Dataset Viewer
Unnamed: 0
int64 0
0
| text
stringlengths 10
1.66M
⌀ | file
stringlengths 14
100
|
|---|---|---|
0 | V V I N N V V I N N N A V V I N N N A A V V I N N N A A V V I N N N A A A A V I N N A A [ 2 ] + + + + , + + + . + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + ++ + + + [pageend1]Obsah Články Pocity viny a - vina 3 M.Boss: Analýza "pocitů viny" a cíl psychoterapie 5 Diskuse Vina a zkušenost viny dnes (M. Odermatt) 13 Kde jsou hranice viny (/.Górres) 19 Recenze K. Jaspers: Otázka viny 22 A. Görres, K.Rahner: Das Böse 24 Excerpta a reprinty V.Svobodová: Člověk v mezních situacích 26 J.Gründel: Mravní přičítatelnost viny 28 M.Buber: Vina a pocit viny 29 Meditace R.Guardini: Odpouštění 33 P o e z i e V. Holan 36 V. Renč 36 O d. [pageend2]ČLÁNKY Pocity viny a - vina Pro to, co nenabylo spojitosti se svou základnou nebo ji ztratilo, má naše mudrosloví trefné označení: visí to ve vzduchu, stojí to na písku« Příkladem něčeho takového může být pojem pocitu viny v té podobě, v jaké s ním zacházejí mnozí dnešní psychopat o logové. Srovnáme-li jej s podobným pojmem ‘'pocitu pronásledování“, zjistíme rozdíl« Snad každý psycholog a psychiatr pojmově rozlišuje mezi “pocitem pronásledování" a samotným "pronásledováním"« Skutečné pronásledování zná ze zkušenosti vlastní nebo zprostředkované a je schopen uvažovat, zda pocity pronásledování plynou z reálné situace druhého člověka nebo zda jsou příznakem poruchy, kdy pronásledování je pouze pacientovou fikcí. Jde-li o prvou alternativu, zachová se jinak než kdyby šlo o perzekuční blud. Jinak je tomu při pocitech viny. Ani tady se psychopatologům pojmové rozlišení nevytratilo zcela, nebot důsledně užívají výrazu "pocity viny" a nikdy ne promiscue "pocity viny" a "vina". Nějak se však vytratil z užívání" druhý člen této dvojice. Svěřují-li se pacienti se svými pocity viny odborníkovi, jeho první myšlenkou zpravidla není starost o to. zda jde o vinu skutečnou nebo fiktivní (jak tomu bylo u pronásledování), nýbrž klasifikační soud a priori o povaze duševní poruchy. 0 reálné vině tedy dnešní psychologie uvažuje podivuhodně nerada; jakoby pod vlivem nějaké zábrany. I když výraz a pojem "vina" z hovorů a úvah nemizí, jeho rozsah se značně zúžil. Dnes většinou znamená porušení pravidel, platných s ohledem na určitou situaci. Tato pravidla jsou vyjadřována konkrétním způsobem:školní řád, trestní zákoník, pravidla hry, silničního provozu, společenského styku, partnerského soužití apod. Mají svou omezenou závaznost a mimo výslovně uváděnou situaci ztrácejí smysl. V takovéto situaci člověk funguje v určité roli, přičemž ani situaci, ani roli není třeba brát smrtelně vážně. Spíše tody "selhání“ než "vina". Etymologie "selhání" prozrazuje jeho souvislost se lží (tedy i s pravdou), ale ta je dnes již zcela zapomenuta. Proto selhání podle dnešních měřítek není nic odsouzeníhodného, právě tak jako uklouznutí na zamrtzlé louži. Má někdy nemilé důsledky, pro ty se však hodí termín "smůla". Dnešní psychologové jsou velmi alergičtí na jakékoli "moralizování": za smůlu nelze nikoho vinit. Moderní psychologie objevila pocit viny v dosud neprozkoumané souvislosti - jako chorobný symptom. Neprohlásila sice výslovně každý pocit viny za symptom, ale také se nezdržovala rozlišováním viny zdánlivé a skutečné (zatímco chorobnou depresi a přirozené truchlení přece jen rozlišila). Tato nedbalost je již sama o sobě symptomatická a odpovídá duchu doby postupující sekularizace, liberalizace, demytologizace, kácení model a pozvolného likvidování přirozených autorit. Moderní psychologie, která objevila, kterak egocentrický autoritativní rodič může dítěti ^vštípit pocit provinilosti, třebaže c reálné vině dítěte nemůže být řeči, se domnívala, že svým osvícenským étosem pomáhá pokroku. Ten však nepozorovaně a nepochopitelně vyústil v neosobní totalitu, s níž je spojena i absurdní "nevinnost": nikdo za nic vlastně nemůže, není viny, nemělo by být t-restu, nanejvýš jen "náprava". Ano, svět .je tragický, ale tragédie je vlastně - smůla. Od nepaměti znamenala vina porušení řádu, který byl pokládán za obecně platný a jenož zdroj byl spatřován mimo vůli jednotlivce nebo skupiny. Její odčiňování spočívalo ve znovunastolení působnosti porušeného řádu. Tak to chápali lidé intuitivně již dávno před vznikem křestanství i jiných existujících náboženství. Moralista i právník tuto intuici pouze vyjadřoval a precizoval. Vodítkem při chápání a posuzování viny nebyl subjektivně prožitkový fakt pocitů viny, nýbrž něco, c 0 se stalo. Kdo se provinil, zpronevěřil se určitému očekávání, požadavku, nároku, a vina byla stavem této zpronevěry. Kromě viníka tu byl někdo, známý 9 [pageend3]nebo i jen tušený, jehož nárok či požadavek byl oslyšen, jehož očekávání nebo spoléhání bylo zklamáno» Tímto někým byl nositel uznávané autority v rodině, obci nebo ještě širším společenství, jehož postavení bylo zpravidla legitimováno poukazem na řád "shůry daný”. Původ tohoto shůry daného řádu byl spatřován v.tak či onak tušené vůli Boží, Tyto souvislosti nikdy nebyly neproblematické. Nikdy nechybělo pokušení moci, která mnohdy, jak praví německé úsloví, právo předešla. Nikdy nebylo bezpečné jistoty o obsahu Boží vůle (s výjimkou jejího nejobecnějšího vyjádření, jak je zachyceno např, v desateru), Asi vždycky byly ve hře i ty vlivy, na které upozornila až moderní psychologie; že totiž vědomí onoho řádu procitá jen pozvolna pod vlivem životní zkušenosti a že tato zkušenost může být i zraňující a deformující; že rámcem této formativní zkušenosti je vztah JA k. nějakému TY, zpravidla slabšího JÁ k mocnějšímu TY, - Vždy se však vědělo, že existují situace a lidské úlohy, které je třeba brát smrtelně vážně, protože za neobstání v nich se platí ztrátou tváře, případně i duše. Právě toto však bylo v epoše ’’nevinné” neosobnosti zapomenuto, vytěsněno i vědomě potlačeno. Odtud ta nedůtklivost, nepravá útlocitnost, připomene-li se, že některé situace jsou smrtelně vážné. Vina je stav zpronevěřilosti, svévolného setrvávání ve stavu zadluženosti. Věřitelem je koneckonců plnost bytí. Nikoli naše lidské, neúplné bytí, nýbrž Ten, který vskutku a plně jest. Nositelé autority v rodině, pospolitosti, společnosti jsou těm/, kdo jsou poddáni jejich vlivu, podnětem procitání mravního vědomí. Jsou předobrazy, náměstky Toho, který jest. Tedy jakýmisi zástupnými věřiteli. Zprone- věří-li se oni této smrtelně vážné funkci (třeba tím, že se povýší na věřitele absolutního), procitne- v tom, kdo je poddán jejich vlivu, jen nedozrálé nebo i pokřivené vědomí mravního řádu. Pocit viny jako chorobný symptom je tedy vědomím nepravého dluhu nepravému věřiteli. Je záhodno uvádět je na pravou míru, ne však tvrdit, že možnost dluhu neexistuje. Tu a tam se začíná moderní psychologie probírat z mrá.kot redukcionismu. Objevila v "já” integračního činitele duševního života. Objevuje i význam hodnot, které nejsou pouhou projekcí pudových přání. Ve svědomí vidí nejen trestající instanci, ale i strážce' lidské identity. Někdejší imperativ "nefrustrovat” zaměnila po-< čtivějším "opravdověji milovat”. Nenalézá však už tolik uší k.slyšení. Současná rutinní praxe (zejména lékařská) je většinou jiná.Jste smutní, že jste si - stručně řečeno - nepočínali jak bylo třeba? Že jste někomu ublížili? Ze jste zanedbali své děti nebo je dokonce opustili? Že jste promarnili život služebností falešným bohům? Nemůžete proto spát? Obrátíte-li se na odborníky, riskujete, že vám nepomohou najít cestu, ale zato vám budou temperovat chemismus ústředního nervstva. Snad nevědí, co činí. Redukcionismus je mdlobou ducha. "Všechno se začalo člověku rozpadat,” říká dominikán Albert Plé, popisující zánik středověké duchovní syntézy, a pokračuje: "Boží imanence byla pojednou neslučitelná s Boží transcendencí (právě v tom spočívá tragédie protestantismu), lidé ztratili smysl pro tajemství a pro liturgii. Duše ztratila spojení s tělem a Člověk se zdál být rozdělen ve dvě různorodé enti- ■ty>,_ jednu andělskou, druhou pokleslou v nepravost; ^ednu racionální, druhou stro- jovou.- Ponechán svému, osamění a střepům sebe sama prstal si rozumět." Redukcionismus je výslednicí snahy systemizovat při ztrátě schopnosti celost- ního: rozumění. Nedůvěra v působení intence vyššího řádu působí vzápětí i slepotu vůči jeho projevům. Proto jsou novodobí psychologové a sociologové raději etolo- gy a biology; nevidí v člověku to specificky lidské. Novodobí biologové jsou raději chemiky, ba fyziky: nevidí to specificky živé. Ti i oni vidět ani nechtějí. Snaha, která je opakem redukce, je totiž pokládána za naivní nebo pošetilou "konstrukci", "spekulaci”. A ta platí za "nevědeckou”. Redukce, tedy explanace jevu terminologií nižší úrovně jsoucna než je ta, která mu odpovídá, je drws ztotožňována s vědeckostí. Redukcionistických taktik je celá řada. Jednou z nich je zásadní popírání (a- nebo spíše zapírání) účelnosti v příro£^ě. Teoretik systémů M. Iviessarovich ji charakterizoval drsně, ale výstižně; "S teologií se dnes zachází jako se zapíranou 4 [pageend4]milenkou: nikdo se k ní nechce přiznat, rle málokdo se. odváží obejít se bez ní ...' Proto je v jakémkoli fencmón^..^'v.oje spatřováno nikoli -uskutečňování předem dané intence, nýbrž jen,-nahodilé rozrízn.c>.éní.. Vývojově.-vyšší formace má být pouhou- 1. odvozeninou formace ranější a jednodušší, aniž 'oy však”v ní byl. zahlédnut pod*:á. • statný přírůstek bytí, • .-■■■-• ž .’ ; Celogtní jev lze ..též dukovat.ns, .jeho jedinou složím, která je sice nezastupitelná,’' ale je vlastně.pouhým je.ho předpokladem, byt nezbytným, na nižší úrovni. Takto je.duševní život již tradičné, redukován na fyziologii ústředního nervstva.w Takto .lze také redukovat člověka jako etickou bytost na. pouhého vykonavatele situačně specifických bebaviorálních ckčů, ty nu neurofyziologické • stereotypy a ty možná dokonce na určité předivo nervových drah. A pak už stačí jen modelovat na kompjůtru ... ' ... I jako eticky odpovědná bytost má člověk svou ’nemryologii'\ Prochází určitým vývojem, jehož každá další-etapa znamená gradient bytí« Je současně pre determinována ”&• ťergo” (“zezad ?’•’)’a probouzená f-!a fronte1' (’’zpředu”) anebo spíše "shůry”. Takto se-' u dítěte objevuje první úsměv, což nazval vnímavý psychoanalytik R.'Spitz zcela správně pravým zázrakem. Nedošlo by k němu. nebýt náležitého biologického optim,?, organismu dítěte, ale také nebýt probouzejícího úsměvu matčina. Vývoj k e- tické odpovědnosti (která jo integrální -součástí zralého lidství) má své. etapy, je jichž mezníky mohou být - a-pravděpodobně jsou - napřustavení "superega". Jsou nezbytnými předpoklady vzniku (plus probuzení) etické odpovědnosti v nezbytné, a- všák nižší vrstvě lidského bytí, tj. ve sféro, psychodynamil^. Superego jakožto psychodynamický předpoklad svědomí však je;ště není svědomím, stejně jako optimal« ní funkce zrakového ' analýz át o rvi není ještě .viděním. Vidění totiž není jen percep- cí zrakových vjemů; je také-, dovídán ím,: se, rozuměním, prohlé dáním, žasnutím atd. Pocity ’.-lny jsou pocity •« inu práce víny, čehopak jiného? Jsou z téhož řádu . jako třeba zřejmost nepravdy. Jsou zýzvou svědomí. To probuzený člověk nazřel nějakou. svou nepravost,. Potence svědomí,má však své předchůdce na nižších úrovních lidství ještě neprobuzeného. A možnost naší zpronevěřHosti, Zadluženosti, také. Jsou 30 úrovně dosud mimo dobro a zlo, i když mají svůj prožiťkový rozměr. Když už jsme si zvykli nazývat obojí stejně, neměli bychom zapomínat: na podstatný roz*’ díl, A pokud chce někdo znevážit a zncplatnit souvislost celku a přitom to zakrývat péčí o jeho podřízenou .složku, měl. by ..vědět, co činí. . . - J an - A n a 1 ý z a "p o c i t ů v i n y" a cíl psychoterapie Medard Boss Medard Boss patří spolu s Ludwigem Binswangerem k hlavním představitelům das-, einsanalytického pojetí, psychoterapie a psychopatologie. Svůj přístup zakládá na výtěžcích filozofie Martina Heidegger a. vytočené v jeho díle ’’Bytí a čas” (Sein und Z eit;) ..-a v dalších pracích, věnovaných především otázkám ontologické struktury lidského života jakožto předpokladu veškeré ontické a empirické aktivity člověka. Stat, kterou zde předkládáme, tvoři dvě kapitoly anglické-'verze Bossovy knihy Psychoanalysis and laseinsanalysis. Br.sic. Books, Inc... Publishers, New York, London '1963. .-Anglická, verze r.ení pouhým překladem- svařší stejnojmenné německé práce, ale novým, podstatně rozsáhlejším dílem/ -jehož cílem bylo seznámit čtenáře anglosasUké ho světa, kteří nejsou důkladněji obeznámeni- s evropskou fenomenologicky, orientovanou filozofií, s. daseinsaňalyžibkýři postupy a orcblemat^kou. . . * Z daseineanalytických náhledů vyplývá požadavek další podstatné, korekce, psychoterapie« To, cc. vyžaduje koiekci. je cíl psychoterapie♦ Freud předpokládal, že. původní, přirozeností. člověka je "libostní já" (plěasúreego, Lust-Ich)', zaměřené ; výhradně na uspokojování sexuálního padá a zachovaní sébe sama. Věřil, že práči o- [pageend5]věk, primitiv a dítě představují více méně nezkaženou, prvotní, nevinnou ’’přirozenost” člověka - přirozenost vázanou pouze "principem slasti”« Vnější svět nutí člověka tento princip modifikovat; tato modifikace nazvaná "princip reality" je však podle Freuda, druhotná» Objevuje se proto, že by jedinec jinak zahynul (a tak nemohl dosáhnout žádného uspokojení), kdyby nebral v úvahu dané skutečnosti vnějšího světa» Součástí tohoto přizpůsobení vnější realitě je, že dítě přijímá morální požadavky, které na ně rodiče kladou» Převaha vnější skutečnosti má na-- konec za následek, že dítě internalizuje požadavky a zákazy, které původně přicházely zvnějšku. Koněčnýmproduktem je pak Freudovo "superego" neboli svědomí. Jakmile bylo jednou superego zformováno, stává se zdrojem pocitů viny. Proto člověk zakouší pocity viny, když poruší nebo zamýšlí porušit některá z přikázání, která mu byla vštípena. Je příznačné, že Freud nikdy v žádném ze svých spisů nehovoří ó vině jako takové, ale pouze o pocitech viny. V souhlase s touto teorií Freud očekává, že psychoanalýza pacienta osvobodí z područí jeho neurózy a umožní mu vrátit se k "původní přirozenosti". Pak by již člověk neměl být blokován pocity viny a měl by mít zaručenu schopnost požitku bez viny. Na rozdíl od Freuda uznává daseinsanalýza více než pocity viny, a jistě více než sekundární, vnějškově determinované pocity viny, které mohou být odstraněny pomocí psychoanalýzy. Z hlediska analýzy pobytu, analýzy Dasein, je člověk, primárně vinen. Primární vina začíná narozením. Tehdy totiž začíná jeho zadluženost vůči jeho Dasein, pokud jde o uskutečňování veškerých životních možností.. Dokud nevydechne naposledy, zůstává člověk v průběhu svého života v tomto smyslu vinen, tj. zadlužen vůči všem požadavkům, které pron jeho budoucnost chová. Každý čin, každé rozhodnutí, každá volba totiž zahrnuje odmítnutí všech ostatních možností, které v dané chvíli k lidské bytosti také přináleží. V určitém okamžiku může člo*- věk nasadit svou existenci pouze v jednom z myriad možných vztahů. V tomto siqyslu musí vždy jaksi zůstávat pozadu. Toto je právě :tak součástí základní lidské .podstaty jako ostatní existenciály.