovor s obviněným, v rámci něhož jí vyjádřil přesvědčení, že je
plátcem DPH.
11. Dovolání obviněný zaměřil i proti způsobu, jakým byla stanovena výše způsobené škody, a v
návaznosti na ni i vůči své povinnosti k její náhradě. Při úvaze o tom, že škodou je to, o co se majetek
poškozeného zmenšil nebo nezvětšil, obviněný u dílčích jednání pod body 3., 4., 5., 6. a 9. uvedl, že
poškozeným škoda vůbec nevznikla, když poškození sice zaplatili na DPH společnosti A. J. částky
zvýšené o DPH, obratem si však tyto částky uplatnili jako daň na vstupu, a jejich majetek tak nebyl
zmenšen, neboť dodatečná daňová přiznání nepodávali a daň dodatečně neuhradili. Poškození v
bodech 3., 4., 5. a 6. ani nevyvinuli žádnou aktivitu ve smyslu opravných daňových přiznání.
Poškozený pod bodem 9. neuvedl, že mu byla nějaká daň doměřena a že by byla zaplacena. V bodě 8.
chybí doklad o skutečně provedené úhradě, který jediný může být podkladem pro rozhodnutí o
náhradě škody. Vzhledem k tomu není možné rozhodovat o škodě v budoucnu potencionálně vzniklé,
neboť se mohou změnit podmínky pro její náhradu. Uvedeným poškozeným proto žádná škoda
nevznikla, jejich nárok na náhradu škody je v rozporu s učiněnými zjištěními, jelikož jim škoda nebyla
způsobena, když na doměrku DPH státu dodatečně nic nehradili, což se týká též poškozených
společností R. E. P., P., M. a B. a případně i společností S. E. CZ a D. I., kterým škoda nevznikla
jednáním obviněného, ale až kontrolou finančního úřadu a doměřením daně, což je v rozporu se
zásadou, že předmětem adhezního řízení nemůže být škoda způsobená jiným skutkem, byť by tento
skutek souvisel s tím, který je předmětem trestního stíhání.
12. V části dovolání obviněný poukázal i na nezbytnost využití zásady ultima ratio a subsidiarity
trestní represe, kterou soudy v jeho případě správně nevyložily, jelikož se jedná o civilní spor o
vymáhání neoprávněně inkasovaných částek odpovídajících procentní sazbě DPH, což je důsledek
obchodního sporu.13. V závěru dovolání obviněný ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc k novému projednání.
14. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u
Nejvyššího státního zastupitelství, která námitku dovolatele, jíž brojil proti právní kvalifikaci
předmětného jednání, považovala za založenou na výhradách ke způsobu vyhodnocení provedených
důkazů. Protože na podkladě spisového materiálu nebylo možné shledat mezi závěry soudů a
výsledky provedeného dokazování extrémní rozpor, konstatovala, že obviněný nedostál podmínkám
stanoveným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. K námitce o nedostatku subjektivní stránky státní zástupkyně uvedla, že obviněný věděl, že v
rozhodném období roku 2008 bylo na úrovni správce daně vedeno řízení o obnovení zrušené
registrace společnosti A. J. jako plátce DPH, a to i s poukazem na telefonický rozhovor mezi
obviněným a zaměstnanci finančního úřadu, na který reagoval podáním a podepsáním přihlášky o
obnovení registrace k DPH z titulu svého statutárního postavení. Vědomí dovolatele o aktuálním
postavení jeho obchodní společnosti jako registrovaného plátce DPH bylo dostatečně prokázáno jeho
účastí na osobním jednání na finančním úřadě, kterého se účastnil společně se svou účetní v době po
zamítnutí jím podané přihlášky k registraci k DPH, ze zápisu o tomto jednání zcela jednoznačně
vyplynula jeho informovanost o tom, že jeho obchodní společnost aktuálně není registrována k této
dani. Této informace se mu dostalo, třebaže uvedená záležitost nebyla hlavní otázkou předmětného
jednání. Soudy nepochybily, pokud nepřistoupily na skutkovou verzi obviněného, podle níž mu
aktuální postavení jím provozované obchodní společnosti ve vztahu k registraci DPH nebylo známo.
16. Státní zástupkyně zmínila i to, že poškození v důsledku klamavého jednání obviněného o
registraci jeho obchodní společnosti jako plátce DPH utrpěli škodu, když částky zaplacené na DPH si
fakticky nemohli započíst do nákladů vynaložených na dosažení příjmů zdanitelných v právním
režimu DPH. Majetková újma spojená s neoprávněným obohacením dovolatele tak poškozeným
vznikla již tím okamžikem, kdy v důsledku svého mylného domnění vyvolaného dovolatelem zaplatili
více, než ve skutečnosti odpovídalo výši jejich platební povinnosti. Chybějící právní nárok na
zohlednění uvedených „nákladových plateb“ v rámci plnění jejich daňové povinnosti plátců DPH se
pak musel zákonitě projevit v nesplněných podmínkách pro snížení daňového základu DPH, což však
nastalo až v době po dokonání podvodného jednání ze strany obviněného. Proto také nemůže obstát
jeho hmotněprávní námitka, že škoda vůbec nevznikla u poškozených pod body 3., 4., 5., 6., kteří
dodatečná daňová přiznání nepodávali, a daň tak ani dodatečně neuhradili. Státní zástupkyně
nemohla akceptovat rovněž výhradu, že škoda byla způsobena jiným skutkem v těch případech, kdy
na podkladě kontroly finančního úřadu došlo k doměření daně (skutky ad 1., 2., 7., 8., 9. a 10.).
17. Podle státní zástupkyně nebylo možné akceptovat ani požadavek na beztrestnost obviněného z
hledisek vymezených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože okolnosti předmětného jednání odpovídají
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a soudům nelze vytýkat, že by podmínky
subsidiarity trestní represe nebraly v úvahu. V dovolání není uvedena žádná argumentace brojící
proti posouzení předmětného jednání jako činu, který není trestný z důvodu jeho nedostatečné
škodlivosti, když z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům
dané skutkové podstaty.
18. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
19. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, který Nejvyššímu soudu
sdělil, že se k němu obviněný nebude dále vyjadřovat a setrvává na obsahu svého dovolání.
III.Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo
uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě
dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle
něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Lze jím vytýkat výlučně vady právní, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006).
22. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného
právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada
je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen
v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu
nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů,
aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
23. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je
skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě
výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s.
298, 299, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). Tato zásada je
však limitována případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti
dokazování, neboť v takovém případě je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy
povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je, či není
dovolacím důvodem (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14,
uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
24. Podle obsahu podaného dovolání lze rozlišit, že obviněný v něm uvedenými námitkami brojil proti
závěrům soudů o subjektivní stránce, způsobu, jakým byla určena škoda, dožadoval se beztrestnosti
použitím zásady ultima ratio a vytýkal nedostatky ve výroku o uložení povinnosti uhradit vzniklou
škodu, a to vše na podkladě jím označeného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podmínkám,
kdy může být tento důvod uplatněn, obviněný vyhověl jen částečně, neboť jim nedostál výhradami,
jimiž brojil proti nesprávnosti učiněných skutkových zjištění.25. Obviněný výhrady proti subjektivní stránce založil zásadně na tvrzení, že nevěděl, že jeho
společnost A. J. není plátcem DPH, a svou nevědomost o této právní otázce se snažil doložit
polemikou se závěry soudů a výsledky provedeného dokazování, ohledně nichž uváděl, že z důkazů,
které soud prvního stupně provedl, nemohl vyplynout skutkový závěr, jenž soud učinil, tedy že bylo
prokázáno, že o této okolnosti věděl. Takto uvedenou námitkou obviněný nedodržel shora uvedená
hlediska pro použití důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože namítal jiný průběh
skutkového děje, než který byl na základě výsledků provedeného dokazování soudy zjištěn a popsán
ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kde je výslovně uvedeno, že „jako statutární orgán
společnosti A. J. v době od 8. 8. 2008 do 30. 10. 2010, aniž by společnost byla v této době
zaregistrována jako plátce DPH…, uvedl poškozené společnosti a OSVČ v omyl, když opakovaně
deklaroval, … že společnost A. J. byla kontinuálně plátcem DPH, včetně období od 8. 8. 2008 do 1.
11. 2010, ač tomu tak nebylo, a nebyl tedy oprávněn tuto daň od poplatníků vybírat, a tuto
skutečnost poškozeným zamlčel…“. Poukazoval tudíž na nesprávnost učiněných skutkových zjištění,
čímž vytýkal vady v procesním postupu soudů a dovolával se porušení pravidel spravedlivého
procesu, což jsou námitky procesní, nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud by zásadně nebyl povinen
v této části na základě dovolání obviněného správnost postupů soudů nižších stupňů přezkoumávat.
Nejvyšší soud však i přesto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo
68/2002), nad rámec uvedeného dovolacího důvodu, posuzoval důvodnost namítaných skutkových
výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad, a to i proto, že správnost právního
závěru o zavinění obviněného se odvíjí od správnosti skutkových zjištění, a to mimo jiné i o tom, zda
věděl o zrušení DPH u jeho společnosti a zda byl informován o zamítnutí návrhu k registraci DPH.
Posuzoval též, jestli pro závěry učiněné soudy existují dostatečné důkazy a zda soudy dodržely
všechna procesní pravidla při hodnocení výpovědi svědkyně M. H., kterou obviněný na rozdíl od
soudu považoval za věrohodnou.
26. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (srov. § 15, 16 tr.
zákoníku), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však
musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako
závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné
pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako
všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam
pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku,
ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný
čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud
existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a
priori žádnému důkazu zvláštní význam. Zásadně platí, že při zjišťování subjektivní stránky trestného
činu nelze dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, uveřejněné pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).
27. Nejvyšší soud zevrubně vyložil, proč z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí
shledal, že soudy obou stupňů se objasnění vědomosti obviněného o tom, že není plátcem DPH,
věnovaly a z dostupných důkazních prostředků, které provedly, učinily ve výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně jasné skutkové závěry.
28. Nejvyšší soud na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu připojeného spisu neshledal v
procesním postupu nižších soudů takové skutečnosti, které by svědčily o známkách libovůle nebo
snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování,
protože soud prvního stupně, jemuž je zásadně svěřena povinnost provádět a hodnotit důkazy,
postupoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je třeba připomenout, že
postupoval systematicky a ze zajištěných důkazů posuzoval jen ty skutečnosti, které považoval za
prokázané a objasněné. Vypořádal se s obhajobou obviněného, na niž potřebně reagoval, aobjasňoval jak okolnosti svědčící v jeho prospěch, tak i ty, z nichž jeho vina vyplynula. V
přezkoumávané věci byl závěr o tom, že obviněný věděl, že jeho společnost A. J. není plátcem DPH,
objasňován na základě nepřímých důkazů, protože obviněný uvedenou okolnost popíral. Jelikož jde o
jeho psychický vztah ke skutečnosti v objektivní realitě, bylo třeba ji zjišťovat na základě souhrnu
nepřímých důkazů, čehož si byl soud dostatečně vědom, protože k této otázce provedl řadu důkazů, a
bylo proto třeba je pečlivě posuzovat postupy stanovenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Měl přitom
na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musí vycházet
právě proto, že uvedenou skutkovou otázku lze zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež
nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu
takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k
prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je opřené o skutkový stav
zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, a proto ho nelze a priori
považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). V té souvislosti Nejvyšší soud též
připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí
odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v
posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového
stavu bez důvodných pochybností.
29. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v posuzované věci dostál stanoveným povinnostem a
své závěry opřel o řadu provedených nepřímých důkazů, jejichž hodnocení nevykazuje žádné
disproporce nebo nedostatečné a nelogické úvahy, Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci se
nejedná nejen o namítané nedostatky, ale ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS
398/97). Při neexistenci obviněným naznačeného extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a
provedeným dokazováním v této věci Nejvyšší soud uzavřel, že soud prvního stupně využil prostor
pro své uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem
každého jednotlivého případu, a to ve smyslu článku 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a je
proto správný jím učiněný skutkový závěr o tom, že obviněný věděl, že jeho společnost A. J. není v
rozhodném období, a to až do třetího čtvrtletí roku 2010, plátcem DPH.
30. Nejvyšší soud, když seznal, že skutkový závěr o tom, že obviněný věděl, že jeho společnost A. J.
není plátcem DPH, je výsledkem v souladu se zákonem provedeného procesního postupu, mohl na
podkladě tohoto skutkového stavu posuzovat správnost právního závěru o formě zavinění obviněného
ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. K tomu je vhodné uvést, že přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten,
kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, a způsobí takovým jednáním větší škodu, za niž se podle § 138 odst. 1 tr.
zákoníku považuje škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
31. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá
o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl
jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento
znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností.
Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
32. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu,
osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické
osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných
skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která
je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí
jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7.2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
33. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku), který může být
spáchán jak v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak v úmyslu
nepřímém, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit,
a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
34. S ohledem na námitky obviněného směřující proti zavinění je třeba uvést, že zavinění vyjadřuje
vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem
pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu,
za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání
je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky
vyplynout (srov. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat
toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem
(srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16.
6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001,
sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
35. Jak již bylo shora uvedeno, soudy obou stupňů se otázkou zavinění obviněného zabývaly nejen po
stránce skutkové, ale i právní, protože soud prvního stupně k subjektivní stránce uvedl, že když
obviněný věděl o tom, že registrace k DPH jeho společnosti A. J. byla zrušena, a přesto tuto daň od
svých klientů vybíral a přitom ji sám neodváděl příslušnému finančnímu úřadu, spáchal uvedený čin
v přímém úmyslu, neboť následek presumovaný trestním zákoníkem chtěl způsobit (viz strana 28
rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně plně ztotožnil.