^ Existenciální vina člověka spočívá v jeho selhání vůči příkazu naplnit všechny své možnosti» Existenciální vinu si člověk uvědomuje tehdy, když naslouchá nikdy neutichajícímu hlasu svědomí. Tato základní, nevyhnutelná zadluženost,-toto "bytí-v-dluhu", je vina, a ne pouze subjektivní pocit viny. Předchází všem psychologicky pochopitelným pocitům viny, bez ohledu na to, v jakém neurotickém převleku se mohou objevit. Z důvodu této existenciální zadluženosti (zakoušené jako vina) nemůže ani nejdovedněji prováděná psychoanalýza zbavit člověka viny. Na celém světě nelze nalézt jediného pacienta, kterého by psychoanalytic ká léčba vskutku proměnila v bytost bez viny. To největší - a zároveň to nejhorší -čeho může psychoanalýza v tomto ohledu dosáhnout je, že učiní pacienta hluchým vůči výčitkám svědomí; a to mu ovšem není ku prospěchu. Ideálně nový člověk, osvobozený psychoanalýzou od viny, je zastaralý mýtus: okouzlující a krásný, avšak bohužel ne-, uskutečnitelný. >■ Psychoanalýza ovšem může dosáhnout.něčeho jiného. Může pacientovi osvětlit minulost, přítomnost a budoucnost jeho života až do té míry, že si plně uvědomí svou existenciální zadluženost, své bytí-v-dluhu. To mu umožní uznat zpětně svůj dluh a vzít jej na sebe..Tím, že naslouchá svému svědomí, začíná si člověk uvědomovat své životní možnosti. Může je odpovědné přebírat, být jim věrný a učinit je tak součástí sebe sama. . ' ■ Jakmile byl člověk jednou osvobozen pro svou základní a existenciální zadluženost, pro své bytí-v-dluhu, nezakoůší již neurotické pocity viny. Neurotické pocity viny nepramení z něho samého, mají svůj původ v cizí a pokřivující mentalitě, Existenciály - u M. Heideggera a M. Bosse základní charakteristiky lidské existence, lidského pobytu, jako např, bytí-na-světě, primární porozumění, úzkost-, starost (péče), Časovost aj. "Existenciály" je třeba odlišit od charakteristik jednotlivých jsoucen jiných než Dasein, pro které Heidegger ponechává pojem "kategorie". (Pozn. překl. ) 6 [pageend6]kterou mu vnutili jeho vychovatelé. Stal se obětí životních modů, které mu byly cizí, které však ze.. sebe nedovedl setřást. Takové, neurotické pocity také neustále zvětšují sxistencialriX" .vinu', neboř z hlediska naplňování vlastní existence - vedou ke stále narůstajícímu dluhu. To má za následek, že hlas svědomí se stává stále naléhavějším. Avšak pacient, uvězněný v získaných moralistických konceptech, chápe tento hlas mylně jako požadavek vést stále rigidněji'způsob života, který je mu. v podstatě cizí. Vzniká začarovaný kruh. A pouze analýza může zrušit jeho moc. Jestliže pacient dosáhne cíle daseinanalýzy, tj. přijme-li svobodně svůj, dluh vůči své. existenci, -dosáhne- současně cíle, který’měl na mysli Freud plné schopnosti pracovat a radovat? se. Ale’nebude již užívat těchto -schopností ve "službách egotistických tendencí, které/směrují k získání'moci nebo slasti. Ponechá spíše všechny své. možnosti vztahování.’ke světu jako Osvětlenou oblast, v níž se všechno, s čím se setkává, může plně vynořit ve svém ryžím bytí a ve svém odhaleném smyslu. Zdá sp., ýže právě možnost-volby' odpovědět nebo neodpovědět na tuto výzvu je pravým jádrem lidské svobody, Dosáhneme-li’jednou této základní švobody, zmizí dřívější břímě špatného svědomí.a pocitů viny a uvolní nehlučně prostor pro štástnou poho^ tovošt být tak, jak žádají fenomény našeho svět.a...., Zároveň :s tím, jak toto daseinanalytické porozumění lidské existenci odhaluje její hlubokou, a nevyčerpatelnou smysluplnost, stává sé také schopnou vymezit" základní mravnost člověka. Na bázi takovéhoto porozumění bytostnému určení člověka S3 stává zřejmou etika lidstva. Žádné tzv. etické hodnoty nemusí být přidává-? ny a posteriori«?. " V následující části líčí jeden z našich pacientů své z-rání k této základní lidské svobodě. Jeho výpověo může mít pro psychqterapeuty a psychoanalytiky o to větší význam, že trpěl neurózou, kuerá se patrně vynořuje jako specifická. a nej- častější nemoc naší doby - "moderní neurózou otupíělosti či nudy". Náš pacient byl dvaatřicetiletý lékař z dobré měštanské rodiny, svobodný, bez určitého náboženského vyznání. Pokud se mohl rozpomenout, byl v,průběhu svého, života. neustále pronásledován silnými pocity viny, což vedlo k tomu, žo se jehoeř xistence stala nepřetržitým sleděm sebetrestajícího a sebepoškozu jícího. jednání. Již-dříve, mezi dvacátým-pátým a dvacátým osmým rokem, podstoupil analýzu v rozsahu 420 hodin, kterou se terapeut snažil- vést zcela v duchu Freudovy původní ortodoxní teorie. Volné asociace a sny v průběhu této první terapie vedly pacienta k stále samozřejmějšímu přesvědčení, že trpí oidipským Ckastračním komplexem. Zdálo se mu často o smyslných vztazích s mateřskou postavou, několikrát s vfat- ní matkou., Ve snu pokaždé následoval neprodleně trest, udílený otcovskou postavou, která se snažila,zcela svévolně zničit typické, výslovně falické symboly. Ani pacient, ani jeho analytik se nemohli zbavit přesvědčení, že pacientovo autódéstruk- tivní chování v bdělém stavu slouží pouze k zmírnění jeho pocitů viny a kastrační úzkosti. Z celé řady rozmanitých.falických symbolů se výběr stále více .zužoval na kostelní věže, obzvláště na.vysoké věže gotického stylu. Jednou se např«: snící o- citl v přízemi takovéto věže, kde starý muž se. zřetelnými rysy jeho bývalého učitelé' anatomie' zatínal jakýsi zvláštní, ohromný nožovitý nástroj do základů, ve snaze věž zbořit a pohřbít pacienta v jejích troskách. Nástroj připomínal neuvěřitelně mohutnou'-'zvětšeninu jednoho z pitevních skalpelů, kterých pacient užíval během prvního semestru studia medicíny. Ačkoliv se pacient, vedený opatrnými náznaky analytiky, učil vidět v kostelních věžích svých snů falické symboŮý a v učiteli anatomie svého symbolicky převlečeného kastrujícího otce, neměnila se během tříleté analýzy ani úmorná monotonie jeho snového života, ani storeoptypní charakter jeho bdělého chování ani chronicky morózníi ladění jeho mysli. , . ..■■■' ř..; ' • ' I >!'• ů • ' Pocity v.jhy poněkud-..zrní milo jeho -rozhodnutí žměniVv průběhu čtvrtého t roku analytické .léčby terapeuta« V nové terapii se-cítil”mnohem• jistější, protože již nemusel'.ležet na gauči, nýbrž mohl sedět naproti terapeutovi zahalen d.o družné atmosféry oblaku cigaretového kouře. Druhý analytik, na rozdíl od svého předchůdce. viděl v kostelních věžích pacientových snů náboženské představy. V týdenních, [pageend7]mnohdy několikahodinových rozmluvách, hrál (opět v ostrém protikladu k Freudově- metodě) hlavní roli analytik, který pacienta vedl prostřednictvím nespočetných mytologických a etnologickýčh odkazů k přesvědčení, že náboženské myšlenky a pojmy obecně odpovídají primordiální psychické funkci» Pacient se učil vidět, že těmto náboženským obrazům přináleží právě tolik "psychické reality” jako jeho sexuálním fantaziím. Pacient se až příliš horlivě chopil myšlenky, že jeho religiózní sny mají svůj základní zdroj v obecně lidských archetypálních strukturách, v kolektivním nevědomí jeho psýché. Odtud vyplývalo uklidňující vědomí, že jeho myšlenky, kte-. ré mu často připadaly zvláštní a absurdní, ho již neizolují od ostatních lidí. Avšak nedlouho poté došlo u pacienta znovu ke stagnaci. Koncem druhého roku této psychoterapie mu analytik vysvětlil, že ho již naučil všemu, čemu ho mohl naučit a že další terapií by se již mnoho nezískalo. Pacient se tedy může, jak dodal terapeut, spoléhat na svůj zdravý rozum a nemusí se již považovat za nemocného nebo úchylného. Pacient dělal, co mohl. Pokoušel se oživit zájem o svou lékařskou činnost a současně se, s obdivuhodnou houževnatostí a trpělivostí, důkladně obez- namoval s psychologickou literaturou. Nevysvětlitelná nespokojenost se sebou sa- mým a s celým světem ho však neopouštěla. Rozhodl se proto, že bude pěstovat nějakého- koníčka a doufal, že tak dá svému životu více smyslu. Vrhl se na sbírání křištálového skla. Vzácné kusy skla ho však pouze sváděly k neustálému čištění a leštění třpytivých plošek. Během několika měsíců se tato záliba rozrostla v nezkrotnou obsesi fanatické čistoty. Rovněž jeho oblečení muselo být neustále bez poskvrny a za žádných okolností mu nesměl chybět sněhobílý kapesník. Sám si spílal výstředních estétů, sebezatracování však nepomáhalo ani jemu ani jeho okolí, které trpělo jeho pedanterií. K tomu, že po dvouleté pauze vyhledal třetího terapeuta, hó vedl především . nedostatek vnitřního nasměrování a prázdnota cítění, která působila, že na vše pohlížel posměšným a závistivým okem. .. , Hned na počátku nové-terapie dal pacient terapeutovi na srozuměnou, že se na dalšího psychotěrapeuta obrací jen "faute de mieux", z nedostatku něčeho lepšího; dosavadní zkušenosti ho dostatečně poučily o tom, že v psychologii se všechno odehrává v jakémsi uzavřeném kruhu. Rafinovaně dokazoval svému, novému analytickému partnerovi, že není v podstatě rozdíl mezi tím, když považujeme něco duchovního, např. náboženské pocity, za pouhou sublimaci nějaké infantilní libidinozní fixace nebo považujeme-li to za něco, co vytvořil a zformoval v psychickou funkci nějaký předpokládaný (hypotetický) "archetyp" v ’’kolektivním nevědomí". Nebot jestliže postulujeme A jakožto odvoditelné z B či z C nebo z X, pak již jsme toto A jakožto A znehodnotili na něco odvozeného,-nevlastního, neautonomniho. Kde lze potom nalézt něco ryzího a skutečného, pro co by stálo za to žít? Kleist po přečtení Kantovy filozofie nepoznatelnosti věcí o sobě pocítil, že žije ve světě neskutečných přízraků - v tom, že si poté sáhl na život byl naprosto důsledný. Svět moderních psychologů, tvrdil pacient dále, je ještě o několik stupňů, přízračnější, nebot jsme v něm odkázáni na pojem "psychických realit", aniž jsme předtím prokázali existenci jedné jediné "psýché". V této kritické chvíli poradil terapeut pacietnovi, aby to zkusil bez psychologie. At' se položí, tak jako v první analýze, a bez výhrad a jakýchkoli ohledů k sobě nebo terapeutovi řekne vše, co mu přijde na mysl, at jsou to myšlenky, . představy, fantazie, sny, vzpomínky, pocity nebo, tělesné počitky, jakkoli bolestné, neslušné, nemístné či bezcenné se budou zdát. Pacient byl touto výzvou, objasňovat své bytí a nalézat sebe sama bez pomoci psychologie, vyveden poněkud z míry, byl však ochoten, vzdát se dalších vědeckých diskusí a přistoupit na nový návrh. První velká potíž třetí terapie se objevila asi šest měsíců po jejím zahájení. Pacientovi se začalo zdát téměř každou noc o zamčených záchodech, což bývá spolehlivou známkou toho, že člověk má ve svém nejhlubším nitru něco, co by rád vydal, ale ještě to nechce dát. Zpočátku se pacient pouze zlobil, protože měl dojem, že ho tyto sny vracejí zpátky do první, freudovské analýzy, pro kterou byly v určité době charakteristické podobné noční zážitky. Byl rovněž velmi rozladěn tím, 8 [pageend8]že se- u nového lékaře začal setkávat s oním starým známým mlčením« Analytik se v soule,du s moudrou Freudovou radou, vskutku omezil na to, že pacienta krátce, jednou či dvěma větami upozorňoval na odpor a uzamčehost záchodových dveří a zároveň zpochybňoval to, že tato sprostá, nečistá místa jsou pacientovi nepřístupná« Analytik byl připraven uspíšit u tohoto bolestně dobře vychovaného estéta a nadměrně čistotného sběratele křištálu bouřlivý odpor proti terapii tím, ze své dotazy zaměřil na cloumání zavřenými záchodovými dveřmi« Asi všade přecenil odolnost svého pacienta, nebot pacientův vztah k vnucující se sféře výkalů a veškeré ’’nízké*1 tělesnosti vzal na sebe náhle podobu těžkých psychotických projevů, k nimž došlo když pacient už nemohl dále čelit'náporům těchto oblastí kompulsivním sbíráním a leštěním ’’čistého“ křišťálového skla. Předehru k psychóze poskytl jeden sen. Pacient v něm stál opět před zamčenými záchodovými dveřmi. Tantokrát však bylo jeho puzení vyměšovat tak mocné, že se vší silou opřel do dveří a vyrazil je« Neocitl se však před/očekávanou toaletou, nýbrž uprostřed velikého kostela, přímo před křtitelnicí. Shora od stropní klenby, visel nad křtitelnicí silný provaz. Byl to-provaz, kterým kostelník občas rozhoupával největší zvon na věži« Pacient, téměř smyslů zbavený, neměl jiné volby než se vyšvihnout s pomocí provazu nahoru do křtitelnice, kde si-začal ulevovat. stále svíraje lano v rukou. Jeho vyprazdňování však nebralo konce a brzy stál až po kolena ve svých výkalech« Pokusí], se uniknout stálé narůstající, mase stolice po laně vzhůru do věže, ale jeho nohy vězely pevně v lejnech. Jak se.však šíleně zmítal a škrábal vzhůru, omotal se mu provaz od zvonu několikrát kolem krku, takže se z něho nemohl vyprostit« Kromě toho jeho zuřivé.úsilí vyšplhat se vzhůru uvedlo mezitím do pohybu zvon ve věži. Ze všeho nejhorší však bylo, že při každém úderu zvonu se lano nějakým nevysvětlitelným způsobem stále více namotávalo na otáčivou osu zvonu. Rván vzhůru tahem zvonového lana a strháván.dolů masou fekálií, které mu poutaly nohy, byl pa_cient prudce trhán ve dví. V agónii těchto hrozných tělesných muk se probudil. Od okamžiku procitnutí slyšel pacient "hlasy“, které-na..něho volaly “posranče“, "sraci" a zahrnovaly ho sprdtými nadávkami, Ještě více než těmito “akustickými halucinacemi“ trpěl "halucinacemi čichovými“. Kamkoliv přišel, všude to páchlo výkaly a mocůvkon. Stěží se nechal pohnout k tomu, aby něco snědl« V následujících dnech zuřil na svého analytika, protože mu dal pocítit veškeré svinstvo jeho tě* ..losnosti a oloupil ho tak o jeho lidskou důstojnost. Ve vzteku roztříštil dvě velké květinové vázy, které stály v ordinaci^ jednou mrštil ó podlahu a druhou o stěnu, ininuv přitom těsně hlavu terapeuta. Celá místnost byla nakonec polita vodou a na koberci ležely zbytky květin a spousta střepů. Když jeho vztek před terapeutovým klidem pohasl, běžel pacient s pláčem domů, vlezl do postele a upadl na dva dny do katatonního stavu. Z psychiatrického hlediska prozrazoval celý klinický obraz spíše typickou schizofrenní ataku než hysterickou epizodui Analityk stál teď při svém pacientovi více než kdykoli předtím« -Seděl u něho po celý den a větší část noci, krmil ho sondou a nedal se odradit od 'toho, aby o něho sám, vlastníma rukama pečoval. Po čtyřiceti.hodinách se pacient probral z-e svého stuporu, objal bouřlivé lekaře, jako když se malé dítě přivine k matce, a-volal asi stokřát; “Maminko, maminko moje milá". Potom otevřel široce oči, jako by se probouzel z hlubokého spánku. Koncem druhého dno so zotavil, byl při smyslech, avšak stéile ještě velice úzkostný. 0 několik týdnů později se mohl terapeut vrátit ke klasické psychoanalyticko technice, při které pacient opět ležel. Pacient byl-terapeutovi vděčný především za to, že ho přijal se všemi jeho pozemskými potřebami a za to, že mu umožnil, doslova poprvé v životě, zakusit., že se člověk nempsí stydět za svou tělesnost, že nemusí vehementně popírat její existenci a zavírat před ní oči. Již y .úvodním snu, bezprostředně před vypuknutím ataky, pacienta zcela ovládla pozemská oblast nečistého. 'To .se-- projevilo uváznutím v křtitelnici a panickým úsilím dosrat se ven. Behem následující bdělé psychotické epizody byla celá, pacientova existence pohlcena vztahem k této exkrementální sféře. Proto ovšem nebyl s to vztanovat se k ní jako svobodné a nezávislé “já“ (self)» jeho vztah k výkalům ho nakolik opanoval, žo celá, jeho bytost propadla této sféře- Tento stav - jeho' úplné propadnutí oblasti výkalů, oblastí" nečistého - pak způsobil, že slyšel, [pageend9]chutnal a cítil pouze "lejna a posranost", že ve všem, s čím se setkával, nemohly vnímat než právě toto a že trpěl "akustickými a olfaktorickými halucinacemi"« J (Takovýmto smyslovým "klamům" nelze porozumět v opačném smyslu - tj, nelze je odvozovat od nějakého vnitřního afektu nebo od podnětů v nějakém smyslovém orgánu či v některé oblasti mozku, odkud by byly projikovány navenek* Lze jim ovšem porozumět na základě stavu celé existence, která úplně- propadla sféře exkrementál- ního. ) Jedinou potřebnou věcí pak bylo poskytnout pacientovi možnost dočasného návratu před bod chybného zvratu v jeho životní historii, možnost, vrátit se na krátký Čas zpět do. chování malého dítěte. To byl vztah ke světu, který vskutku odpovídal aktuálnímu stavu jeho'existence. Zde .se proto mohl poměrně rychle zkonsoli- dovát do svého pravého "já" (self), mohl dosáhnout toho, co se mu doposud nepodařilo získat: schopnosti nezávisle přebírat a odpovědně si osvojovat všechny mož-, nosti vztahování, včetně vztahování k fekálním, pozemským oblastem lidského světa. Od té doby mohl nabývat svobodnějšího, otevřenějšího a láskyplnějšího vztahu ke stále širším okruhům bytí. Jednu věc si pacient ještě nedovedl odpustit. Znovu a znovu se ptal, jaký démon ho nechal spáchat takovou blasfémii, že kálel v kostele do křtitelnice. V této souvislosti mu pomohla jedna terapeutova otázka: nepatří k pravé povaze člověka, že se vždy musí smiřovat s tím, že k podstatě jeho bytí patří to, že je napjat mezi nebem a zemí? Možná, že právě toto napětí ho v jeho snu a. v následné psychotické krizi dohnalo k šílenství, protože ještě nikdy nepřipustil, aby a- ni to pozemsky-ne-čisté, ani to nebesky-pošvátné vstoupilo do jeho světa, a nikdy je také nepřijal jako to, čím opravdu jsou. Odmrštil obojí a vytvořil mezi sebou a jimi nesmiřitelnou vzdálenost protikladů. Proti této druhé části terapeutovy ••• - ‘domněnky * pacient prtidea ;p rotě st. oval. Tvrdil především, že si během své druhé analýzy dostatečně uvědomil psychickou reálnost archetypální božské představy v kolektivním nevědomí lidské psýché. Terapeut se poté zeptal, proč tedy docházelo ; k tomu, že se mu téměř každou noc zdálo o chrámových prostorách - a jak si vysvětlí podivné a neustálé střídání těchto snů se sny o výkalech a sexualitě? Chrámy jeho snů byly někdy temné, jindy světlé, projasněné népozemsky namodralým světlem, které pronikalo kopulí. V jednom nedávném snu. ;-se pacientovi zjevil sám Kristus ve své tělesné podobě a tiše, pln očekávání na něho hleděl. Jindy slyšel mocný Boží hlas, který zněl celou ohromnou katedrálou jako příboj zvonů a který říkal: "Já jsem ten, který jsem". Od té .doby, co objal svého terapeuta po probuzení z katatonního stuporu, neměl pacient v bdělém- stavu žádné sluchové halucinace. Pacient nemohl popřít, že všechny jeho snové zážitky byly intenzívní, drtivě živé a někdy tak oblažující, že dor- kázaly ozářit i celý jeho bdělý život. Nakonec byl nucen připustit., že je se.vše- mi svými hlubinně psychologickými představami v podstatě zcela bezmocně polapen.; svými náboženskými zkušenostmi. Takto také mohl dospět k tomu, aby čelil otázce, proč se neodváží nechat tyto projevy nebesky-božského být bezprostředními skutečnostmi, které se- mu jako takové prezentují. Proč se vlastně neustále zaštituje před výzvou, kterou nabízejí, a obrací se k takovým psychologickým abstrakcím jako je nějaký hypotetický archetyp? Když byl