36. Nejvyšší soud nezjistil v závěrech soudů vady. Obviněný k tomu, aby se obohatil, zneužil
instrumenty daňového práva, protože pro to, aby vymohl neoprávněně cenu navýšenou o DPH,
nerespektoval podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 73 odst. 1 zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného jednání
(dále „zákon č. 235/2004 Sb.“), podle něhož „plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým
dokladem, který byl vystaven plátcem“. Obviněný, ač nebyl plátce, vystavoval daňové doklady tak,
jako by plátcem byl, a to zcela v souladu s tím, jak zákon pro skutečného plátce stanoví.
37. Právě tím uváděl poškozené v omyl, protože jim na fakturách nebo jiných smluvních či daňových
podkladech vydaných v souladu se shora uvedenou právní úpravou předstíral neexistující okolnost,
že je plátcem DPH, což pro ně znamenalo, že zaplatili za pronájem parkoviště cenu vyšší, než by
tomu bylo bez DPH. Obviněný společnost A. J. tímto jednáním o částku, která v bodech 1/ až 10/ v
součtu pokračujícího deliktu činila 461 300,08 Kč, obohatil.
38. Ze všech uvedených důvodů proto obviněný, který jednal zcela vědomě se záměrem uvedený
následek způsobit, naplnil po stránce subjektivní podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku znaky
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak soudy zcela správně rozhodly.
39. Obviněný v dovolání brojil proti škodě, jak byla soudy zjištěna, a to zejména u těch poškozených,
kteří poté, co uplatnili nárok na odpočet DPH, obdrželi od finančního úřadu (od státu) tyto částky
nazpět, neboť zaujal názor, že v tomto případě uvedeným subjektům škoda nevznikla, a tedy nemohla
být považována za součást jemu za vinu kladeného jednání.
40. Obviněný se tohoto svého požadavku domáhá u poškozených především pod body 3/, 4/, 5/, 6/,protože podle něj zde škoda není, jelikož sice zaplatili společnosti A. J. cenu navýšenou o částky
DPH, ovšem obratem si je uplatnili jako daň na vstupu u svých daňových úřadů, čemuž bylo
vyhověno, a jejich majetek tak v konečném důsledku neutrpěl. Dodatečná daňová přiznání na vrácení
DPH nepodávali, protože finanční úřady v té době uvedenou vadu nezjistily.
41. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že soud prvního stupně považoval za
škodu ty částky, které vyplývaly z daňových podkladů, jak jsou ve výroku o vině popsány v
jednotlivých případech v bodech 1/ až 10/, kde byly tvořeny součtem procentuální výše DPH, která v
těchto dokladech byla obviněným neoprávněně účtována. Tato škoda je u každého dílčího útoku
představována částkou vyjádřenou formulací „pro účely trestního řízení“ a je obdobným způsobem
určena u každého z těchto útoků s tím, že vznikla tomu subjektu, s nímž byl nájemný vztah sjednán,
tzn. u každého konkrétního poškozeného v době, kdy byla cena stanovena a následně uhrazena, bez
ohledu na to, zda poškozený byl v rámci své daňové povinnosti nucen vrátit finančním úřadem
vyplacenou výši DPH. Nebylo proto rozhodné, zda v době rozhodování o této věci poškozené subjekty
uplatňovaly ve svých daňových přiznáních odpočet daně DPH u finančního úřadu a zda byly nuceny
následně vyplacené DPH vrátit (včetně úroků z prodlení). Odvolací soud se s tímto způsobem
stanovení škody, který vymezil soudu prvního stupně, ztotožnil.
42. K těmto správným závěrům považuje Nejvyšší soud s ohledem na výhrady obviněného uvést, že –
jak bylo již výše rozvedeno – podstata závěrů o vzniku škody je v této trestní věci podmíněna zásadně
tím, že jde o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil tak, že uvedl
osoby, jimž pronajímal svůj pozemek a sjednával s nimi výši ceny, v omyl proto, že v rozporu se
skutečností předstíral, že je plátcem DPH s cílem jim o tuto daň navýšit cenu, za kterou jim pozemek
pronajímal. Z toho důvodu je poškozeným ten subjekt, jemuž byla cena navýšena neoprávněně o
DPH, a to bez ohledu na to, jaký byl výsledek daňového řízení tohoto subjektu, tedy zda mu byla v
případě, že ve vyúčtování DPH nárokoval uhrazené částky zpět, stanovena povinnost v rámci
doměření daně DPH vrátit, či nikoliv.
43. Je vhodné k námitkám obviněného zmínit, že škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý
zisk (lucrum cessans), tj. to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může
být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §
209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel
později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat
jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
44. Vzhledem k tomu, že v této věci je vznik škody vázán na daňové povinnosti poplatníků a obviněný
zneužil pro své podvodné jednání institut DPH, je vhodné uvést, že na základě zákona č. 235/2004
Sb. je daň z přidané hodnoty nepřímou daní, zatěžuje konečného spotřebitele, ale odvádí ji
dodavatel. Plátci daně v podstatě zajišťují vybírání od konečného spotřebitele. Vybírá se po částech v
jednotlivých fázích výroby a odbytu při prodeji a nákupu. Plátce daně má nárok odpočítat od své
daňové povinnosti částku daně, kterou zaplatil svým dodavatelům na vstupu. Tím vlastně zdaňuje
pouze tu částku, jež je přidána k jeho nákupní ceně při stanovení ceny prodejní, tedy přidanou
hodnotu. Daň pak nese konečný spotřebitel v ceně, kterou musel zaplatit za nakoupené zboží a
služby, a nemá už nárok na odpočet daně na vstupu. Odpočet znamená, že do státního rozpočtu se
odvede jen saldo daně zaplacené na vstupu a daně uplatněné na výstupu. Daňová povinnost je
rozdílem mezi sumou daně na výstupu a tzv. odpočtem daně. Odpočet daně je upravená suma daně
na vstupu (srov. BAKEŠ, M. a kol. Finanční právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170–171).
45. Z uvedených důvodů, i přesto, že v přezkoumávaném řízení poškození uhradili cenu s DPH,neměli nárok požadovat od státu odpočet této daně, jímž se podle § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004
Sb. pro účely daně z přidané hodnoty rozumí daň na vstupu u přijatých zdanitelných plnění, u nichž
vznikl plátci DPH nárok na odpočet daně, který si uplatnil v daňovém přiznání za příslušné zdaňovací
období, a to za předpokladu, že přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické
činnosti (srov. BAKEŠ, M. a kol. Finanční právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 181), protože
obviněný nebyl plátcem DPH a neměl nárok si cenu o tuto daň navyšovat. Proto poškození neměli
právní důvod na uplatnění odpočtu daně, který jinak vzniká podle § 72 odst. 3 zákona č. 235/2004
Sb. dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu (srov. § 72 odst. 1 věty druhé zákona
č. 235/2004 Sb.).