stržen svým snem o výkalech a psychotickou zmateností, nepochyboval ani na okamžik o bezprostřední realitě své-tělesnost i. . ; • ■ ■; ' Po dalších šesti měsících terapie, během které analytik pouze, musel "být zde", nic neříkat a být otevřen, neměl už pacient, zapotřebí chápat věci a lidi jako záhadné a klamné odrazy, jako pouhé psychické reality vržené něčím nepoznátelným do vědomí prostřednictvím smyslových orgánů, které slouží jako nějaký, archetypální či jiný druh čoček a které-jsou částí komplexního psychického teleskopického systému. Nejevily se mů ani jako něco čistě o sobě daného, něco bezprostředně nepřístupného a vybaveného významem pouze díky určitým, obrazům a rozvrhům světa (world molds, Weltentwürfe). Byl nyní schopen uvolnit prostor všemu, s čím se setkával, od toho nejpozemštejšího po to nejposvátnější, vzít to'vážně.jako bezprostřední ryzí skutečnosti, které se jeví v<- světle jeho Dasein, ve světle jeho pobytu zde. Tak získal svobodu a cítil se zdráv, celistvý a celý. Avšak ještě dlouho předtím ho soustavně trýznil onen sen o gotické chrámové 10 [pageend10]věži a učiteli anatomie, který mu byl v průběhu první analýzy srozumitelný pouze, jako symbolicky zahalené znázornění jeho kastrujícího otce. Tento sen ho přestal sužovat teprve poté, když se odvážil nechat být kostelní věž kostelní věží a onoho muže učitelem anatomie a připustil tak, aby k němu obojí přistoupilo jako takové a sdělilo mu svůj pravý smysl a obsah. Došlo mu, že gotická kostelní věž je sama o sobě mohutným, k nebi směřujícím gestem. Jak sám řekl; "Kostelní věž vede již z dálky lidské zraky k místu Božího domu." Na dlouhý čas, vlastně již od počátku studia medicíny, se pacient vybízejícímu volání kostelní věže uzavřel. Byl to právě jeho učitel anatomie, kterého tehdy ct.il a obdivoval, kdo svým osvícenstvím a cynismem přivodil zhroucení jeho víry v Boha. Pro pacienta tak byla pohřbena jedna z důležitých životních potencialit - jeho základní náboženský vztah. Nebot když se člověk uzavře a popře jakoukoli možnost svého chování, nemůže získat své pravé já (self), svou celistvost a zůstává dlužníkem vůči tomu, co mu bylo původně svěřeno. Veškeré pocity viny hluboce koření v této zadluženosti navzdory všem rozmanitým podobám a převlekům, v nichž se vyskytují. Tato zadluženost ležela také v základech pocitů viny našeho pacienta. Původní a konečnou příčinou jejich vynořování bylo to, že se vyhýbal jak plně tělesným, tak náboženským možnostem chování. Neprchal však pouze před setkáním s psychologickými symboly libidinózní či archetypální povahy. Uzavřel se přímo Samému odhalování pozemského a božského v jejich celé bezprostřednosti. Od hrozivé psychotické epizody, kterou prošel během konečné fáze své terapie, uplynulo asi jedenáct let. Pacient se mezitím oženil a stal se o.tce.m čtyř dětí. ' Jeho manželství je neobyčejně životaplné a oběma partnerům přináší nesmírné lidské obohacení. Vé svém povolání je pacient znám jako mimořádně ochotný a pracovitý člověk., vyzařující vřelou srdečnost, veselost, poklid a dobrou pohodu. Je vděčný za každý nový den, protože i ten sebemenší vjem, sebemenší čin pro něho teď nabývá nového a bohatšího smyslů. Nedávno se tento mimořádně, inteligentní a citově velice diferencovaný muž pokusil vysvětlit v jednom dopise svému třetímu terapeutovi, proč se mu nepodařilo pokročit dále ve dvou předchozích analýzách. Fekální sféra ho převelice zaměstnávala již v průběhu první■analýzy a o jeho prvním terapeutovi jistě nelze říci,- že by svého pacienta néupozornoval na analitu, převládající v jeho snech. "Neodvážil jsem se," píše pacient, "pustit se bez výhrad do této oblasti svinstva, protože jsem jaksi od počátku pocitová!, že duchovní, náboženská sféra nemá pro mého analytika žádnou nosnou sílu. Neustále se pokoušel redukovat kostely v mých snech na genitální symboly. Celá oblast posvátného se mu zdála být toliko jakýmsi sublimo- vaným oparem. To také vysvětluje, proč v psychickém prostoru této první analýzy neexistoval, žádný provaz, podobný tomu, který byl v mém snu o kostele a kálení připevněn ke stropu, provaz, kterého bych se mohl zachytit a pevně držet při svém propadání dp oblasti pozemského, fekálního. Nebezpečí, že nenávratně klesnu do svinstva a chaosu, bylo přespříliš hrozivé. Musím přiznat, že teprve nedávno jsem si to jasně uvědomil. Jsem však, přesvědčen, že právě toto bylo důvodem prvního neúspěchu. • • Cas, kte-rý jsem strávil se svým druhým analytikem, mi připadá jako velice příjemný pobyt v úpravné zahradě na střeše amerického mrakodrapu, vyzdobené a obehnané květinami. Ani ten nejjemnější pach země nemohl proniknout asfaltem ulice a vystoupit ke mně nahoru. Ani jediný son o výkalech se neobjevil v průběhu oněch dvou let a při psychoterapeutických rozhovorech jsem byl na míle vzdálen onomu stavu malého dítěte, do něhož jsem byl stržen při oné zmatenosti, kterou jsem prožil, když jsem byl s Vámi. Avšak teprve skrze; něj jsem se mohl znovu narodit a dosáhnout počátečního.bodu na cestě ko zralosti. Dokud všechno dole zůstávalo pevně uzavřelo, nemohl jsem se také opravdově vydat vzhůru. Teprve teď plně rozumím neustálému proplétání sexuálních a exkrementálních témat s náboženskými zážitky, které mne hluboce zasahovaly během poslední fáze analýzy u Vás. Což neříká kdesi Nietzsche: "čím více chce člověk vystoupit k nebesům, tím hlouběji musí nejprve zapustit kořeny do země, nemá-li být sražen prvním nárazem větru?" Tento dopis odhaluje sice velice významné terapeutické souvztažnosti, nechává vsak stále ještě otevřenu otázku, proč se mnozí pacienti uzdravují, když, jsou 11 [pageend11]svými analytiky vedeni toliko k intelektuálnímu pochopení těch či oněch symbolů. Za současného stavu našeho porozumění bychom snad mohli odpovědět, že plná a bezprostřední skutečnost fenoménů proniká pro některé lidi i skrze všechny zakrývající vrstvy psychologického teoretizování takových interpretací« Pravděpodobnost něčeho takového vzrůstá, je-li analytik sám (ne chtěně, ale skutečně) při svém setkání s pacientem podobným způsobem otevřen pro nezkomolený obsah věcí, pro to, jak tyto věci jsou« Uzdrava je ovšem mnohem méně věcí náhody, jestliže se léčivý činitel lidského porozumění, daseinsanalyticky prohloubený a rozvinutý, projeví nejprve ve vědomé proměně psychotěrapeuta samotného« Freudova zkušenost nás naučila, že nezbytným předpokladem psychoanalytické terapie je "očištění" analytika, zprostředkované cvičnou analýzou« Jestliže se daseinsanalytikovi po letech vážného usilování, které překračuje pole působnosti dosavadních psychologických teorií, podaří získat náhled bytostného určení člověka jakožto toho, co otevírá svět, bude mu odpovědnost, která mu je svěřena a důstojnost, která mu byla jakožto lidské bytosti propůjčena, přinášet stále více štěstí« Zároveň bude o to více schopen pomoci mnohým svým pacientům, aby se nejen zbavili svých symptomů, ale aby měli též podíl na lidské svobodě a otevřenosti - na dimenzích, které daleko přesahují takové koncepty jako je "psýché", "subjektivita" nebo "osobnost"« ' Moralistická. sebeobrana. vyvolává u neurotika pocit viny tam; kde žádná vine nevzniká, nebo jen za velmi specifických okolností, /však vědomí skutečné viny a vědomí sebezetracení, jež jsou součástí existenciálního sebeodcizení člověka, zůstávají potlačeny, nebot tu chybí odvaha, která by dokázala vzít vinu na sebe. (Paul Tillich, "The Courage to Be") Během posledních třiceti let se na mne obraceli lidé ze všech civilizovaných zemí světa. Ošetřoval jsem stovky pacientů, z nichž bylá velká část protestantů, malý počet židů a ne víc než pět či šest věřících katolíků. Mezi všemi mými pa- • cienty v druhé polovině života - to znamená ve věku nad třicet pět let - nebyl jediný, jehož problém by v podstatě' nebyl spojen s hledáním náboženského pohledu na život. Mohu bezpečně prohlásit, že všichni onemocněli, protože ztratili' to, co živá, náboženství všech věků dávala svým stoupencům, a žádný z nich se skutečně neuzdravil, pokud nezískal znovu náboženský pohled na svět. (C.G,Jung, "Modern Man in Search of a Soul") Na psvchcanalytických gaučích dnes leží mnoho lidí, kterým by prospělo, kdyby přišli se svým svědomím do zpovědnice. Tisíce pacientů dnes leží na zádech, zatímco by jim více prospělo, kdyby klečeli na kolenou. (FcJ.Sheěn, "Peace of Soul") 12 [pageend12]DISKUSE. Vina a zkušenost viny dnes Rozhovor s curyšským psychoterapeutem Martinem Odermattem Nezdá se. že by vina jako morální- událost v osobním smyslu byla dnes aktuálním tématem. Interpretace psychologů se obejdou bez ní, ba i církevní praxe ji pomíjí; a veřejné mínění ji přisuzuje převážně jen institucím a kolektivům. Je tomu tak? 0 těchto otázkách diskutuje jménem Herder-Korrespondenz D.A. Saebcr s M. Odermattem, původně teologem, nyní psychoterapeutem v Oberengstringen, a docentem Jungova institutu v Cuřychu-Kusnaehtu. S: Zdá se, pane Odermatte, že. dnes se mluví o vině především metaforicky nebo v striktně právnickém smyslu. Je to jen sémantický fenomén, anebo posun hlubšího významu, naznačující změnu zkušenosti a prožitku viny? 0: Domnívám se, že u dnešního člověka lze mluvit o skutečné změně prožitku a zkušenosti viny. Bylo by užitečné zkoumat problém napřed věcně a pak z hlediska řeči, Právě hlubinně psychologické školy o vině často mluví, a to o vině v pravém slova smyslu. Ale slovo i pojem jsou úzkostlivě obcházeny, protože jsou už předem zatíženy a zúženy náboženskými představami a církevní praxí. Psychologie mluví raději o odpovědnosti: např. o odpovědnosti vůči sobě, vůči okolí, v prostoru sociálním nebo politickém. Odpovědnost zahrnuje možnost selhání i provinění. Tím, že se pojem "iny vytratil, vzniká neprávem dojem, jakoby zmizelo i ponětí o její existenci. S: Neměl jsem na mysli ani tak psychologii a její odbornou terminologii, jako spíše řeč každodenního života:: zda totiž právě ona neodráží změnu prožitku a zkušenosti ... 0: Myslím, že ani v každodenní řeči tomu není jinak. Právě vlivem psychologie byly v posledních desetiletích vina i pocity viny v tradičním pojetí kriticky zpro- blematizovány a také běžný jazyk se jim vyhýbá. Usuzovat, že prožitek viny tedy mizí, se mi zdá předčasné, Spíše jde o změnu v chápání viny a pocitu viny. Jsem ovšem přesvědčen i o potlačování prožitku viny.- Dosti k.tomu přispěly i církve a činí, tak dosud. •; S: Jak k tomu podle vás přispěla církev? Přílišným z důra z.ňo variím problému nebo jeho, opomíjením? • ’ ■ 0: V minulosti se vina nepochybně příliš zdůrazňovala. Dokonce natolik, že pro mnoho křestanů byl problém viny a snaha o odpuštění vlastním středem náboženského života ... S: Tím myslíte, že vina a pocit viny byly jakousi pars pro toto, částí, která nahrazovala celek náboženského života? 0: Ano., tak to myslím. Na základě své zkušenosti psychologa samozřejmě nepoklár dám církevní praxi pokání a opovědí za nějaký vysloveně chybný vývoj. Alespoň někdy a do jisté míry měla pravou dimenzi lidské zkušenosti se sebou samým. Kriticky posuzuji především kazuistiku viny, neodpovídající zkušenosti. Ta přispěla k tomu, že se dnes vina jaksi kompenzačně opomíjí. S; Nevzniklo toto přílišné zdůrazňování také z tendence k moralizaci náboženství? Často se přece zdálo, že křestanství degenerovalo v pouhý morální systém ... 0: Ano, o moralizaci náboženství bych mluvil především proto, že vina, jak ji teologie tradičně chápala a jak s ní církevní praxe zacházela, byla sice středem náboženského živote, ale ze zkušenosti se vytratilo právě to, co je na .vině a jejím prožitku podstatné: odpovědnost člověka za utváření vlastního života; odpo- 13 [pageend13]věčnost fie jen vyhlašovaná, ale doopravdy přijímaná. Do značné míry se kryje se sebeurčením. Místo toho se prožitek.viny často vztahoval k morálnímu systému, kteiý člověka orientoval takřka výhradně zvenčí a. byl přitom zcela konkrétistic- ký. Vina'byla vlastně chápána jen jako přestupek proti normám uloženým zvenčí a jednoznačně předem daným. S: Chtěl jste tím říci, že vzhledem k možnosti viny nebyl člověk brán dosti vážně?^ Ze předivo norem bylo příliš'těsné, takže vlastní odpovědnost člověku plně neumožňovalo, případně ji z něho, snímalo? 0: Ano. Tradiční pojetí viny bylo•svérázné "schizofrenní”. Na jedné straně byla vina jednostranně, ne-li výlučně, problémem jednotlivce a jako společensy*év ňeby- ,1a. uznávána. Na druhé straně se však vztahovala jen ke kolektivně platným normám; tím byl člověk státem i církví zbavován podstatné části své schopnosti být odpovědnou bytostí. « ■ ;í’.' S: Když se tedy zkušenost viny redukovala na konkrétní chování podle norem, stanovených státem nebo církví/ znamenalo to vlastně přisuzovat lidskému subjektu mnohem méně odpovědnosti ... 0: ■ Jistě,, protože vnitřní dimenze zkušenosti viny se. v pozoruhodném rozsahu vytratily.. Nějak vymizelo vědomí, že stav viny postihuje člověka v mnoha jeho vztazích, v nichž má přece také osobní odpovědnost.' Tato dimenze byla sotva vnímána. S: Mluvíte tu speciálně o problematice katolictví, které na rozdíl od reformačního patosu svobody a odpovědnosti zůstalo náboženstvím zákona, morálním systémem? 0: Pokud vycházím ze své terapeutické zkušenosti i z rozhovorů s evangelickými- teology, neřekl bych, že tu jde o problematiku specificky katolickou. Je to spíše vývojová fáze kře st.anského zvěstování a teologie vůbec. S: Měl jsem na mysli například ona velmi šn.blonovitá a přitom velice podrobná zpovědní zrcadla. V nich bylo přece stanoveno dosti přesně, jak má jednotlivec vidět své hříchy a svou odpovědnost. Nebylo právě toto potlačením nebo přinejmenším neutralizováním osobní dimenze viny? 0: To je pravda, ale podle mne je to jen jedna.strana věci. Právě tak se totiž domnívám, že zpovědní praxe byla, nebo alespoň mohla být, opravdovou možností, jak pochopit vinu ve výsostné osobním, smyslu a vzít ji na sebe. Při zpovědi byl přece člověk pokaždé konfrontován se skutečností, že musí vinu bez..vytáček přijmout za svou-a vzít ji ná sebe - bez ohledu, na nějaká, další hlediska rodinná, . sociální a politická. Jako psychotěrapéut bych tu kladl dokoncé velký otazník nad takovou církevní praxí pokání, v níž je prvek osobního vyznání viny se slaben, což potom ovlivňuje i jeho možné působení. Nemusí tomu tak být, ale nebezpečí tu je. Ve větší skupině lidí se snadno řekneš "Ano, všichni bereme všechny viny na sebe, já také." Je to skoro jako v pijácké písničce: "Vždyt jsme všichni hříšníčkové ..." S: Je-li to chybný vývoj, pak k němu v katolické oblasti došlo dosti zprudka: najednou se začala opomíjet praxe zpovědí, poklesla ochota ke 'zpovídání. Odkud se vzal tento obrat? Není to také reakce na dřívější praxi? 0: Nesouhlasím s tím, že jde o chybný vývoj.. Spíše jde o oscilaci v rámci vývoje lidského vědomím Ten přece neprobíhá lineárně, ale kyvadlově, od teze k antitezi. Vzhledem k naší otázce by to znamenalo asi tolik, že po fázi, kdy byly morálka a vina vztahovány téměř výlučně k objektu, kdy byly normovány velmi konkrétně a staticky a v dimenzi individua se jevily velmi jednostranně, následoval výkyv k postoji, který na jedné straně vztahuje etické rozhodnutí a zkušenost viny k integrovanému dynamickému celku lidské bytosti a na druhé straně je současně zasazuje do rozmanitosti jejího vztahového pole. V .dějinách lze snadno vidět, že takovéto- změny postojů nastávají většinou zcela náhle. Tím spíše, čím jednostrannější byla předchá.zející situace. Dnes to platí zejména v oblasti zkušenosti viny. Církev chápala vinu krajně jednostranně - ale samu tuto krajní jednostrannost, bych z psychologické a dějinné perspektivy neoznačil jednoduše jako chybný vývoj. Obrat a změna dimenzí musela nutně nastat. S: Nezávisle na tomto vývoji vytýkají různé směry hlubinné psychologie církvi, 14 [pageend14]že moralizuje tak říkajíc “psychickou surovinu"^ tedy to, čemu freudov.ská terminologie říká "id"o Vedlo to například k přehnanému důrazu na tzv. hříšné, myšlenky. Za hřích se prohlašovala už pudová hnutí a činnost fantazie. Není v tom podstatný moment mylného uchopení viny a tím i chybného vývoje v utváření svědomí? Ale zase už mluvím o chybném vývoji ... .0: A já bych vaši představu chybného vývoje znovu probÍematizoval ... Vycházím sice z jungovské psychologie, ale Freudovu kritiku církevního pojetí viny bych plně podpořil. S morálním hodnocením se začínalo už na rovině, která-podstatně patří ještě do předmorálního prostoru člověka. Člověk pak nemohl vnímat plnost, mnohotvárnost a dynamiku svého vnitřního psychického prostoru. Ze jména byl. na-.. • prosté' neschopen poznávat sám sebe jako živý celek ducha a pudu, při jmout , se. tak, a pak se teprve rozhodovat, jak s těmito prvky zacházet. Toto předsunutí morálního hodnocení působilo zvláště v oblasti sexuality a agresivity jako příčina nejnebezpečnějších vytěsnění. A vytěsnění je vždy patogenním omezením plnosti lidského bytí. • ' • ■ S: Vidíte v tom tedy nejen zneuznání vlastní váhy lidského duševna, ale i potlačení lidských možností? Oj Ano, tak bych to řekl. Připojil bych však, že tato amputace podstatných dimensí lidské psýché na jedné straně podnítila diferenciaci ostatních oblastí duše, a nakonec vedla jako ke své antitezi k Freudovu průlomu. S: '■ Ale bylo to přece zploštěním toho, čím vina lidsky vůbec může být? 0: Jistě. Teprve Freudův obrat k nevědomým oblastem duše, k elementárním psychickým silám, a Jungovy názory na kolektivní a tvořivé dimenze nevědomí otevřely celý vnitřní prostor člověka znovu ja.ko oblast zkušenosti se sebou samým, jako místo sebeuskutečnění lidské existence. Základní odpovědnost - a vina toho, kdo jí uhýbá - tkví podle hlubinně psychologického pojetí právě v nahlédnutí a uznání všech mnohotvárných duševních obsahů, přání a možností. Takové nahlédnutí a uznání předpokládá skoro vždy dlouhé a poctivé snažení a nezřídka-i jistou odvahu. Teprve pohledem na totalitu lidské bytosti a na možnosti psychického vývoje i na jehc meze se dostáváme k druhému kroku - k etickému rozhodnutí, jak. s touto "surovinou" pudů a možností zacházet. . 1, .... S: Není třeba církvi a teologii příležitostně vytknout ještě jiný způsob jednostranného tematizování viny, totiž teologické zúžení? Církev a teologie mají sklon vidět vinu (hřích) převážně jako přestupek víry, jako pochybení proti Boží vůli, vzpouru, proti zákonu Kristovu, tedy převážně jako, něco, co probíhá mezi Bohem a člověkem ... .; • -0: Chcete tím patrně říci, že vina, vztahujě-li še pouze k Bohu, ztrácí svou antropologickou dimenzi ... .. " ... ; Sj Ano, chcete-li. . • ••_ Oj Může tomu tak být, ale nemusí, ani z psychologického hlediska. V každém případě podle Jungovy psychologie vyjadřuje skutečnost, že vinu vztahujeme k Bohu, ten nejhlubší a nejpc&ednější význam lidského rozhodování a odpovědnosti. Právě to., žd- Boha vtahujeme do chápání viny,' ozřejmuje, že skutečná vina není podstatně’ přést-upek proti té či oné stanovené normě, ale že má co činit .s .tím, co-člověk dluží sám sobě vzhledem k absolutnímu nároku svého osobnostního středu, který přesahuje jeho vědomí. Jako juňgovský psycholog bych to formuloval taktoj to, co chápe věřící Člověk jako pochybení proti Bohu, je ná psychologické rovině zanedbáním ná- •roku jeho JÄ. S: .Nechci to popírat. Ale- nepřichází při vědomé nebo faktické redukci vina jako lidský čin a stav příliš zkrátka? Albert Görres si v jednom rozhovoru, s teology ' postěžoval, že: věřícímu je mnoho'měřítek .posuzování viny, mnoho přikázání a zákazu přístupno "pouhou vírou", aniž by dospěl k pravému mravnímu vědění o tom,’ že co se nařizuje, je dobré,-,a co se zakazuje, je zlé. A tak vinu jako kpnkrétní čin, např. ublížení bližnímu, věřící konkrétně nezakousl. ’1;” 0: <Nebezpečí, na něž poukazujete, bych .viděl především v tom, že teologie a cír- 15 [pageend15].. kev vydávají mravní představy,-přikázání, zákazy a.normy v jejich konkrétní podobě za Boží vůli, a tak je nejen odívají Boží numinozitou,'- ale absolutizují je a ■ tím je..«vyjímají z- oblasti dějinné-a psychologické zkušenosti, Prohlašovat obsaho- vě precizované normy za Boží vůli je také podle mého názoru znamením neslýchané nadutosti lidského ducha a výrazem většinou zcela neuvědomělého, ale právě proto i destruktivního nároku moci jednotlivců' nebo církevních kolektivů. Postavit jednotlivé normy na roven Boží vůli znamená projevit děsivou míru nedůvěry a nedostatečný vhled -do lidské bytosti - jinak by přece bylo sotva nutné dovolávat se Boha tak zkratkovitě. . ■ S: Není to, že většina našich současníků nevěří a že chápání viny pouze z hledis- ~ka víry pro ně není přijatelné, navíc i historickým faktem, kt.erý bychom měli mít na paměti i tenkrát, hovoříme-li o vině teologický? 0: Souhlasím. Ale myslím si, že skutečné chápání viny nebude u člověka věřícího křestansky a u nevěřícího tak docela rozdílné. Cba mají zkušenost--'nevyhnutelné o- sobní odpovědnosti,; at už jsou jejich sociální postavení i ostatní životní zkušenosti jakékoli. Uběžníkem této odpovědnosti bude- pro věřícího Bůh, pro nevěřícího lidský život, lidská existence. Obě instance lze chápat případně nechápat jako o- sobní skutečnost i. nebo jako vágní bytí. Konkrétní- obsahy mravní povinnosti musí věřící i -nevěřící stále znovu -formulovat z co- nejobsáhle jšího ’poznání dějinné a osobní situace. I věřící, člověk uhýbá odpovědnosti,.’ když se odvolává na Boží vůli, místo aby namáhavě a s rizikem omylu usiloval o vhled do vývojových ’zákonitostí lidstva a společnosti. S: Krátce řečeno: Boží vůle se mu jeví -spíše v konkrétní osobní zkušenosti? 0: A v nutnosti uskutečňovat jedinečné osobní bytí co nejvíce ve všech dimenzích. To také znamená smysluplně se začlenit do' konkrétního společenského celku. S: Opakovaně jste hovořil o sociálním celku a o zřetelnějším’vědomí tohoto' celku při chápání viny. Neprožíváme však dnes jev v určitém smyslu opačný, totiž rozsáhlé exkulpování osoby, jednotlivce, e, přenášení viny na společnost? Tedy nejen vědomí společenského prostředí a odpovědnosti v. něm, což je třeba hodnotit kladně, ale - chcete-li - i negativní jev přesunutí viny z jedince na kolektiv? 0: ,. S. vaším názorem-souhlasím. Myslím však, že tato nová jednostrannost je nevyhnutelnou.historickou kompenzací«, Fo staletí církve zcela, jednostranně nakládaly - vi- _nu na jedince, aniž se v nejmenším ohlížely na.to, jak je společensky podmíněn a začleněn. ’ ý. • S-: : Nejde tu však ö něco podstatně závažnějšího, než je přiměřenější hodnocení faktorů prostředí? Nejde tu o'minimalizaci, ne-li .o úplné vyřazení toho, co je individuální a osobní? • A • ■ • -• ■ '• 0: Taková tendence existuje. Posun tímto směrem začíná už u Rousseaua, který se domníval, že jedinec je původně dobrý a že zdrojem zla je společnost. Pak bylo možné vinu s jednotlivce sejmout a vysvětlit ji jako důsledek působení společnosti. Freud dal této tendenci nový popud,, když empiricky ukázal, do jaké míry určuje, prostředí dítěte, jeho pozdější chování,, a to i tehdy, cítí-li se’’jedinec zcé- la svobodným a odpovědným. Musím však dodat, že Freud sám nikdy .nezašel tak daleko, aby při všem-..formativním působení dětských zážitků a vlivu nevědomí upíral jedinci možnost osobní odpovědnosti a tím i možnost skutečné osobní viny, «í-když tohoto termínu neužíval. S: Ale vždyt právě freudovská psychologie je ye své podstatě deterministická a ve vztahu k problému viny přinejmenším ambivalentní! 0: Ano, Freudova psychologie je deterministická jako teorie i jako systém. Naštěstí však Freud není jen Systematik. Jako u každého tvůrčího člověka js:ou i u něho četné protimluvy, které ostatně patří k podstatě života. Existuje také Freud, který ukládá jedinci odpovědnost za dospění ke -’’zralému JÁ”. Jako zralou popisuje Froud Osobnost, která má na- jedné, straně střízlivý vhled do. svých pudových potřeb a na druhé straně nahlíží nutnost zčásti pud sublimovat a také to dokáže. Jako jednotlivec s vlastní odpovědností stojí tedy člověk před obtížným úkolem najít 16 [pageend16].. svou osobní, reálnou rovnováhu mezi bezprostředním uspokojením pudu-á jého. sublimací ve smyslu kulturním.;Přílišný posun na jednu stranu by změnil člověka v ne- kultivovanou pudovou bytost, zatímco posun v opačném směru by vytvořil inhibované- ho neurotika; . S: ■ Nepůsobí tu.paralelně dva fáktory? Jednak rozpuštění/viny v psychologii, zejména té deterministické a behavioristické, která nedoceňuje svobodu jednotlivce, a jednak óběcná dobová tendence přesouvat odpovědnost na společnost? 0: Freud a Adler svými vývojově psychologickými tezemi nepochybně zproblematizo- vali prostor lidské svobody do té míry, že - především v popularizované podobě těchto- tezí - podpořili ty dobové tendénqe, které přesouvaly všechnu vinu a odpovědnost na kolektiv. Je nápadné, ,s jakou oblibou je psychoanalýza a individuální psychologie právě v nejnovější době užívána jako zbraň radikální společenské kritiky. Přitom tito kritikové v zaslepení téměř záměrném.přehlížejí, že společnosti .předhazují právě .to,- co po ní vehementně vyžadují. Stát a církve jsou “zlé matky", jimž -se připisuje každé chybné jednání jednotlivce. Ano, vytýká se jim, že se chovají. jako matky, které nenechají jedince dospět a uplatnit se. Současně se od společností očekává, jako nikdy předtím v celých dějinách, že se bude starat o materiální existenci i o duchovní rozvoj každého jedince. Moderní pečovatelský stát má výrazné rysy zjevné kolektivní regrese k postojům dětského očekávání.- Mnozí za- istánci.novější psychologie mi připadají jako pubescenti, kteří hlasitě odmítají a-utoritu a "péči" a přitom očekávají od rodičů všemožnou podporu. S: Nejsou symptomy vytěsnění posilovány ještě tím, jak psychoterapeutické metody, zejména v popularizované podobě, všeobecně směřují k likvidování viny, za niž je třeba osobně odpovídat? Pocity viny by údajně vůbec neměly být., protože jsou chorobnými symptomy a sa.my chorobu působí. Přitom se snadno...přehlíží-, že jsou i odrazem skutečné viny. A tady je, myslím, součinnost zpopularizované psychoanalýzy a ducha doby, pohybujícího se téměř v jakémsi bludu neviny, zvláště patrná. Os Ano, lze jen dodat, že u většiny současných psychologických směrů je postoj •k vině součástí postoje ještě důsažnějšího. Neposkytují místo nejen vině; i strach, utrpění, obět, pochybnost, smutek jsou tu pokládány za něco abnormního. Jsou odmítány jako něco, co nepatří k životu. Tento postoj se zračí ve většině současných publikací. S neuvěřitelnou naivitou je tu předkládán obraz člověka, který chce být přijímán jen jako štastná, extravertováná a "kreativní" bytost, snadno navazující kontakty. Zdá se,-, jako by mnohé psychologické směry se zpožděním několika desetiletí znovu zaváděly naivní víru v techniku, onen slepý optimismus, který byl na počátku tohoto století ještě všeobecný. Brání se přijmout člověka i s jeho mezemi, s joho problematičností. Kdo-bere člověku vinu, strach a smutek, bere mu i • předpoklady sebeporozumění a vlastní zkušenosti smyslu. A není tomu tak, že i církev - mluvili jsme tu přece o proměnách praxe .pokání - příliš'povrchně sleduje tento naivně optimistický trend a že,mu zčásti i podléhá? 0; Ovšemže, ano. V posledních letech se mi- tpnto dojem, zejména při rozhovorech sr mladšími teology,f .vnucuje znovu a znovu. Tomuto naivnímu 'optimismu propadají především tzv. progresisté; ti nemají z kontaktu s psychologií strach, na rozdíl- od většiny jejich kolegů, a často se stávají obětí naivního a povrchního optimismu. Psychologie v laciném populárním vydání zkracuje lidské bytí, o jeho "temnou stránku", ale- ta přece patří k jeho šíři a celku. Sí Platí to alespoň v omezeném rozsahu i o psychologii Jungově? Hugo Rahner so jednou v. rozhovoru s Jungem zmínil* že i on je jakýsi moderní exorcista ... - 0: Ne, to rozhodně ne. G.G. Jung od samého počátku přistupoval k problému viny způsobem., který nepřipouští pochyb -o. tom/ že vina a zkušenost viny patří nutně a niterně k lidskému sebonalézání a sebeus kutěčnování. Na rozdíl od Freuda se Jung neostýchal užít termínu "yina", který zněl mnohým lidem zastarale. V poslední době zájem o Jungovu psychplogii na celém světě mimořádně vzrůstá. Sám se domnívám, že právě z.tohoto důvodu. Jo to dnes jediné psychologické východisko, které bero vinu, naprosto vážně, ale na rozdíl od. církevní tradice ji nechápe jako něco pouze negativního, čemu se musíme snažit za všech okolností uniknout. Vina zůstává u . 17 [pageend17]Junga vinou v plném smyslu a se vší závažností, ale důsledně se s ní počítá jako s motorem vývoje, s -ne-o domyslíte lnou částí -celku;- "nrá"svůj’ smysl. S: To by byl velmi—zaj-ünavy obrat čelem vzad; -Ale~Tiad'hodím' jestě další aktuální problém: není subkultura mnoha skupin, pěstujících sebepoznání, zvláště silně ovlivněna oním jednostranně psychologizujícím naivním optimismem, resp. není v jeho zajetí? . .... ...- '0: . To je .nepochybně pravda« Většina skupinových zkušeností přece: slibuje v té či óné formě vysvobození od strachu-, pocitů viny, zábran’, a slibuje cestu do ráje sebevědomého, volně . se .projevujícího a štastného člověka. Neplatí to■samozřejmé vždycky. Nejsem zásadně proti skupinám pěstujícím sebepoznání, proti skupinové terapii apod., pracují-li na základě otevřeného a fundovaného obrazu člověka. -. • .r S; Nemůže, tento naivní optimismus, v který se chce osvobodit od strachu potlačováním viny, někdy vést k opaku kýženého štěstí? Není jeho důsledkem právě stoupající strach? /Nevidíte snad žádnou empiricky zjistíte lnouc souvislost mezi p% lač ování nj viny a rostoucím potenciálem individuálního i kolektivního strachu? ; 0: To tedy «vidím.-Rozhodující přínos hlubinně psychologické terapie spočívá přece především v tom, že v mnoha projevech vinu jako takovou teprve vůbec rozpoznává. Potlačená nebo vytěsněná existenciální vina se neprojevuje jen strachem: velká část..psychosomatických neduhů, depresí, pocitů nesmyslnosti, a existenciální prázdnoty jsou nezřídka symptomy neuvědomělé viny,'U takovýchto manifestací viny zpravidla nejde o vytěsnění viny, kterou by člověk překračoval nějakou explicitní normu. Spíše jde o obtížněji vy st op ovate lnou vinu, která spočívá v tonr,' že určitému' věkovému období nebo speciální osobní či pracovní situaci zůstal člověk dlužen něco, co bylo nezbytné k dalšímu vývoji jeho osobnosti jako celku. V mnoha případech je touto vinou dokonce nedostatek odvahy k tomu, aby se člověk provinil ve smyslu kolektivních norem. Psychoterapie nemůže žádnou vinu odpustit a nečiní si nárok a- ni na to, aby od viny osvobozovala. Ale ze své praxe vím, že často dovede, člověka k dimenzím jeho vlastní viny, aby viděl, v čem je jeho dluh. Tím se mu teprve otevírá'smysluplný přístup k jeho vině. S: Není tomu dnes také taky že jedinci se sice ulehčí tím, že do pozadí ustoupí společenské normy i falešné pocity:!viny, ale že přitom člověk zůstává velice osamělý ve.své odpovědnosti i ve ,:svém. $elháni, tedy se svou skutečnou vinou? 0: Zkušenost viny náš-'vždycky činí osamělými. Ale i 'osamělost patří k individualitě člověka, právo tak jako vztah. Prohloubené chápání viny, jež se neorientuje jednostranně na stanovené normy, klade na- člověka trvale vysoké požadavky. Jedinec především nezíská od kolektivu onu štast.nou. jistotu, ^že. jeho názory a rozhodnutí jsou’ nade vší. pochybnost správné. A to je zátěž,: jíž se mnozí: cítí přetíženi. Přetížení je nebezpečné, je rizikem, že. se přetíženi, lidé, jednoho dne bezmyšlenkově podřídí autoritě, která jim řekne, co, je správné a co nesprávné, a tak se naráz osvobodí od.velkého psychického tlaku. Zde vidím velmi důležitý úkol církví a" současně i seriozní psychologie: doprovázet člověka v jeho hledání osobního pochopení viny. Ani přeceňování, ani podceňování zkušenosti viny nepomůže č.lověku v jeho antropologickém a náboženském sebeuskutéčňování.’Touto zkušeností mohou lidé buď zakmovat nebo zrát. y : ”... ” Herder-Korrespondenz 1979,8,š.393-399. (Pozn. překl.; je- třeba terminologicky rozlišovat "vytěsnění", něm. Verdrängung, angl._ repression, označující ‘nevědomý obranný mechanismus, který zabraňuje nevědomému obsahu vstoupit do vědomí, a "potlačení", něm. Unterdrückung, ang. suppression, označující vědoqiý volní akt, jímž JA aktivně odvrací svou pozornost od určitého subjektivně nepřijatelného obsahu, činíc jej předvědomým.) . 18 [pageend18]Kde jsou hr,a nice v i n y Jak lze spojit hlubinnou psychologii s teologií Rozhovor s mnichovským psychoterapeutem Albertem Görresem 651etý Görres byl sám velmi překvapen, když krátce po svém penzionování dostal pozvání dó Říma, aby se jako expert účastnil biskupského synodu» Když mu Hansjakob St.ehle položil jménem časopisu Die Zeit otázku, jak přistoupil k tomuto nezvyklému úkolu, odpověděl mu temperamentní a přemýšlivý psychotěrapeut, který se už dlou- -ho zná s teologem a nynějším kuriálním kardinálem Ratzingerem, 'bez váhání: G: Už když jsem četl přípravný dokument tohoto synodu, všiml- jsem si, že tam by3- li ač .ne jmenováni - přítomni a takřka spolupodepsáni Sigmund Freud a mnoho jiných. kolegů z oboru» To, čím jsem mohl sám přispět, je dnešní psychologické vědo- _mí svobody lidské vůle a-jejích mezí, viny a hranice viny« To je nejdůležitější přínos hlubinné psychologie křestanské nauce o člověku» Pro spolupráci na této problémové oblasti smíření a pokání (což bylo téma synodu 1983 - pozn. překl..) jsem měl ovšem docela dobrou pozici, protože klíčovým pojmem psychoanalýzy je vytěsnění» Je to biblický pojem» Vypracoval jej jeden velký Zid ještě před Freudem, totiž Pavel: psal o něm v listě Římanům (1,18)» Vytěsnění se tam vyjadřuje slovy ’’potlačovat pravdu”» Na biskupském synodu jsem tedy přišel ke slovu právě tehdy, když šlo o .problematiku vytěsnění» ... S: U věřících, kteří chodí ke zpovědi, nebo také u členů synodu, te.dy u biskupů samotných? G: U všech» Vytěsnění je jedním ze základních lidských činů. Evangelium vytýká,;, • že vytěsňování ’’potlačuje“ pravdu vlastní viny, vlastní svobody, vhled člověka do- sebe sama. S: Jak jste to vnesl do diskuse německé jazykové skupiny na biskupském synodu? Ct í Především jsem se pokusil ukázat, jaké potíže má dnešní člověk s klíčovými termíny synodu» Takovým temným slovem je na,př. ’'pokání". Nerado se slyší. Můj bývalý šéf, Alexander Mitscherlich, napsal knihu "Neschopnost truchlit". Byl to nesprávný název, měla se jmenovat "Neschopnost litovat", tedy truchlit nad vinou. To, nač analytik Často naráží, je neschopnost rozumně a pozitivně še vypořádat s vinou. 