46. V posuzovaném případě byli poškození v bodech 1/ až 10/ jako plátci DPH příjemci úplatného
zdanitelného plnění (viz § 2 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. ve spojení s § 2 odst. 1 tohoto zákona),
které jim poskytla společnost obviněného, A. J., o níž byli poškození na základě informací od
obviněného a jím předložených daňových dokladů přesvědčeni, že je plátcem daně. Byli tak uvedeni
v omyl, že si vynaloženou daň na vstupu budou moci odečíst. Jelikož však společnost A. J. plátcem
DPH v předmětné době nebyla, DPH na vstupu nikdy neuplatnila a ani tak učinit nemohla, čímž bylo
u uvedených poškozených v bodech 1/ až 10/ odečtení daně vyloučeno.
47. U všech poškozených proto jednáním obviněného vznikla škoda ke dni, kdy obviněnému v
podkladech uvedenou cenu navýšenou o DPH obviněnému zaplatili. K tomuto datu byl obviněným
spáchaný přečin podvodu dokonán.
48. Z těchto důvodů je významná ta výše škody, která byla u každého z poškozených způsobena, jak
zcela správně rozhodly soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích. Rozhodný zde nebyl
výsledek daňového řízení poté, co poškození uplatnili svůj nárok na odpočet zaplaceného DPH, ať již
byl, či nebyl daňový orgán důsledný ve směru doměření daně. Jednáním obviněného primárně
vznikla škoda poškozeným, kteří v omylu zaplatili více, ač tak učinit fakticky neměli. Ke skutečnosti,
že poškozeným ve skutcích ad 3., 4., 5., 6. a 9. byl státem přiznán odpočet daně, byla jim tak vrácena
DPH uhrazená společnosti A. J., dodatečná daňová přiznání však nepodávali, a jim vrácené DPH tak
dodatečně státu nevrátili, významně přispěla ta okolnost, že příslušný finanční úřad ke kontrole
těchto daňových subjektů důsledně nepřistoupil. Pochybil tak státní orgán, který postupoval
nedůsledně a nárok na odpočet uvedeným poškozeným přiznal, i když k tomu nebyly splněny
zákonné podmínky. Tyto okolnosti však pro vznik škody ve smyslu naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku u obviněného nemají význam (v té souvislosti
přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004) a ve výroku
určené výše způsobené škody jsou zcela správné.
49. Jestliže obviněný své výhrady ohledně výše škody ve stejném duchu promítl i v námitkách proti
své povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. způsobenou škodu nahradit, a učinil tak prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné je akceptovat, protože obviněný
tvrdí, že škoda, kterou má zaplatit, byla vymezena v rozporu s hmotným právem. O rozpor s
hmotným právem může jít zejména tehdy, byla-li výše škody způsobené trestným činem zjištěna
mimo podmínky vymezené v ustanovení § 137 tr. zákoníku, který určuje, jakým způsobem se výše
škody stanoví. Jestliže je výše škody zjištěna v rozporu s tímto ustanovením, pak výrok o náhradě
škody, který je založen na takovém zjištění, spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení,
stejně jako v případě, kdy do výroku o náhradě škody je zahrnuta škoda, která není v příčinné
souvislosti s posuzovaným trestným činem. Lze sem podřadit i vadu v posouzení otázky, kterým
hmotněprávním předpisem se řídí režim náhrady škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 858/2016).
50. Nejvyšší soud shledal, že není pochybením, když výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního
stupně rozhodl tak, že obviněný je povinen uhradit poškozené společnosti R. E. P. škodu (bod 1.) vevýši 73 665 Kč, společnosti P. (bod 2.) škodu ve výši 62 044 Kč, společnosti M. (bod 7.) škodu ve výši
168 727 Kč, společnosti S. E. CZ škodu ve výši 22 505 Kč, společnosti D. I. (bod 9.) škodu ve výši 81
368 Kč a společnosti B. (bod 10.) škodu ve výši 62 528 Kč. Vysvětlil totiž, že se uvedení poškození v
adhezním řízení připojili s nárokem na náhradu škody a že bylo prokázáno, že obviněný jim způsobil
škodu (viz strana 28 až 29 rozsudku soudu prvního stupně).
51. Odvolací soud na straně 17 svého usnesení konstatoval, že ve výroku, kterým byla soudem
prvního stupně poškozeným, kteří se řádně připojili se svými nároky a tyto dokladovali, přiznána
náhrada škody, neshledal pochybení.
52. Z uvedeného je zřejmé, že o nárocích těch poškozených, kteří se s požadavkem na náhradu škodu
připojili, soudy rozhodly v souladu se všemi podmínkami, které jsou stanoveny v ustanovení § 228
odst. 1 tr. ř., a to v návaznosti na závěry, které soudy učinily o vzniku majetkové újmy, jež
poškozeným v bodech 1., 2., 7., 9., 10. vznikla.
53. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uvedené námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě
škody nepovažoval za důvodné.
54. Obviněný v dovolání rovněž vytýkal, že soudy jemu za vinu kladený čin nesprávně právně
posoudily proto, že nerespektovaly zásady plynoucí z principu subsidiarity trestní represe a ultima
ratio, čímž uplatnil námitku, která s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice
koresponduje, jelikož jde o hmotněprávní výhrady mající podklad v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, jíž však Nejvyšší soud též považoval za nedůvodnou. Soudy obou stupňů měly při závěru o
tom, že obviněný uvedeným činem naplnil všechny formální znaky přečinu podvodu podle § 209 odst.
1, 3 tr. zákoníku, na paměti všechny významné podmínky, podle nichž je třeba zkoumat materiální
korektiv společenské škodlivosti.
55. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovaly, že trestným činem je podle trestního zákoníku
takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je
možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost činu obviněného soudy
zvažovaly s ohledem na konkrétní posuzovaný případ a hodnotily ji s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty
přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Správně shledaly, že nejde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe nebyl trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, protože posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti po všech
stránkách odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pro tyto závěry
braly v úvahu zejména okolnosti, za nichž byl čin spáchán, především to, že obviněný se činu, jenž je
pokračujícím trestným činem, dopouštěl po dobu více než dvou let, kdy mnoha svým nájemcům
(celkem u deseti poškozených) účtoval ceny zvýšené o DPH. Navíc škoda, kterou způsobil, se blížila
hranici částky půl milionu Kč (ve výši 461 300,08 Kč), čímž naplnil kvalifikační znaky odstavce 3 §
209 tr. zákoníku, tj. škodu větší, ale blížící se hranici škody značné (viz § 138 odst. 1 tr. zákoníku).
Nejednalo se tedy o přečin v základní skutkové podstatě, což činí trestný čin společensky
závažnějším.
56. Ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je princip subsidiarity trestní represe doplněn principem
„ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud
se obviněný domáhal toho, že v jeho případě není nutné aplikovat prostředky trestního práva, alepostačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soudy mu správně
nevyhověly a důvodně shledaly, že v daném případě šlo o závažnou trestnou činnost, při které bylo
nutné použít trestní represi, protože právní úprava odpovědnosti v oblasti práva občanského by byla
zcela neúčinná, neboť porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní
skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a je tak namístě uplatňovat trestní odpovědnost,
která s ohledem na oblast daňové ukázněnosti daňových poplatníků by v posuzovaném případě
nebyla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Třebaže
právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy
práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení
trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i
mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní
odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému
způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné
obohacení (srov. § 43 a násl., § 228 a § 229 tr. ř.). V tomto případě však na čin obviněného jiná
odpovědnost nedopadala, protože se zásadně a primárně jednalo o kriminální čin.
57. Na základě těchto hledisek Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže
dospěly k závěru, že posuzovaný případ je natolik škodlivý pro společnost, že je nezbytné na
obviněného užít prostředky trestního práva, protože obviněný daňového práva zneužil ke svým
zištným a podvodným záměrům.
58. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. | decision_1000.pdf |
5 | Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15.03.2017, sp. zn. 20 Cdo 5045/2016,
ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5045.2016.1
Číslo: 84/2018
Právní věta: Potvrzení evropského exekučního titulu podle Nařízení (ES) č. 805/2004 nemusí
obsahovat konkrétní výši úroků (z prodlení), pokud tato výše vyplývá z (evropského) exekučního
titulu, který je nedílnou součástí potvrzení, a je zřejmé, že potvrzení evropského exekučního titulu se
vztahuje i na tyto úroky (z prodlení).
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Spisová značka: 20 Cdo 5045/2016
Číslo rozhodnutí: 84
Číslo sešitu: 6
Typ rozhodnutí: Usnesení
Hesla: Exekuce, Vykonatelnost rozhodnutí
Předpisy: čl. 20 Nařízení (ES) č. 805/2004
čl. 21 Nařízení (ES) č. 805/2004
čl. 6 Nařízení (ES) č. 805/2004
čl. 7 Nařízení (ES) č. 805/2004
čl. 8 Nařízení (ES) č. 805/2004
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání oprávněné zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2016, sp. zn.
20 Co 182/2015, a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze
dne 12. 2. 2015, sp.zn. 103 EX 37558/14, a věc vrátil soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi,
Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně pověřením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 80 EXE 4172/2014-31, pověřil soudního
exekutora JUDr. T. V., Exekutorský úřad P. (nyní je exekuce vedena JUDr. L. J., Exekutorský úřad P.)
– dále jen „soudní exekutor“, provedením exekuce na majetek povinné na základě rozsudku
Okresního soudu Mödling ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 C 647/13w (dále též „evropský exekuční
titul“), k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 12 631,02 EUR a nákladů nalézacího řízení ve výši 3
099,97 EUR. Soudnímu exekutorovi dále uložil, aby v části požadovaného úroku ve výši 8,38 % z
částky 5 474,80 EUR od 1. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 470,24 EUR od 14. 8. 2012do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 273,31 EUR od 14. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z
částky 2 196,48 EUR od 14. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8.38 % z částky 1 658,98 EUR od 18. 8.
2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 401,82 EUR od 18. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z
částky 90 EUR od 29. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 468,73 EUR od 29. 8. 2012 do
zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 1 156,66 EUR od 29. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky
20 EUR od 1. 9. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 420 EUR od 1. 10. 2012 do zaplacení
(dále též „úroky z prodlení“) exekuční návrh oprávněné ze dne 15. 7. 2014 zamítl.
2. Soudní exekutor usnesením ze dne 12. 2. 2015, č. j. 103 EX 37558/14-21, exekuční návrh ohledně
úroků z prodlení zamítl, neboť oprávněná i přes opakované výzvy nedoložila potvrzení evropského
exekučního titulu, resp. jeho přílohu, z níž by vyplýval nárok na požadované úroky z prodlení. Podle
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, kterým se zavádí
evropský exekuční titul pro nesporné nároky [dále jen „Nařízení (ES) č. 805/2004“] totiž z potvrzení
evropského exekučního titulu musí vyplývat nejen výše jistiny, ale i výše jejího příslušenství, tj.
nákladů řízení a úroků. V posuzovaném případě ovšem z potvrzení evropského exekučního titulu výše
úroků nevyplývá.
3. K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 20 Co 182/2015,
potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 12. 2. 2015, č. j. 103 EX 37558/14-21, a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že oprávněná sice předložila
veškeré dokumenty nezbytné pro výkon rozhodnutí potvrzeného jako evropský exekuční titul podle
čl. 20 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004, z potvrzení evropského exekučního titulu ovšem vyplývá jen
nárok na zaplacení jistiny a nákladů řízení, nikoliv nárok na zaplacení úroků z prodlení a jejich výše.
Vzhledem k tomu, že donucovací orgány členského státu výkonu podle čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č.
805/2004 nejsou oprávněny rozhodnutí nebo jeho potvrzení jako evropského exekučního titulu
přezkoumávat ve věci samé, musí vycházet jen z předloženého potvrzení evropského exekučního
titulu. Pokud je v tomto potvrzení ve vztahu k úrokům z prodlení uveden pouhý odkaz na přílohu (v
textu „see attachment“) a tato příloha soudu nebyla i přes jeho výzvy doložena, nelze rozhodnutí v
této části na území České republiky vykonat. Z potvrzení evropského exekučního titulu skutečně
musí vyplývat celý nárok, aby jej (celý) bylo možné vykonat.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž kromě jiného namítá, že podle
čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004 soud členského státu výkonu není oprávněn přezkoumávat
rozhodnutí ve věci samé. Pokud se tedy odvolací soud zabýval přílohou potvrzení evropského
exekučního titulu, řešil tím nepřípustně otázku „věci samé“. Odvolací soud dále nesprávně posoudil
vztah mezi potvrzením evropského exekučního titulu a samotným evropským exekučním titulem.
Exekučním titulem není potvrzení nýbrž samotné cizí rozhodnutí. Pokud je proto nárok na zaplacení
úroků a jejich výše v evropském exekučním titulu řádně specifikována a potvrzení z ní na celý rozsah
evropského exekučního titulu, tj. nebylo ve smyslu čl. 8 vydáno tzv. částečné potvrzení evropského
exekučního titulu, je vynětí nároku na úroky z prodlení nesprávné. Vzhledem k tomu, že oprávněná
předložila všechny taxativně uvedené dokumenty potřebné k nařízení exekuce [čl. 20 Nařízení (ES)
č. 805/2004], měla být exekuce nařízena i pro úroky z prodlení. Nadto dodává, že odvolací soud se s
námitkou, že přílohou potvrzení evropského exekučního titulu je samotný evropský exekuční titul
řádně nevypořádal, čímž porušil § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Otázka, zda přílohou potvrzení evropského exekučního titulu
je exekuční titul či nikoliv, doposud nebyla řešena nejen dovolacím soudem, ale ani v judikatuře
Soudního dvora Evropské unie. Stejně tak otázka, zda je soudem prováděný přezkum, co je přílohou
potvrzení evropského exekučního titulu, ve smyslu čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004
nepřípustným přezkumem ve věci samé. S ohledem na tuto skutečnost proto dovolatelka navrhuje,aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a ve věci sám rozhodl tak, že exekučnímu
návrhu dovolatelky se v celém rozsahu, tj. včetně úroku z prodlení, vyhovuje, případně aby dovolací
soud předložil dovolatelkou v dovolání formulované předběžné otázky k řešení Soudnímu dvoru
Evropské unie a po jejich zodpovězení následně usnesení odvolací soud shora uvedeným způsobem
změnil.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění
podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť procesní otázka, zda z potvrzení evropského exekučního titulu podle Nařízení (ES) č.
805/2004 musí vyplývat výše úroků z prodlení či postačuje toliko odkaz na přílohu tohoto potvrzení, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
6. Podle čl. 6 odst. 1 Nařízení (ES) č. 805/2004 je rozhodnutí o nesporném nároku vydané v členském
státě je po časově neomezené žádosti podané původnímu soudu potvrzeno jako evropský exekuční
titul, pokud a) je rozhodnutí vykonatelné v členském státě původu a b) rozhodnutí není v rozporu s
pravidly soudní příslušnosti, která jsou stanovena v oddílech 3 a 6 kapitoly II nařízení (ES) č.
44/2001 a c) soudní řízení v členském státě původu splnilo požadavky, které jsou stanoveny v
kapitole III, pokud je nárok nesporný ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo c) a d) rozhodnutí bylo
vydáno v členském státě, ve kterém má dlužník bydliště ve smyslu článku 59 nařízení (ES) č.
44/2001, v případech, kdy nárok je nesporný ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo c), souvisí se
smlouvou, kterou uzavřela osoba, spotřebitel, za účelem, který nelze považovat za její obchodní či
profesní činnost a dlužníkem je spotřebitel.
Podle čl. 7 Nařízení (ES) č. 805/2004 pokud rozhodnutí zahrnuje vykonatelné rozhodnutí o výši
nákladů spojených se soudním řízením, včetně úrokových sazeb, musí být potvrzeno jako evropský
exekuční titul rovněž s ohledem na náklady, pokud dlužník nepodal v průběhu soudního řízení v
souladu s právem členského státu původu konkrétní námitku proti úhradě takových nákladů.
Podle čl. 8 Nařízení (ES) č. 805/2004 pokud požadavky tohoto nařízení splňují pouze části
rozhodnutí, je pro tyto části vydán částečný evropský exekuční titul.
7. Smyslem evropského exekučního titulu je zjednodušit výkon (exekuci) vybraných cizích rozhodnutí
v jiném státě. Na rozdíl od výkonu rozhodnutí na základě Nařízení (ES) č. 44/2001 proto u
evropského exekučního titulu není vyžadováno výslovné uznání nebo jiný akt stejného nebo
srovnatelného druhu, směřující k výkonu rozhodnutí. Jsou-li splněny Nařízením č. 805/2004
předvídané podmínky, je cizí rozhodnutí (evropský exekuční titul) příslušným orgánem ve státě svého
vydání potvrzeno jako evropský exekuční titul. Pokud jsou požadavky splněny pouze ohledně části
rozhodnutí, vydává se toliko částečné potvrzení evropského exekučního titulu.
8. Potvrzení samo o sobě není exekučním titulem, pouze osvědčuje, že evropský exekuční titul je vmezích své vykonatelnosti vykonatelný i ve státě výkonu. Exekučním titulem i nadále zůstává cizí
rozhodnutí, na které se hledí jako na tuzemský exekuční titul s tím rozdílem, že jej nelze podrobovat
přezkumu ve věci samé. S ohledem na tuto skutečnost proto pro nařízení exekuce ve státě výkonu
nepostačuje pouhé předložení potvrzení, je nutné předložit (kromě jiného) i evropský exekuční titul,
který je nedílnou součástí potvrzení.
9. V posuzované věci bylo vydáno potvrzení evropského exekučního titulu vztahující se ke všem
oprávněné přiznaným nárokům obsaženým v cizím rozhodnutí, nikoliv jen částečné potvrzení
evropského exekučního titulu. V části potvrzení věnované příslušenství však nebyly výslovně
specifikovány úroky z prodlení, potvrzení toliko odkazovalo na přílohu (v textu „see attachment“).
Odvolací soud, stejně jako soudní exekutor, jakožto soud prvního stupně, tento odkaz shledal jako
nedostačující. Případný přezkum přílohy považoval za nepřípustný přezkum ve věci samé ve smyslu
čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004, s čímž ovšem dovolací soud nesouhlasí.
10. Z Nařízení (ES) č. 805/2004 nevyplývá, jakým způsobem by v potvrzení mělo být příslušenství
specifikováno. Nařízení toliko stanovuje, že evropský exekuční titul musí být potvrzen i pro náklady
soudního řízení, včetně úrokových sazeb (příslušenství), pokud mají být vykonatelné i ve státě
výkonu [čl. 7 Nařízení (ES) č. 805/2004]. S ohledem na zásadu přednosti unijního práva před právem
národním by národní právo nemělo nad rámec Nařízení (ES) č. 805/2004 stanovovat podmínky pro
vydání potvrzení evropského exekučního titulu. Zvláště, když sám donucovací orgán ve státě výkonu
ani není oprávněn přezkoumávat, zda předpoklady pro potvrzení exekučního titulu jako evropského
exekučního titulu, které nařízení stanoví, skutečně nastaly či nikoliv.
11. Z předmětného potvrzení vyplývá, že se nejedná o částečné potvrzení [čl. 8 Nařízení (ES) č.
805/2004], nýbrž o potvrzení vztahující se ke všem nárokům přiznaným evropským exekučním
titulem. Ve věci nebyla navržena oprava či zrušení potvrzení [čl. 10 Nařízení (ES) č. 805/2004].
Rovněž nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by povinná požádala o přezkum rozhodnutí z důvodů
vyplývajících v článku 19 odst. 1 Nařízení (ES) č. 805/2004. Donucovací orgán ve státě výkonu může
zamítnout exekuční návrh vedle důvodů předvídaných ve vnitrostátních předpisech pouze z důvodů
uvedeného v článku 21 Nařízení (ES) č. 805/2004, které ovšem v tomto řízení namítány nebyly.
Donucovací orgán ve státě výkonu při přezkumu exekučního návrhu podaného na podkladě
evropského exekučního titulu zejména ověřuje, zda návrh koresponduje s exekučním titulem.