'r ’ . Sí .? Protože má člověk sklon dávat vinu především tem "druhým"? G: Ano, přičítání viny je oblíbený, často i psychoanalytiky podporovaný "sport". Vzpomeňte jen knih Alice Millerové nebo Arthura Janova, které lže nesprávně chá- pat jako pokyn.k přenášení vlastní viny na rodičovskou generaci, i když to tak autoři'nemysleli. Determinismus, tedy'popírání svobodné vůle, vede v psychoanalýze k "umývání mouřenínů", k "saponátové psychologii", protože chce - jak vidno - vinu ze světa sprovodit. ' - Sí Nevede-k témuž i katolická zpověď rozhřešením, které uděluje kněz? G: To je velký rozdíl. “Saponátová psychologie“ říká; vina neexistuje, člověk není odpovědný, nebot^není svobodný. Slovo "vina“ má nějaký- smysl jen ve spojitosti se svobodou. V křestanském pojetí je člověk svobodný, zlu se lze vyhnout. Při pokání a smíření se vina uznává, nepopírá se a nevytěsnuje jako třeba komplex méně- cennosti. Člověk tu poznává: vinou jsem se znehodnotil. Pointou křestanství je, že tato vina může být prominuta, že ji Bůh chce odpustit. S: Velmi .často se však má za to, že v katolické.zpovědnici nejsou hříchy a vědomí viny ani tak překonány, jako spíše žo se často přímo vytvářejí komplexy viny. Můžete tu se svými zkušenostmi psychiatra poskytnout radu i duchovním pastýřům? G: Myslím, že ano. Mám např. dosti zkušeností s "ekleziogenními neurózami". Jde o lidi, jejichž psychický vývoj je těžce porušen katolickou výchovou. Nazývám to "katolícistní" výchovnou deformací. Jednotlivé zkušenosti psychoterapeutů ukazují, jak určité chybné přístupy v křestanské výchově (nejen katolické; léčím řadu dětí 19 [pageend19]evangelických duchovních) vedou k určitým deformacím charakteru., S-: Můžete to ilustrovat příkladem? G: jistý mladý muž se chtěl stát františkánem, ale nebyl přijat. A tak své zcela dětinské, nezralé představy o františkánském křestanství se ted pokouší praktikovat ve vlastním manželství a rodině. Při svém temperamentu.vede i pomocí výprasku ženu a děti ke křestanským ctnostem, především k františkánské chudobě a posluš- nostij ale už ne tolik k františkánské radosti. Děti se mu nevyvedly. Jeden syn si z teto výchovy odnesl dokonce neuvěřitelnou nenávist k otci, která se projevuje výbuchy pomstychtivého hněvu. Stal se policistou, musel však službu opustit, protože své spoluobčany pseudofrantiškánsky mlátil. Když už tedy nemůže toto povolání vykonávat, tyranizuje svou pětičlennou rodinu záchvaty vzteku. Je to výmluvný příklad disharmoniekého vývoje. -Sí ; Nevyskytuje se také opačná situace, když se třeba někdo vůbec nechtěl stát knězem, ale musel, a pak se chová ... G: ... jako nepovedený policista. To je tím, že mnoho katolických matek touží, aby se jejich syn stal knězem. Vydatně překážejí Boží prozřetelnosti tím, že jí chtějí jakoby napomoci, ’'nasměrovat” tak, aby se jejich ubohý chlapec knězem stát musel. Nestane-li se jím, trpí pocity viny. S: Lze to napravit na psychoterapeutickém gauči nebo ve zpovědnici? G: V příznivém případě tomu lze předejít. Při rozumné seminární výchově (která přece také existuje) je možno takové lidi objevit a nechat odejít. Ukáže se jim, že toto pro ně není správná cesta. V kněžských seminářích i v řádových- noviciátech jsou ovšem i nerozumní lidé.. Pak to dopadá špatně. . S: Takové příklady ozřejmují to, .co jste na začátku nazval hranicí svobody vůle a viny. Když si římský biskupský synod stěžoval na úpadek vědomí hříchu, uvědomil si také tyto meze? G; Vždy se vědělo, že svoboda trpí nátlakem, nesprávnou informací nebo nesprávnými postoji naučenými v dětství. Pastorace a teologie si to intenzívně uvědomila v tomto století. V dílech Josefa Ratzingera (dnešního kardinála a prefekta Kongregace pro víru) i Karla Rahnera je vliv hlubinné psychologie velmi patrný. Rahner razil ústřední pojem, který zní velmi akademicky: "gnozeologická konkupis- cence”. Je to označení celku onoho předběžného zatížení, jehož se každému člověku dostává již s mateřským mlékem, působením rodiny, společnosti, které deformuje jeho poznání i svědemí; nelze se mu vyhnout,, je tedy nezaviněné. Člověk za ně nemůže nést odpovědnost./Pato zátěž je i překážkou křestanského vlivu. Morální teologie tu přejímá v plném rozsahu poznatky hlubinné psychologie. S: Proč se však dostala katolická církev se svou praxí pokání a zpovědi do krize, o níž se na synodu diskutovalo? G: Sama není zcela bez viny. Myslím, že úpadek zpovědní praxe souvisí s tím, ’že byla prováděna nezralou a pro dospělé lidi nedůstojnou formou. Výchova ke zpytování svědomí a k překonávání viny končí prakticky dětstvím. Zdá. se však, že krize ušní zpovědi souvisí i s encyklikami o manželství. Především encyklice "Humanae vitae" katolický lid z valné části vlastně odepřel poslušnost. Přitom se vynořily pochybnosti o správnosti katolického učení o hříchu a pokání, které pak působí zpětně a vedou k závěru: Je-li snad mylná manželská morálka, lze pák pochybovat o tom, zda církev nevydala zcela nebo zčásti nesprávné směrnice v oblasti morálky jako celku. Od prohlášení dogmatu o papežské neomylnosti (1870) se v tomto směru vyvinula určitá citlivost: má-li Část katolického pokladu víry pečet neomylnosti, pak vše, co. není neomylné, musí být omylné; to je logický závěr. Citlivost ohledně omylnosti církevních autorit tím mimořádně zesílila. S: Tedy i ohledně omylnosti encykliky, která prohlásila za hříšné všechny druhy chemické a, mechanické kontroly početí? .. .. • • G: Ano, je třeba si jasně uvědomit, že v tomto bodě panuje mezi papežem a biskupy, teology a věřícími značné napětí. 20 [pageend20]Sí Bylo to možno pozorovat i v pracovních skupinách.tohoto synodu? G; Samozřejmě. Můžete sí však být jist, že takový synod nemůže nikdy prohlásit, že tato encyklika je prostě nesprávná» To je i psychologicky nemožné. Mezi naukovými prohlášeními církve jsou mnohá, která jsou, jak teologové říkají, opravitel- ■ná,: .re formabilní» V průběhu dějin změnila církev velmi mnohé postoje; vzpomeňte si. třeba na její vztah k-náboženské svobodě ... • Sí Než se taková věc prosadila, trvalo to ovšem staletí. Nejsou některé příznaky krize, s nimiž se dnes katolická církev potýká, také důsledkem toho, že dnešní svět už nechce tak dlouho čekat? Jak se- proslýchá, bylo v německy mluvící pracovní skupině synodu toto vědomí znát». Mohl jste jako jediný psycholog, kteiý do toho směl mluvit, opravdu položit závaží svých argumentů na misku vah?. G: Bylo to zcela překvapující; veliká poctivost a věcnost diskuse i ochota přijmout s pochopením všechna hlediska. Skutečně jsme dokázali shodnout se jednomyslně na všech našich usneseních. o..:/ ‘ Die Zeit 1983 + + + Teologové uvažující právnicky pojímali po generace mravnost jako sféru zákona, čím byla propracovanější, tím více byla spiritualita izolována, až byla téměř zcela oddělena. Na základě lepšího poznání člověka, .který je svobodným nositelem osobního svědomí pouze tehdy,’ pracuje-li odvážně ňa své sebevládě a odříkavosti, se mravnost znovu stává uměním života, člověk, o němž mluví psychologové, je člověkem padlým a vykoupeným. Mravnost, kterou potřebuje, je etikou nikoli filozofů, nýbrž jedinečného Učitele. Je to. pedagogika božská. (Jean Rimaud SJ) . -pbcit nejistoty, jehož jednou variantou mohou být i nevědomé pocity viny, nemá nic společného s vinou ve smyslu mravním,, ani s hříchem ve smyslu teologickém. Svými patologickými projevy dokonce brání vzniku mravního cítění. Právě zde je vidět rozdíl mezi pověrou a opravdovým náboženstvím". To je proti pověře, protože jitpokládá za zbytek pohanství. Není, ostatně samo superego takovým pohanem? Jáský ideál, je tvůrce, superego.'je plagiátor. • (Maryše Choisyová, "Psychanalyse et catholicisme") Říkáme-li, hovoříce.o Bohu, On nebo Ono, je to vždycky alegorie. Oslovujeme- -li hp však "ty", pak vkládá smrtelná mysl neporušenou pravdu světa do slova. ■ 4 • ■ (Martin Buber, "Já a Ty") Řekl-li Freud, že kde bylo ONO, má být J/, platí stejnou měrou, že kde bylo NÍLJÁ, .má bý.t Jř. ■ . , ... ■ . -.u (Igor Caruso) 21 [pageend21]RECENZE Filozofova úvaha o vině jako, výzva k duchovní obnově Karl Jaspers: Obřízka viny (Příspěvek k německé otázce). Edice Váhy, Mladá fronta, Praha 1969. Úvahám o vině se v našich kracích povětšinou příliš nedaří. Ještě tak výčitkám a obvinování "těch druhých", nebot právě "oni" - at žijí od nás na východ či na západ anebo s námi sdílejí společné teritorium - jsou přece v převážné míře vinni naší dnešní osobní či národní situací. Ne vždy bývá dostatečně rozpoznáno, že tato situace je mnohdy situací naší duševní a duchovní nouze. Podobně nerozpoznán a opomenut bývá i náš podíl na této situaci, náš vlastní dluh jak vůči ostatním, tak vůči sobě samým - vůči svému bytostnému určení, osobnímu i národnímu. Pokud náhodou zaslechneme slova apoštola Jana.: "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není." a necháme se jimi oslovit, či pokud se z nějakého jiného důvodu pokusíme vystoupit ze začarovaného kruhu sebeklamu a podrážděného, sebeuspokojení, stojíme leckdy v rozpacích a nejistotě před úkolem orientovat; se no- ’• vě ve své situaci, v situaci nás - konkrétních lidí, přináležejících v .tomto čase a na tomto místě k tomuto národu. S tím souvisí i úkol projasnit ono neurčité, ale přece jen patrné vědomí viny, kterou nám občas připomíná doposud tlumený hlas svědomí nebo právě "ti druzí". Málokde vystoupila otázka viny a situace celkové nouze tak výrazně jako v případě německého národa po druhé světové válce. 0 to poučnější mohou být’ pro nás pokusy o orientaci v tehdejší situaci a o projasnění vícevrstevné problematiky viny - jak kolektivní tak individuální - a její genezeJ Jaspersova útlá knížka. "Otázka viny", která vyšla krátce po porážce Německa, je - či může-být - současně výzvou i vodítkem, jak vzít otázku viny vážně, -jak se v ní vyznat, jak hledat vlastní pravé cesty a rozpoznávat úskalí a svody cest falešných;.'’' ,■ . - ' ; . Záměr dílka nezapře autorovo celoživotní úsilí--o'pedagogické a terapeutické”v působení filozofie. (Filozofie, obohacené u Jasperse předchozím studiem práv,’medicíny, psychiatrie a psychologie a předznamenané rozsáhlými pracemi "Všeobecná psychopatologie" a "Psychologie světonázorů"; filozofie, která po těchto počátcích stále výrazněji směřuje k "pro ja snování" či "osvětlování" existence. Filozofie, která se podle Gerharda Krügera. na konci.moderního myšlení, tváří v tvář nihiliš- mu, vrací k metafyzické teologii, jejímž popřením bylo moderní myšlení zahájeno; činí to ovšem nikoli ve smyslu antické, ba ani křestanské filozofie, ale stále ještě na půdě moderního osvícenství. Jaspersova kritika suverénní soběstačnosti moderního myšlení, podle Krügera, půdu tohoto myšlení neopouští.) ■ Jaspersova řeč je od počátku jasná a zřetelná. -Abychom se uchránili plochého tlachání o .vině, které klade bez rozdílu všechno na-jedinou rovinu a posuzuje to J v hrubém záběru jako špatný soudce, rozlišuje Jaspers čtyři pojmy a jejich prostřednictvím se poté pokouší objasnit tehdejší německou situaci. Kriminální vina se týká zločinů, které spočívají v objektivně prokazatelných činech. Instancí je soud, .který zjištuje skutkovou podstatu, aplikuje na ni zákony a stanoví případný trest. Politická vina leží v oblasti státníků a příslušnosti k určitému státu, jehož moci jsme podřízeni a jehož řád umožňuje náš život. Všichni ’občané "odpovídají zá to, jakou mají vládu; .každý v politickém smyslu odpovídá za viny, kterých se dopouští stát, k němuž přísluší. A Jaspers se dále důsledně ptái Máme být my Němci odpovědni za zločiny, které na nás spáchali ’Němci nebo jimž jsme ušli jakoby zázrakem? A odpovídá: Ano - pokud jsme strpěli, aby.u. nás vznikl takový režim. 22 [pageend22]Ne - pokud mnozí z nás byli svou nejvnitřnější podstatou nepřáteli tohoto zla a pokud nemusí uznat, že jsou v důsledku nějakého činu nebo nějaké motivace spolu- vinni. Činit někoho odpovědným však neznamená dávat mu morální vinu« Morální vina se týká činů, jichž se dopouštím jako určitý jedinec» Jsem zodpovědný morálně za všechny své činy, i za politické a vojenské činy (byt provedené na rozkaz), které vykonám. Instancí je zde vlastní svědomí a komunikace s milujícím člověkem, který má živý, zájem o mou .duši.. .Z morální viny--v-y-růstá-morální- náhled a tím i pokání a obnova. Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako Člověkem. Tato solidarita..^ustává trvalým--požadavkem i tam, kde už morálně smysluplný požadavek končí. Je porušena, přihlížím-li (jakkoli zdálky), jak dochází k bezpráví a zločinu. Instancí je zde jedině Bůh. Z metafyzické viny vyplývá, pokud ji přijmeme, přeměna vědomí vlastního já před Bohem, jež může vést k počátku nového vnitřního života. , Prizmatem tohoto rozlišovacího schématu pak Jaspers, analyzuje situaci Němců v dpbě Norimberského soudu. Opakovaně však upozorňuje na. to, že všechna tato rozlišení vedou k omylu, ne jsme-íi si stále vědomi,-. jak velice spolu zároveň všechny rozlišené druhy viny souvisejí., . • .Rozlišení neplatí absolutně - nakonec spočívá prvopočátek toho^ co nazýváme vinou, v tom, co vše obsahuje a přesahuje. ..Rozlišování však projásnuje a ukazuje na to přesažné. Rozlišování ruší totalitu, neosobnost, .a otevírá prostor spravedlnosti. Rozlišovat je třeba i při posuzování- jednotlivce a kolektivu. Nerozli- šující^ glajchšaltující myšlení, myšlení v pojmech kolektivů oproti tomu zastírá, znejasnuje a vposledku škrtá lidskou jedinečnost’ a nezastupitelnost. . : " Nejen z těchto důvodů je Jaspersoya práce aktuální i dnes. Nepromlouvají např. následující slova též k nám a do naší situace? ’’Morální prohřešky jsou základem poměrů, z nichž politická vina a zločin teprve vyrůstají. Dopouštět se nesčetných malých činů nedbalosti, pohodlného přizpůsobení, laciného ospravedlňování bezpráví, nepozorované podpory bezpráví, podílet se na vzniku'veře jné atmosféry, která šířícejasnost a jako taková teprve umožňuje zlo, to vše má následky, které zčásti také-podminují politickou vinu na poměrech a dění. Do morální oblasti patří i nejasné ponětí o významu moci v lidském, soužití. Zastřít tento základní stav věcí je právě tak vinou jako falešně zabsolutnit moc jako jediného určujícího činitele událostí.” A mohli bychom pokračovat dále- - sledovat např. běžné-typické případy morální viny Němců v době nacistické diktatury; život v masce, falešném svědomí', ■ polovičatost, vnitřní připodobnění, sebeklam, pasivita, souputnictví. (Některé ú- vahy a postřehy nám připomenou knihu Maxe Picarda ’’Hitler v nás", zabývající. se mj. předpoklady rozšíření a psychosociální strukturou.německého národního socialismu). Nebo tendence, které nás svádějí, abychom se vyhýbali očistě: vzájemné . obvinování - určitý druh přerušené komunikace a jako takové symptom nepravdy.; sobe z-avržení a vzdor jako následek otravy morálišmem; vyznání viny, které z něj případně; vyrůstá, je falešné;"uhýbání do jednotlivostí, které jsou samy o sobě správné, -ale pro otázku viny nepodstatné, anebo naopak uhýbání do nějakého druhu obecnosti. Zde všude můžeme nalézt podněty a, vodítka, které nám mohou .pomoci při stanovení vlastní.diagnózy a jí odpovídajícího způsobu terapie -,v tomto případě často autoterapie či’vzájemné terapie lidí, kteří si v pravdě a lásce dovedou říci i tvrdá, vposledku však osvobodivá slova. Otevřeme-li se a připustíme-li si svou situaci současné duchovní nouze, otevírá se nám,, jak říká Jaspers již v úvodu své knížky, jedinečná možnost. "Nebot právě v nouzi můžeme mít .0 to větší smysl pro nejnezbytnější: očistit se ve. vlastní duši, a pravdivě myslet a jednat, abychom mohli uchopit život z ryzího zdroje tvᣠří v tvář nicotě.” Na jiném místě, jak víme, hovoří Jaspers v podobných souvislostech o Bohu.- Zdá se však, že Bůh u Jasperse není Bohem Zjevení, .nýbrž sp-íše "bohem metafyziky" a casta., která k němu vede je ..spíše cestou "filozofické víry" a méně cestou, víry-důvěry-lásky. Proto snad Jaspers zůstává stát mlčky’ před prahem naděje, kterou může křestan čerpat z pokračování již citovaných slov Janových: "Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný’a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišjtuje nás.- od každé nepravosti.•’’ Pravdivost, o níž Karl Jaspers celým svým dí-• lem usiluje a - ke které vyzývá, je však i zde nutnou a nezbytnou podmínkou. - Pavel - 23 [pageend23]O zlu ajeho přemáhání A. Görres, K. Rahner: Das Böse» Wege zu seiner Bewältigung in Psychotherapie und Christentum, Herder, Freiburg 1982. V čase globálního ohrožení je slyšet stále naléhavější volání po větší odpovědnosti v.