Přestože exekučním titulem se primárně rozumí evropský exekuční titul, tento je nutné ověřovat ve
vzájemné spojitosti s potvrzením, které však jen osvědčuje vykonatelnost cizího rozhodnutí pro účely
vykonávacího řízení mimo stát původu. Vzhledem k tomu, že bez samotného cizího rozhodnutí, na
něž potvrzení výslovně odkazuje, je potvrzení pro účely nařízení exekuce nepoužitelné, je třeba mít
za to, že přílohou (v textu „see attachment“), na níž je v textu potvrzení odkazováno, se rozumí právě
evropský exekuční titul, jehož vykonatelnost potvrzení osvědčuje. Ostatně jiné dokumenty než
potvrzení a evropský exekuční titul (a překlady těchto dokumentů) oprávněná ani není povinna
donucovacímu orgánu ve státě výkonu předkládat [čl. 20 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004]. Pokud
tedy z potvrzení vyplývá, vykonatelnost jakého exekučního titulu na území cizího státu osvědčuje a že
se toto potvrzení bezvýhradně vztahuje na všechny exekučním titulem přiznané nároky, včetně úroků
z prodlení, lze odkaz na přílohu (evropský exekuční titul) v části potvrzení věnované úrokům z
prodlení považovat za dostačující. Jinak řečeno, potvrzení nemusí obsahovat konkrétní výši úroků z
prodlení, pokud tato výše vyplývá z (evropského) exekučního titulu, který je nedílnou součástí
potvrzení, a je zřejmé, že potvrzení se vztahuje i na tyto úroky z prodlení. Opačný výklad by zvláště
za situace, kdy v rámci exekučního řízení oprávněný nedisponuje žádnými opravnými prostředky
proti samotnému potvrzení, vedl k nepřípustnému formalismu, kdy donucovací orgán ve státě výkonu
bude nad rámec unijního práva diktovat podmínky, za nichž má být potvrzení evropského exekučního
titulu vydáváno. Zabývání se otázkou, co je přílohou, na níž odkazuje potvrzení, resp. samotný
přezkum odkazu na přílohu, tj. na evropský exekuční titul, není přezkumem rozhodnutí ve věci samépodle čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004.
12. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je co do posuzované
procesní otázky nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), z uvedeného důvodu se proto dovolací soud
nezabýval dalšími dovolatelkou namítanými otázkami. Výše uvedené právní posouzení přitom je zcela
zjevné (jedná se o tzv. acte clair), proto Nejvyšší soud není povinen obrátit se s žádostí o řešení
předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7.
2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 Sb. rozh. obč.). Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout),
napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudního exekutora, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí
a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně,
resp. soudnímu exekutorovi, v němž příslušný exekuční soud pověří soudního exekutora i pro úroky z
prodlení. | decision_1001.pdf |
6 | Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.01.2017, sp. zn. 23 Cdo 4297/2015,
ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4297.2015.1
Číslo: 73/2018
Právní věta: Vynaložil-li pojištěný sám se souhlasem poškozené náklady na provedení demolice
stavby, která byla poškozena jednáním pojištěného, přičemž k provedení demolice byla poškozená
jako vlastník objektu povinna, má pojištěný podle § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě, proti pojistiteli právo na úhradu těchto nákladů, a to až do výše, do které by byl jinak
povinen plnit poškozené pojistitel.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Spisová značka: 23 Cdo 4297/2015
Číslo rozhodnutí: 73
Číslo sešitu: 5
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Hesla: Pojištění odpovědnosti za škodu
Předpisy: § 44 odst. 3 předpisu č. 37/2004Sb.
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí:
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2014,
sp. zn. 164 EC 79/2011, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 68 Co
29/2015, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 164 EC 79/2011-140, zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 863 358 Kč s příslušenstvím (bod I.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované shora uvedené částky z titulu
nároku na plnění z pojistné smlouvy, která byla mezi účastníky uzavřena dne 26. 8. 2009 mimo jiné
pro případ odpovědnosti za škodu způsobené při výkonu činnosti žalobkyně zapsané v obchodním
rejstříku – provádění staveb, jejich změny a odstraňování. Žalobkyně se po žalované domáhala
pojistného plnění s tím, že náklady, které vynaložila na zbourání části budovy, měl vynaložit
objednatel (vlastník objektu – obec L.), a žalobkyně tak plnila pouze svoji prevenční povinnost ze
závazkového vztahu a chtěla škodě zabránit.3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu pro pojištění
podnikatelských rizik – TREND 07, a to na dobu neurčitou s počátkem pojištění 1. 9. 2009. Mimo jiné
bylo mezi účastníky sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku a za škodu
způsobenou v souvislosti s předmětem činnosti žalobkyně dle čl. III. pojistné smlouvy. Součástí
pojistné smlouvy byly též Všeobecné pojistné podmínky žalované pro pojištění majetku a
odpovědnosti P 100/05. V článku XIII. si účastníci sjednali, že zachraňovacími náklady se rozumí
účelně vynaložené náklady na: a) odvrácení vzniku bezprostředně hrozící pojistné události, b)
zmírnění následků již nastalé pojistné události, c) odklizení poškozeného pojištěného majetku nebo
jeho zbytků, pokud je povinnost toto učinit z hygienických, ekologických, či bezpečnostních důvodů.
Podle odst. 5 uvedeného článku účastníci dále sjednali, že pojistitel není povinen hradit zachraňovací
náklady podle odst. 1 písm. a) a b) tohoto článku z pojištění odpovědnosti za škodu. Pojistná smlouva
byla účinná od 1. 9. 2009. Žalobkyně, jako zhotovitel, uzavřela s objednatelem, obcí L., písemnou
smlouvu o dílo č. 876 ze dne 22. 12. 2008. Žalobkyně se zavázala pro vlastníka objektu č. p. na
pozemku parc. č. st. 16/1, obec L., vykonávat stavební práce na projektu „Rekonstrukce objektu č. p.
na bytové jednotky“. Objekt se sestával ze dvou budov, a to Budovy a Stodoly. V rámci stavebních
prací měla žalobkyně provádět bourací práce na Budově, Stodola měla být bouráním nedotčena a
zrekonstruována. Při zásahu do zdiva Budovy na úrovni prvního nadzemního podlaží však došlo k
jejímu samovolnému zřícení a sousední objekt – Stodola byl touto havárií poškozen. Došlo ke
statickému narušení střešní konstrukce a provalení střechy, v důsledku čehož byla nařízena demolice
Stodoly. Městský úřad Ú., odbor výstavby a životního prostředí, vydal rozhodnutí o neodkladném
odstranění stavby, jímž bylo nařízeno vlastníkovi stavby, aby neodkladně odstranil stavbu nejpozději
do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, a to stavbu – dvorní objekt stodola.
4. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně netvrdila a neprokazovala v projednávané věci
okolnosti o pojistné události, která je spojena se vznikem její povinnosti nahradit škodu, která
nastala v souvislosti s její činností a vztahem k objednateli dle smlouvy o dílo ze dne 22. 12. 2008.
Svůj nárok omezila tak, že se jedná o náklady, které účelně vynaložila na splnění své prevenční
povinnosti, aby škoda objednateli nenastala.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě
a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na pojistné plnění není po právu.
6. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; zopakoval důkaz Všeobecnými
pojistnými podmínkami. Odvolací soud shledal porušení smluvní povinnosti žalobkyní, když nezjistila,
že objekt Budovy a objekt Stodoly je konstrukčně provázán trámem, tedy v důsledku její činnosti při
bourání Budovy došlo k poškození Stodoly, která byla staticky narušena, a bylo tak nutno přistoupit k
její demolici dle rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby Městského úřadu Ú., odbor výstavby a
životního prostředí, ze dne 26. 5. 2010. Byl tedy prokázán první předpoklad odpovědnosti za škodu,
kterou je porušení smluvní povinnosti ze strany žalobkyně. Uvedl však, že v řízení nebylo tvrzeno, ani
prokázáno, že by obci L. – poškozenému vznikla v souvislosti s náklady vynaloženými na odstranění
stavby Budovy (správně Stodoly) škoda, jako majetková újma, o kterou by se majetek obce L.
zmenšil. Vzhledem k tomu, že chybí druhý z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je vznik
škody na straně poškozeného – obce L. v souvislosti s náklady vynaloženými na odstranění stavby,
nenastala pojistná událost, a žalobkyně tak nemá nárok na výplatu pojistného plnění. Pojištěný má
sice dle čl. I. bod 2 písm. iii/ Zvláštních pojistných podmínek č. P 600/05 právo, aby mu pojistitel
uhradil i jinou majetkovou škodu dle čl. VIII bod 1/, zahrnující např. náklady na likvidaci zničené
věci, musí se však jednat o náklady poškozeného. V projednávané věci se však o náklady
poškozeného nejedná, neboť obec L. ničeho na odstranění stavby nevynaložila.II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
9. K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek,
zdali lze za škodu považovat i náklady na demolici a odstranění poškozené věci, a zda tím, že sám
pojištěný (žalobkyně) provedl demolici poškozené stavby, uhradil ve smyslu ustanovení § 44 odst. 3
zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné
smlouvě), škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému. Při řešení první uvedené otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Druhá dovolatelkou
předložená otázka je pak otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Dovolání je důvodné.
12. Dovolatelka poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního
stupně při řešení právní otázky, zda jsou splněny podmínky pro vyplacení pojistného plnění.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určil, ale nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Předně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke škodě v souvislosti s náklady
vynaloženými na odstranění stavby nedošlo, když nebyly ze strany poškozeného vynaloženy žádné
prostředky na odstranění následků.
15. Dovolací soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že za škodu se obecně považuje majetková újma
vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda znamená zmenšení (úbytek) majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u
poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh
věcí dalo očekávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
986/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2005,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4851/2014).
16. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře posuzoval jako škodu případy, kdy došlo ke zřícení
objektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010), i situace,
kdy škodu mohou představovat náklady demolice, které bude nutno objektivně vynaložit (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016). Závěry uvedených
rozhodnutí lze přitom vztáhnout i na projednávanou věc, kdy poškozená byla povinna podle
správního rozhodnutí provést demolici objektu.17. V dané věci dne 26. 5. 2010 Městský úřad Úštěk, odbor výstavby a životního prostředí, vydal
rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby, jímž bylo nařízeno vlastníkovi stavby (tedy obci L. u
L.), aby neodkladně odstranil stavbu – dvorní objekt stodola. Povinnost demolice tedy stíhala dle
uvedeného rozhodnutí vlastníka – poškozeného. Tento byl tudíž zavázán vynaložit náklady na
demolici. Tyto náklady jsou pak součástí škody, která poškozenému (vlastníkovi objektu) vznikla v
důsledku jednání žalobkyně.
18. Odvolací soud proto první řešenou otázku, zdali lze za škodu považovat i náklady na demolici a
odstranění poškozené věci, posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
19. Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zdali tím, že sama pojištěná (žalobkyně) provedla demolici
poškozené stavby, „uhradila“ ve smyslu ustanovení § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), škodu, za kterou odpovídá přímo
poškozenému.
20. Dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě uhradil-li pojištěný škodu, za kterou
odpovídá přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše,
do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel.
21. Citované ustanovení hovoří o úhradě škody samotným pojištěným, aniž by byl pojem úhrada
jakkoli blíže specifikován. Úhrada škody může být provedena jak v penězích, tak i v nepeněžní formě.
Úhrada způsobené škody tak může být učiněna v jakékoli formě, která je schopna způsobit zánik
závazku škůdce z odpovědnosti za škodu. Jestliže pojištěný sám se souhlasem poškozené provedl
demolici Stodoly, vynaložil náklady na provedení demoličních prací, k nimž by jinak byla povinna
poškozená podle rozhodnutí Městského úřadu Ú. Nepeněžním (naturálním) způsobem uhradil škodu,
za kterou poškozené odpovídal. Tímto způsobem bylo dosaženo stejného výsledku, jako kdyby
poškozená sama vynaložila náklady na provedení demolice odstraňované stavby, a až následně jí tyto
náklady uhradila žalobkyně v penězích. Není zde žádný logický důvod, aby v případě poskytnutí
nepeněžního plnění byla aplikace ustanovení § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě vyloučena.
22. Vynaložil-li tedy pojištěný sám se souhlasem poškozené náklady na provedení demolice stavby,
poškozené jednáním pojištěného, přičemž k provedení demolice byla poškozená jako vlastník objektu
povinna, má pojištěný podle § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě proti pojistiteli právo na úhradu
těchto nákladů, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozené pojistitel.
23. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadené
rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). | decision_1002.pdf |
7 | "Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne\n31.01.2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014,\nECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.(...TRUNCATED) | decision_1003.pdf |
8 | "Usnesení Nejvyššího soudu ze dne\n31.01.2017, sen. zn. 29 NSČR 4/2015,\nECLI:CZ:NS:2017:29.NSC(...TRUNCATED) | decision_1004.pdf |
9 | "Usnesení Nejvyššího soudu ze dne\n31.01.2017, sp. zn. 8 Tdo 1787/2016,\nECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1(...TRUNCATED) | decision_1005.pdf |
10 | "Usnesení Nejvyššího soudu ze dne\n26.01.2017, sp. zn. 11 Tvo 1/2017,\nECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.1.(...TRUNCATED) | decision_1006.pdf |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Czech Supreme Court Decisions Dataset
This dataset contains decisions from the Supreme Court of the Czech Republic scraped from their official collection database.
Data Usage
This dataset is ideal for:
- Building legal vector databases for RAG (Retrieval Augmented Generation)
- Training language models on Czech civil and criminal law
- Creating synthetic legal datasets
- Legal text analysis and research
- NLP tasks focused on Czech judicial domain
Legal Status
The dataset contains publicly available court decisions without any license restrictions. The Supreme Court decisions are official documents and as such are not subject to copyright protection.
- Downloads last month
- 20