životě individuálním i .sociálním, ve vztazích nejintimnějších i mezinárodních á celosvětových. Zlo a vina se.stávají “velkými tématy”. Knížka, o které chceme referovat., je jednou..z mnoha sond do této problematiky, - Albert Görres, autor prvé, studie - Zlo a přemáhání zla v psychoterapii a křes- ta.n ství - je p.sychoterapeut. Proto se jeho * úvaha pohybuje v p sychologické a.,psychopat o logické rovině» Klade si trojí základní otázky: co je zlo, proč se z.lar dopouštíme a zda jsme vskutku tak beznadějně zlí, jak se to někdy podává. Všechny otázky pak ústí do otázky čtvrté: jak zlo přemáhat. Autor konfrontuje situaci V psychoterapii, psychoanalýze a v křestanství. ' . . Nejprve tedy: Co je zlo v mravní rovině? Autor vychází z morální intuice, z bezprostředního nahlédnutí, že.my sami máme jistá práva, která nárokujeme a že tedy všichni.' lidé mají tatáž práva. Zlo je porušením těchto práv, zlo je bezpráví. Zní prý to poněkud ’juristicky, ale představuje1 to přece solidní základ pro lásku. Ostatně, spravedlnost je centrálním pojmem Starého i Nového zákona a bez tohoto základu se ocitáme ve vzduchoprázdnu. Právo a spravedlnost nelze ztotožňovat se zákonictvím, legalismem-. a. lpěním ..-na pravidlech. Ohled na druhé a jejich práva je primárnější. Ve všech náboženstvích pak nalézáme přesvědčení, že zlem je porušena Boží sféra, že Bůh či bohové jsou-"uraženi "Ï Vina se netýká jen mezilidských vztahů, ale' i kosmického řádu, je- kouskem metafyzického "znečištění prostředí". Vina má vždy co.dělat s Bohem-»'Bezpráví je hřích. Autor ještě cituje sv. Tomáše Akvin- ského: "Bůh-.-není ničím uražen tolik ƒ jako tím, co děláme proti svému vlastnímu blahu (bonům);" A dodává: zde je blaho člověka mírou všech věcí. A zlé je všechno,- co míří .proti bláhu a spáse člověka, blahu, které je Boží vůlí. 'Druhá otázka: Proč jednáme zle, proč pácháme zlo, tedy otázka po motivech zla. Člověk'vlastně nechce’zlo. Chce jen špatné dobro. "Zlo je dobro na nepravém místě" (s.'M2). Každé zlo obsahuje nějaký falešný úsudek, omyl, přecenění nebo nedocenění "nějaké hodnoty. Zlo má puvo.d ve dvojí rezignaci: je nevyhnutelné, jestliže není možné bezpečně poznat etickou pravdu..Dnešní obecně rozšířené přesvědčení o ilužívnosti veškeré pravdy a tedy i pravdy mravní je soumrakem morálního: člověk pouze hledá a nalézá sofistická ospravedlnění svých činů. To je rezignace na poznáte lnost mravní pravdy. Doplňme ještě, že autor nenalézá ve filozofické rovině žádné poslední zdůvodnění závaznosti morálních norem. Vidí je pouze v onom "nekonečném vhledu do všech smysluplných vazeb jsoucna a jeho svaté vůli" (s. 61). Pak je rezignace na možnost dobrého, když člověk cítí, že není s to splnit všecko, co od něho druzí očekávají, když je přemožen zlem z vlastní slabosti, ze slabosti vůle. Nejvážnější zlo však vzniká z fascinace absurditou, z protestu, když je člověk "zajat zlem". To je zlo jako sebezbožnění, falešný sebeideál, z protestu. K tomu si jenom připomeňme naše starší i novější diskuse o titanismu. ; Ještě otázka třetí: Jsme zlí? Víme, že naše skutky bývají zlé. Ale tvrzení, že člověk je prostě bytost od základu zlá, tento morální pesimismus, nás děsí. Je známo, že u kořene mnoha ’duševních poruch je nevědomá nenávist, silnější než láska. Ale člověk je nadán i k lásce a dobruj je v této své dispozici k dobru i zlu bytostí ambivalentní. Takže nutno položit otázku čtvrtou, rozhodující: Jak přemáhat zlo? A nejprve: jaký návod podává psychoterapie? Se zlem se v ní setkáváme spíše nepřímo. Jejím cílem je především rozšířit akční prostor svobody, zúžený úzkostmi, nutkřivými tlaky a náruživostmi, aby se snadněji otevřel pro moudrost, právo a dobro. Psychoterapie umenšuje zlo tím, že odstraňuje překážky dobra. V mezních situacích neurózy a psychózy jde s pacientem jako ochranný doprovod až k samotným hranicím zla - autor nazývá tento postup "principem tunelu": "Znovu se rozjasní, když člověk najde odvahu projít nejhlubší temnotou" (s. 140). Předmětem analytického vysvětlení jsou 24 [pageend24]chybné výkony a chybné postoje, tedy i falešné pocity viny, pocity viny "na^ne- správném místo a v nesprávné míře”, ale také iluze či bludy nevinnosti, Uvedme příklad: mučivé výčitky svědomí po zcela zanedbatelné chybě nebo ’’čisté”, klidné svědomí po podlém činu. • . • " Avšak opravdová vina už vlastně překračuje hranice psychoterapie. A tak autor hledá odpověS v křesťanském výkladu zla a jeho přemáhání. x Nalézá ji v listu do Říma 12,21, v onom prostém a jediném receptu ‘-’nench se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem”. Zde není dobro nějaký abstraktní filozofický princip. Činit, -dobře a jednat spravedlivě' znamená vždycky být ve vztahu k druhým. A kdo vybízí k dobru - Konfucius,' Buddha, Sokrates nebo Ježíš - ten přikazuje lásku. Lze však lásku přikázat?. Stěží asi spontánní citovou lásku sympatickou či erotickou. Daleko spíš onu docela' střízlivou ochotu ostatní -.uznat, přát jim jejich práva, mít na ně ohled, přibližovat se k nim šetrně, blahovolně, nápomocně. Ochota pomoci v nouzi je'.první nezbytný předpoklad pro přemáhání ■ zla a .učení se lásce. A pak je tu druhý, předpoklad: ochota odpouštět bezpráví bez prošení. Každá zášť, která se uhnízdí v srdci, odpor vůči druhému,, nedobrota, neláska .řuší-.přátelství s Bohem i lidmi. Mohli bychom nenávidět, chtěli bychom nenávidět, ale nesmíme nenávidět. V tom je'naše šance na dobrý, vždycky možný začátek (s.- 19Š). Prostředek jak zrušit‘dabeiský kruh zla, je modlitba. Jí vstupujeme do Boží blízkosti, v ní nalézáme světlo -a' sílu, které potřebujeme, jednotu porozumění, cítění a sražení, kterou sv. Augustin nazval prostě "cor”: srdce.. ’’ .. • * Myšlenky, které první autor knížky rozvinul na rovině psychologické, završil druhý autor, Karl Rahner, úvahou teologickou: Vina, odpuštění a obrácení v křesťanské víře. Rahner patří nepochybně k nejhlubším-teologům našeho století. 'I jeho studie o vině, odpuštění a obráčení*vyniká myšlenkovou sevřeností; je těžké pokoušet se. o ’’stručný obsah", povězme pouze toto: Dnešní člověk se vidí jako autonomní aubjekt, jehož dějiny jsou objektivací jeho svobody. V těchto dějinách nelze chemicky čistě oddělit svobodu a nutnost,'ze jména ne u jednotlivých činů. Ale život právě není pouhým, sřetěžením jednotlivých činů,' nýbrž ..celistvým útvarem, existencí,*a' člověk prožívá svou odpovědnost za tuto celistvou-existenci i za její zpochybnění, zfalšování. V této hlubší životní dimenzi, ne na povrchu, se rozhoduje o vině, mohli bychom říci o existenciální vině, jež znamená "ne” . vůči Bohu.- Tato vina je lidsky neodpustitelná. Člověk se může pouze v neoddělitelné, jednotě dobra a zla své existence bezpodmínečně odevzdat Bohu a jeho slitovné lásce v aktu pokání. Odpuštění je největší nepochopitelný zázrak Boží lás*- ky. A slovo Božího odpuštění se stalo časoprostorově konkrétním v Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném. Církev pák'; je -základní svátostí tohoto Slova Božího odpuštění i č • ' ■ ♦ . : + + + - Vina je skutek-, který člověk dluží sobě nebo světu. Viník je dlužník. Je. tím kdo se onomu skutku vyhýbá. (H..Göppert, "Schuld und Neurose") Bůh loví lidi nepokojem. (Sören Kierkegaard) 25 [pageend25]EXCERPTA A REPRINTY Věra Svobodová Naše současná civilizace se vyznačuje hypertrofií vnějšího, materiálně zprostředkovaného ovládání, které vyvolává atrofii vnitřního, duchovně podmíněného rozumění. Pouhá vnější, obrana proti mezním situacím (jednotlivců, skupin i lidstva jako celku)’ přitom spíše podporuje jejich nepřirozené zmnožování«» Přirozeně a účinně lze, mezním situacím čelit jen z vnitřních, bytostných zdrojů«. 1» Jsoucna Pro každé jsoucno je existenčně výchozí vnitřní, z hloubky bytí .vycházející svébytnost. Situace vzniká, teprve vzájemným kontaktem jsoucen; jé souhrnem vnějších podmínek a okolností, za nichž něco existuje nebo se děje. Pro jednotlivé jsoucno’ je situace bud relativně příznivá, nebo relativně nepříznivá.- Vrcholnou nepřízní, kdy je ohrožena svébytnost jsoucna až k mezi jeho existenční odolnosti, se vyznačuje právě situace mezní.- Možnost překonání mezní situace vyplývá z toho, že jsoucno existuje z bytí. Mezní situace je pro jsoucno krajně ohrožující i krajně tvořivě podněcující. -r v.-.- 2. Člověk Specifickou mezní situací subhumánních živých jsoucen je situace ohrožení života. Postoj člověka k vlastnímu životu není instinktivní, není jednoznačný. To, čím bytostně je, neztotožňuje člověk s vlatní fyzickou existencí. Má zásadní vazbu k hodnotám. 0 ně je jeho život ’’opřen” a kvůli nim je zachraňován nebo obětován. Specifickou mezní situací člověka je ta, která ohrožuje hodnotu pokládanou jím za nejvyšší. Svébytnost člověka tak prozrazuje ontologicky jedinečný duchovní. charakter. 3. Hodnoty V situaci lidského ohrožení je buď 1. ohrožena realizace hodnoty, nebo 2. ztracena realizace hodnoty, nebo 3. zpochybněna platnost hodnoty. Tuto hodnotu si člověk volí. Jednání člověka v mezní situaci prvého stupně je vedeno snahou zachránit situaci á prostředkem této snahy je. mobilizace odvahy. V situacích druhého stupně je to snaha vydržet situaci mobilizací naděje. V mezních situacích třetího stupně je to snaha porozumět situaci spolu s mobilizací moudrosti. . ' 4. Smysl . . 7 > Při' vědomé volbě, obraně případně vzdání se hodnoty se člověk neřídí situací, nýbrž tím, zda. určitá hodnota má čí. nemá pro něho smysl. Smysl hodnoty nemusí-být v souladu se situací. Smysl neodkazuje k situacím, nýbrž k bytí; je. jeho "znamením'', .které se vynořuje jako podpora člověka Či jako výzva. Každý vědomý postoj člověka k hodnotě je řízen hlediskem smyslu. To, která hodnota je pro člověka- skutečně nejvýznamnější, může vysvitnout teprve v situaci jejího ohrožení. Mezní situace ^většinou vyvolávají vědomé prověřování smysluplnosti životně důležitých hodnot. Člověk může být v mezní situací i upozorněn, že zdánlivě nejvyšší hodnota pro něho ztratila smysl. Ověří-li si, že ohrožená či ztracená hodnota má smysl, je to pro něho zdrojem nevyčerpatelné vnitřní síly. V mezní situaci třetího stupně se člověk ocitá v situaci základní nezajiště- nosti, nejistoty; je prověřován, zda má důvěru v jednoznačný "smysl vůbec". Vědomá otevřenost vůči smyslu je vždy nadsituační. "Žízeň" po smyslu je vlastně "zapomenutím na sebe"; Člověk se tu dává smyslu k dispozici, místo aby ho pro vlastní potřebu hledal. To je podmínka otevření se absolutnímu horizontu. Klíčová osvobozující chvíle porozumění není tolik "nalezení smyslu", jako spíše "nalezením sebe 26 Člověk v mezních situacích [pageend26]ve smyslu”: dostaví se, jde-li člověku o smysl ne kvůli sobě, nýbrž kvůli němu, kvůli smyslu. Pak vyjde člověk z mezní situace proměněno 5. Bytí Vnějším aspektem své svébytnosti se člověk ocitá v situacích, zatímco jejím vnitřním aspektem vychází z bytí. Lidská svébytnost spočívá v existenčním vztahu k hodnotám, proto má člověk těžiště šebeurčení právě v něm, a to jak vzhledem k situacím, tak i vzhledem k bytí. Směrodatná jsou tu dvě základní kritéria: a) vzhledem k situaci - realizovatelnost hodnoty? b) vzhledem k bytí - smysluplnost hodnotyo Při volbě nebo obhajobě hodnoty může člověk přihlížet jednou více k onomu, jindy více k tomuto, 'a podle toho zvyšovat bud svou závislost na situ akcích, anebo svou-odpovědnost vůči bytí.- To druhé znamená svobodný vztah‘k situacím, to prve je zotročením situacemi. Jinými slovy: bud. příklon k chaosu situací vůbec (k univerzální ’relativitě všeho), anebo k řádu bytí vůbec (k univerzálnímu absolutnu). Orientace. situační znamená vzdát se smysluplné-hodnoty, protože je nerealizo- vatelná, a .realizovat.hodnotu nesmyslnou, avšak dosažitelnou. Orientace bytostná naopak z name ná., vzdát se realizovatelné hodnoty, • je-li nesmyslná, a realizovat,’ byt obtížně, tu hodnotu, kte.rá je srny slupina - a tím vytrvat v lidsky naplněném souladu s bytím. ;• ... . . ■■ Situační řešení podřizuje smysluplnost realizovatelnost i-,■ bytostné řešení na- - opak: uchovává svobodný vztah k situacím i k vlastnímu životu ve jménu odpovědnosti vůči smyslu a bytí. Situační řešení přisuzuje ontologickou dominanci situacím, a proto odmítá bytí "připustit do hry"; bytím označuje toliko souhrn všech situací. Bytí však ze sebe stále vydává, zatímco .situace stále, pohlcuje. V jejím víru ztrácí člověk sám sebe•a za odpovědnost vydává, přizpůsobivost; skrze ni získanou situační moc pak oslavu je’• jako "svobodu". ?. . • Střetnutí, člověka sloužícího situacím a člověka sloužícího bytí je pro. .oba mezní situací... Navenek často- prohrává ten druhý; ten první může zakusit pocit viny (poznání, jedná proti bytí, že jo zradil nebo od něj odpadl)'. Situační orientace vede k vnější prosperitě, ale lidská svébytnost je rozkládána relativitou této situačnosti; člověk je pak dezintegrován na prvočinitele ryze vnějších faktorů svého života. Naproti, tomu zakořenění lidské-pareiality (tj. nenárokování si univerzálního situačního prospěchu a moci) v bytí jí přináší absolutní životní dimenzi. V mezní-situaci-se člověk vlastněn ocitá mezi bytím a nebytím. Aktualizuje se mu otázka,- zdá být’.či nebýt. Odmítání mezních situací, za - každou cenu- je proto ..ohrnitáním specifického lidského bytí. '6. Láska. Bytí je láska. Jen proto vůbec něco je. Milovat znamená připojit se k bytí. Připojit se k němu, podporovat je ve yšem, co je, a to nezávisle na situaci, kvůli němu samotnému.’Situace je vlastně úhrn' vnějších působení-jsoucen na určité jsoucno, kterié je podmíněně vyčleněno jako "střed" situace. Zásadním východiskem z .mezní: situace je učinit jejím ■•středem...niko li "já", nýbrž - samo bytí. Sub specie bytí se ohrožení již' jeví jinak. Příklonem k bytí není člověk zbaven mezních si-; -tuací,- ale. je zbaven fascinačé jimi. Je osvobozen k lásce. Mezní situace jsou, trvale: možnou součástí existence-'každého jsoucna. Je možno se. na. ně připravit. Nelze .se jim vyhnoüt. Lze jimi-pro jít do bytí nebo nebytí. Mezní’ situace je tak náročnou lekcí v "umění být". Ohroženému lze pomoci situačně (podporou ekonomickou, sociální, medicínskou, psychologickou, ideovou), ale i bytostně,.tj, spolubytím. Pouhá situační pomoc může mezní situaci prohloubit. (Stručný.výtah z obsáhlejší, studie z r. 1984, kolující ve-strojopise. ) [pageend27]Mravní- p ř i’ č í t a t e l n o s t v i ny Johannes Gründel lo Subjektivní a objektivní povaha mravní viny Pojem viny..patří k-podstatě. morálky. Předpokládá se-, že člověk je povolán k svobodnému, odpovědnému a mravnímu sebéurčenl, že je schopen se rozhodovat a .přejímat odpovědnost; tedy, i uvědomit si vlastní odpovědnost za svá špatná rozhodnutí, V tom tkví vnitřní důvody výtky viny, nezachoval-li se pachatel správně a rozhodl-li s§;pro nesprávnost. Vina, je čímsi objektivním i subjektivním,. Je subjektivní, pokud lpí na-člověku jako na subjektu a pokud předpokládá minimum soudnosti a svobody rozhodování. Výtce viny odpovídá za normálních okolností vědomí viny, které je třeba odlišovat od pocitů viny. Pocit viny může totiž existovat i zcela bez viny, nebo může přetrvávat i po jejím zahlazení. Opravdové vědomí viny by mělo za normálních okolností zmizet jejím zahlazením a usmířením, . Vina je objektivní z hlediska hodnoty, která nebyla uskutečněna; tedy z hlediska povinnosti, kterou člověk nesplnil. Mravně významnou a přičítáte lnou je však vina jen tehdy, jsou-li také dány subjektivní předpoklady: poznání a možnost svobodného rozhodnutí. Existuje též taková vina, která sice je, ale jíž si provinilec pre narušené svědomí není vědom nebo jíž si úž není vědom. Naopak se u neurotiků setkáváme s přehnaným pocitem viny, který vůbec neodpovídá skutečně vzniklému přestupku, Spíše je výrazem "existenciální" viny, kterou v sobě neurotik nese: je dlužen sobě i společnosti vlastní odpovědnost a zralost, jíž prozatím nedosáhl, at už z -jakýchkoli důvodů. Přesnou míru osobní odpovědnosti a viny nemůže přiměřeně postihnout ani subjekt sám, ani někdo jiný. Přesto se stále ukazuje, že je nutné poznávat míru osobního provinění alespoň přibližně, Z teologického hlediska je vina vždy také proviněním před Bohem,-' i když se . tento zřetel k Bohu uskutečňuje jen zprostředkovaně- a člověk si jej neuvědomuje přímo. Teologie označuje toto provinění před Bohem také slovem "hřích”. Mluví-li "bible o- "hříchu” nebo o "hříších”, naznačuje tím, že faktické provinění poukazu- •• je na hlubší existenciální provinilost člověka i sv-ěta, . - i:-i: Osobně mravně pčičítatelná vina předpokládá minimální míru poznání hodnoty a svobodu. Přitom svobodu nelze-.chápat jako naprosto nevázanou volnost.; víme o hranicích své svobody, o rozmanitých pohnutkách vědomých-i nevědomých, které určují naše jednání. Jednání motivované však ještě neznamená jednání,-nesvobodné. I když se svoboda nedá pádně prokázat tak, aby .si jí mohl být člověk1 plně’jis.t, přesto ji nelze zásadně zcela zpochybnit. : 2. Transpersonální povaha viny Pojmů vina a hřích je. možno užívat i v t ran sper sonálním smyslu. Z vlastní zkušenosti víme-, 'že lidské selhání vychází jen zčásti ze z^é vůle, za niž má člověk osobní odpovědnost; že se na skutku příčícím se normě nebo na trestném činů podílejí i jiné faktory. Můžeme mluvit přímo o dialektice zla ve světě. Bezpráví, zabíjení nevinných, vražd, nenávistných myšlenek a činů se lidé dopouštějí bud jako činů osobně zaviněných,.anebo jako skutků, do nichž se člověk zapletl v tísni, tedy jako způsotP-chování, při nichž v určité situaci spolupůsobí různé faktory. Je nesporné, že se v. lidské společnosti stále znovu vynořují takové síly a struktury, které představují jakési ztělesnění či sedlinu růuných projevů lidské zloby.• I když se nerozlišující tvrzení, že."jsme nuceni se provinovat", nedá morálněteologicky udržet (nebot předpokladem viny je poznání-.hodnoty a odpovídající míra dobrovolnosti), přesto má taková:výpověď určité oprávnění, rozšíříme-li pojem viny i na ono zapletení člověka v tísni do zlého a nespravedlivého počínání, do něhož může být jednotlivec stržen. Zlo a. bezpráví ve světě mají tedy povahu jak osobně zaviněného počínání, tak i transpersonálního dění, v němž světsky imanentní společenské 'struktury uvádějí člověka do spletitých situací, zatahují ho do spolupachatel- ství bezpráví, zabíjení apod. Vymezit jasně oba tyto faktory se zdá být téměř 28 [pageend28]nemožné. Potud zůstávají hranice mezi osobní vinou a společenskou spoluvinou plynulé« Za každým kriminálním činem stojí totiž jako odsouzeníhodný spoluviník i prostředí provinilce, jeho minulost, rodina, společenské.; struktury a,', snad i dědičné zatížení« Proto naprosto nestačí’ vidět pouze pachatele jediného a zkoumat joho odpovědnost. Musí se přihlížet i k transpersonálním faktorům'nespravedlivého skutku» Za personifikací zla v ďáblovi, s níž se setkáváme i v mimokřestanské oblasti, je zkušenost působící moci zla, jež přesahuje zlo, za.něž člověk bezprostředně -odpovídá. --Poukazu je-li sé dnes na represivní struktury společnosti, mluvírli se o ’’zlých” systémech, stojí za tím zkušenost s neblahými silami, od nichž se jednotlivec nedokáže•zcela odpoutat a které jej přivádějí ke způsobům jednání, sloužícím eskaláci zla ve světě. Presto by bylo nepsrávné, kdyby byla z hlediska tohoto třanspersonálního charakteru viny každá dsobní odpovědnost a vina-za nesprávné chování zásadně zpochybňována. :-,j <.•’ 1' • ■ (Strafen und Vergeben; v: Christlicher Glaube in moderner Gesellschaft, sv. 13, Freiburg im Breisgau 1981, str. 141-144) . -• Vina a pocit viny Martin Buber V průběhu dějin se sice každá věda v procesu' svého odpoutávání od univerzálních' souvislostí a při-zajištování samostatnosti své sféry stále přísněji věcně i metodologicky vymezovala; žádný skutečný vědec si však nemůže zachovat živý •. vztah ke skutečnosti - vztah, při jehož ztrátě se celé jeho dílo stane pouhou hrou podle pravidel - jestliže•nebude vždy znovu'a znovu, kdykoli se-to ukáže nutné, vyhlížet 1' za meze -svého, oboru, do oblastí, které sice nespadají do jeho vlastní pracovní náplně, kterým však přesto musí věnovat plnou pozornost, má-li dostát" svému vlastnímu vědeckému úkolu. Pro psychoterapeuta tvoří "tuto oblast faktický průběh takzvaného vnějšího života pacienta a v něm především pacientovo jednání a postoje, zvláště pak aktivní podíl pacienta na mnohotvárných vztazích ke světu lidí. Na těchto- vztazích se podílí pacient nejen svými rozhodnutími,,riýbrž i svou neschopností učinit konkrétní rozhodnutí, pokud pro něho tato.nerozhodnost má-ppdpbné z jevné důsledky jako, rozhodnutí. ■' ■ " . -. • Psychotě rapeut se' v rámci metodiky svého oboru zabývá jen vědomými a ’’nevědomými” pocity viny. (Již Freud si byl vědom rozporu', který obsahuje pojem "nevědomé pocity". ) V zájmu univerzálnějšího úsilí o poznání a pomoc člověku však bude muset čelit i vině samé, vině jako onticky charakterizovanému.- faktoru, : který- není zakotven v duši, nýbrž v bytí. Učiní tak ovšem s rizikem, že si nové poznat.ky eventuálně vyžádají zároveň modifikaci jeho povinné péče, takže.třeba bude muset sáhnout k neobvyklým metodám, či'dokonce se vzdát vyzkoušených pravidel své vědecké školye.Avšak skutečný "lékař duše", tj. člověk, který nepraktikuje pouze ruti- nérskou..léčbu, nýbrž vstupuje do léčebného procesu jako partner, musí nutně sám-. • riskovat «. ' • Zažil jsem, jak tři významní a mně blízcí lidé na delší dobu onemocněli následkem - i když dočasného.- selhání ve dnech akutního kolektivního provinění, přičemž rozsah psychogenních faktorů na. jejich onemocnění, bylo sice nesnadné vymezit, nicméně však byl nepopiratelný« Jedie.n z nich -odmítal, přiznat. si sám před sebou-, že se octl ve vnitřním rozporu; druhý se zdráhal uznat závažnost omylů, který považoval za nevýznamný, který ale tvořil článek jistého osudného řetězu; třetí zase nechtěl hledat u Boha odpuštění přečinu, kterého se ve slabé chvilce dopustil, protože si jej sám neodpustil. Zdá se mi, že všichni tři potřebovali kvalifikovanou pomoc a že se jim této pomoci nedostalo. Psychoterapeut,. do' jehož zorného pole vstoupí podobné projevy existenční viny s celou svou, naléhavostí, se nebude smět nadále- domnívat, že dostojí své léčebné 29 [pageend29]povinnosti timp že toliko zbaví provinilé jejich pocitu viny« Zde mají svě meze snahy odvozovat pocit viny např. z tabuizovaných norem prehistorických společností«, Psycholog, který má otevřené oči, musí nahlédnout, že vina nevzniká odepřením poslušnosti nějakému tabu, nýbrž naopak, že- tabu a tabuizáce mohly vzniknout jen proto,, že vůdcové ryných společností poznali a respektovali základní antropologickou' skutečnost, že člověk se může provinit a být si toho vědom. Existenční vina, to znamená v.ina, kterou na sebe uvalil jednotlivec v. konkrétní personální situaci, nemůže být vystižena kategoriemi analytické psychologie-, jako je" vytěsnění a naopak témaťizování ve vědomí. Takovému viníkovi se občas jeho-: vlna vybaví se značnou naléhavostí; nezřídka se jí ovšem snaží vyhnout - ani ne tak samotnému faktu viny, jak mu utkvěl v paměti, nýbrž jeho existenční hloubce - až na něho posléze dolehne celou vahou své existenční pravdy a čas se mu ny- ;rní náhle-zjeví jako propadání. • ' ’ Lze namítnout, že existenční vina je spíše jen výjimkou, a že proto není třeba hned strašit beztak přetížené terapeuty představami těchto mezních případů. Go nazýváme existenční vinou, je však jen zesíleným projevem toho, co nacházíme v silnější či slabší míře všude, kde člověka hryže autentický pocit viny. Tento autentický pocit viny je ovšem velmi často k nerozeznání smíšen s problematickým, "neurotickým”, ’'bezdůvodným” pocitem viny. Psychoanalytici® metody se přirozeně nerady zabývají autentickým pocitem viny, který má přísně personální charakter a nedá se•snadno zachytit obecně platnými poučkami.* Psychoterapeutické doktríně i praxi je proto bytostně bližší zabývat se zpětným působením potlačených dětských přání či pobloudilých pubertálních tužeb než třeba duševními následky zrady na příteli či na vlastní věci. I pro pacienta je velkou úlevou, .když je jeho pozornost odvedena- od autentických pocitů viny k pocitu jednoznačně neurotickému, který lže objevit' v mikrokosmu pacientových snů či v toku jeho volných asociací podle preferovaného hlediska lékařovy vědecké školy. Pravý lékař duše si naopak musí být vědom postulátu, že je třeba jednat zároveň v závislosti na daných metodách i zcela nezávisle. Nevzdá se sice nikdy svých metod, které jsou schopny přizpůsobení, když ale zjistí, že se v psychice trpícího uplatňují vztahy mezi lidmi či mezi člověkem a světem, které jsou psychologickými kategoriemi nedostižitelné, -uvědomí si meze uložené své metodě a zároveň pozná, že se cíl léčby změnil, protože se změnila i souvislost, za níž k nemoci došlo, i místo, jež' v pacientově životě zaujímá. Jestliže si toto terapeut uvědomí, bude jeho úloha těžší, mnohem těžší - půjde však skutečně ke kořenům. ■ ƒ . Narážíme tu ovšem na závažný problém, který lze obecně formulovat asi takto: má člověk, který je povolán•specifickým způsobem pomáhat jiným, poskytnout pouze pomoc, o kterou je požádán, anebo také jinou pomoc, o které je přesvědčen, že ji klient, objektivně potřebuje? .. - - Co tó však znamená: pomoc, kterou člověk objektivně potřebuje? Bezpochyby skutečnost, že bytostné určení člověka podléhá jiným zákonům než jeho vědomí. Ale také docela jiným než jeho "nevědomí", Nevědomí se- stará o bytostné určení člověka a jeho zdárný vývoj ještě mnohem méně než vědomí. Bytostným určením tu rozumíme • to, co tvoří nejvlastnější. základ osoby, to, k čemu má dorůst. Vědomí se tím ve svém plánování a rozvažování zabývá-jen. příležitostně, nevědomí've svých tužbách- protichůdných tendencích asi nikdy. Jsou to velké okamžiky lidského života, kdy člověk poznává či na základě vyššího stupně svého poznání nově poznává své bytostné 'určení; kdy sě rozhoduje a znovurozhoduje stát se tím, čím vlastně je, a vytvořit si v tomto smyslu pravý vztah ke světu; kdy své poznání a rozhodnutí hrdinně háji vůči svému všednímu vědomí i vůči svému nevědomí. Má, může či smí se za této situace terapeut přenést přes pacientovo vědomé i nevědomé přání a spojit se jakoby s tímto -jeho bytostným určením - za předpokladu, že potřeby pacientova bytostného určení opravdu bezpečně, poznal? Patří to vůbec do jeho profese? Můž*e to do. ni vůbec patřit, zvláště jde-li o povolání s tak pevně vytyčenými mezemi, jako je moderní psyche terapie? Nehrozí zde nebezpečí rádoby intuitivního diletantství, které' se nedrží žádných pevných norem? Významný soudobý psycholog á lékař Viktor von Weizsäcker vyslovuje v této sou-, v is lost-i přesně formulované varování. Zcela totiž vylučuje z psychoterapeutické 30 [pageend30]sféry ’’léčení vlastního jádra osoby". "Právě konečné určení smyslu člověka," říká,. "nemůže být nikdy předmětem terapie"» A tomu musí dát za pravdu i mé laické chápání® Zároveň však musí .dodat: kdykoli, zkoumavý pohled lékaře - -pohled, který jej činí lékařem a jemuž všechny:lékařská metody slouží - pronikne, do existenční sféry, kde z jistí'existenční pochybení a existenční potřebu, musí si sice odříci zasahování do "vlastního jádra" pacientovy osoby, avšak smí ho a má hó vést až k bodu, kde si již může, pomoci sám dosud nechtěným ani netušeným .způsobem. Ukazovat cestu, která vede z" tohoto bodu dál, není, již psychoterapeutovi dáno ani dovoleno; a.však pacient' z tohoto místa, k. němuž byl. doveden, může sám spatřit správnou a schůdnou další cestu, kterou nemůže vidět lékař, Nebot na tomto kůlminačním bodě'dostává všechno striktně osobní ráz, ..... . . . Psycho terapeut není- duchovním ani jej. nenahrazuje. Nepřísluší mu zprostředkovat spásu, nýbrž jen napomáhat uzdravení. Na druhé straně však se nesmí ujímat jén té sféry pacientovy nouze, která se projevila y symptomech jeho nemoci: přebírá odpovědnost i za. tu pacientovu nouzi, která se' teprve- projeví - a to i pak ještě mnohdy v zahalené podobě - když dojde mezi nemocným, který hledá pomoc, a lékařem, který usiluje o jeho záchranu, k přímému, partnerskému kontaktu. ■Jestliže se terapeutovi stane zřejmou existenční vina jeho pacienta, nemůže mu, jak jsme viděli, ukázat cestu do světa,.nýbrž pacient!musí hledat a najít svůj osobní přístup; terapeut ho může vést jen k bodu, z něhož již dokáže spatřit svou osobní cestu či alespoň její začátek. Aby to však terapeut- dokázal, musí znát i obecné rysy takové cesty, které jsou společné všem závažným rozhodnutím svědomí, a rovněž souvislost-mez i charakterem existenční viny a charakterem této cesty. Nemáme-li se tu však dopustit omylu, musíme dbát toho, že existují tři rozličné sféry, v nichž může dojít k usmíření viny, a že se mezi nimi leckdy vytvářejí' •pozoruhodné relace; terapeuta, jak jej zde chápeme, se přímo týká jen jedna z těchto' sfér, kterou označme jako prostřední. První sférou je sféra práva. Počátek procesu je zde dán požadavkem - at již uskutečněným nebo latentním - který klade viníkovi společiíost na základě svých zákonů; fáze, jimiž -se právo vykonává, se nazývají doznání, Odpykání trestu a náhrada škody. S touto sférou nemá přirozeně terapeut nic společného; jako lékaři mu dokonce ani nepřísluší posuzovat, zda je., tento-požadavek společnosti oprávněný či nikoli; jeho pacient, viník,, se mohl na společnosti provinit či nikoli, její’ soud nad ním může být spravedlivý či nespravedlivý, jeho jakožto lékaře se to né-' týká, není zde kompetentní. Po jeho vztahu k pacientovi tato problematika vůbec ani nesmí vstoupit, nanejvýš snad s výjimkou, někdy nevyhnutelného zájmu o pacientův st rach pře d společenskými, tresty, pokáráním nebo bo jkotem, • Avšak ani třetí a nejvyšší sféra, sféra víry, nemůže být jeho věcí. Proces se zde rozvíjí mezi viníkem a jeho Bohem a v této sféře setrvává. Probíhá rovněž ve t-řdch .fázích, které odpovídají třem výše uvedeným fázím, ale jejichž- vzájemná sou«- viSlost je zcela jiná: jde tu o vyznání hříchů, lítost át.smírné dostiučinění- v nejrozmanitějších formách. Terapeut jako takový nesmí do této sféry zasahovat ani tehdy,, když je stejného náboženského vyznání jako jeho pacient;"zde nemá co mluvit žádný člověk, leda že'jde o osobu, kterou viník uznává-jako představitele či mluv-, čího transcendentní instance; v niž sám věří.. I když ve své analýze objeví .u :paci- entasstrach z Božích trastů a tím narazí na problém víry, nesmí ani v -takovém případě.do těchto problémů zasahovat, nemá.-li se dopustit i při sebevětších duševních schopnostech nebezpečného -diletantismu. _. Prostřední sféru - tu, na jejíž práh, a ne dále, terapeut smí svého' pacienta, vést, a o níž proto musí vědět - můžeme nazvat sférou svědomí - s jedinou výhradou, ó níž však hned pojednám. Rovněž proces probíhající ve svědomí se realizuje ve třech fázích, které lze označit jako sebevý^něaí, vytrvání a smíření a které' se ještě pokusím blíže, určit. - ■ ' \' ’■ . Svědomí zde definujeme jako schopnost a tendenci Člověkp radikálně rozlišovat . ve svém minulém i budoucím chování mezi tím, co je třeba pokládat za správné, a mezi tím, co je nutno,odiuít^^^přičemž nesouhlas bývá zpravidla prožíván citově mnohem silněji, zatímco naopak, s minulým děním leckdy příliš snadno přechází've 31 [pageend31]značně problematické sebeuspokojení. (Takto ovšem lze, zvláště jde-li o minulost, rozlišovat a v případě nutnosti i zavrhovat nejen skutky, nýbrž i opomenutí, nejen rozhodnutí, nýbrž i nerozhodnost, a dokonce právě vzniklé nebo evokované představy a přání. ) Chceme-li této schopnosti a tendenci lépe rozumět, musíme si uvědomit, že mezi všemi nám známými živočichy je jediný člověk schopen vytvářet distanci, a to nejen vůči svému okolí, nýbrž také vůči sobě, takže se sám sobě stává odděleným předmětem, o kterém může nejen ’’reflektovat”, nýbrž který může rovněž v konkrétních případech akceptovat nebo zavrhnout. Svědomí je přitom sice obsahově rozmanitými způsoby podminováno příkazy a zákazy společnosti, k níž dotyčný člověk, patří, anebo tradice, z níž vyrůstá jeho víra; přesto však nemůže být samo'-ö sobě vysvětleno jako introjekce jedné ani druhé, autority, a to ani ve . smyslu ontogenetickém; ani fylogenetickém. Desky zákona, pod nímž’člověk” vyrostl a žije, determinují pouze koncepce, které se uplatňují ve sféře svědomí, ne vsak existeňči‘svědomí vůbec, která je založena právě na onom distancování a oddělování /f- jež tvoří základní charakteristiku lidského rodu. Více či méně' skrytá krité- ria, jež svědomí ;!up lat nu je vé svých'souhlasných i odmítavých aktech, se jenzříd-" ka kryjí se standardem tradovaným ve skupině či celé společnosti. S tím pravě souvisí fakt, že sotva kdý lze pocit viny plně odvodit’ z porušení rodinného nebo společenského tabuó Celkový řád, za jehož skutečné či potenciální porušení se člověk cítí odpovědný, transc.enduje jistou měrou souhrn všech rodičovských a společenských tabu, jimiž je vázán. Nezřídka souvisí nejhlubší pocit provinění nikoli s tím, co jde’na vrub-.porušení nějakého tabu, nýbrž stexistenční vinou. Výhrada, o které jsem mluvil, má tedy na mysli skutečnost, že předmětem našeho zkoumání’je vztah svědomí k"existenční vině. Jeho;vztah k porušením tabu?nás zde zajímá.-jen potud, ■■■ pokud je viník chápe jako, závažnější nebo lehčí,..než je skutečná existenční vina/ za niž může přebzít odpovědnost, jen když zodpoví svůj poměr k vlastnímu bytost- • nému určení. .? ... - Všední svědomí, které sice dovede člověka znamenitě potrápit, přitom však, není schopné dostat se na kořen vině, nás ovšem k této odpovědnosti vybídnout nedokáže. K tomu je zapotřebí hlubšího, zcela již personalizovaného svědomí, které se nevyhýbá pohledu do’hlubiny a které již svými varovnými pokyny naznačuje schůdnou cestu. Nedomnívejme se však, -že toto personální svědomí je vyhrazeno nějakým ’’vznešenějším” lidem. Toto svědomí má každý prostý člověk, který se usebe-. re, aby prolomil hradby viny, do níž je uvězněn. Je velkým, dosud však nedoceněným úkolem výchovy pozvednout svědomí z jeho nižších běžných forem k samostatnému nazírání a odvážnému rozhodování. . (výtah ze stejnojmenné studie y “otištěné ve sborníku ’’Bolest a naděje” - deset esejů o osobním zrání. Vyšehrad, Praha 1971) ; Před svým koncem převil rabbí Susjá: "Na orioin světě se nemusím zodpovídat z ’toho, že jsem nebyl Mojžíšem, ale musím se zodpovídat z toho, že jsem nebyl Susjou.-" ’ ’ ' ■' ’ . ■• ’ ..... Rabbi Bunam řekl svým žákům: "Každý z vás.má mít. dvě. kapsy., aby. mohl, podle- potřeby sáhnout do' jedné nebo do druhé. V pravé at leží slova,:. ’Kvůli mně. byl stvořen svěť,- á v levé:' ’Jsem prach” a popel’.” ’ ........ . .. V hodině své smrti pravil Baélšem: "Nyní vím, k čemu jsem byl stvořen.” (Martin Buber, z "Chasidských povídek") 32 [pageend32]MEDITACE O d p o u š t ě n í Romano Guard íni Předposlední prosba Otčenáše je vyjádřena slovy: "Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme’.našim'viníkům. "• Odpuštění'Boží je tedy úzce spjato s tím, zda. odpustíme či;neodpustíme bližním, kteří se ná nás provinili. Tato myšlenka sé . pak rozvádí v Písmu na mnoha místech dále. Když Ježíš promluvil o.napomenutí provinilého bratra, čteme tato slova: "Tu přistoupil Petr a řekl mu:. ’Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nanejvýš sedmkrát?’ Ježíš mu odpoví:. ’Nepravím ti nanejvýš sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát. " - Odpuštění nemá tedy být pouze příležitostným, neobvyklým skutkem, nýbrž' se má stát pevnou součástí života, trvalým á účinným projevem ve vztazích mezi lidmi. To není lehký úkol, zvláště jde-li o někoho, kdo nám ukřivdil, ale. svou vinu nepoznává nebo se k ní nechce přiznat. Takovému člověku musíš vyjít vstříc sám, říká Ježíš. Křivdu, kterou ti způsobil, nemášs pocitem hněvu a vlastní mravní převahy nechat přetrvávat, nýbrž máš jít za ním, učinit vše, aby svou chybu uznal . a věc se urovnala. Přijdeš-li ale ke svému, viníkovi jako ten, kdo stojí mravně výše a milostivě se k němu snižuješ, obrátíš-li se na něj s gestem učitele nebo' kazatele nebo dokonce j.ako uražený člověk domáhající se svého práva*'krátce je- -li v tobě onen "kvas farizeů", vycítí v tobě druhý jen tvoji povýšenost« Jeho” odpor proti tomu, co na něm požaduješ, se zaštítí křivdou, kterou mu svým postojem fakticky činíš, a konec bude horší než byl začátek. Chceš-li tedy učinit, co žádá Kristus,. musíš nejprve ve svém vlastním srdci překonat reakci na prožitou- křivdu, ovládnout svůj hněv a touhu po satisfakcia zjednat si skutečně svobodný odstup.' Dokaž odpustit úplně á až do základů, a snaž se navázat vnitřní kontakt s druhým člověkem, jehož srdce se tomu zprvu vzpírá; teprve pak jsi vytvořil-podmínky toho, aby ti opravdu rozuměl. Podaří-li se. to a on se skutečně uvolní,, "získal- jsi opět bratra svého". Co musí člověk v sobě překonat, aby mohl skutečně odpouštět.? Na nejnižší životní úrovni je to především pocit, že druhý člověk, je naším nepřítelem. - 'Ohrožení nepřítelem zná také zvíře, a tento pocit se'.vyskytuje, všude tam, kde je život zvenčí zasažitelný. Svět živých bytostí je utvářen tak, že’ zachování jedné bytosti znamená potenciální ohrožení druhé. Stejně je tomu i u člověka, který po pádu klesl hluboko na tuto rovinu existenčního boje. Kdo mi jakkoli ubližuje nebo mě připravuje o něco cenného, je mým nepřítelem. Cítím k němu nedůvěru, strach a odpor. Chci se před ním zajistit, což učiním nejlépe tak, budu-li v sobě živit pocit hrozícího nebezpečí z jeho strany, instinktivně mu nedůvěřovat a dbát toho, abych byl kdykoli připraven k odvetnému zásahu ... Na této zcela elementární úrovni znamená odpouštění schopnost vzdát' se zdánlivě tak jasného a-bezpečného postoje přirozené nenávisti. K tomu je'zapotřebí překonat'strach a odvážit se jisté ne chráněno st i, která se opře o vědomí, že to podstatné ve roně stejně nemůže nepřítel zasáhnout. To ovšem nijak neznamená, že si mám dělat iluze o skutečném nebezpečí, které mi-hrozí od toho, kdo mně chce- škodit. Zařídím Samozřejmě všechno-potřebné ke své ochraně, zůstanu bdělý a schopný rozhodného jednání. Jde tu však také o něco hlubšího, a tím je právě vůle k odpouštění. Předpokládá zmužilost, která vyrůstá, z pevné vnitřní jistoty. Takový postoj bude zpravidla i navenek úspěšnější: vždyt člověk schopný doopravdy odpouštět je silnější než ten, kdo propadl strachu či nenávisti. Na další, již specificky lidské úrovni se musíme vyrovnat s touhou po pomstě. - Tato potřeba není odezvou na přímé ohrožení života, nýbrž na ohrožení lidského postavení a cti. Mohl-li mi druhý člověk nějak ublížit nebo mě urazit, je to znám- 33 [pageend33]kou toho, že byl silnější než já. Kdybych byl býval takový, jaký j-sem měl být, nemohl by si’-'to' dovolit. Pomsta' je protor pokusem obnovit vlastní .sebevědomí ponížením a-pokořením druhého. Odpustili znamená tedy v tomto případě zbavit se t,ou- hy po pomstě; to však předpokládá, že učiním vlastní sebehodnocení dostatečně nezávislým na chování jiných lidí- a- ubezpečím- sď a nedotknutelnosti své osobní cti. - Také zde obvykle svědčí úspěch ;o tom,' že se i ve- vnějším obhájení své cti stávám jistější, nebot zbavuji urážku jejího ostnu a duševně odzbrojuji svého nepřítele. -. ■_ ■ -...- • ' • ■ - ; Ještě blíže vlastní duchovní rovině je potřeba •spravedlnosti. Spravedlnost-' je řád”, jehož smyslem není uvádět do přiměřených vztáhli pouhé věci nebo síly, nýbrž, lidské osoby. Záleží jí na tom,-aby se člověku-dostalo tohopnač má přirozený nárok, a aby' lidé se vším,., co k nim náleží, byli vůči sobě've Správném poměru. Ukřivdí-li mi někdo, poruší se tento-řád právě tam-, kde se mne týká nejhlouběji,7 . v mé vlastní osobě. Proti tomu.protestuje cit pro spravedlnost. V této bezprostřední reakci je' uloženo jistě mnoho zcela obyčejného strachu, který jsme konstatoval' li již na nejelementárnější životní úrovni;, spravedlivý řád je totiž i ochranou života vůbec. Další složkou této reakce j§ dražehé sebevědomí a touha- pó pomstě, která' se utiší teprve tehdy,. podaří-li se.; jí .získat spravedlnost do vlastních síu-. žeb. Skutečným jádrem je tu ale potřeba, aby se mi dostalo toho» co vyžaduje má lidská důstojnost. Nejjednodušším vyjádřením této: potřeby je prastarý zákon odplaty:“ ” Oko za oko, zub za zub” (jgxodus .21,24)» Co mi učinil druhý) má se 'stát i je- ' mu. Tím je křivda odčiněna a řád obnoveni V tomto případě bude odpuštění znamenat přédevším rezignaci na ne jprimitivnější‘projev touhy po spravedlnosti, "totiž na potrestání viníka „vlastní rukou. Přirozený, cit pro spravedlnost »sě pročištujé právě tím, že postoupí obnovení řádu obecnější.-moci - státu, osudu, ;nebo v poslední '. instanci Bohu. V hlubším smyslu tu znamená odpuštění zřeknout sé potrestání dru-1- hého vůbec. Tím již opouštíme’princip odplaty, kdy platí bolest za bolest, škoda za škodu, trest za vinu, a vstupujeme do sféry světa svobody. I v této sféře existuje řád, avšak nedosahuje se ho statickým měřením’a vážením, nýbrž tvořivýpí překonáváním. Lidské srdce Sé otévířá', stává se velkorvsvm a. štěn-rým - jovxuy ho zmocnila předtucha oné božské’moci, kterou nazýváme' milostí. Odpouštění zakládá nový řád; daruje-viníkovi svobodu a uvádí jej tak. do" říše jiného, vyššího práva. Ale proč vlastně máme takto jednat? Tato.otázka je skutečně-oprávněná. Proč odpouštět, a ne prostě zjednávat spravedlnost.?. Není'spravedlnost přece jen-lepší? Na to se často odpovídá, že odpouštění je lidštější. Kdo trvá ná svém právu, vy-* členuje se z lidského společenství a. staví.se do soudcovské roíé. Spíše by měl myslet na to, že je. jedním mez.i mnoha jinými a- že náš. všechny po jí společný osud; . člověk má tedy především otevřít své srdce a netrvat na dostiučinění. K opravdovému 'sdílení tohoto hlediska je však třeba mít již v povaze-jistý přirozený altruis-- mus. A kdo zná.lidi s touto: povahovou vlastností, ví, že rubem jejich dobroty bývají' často i velmi záporné, rysy.:, například, slabost, zříkání se vlastní osoby/ ochota přehlížet věci,, .které prostě nemáme pominout., bezděčné zrazování pravdy a práva a někdy dokonce -náhlá a nevypočitatelná pomstychtivost a záchvat krutosti . '. Někteří lidé zastávají zase názor, že touha po spravedlnosti vede- k vzájemnému zbt- ročování; naopak ten, kdo odpouští, zbavuje se závislosti na. křivdě, spáchané mu něký^Jiným^ Ztotožnění se š tímto'■ hlediskem je rovněž vázáno-na určitý; typ cítění a prožívání' a. předpokládá jakousi vyhraněnou neosobnost v,.poměru k sobě samému i k jiným lidem...A- stejně tak mívá-i .tato povaha své záporné, stránky, zejména sklon s lehkým srdcem přecházet to, co se úzce dotýká lidské důstojnosti a práv. "Kristus ale neodvozuje svou..výzvu ze sociálních^ etických či jiných světských motivů, nýbrž spojuje odpouštění lidské s odpouštěním Božím. Bůh je ten, kdo nejprve a n'ejvlástněji odpouští, a člověk je jeho synem. Odpouštění mezi lidmi má tedy svůj zdroj v odpouštění nebeského Otce. f ■ - ' •" ' ■í-"’: ? Prosíme Otce., aby nám odpustil, stejně jako my chceme odpouštět;-,.našim viníkům. A Ježíš důrazně říká: Chystás-li se k modlitbě a vzpomeneš si, že máš něco proti někomu - nejprve mu odpustí Neučiníš-li to, postaví se neprominut á >vina mez i’ tebe.-. a Otce a uzavře tvé prosbě přístup k němu. To neznamená, že Bůh nám odpouští, protože jsme si to zasloužili svou laskavostí k bližnímu. Jeho odpuštění je milost, jež není vázána na to, je-li jí někdo hoden, nýbrž sama možnost jakékoliv zásluhy 34 [pageend34]teprve zakládá«» V. jejím prostoru je pak možné otevřít své srdce Boží velkomysl- nosti a tím i získat schopnost odpouštět bližním jejich křivdy<» Qdepřeme-li jim to.,; vylučujeme se sami z odpuštění Božího.» . V Novém zákoně však pierce dá^e: "Ukřivdí-li ti tvůj bratr, jdi a promluv s ním o tom mezi čtyřma očima» Dá-li si .od tebe, říci, získal, jsi opět bratra svého” (Mt''í‘8,15 )• V tomto případě ten, kdo spáchal křivdu, netouží po žádném odpouštění. Neuznává svou vinu, nebo se v ní dokonce ještě zatvrzuje - velmi správně bylo kdysi řečeno, že nejzarytější zloba se rodí v člověku vůči tomu, komu zůstal něco podstatného dlužen. Přesvědčíš-li- se tedy, že se na tobě někdo provinil, ne-* máš. dopustit, aby všechno.zlo a zatvrzelost vyhloubily mezi vámi propast. Sám se vy'de'j za ním a pokus se’privést je j.k; poznání,- aby se obnovilo posvátné pouto darovaného a přijímaného odpouštění. A zde se konečně objasňuje, že odpouštění--je jednou stránkou čehosi obsáhlejšího. - a tím-je láska. Odpouštění je podobou, kterou'na'sebe bere láska, když jí bylo• ukřivděno. Máme odpouštět, protože máme milovat.'Proto je odpuštění bytostně svobodným činem; Má Svůj zdroj samo v sobě, lépe ře čeho'"ve spoluúčasti na odpouštění Božím.. Kdo. odpouští - podobně jako ten, kdo miluje své nepřátele - je podoben Otci,--který ; "dává vycházet svému slunci na zlé i’dobré’ á sesílá déšt na spravedlivé i nespravedlivé” (Mt 5^45). Budeš-li podle* toho jednat, přivedeš druhého k tomu, aby-uznal svou vinu; do.sáhneš-li s ním shody v odpuštění, "získal jsi-opět bratra svého”. Lidské bratrství se obnoví. Tomu, kdo” takto Smýšlí,, jé druhý Člověk vzácný. Trpěl by, kdyby jej měl nechat v postavení viníka - podobně jako trpí Bůh, odv-rátí-.li se od něho provinilý člověk. A' jako Bůh touží znovu získat ztraceného člověka, ..‘což je možné jen tehdy, když se viník ve 'svém nitru obrátil,., touží i člověk poučený Kristem, aby ten/ kdo mu ukřivdil,--poznal svou vinu a vrátil se dp společenství lásky. .. 1- Ryzí v^.pr takového chování hám.odhalil Kristus., jenž jé sám živé odpuštění. - Marně bychom, hledali v jeho jednání některý z motivů, které brání skutečnému odpouštění. Není v něm strach - jeho nitro je zakotveno v nevyčerpatelné hlubině- jistoty, a. sám se-vydává do nebezpečí s vědomím, že "Otec je s ním". - Není v.něm ani stopa pomstychtivosti. Okolí se "k němu chová často nepochopitelně zle, nej- . hrubším způsobem se dotýká jeho cti, což se vystupňuje až k rouhavému obvinění, žo se ve svém působení spolčil s ďáblem. Tehdy sice vzplane jeho hněv, avšak to je posvátný hněv vyvolaný rouháním, nikoli pomstychtivost. Jeho 1 vztah k vlastní osobě není nijak ovlivňován chováním ostatních, také v tom jq dokonale svobodný. - A pokud jde o měření a vážení spravedlnosti, přišel Kristus právě proto, aby je překonal nesrovnatelně vyšším hlediskem milosti a rozvázal lidskou vinu odpuště- - ním.. Nepřinesl toliko zvěst o tom, že nebeský Otec odpouští', nýbrž celým svým osudem-toto odpuštění naplnil. Lidská vina vůči Eohu se zhustila v hroznou- křivdu ha Ježíši. Všechno zl.o, které dříme v. člověku, procitlo, v* jeho;:přítomhosti a- obráti-r. lo se proti němu. Z-této situace se* však nepokusil=vyváznout, nýbrž zpečetil své poselství o Otcově odpuštění tak, že sám odpustil svým viníkům- a křivdu, kterou utrpěl, proměnil vp smírnou očistu za lidské hříchy. "Otče, odpust jim/ nebpt- nevědí, *co činí". (Lk 23^34to-bylo jedno z posledních jeho slov. ; ’ f •• Zde jsme, dospěli.-k vlastnímu jádru: Boží odpuštění, nebylo "pouhým prolinutím*,’ . nýbrž skutečným-odčiněním. Bůh nevymazal jednoduše vinu, ale realizoval opravdovou . "spravedlnost". Přemohl všechno-nakupené hrozné' be zpraví tak, že.vzal na sebe,- co jinak náleží udělat viníkům. To'- je'smyslem kře stan ského spasení. "Spása", není ale • něčím, co se kdysi Odehrálo a připadlo náňi jednou provždy k dobru, nýbrž tvoří .základ a osnovu vší křestanské existence.- Žijeme ze spásného činu Kristova, avšak forma -tohoto činu vstoupila do našeho života jako, vzor a má se v něm také Uplatňovat. Nemůžeme být spaseni, aniž bychom v sobě oživovali ducha spásy. Nemůžeme- se těšit spáse, aniž bychom ji spoluuskutečňovali- - láskou k bližnímu. A tato láska přijme podobu odpouštění, kdykoliv se na nás dopustí bližní téhož, čeho jsme se na Bohu sami dopustili tolikrát: křivdy a bezpráví.- (Z knihy "-Der Herr"; přetištěno z časopisu Tvář 4/69) ? . .. ’ ... . - .. .- 35 [pageend35]POEZIE OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO Vladimír H o 1 a n POSLEDNÍ Poslední list se třese na platanu, nebot on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné« Třesu se, Bože můj, nebot tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být, Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, nebot on není bez důvěry k zemi« Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, nebot prkno v márnici je docela prosté. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil« řle já ».. Báseň z cyklu Strach, který vznikal v letech 1949-1954. Později jej básník zařadil spolu s cykly Chor a Víno do sbírky Trialog, kterou věnoval /nně Masarykové. Vydalo ji Krajské nakladatelství v Brně v r. 1964. <3 a Václav Renč Rojí se zástup na starém náměstí, střeženém stráží zšeřelých domů a. zamčených věží. Den listopadový. Dech výkřiků se v šedivé obláčky sráží. ƒ všechno je šedé. Chraptivý řečník úporně ždímá, myšlenky z mokrého šátku a velkými slovy účtuje navždy s přízrakem temného Říma. Kde myšlenka Čechů kdy nedozrála, kde zbloudila s cesty, vinen je Řím. Kde bezbožnost bratří, kde zrada, kde závist osudná přivolávala obecné treaty, vinen je Řím. Kde vymkl se kdokoli zákonu stáda, kde neslibuje a nelichotí, kde káže, kde velí, kde žádá, vinen je Řím. /■ vinen je Bůh. i' všichni jsou vinni! Ti druzí, ti jiní ... Sedmá báseň z cyklu "Pražská legenda", kterou napsal Václav RenČ v roce 1957 v leopoldovském vězení. Je ozvěnou pádu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, strženého dne 3. listopadu 1918 vlastenecky rozvášněným davem, který chtěl takto zúčtovat s Bílou horou. "Pražskou legendu"vydala Křesťanská akademie v Římě v roce 1974« 36 [pageend36] | psi_1986_2_vina_ocr.txt |
0 | "[ 3 ] 0000000 0 ooooon 0 uo 0000000 0 0 0 o 0 00000 0 °0 o000n 0° °o 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0000 0 (...TRUNCATED) | psi_1987_3_freud-a-psychoanalyza_ocr.txt |
0 | "oooo o 0 0 0 o o o O O O 00000 o 1988 o [pageend1]uo° ..,00g.. 0 0 0 oOOgoOu r0 0., 0 u 0 0 0 0 0 (...TRUNCATED) | psi_1988_4_sluzba-zivotu_rok-blahoslavene-anezky_ocr.txt |
0 | "c>c 0 0 k.01 0 0 c1 0 u c1 Ü 0 0'Q 1 0 C1° 0 0l 0 ’c>c;0c0<Kj10 u 0 0 0 0 0 0 0 1 r j 1 1 1 9 [(...TRUNCATED) | psi_1989_5_vira-v-modernim-svete_ocr.txt |
0 | "[pageend1]O b s a h ZRCADLENÍ V HLOUBCE /Ot. Březina/ UZURPATOR /Aleš Veselý/ FREEDOM FROM ThE (...TRUNCATED) | abecedni-casopis_1986_2_bonifac_tit-str-obsah_ocr.txt |
0 | "TANZ LOKAL [pageend1]O b s a h TAJENO JE F^Í^A X^LFT /Egon Bondy/ / o t i š t ě n o s laskavým (...TRUNCATED) | abecedni-casopis_1986_3_drozd_tit-str-obsah_ocr.txt |
0 | "S ¿ESTMSR [pageend1]3 e s t ta i r / vánoce 86 / 4 / o b e a h : I) KDY% z ULaVÍ. - ^ j r i l l (...TRUNCATED) | abecedni-casopis_1986_4_cestmir_tit-str-obsah_ocr.txt |
0 | "[pageend1]1 — ročník I. květen 1976 ACTA INCOGNITORUM [pageend2]1 Společnost je založena ...(...TRUNCATED) | acta-incognitorum_1976_r01_01-02_ocr.txt |
0 | "[pageend1]ACTA INCOGNITORUM 1. ročník II. září 1976 [pageend2]\" Vydali jsme se v nebezpečí,(...TRUNCATED) | acta-incognitorum_02_1976_01-02_ocr.txt |
0 | "[pageend1]ACTA INCOGNITORUM 3 — ročník II listopad 1976 [pageend2]REFERÁTY [pageend3]231 Hudba(...TRUNCATED) | acta-incognitorum_1976-77_r02_03-04_ocr.txt |
End of preview. Expand
in Data Studio
No dataset card yet
- Downloads last month
- 34